Když se Remi na konci druhého týdne objevil na hodině figurální kresby, den po tom, co byl u Elliota, posadil se na své klasické místo. A jelikož tam Tyson ještě nebyl, začal si připravovat věci, přičemž přeslechl konverzaci dívek vedle něj.

"To jako fakt?" vyjekl jedna. "A jaký je? Slyšela jsem, že líbá naprosto skvěle."

"A je to pravda," odpověděla další. Remi po nich kouknul. A až v tu chvíli si uvědomil, že holka, která se v klubu líbala s Elliotem na toaletách chodila s ním na tento kurz.

Najednou měl tak desetkrát horší náladu. Otočil se k nim plně zády a ani si nevšiml, když přišel Tyson. "Co se děje?" zeptal se Remiho, když ani neodpověděl na pozdrav.

"Nic," zamumlal, ale dělo se.

Štvalo ho to a nevěděl proč. Štvalo ho, když se další týden po pondělní hodině Elliot rozešel k němu, aby se domluvili na další doučovací hodině, a ta holka mu skočila do cesty a začala s ním mluvit, zatímco si na prstu protáčela pramínek vlasů.

Remi se sbalil a odešel. Nebyli domluvení, i když se dohodli, že to proberou po pondělní hodině, ale nemohl se na ně dívat. Byl ale uražený naprosto bezdůvodně. Elliot nedělal nic špatně. Jen on nezvládal zase to, že se mu na chvíli někdo líbí.

Vydal se tedy tentokrát sám k budově, kde měl dějiny umění a Elliot dějiny sochařství. Sedl si do poslední řady, i když většinou sedával vepředu, protože mu bylo jasné, že nebude dávat dneska pozor. Že bude myslet na to, jak se Elliot s tou holkou líbali na záchodech, jak se na ni usmál, když ho po hodině zastavila.

Pár sekund předtím, než profesor začal svůj výklad, dveře posluchárny se ještě otevřely. Vešla právě Elliotova společnice i se svými dvěma kamarádkami, ale brečela. Nebo ne že by vyloženě brečela, ale podle jejího rozmazaného make-upu Remi usoudil, že něco se stát muselo.

Brečela kvůli Elliotovi?

Dívky se posadily a profesor svůj výklad začal. Remiho hlava byla k prasknutí, jak se snažil přijít na to, co se asi stalo, i když neměl doslova žádné informace. To on ale dělal často. Přemýšlel nad věcmi, které neměl šanci rozluštit.

Z posluchárny pak odcházel poslední, protože mu chvíli trvalo, než mu došlo, že skončili, jak byl zabraný ve vlastních myšlenkách. Pobral si sešit, do kterého nenapsal ani čárku, pera, hodil je do tašky a seběhl schody k východu. Chodbou přešel ven a tam, tam ho opřený o zeď čekal Elliot.

Tedy, alespoň předpokládal, že čekal na něj. Když se jejich oči setkaly, Elliot se odrazil od zdi a vyšel k němu. "Měli jsme se domluvit, pamatuješ?" řekl jako první.

Remi sklopil pohled. "Nechtěl jsem tě rušit, když jsi byl se svou přítelkyní."

Sám se divil, že to řekl nahlas. Ale co? Viděl je se líbat na záchodě, mohl předpokládat, že je to jeho přítelkyně. A mohl tím také zjistit, jestli je to pravda.

Elliot se uchechtl. "Daria není moje přítelkyně."

Bingo. Trochu se uvolnil.

"Oh. Tak promiň. Na kdy to teda vidíš?" zeptal se.

"Můžeš zase ve čtvrtek? Ty čtvrtky se mi docela hodí."

Remi tentokrát nezapomněl, že tam má výuku. "Vlastně, já v ten čas mám přednášku," řekl opatrně.

"Hm. Tak v pátek po figurální kresbě můžeš? Taky v tolik končím. Můžeme jet přímo k nám, pokud ti nebude vadit tolik figurální kresby v jeden den."

Rychle zavrtěl hlavou. "Vůbec. Kdy se to jen hodí tobě."

Elliot se usmál. "Kdykoliv. Nejsem zrovna zaneprázdněný typ."

"Tak jo," špitl Remi. "V pátek po figurální kresbě."

"V pátek po figurální kresbě," zopakoval Elliot. "Počkám tě před studiem. Většinou nás profesor končí o pár minut dřív, tak ať se nehledáme."

"Děkuju," řekl Remi upřímně.

Elliot se zastavil. "Nezapomeň, že chci vidět tvé portréty."

Remi polkl. "Na bytě jich pár mám."

Elliot nakrčil obočí. "A?"

"Mohl by ses přijít podívat. Někdy," zamumlal, že mu Elliot musel sotva rozumět.

"Kdy třeba?"

"Klidně hned teď. Je mi to jedno."

Nenapadlo ho, že by se toho chytil Elliot tak rychle. Nepočítal s návštěvou, měli pravděpodobně byt jak vzhůru nohama, o jeho pokoji nemluvně. Proč vždy promluvil dřív, než si myšlenky uspořádal a promyslel?

"Tak jo, pojďme hned," ušklíbl se Elliot. "Vidět umění se nikdy neodmítá."

Tak. A to byl Remiho konec. Den, kdy Elliot, kluk, který ho fascinoval (že se mu líbil, to bylo ještě silné slovo, ale věděl, že se k tomu blíží), uvidí možná nějaké špinavé fusakle v rohu jeho pokoje, uvidí, jak nepořádný je, vsadil by, že jestli bude někdo z jeho spolubydlících, beztak ho nějak ztrapní, třeba vytáhnou nějakou trapnou historku-

"Pojedeme autobusem nebo pěšky?" zeptal se Elliot a vyrušil ho tak z myšlenek.

Vzpamatoval se. "Pěšky je to asi patnáct minut. Ale můžeme jet busem, za pět minut jsme tam."

"Já se rád projdu," pousmál se Elliot a vydal se směrem k východu z areálu školy. 

Remi by nejraději poslal do bytu holuba, jak zoufalý byl, aby tam jeho spolubydlící uklidili. Žádný ale nebyl v dohlednu.

Po cestě si povídali spíše tak obecně. Kam chodili na školu předtím, co si myslí o jakém malíři, uměleckém směru... Remi si sice užíval, že konečně si mohl s někým tak dobře popovídat o umění, ale pokaždé, co zabrousil do osobnějších vod, kdy si nahrál, aby mu Elliot o sobě něco řekl, Elliot to zahrál do outu.

Začal to vzdávat. Začal se smiřovat s tím, že se o Elliotovi nikdy nic osobnějšího nedozví. Nevěděl ani, jestli měl sourozence. Nevěděl, co rád dělal ve volném čase, jakou hudbu měl rád nebo jaké měl kamarády. Elliot naopak tohle všechno o Remim už věděl. 

Když na byt došli, hned poznal podle bot, že je doma jen Vanessa. To ho docela potěšilo, protože Vanessa byla sama docela plachá a věděl, že nebude od Elliota vyzvídat, jako by to dělala stoprocentně Nina. 

Když vešli hlouběji do bytu, Vanessa seděla v obýváku a četla nějakou učebnici do školy. "Ať už jsi kdokoliv, oběd je v ledničce, jestli chceš," řekla bez toho, aby vzhlédla. 

Remi si odkašlal. Vanessa se k němu otočila a nadskočila. "Oh, ahojte."

"Van, tohle je Elliot." Podíval se na Elliota a kývnul na Vanessu. "Vanessa."

Elliot k ní došel a potřásl si s ní rukou a nejspíš jí řekl i nějakou lichotku, kterou Remi přes rádio neslyšel, protože se Van začervenala.

"Jdeme se jen podívat na nějaké kresby," vysvětlil, když se Elliot k němu vrátil. 

"Něco na pití?" zeptala se a podívala se na Elliota. "Můžu vám něco přinést."

"Tak jo," odpověděl Remi za oba. "Děkuju."

Vanessa musela ráno uklízet, protože byt nevypadal vůbec tak, jak ho Remi opouštěl, což se ale nedalo říct o jeho pokoji. Neustlaná postel, pokrčené papíry poházené všude kolem, oblečení hozené všude možně... Nejraději by se propadl do země.

"Promiň za ten nepořádek," řekl rychle a začal sbírat své oblečení. "Nikoho jsem přece jen nečekal."

Elliot si ale nepořádku vůbec nevšiml. Jako první se totiž zahleděl na obraz nad Remiho postelí, kde měl zarámovaný portrét jeho mámy, který kreslil do portfolia na přijímačky a bylo to dílo, na které byl v životě nejvíce pyšný.

"Tohle jsi třeba kreslil?" zeptal se po chvíli. Remi mezitím stihl posbírat oblečení a vyhodit skrčené papíry nepovedených skic. 

"Jo. Na přijímačky. To je máma."

Elliot přešel blíž. Neříkal žádná slova chvály, nevypadal nijak unešeně, spíš jako kritik na výstavě průměrného umělce, který se chtěl prosadit. "Máš někde více věcí?"

Remi mu mlčky podal desky s dalšími portréty. Ukázal mu, že se může posadit na postel a Elliot tak udělal. Pomalu otevřel složky a začal se probírat portréty. 

Remiho jeho klid znervózňoval. I to, jak nic neříkal. 

Později se zastavil na kresbě kluka, kterého Remi neznal, ale viděl jeho fotku v časopise. Nebyl to čistě portrét, kluk byl na fotce do půli hrudi, ale Remi v té době přijal tu výzvu. Ten kluk pózoval pro nějakou značku oblečení a byl krásný.

Elliot se na něm ale naprosto sekl. "Znáš ho?" zeptal se po chvíli.

"Vůbec," odpověděl Remi. Posadil se na židli před Elliota. "Našel jsem jeho fotku v časopise, tak jsem ji nakreslil."

Elliot nereagoval, jen kresbu propaloval pohledel. Remi uviděl, jak jeho stiskl kolem desek zesílil.

"Jsi v pohodě?" zeptal se ho po chvíli, kdy se Elliot téměř nepohnul.

V tu chvíli se vzpamatoval. Přikývl a začal listovat dál. Když došel na konec, desky zavřel a vydechl. "Wow."

"Dobrý? Špatný?" zeptal se nejistě Remi.

Elliot k němu zvedl pohled. "Dokonalý," řekl jednoduše a Remimu tohle jediné slovo zlepšilo celý týden. Jeho ticho celou dobu, co si práce prohlížel, ho stresovalo a teď mu přišlo, jako by mu spadl kámen ze srdce.  

Usmál se. "Děkuju."

"Za tohle se neděkuje," odpověděl Elias. Shlédl zpátky na zavřené desky v jeho klíně. A tiše promluvil: "Gaudeo i occurrit vobis."

Remi se uchechtl. "Latinu mi budeš muset ještě chvíli překládat."

Elliot zvedl pohled. "Řekl jsem, že tvé umění je božské."

"Jak že to bylo?"

"Gaudeo i occurrit vobis."

Pousmál se. Z jeho úst to znělo tak pěkně. 

Elliot pak do půl hodiny odešel. Remi mu vrátil mikinu, kterou mu dříve půjčil a vyprovodil ho až na zastávku, protože se stejně vydal do knihovny, aby mohl rozpracovat esej, který měli za úkol.

Celou cestu si pak v hlavě opakoval Elliotova latinská slova. Tvé umění je božské. Dělalo mu to neuvěřitelnou radost. 

⁕⁕⁕

děkuju vám všem hromadně za přání ke zkoušce! snad to teď půjde, hehe. teď se tady nesmím dva dny alespoň objevit a učit se, bye

(ach jo, tohle mě ale baví. a těším se na to všechno, co mám vymyšlené)