„Prosím," pípla jsem do ticha a přitáhla tím tak pozornost všech tří důstojníků, se kterými jsem právě seděla u stolu. „Je to jediná věc tady, co -,"
„Ne," přerušil mě Styles. „Pro dnešek máš prostě smůlu, Charlesi."

Zůstala jsem na něj ublíženě hledět a oči se mi znovu začaly zalívat slzami. Bože... přece nebudu brečet kvůli takový pitomosti. Vždyť bych si mohla jít na celý den lehnout hezky do postýlky a nic jinýho nedělat.

„Proč?" zašeptala jsem a jenom cítila, jak zatínám ruce v pěsti. Lee/Dee/Nee se Zaynem se synchronizovaně podívali nejdřív na mě a pak na Stylese. Ten uvolněně seděl na místě a snažil se nevnímat upřené pohledy těch dvou, kteří na něj teď tak nedočkavě zírali, přičemž si dál mazal rohlík máslem. Byla jsem jako opařená, i když tu nebyl žádný pořádný důvod, proč bych z toho měla být takhle přešlá. Ten pocit, co ve mně koloval, se nedal popsat ani jako smutek a ani jako zlost. Vlastně nevím, co za pocit to bylo. Možná jsem prostě chtěla utéct někam hodně daleko a se Stylesem ani s nějakou zatracenou soutěží to nemělo nic společnýho. „Proč nemůžu?" zeptala jsem se znovu. On mi na to samozřejmě nic neřekl, jedl si dál ten svůj rohlík a nevypadal, že by mi v nejbližší době chtěl odpovědět. Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla ve snaze trochu uklidnit své nervy. Pak jsem se otočila čelem k Zaynovi.

„Můžu hrát?" zeptala jsem se pro změnu jeho. Nasadila jsem svůj nejlepší nicneříkající výraz a zpocenými prsty nahmatala lem své mikiny, kterou jsem jimi chytila.

„Tys mě poprvé neslyšela?" vložila se do toho opět Styles. Zayn na něj překvapeně zaměřil svůj zrak, ale já mu nevěnovala žádnou pozornost. „Řekl jsem, že ne," dodal. Musela jsem se hodně přemáhat, abych mu neukázala svůj vztyčený prostředníček, nebo abych ho neposlala někam hodně daleko.

K mému překvapení ani Zayn nevypadal, že by mi chtěl odpovědět, a tak jsem se uchýlila ke své poslední možnosti.

„Můžu hrát?" otočila jsem se na Lee/Dee/Nee – ho.

„Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje!" křikl po mně Styles. Tentokrát jsem se na něj už musela podívat. Překvapivě byl naprosto naštvaný. Až tak, že se mu do tváří nahrnula červená barva, která u něj rozhodně nebyla zvykem. Myslím si, že ho dokonce přešla i chuť na ten jeho rohlík, protože ten právě teď ležel tou namazanou stranou pohozený na talíři.

„Vždyť vy taky nevíte, jak se jmenuju," štěkla jsem po něm. „A jestli mi na to hodláte říct, že moje jméno je Charles, tak jste teda pěkně na omylu. Takový jméno v rodném listu napsaný určitě nemám." Zrak jsem vrátila na důstojníka beze jména před sebou. Tomu, na rozdíl od Harryho, hrál na rtech jakýsi úšklebek. Těžko posoudit, co tím chtěl naznačit. Jestli tím vůbec chtěl něco naznačit, možná mu ta situace přišla jenom zábavná. Já ho moc neznala, takže jsem nevěděla, jak v takovým situacích reaguje, nebo jestli se mě dokonce zastane.

„Já bych v tom neviděl žádný problém." S touhle větou se mu úšklebek na rtech roztáhnul v úsměv odkrývající jeho poměrně nerovný chrup. Teď už i já jsem se usmívala stejně jako on. Lokty jsem si položila na stůl a zadními hřbety prstů si podložila bradu. „Mimochodem jmenuju se Mike." Ou... tak jméno Mike v mém výběru nepadlo ani jednou.

„Nenamáhejte se, stejně to zas zapomenu," mávla jsem rukou, ale i přes to jsem se na něj usmála. Právě teď se vyšplhal na druhou příčku mého žebříčku nejoblíbenějších lidí tady. Hned za Nialla.

„Hej," vložil se nám do toho zase Styles, který s jistotou obsazoval nejmíň posledních deset míst v mém žebříčku oblíbenosti právě v tuhle chvíli. Nutno podotknout, že tohle umístění se mění téměř každou minutu a hodně záleží na mojí náladě. „já ti to zakázal, nemůžeš mě prostě jen tak obejít," pokračoval dál ve svém ohromně zajímavém proslovu.

„To je sice pravda, zakázal jste mi to, ale neřekl jste mi proč, takže budu dělat, jako že jsem to neslyšela," usmála jsem se na něj a poté protočila oči. Harry na chvíli začal přemýšlet. Lehce se dalo poznat, jak se mu v té hlavě doslova otáčejí kolečka, která se pravděpodobně přehřáli, protože vypadal totálně ztraceně a nezdálo se, že by něco vymyslel.

„Můžete na chvilku odejít, prosím?" pronesl klidným tónem a podíval se na Zayna a pak na Mika = Lee/Dee/Nee – ho. Zayn okamžitě přikývl a vyskočil ze židle, jako kdyby ho něco štíplo. Mike jen vztáhl ruce na svou obranu a udělal to stejné co Zayn. Harry ještě na chvíli počkal, než ti dva zmizeli za rohem a pak se přesunul na židli hned naproti mně.

„Teď mě dobře poslouchej, podruhý už to opakovat nebudu," nadechl se a naklonil se přes stůl tak, že jeho obličej byl vzdálen od toho mého pouhých patnáct centimetrů. „To, že sis tady dneska našla novýho kamaráda, neznamená, že se ke mně budeš chovat takhle," zašeptal mi do obličeje a vydechl tím tak vzduch, který voněl po malinách. „Když ti budu něco chtít zakázat, tak ti to prostě zakážu a nemusím ti vysvětlovat proč, rozumíme si?"

„Ne," cukla jsem hlavou a opětovala mu ten upřený pohled. Jeho oči opět získávaly svou normální podobu. Byly hlavně zelené s nějakými odlesky modré a se žlutými vějířky kolem panenek. Je úžasný, jak se někomu barva očí může takhle měnit vzhledem k jeho náladě.
„Čemu na tom nerozumíš?" vydechnul naštvaně a posunul se ještě blíž ke mně.

„Třeba bych to pochopila líp, kdybyste mi sdělil, co se stalo včera večer," šeptla jsem a stejně tak jako on se naklonila až skoro k němu. Vytáhla jsem koutek svých rtů do poloúsměvu a podepřela si tělo rukama, které jsem položila pod sebe na stůl. „Kdybyste mi to řekl, hnedka bychom si rozuměli lépe." Všimla jsem si, jak chce nad mou poznámkou protočit očima, ale nakonec tohle nutkání potlačil a místo toho mi dál zíral do očí.

„Včera večer jsi spadla na zem," pronesl lhostejně a i jemu se koutek rtů líně zvednul nahoru, čímž se mu vykouzlil ďolíček ve tváři.

„Vážně?" zeptala jsem se ironicky a prstem ukázala na svou bouli na čele. To ho přinutilo se nahlas zasmát. „Na to si pamatuju, ale dál mám jaksi černo."
„Nechápu, proč bych ti to měl říkat," zakroutil hlavou a trochu se ode mě odtáhnul. Oči se mu stáhly do úzkých proužků a tentokrát mu na rtech hrál upřímný úsměv. Očividně se dobře bavil. Ach bože... jak já tenhle náš slovní pin ponk miluju.
„Třeba proto, abyste si získal ode mě zpátky trochu toho respektu," oplatila jsem mu ten jeho naprosto nevzrušený tón a odtáhla se od něj. Zády jsem se opřela o dřevěné opěrátko židle a ruce si složila na hrudníku. „Přece se nechcete neustále před ostatními hádat, sráží vám to autoritu." Netuším, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, abych s ním mluvila tímhle tónem, ale... tady už prostě nebylo, co ztratit.

„Včera jsi spadla," protočil nade mnou oči. „a já se tě snažil probudit, ale nepovedlo se mi to," nadechl se a poklepal prsty do stolu. „tak jsem tě prostě vzal a donesl do pokoje." Hlasitě jsem polkla a ještě si k tomu odkašlala.

„Když říkáte odnesl, myslíte, drapnul za nohy a po zemi dotáhnul až dovnitř?"

„Něco takovýho," zasmál se a chytil do ruky zase ten svůj rohlík. „Od toho máš nejspíš tu bouli."
„Díky za objasnění."
„Takže teďka něco za něco, jo?" potutelně se usmál a zakousnul se do svého rohlíku, ale jeho pohled nikdy neopustil ten můj.

„Čekám." Trochu jsem ztuhla, protože ten výraz, co se mu usadil ve tváři, byl skutečně dost děsivý, ale doufám, že jsem to na sobě nenechala znát. „Ale předem vám říkám, že tu stupidní hru hrát budu."
„Dělej si, co chceš." Jak kdybych to nedělala... „Ale za to, že jsem ti to řekl, chci, aby ses nasnídala." Dá se říct, že po téhle větě jsem doslova vyprskla smíchy. Břišní svaly se mi stáhly pod náporem smíchu a málem jsem se znovu flákla čelem, kde jsem měla tu skvělou bouli, o stůl. Když ten největší záchvat odešel, složila jsem si obličej do dlaní, ale ještě stále se mi záda třásla pod ztišenými pokusy se nadechnout. „Charlesi, myslím to smrtelně vážně. Já už tě znovu sbírat ze země nebudu." On to myslel vážně? To se mě jako fakt dotknul, aniž bych o tom věděla? Díky téhle myšlence jsem se musela trochu oklepat.

„Tak já si vezmu ten rohlík do pokoje a tam si to sním, dobře?"

„Hm.. ne. Sníš si to tady."
„Ale no tak," protáhla jsem. „Všichni se na nás koukají a diví se, proč spolu mluvíme," zašeptala jsem.

„Nikdo kromě nás dvou tu není, ještě ani pořádně nezačal den, můžu mluvit, s kým chci."
„Ale i tak."
„Charlesi," šeptl znovu a naklonil se blíž. „Přísahám Bohu, že jestli se ti v tom lese něco stane, nechám tě tam ležet na zemi, rozumíš tomu?" Slabě jsem přikývla, protože šlo vidět, že to myslí smrtelně vážně. „Jenom z toho nechci mít problémy, jinak si dělej, co chceš."
„Dobře," přikývla jsem a začala si mazat svůj rohlík, přičemž jsem se od něj doopravdy hodně nenápadně odtáhla o tři židle dál. Určitě si toho nevšimnul. Ne.

Naštěstí se tam po chvilce znovu objevil Mike se Zaynem, kteří přerušili to trapné ticho, co tam nastalo. Zayn sice utrousil nějakou tu poznámku, jakože se diví, jak je možné, že jsme se navzájem nepozabíjeli, ale i tak to bylo poprvé, kdy jsem ho ráda uviděla. I díky němu jsem se po chvilce mohla vypařit úplně, a díky Stylesovi s plným bříškem.

Bylo akorát za pět minut šest hodin, kdy jsem už stála s ostatními kadety v hale. Byla jsem vzhůru ani ne hodinu a už jsem zase nemyslela na nic jiného než postel. Já osobně si nemyslím, že jsem nějak zvlášť líný člověk, jenom prostě nemám ráda takovéhle vstávání, zvlášť potom, když je to úplně zbytečný.

Automaticky jsem ruku vložila do kapsy své mikiny, kde jsem hledala telefon. Marně. Dneska zůstal v pokoji a já ani nevím kde přesně. Možná je to dobře, aspoň mi ho nemůže nikdo zabavit. Nervózně jsem poklepávala prsty do vlastního stehna, rozhlížela se kolem sebe a hledala Nialla v tom davu všech těch lidí. Bylo jich tu nějak podezřele moc a já se mezi nimi cítila tak strašně malá. Navíc nikdo z nich nebral ohledy na to, že tam stojím a většina z nich mi dokonce šlápla na nohy. Někdo z nich si šlápnul třeba i dvakrát. Však oni se ještě budou všichni divit, až celou tu hru vyhraju.

Prsty jsem si spravila vlasy, jelikož jejich kvalita se nedala posoudit už ani ne jako uspokojivá. Spíš jako hodně podprůměrná. Živě si dokážu představit, jak vypadaly. Ten cop, se kterým jsem se tak pracně ráno dělala, už určitě ani jako cop nevypadal. Vsadím se, že všude kolem mé hlavy musely poletovat drobné vlásky a někdo z přítomných se mě určitě leknul.  

„Děcka, klid!" houknul někdo zepředu a jako mávnutím kouzelného proutku celý dav skutečně ztichnul. Přes všechny ostatní lidi jsem nemohla dohlédnout na člověka, co stál vepředu. Stoupla jsem si na špičky, ale ani to mi nepomohlo. Bylo tam příliš mnoho lidí a já byla moc malá.

Někdo mě násilně drapnul za loket a hlava nehlava táhnul mezi všemi studenty, až dopředu. Hrubě jsem narážela do ostatních, za což jsem si vysloužila několik káravých pohledů i nadávek.

„Hej!" vypískla jsem, když už tahle cesta – za někým, koho jsem ani nemohla zahlédnout – trvala příliš dlouho. „Au," zakňučela jsem vzápětí, protože čelem, kde byla ta neuvěřitelně krásná boule, jsem narazila do dalšího člověka před sebou. Může mi jenom někdo vysvětlit, kde se tady vzalo krucinál tolik lidí?

„V pohodě?" zašeptal povědomí hlas a já si uvědomila, že už zase konečně stojím pevně nohama na jednom místě. Vzhlédla jsem před sebe, kde jsem našla dvě rozzářené modré duhovky.

„Nialle," vydechla jsem s úlevou. „Hraješ si tu na Robina Hooda nebo co?" On se na mě jednoduše usmál a stáhnul svou dlaň z mého loktu.

„Tak nějak," zasmál se a otočil se ke mně bokem. „Jenom jsem tě tam nemohl nechat samotnou," dloubnul mě loktem do žeber. Zase. Za to si vysloužil mé plácnutí do ramene.

„Proč je tady tolik lidí?" zeptala jsem se a stejně jako on se otočila směrem dopředu, kde už stáli nějací důstojníci, které jsem ani neznala.

„No, tak to by mě taky zajímalo," utrousil bokem a mně se na rtech usídlil takový ten stupidní spokojený úsměv.

„Nialle?" pípla jsem tiše, až tak, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli mě vůbec slyšel, protože celou místností se opět neslo hlasité pokřikování a mluvení.

„Hm?"
„Ticho!" zakřičel tentokrát o hodně hlubší hlas a já před sebou poznala Stylese, který měl po boku Zayna s cizími důstojníky.

„Děkuju, že seš můj kámoš," pousmála jsem se, ale na Nialla jsem se nepodívala. Zírala jsem před sebe, kde stály dvě řady dalších lidí a před nimi „učitelé".

„Takže," ujal se slova tentokrát Zayn, kterému na rtech hrál úsměv. Když nad tím tak přemýšlím, takhle se usmívat jsem ho ještě snad nikdy neviděla. Asi nějaká dobrá nálada nebo co. „jak už asi víte, dneska na vás čeká další výzva. Tentokrát půjde o to, dokázat se dobře schovat a zůstat ve svém úkrytě co nejdýl." Celým davem opět projel vlna zašeptání, a některým uniklo z úst dlouhé 'oh.' „Ale nezúčastníte se toho všichni, to bychom vás mohli hledat ještě za týden," uchichtl se a Styles vedle něj si složil ruce za zády, načež se mu na rtech objevil ten nejděsivější úsměv, co jsem u něj kdy viděla. „Ti, kteří chodí do druhého ročníku a výš, si stoupnou tady takhle za nás," řekl a palcem ukázal na volný prostor za sebou, aniž by se ohlídnul. Starší kadeti se od nás oddělili a odešli přesně tam, kam jim řekl. Teď nás tam zůstalo stát snad jenom padesát, což byl docela výrazný rozdíl. Naproti nám bylo kolem stovky starších kadetů. „Teď jste se rozdělili na dvě skupinky," pokračoval Zayn. „Na ty, kteří se dneska budou schovávat..." Ukázal na nás. „... a na ty, kteří vás budou hledat." Tentokrát ukázal naproti nám. „No a co se týče pravidel," odkašlal si a vložil ruce do kapes jeho vojenských kalhot. „až řeknu teď, tak ti, co se schovávají, poběží do svého pokoje. Od té doby vám běží přesně patnáct minut, kdy si sbalíte batoh, do kterého si dáte věci, co budete potřebovat celý den v lese. Během těch patnácti minut taky musíte stihnout vyběhnout ze školy ven a schovat se v lese. Předem vás upozorňuju, že jestli vevnitř přes den někoho najdu... nebo jenom po skončení toho patnácti minutového limitu... je automaticky vyloučen a prohrál. To se mu samozřejmě zapisuje do výkazu. Takže vám chci doporučit, abyste sem přes celej cen prostě nelezli," vydechl a zakroutil hlavou. Docela snadno se dalo poznat, že tohle kázání ho zrovna dvakrát nebaví a považuje nás za naprostý idioty. „Až se dostanete do lesa, okamžitě si najdete úkryt. A jestli vám můžu poradit, nevylízejte z něj, dokud vás někdo nenajde. Jestli budete měnit úkryt je docela velká pravděpodobnost, že vás někdo uvidí a vy vypadnete moc brzo. Jinak okruh, kde se můžete schovat je vymezen plotem, nebojte se, určitě se neztratíte." Poškrábal se rukou na zátylku a lehce se zhoupnul v kolenou. „Ten, kdo zůstane schovaný co nejdéle, bez toho, aby ho někdo jiný objevil, vyhraje."
„Co vyhraje?" zakřičel někdo za mnou. Harryho oči automaticky vyhledaly mě a vsadím se, že v tu chvíli si myslel, že ten, kdo tak odvážně zakřičel, jsem byla já. Upřímně... mně byla nějaká odměna úplně ukradená. Potřebovala jsem vyhrát a ostatním dokázat, že nejsem úplně marná.

„To se dozvíte až pak, ale máte se na co těšit," odpověděl Styles.

„Takže se připravte," oznámil Zayn. „Teď," vypustil lehce z úst a stopnul si to na hodinkách. Všech těch čtyřicet devět lidí kolem mě se dalo do zběsilého sprintu, aby si zabalili věci na svém pokoji. Já neměla ani tušení, co bych měla dělat. Naštěstí byl Niall natolik ducha přítomný, že mě znovu popadnul za loket a táhnul směrem k našim pokojům.

Pozn. Autorky: Tak to byl další J. Vím, že jsem dlouho nepřidala, ale znáte to, je toho moc. Navíc ono se to docela nezdá. Někdy píšu třeba tři hodiny a druhý den zjistím, že jsem napsala sotva jednu stránku ve Wordu -.-. Ale naštěstí už mi chybí jen jeden týden a budou uzavřený známky! Jéj ! :D. Doufám, že potom budu přidávat častěji. Dejte mi vědět, jak se vám kapitola líbila, i když se v ní nic moc závažnýho nestalo. x