Remi nesnášel kreslit postavy.

Zkrátka mu to nešlo. A jelikož kresba postavy byla součástí přijímacího řízení na jeho vysněnou uměleckou školu, doteď nechápal, jak se na ni mohl dostat. Za talentové zkoušky dostal třicet pět bodů ze čtyřiceti a byl si téměř jistý, za co mu pět bodů ubrali.

O to bylo horší, když první hodina jeho vysokoškolského života byla právě figurální kresba. Nedokázal si představit, co ho čeká. Nikdy na žádnou uměleckou školu nechodil, v životě nekreslil postavu podle reálného člověka a něco mu říkalo, že to přesně budou dělat.

Tahle škola byla jedna z nejlepších široko daleko. Přece nemohli kreslit podle fotky na počítači.

Když přišel do studia, pevně sevřel své desky s výkresy a penál s tužkami a uhly. Rozhlédl se kolem, ale třída byla prázdná. Přesně jak plánoval. Vyšel si o čtvrt hodiny dřív, aby se mohl posadit jako první a případní příchozí se s ním dali do řeči, ne naopak. Tak by si snad mohl najít kamarády, protože kdyby to bylo na něm, do konce jeho studia by s nikým nepromluvil. Takový zkrátka byl.

Třída se začala postupně zaplňovat, ale jeho plán se trochu vymykal kontrole. Nikdo si nesedl ani blízko jeho místu, nikdo se s ním nedal do řeči. Slyšel, jak se lidi seznamují na druhé straně studia. Stáhl rty do úzké linky a sklopil pohled.

"Je tady volno?" uslyšel vedle sebe hlas doslova o pár sekund později. Když téměř vylekaně vzhlédl, uviděl usměvavého blonďáka, jak ukazuje na místo u malířského stojanu vedle jeho. Byl to první člověk, který se na něj tady v té škole usmál.

"J-jo," zakoktal a hned se za to proklel.

"Já jsem Tyson," řekl kluk a posadil se. Z tašky si začal vytahovat kreslící potřeby. "A ty?" koukl na Remiho.

"Remi," odpověděl. Srdce mu začalo bít o něco rychleji. Vždy byl ze seznamování se nervózní.

"Pěkný jméno. Takový umělecký."

"Um, díky."

Remi periferně sledoval Tysona, jak si připravuje věci. Do dvou minut se zaplnila i ostatní místa kolem něj, ale nikdo kromě Tysona se s ním do řeči nedal. Což znamenalo, že tenhle blonďák s brýlemi jako popelníky byl jeho jediná šance, aby tady měl alespoň nějakého kamaráda.

"Odkud jsi?" vyhrkl. Taky mohl vymyslet něco lepšího.

Tyson se na něj překvapeně podíval. Nejspíš od Remiho konverzaci nečekal, což se ani nedivil. "Odsud. Nedojíždím nebo tak. Ty?"

"Jsem na bytě s kamarády, co studují jinde. Bydlím tři hodiny odsud."

Tyson přikývl. "Líbí se ti tady?"

"Přistěhoval jsem se teprve před pár dny. Nestihl jsem to tu úplně prozkoumat," přiznal.

"Můžu ti to tady kolem ukázat," usmál se a Remi zkameněl. Z odpovědi ho ale vysvobodil profesor McMillan.

Vešel do studia a všichni kolem ztichli. Šlo vidět, že respekt ho doprovázel úplně všude. Remi o tomto člověku už hodně slyšel. Dokonce byl i na jeho výstavě. Vernon McMillan kreslil ty nejhezčí figurální postavy, které kdy viděl na vlastní oči.

"Vítejte v novém akademickém roce. Ve vašem prvním akademickém roce," promluvil, když došel doprostřed místnosti, kde byl stupínek jako by to byl základ pro nějakou sochu. Postavil se doprostřed. "Rád vás všechny vidím. Protože je mi jasné, že na konci roku vás tady zůstane stěží půlka."

Remi nasucho polkl. S jeho příšernou figurální kresbou to bude nejspíše právě on, kdo to vzdá.

"Tohle je kurz figurální kresby, jak všichni jistě víte. Další hodinu začneme se základy, první hodinu většinou zjišťuju, co v sobě máte. A tak vašim úkolem bude kreslit model, který se k nám za chvíli připojí. Budete mít tři minuty na nakreslení každé pózy. Berte to jako takové zahřátí. Na konci prvního semestru na to budete mít už jen pár sekund."

Dveře, kterými profesor vešel, se znovu otevřely a dovnitř vešel mladý kluk. Byl téměř nahý, jen měl kolem pasu kus látky. Remi tak trochu zkameněl, protože ten kluk byl... nádherný. Tmavé delší vlasy se mu vlnily kolem obličeje a měl tak výrazné rysy, že by mu Remi nejraději okamžitě nakreslil portrét.

Profesor mezitím sešel ze stupínku a bez Remiho vědomí vedle něj stihl umístit židli. Kluk se postavil doprostřed a jedním rychlým pohybem strhl látku, kterou měl kolem pasu.

Stál před nimi úplně nahý.

Remi trhl pohledem k zemi. Nejspíš se i pěkně začervenal. Slyšel vedle sebe slabé uchechtnutí. "Co je? Nikdy jsi nekreslil dle živého člověka?" zeptal se Tyson.

Zavrtěl hlavou. "Jsem samouk," odpověděl. "Nikdy se mi nenaskytla šance."

"Samouk? Wow, tak to máš můj obdiv. Ještě jsem tady nepotkal nikoho, kdo by byl čistý samouk," pískl uznale.

"Ticho," upozornil je profesor. Remi zvedl pohled a uviděl, jak se na něj kluk na stupínku dívá. Jeho pohled byl ale úplně prázdný. "Tak se připravte. Je mi jedno, jestli použijete tužku, uhel nebo něco jiného. Začínáme za tři, dva, jedna, teď."

Remi popadl tužku. Když se podíval před sebe, model se už postavil do první pozice a on si tak hned uvědomil, že tohle celé půjde pěkně do kytek. Tři minuty na jednu pózu. Neměl šanci nakreslit něco adekvátního.

Ještě když měl kreslit úplně nahého kluka, který byl prostě krásný a Remi se tak nedokázal plně soustředit.

Když ubyly první tři minuty, Remi měl stěží hrubou skeč první pozice. Trhl pohledem k Tysonovi, který nejen že toho stihl mnohem více, ale taky měl proporce mnohem lepší. Nejraději by se zahrabal. Proč jeho první hodina musela být právě figurální kresba?

Model před ním změnil tedy pozici a Remi si trochu oddechl. Stál k němu čelem a nepózoval nijak složitě a tak po dalších třech minutách toho stihl mnohem více. Nebyl s tím sice úplně spokojený, protože byl na sebe zkrátka až moc tvrdý, ale v porovnáním s první pozicí hned vedle... ano, definitivně tam pokrok byl.

Nikdy v životě neutíkaly minuty rychleji. Když si myslel, že jsou teprve v polovině času, byli už na konci. Model měnil pózy, každá snad těžší a těžší z Remiho úhlu pohledu. Hlavně ty pózy v sedě. A pak, po patnácti různých pózách, byl konečně konec.

Profesor se vydal mezi malířské stojany, aby s každým jeho práce prodiskutoval. K Remiho úlevě začal na druhé straně místnosti.

Kluk na stupínku mezitím zvedl ze země ten kus látky a obmotal si ho opět kolem pasu. Aby na něj Remi jen blbě nezíral, přesměroval svou pozornost raději na své tužky, které si ostrouhal.

"Docela dobrý, hele," ozval se Tyson vedle něj. Remi vzhlédl a pohled mu spadl na Tysonovy kresby.

"Dobrý? Se podívej na ty svoje."

Uchechtl se. "Já jsem tady už podruhý. Neprošel jsem minulý rok. Mám nad vámi tady určitý náskok, takže na moje se vůbec nedívej."

To Remimu moc nepomohlo. Bylo těžké tenhle předmět udělat? Pro něj určitě bude, přece jen tohle nebyla jeho nejsilnější stránka. Polila ho vlna nervozity. Byl na své první hodině a už začal pochybovat, jestli je na správném místě, jestli na to má. Jestli-

"Wow, ještě jsem neviděl nikoho, kdo by tak dobře nakreslil můj latissimus dorsi."

Remi málem nadskočil, jak se lekl. Když se otočil dozadu, ocitl se centimetry od obličeje toho kluka, který ještě před chvíli pózoval na stupínku. Ukázal na Remiho tříminutovou kresbu, kde stál zády s rukami nataženými do vzduchu.

"L-Laso co?" zeptal se zmateně.

"Latissimus dorsi. Nevím, jak se to řekne normálně."

"Široký sval zádový," ozval se Tyson.

Kluk se usmál. Natáhl ruku a ťukl si s Tysonem pěstí. "Dík."

"Kolikrát ti mám říkat, že lidi ti prostě nerozumí, když mluvíš takhle."

"Kolikrát ti mám říkat, že jsem až moc inteligentní na to, abych mluvil normálně."

Tyson protočil očima. Nemělo by ho překvapovat, že se ti dva znají, když Tyson tenhle kurz opakoval.

"Ale jsem rád, že aspoň anatomie ti jde, když už ne figurální kresba," rýpl si do něj. Remiho mírně znervózňovalo, že se ten kluk ještě ani o centimetr nepohnul. Stále nakukoval Remimu přes rameno na jeho kresby.

"Kdybys schválně nepózoval těmi nejhoršími způsoby mým směrem, možná bych to udělal," zamumlal uraženě Tyson.

Model se narovnal. Remi si oddechl. Bylo mu trapné být tak blízko někomu, kdo byl před ním nahý celých čtyřicet pět minut. Natož tak s ním mluvit.

"Dobrá práce. Myslím, že na Vernona uděláš dobrý dojem," řekl ještě Remimu a bez toho, aby počkal na odpověď, se vydal pryč. Úplně pryč. Ze studia.

Remi zaváhal. Pak se naklonil k Tysonovi, který si podepisoval své výkresy, a tiše se zeptal. "Vy se znáte?"

"Každý zná Elliota," odpověděl Tyson. "Je to syn ředitele. Pár týdnů tady a uvidíš, že ho zná fakt každý."

Elliot. Jasně, že měl i krásné jméno. Život nebyl fér.

Přikývl a narovnal se.

Tyson ale ještě neskončil. "Nebo jako, zná. To je asi silný slovo," řekl tlumeně. "Můžeš být s ním jak velký kamarád chceš, ale nikdo o něm pořádně vlastně nic neví."

Na to Remi už neodpovídal, protože profesor přešel k sousednímu stojanu. A když uslyšel, jaké detaily dívce vedle něj vytýká, mohl jsi být jistý, že v tomto kurzu bude trpět.

⁕⁕⁕

...já věděla, že nevydržím s novým příběhem do doby po zkouškovém. doslova mi ještě ani nezačalo. zítra mám první zkoušku haha.

ALE JE TO TADY. NOVÝ ARTSY PŘÍBĚH, JÁ SE V TOMHLE TAK VYŽIJU!!!

a jak jsem spoilovala na ig, že mám v plánu napsat extra smutný příběh, nemusíte se bát. tenhle to není. ale neříkám, že se to nemůže ještě zvrtnout hehe.

tak snad se vám to bude líbit ♥