Jakoby nebyl Remi dostatečně nervózní z návštěvy Elliotova domu, Tyson ho vytáhl ve středu na party vítání prváků.

Šlo jen čistě o jejich fakultu a i když se snažil přemluvit své spolubydlící, aby šli s ním, tvrdili, že by si přišli nepatřičně.

"Proč tam vůbec jdeš? Nevypadá, že by se ti chtělo," namítl Scott u večeře.

"Protože se mi nikdy nechce. A tak se jednou za čas musím překonat, abych na zemi nezůstal úplně sám a třeba taky někoho potkal."

"Jakože nějakého přítele?!" vyjekla Nina nadšeně.

"Ne. Kamarády. Nemůžu spoléhat jen na vás. A taky nechci být na škole ten podivín, kterého nikdo nezná. Jsme malá fakulta."

A tak se sešel na autobusové zastávce před školou s Tysonem. Neměl tušení, kde ten klub je, ani když mu Tyson řekl název. "Budu se pak moct nějak dostat zpátky?" zeptal se, když nastoupili do autobusu. Vůbec mu nedošlo, že mohou jet klidně až na druhý konec města. "Pojede ten autobus i v noci?"

"Myslím, že jezdí co hodinu i přes noc. Koukneme se, až vystoupíme," pokrčil rameny Tyson. Cestou k nim přistoupili ještě dva kluci, Tysonovi kamarádi z jeho ročníku.

"Jsi naše vstupenka!" křikl jeden, který se mu představil jako Jack, pokud mu Remi rozuměl dobře. 

"Cože?"

"Nikdo se na tu party nedostane, pokud není doprovod nějakýho prváka," vysvětlil ten druhý, Miles. 

Oh. Tak proto Tyson tolik naléhal, aby šel. Byl doslova jejich vstupenkou. 

Zavrtěl hlavou. Nechtěl nad tím přemýšlet tak, že ho Tyson jen využil. Znal ho sice teprve deset dní, ale nevypadal, že by byl ten typ člověka. 

U vchodu se musel opravdu prokázat školní kartou, že je v prvním ročníku a ukázat na všechny tři jeho "kamarády", že jdou s ním. Až pak je pustili dovnitř. 

Jako prvního Remiho překvapilo, že nikdo nekontroloval, kolik komu je a jestli už může pít. Vsadil by se, že osmdesát procent klubu mělo napito, což nebylo nejlepší, když hodně z nich byli prváci. Na druhou stranu se ale po chvíli divit přestal. Byli někde v zapadákově, tady jim asi šlo hlavně o to, aby vydělali. Což by je ale i tak nezachránilo ve chvíli, kdyby přijela policie.

Miles je všechny jako první dotáhl právě k baru a prohlásil, že první kolo je na něj, na což Tyson odpověděl, že druhé bere on. Remi doufal, že to takhle nadále nebudou praktikovat, protože sám měl v plánu si dát maximálně dvě skleničky a v jeho finančním plánu neplánoval s tím, že bude muset kupovat pití i pro ostatní. 

Jak ale pak zjistil, Miles měl přítelkyni, která se u nich za chvíli objevila a odtáhla ho pryč, a tak když kupoval Tyson pití, objednal už jen tři skleničky. To si Remi řekl, že by ho už nemuselo finančně zruinovat, a tak, aby se necítil blbě, koupil mu, Tysonovi a Jackovi třetí kolo.

Sotva do sebe kopl panáka a práskl skleničkou zpátky, periferně zahlédl, jak si vedle něj někdo sedá. "Takhle se připravuješ na naši první zítřejší hodinu?" zeptal se Elliot.

Tyson si ho taky všiml a plácl si s ním na pozdrav. "Co ty tady? Jakýho prváka si donutil, aby tě sem vzal?"

"Žádnýho," pousmál se Elliot. "Když ukážeš školní kartičku se jménem ředitele a u vchodu stojí lidi ze školy, není zas tak těžký se sem dostat."

Tyson se zasmál. "Pojď, zvu tě na skleničku!"

Elliot trhl pohledem k Remimu, než opustil své místo a obešel ho, aby se dostal k Tysonovi. Domluvil se s ním, co chce pít, a zatímco čekali, otočil se zpátky na Remiho.

"Já věděl, proč ti napsat i číslo."

"Nezruším to," namítl Remi. "Nebudu mít kocovinu."

Přistáli před nimi prázdné skleničky, jak barman před zraky všech připravoval jejich drinky. Dali si křídla, energetický drink s vodkou. Když měli drinky připravené, ťukli si a Elliot na ex vypil půlku sklenice. Pak si olízl rty a podal sklenici Remimu. "To si řekneme zítra."

Remi zavrtěl hlavou. Pil doteď jen drinky s rumem, nechtěl míchat. Elliot ale svou ruku nespouštěl. Remi si tak po několika desítkách sekund sklenici od něj vzal, ale nenapil se. Naklonil se k němu. "Okay, já ti ji podržím."

"Nemyslel jsem to tak, že ji máš podržet."

"Já vím. Ale nechci míchat."

Elliot protočil očima, ale zasmál se. Sklenici si ale zpátky nevzal. Také nepřerušoval s Remim oční kontakt, jako by přece jen čekal až se napije. 

A Remi si až moc pozdě uvědomil, že zvedá ruku se sklenicí. Že si ji přikládá na rty a na ex do sebe klopí druhou půlku skleničky. Elliotův úsměv se ještě rozšířil a poplácal ho po rameni.

"Od kdy se tak znáte?" zeptal se zmateně Tyson.

"Od deseti minutové přestávky v pondělí," odpověděl mu Elliot, ale více to nerozebíral. Omluvil se, že musí jít, a zmizel mezi lidmi.

Tyson se opřel o bar vedle Remiho, pohled upřený na místě, kde Elliot zmizel. "Vidíš? Už jsem si myslel, že s námi bude tady kamarádit, ale zase zmizel."

Remi si pamatoval, jak o něm Tyson mluvil. Že Elliot kolikrát působil dojmem, že se s ostatními baví jen ze slušnosti, a začal to tak trochu chápat. Vždy, když s ním Remi mluvil, měl pocit, že se z nich stávají kamarádi, ale pak se vždy Elliot vypařil, jako by ta konverzace neměla nic znamenat. 

Ta party ho nebavila. Většinu času seděl jen u baru na stoličce, Tysonova slova, jak mu něco vyprávěl, mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven a přemýšlel, jak bude probíhat jeho zítřejší návštěva u Elliota. 

Co když potkají jeho tátu, samotného ředitele školy? Asi by se nic nestalo, uvědomil si Remi, celá škola měla snad tři tisíce studentů a on tam studoval dva týdny. Na tuto starost mohl zapomenout. 

Spíš přemýšlel nad tím, jak se k němu Elliot bude chovat. Jestli se o něm něco dozví. Jestli-

"Posloucháš mě?" zeptal se ho Tyson. "Ptám se tě, jestli se nepůjdeme podívat ven. Prý jsou tam místa na sezení a tak. Chtěl bych ti doříct tu storku s mámou."

Neměl tušení, o jaké storce mluvil, protože nevnímal opravdu ani slovo, ale stejně přikývl. Obešli taneční parket a vydali se ven, kde kupodivu hudba nešla slyšet tolik, a taky si všiml záchodů. Celou dobu se divil, že uvnitř žádné neviděl a ani se nedivil, že v takovém pajzlu měli záchody z venku.

"Tak někde chyť místo a já si mezitím skočím na záchod," řekl Tysonovi a nečekal ani na jeho odpověď, zkrátka se vydal pryč. Když otevřel dveře od toalet, nepřivítaly ho ještě, přivítaly ho děsivé schody někam do sklepa a tak zaváhal. Na zábradlí ale byla cedule s nápisem WC a šipkou dolů, tak se váhavě po schodech vydal.

Dole ho pak čekaly už jen jedny dveře na záchody, které nebyly rozdělené podle pohlaví. A jelikož místnost pod schody, kde se nacházel, byla sama o sobě pěkně děsivá, vtrhl na záchody rychlostí světla.

A nejspíš tak někoho připravil o vzrušení onoho večera. Na umyvadle seděla neznámá dívka s trikem vytaženým nahoře a s ní... s ní tam byl Elliot.

Remi trhl pohledem k zemi. "Ježiš, pardon," vyklopil ze sebe. Dívka otráveně vydechla.

"Neumíš klepat?" zeptala se.

"Tohle jsou veřejné toalety a my nejsme zrovna schovaní," odpověděl jí Elliot místo Remiho. Pak se k němu otočil. "Promiň. Už mizíme."

Elliot dívku vyvedl za ruku ven a Remi tak zůstal v té nechutné koupelně sám. Párkrát se zhluboka nadechl, než se zavřel v kabince. Jestli doteď z návštěvy Elliota stresoval, teď se jeho stresový level vyšplhal do nekonečných výšin. 

⁕⁕⁕

zítra mám zkoušku ze španělštiny a místo toho píšu a viděla jsem tři díly seriálu, myslím, že je jasné, co u mě vyhrává :')))

ale tak. já doufám, že se vám to líbí. a zároveň ne, protože jestli se vám to líbí, mě to bude motivovat psát a nebudu se učit :'D