*Pohled autora, Londýn*

Zatímco Julia cítila úžasný pocit štěstí, který jí byl dlouho odpírán, zdravotní stav její sestry se den po dni zhoršoval. Prakticky byla upoutána na lůžko, bez možnosti jakéhokoli pohybu. Její život závisel spíše na přístrojích, které hlasitě pípaly u postele. Jediné, co doktory uklidňovalo, bylo pravidelné bušení srdce.

Matka na ni dohlížela dvacet čtyři hodin denně. Nespala, a když, byl to velice neklidný spánek a stejně se probudila, když Lily třeba jen zakašlala nebo když uslyšela šust pokrývky. Přístroje jí byly ukolébavkou.

„Maminko?" zachraptěla unaveně ležící dívka. Matka ihned otevřela oči a přispěchala k lůžku. Pohledem ji vyzvala k další mluvě.
„Já... miluju tě. Jsem ráda, že jsi tu. Mrzí mě, že... mrzí mě to všechno. Kvůli mně se trápíš. Omlouvám se..." Matka na ni překvapeně pohlédla. Tohle bylo poprvé, kdy něco podobného uslyšela.
„Holčičko, co to povídáš? To není pravda, že se trápím. Miluju tě, jsi má krásná dceruška. Nestarej se o to, ano?" Natáhla ruku a dívku pohladila po tváři. Ta znovu zavřela oči a nechala se ukolébat do světa spánku matčiným zpěvem. Vždycky zpívala, když byla malá. Zpívala i Julii. A zpívala stále tu samou píseň.

Když si Lauren, tak zní její jméno, byla jistá dceřiným spánkem, opatrně vyšla z pokoje a zavřela tiše dveře. Prohrábla si své tmavě vlasy a z úst jí uniklo zívnutí. Zamířila na dámské toalety. Opřela se o umyvadlo a pohled nasměrovala na svůj odraz v zrcadle. Kruhy pod očima kazily její hezkou tvář. Za posledních pár měsíců jakoby zestárla. A přitom je ještě mladá, Julia se jí narodila v osmnácti letech. A samozřejmě se na jejím vzhledu podepsala závislost na alkoholu. Dostala se z ní jen těžko a dodnes odolává pokušení. Jenže starost o svou malou dcerku je větší, než touha po alkoholu a ona tak hrdě může říct, že již pár let nepozřela alkohol.
Natáhla ruku a pustila proud vlažné vody. Opláchla svůj obličej, aby se probrala. Nesnaží se udělat si make-up. Proč taky? Stejně by ho pak smazala slzami. Věnovala zrcadlu rychlý pohled a zapadla do kabinky na toaletu.

Otevřela dveře a zamračila. Na chodbě panoval zmatek. Doktoři v bílých pláštích pobíhali sem a tam, sestřičky taktéž.
„Co se děje?" zeptala se právě procházející zdravotní sestry. Ta si ji prohlédla a povzdechla si.
„Máme kolaps. Zástava. Je možné, že to nepřežije." S těmito slovy odešla a žena na ni zůstala civět.

Uslyšela otravný zvuk přístrojů. Hlasité pípání bylo dobře slyšitelné i přes ten hluk. Jenže, Lauren se to nezdálo. Skrčila obočí a rychlým krokem se vracela na pokoj číslo pět. No, pohled, který se jí naskytl, ji srazil na kolena.

„Lily!" vykřikla přidušeně a ucítila na svých lících horké slzy. Slzy, které ji snad nikdy neopustily. To ony byly při všech těch hrůzách. Slzy člověka doprovázely již od počátku a nadále doprovázet budou. Mají své kouzlo. Dokáží vyjádřit pocit smutku, ale i štěstí. Díky nim se pozná, zda člověk má city, jestli je empatický, zda ho něco trápí. Ale zároveň mají kouzelnou moc oči očistit od všech nečistot. Oči jsou pak jasnější a navíc lépe vidí.
Každý si někdy potřebuje poplakat. A když říkám každý, myslím opravdu každý.

Lauren vyděšeně sledovala doktory, jak pobíhají po pokoji. Z očí jí padaly slzy, pěkně jedna za druhou. Dopadaly z jejích tváří na bílou zem, sjížděly po jejím krku a ztrácely se ve vlasech nebo oblečení.

„Paní, tady nemůžete být!"

„Ale ona je moje dcera!"

„Musíte jít, je v dobrých rukách," uklidňovala ji sestřička a násilím ženu vyvedla na chodbu. Zaklapla bílé dveře do pokoje, aby se nedozvěděla, co se uvnitř děje...

***

*Turecko*

„Nééé!" vypískla se smíchem a utřela si slzy. Ano, slzy. Ale nebyly to slzy smutku. Byly to slzy smíchu, radosti, štěstí. Cítila se šťastná. Měla kolem sebe skvělé lidi, byla na skvělém místě se spoustou úžasného a chutného jídla. Co víc by si mohla přát? Možná, aby to trvalo napořád. Ale srpen za chvíli skončí a ona se bude muset vrátit do Londýna.

„Guyyyyyyyyyyys!"
„Zayne, co zas?" zasmála se Perrie, když Zayn vykřikl přímo u jejího ucha.
„Já se nudíííím! Půjdeme někam? Něco dělat?" Jeho výraz byl plný očekávání.
„Nevím, co bys chtěl?" zeptala se Soph a čekala spolu s námi na odpověď
„Nějaký vzrůšo!"
„Jaký vzrůšo, zase?" zeptal se přicházející Josh. Zayn se ďábelsky usmál a zajiskřilo mu v očích.
„Ne! Nebudu jezdit na vodních lyžích!" vykřikla Julia, která poznala jeho záměr. Zayn se jen pousmál.

***

„Ou. Můj. Bože! Nemůžu uvěřit, že vážně budeme dělat tohle," zavrtěla hlavou Julia a ostatní jí přikyvovali.
„Dobrý den. Takže vodní lyžování nebo waterboarding?"
„Water-co?" ozval se Liam.
„Waterboarding. Je to jako snowboarding, ale na vodě. Chápete?" zeptal se tmavý mladík.
„Já chci... Waterboarding!" vykřikl nadšeně Zayn a už se cpal dopředu pro vesty.
„Okay. Vy si to rozmyslete. Já jdu pánovi říct instrukce." S těmito se snědý muž otočil se Zaynem v patách.

„Poslyšte... Jsem jediná, která si při slově waterboarding vybaví to mučení?" ozvala se Julia. Ostatní jen nechápavě koukali. O ničem takovém nikdy neslyšeli.
„Co to je?" zeptala se Perrie. Nikdo z nich to nevěděl. Julia se nadechla k odpovědi, ale předběhl ji jiný hlas, patřící Harrymu.
„Waterboarding je mučicí technika, při níž se oběti lije voda na nos a ústa a dotyčný tak nabývá pocitu topení, aniž by ve skutečnosti tonul. Během procesu mu vyšetřovatel klade otázky. Bylo používáno už za španělské inkvizice. Má to vyvolat pocit topení, ale vlastně je to jen pocit, ve skutečnosti se netopí. Na obličej mu totiž dají látku nebo celofán a hlava je níž než píce a ta osoba musí ležet. Používalo se to při výslechu. Stačí?" zašklebil se a všichni na něj zůstali vyvaleně koukat. Co, koukat. Přímo čumět.
„Tos sežral Wikipedii?" zeptal se Liam, který se otřepal jako první.
„Ne, Payne. Jsem jen inteligentní a chytrý muž. Což se nedá říct o tobě, že," ušklíbl se zlomyslně. Liam se zamračil.
„Hele, opičáku. Nevím, koho chceš oslnit, nikdo tě tu nemá rád. Tak laskavě otoč tu svou tlustou opič prdel a vypadni. „
„Ale, Liamek še žlobí?" zašišlal a Perrie to nevydržela a vyprskla smíchy. Liam se na ni ošklivě podíval, čekal nějakou podporu od svých přátel, ne výsměch.

„Hej, nechte toho, okay?" vložil se do toho Niall, který byl do této doby nezvykle tichý. Tohle mu bylo nepříjemné.
„Fakt, nechce toho," souhlasila Soph a položila svou paži na Liamovo rameno. Ten kývl a odstoupil.
„Jo. Tak jdeme za Zaynem, ne? Asi bude chtít psychickou podporu," uchechtl se Josh. Všichni souhlasili a pomalu se od Harryho vzdalovali. Všichni až na Nialla a Julii.
„Vy nebudete následovat své kamarádíčky?" zeptal se posměvačným tonem Harry a sjel je pohledem.
„Jak... jak to víš?" zeptala se Julia zvědavě. Netušila, jak Harry mohl vědět waterboarding.
„Protože jsem chytrý," trhl rameny.
„Proč to děláš?"
„Co dělám?" zeptal se nechápavě Harry. Neměl ponětí, o čem tu sakra mluví.
„Proč jsi takový?"
„Cože?"
„Proč se chováš takhle?"
„Protože se takhle kurva chovám! Co je ti do toho? Co je ti do mého života? Hovno! Neznáš mě a ani nepoznáš. Nestarej se o mě, okay? Prostě mě nech být!"
„Já? To si děláš srandu? To ty si začínáš. Objevíš se a reješ do mě nebo mých přátel! Máš pravdu. Neznám tě. A ano, asi nepoznám. Máš ty vůbec přátele? Jestli se chováš takhle, tak to teda... Zamysli se někdy nad sebou a svým chováním, jo?" Julia se smutně pousmála a Harry se nadechoval k odpovědi, když se do toho vložil Niall.
„Hej, má pravdu. Přeháníš to. Julia je skvělá holka. Kde bych byl, kdyby nebylo jí? Nezaslouží si, abys ji urážel. Na to je až moc dobrá..."
„Aha. A co se do toho montuješ? Myslíš si, že jsme kámíci? Hohoh, to se pleteš. Měl jsem tušit, že z toho budeš dělat něco víc. No, poučil jsem se."
„Neboj, nebyl jsem tak naivní. Už ne. Ty prostě nemáš nikoho rád. Nezasloužíš si někoho mít. Pěkný život bez opory, Harry. Jul, pojď, jdeme..."

Niall s Jul se otočili a vydali se za ostatními. Harry zůstal koukat. Byl překvapený odpovědí, která se mu dostala. Možná, že ho donutí se doopravdy zamyslet. Prohrábl si vlasy a pomalu se otočil. Po cestě mu začal vibrovat telefon. Líně ho vytáhl z kapsy a pozvedl obočí nad volajícím.

„Matte?" povzdechl si do telefonu a čekal na odpověď svého kamaráda.
„Kámo! Tyvoe, žiješ vůbec?"
„Kdyby ne, tak bych ti to nezvedl, ty tupče." Protočil nad inteligencí chlapce očima.
„Ježíš, no jo, furt. Ty toho naděláš. Vyprávěj, jaký to tam je? Nějaký sexy buchty?" Úplně si představil, jak se Matt na druhé straně zatvářil.
„Dej s tím pokoj. Je tu pár holek, ale zadaný. Nic pro mě. A domácí jsou černý a to sorry, ale nechci. Nedovedu si to představit," zakroutil hlavou.
„Jo ták! Povídej, Stylesíku, to mě zajímá!"
„Jdi do prdele se Stylesíkem! Nesnáším to!"
„Já vím."
„Ha, ha. Vtipné. Všechny jsou zadané, ok? A balila mě tu jedna kravka, ale měla šestnáct let." Matt vyprskl čaj, který zrovna pil.
„Děláš si kozy! Balila tě šestnáctka! Omg, z toho nemůžu!" Harry uslyšel smích a protočil očima. Sám se ale pousmál. Asi by nereagoval jinak.
„No jo, jsem boží. Jak to jde v Londýně?" zeptal se na otázku a změnil tak téma o sto osmdesát stupňů.
„Ale jo, v pohodě. Nic zvláštního. Jen... Viděl jsem Kristen..."
„Co? Kurva. Říkala něco?"
„Ne, vyhnul jsem se jí. Vodila se za ruku s nějakým chlápkem."
„Úžasný... Dík, chlape."
„V pohodě, kámo. Musím jí, ok?"
„Jop."
„A... Harry?"
„No?"
„Dávej bacha. Mám tě rád." S těmito slovy Matt zavěsil a zanechal Harryho osamoceného. Pozastavil se nad posledními třemi slovy. Nestávalo se moc často, aby mu to někdo řekl. Matt sice párkrát chtěl, ale Harryho vždy utnul ve slově mám. Pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

*

„Týýýýýýýý joooooo! To byl vodvaz! Bylo to boží!" Nadšení v Zaynově hlase se nedalo přeslechnout. Ostatní se smáli a užívali si sluníčka. I pro ně to byl zážitek.
„Jop. Ale už bych to nechtěla znovu. Bylo to děsivé," zasmála se Perrie.
„Ale no tak, Pezz!" pošťouchl ji Zayn a vtáhl do objetí. Perrie se natáhla a políbila ho na měkké rty. Liam se Sophiou je napodobili a Josh políbil Juliu do hebkých a hlavně vlhkých vlasů. Emma se z boku tiskla k Niallovi. Společně všichni seděli na lehátkách na pláži a měli tak nádherný výhled na moře. Panoval mezi nimi klid a pohoda a vyzařovala z nich láska a radost ze života.

***

Štěstí. Co je to štěstí?
Štěstí je něčím, o čem má každý z nás svou vlastní představu. Není to nic, co by nám někdo mohl určit. Pro někoho jsou to peníze. Pro druhého svatba, děti, nějaký úspěch. Ale především je to něco, co by chtěl pocítit každý z nás. Každý by chtěl být někdy šťastný. Ale lze to? A pokud ano, jak dlouho to bude trvat? Protože jestli někdo věří na zákon schválnosti, je to těžké. Život má ve zvyku štěstí kazit. Člověk se chvíli cítí krásně, šťastně, ale již záhy se něco stane. Proč? Proč tomu tak je? To je otázka, na kterou nikdo z nás nezná odpověď. Jen sám život. Možná Bůh. Ale ne všichni v Boha věří. Proč by měli věřit jen představám? Nikdy nikdo nedokázal jeho existenci. A teorie o tom, jak stvořil svět, některým lidem přijdou hloupé. Proč by věřili v něco, co nikdo nemůže dokázat? Jenže, to by pak nesměli věřit ničemu. Proč by měli doufat v štěstí nebo lásku?

***

Otec dvou dětí položil telefon. Slzy mu tekly samovolně a on se je nesnažil setřít. Na co?

Nemohl tomu uvěřit. Nemohl. Tohle se nesmí dít. Proč? Proč zrovna ona? Já, debil, měl jsem se o ně starat... Bože, proč?!

Ta zpráva otřásla jeho životem. Byla to snad ta nejhorší zpráva, kterou slyšel, a že jich bylo hodně. Bylo to pro něj nepředstavitelné. Nikdy si nemyslel, že by byl v této situaci.

Oční víčka pevně stiskl a hlavu si vložil do dlaní. Nevěděl, co dělat, tak jen seděl a litoval toho. Litoval toho, co udělal. Měl být lepším otcem a manželem. Jenže na to je teď pozdě...

***

„Jediný způsob jak mít přítele, je být přítelem." - Ralph Waldo Emerson

***