Elliotův dům byl velký. Jakože hodně velký. To ale Remi mohl taky odvodit z toho, když mu Elliot řekl, že použijí studio jeho táty. 

Pomalu přicházel po příjezdové cestě, aby mu neunikl žádný detail. Všiml si dokonce i toho, jak měli keře precizně zastřihnuté. Polila ho vlna závisti.

Došel ke dveřím a zazvonil. Dlouhou dobu se nic nedělo, a tak to zkusil znovu. Nervozita začala stoupat. Zapomněl na něj Elliot?

Natahoval ruku, že zazvoní potřetí, když se dveře otevřely. V nich stál Elliot, na sobě pouze šortky a jednou rukou si sušil vlasy malým ručníkem. "Oh, promiň, nehleděl jsem na čas a dal si sprchu. Pojď dál."

Remi nasucho polkl. Přikývl a vstoupil dovnitř. 

"Jsem doma sám, nemusíš se bát, že tady někoho potkáš."

Remi přikývl podruhé. "Doufám, že neruším."

"Byli jsme domluvení. Samozřejmě, že ne," uchechtl se Elliot a naznačil Remimu, ať jde za ním. Prošli dlouhou chodbou až na úplný konec a Elliot rozrazil dveře. Remimu stačila milisekunda, aby poznal, že je to ono studio. 

Možná to byla ostuda, ale nevěděl, jestli je Elliotův otec, ředitel jeho vysoké, sochař, malíř nebo něco jiného. Jakmile ale vešel dovnitř, brada mu spadla málem až na zem. "Wow. Tvůj táta je fakt dobrý," vydechl, když uviděl sochy u okna, které byly očividně stále jen rozdělané. 

Elliot na ně ukázal. "Tohle? Ty jsou moje."

Remi zkameněl na místě. Vážně, nevěděl co říct nebo udělat. Byl si ale jistý, že před ním právě stál ten nejtalentovanější člověk, kterého kdy potkal, protože tohle nebylo zkrátka možné. 

Elliot se jeho výrazu zasmál, ale taky nic neřekl. Šel zkrátka dál, hlouběji do studia, kde stály tři malířské stojany. 

"A to si stále někdo troufá říct, že tě vzali jen kvůli tvému tátovi?!" promluvil konečně Remi.

Elliot se k němu zpátky otočil. "Jsi první člověk, který tyhle sochy viděl. Kromě táty, samozřejmě."

"Proč?" zeptal se zmateně. Proč je Elliot nechával Remimu k vidění, když-

"Protože jsi první člověk, co se mě kdy zeptal, abych ho doučoval. Takže tady nikdy nikdo předtím nebyl."

Oh. Žádný hlubší význam. Samozřejmě. Musel se vzpamatovat. Možná Remi na Eliottovi něco viděl, ale nebyla šance, aby tomu bylo i naopak. Vždyť ho sám nachytal s nějakou holkou.

"Navíc, takové sochy ve škole zatím neděláme. A kdyby jo... ani by to nevypadalo tak dobře. Na těchto pracuju už skoro dva roky. Tenhle čas na akademické půdě nemám," pokračoval Elliot. Remi k němu mezitím došel a sedl si na stoličku u jednoho ze stojanů, kde mu Elliot ukázal. 

Vytáhl si věci. Papíry, tužky, uhly, gumy, ořezávátka, zkrátka si vzal celý svůj umělecký arsenal, protože nevěděl, s čím budou pracovat. Nebo vůbec koho budou malovat. Elliot mu přece nemohl být modelem, když potřeboval, aby byl u něj a učil ho techniku. 

Elliot si přistrčil stoličku od druhého stojanu k němu a posadil se. Byl tak blízko, že se jejich stehna dotékala po celé délce. Remi na chvíli přestal fungovat, ale jen do chvíle, dokud Elliot nepromluvil.

"Dneska to bude trochu podvod," řekl, "protože nemáme koho kreslit. Jako klidně bych si před tebe stoupnul, ale myslím, že takhle napoprvé bude lepší, když budu vedle tebe, abychom přesně našli, co děláš jinak."

"Takže špatně."

"Ne špatně," podíval se na něj Elliot. "Vem si takového Piccasa. Kdyby ten přišel do toho kurzu, také neprojde, protože nebude splňovat nároky McMillana. Umění je subjektivní. Kdybys nemusel udělat tu pitomou zkoušku, zkrátka bys mohl říct, že je to tvůj styl."

Remi se uchechtl. "Asi nejsi zrovna fanoušek toho, co?"

Zavrtěl hlavou. Nic víc ale neříkal, místo toho se naklonil k druhému stojanu, kde byla fotka, které si doteď nevšiml. Natočil stojan k nim. Remi zaostřil na fotku. Nedokázal v tu chvíli přesně určit, co to bylo za sochu, ale poznával ji. Socha statného nahého muže. 

"Tohle zkusíš," řekl Remimu. "A já se budu dívat."

Remi se zhluboka nadechl. To by mohl zvládnout. Nechtěl se před Elliotem ztrapnit víc, než už se na hodinách ztrapnil. Chvíli fotku skenoval a pak se mlčky dal do kresby. 

Ze začátku tu a tam Remi mluvil, snažil se začít konverzaci, ale Elliot se moc nechytal, hodně se soustředil na Remiho kresbu. A když si pak uvědomil, že po tolika pokusech o konverzaci se nic o Elliotovi nedozvěděl, protože mu nic neřekl, zmlkl. 

Elliot seděl vedle něj, oči upřené na Remiho ruce. Každou chvíli ho na něco upozornil, něco opravil, něco vysvětlil. V jednu chvíli chytil Remiho ruku, aby ho navedl, ale nakonec ji nepustil další dvě dobré minuty, co kreslili a Elliot mu něco vysvětloval. 

Byli tam dvě a půl hodiny. Jen seděli a kreslili. Když pak Remi odložil tužku a podíval se na to, co vytvořil pod vedením Elliota, málem se mu zastavil dech. "Jaká je šance, že bych tě měl vedle sebe i u zkoušky?" zeptal se udiveně.

"Budeš mě mít pravděpodobně před sebou. A budeš mě kreslit," odpověděl Elliot. "Ale do té doby času dost. To nacvičíme."

"Můžeš vůbec takhle někoho doučovat, když jsi model u finální zkoušky?"

"Nikdy mi to nikdo nezakázal," pokrčil rameny.

Remi si začal schovávat tužky do pouzdra, když ho Elliot rukou zastavil. "Slyšel jsem, jak profesor říká, že jsi dobrý v portrétech." 

"Uhm, asi?"

Elliot se podíval na hodinky a pak zpátky na Remiho. "Je po půl sedmé, je to moc pozdě?"

"Na co?"

"Chtěl bych vidět, jak kreslíš portréty."

To Remiho překvapilo. "Jestli je půl sedmé, o čtvrt na osm mi jede poslední bus na byt," řekl opatrně. Elliot si jen povzdechl, pokrčil rameny a prohlásil, že třeba příště.

Uklidil si své věci a sbalil si i novou kresbu. Aby v pořádku stíhal, chtěl vyjít na autobusovou zastávku už v sedm. Rychle si tedy posbíral všechny věci, aby se mohl ještě trochu podívat na Elliotovy sochy. 

Nenápadně k nim přešel, zatímco Elliot hledal něco ve skříni, která byla za nimi. Sochy tu byly dvě. Remi se sice nevyznal tolik v sochařských materiálech, ale řekl by, že to byl mramor. Z jedné sochy očividně postupně Ellitovou prací vylézala ženská postava, druhá tak daleko nebyla, ale už teď dokázal říct, že jsou to dvě těla zamotaná v sobě. 

"Kde jsi na to vzal inspiraci?" zeptal se.

Elliot se otočil. Když si všiml, že Remi stojí u soch, přestal hledat cokoliv, co do teď hledal. "Ženská postava je z fotky. A to druhé... to je ještě tajemství."

Remi naštvaně našpulil rty, ale tak, aby ho Elliot neviděl. Nedokázal zatím u druhé sochy určit, které tělo je mužské a které ženské a tak mu nezbývalo nic než doufat, že dokud sem bude chodit, Elliot se v soše posune. 

"Tak já půjdu," oznámil mu Remi.

Elliot se podíval opět na hodinky. "Máš ještě čas. Zmrzneš na zastávce."

"Neznám to tady, budu klidnější, když vyjdu dřív," vysvětlil Remi. Podíval se na svůj outfit - lehký svetr, bundu s sebou neměl. Elliot měl možná pravdu, možná zmrzne. Ale taky nevěděl, co by měl tady ještě dělat. Nechtěl už Elliota obtěžovat.

Za chvíli se tak ocitli na chodbě a Remi se obouval. Když se narovnal, Elliot byl opřený o futra dveří s lehkým úsměvem na rtech. "V ponděli se zase domluvíme, jo? Nevím, co příští týden bude teď."

Remi přikývl. Strčil ruce do kapes od kalhot, kde měl pár drobných. "No... kolik za tohle budeš chtít?" zeptal se stydlivě. 

Elliot překvapeně zvedl obočí. "Kolik? Co? Nic po tobě nechci."

"Ale-"

"Chci, abys mi příště ukázal, jak kreslíš portréty. To mi zatím stačí."

Remi se na něj prázdně díval. Na jeho dokonalé oči, na znaménko pod rtem, na jeho dlouhé řasy. Pak zavrtěl lehce hlavou, aby se vzpamatoval. "O-okay. Tak v pondělí." Na patě se otočil a vyletěl ze dveří rychlostí blesku. Hned ho ovál studený vítr a zalitoval toho, že se neoblékl víc, když věděl, že se bude vracet v podvečer. 

Na zastávku ale opravdu došel do pár minut, a tak měl deset minut k dobru. Začal chodit kolečka kolem značky, aby se zahřál, protože nemohl jen tak stát. Teda mohl, pokud chtěl, aby z něj byl rampouch.

Když zbývalo pět minut do odjezdu autobusu, uslyšel za sebou brzy kola. Když se otočil, byl tam opět on, opět Elliot, a v natahoval k něm ruku s nějakým kusem oblečení. "Na," pobídl ho. "Věř mi, u McMillana máš automatické mínus za absenci a s tvým oblečením si pěkně nahráváš na to, abys zítřek jen proležel."

Remi zůstal jen zaraženě stát, a tak po něm Elliot oblečení hodil. Byla to jeho mikina, ve které ho zahlédl minulý týden na druhé straně kantýny. 

"Děkuju," stihl ze sebe vyplodit, než se Elliot otočil, znovu nasedl na kolo a odjel.

Remi se zmateně oblékl. Na svět s Elliotem měl moc pomalé vedení. 

⁕⁕⁕

příští týden mě čeká ta nejtěžší zkouška, takže jestli mě tady uvidíte častěji jak každý druhý nebo třetí den, máte mé svolení spáchat mé nežití, čímž pravděpodobně ušetříte i tyto postavy od traumatu