Remi vždy přemýšlel o věcech až moc. Tím pádem si i Elliotovu absemci ve škole vysvětloval tak, že to byla jeho chyba. Že musel říct nebo udělat špatně, když u něj přespával. Teda, mimo fakt, že mu zničil celou jednu barvu.

Přehrával si jejich veškeré konverzace v hlavě. To, jak se choval. Udělal něco nevhodného? Nevěděl. Přišlo mu, že mu vybuchne hlava.

A pak se Elliot objevil další týden normálně na hodině figurální kresby, jakoby se nic nestalo. A ono se asi ani nic opravdu nestalo, ale Remiho hlava se stále vinila.

Elliot se na hodině opět svlékl úplně do naha. Posadil se na židli a zapózoval. Profesor se ujal slova. "Polovina semestru už za námi. Tak se ukažte, jak jste se zlepšili."

Remi nasucho polkl. Vzal do ruky tužku a snažil se vzpomenout na vše, co ho Elliot naučil, ale nebylo to tak jednoduché. Ten samý člověk byl před ním nahý. A tento člověk se mu také náhodou líbil.

Ono to samo o sobě nemělo být tak strašné. Ale Remi považoval Elliota už za svého kamaráda. A teď si představte, že se někdo z vašich přátel před vámi do naha svlékne a vy máte skenovat jeho rozkrok, abyste ho nakreslili správně.

Jo. Tohle bylo mimo jeho komfortní zónu. Ale to se dalo od umělecké školy čekat.

Zachoval kamennou tvář. Soustředil se. Nakreslil Elliota. Když se blížil konec hodiny, nestíhal. Nevšiml si ani, když už Elliot sešel ze svého místa na stupínku, a tak nadskočil leknutím, když se jeho hlas ozval těsně vedle něj. "Ale jo, jde vidět pokrok."

Remi se na něj otočil a podle Elliotovy rekace usoudil, že se na něj musel dívat jako na zjevení. Uchechtl se a posadil se vedle něj. "Promiň za minulý týden. Byl jsem mimo celý týden. V pátek máš čas? Teda, chceš vůbec pokračovat?"

No, to neznělo, že byl Remi důvod jeho absence. Překvapivě.

"Chci. Ale tenhle pátek asi ne," odpověděl upřímně Remi. "Scott, můj spolubydlící, si docela potrpí na sobotních večerech u stolních her, ale v sobotu nemůže, a tak se to přesouvá na pátek."

Elliot zvedl překvapeně obočí. "To zní zajímavě. Ale tak to stále stíháš, ne? V kolik vám to začíná?"

"Už v šest."

"Aha." Odmlčel se. "Tak nic"

"Myslím ale, že by nevadilo, kdyby ses přidal," zamumlal Remi.

"Jakože-"

"Kdyby ti nevadilo, že bychom tentokrát kreslili u mě. Pak bychom si mohli něco zahrát."

Proboha. Byl tak zoufalý, aby s Elliotem mohl strávit více času.

Elliota očividně nemálo překvapil. Chvili v tichu seděl a přemýšlel, zatímco se všichni kolem balili a někteří už odcházeli. A Remi čekal na jeho odpověď.

"Tak jo," řekl nakonec. "Platí. Takže se sejdem normalně zase po vyučování?" zeptal se.

"Jo."

"A jsi si jistý, že to tvým kamarádům nebude vadit? Nerad bych byl na obtíž."

"Budou v pohodě," pousmál se Remi.

Když se ale vrátil na byt, Scott začal šílet. "Pozval jsi na náš večer deskových her cizího kluka?!"

Remi sklopil pohled. "Omlouvá mě fakt, že je to kluk, který se mi líbí?" zeptal se.

Scottův výraz změkl. Dokonce se i usmál. "Oh, tak to mění situaci," mrkl na něj a otočil se zpátky k umývání nádobí, což dělal, dokud ho Remi nevyrušil. "Ale jestli po tom večeru nebude nijaký pokrok, neomlouvá tě to."

Remi protočil očima. "Nebude žádný pokrok. Jaká je šance, že by byl na kluky?"

"Pořád nějaká je."

"Jako jo, ale... Prostě nic nebude. Ani jsme se nedomluvili, že by tady mohl přespat. Pravděpodobně s tím počítat nebude."

"Škoda."

Remi se neubránil úsměvu. Na jednu stranu miloval, jak ho jeho přátele podporovali v tom, aby si našel kluka, ale Remi se až moc bál společnosti. Takže na druhou stranu ho to taky orozesmutňovalo.

Když to také oznámil Vanesse s Ninou, Van se ušklíbla. "To je ten pěknej, co tady byl, že?"

"No, jo."

"Toho klofni."

Remi protočil očima. "Vy všichni děláte, jakoby to bylo tak lehký. Nemám crush poprvý a jako by vás těch deset předešlých nepřesvědčilo o tom, že já nikoho klofnout neumím."

Nina si odfrkla. "Klídek. Je vítanej. Nemůžu se dočkat."

A tak, když Elliot v pátek opět počkal na Remiho po jeho vyučování, zase opřený o zeď s pitím v ruce, ve stylovém outfitu a přivítal ho s neodolatelným úsměvem, vydali se tentokrát na zastávku na druhé straně a sice nastoupili na stejné číslo autobusu, ale tentokrát na druhou stranu.

Elliot měl s sebou jen svoji klasickou plátěnku, takže jak Remi předpokládal, nepočítal s tím, že by u něj přespával.

Remi si odkašlal. "Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěl i přespat. Hrát začneme v šest a v sedm jede poslední bus. Moc bys toho nestihl."

Elliot shlédl na svou plátěnku. "Nemám s sebou nic."

"Já taky u tebe neměl. A vymyslet to šlo," odpověděl.

"Uvidíme," řekl po chvíli. "Třeba zjistím, že tvé přátele naprosto nesnesu a budu chtít utéct."

Remi se uchechtl. "Vždycky se můžeš schovat u mě v pokoji, stačí dát znamení a vymyslím, proč je strašně nutné, že musíme jít zpátky do mého pokoje."

Oba se smáli tak hlasitě, až se na ně lidé otáčeli.

"Myslíš třeba kuku jako volání o pomoc?"

"Nebo můžeš zachrochtat."

Tak moc Remi ještě neviděl Elliota se smát. I jeho samotného to nejspíše vykolejilo, protože pak ze sekundy na sekundu zvážněl a vydechl. "Wow, takhle jsem se dlouho nezasmál. Vidíš, proto jsem ti tehdy řekl, že jsem tě rád poznal."

"Takže můžeme říct, že jsme kamarádi?"

"Proč by ne?"

"Nevím, určití lidé říkají, že nemáš doopravdy kamarády. Jen... znáš lidi."

"Určití lidé?"

"Určití lidé jako Tyson."

"Tyson je blbeček," odfrkl si Elliot. "Po zkoušce z figurální kresby o mně začal rozhlašovat, že jsem se mu schválně postavil do toho nejtěžšího úhlu a zkazil mu tak zkoušku."

"Jo, to jsem taky slyšel."

"Dokonce," uchechtl se Elliot. "Když chtěl lepší úhel, měl se posadit naproti mě. Moc dobře věděl, jakou stranou budu natočený."

"Není... není ti nepříjemné, že tě kreslí celá škola? Že tě nejspíše každý student na téhle fakultě viděl nahého?" zeptal se opatrně, ale vždycky ho to zajímalo, a tak využil situace. Když už teda Elliot potvrdil, že jsou přátelé.

Pokrčil rameny. "Ani ne. Nemám se za co stydět. Ne každý by si na to troufl. Víš, že škola vyloženě dělá výběrové řízení na to, kdo bude modelovat? Já jsem sice k tomu přišel jako slepý k houslím, protože jsem jen zaskakoval, ale asi tě nepřekvapí, že se na ten post stejně moc lidí nehlásí."

Tohle musela být ta nejúplnější konverzace, kterou s Elliotem měl. Dlouhé odpovědi, žádné odsekávání nebo změny témat Byl až překvapený. Elliot musel mít skvělou náladu.

"Máš můj obdiv," řekl Remi upřímně. "Ale máš pravdu. Nemáš se za co stydět."

"Napadla mě neuvěřitelně dvojsmyslná odpověď, ale to by bylo společensky nepřípustné," odpověděl tišším hlasem Elliot a Remi se krátce zasmál. Asi věděl, na co Elliot narážel.

"Pojď, vystupujeme," vyhrkl najednou, protože si všiml, že zrovna zastavili na jejich zastávce. Vyskočili z autobusu a do tří minut už stoupali po schodech k bytu, který byl vydrhnutý tak moc, jak od začátku jejich bydlení nebyl. Remi jeho přátele tak trochu donutil.

Všichni byli ještě ve škole. Byly teprve dvě hodiny, a tak se Remi s Elliotem zavřeli u něj v pokoji a začali kreslit. Tentokrát se soustředili na ruce. Elliot dával svou dlaň do různých poloh a sledoval, jak Remi kreslí. Když poprvé uslyšeli, že někdo přišel, bylo půl čtvrté. Pak čtyři. Scott se začal v kuchyni bavit s Ninou. Vanessa přišla o třičtvrtě na pět.

Remi s Elliotem z pokoje nevylezli do chvíle, dokud neměl začít jejich herní večer. A že stál za to.

⁕⁕⁕

za tuhle kapitolu poděkujte hlasitým akvabelám ve vlaku, díky kterým jsem se nedokázala soustředit na učení, tak jsem psala :')