Obě noci, kdy u sebe navzájem přespali, jim něco přinesly. Remimu alespoň přišlo, že byl Elliot kolem něj více uvolněný v tom smyslu, že už se tolik nehlídal. Už nebyl takový tajnůstkář.

Remi si začal všímat těch maličkostí. Když Elliot zmínil, že vanilkovou zmrzlinu má raději jak čokoládovou a nikdy by si nedal míchanou. Když řekl, že jako malý měl psa jménem Mango, Remi si to zapamatoval a asi o tři týdny později to vzpomenul, když cestou k Elliotovi uviděli psa a zeptal se, jestli Mango byl také labrador.

"Ty si pamatuješ, jak  se jmenoval?" zeptal se překvapeně Elliot.

"Snažím se zapamatovat, co o sobě zmíníš, když už toho moc neříkáš," odpověděl Remi a Elliot se pousmál. 

"Nebyl to labrador. Zlatý retrívr," odpověděl.

A tak si Remi zapamatoval i to.

Netušil ale, že právě tyhle maličkosti, tyhle ukázky, že si pamatuje vše, způsobovaly právě to, že se mu Elliot otevíral ještě více. 

Než Remi před Vánoci odjel domů, strávil u Elliota poslední doučovací pátek toho roku. A to byl právě den, kdy byl Elliot nejsdílnější. 

"Kdy máš zápočet z figurální kresby?" zeptal se ho Elliot. 

Tenhle semestr čekal Remiho pouze zápočet, zkouška až ten další. Prý nebylo zas tak těžké zápočet splnit, takže toho se zase tolik nebál. Navíc, Elias měl být modelem, a jeho tělo znal už téměř nazpaměť. 

"Hned první termín po Vánocích. Myslím, že čtvrtého?"

Elliot přikývl. "Okay. To dáš v pohodě."

"Musím ještě odevzdat pár prací na krajinomalbu," povzdechl si Remi. "Mám dvě z pěti. Zítra jedu domů a přísahám, že nemám doma skoro nic, všechno mám tady na bytě. "

Dokresloval v tu chvíli Elliota v póze, která byla zatím nejtěžší. Ale šlo to. Byl na sebe pyšný. A Elliot se až do té chvíle nepohnul, ale otočil k němu hlavu. "Můžeš využít cokoliv tady."

"Za třičtvrtě hodiny mi jede autobus na byt," namítl. Nemohl autobusem cestovat s nezaschlou malbou. To by zkrátka nedopadlo dobře.

"Můžeš tady zase přespat," řekl nenuceně Elliot.

Remi nasucho polkl. Málem automaticky odpověděl, že platí, ale už viděl ten nenávistný pohled Niny, že jí opět o tom neřekl.

Elliot ale ještě nedomluvil. "Vše děláš na papír nebo plátna?" zeptal se a Remi přikývl. "Stačí jedna nevšední věc a máš ten předmět zajištěný. Jeden kluk v mém ročníku udělal to, že použil místo plátna uřezaný kmen v přírodě a učitel byl z toho tak hotový, že se ani nepodíval na jeho další práce a měl za jedna. Já to samý."

"A cos udělal ty?"

"Když tady přespíš a budeme moct na tom pracovat, řeknu ti to. Protože věř mi, budeš mě k tomu potřebovat."

Měl vůbec na vybranou? Jestli Elliot věděl, co na toho učitele platí, musel toho využít. "Tak jo. Bože, já ti za tohle všechno budu vděčný do konce života."

Elliot se spokojeně usmál a beze slova zpátky zaujal svou pozici. Remi ho během dalších patnácti minut dokreslil a dalších deset minut kresbu probírali. 

"Víš, jak mám v pokoji okno? A ten výhled na les?" zeptal se pak Remiho, když si balil tužky. Remi přikývl. "Vadilo by ti namalovat právě to?"

"Asi ne."

"Super. Tak si pober barvy. Můžeš si půjčit naprosto cokoliv. To samý štětce. Jdeme dělat umění."

"A plátno?"

Elliot se ušklíbl. "To nepotřebuješ. Přijď pak do pokoje, jdu to tam nachystat."

Když o deset minut později, po pečlivém výběru barev, přišel k Elliotovi do pokoje, vypadalo to, že se nic nezměnilo. Remi tak nechápal, co šel Elliot připravovat. Stále ani nevěděl, co má Elliot v plánu.

Remi si odložil u něj na stole přesně pět barev. Venku byla tma, míchání barev mu vždy šlo, a tak nepotřeboval nic než pět tubiček s barvami noci. Měsíc osvětloval les i malý rybník a Remi už teď viděl, že to bude krásná večerní krajina. Otočil se na Elliota. "Tak?"

Elliot si přetáhl triko přes hlavu. "Uděláme to, co jsem udělal já," řekl a odhodil triko stranou. "Takže tohle," otočil se a ukázal si na záda, "je tvé plátno."

Remi se málem zadusil na vlastní slinách, jak ho Elliot překvapil. "Cože?"

"Namaluješ mi tu krajinu na záda. Pak to vyfotíme, táta má fotoaparát. Umím i fotky vyvolávat, tak to udělám. Učitel to minulý rok miloval."

Pořád mu nedokázalo, jak má na Elliotova záda malovat. Sledoval ho, jak si lehl na svou postel na břicho a hlavu si podložil rukama. "Dávám ti ale maximálně tři hodiny. Takže být tebou, pospíšil bych si."

"Jak jako mám na tebe malovat?" zeptal se Remi zmateně.

"Štětec. Barva. Krajina před tebou. Moje záda. Víc nepotřebuješ. Nepřemýšlej nad tím tolik a věř mi."

Oh, Remi mu věřil. Věřil mu tak moc, že se pomalým krokem vydal k posteli, v jedné ruce štětec s paletou a v druhé barvu, kterou si plánoval krajinu lehce předmalovat. 

Zastavil se před postelí. Nasucho polkl.

Elliot se dal ještě to pohybu. "Počkej, takhle to bude lepší," zamumlal si a půlkou těla zalezl pod peřinu. Tak, že ji měl po zadek. Když se opět uvelebil, koukl na Remiho. "Sedni si na mě, ať máš má záda rovně. A tu krajinu taky."

Elliot měl kulaté okno přímo u čela postele a ležel tak, že jestli si na něj Remi opravdu sedne, bude mít opravu rovně jak krajinu, tak jeho "plátno", alias jeho záda. A to v nejlepším případě přesně potřeboval.

Remi tedy vylezl na pohled a obkročmo si sedl na Elliotova stehna, přičemž děkoval za to, že se nakonec přikryl dekou. Nejen, že takhle to bylo pro něj určitě pohodlnější, ale kdyby mezi nimi nebyla ani ta peřina, zešílel by ještě více, než v tu chvíli i tak šílel.

"To napadlo tebe?" zeptal se, div se mu netřepal hlas.

"Jo."

"A kdo byl tvým plátnem?" zeptal se troufale. Nestihl se ale zastavit, ta otázka se zkrátka nabízela. 

"Chceš říct pravdu?" zeptal se.

"Nejlépe. Tu si kamarádi většinou říkají," odpověděl Remi a udělal první tah na Elliotových zádech. Byl to zvláštní pocit. Nikdy nemaloval na něčí kůži. 

Elliot pod ním se zachvěl. "To zalechtalo," vysvětlil. "Plátnem jsem poprvý. Většinou já byl ten, kdo maloval."

"Dělal jsi to víckrát?" zeptal se.

"Jo."

"A tu pravdu mi řekneš?"

Nastalo krátké ticho. Remi mu sice do obličeje neviděl, ale z toho, jak ztuhl, dokázal usoudit, že se sebou bojuje. Že se nejspíš rozhoduje, jestli mu pravdu opravdu říct nebo ne. 

A pak ji řekl. "Maloval jsem na mého bývalého přítele."

Remi zamrzl uprostřed pohybu. Naprázdno otevřel pusu. Přestal úplně fungovat. Svět se přestal točit. Vesmír se zastavil. 

"A to je ta nejkřehčí pravda, kterou jsem ti kdy řekl, protože vím, že může pokazit úplně všechno. Ale říkám si, bydlíš s Ninou a Vanessou. Můžu ti v tomhle věřit," dodal.

Chtěl říct, že mu v tom může věřit především kvůli tomu, že on sám byl gay, ale jeho ústa neopouštěla žádná slova.

Elliot si lehl na pravou tvář. Periferně tak musel Remiho vidět. "Tohle je jeden z důvodů, proč o sobě vůbec nemluvím. Protože jsem strašpytel a bojím se, že by lidé pravdu o mně poznali z jakéhokoliv detailu."

"Nemáš se za co stydět," odpověděl Remi konečně. Málem si zatleskal, že v tom šoku dokázal promluvit. 

"Řekni to prvnímu člověku na ulici, kterého potkáš, a řekne ti pravý opak," namítl Elliot. 

"Tady nejde o ostatní," zavrtěl hlavou Remi. "Je mi jedno, co si o tom myslí ostatní. Přede mnou se nemáš za co stydět. Stejně jako já před tebou."

Elliot nakrčil obočí. "Jakože..."

"Víš jak jsem se potkal s Ninou? Vanessu jsem poznal, až když začala chodit s ní," přerušil ho Remi. "Ale Ninu jsem poznal na oslavě našeho společného kamaráda. Byla opilá, myslela si, že s ní flirtuju, tak mi řekla, že je na holky. Já jí odpověděl, že jsem na kluky. Bylo to riskantní, ale tak vzniklo jedno z nejlepších přátelství."

Elliot pod ním se dal do pohybu a Remi se tak rychle nadzvedl. Elliot se přetočil na záda.

"Já už na tebe začal malovat!" vykřikl Remi. Teď měl stoprocentně od barvy špinavé povlečení.

Elliot nic neřekl. Nijak víc se nepohnul. Zkrátka sledoval Remiho, který na něm stále seděl, naprosto prázdným pohledem. Remi tak začal přemýšlet, jestli řekl něco špatně, jestli Elliota nějak urazil, ale nepřišlo mu, že řekl něco nevhodného.

Remi v jedné ruce držel paletu se štětcem a druhá mu volně visela podél těla. A právě o tu ruku se lehce otřely Elliotovy prsty. Zatajil dech. 

Co se to právě dělo? Nesnil náhodou? Přišlo mu nepravděpodobné, co všechno se za posledních pět minut událo. 

A pak se Elliot posadil. A jelikož mu Remi stále seděl na stehnech, byli od sebe milimetry. Elliotovy dlaně mu spočinuly na pase a Remiho tep tak zrychlil.

"Mám tě rád," zašeptal Elliot a Remiho zamrazilo hlavně z toho důvodu, že se Elliotovi hlas třásl. "Asi víc, než bych měl."

"Proč bys nemohl?" zeptal se opatrně Remi.

Elliot jen sklopil pohled a zavrtěl hlavou. Remi si v tu chvíli uvědomil, že se Elliotovi něco stalo. Něco, kvůli čemu byl tak uzavřený. Něco, mu bránilo v myšlence, že by měl Remiho rád. 

Něco, co způsobilo, že když Remi zvedl ruku a položil mu ji na tvář, cukl sebou. Zadržel dech. A až po chvíli se uvolnil.

V tu chvíli nad tím ale Remi nestihl více přemýšlet, protože v ten samý moment se Elliot postaral o to, že Remiho první pusa bude přesně taková, jakou si ji vysnil. S klukem. A ne tak ledajakým, ale s někým, na kom mu záleželo.

Elliot spojil jejich rty v lehký polibek. Ruce více obmotal kolem Remiho pasu. Přitiskl ho k sobě. Remi zapomněl, jak se dýchá. 

A když jejich rty Elliot rozpojil, jen Remiho objímal. Remi objímal ho. Ruce měl špinavé od barvy z Elliotových zad.  A pomalu si uvědomoval, že drží v náruči člověka poznamenaného něčím špatným.

⁕⁕⁕

od zítřka se začínám učit, takže se omlouvám, jestli vás s tímhle koncem kapitoly na týden opustím haha :D

ale tak. kdy se moje postavy poprvé políbily dřív jak před 20. kapitolou. určitě tušíte, že to nebude jen tak:)))