Elliot měl pravdu v tom, že jeho kresby na Vernona McMillana zapůsobily.

Profesor si ho zapamatoval, protože se v jeho přihlášce dočetl, že vlastně nikdy na žádnou uměleckou školu nechodil a ani žádné kurzy neabsolvoval, a tak čekal katastrofu. Takže zase nebylo tak těžké probořit laťku, kterou si pro něj profesor nastavil. 

Další hodiny se mu líbily už o něco víc - dějiny umění, teorie kresby, teorie malby, design, zkrátka vše, po čem Remi vždy toužil, aby studoval. 

Jeho týden tedy začínal figurální kresbou a jelikož ji měli dvakrát týdně, také s ní končil. Vrátil se tak na konci týdne do studia, posadil se vedle Tysona a trochu s ním pokecal, než přišel profesor. Remi téměř nevnímal jeho slova, skenoval ten stupínek, na který měl každou chvíli přijít Elliot, a modlil se, aby fakt, že před sebou vidí nahého pěkného kluka zvládl lépe jak minule.

Když ale model vešel, nebyl to Elliot. Byla to nějaká žena. Mohlo mu dojít, že nebudou neustále kreslit mužské postavy.

Přiblížil se na stoličce k Tysonovi. "Jak často se mění modelové?" zeptal se.

"Většinou je na jedné hodině v týdnu Elliot, na druhé nějaká holka," odpověděl stručně. Remi přikývl.

Dívka na stupínku zapózovala a Remi vzal do ruky svůj uhel. Tentokrát měli celou hodinu na nakreslení postavy nejlépe jak mohly. A jestli se Remiho neschopnost ve figurální kresbě zvládla schovat ve tří minutových skečích, bylo mu jasné, že tady už to jen tak nepůjde. 

Profesor jim od začátku postupně vysvětloval postupy a vše ukazoval na plátně jednou tak větším jako byla ta jejich. Remi nestíhal. Na vše by potřeboval jednou tak více času, aby se stihl pořádně rozmyslet, jak udělat to, co jim profesor právě ukázal.

"Nepřemýšlej nad tím tolik," ozvalo se za ním. "V pondělí jsi byl fakt dobrý, takže očividně ti to jde líp, když nad tím tolik nepřemýšlíš."

Remi ten hlas poznal hned. Elliot měl přece jen takový charakteristický, tlumený, ale přitom hodně příjemný na poslech. Když se otočil, stál Elliot za ním, tentokrát ale plně oblečený ve volných kalhotách a zastrčené bílé košili. Přes rameno měl plátěnku. Než stihl Remi odpovědět, Elliot přešel k holce vedle a taky jí něco poradil.

Tyson protočil očima. "A je to tady. Jeho rady, o které nikdo nežádal."

"Co tady dělá?" zeptal se Remi zmateně.

"To by mě taky zajímalo. Vždy se prochází po škole, jakoby mu to tady patřilo. Učitelům to nevadí, co by na to taky řekli? Šli si postěžovat jeho tatínkovi?"

Remi vážně nedokázal říct, jestli má Tyson Elliota rád nebo ne. 

Elliot se prošel kolem všech stojanů a občas se u někoho zastavil. Pak zase zmizel jako pára nad hrncem a Remi si uvědomil, že je pěkně pozadu. 

Když se na konci hodiny na své dílo podíval, bylo mu do breku. Jeho kresba vůbec nebyla podle jeho představ. Tentokrát se ani Tyson k jeho výtvoru nevyjádřilc, což bylo možná proto, že zkrátka neměl potřebu, ale Remi si ti přebral tak, že byl prostě strašný. Nezvládne tenhle kurz. První týden roku a už věděl, že to nezvládne. 

Naštěstí ale neměli dostatek času, aby se profesor vyjádřil ke každému zvlášť. Proto své výkresy jen podepsali a mohli odejít s tím, že si k nim profesor udělá poznámky a na začátku další hodiny s každým jejich práce probere. 

Remi se podíval na hodinky. Byly dvě hodiny odpoledne. Měl zbytek dne jen pro sebe.

"Remi?" ozval se Tyson, sotva vyšli ze studia. "Končíš už dneska? Nechceš zajít na oběd? Mohl bych ti to tady trochu ukázat."

Znervózněl. Docela se těšil, až se po náročném prvním týdnu trochu uvolní, ale to vlastně mohl i s Tysonem. Nakonec tedy přikývl. Musel si udělat kamarády.

Tyson ho zavedlo do nějakého malého bistra kousek od školy. Remi jako první odešel na záchod, aby zkontroloval, jestli má s sebou vůbec dostatek peněz v peněžence. Domů se měl vrátit na víkend až za tři týdny a tak musel být s penězi opatrný.

Když pak vyšel, objednal si šunkový sendvič a pomerančový džus. Tyson si objednal palačinky a kávu. Pak si začali povídat. Remi zjistil, že Tyson je nejspíše z docela bohaté rodiny, má sestru, jeho táta je amatérský malíř a jeho prvním 'kamarádem' na vysoké byl právě Elliot.

"Těžko říct, jestli ho můžu považovat za kamaráda," řekl Remimu. "Když se s ním bavíš, máš skoro pocit, jako by se s tebou bavil téměř ze slušnosti. Někdo říká, že si schválně k sobě nikoho nepouští, jelikož je jeho táta ředitel, aby si pak někdo nemyslel, že Elliotovi kamarádi mají výhodu, ale nemyslím si, že je to pravda. Je takový zvláštní. Až bych řekl záhadný."

Remi přikývl. "A to jak mluvil na té první hodině, to něco latinsky... Takhle mluví normálně?"

"Často řekne nějaké náhodné slovíčko, které prostě nevíš, odkud vycucal," uchechtl se. "Je to docela vtipný. Má strašně dobrou paměť, pamatuje si ty nejvíce náhodný věci."

"A studuje taky?"

"Sochařství. Ale upřímně, je skvělý úplně ve všem. Nikdy neměl s žádným předmětem problém. Je ve druháku jak já, pózovat na hodině figurální kresby začal minulý rok, kdy profesorovi těsně před první hodinou vypadl model. A nějak u toho zůstal. Profesor ho zbožňuje, neustále říká, jak má úžasné tělo na kresbu."

Remiho Elliot fascinoval, jinak se to říct nedalo. A to ho viděl dvakrát v životě. I když, jednou z toho kreslil jeho přirození z několika úhlů, to už mezi nimi nějaký vztah vytvořilo, no ne?

Jeho problém byl takový, že vždy musel mít někoho, nad kým šílel. Ať už to byl někdo slavný, knižní nebo seriálová postava nebo náhodný kluk ze supermarketu za pokladnou, který měl ty nejhezčí oči na světě. (To byla pravda. Remi pak do toho supermarketu chodil pokaždé, i když to znamenalo přijít později domů.)

Tyto fáze ale dlouho netrvaly. A jestli ho teď zaujal Elliot, bylo mu jasné, že dva nebo tři týdny bude nervózní pokaždé co ho uvidí, dokud to zkrátka nevymizí. 

Věděl totiž, že nikdy nic nebude z těchto jeho obsesí.

"Co studují tví kamarádi, se kterými bydlíš?" zeptal se zničehonic Tyson a vytrhl tak Remiho z transu. 

"No, Nina studuje literaturu, Vanessa práva a Scott něco s politologií, pořádně nevím."

"Čtyři jste na bytě?"

Remi přikývl a hned začínal přemýšlet, jak změnit téma. Nechtěl rozebírat jeho kamarády ani jejich byt, protože kdyby se náhodou prokecl, že jejich byt má jen tři pokoje, něco by nevycházelo. Kdo sdílí pokoj?

Vanessa a Nina ho sdílely. Ne proto, že by byly takové kamarádky a obětovaly se, aby Scott a Remi mohli mít vlastní pokoje, Vanessa a Nina spolu už více než rok chodily. A říct v této době někomu o stejnopohlavním páru bylo stejně rizikové, jako se přijít na policejní stanici a přiznat se k vraždě. 

Možná trochu přeháněl. Ale ještě když nich byla AIDS krize, každé rádio o tom mluvilo alespoň polovinu času odpoledních zpráv, bylo jeho největším tajemstvím, že je gay. Nebo že jeho spolubydlící spolu chodí. 

Tyson se na jeho kamarády ale už více nevyptával. Po zbytek jejich oběda udržoval konverzaci právě on, zatímco Remi spíše jen naslouchal. Pak se s ním rozloučil a vydal se konečně zpátky na byt.

Vanessa ani Scott na bytě nebyli. Přivítala ho jen Nina u plotny. "Jsem si říkala, kde jsi," promluvila, když jí Remi vysvětlil, kde byl, i když jí ráno říkal, že po druhé hodině bude zpátky. Chtěla s ním totiž probrat dárek pro Vanessu k jejím blížícím se narozeninám, protože se rozhodli, že jí i se Scottem darují nějaký zážitek, na který se složí. 

Moc toho ale nestihli. Vanessa přišla ani ne deset minut po Remim. Políbila Ninu na tvář a hned jí ukradla bramboru z talíře. "První týden na vysoké byl naprosto dokonalý."

"Jo?"

"Jo," usmála se ze široka. "Tohle je ten život, co jsem si vysnila. Ale hej, dneska jsem tě viděla s nějakým týpkem, kdo to byl? V tom bistru. Šla jsem kolem."

Remi mávnul rukou. "Jeden kluk z figurální kresby. A asi má jediná naděje na kamaráda."

Vanessa se zapřela o kuchyňskou linku. "A je to dobrý materiál na kamaráda?"

"Asi," uchechtl se Remi nad jejím výběrem slov. "On začal mluvit na mě. A víš, že já s nikým dobrovolně nezačnu."

Nina protočila očima. "Ty jsi ztracený případ. S takovou si nikdy nikoho nenajdeš."

"Myslíš s tím, že si s takovou nenajdu holku, se kterou bych předstíral, že jsem někdo, kdo nejsem, jen abych uspokojil společnost a dobu, ve které žijeme? Myslím, že mi to ani nevadí," ušklíbl se.

Nina a Vanessa si vyměnily pohledy. "Taky pravda," zamumlala Vanessa a vydala se do jejího společného pokoje s Ninou.

"Můžeš mít s někým to, co já mám s Van," otočila se k němu Nina.

"Nechci se celý život skrývat. To raději budu sám."

"Stejně nevycházíš z domu, jaký by byl rozdíl?"

Oba se rozesmáli. Měla pravdu.

"Navíc, časy se lepší. Představ si, že bychom žili v padesátých letech. Zlaté osmdesátky."

Pro Remiho ale nebyly zlaté dostatečně. 

⁕⁕⁕

překvápko :DDD první příběh, co se neodehrává v současnosti, ale na konci osmdesátých let! vždy jsem chtěla takový napsat. a dopředu se omlouvám, pokud časově něco zkazím, jako třeba že zmíním knihu, která vyšla v 21. století, nevím skjksk, snažím se dělat si o všem research