Remi dokončil své dílo na Elliotových zádech.

Vzhledem k tomu, že se i políbili, bylo to to nejintimnější, co doposud zažil. Přišel si jak ve snu, jako by si tohle vše jen vymyslel.

Byla půlnoc, když své dílo vyfotil. Pak Elliota konečně osvobodil od jeho váhy a posadil se na kraj postele. Sledoval, jak se jeho krajinomalba kroutí pod pohybem Elliotových zad, když se zvedal. Dalo by se říct, že byla úplně suchá, když se jí Remi dotkl, přesto to ale Elliotovy peřiny od barev schytaly.

"Nevýhoda je, že to dílo nevydrží," promluvil Remi. "Že ho teď smyješ a už to nikdy nikdo neuvidí."

"Proto ta fotka," namítl Elliot. "Půjdeš mi pomoct?"

"S čím?"

"Umýt to. Až moc znám tyhle barvy. A taky vím, jaké je to smývat něco takového. Budu potřebovat tvou pomoc."

Remi protestovat ani nemohl. Jak Elliot řekl, už třikrát ho viděl nahého na hodině figurální kresby, ne že by jeho tělo bylo něco tajného. Následoval ho tedy do koupelny, kde se Elliot posadil do vany a kolena si přitáhl k sobě. Remi si od něj vzal houbičku a polil jeho záda sprchovým gelem.

Naposledy se na své dílo podíval. A i když bylo nádherné, jeho oči rozptyloval sám Elliot. Protože byl jeho první pusa. Protože najednou ho viděl v úplně jiném světle.

Pak přejel houbičkou jeho záda. Nic se nestalo. Více zatlačil. Barvy se trochu rozmázly.

"Pořádně zatlač," řekl mu Elliot toumeným hlasem.

"Nechci ti ublížit," odporoval Remi. Nechtěl mu dřít kůži až do ruda.

"Neublížíš mi. Jinak tady budeme do rána."

"To by mi ani nevadilo," odpověděl Remi a Elliot se usmál.

Trvalo mu dobrých dvacet minut, než mu záda umyl. Opustil pak koupelnu, aby přece jen dal Elliotovi trochu soukromí, a vrátil se do jeho pokoje. Podíval se na postel, na ty světlé peřiny špinavé od tmavě modré barvy, když se Elliot otočil na záda. Znovu prožil v hlavě ten moment. A nedokázal tomu uvěřit.

Když Elliot z koupelny vylezl, přinesl pro Remiho matraci. Dal mu čisté peřiny. A sám si lehl do těch od barvy.

"Vždyť máš prostěradlo celé od barvy," namítl.

"Už zaschla. Jednu noc to přežiju," odpověděl Elliot. "Dobrou, Remi."

Kdyby byl Remi odvážný, nabídl by mu, aby si lehl za ním. Ale on takový nebyl. A tak prostě jen odpověděl: "Dobrou."

Ráno uběhlo až moc rychle, protože Remimu jel v poledne vlak domů a musel ještě dojet na byt se sbalit. Elliot ho doprovodil na zastávku a počkal s ním, dokud mu nejel autobus. Když se vozidlo blížilo, Remi se na něj otočil.

"Po Vánocích?"

"Po Vánocích," potvrdil Elliot. A pak ho krátce objal.

Remi nastoupil do autobusu, posadil se až úplně dozadu a snažil se skrýt ten úsměv, který zkrátka neopouštěl jeho tvář.

Nepřestal se ani usmívat, když ho Nina napomenula, kde zase byl. Nepřestal se usmívat, když se všichni snažili zjistit, proč má tak dobrou náladu. Nepřestal se usmívat na cestě domů ani přes celé svátky.

Přestal se usmívat až ve chvíli, kdy se vrátil na zápočet z figurální kresby a místo Elliota se objevila jako modelka dívka, která pro ně pózovala v pátky.

"Kde je Elliot?" sykl Remi směrem k Tysonovi. Ten ale jen pokrčil nenuceně rameny.

"Nemám ponětí. Třeba má nějakou zkoušku."

To je pravda, uklidňoval se Remi. Třeba mu do toho skočil termín nějaké zkoušky. Nebo zjistil, že se nestíhá učit na pozdější zkoušku. Možná, když byl přes Vánoce doma, jel navštívit svou mámu. amohlo to být cokoliv.

Zápočet ale nedopadl podle jeho představ. Elliotovo tělo znal už skoro nazpaměť, věděl, na co si dávat pozor, kde Elliotovi křivdil a kde mu přidával. Když kreslil tuhle dívku, ruce se mu třásly, protože už si svou kresbou nebyl tolik jistý. Potřeboval Elliota, nejen pro ten zápočet, ale aby ho i uklidnil svým lehkým úsměvem.

Když se pak vrátil na byt, Nina mu podala obálku. "Tohle ti přišlo."

Remi hned poznal Elliotovo písmo, kterým byla napsána jeho adresa. Tiše jí poděkoval a zamířil přímo do pokoje. Tam se zavřel, odhodil batoh stranou, posadil se na postel a obálku téměř roztrhal.

Byly v ní dvě fotky. Obě Elliotových zad a Remiho malby. Vypadalo to dokonale.

Jedna byla prázdná, ale na druhé bylo z druhé strany něco napsáno.

Jedna i pro tebe. Paenitet me.

Remi zakňučel zoufalstvím. Proč musel zase použít latinu?

Znovu si pobral věci a vyletěl z pokoje.

"Kam tak spěcháš?" zeptala se zmateně.

"Do knihovny. Učit se," zamumlal a zmizel tak rychle, jak se i objevil.

V knihovně si našel latinskou sekci. Vytáhl ten největší slovník, co uviděl. Elliotovu frázi našel celkem snadno a rychle, protože to byl úplný základ.

Paenitet me. Omlouvám se.

Remi se pomalu posadil. Hlava mu začala běžet na plné obrátky. Dnes se měl s Elliotem potkat. Měli se potkat na jeho zápočtu, Elliot mu měl dát právě onu fotku jeho malby, Remi i předpokládal, že se měli domluvit, co bude dál. Jestli budou v kreslení pokračovat, jak to o zkouškovém skloubí dohromady, cokoliv.

Mohli probrat, co se to vlastně před Vánoci stalo. A co to pro ně znamenalo.

Z myšlenek ho vyrušilo plesknutí cizí tašky o stůl před ním. Tyson se vyvalil na židli. "Co ty tady s latinským slovníkem? Neříkal jsi , že máte jen odevzdat nějaké práce? Myslel jsem, že latinu máš uzavřenou."

Remi slovník rychle zaklapnul. "Učím se na zkoušku z dějin," zalhal. "Jen jsem si chtěl přeložit pár pojmů." Až sám se divil, na jak dobrou výmluvu přišel.

Tyson chápavě přikývl. "Můžu se k tobě přidat? Sice se učím na něco úplně jiného, ale stejně jsme v knihovně. Stejně nemůžeme moc mluvit."

Remi jen pokrčil rameny.

Vytáhl si z batohu učebnici do dějin umění. Otevřel ji, snažil se soustředit, ale jeho hlava se stále vracela k těm dvěma slovům. Omlouvám se.

Zajímalo by ho, za co přesně se Elliot omlouval. Jestli chyběl jen dnes, jestli mu do Remiho zápočtu zkrátka jen něco skočilo, nebo bude chybět i nadále. Třeba se Remimu omlouval za to, že toho dne před Vánoci lituje a teď se mu bude jenom vyhýbat.

Remi nebyl ten typ člověka, který by zajel k němu domů a vyžadoval se odpovědi. Nebo aby ho naháněl po škole. Bral zkrátka věci tak, jak se jevily, i když ho to bolelo. A tak to pro tu chvíli nechal být. 

Podíval se na písmenka pod sebou. Snažil se je číst, ale nesoustředil se. A pak Tyson zase promluvil. "Hele, není to tam Elliot?" Remi trhl hlavou k oknu. Tyson mlaskl. "Oh, není. Promiň." Povzdechl si. Tyson nakrčil obočí. "Proč ho tolik potřebuješ?" zeptal se.

Tyson pořádně nevěděl, jak se s Elliotem sblížili. Dle Remiho si určitě myslel jen to, že byl u Elliota možná tak čtyřikrát na doučování a ne každý týden. Nevěděl, že u sebe navzájem už třikrát přespali.

A hlavně nevěděl, že se políbili. Samozřejmě. A ani se to nedozví.

"Jen  mi měl dneska něco předat," řekl. Byla to částečně pravda, Elliot mu měl předat ty fotky, ale poslal je poštou. 

A v tu chvíli si Remi uvědomil, že na dopise nebyla známka. Elliot ho musel k nim do schránky přinést sám, když byl Remi na jeho zápočtu, protože když ráno odcházel, schránka byla prázdná.

Cítil se ještě hůř.

"Elliot tohle dělá. Zkrátka někdy zmizí. Minulý rok chyběl na každé třetí hodině figurální kresby snad. Na svém kurzu, kde nedělal modela, nechyběl nikdy, ale na tom mém často. Prý cestoval se svou přítelkyní, se kterou bydlel, ale nevím. Nikdy ji nikdo neviděl."

Remi se na něj překvapeně podíval. "Elliot bydlí s tátou, ne?"

"Jo. Už zase jo. Rozešli se. A to je vše, co mi řekl," odpověděl Tyson. 

"Uhm, kdy bydlel s přítelkyní?" zeptal se Remi

"Nevím od kdy, ale když jsme nastoupili do prváku a poznali se, už s ní bydlel. A rozešli se někdy touto dobou minulý rok, myslím. Někdy v lednu prostě," vysvětlil mu Tyson nenuceně. 

Byl zmatený. Nepochyboval, že by mu Elliot lhal, když mu řekl, že maloval na bývalého přítele, ale zase se mu úplně nezdálo, že by s ním vyloženě bydlel (a lidem říkal, že bydlí s přítelkyní). V takové době, ve které žili. Možná měl i přítelkyni. Remi přece jen nevěděl o jeho sexualitě do detailu. 

"A tys ji nikdy nepotkal?" ptal se dál. Byl zkrátka zvědavý.

Tyson zavrtěl hlavou. "Ne. Nikdy jsem u nich na bytě nebyl a neznám nikoho, kdo by jo. Víš, jak si Elliot vzal po škole volný rok?" Remi přikývl. "Tak se prý někde na začátku seznámili. A to je doslova vše, co o Elliotovi vím."

Jestli to byla pravda, což nemohl vědět, Elliot byl s touhle přítelkyní, možná přítelem, rok a půl. A to byla dlouhá doba. 

Chtěl odpovědi. Tak moc. Ale něco mu říkalo, že i kdyby Elliota uviděl, ten by mu ani jednu odpověď nedal. Pokud by s ním vůbec promluvil. 

Možná byl Elliot tímto bývalým vztahem stále poznamenán. Možná nebyl připravený si začít s někým dalším. A možná za tím stálo něco úplně jiného. Nevěděl. 

⁕⁕⁕

...beru zpátky to, že vás možná nechám týden bez kapitoly, dělejme, že jsem to nenapsala.

vy jste komentovali jak šílení. takže jsem tuhle kapitolu zkrátka musela rozepsat i dopsat. TAKŽE SE OPOVAŽTE KOMENTOVAT, JÁ SE MUSÍM UČIT JO

dělám si srandu, ily <33