Toto souvisí s mým strachem.
Svých myšlenek jsem otrokem.
Proč nad vámi stále přemýšlím?
Čeho tím asi docílím?

Proč stále asi připomínám,
To jak moc rád vás mám?
Nechci, aby i vy jste odešli,
I když jsem rád, že vůbec jste přišli.

Ti, co pryč odešli,
Copak štěstí by tu nenašli?
Určitě byste to tu ještě zvládli...
Špatné nálady u vás hold vládly.

Mrzí mě to, opravdu převelice.
Co pro vás mohl bych udělat více?
Teď za vás mohu zapalovat svíce.
Často pomáhá vyřvat si plíce.

Je tohle snad nějak sobecké?
Vylévat si své srdce?
Nesnesu, že už tu nejste.
Každý prosím ke mně vrať se.

Vy dříve měli jste se zle,
Teď zasáhlo to mne.
Teď máte se dobře opravdu.
Já měl jsem se tak s vámi po boku.

Mě to vážně mrzí,
Musím vás pustit.
Takhle mě to trýzní.
Jen přestat takhle myslet.

Optimisme, optimisme,
Přijď prosím už ke mně.
Já vím, že mají se skvěle,
Ale už netrap tím mě!

Prosím.

Nenapadl mě žádný výtvor, který bych mohl udělat po svém. Tak jsem vytvořil svou vlastní verzi mě samotného ode mě. (Takhle to mělo být i v rohu, vpravo dole anglicky, ale jak se dívám, mám to tam jinak...)
Význam je stejný, nevadí.

Zase je to z hlavy. A jak se dívám, dělal jsem to asi moc po tmě. Ten stín pod kapucí je hrozný.

Mimochodem.. básně bych taky takhle v noci skládat asi neměl.

Každopádně moc děkuji všem za případné názory 🧡