Na další hodině figurální kresby Elliot nebyl nahý.

Remi si oddechl. Oddechl si teda jen do té doby, než si ho k sobě zavolal profesor McMillan. Po jednom si volal studenty ke svému stolu, bloček s poznámkami v ruce, aby jim osobně řekl všechny výtky a pochvaly k minulé kresbě postavy, kterou neměli čas už evaluovat.

Věděl, že odvedl příšernou práci. Profesor se taky krátce zasmál hned, jak se u něj posadil. "Jde vidět, že rychlá kresba vám jde lépe," prohodil. Remi sklopil pohled. "No, tak se na to podívejme."

Profesor vytáhl Remiho kresbu ženské postavy. Dalších pět minut mu vytýkal vše, co jen šlo. Proporce, stínování, technika. Myslel si, že se v tu chvíli propadne do země. Strávil u profesora nejvíce času. "Ale zase kdybych se podíval jen na obličej... Vy se asi vyžíváte v portrétech spíše, že? Ten je precizní." Remi se zmohl jen na přikývnutí.

Když se vrátil ke svému místu, schoval se za stojan tak, aby na profesora neviděl. Šel hned jako druhý a tak nestihl ještě ani začít kreslit Elliota. Seděl rozvalený na židli v takové pozici, že bylo Remimu jasné, že dostane přednášku i po této kresbě. 

"Tak co?" zeptal se ho Tyson. "Tě tam nějak dusil."

"Taky že jo," zamumlal Remi. "Říkal jsem, že kresby postavy mi moc nejdou."

"No," mlaskl Tyson, "u zkoušky na konci roku bude pravděpodobně Elliot. Třeba, když se na něj hezky usměješ, dovolí ti, abys ho mohl zkusit nakreslit i párkrát mimo hodinu."

To Remi v hlavě okamžitě zavrhl. Nikdy by v sobě nenašel tolik odvahy, aby se ho zeptal na něco takového. Zkrátka se bude muset smířit s tím, že tento předmět nejspíše na první pokus neudělá a bude ho muset opakovat jako Tyson. 

Když byl profesor se všemi hotový, začal se procházet mezi stojany. Remi přemýšlel, že bude předstírat potřebu na záchod, až se bude profesor blížit k němu, ale bylo jasné, že by se mu stejně nevyhnul. 

Začal se soustředit. Začal praktikovat všechny rady, které mu profesor před chvílí u jeho stolu. Propaloval pohledem Elliota a proklínal jeho pózu, i když to nebyl pravděpodobně jeho nápad. 

Profesor ale kupodivu moc chyb nenašel. A na konci hodiny vše oznámil, že na hodině v pátek zkusí opět rychlokresbu a příští týden zkusí jiné techniky jako třeba malbu, aby viděl, jak jsou na tom s ní.

Remi se rychle pobalil, aby se mohl co nejrychleji vypařit. Nečekal ani na Tysona, protože stejně měl dále výuku, kterou s ním neměl. Sotva ale vyklopýtal na chodbu, někdo mu zaťukal na rameno. 

Byl to Elliot. "Tohle jsi tam nechal," promluvil na něj a podal mu lahev s vodou. Očividně to byla jeho lahev, Remi se ale stejně podíval do tašky, aby se ujistil, že je jeho.

"Oh. Díky," zamumlal a lahev si přebral.

"Máš teď dějiny umění? Můžeme jít spolu, mám hodinu ve stejné budově," prohodil. 

"Jak to víš?"

Elliot ukázal na knihy v Remiho ruce, které si před odchodem vytáhl, aby je měl připravené, protože učebna byla na druhém konci školního pozemku a on měl jen deset minut na přejití. Nechtěl ještě hledat knihy při výkladu učitele.

"Jasně. Samozřejmě. No, jak chceš." 

Nesnášel se. Proč byl tak divný?

Otočil se a rozešel se. Elliot s ním srovnal krok. "A jmenuješ se?" zeptal se.

"Remi," odpověděl.

Elliot se pousmál. "Já jsem Elliot."

Málem řekl, že to ví, ale naštěstí se zastavil. "Pěkný jméno," řekl místo toho, protože si to vážně myslel. Pěkný obličej. Pěkný tělo. Pěkný úplně všechno.

Panebože. Připadal si tak trapně.

Chvíli šli mlčky. Cítil se vedle Elliota zvláštně, protože ten si vykračoval se sebevědomím, kterému se Remi nikdy ani nepřiblížil. Hodně lidí ho také zdravilo. Vždy se na ně usmál a kývnul v pozdrav.

"Co máš za hodinu?" zeptal se pak tiše Remi. Nikdy mu nešlo začínat konverzace, ale snažil se.

"Skoro to samé, co ty. Akorát dějiny sochařství, takže si prohlubujeme znalosti z dějin umění."

"Studuješ sochařství?" položil další otázku. Předstíral, že to nevěděl už od Tysona.

"Jo."

"Wow."

Usmál se. Opět. Vždy zvedl jeden koutek do úsměvu, než promluvil. "Není to zas tak obdivuhodný, když si všichni myslí, že mě vzali jako jednoho z pěti jen kvůli tomu, že můj táta je ředitel."

"To si někdo myslí?"

"By ses divil, kolik lidí. Přitom můj táta se přihlášek nikdy skoro ani nedotkne."

Uviděl už před sebou budovu, do které mířili. Spadl mu kámen ze srdce, protože Elliot sice vůbec nebyl špatná společnost, zkrátka byl z něj ale nervózní.

Zhluboka se nadechl. Uvolnil se. Krátce zavřel oči. A pak se zeptal: "Nebyl bys náhodou ochotný mi trochu pomoct s figurální kresbou?"

Nevěděl, jak Elliot kreslil. Ale jestliže se dostal na sochařství, kde brali jen pět lidí, musela být jeho kresba precizní. A Remi byl zoufalý. Byl sice teprve druhý týden školy, ale nemohl se na to vykašlat. Kresba nebyla něco, co by mohl dohnat o zkouškovém. 

Elliot se na něj překvapeně podíval. "Proč já?"

To byla taky dobrá otázka. Možná proto, že mimo Tysona byl Elliot jediný člověk, se kterým pořádně promluvil. Možná proto, že právě on byl modelem v  jeho kurzu. A v neposlední řadě možná proto, že Remiho fascinoval. 

"Jsi sochař. Určitě máš figurální kresbu v malíku," řekl výmluvně. 

"Vždyť na tom nejsi tak strašně," namítl Elliot.

Remi by to celé nejraději vzal zpátky. "Však to nemusíš dělat! Jen jsem se chtěl zeptat."

"Nemám s tím problém," přerušil ho Elliot. "Jen mi nepřijde, že bys na tom byl tak špatně. Jestli se ale budeš díky tomu cítit lépe, klidně."

Tak tohle nečekal. Tím pádem si nebyl ani jistý, co odpovědět. Když před pár minutami vycházel ze studia, ani by ho nepadlo, že s Elliotem promluví, natož aby se ho zeptal na něco takového.

Nemusel odpovídat. Elliot ho ještě předběhl. "Máš nějaký kus papíru? Napsal bych ti adresu."

Samozřejmě, že měl kus papíru. Jeho taška byla plná papírů, skicáků a tužek. Vytáhl první papír, který uviděl a tužku a podal oboje Elliotovi. 

"Není to tak daleko odsud," mumlal, zatímco psal svou adresu. "Když sedneš na bus sedmičku, je to třetí zastávka. Napíšu ti to sem."

Tohle bylo tak divné. Tak moc divné.

Elliot zvedl pohled a zase s tím úsměvem mu podal papír s tužkou zpátky. "Kdy se chceš sejít?"

"Řekni si ty," vyhrkl Remi. "Už tak tě otravuju, tak ať se mi nemusíš ještě přizpůsobovat."

"Ve čtvrtek odpoledne? Třeba v pět?"

Oh. Už tento týden. "To by šlo," odpověděl. A Až pak si uvědomil, že tam má přednášku. Jednou snad ale chybět mohl.

"Super. Tak se stav. Půjčíme si tátovo studio. Snad ti budu nápomocnej."

Pak se rozloučili a Elliot se rozběhl k druhému vchodu do budovy, protože měl prý hodinu na rozdíl od Remiho ve čtvrtém patře a začínali za dvě minuty. 

Remi shlédl na papír v jeho ruce. Rozložil ho. Přečetl si Elliotovu adresu, která mu stejně nic neříkala, protože tohle město tak dobře neznal. A pak si všiml i telefonního čísla na pevnou linku. 

Na bytě neměli telefon. Pouze pře budovou měli budku, ze které by Elliotovi mohl zavolat, kdyby náhodou musel jejich 'doučování' zrušit.

Nemohl uvěřit tomu, že poprvé s Elliotem pořádně promluvil a už měl jít k němu domů. A to jeho zásluhou. Vůbec se nepoznával. 

Zrychlil krok, protože sám přednášku dějin umění nestíhal. Stejně ale nedával pozor, stejně se nesoustředil. Jen přemýšlel nad tím, jak to asi bude ve čtvrtek probíhat. 

⁕⁕⁕

zkouškové začalo. tak schválně, co vyhraje, učení nebo psaní lmao