„Charlesi, vstávej," zaječel někdo hystericky při vstupu do mého pokoje, přičemž otevřel dveře tak prudce, že bych se vůbec nedivila, kdyby vypadly z pantů. Nepříjemně zapraskaly, zavrzaly a nakonec práskly klikou do stěny za sebou.

Jestli si myslel, že mě zrovna tohle donutí vstát, tak byl na hodně velkém omylu. Připomínalo mi to ty „sladké" časy, kdy jsem tady začínala. Přesně na tohle jsem byla tenkrát zvyklá. Takhle jsem vstávala pravidelně každé ráno, takže tentokrát jsem se akorát otočila k tomu nepříjemnému zvuku zády a přehodila si polštář přes hlavu.

Nevím, proč každý můj den musel začít zrovna takhle. Až jednou přeteče ten můj pomyslný pohár trpělivosti, tak konečně aspoň jednou začnu svůj den tím, že kohokoliv, kdo sem přijde a bude se mě pokoušet vytáhnout z postele ještě před devátou, prostě pošlu do hajzlu. Je jedno, jestli to bude Niall, Liam, Zayn nebo třeba můj otec. Jednou prostě ukážu na ty dveře, kterými přijdou, a pošlu je zpátky.

Škoda, že dnešek nebyl tím dnem, kdy se tohle mělo stát. Dneska bych si to ani nedokázala užít, kvůli tomu, jak moc otrávená jsem byla už v tuhle chvíli a jak moc jsem si přála dalších pět minut nerušeného spánku.

„Charlesi, otevři oči a podívej, co se kolem tebe sakra děje!" křikl znovu, tentokrát o něco naléhavěji. Nepoznávala jsem jeho hlas a netušila jsem, kdo to je. Ani to, že znal mou přezdívku, mi moc nepomohlo, protože touhle dobou už každý věděl, kdo jsem.

Mohla jsem na něj použít stejnou metodu vydírání jako na Harryho? Buď dostanu pusu, nebo z té postele prostě nevylezu?

Hádám, že asi ne.

Pomalu jsem rozlepila oči a na okamžik se cítila trochu zmateně. Byla jsem ve svém pokoji, to se dalo považovat za pozitivní zprávu. Že Harry neležel vedle mě, už tak veselé nebylo, ale aspoň jsme se vyhnuli tomu, aby nás někdo přistihl v přítomnosti jeden druhého. Prozatím nám to vycházelo. Co mě ale zarazilo, byla absence jakéhokoli světla.

Otravné sluneční paprsky, které ráno  svítily přímo do mého obličeje, byly většinou to, co mě nakonec dokázalo vytáhnout z postele ven. Dneska ale nic. Ještě stále byla tma, pokud tedy nepočítám nějaké červené světlo blikající na chodbě.

No, tak počkat. Počkat, počkat, počkat... cože?

Párkrát jsem mrkla, abych se ujistila, že vidím správně, načež jsem se prudce posadila. Chtěla jsem se zeptat toho, kdo mě přišel vzbudit, co má ta červená otravná věc znamenat, jenže v mém pokoji už dávno nikdo nestál. Jak jinak.

Chvíli jsem jen němě zírala přes celý svůj pokoj až na červeně osvětlenou chodbu. Hlavou mi problesklo, že červená je konec konců... když se to tak vezme... poměrně hezká barva, takže to možná byl jen nějaký nový prvek místní výzdoby. Nebo na chodbě praskla žárovka, tak se tam jen dala náhradní, která náhodou svítila červeně a teď zrovna sem tam problikla. Jenom proto, že byla červená, jsem z toho přece nemusela dělat žádnou vědu. Klidně jsem si ještě na chvíli mohla zdřímnout. Na šíleném místě jako je tohle, je snad možný úplně všechno.

V momentě, kdy jsem samu sebe vážně skoro přesvědčila o tom, že je mi celá tahle situace vlastně úplně ukradená, něco s vyšším postavením na tomhle světě, se rozhodlo udělit mi lekci.

Červené blikající světlo je v pohodě. Na tom se snad všichni shodneme. Dokud se k němu nepřidá požární siréna.

Nepamatuju si, že bych někdy předtím vyskočila z postele rychleji než v téhle chvíli. Byla jsem poměrně líná, to je fakt. A neměla jsem ráda ranní vstávaní. Ale smysly jsem měla naprosto v pořádku a můj instinkt zachránit si vlastní život ještě taky nebyl úplně na odpis.

Popadla jsem první mikinu, co jsem našla, na holé nohy nazula obyčejné pantofle a za toho ohlušujícího řevu sirény utíkala k východu, značenému cestičkou ze zelených světýlek na podlaze.

Neměla jsem ponětí, jak se postupuje v takových situacích. Nikdy jsem o tom nečetla žádnou příručku ani protokol ani... nic. Měla bych se akorát dostat ven z té budovy nebo se snad pokusit najít někoho, kdo by věděl, co se tu děje nebo... co? Možná, že takovým ustáleným pravidlem při spuštění požární sirény bylo začít křičet něco o tom, že hoří. To se učí někdy v první třídě, nebo snad ještě ve školce. Ale měla jsem na něco takového vůbec právo, když jsem si tím ani nemohla být jistá?

Pro dobro mě samé i ostatních jsem se raději vyhnula nějakému hraní si na hrdinku a rovnou běžela k východu. Čemu jsem se ale vyhnout nedokázala, bylo myslet na to, kde je zrovna Harry. Byla jsem si jistá, že jsme večer usnuli spolu. Ve stejném pokoji, ve stejné posteli. Tak proč tam nebyl ve chvíli, kdy jsem se probudila? Je pravda, že někdy vstával dřív než já... kvůli svým povinnostem, rannímu běhaní a podobným záležitostem, ale když už se tak stalo, aspoň mi dal vědět, že jde pryč. Tak proč to zrovna dneska bylo jinak?

Zadním východem, který byl k mému pokoji nejblíž, jsem vyběhla ven na hřiště. Snad deset metrů přede mnou už stál hlouček seřazených lidí, kteří v rukách drželi buď baterky, nebo mobilní telefony a svítili s nimi na zem pod sebou.

Chvíli jsem je jen mlčky pozorovala, ale nervozita se přikradla stejně rychle jako studený noční vzduch a já náhle nebyla schopna držet jazyk za zuby.

„Ví někdo z vás, co se tady děje?" zeptala jsem se poněkud rozklepaným hlasem. Nedá se říct, že bych si úplně užívala mluvení k tak početné skupince lidí, která mě neměla zrovna dvakrát v lásce, ale nemohla jsem tam jenom stát a nic nedělat.

Zadýchaně jsem si narovnala záda a upřímně byla trochu překvapená, jak moc mě tahle noční procházka zmohla. Začínala jsem si myslet, že se má fyzička začíná rapidně lepšit, pak jako blesk z čistého nebe přijde tenhle běh a všechny naděje jsou pryč.

Zhruba patnáct bílých světel se synchronizovaně otočilo mým směrem a posvítilo mi přímo do obličeje. V tu chvíli jsem ztratila dech úplně.

„Ale no tak. To snad není nutný," sykla jsem a s jednou dlaní přes oči se trochu pootočila. Čekala jsem na nějakou jejich odpověď, jenže čím déle jsem se snažila nekoukat jejich směrem, abych náhodou nepřišla o zrak, tím větší ticho kolem nás nastávalo. Tu požární sirénu do toho nepočítám, samozřejmě.

Kromě ní bylo ticho. Veškerá drobná konverzace kolem mě utichla, přičemž já jen tiše stála s pevně staženými pěstmi, doufajíc, že všichni mlčí, protože jen nevědí co říct, a ne proto, že ztratili řeč, když uviděli mé růžové tepláky se srdíčky.
Byla jsem připravena zopakovat svou otázku ještě jednou. Neměla jsem náladu na nějaké jejich stupidní zírání a už vůbec ne trpělivost na to vyčkávat, až se rozhodnou mluvit.

„Co bys asi tak řekla, že znamená spuštění požární sirény, koťátko?" pronesl jeden z nedaleko stojících členů té svítící skupinky. Možná, že bylo přeci jen lepší, když mlčeli.

Stáhla jsem ruku ze svých očí a pohlédla zpátky na ty idioty přede mnou. Na tvářích měli všichni ty své klasické znuděné výrazy, jako kdyby byla celá tahle situace pod jejich úroveň. Ani náznak nějakého vzrušení, zaujetí nebo snad strachu. Prostě to všechno šlo mimo ně. A já byla opět za tu divnou holku, která ukázala alespoň trochu zájmu, protože na rozdíl od nich, já pociťovala mírné záchvěvy strachu, ne-li čisté paniky, když jsem nevěděla, co se kolem mě děje.

Pravdou bylo, že jsem po nich chtěla nějakou tu odpověď, ale nebyla jsem si jistá, že ji chci zrovna od tohoto člověka.

Světla baterek a mobilů se ode mě po chvilce odklonila. Zůstala jsem tam stát sama, v nepřímém světle, s jediným člověkem, který byl ochotný se mnou mluvit, jenže já nepociťovala to stejné nadšení jako on.

„Vím, co znamená požární siréna," odsekla jsem a založila si ruce na hrudníku.

„Tak vidíš. V tom případě se ani nemusíš tak hloupě ptát," usmál se tak nechutně sladce, že se mi z toho zvedl žaludek. Nechápu, jak si po tom všem ještě mohl myslet, že má nade mnou navrch. Myslela jsem, že jsme si tohle už dávno vyjasnili. „Já jsem vždycky věděl, že jsi chytrá holka."
„Nepochybně chytřejší než ty," utrousila jsem tiše. Pohledem jsem sklouzla někam za něj a snažila se pohlédnout do tváře všem, co stáli kolem mě. Byl tu skoro každý, na koho jsem si v tu chvíli mohla vzpomenout. Všichni z naší třídy, většina lidí z vyšších ročníků, všichni vedoucí... Až na Harryho.

„Není tu," poznamenal jednoduše Luke přede mnou, jako kdyby mi snad mohl vidět přímo do hlavy. Nervózně jsem střelila pohledem po skupince lidí za ním. Nevypadali, že by nás snad poslouchali, nebo... když už jsme u toho... že by je vůbec zajímalo, že tu jsme.

„Kdo přesně?" zeptala jsem se s hraným zájmem.

„Tvoje drahá polovička." Kdybych byla naivní a neznala ho tak dobře, tak bych mu ten příjemný, zasněný pohled možná i věřila. Možná.

„Niall sedí támhle pod stromem!" křikl někdo z toho nedalekého houfu lidí. Vyděšeně jsem sebou trhla. Asi jim konec konců nebylo úplně jedno, co jsme tu probírali. Všichni dál nezaujatě hleděli do svých mobilů a dál se tvářili, jako by jim to bylo vážně úplně jedno. Teď už jsem ale věděla, že to není tak úplně pravda.

„Vidíš, není důvod se bát. Niall sedí pod stromem," zamumlala jsem a šlehla po něm pohled, který jasně říkal, aby už dál nepokoušel svoje štěstí.

„Jistě, není proč se bát, že jo? Leda bys hledala někoho jinýho než Nialla." Zhoupla jsem se z nohy na nohu a pak udělala pár nejistých kroků vzad.

Chtěla jsem být co nejdál od něj, od všech těch lidí, kterým se právě chystal vyzradit něco, čím si ani sám nemohl být tak úplně jistý.

Překvapilo mě ale, když přestal mluvit, z tváře si smazal ten samolibý úsměv a opět mezi námi zkrátil vzniklou vzdálenost. Stálo ho to pouhé tři kroky.

„Přestaň," šeptla jsem potichu, aby to náhodou nezaslechl nikdo jiný kromě nás dvou.

„Snad se nebojíš, malá Charlie."

„Tebe? Už dávno ne," odsekla jsem sebevědomě a otočila se k němu zády. Pevnými kroky jsem pak došla za roh školní budovy, kde jsem se zády opřela o studenou kamennou stěnu, kterou ještě stále vibrovalo ječení té stupidní sirény. S každou přibývající minutou jsem měla větší a větší chuť se rozběhnout dovnitř a ujistit se, že všechny věci vydávající ten ohavný zvuk skončí rozkopané na podlaze.

Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že Luke samozřejmě následuje každý můj pohyb. Ani by mě nenapadlo, že mě nechá se tu v klidu schovat a přečkat všechno tohle šílenství o samotě.

Nebylo těžké rozpoznat, jak moc se vyžíval v tom mém zoufalství pokaždé, když tohle téma vytáhl před někým dalším. Zároveň ho určitě nesmírně těšilo, že ví něco, co by vědět neměl.

„Tak povídej," vyzval mě s povytaženým obočím a rukama založenýma na hrudníku. Jeho zuby si hrály s piercingem ve rtu, což jsem nejspíš měla pokládat za tu nejvíc sexy věc na téhle planetě. „Kdepak je?"

„Pořád nechápu, o kom to tady mluvíš. Niall sedí pod stromem. Sám jsi to slyšel. Nic jinýho vědět nepotřebuju," odsekla jsem a stejně jako on si obranářsky založila ruce na prsou. Nevěřila jsem, že by mi mohl nějak fyzicky ublížit, ale jistota je jistota. Byla jsem připravena se bránit, kdyby se o něco pokusil.

„Styles," vypadlo z něj jednoduše. „Mluvím tady o Stylesovi. Kdepak ho máš?"
„Nevím," pokrčila jsem rameny tak lhostejně, jak jsem jen dokázala. „Nezajímá mě to."

„No jistě," ušklíbl se. „Prakticky se ti nastěhoval do pokoje, kde spí pravidelně každou noc, ale tebe najednou nezajímá, kde je. Nečekáš, že tomu uvěřím, že ne?" Cítila jsem, jak se mi přestávají prokrvovat semknuté dlaně a místo toho mi všechna krev začíná proudit do tváří. Ale nebylo to studem nebo snad překvapením, že o tomhle všem ví.

Ne. Byla jsem naštvaná a neměla jsem daleko k tomu, abych mu zatnutou pěstí označkovala obličej.

„Nic ti do toho není," zasyčela jsem. „Drž se ode mě dál, Luku."
„Nebo co?" povytáhl obočí, přičemž se mu na tváři zformoval další nechutný úšklebek. „Budeš žalovat?"
„Věř mi, za to mi ani nestojíš," usmála jsem se tentokrát já. „Stejně jako minule bych si to s tebou dokázala vyřídit sama."

„O tom bych si ani nedovolil pochybovat. Co kdybychom zašli ke mně do pokoje, a ty mi ukázala, jak řešíš svoje problémy s Harrym," zašklebil se a oči se mu roztančily s nechutným nadšením. „Určitě to probíhá bez oblečení."

„Tak o tom," zašeptala jsem. „si můžeš nechat akorát tak zdát." S tímhle mým prohlášením jako na povel požární siréna utichla. Mé uši zaplavila taková úleva, že mi na kratičký moment ani nevadilo, že tu stojím s Lukem. Pak, hned jakmile tohle nadšení opadlo, jsem se odlepila od stěny a vydala se zpátky k ostatním.

Teď už se mi zdálo, že je tahle vzniklá situace začíná konečně aspoň trochu zajímat. Schovali ty své svítivé věci do kapes a pohledy upřely ke vchodu do školy. Nejspíš se jen chtěli vrátit do svých pokojů stejně jako já. Aspoň to jsme měli všichni společné.

Jako první se přes skleněné dveře pokusil dovnitř dostat někdo z nejvyššího ročníku. Je dost možné, že to byl Liam, ale s jistotou to říct nemůžu, protože tvář měl schovanou ve stínu. V okamžiku, kdy se už téměř dotýkal kliky, se dveře samy otevřely.

Přes záda mi přeběhla husí kůže a zděšením jsem málem zapištěla. Naštěstí z druhé strany v ten moment vyšel Zayn a kolem mě byla cítit společná úleva, když všem došlo, že se dveře neotevřely jen tak samy od sebe. Kde kdo by si myslel, že jsme vojenská škola. Teď to tady spíš vypadalo jako banda vystrašených děcek na pyžamovém večírku.

„Dovnitř zatím nikdo nepůjde," promluvil do ticha Zayn. „Nejdřív musíme zjistit, co se vlastně stalo."

Asi jako jediná jsem si všimla nepatrného pohybu za jeho zády, což mě donutilo se postavit na špičky, abych přes hlavy ostatních viděla, co se tam děje. Ze tmy se nenápadně vynořil Harry a se spojenýma rukama za zády si stoupl po Zaynově boku. Nevím, jestli přišel stejnou cestou jako Zayn, nebo od druhého východu ze školy, důležité bylo, že tu byl. Zdánlivě v pořádku, bez nějakého zranění.

Rychle projel pohledem všechny obličeje kolem mě a v momentě, kdy se jeho oči střetly s těma mýma, sklopil pohled k zemi.

Jenže to už jsem se já prodírala kolem ostatních jeho směrem. Nedokázala jsem stát na jednom místě, aniž bych se pokusila zjistit, co se tu dělo. Stačil jeden pohled do Zaynova obličeje, abych se ujistila, že právě teď jsem jeho nejmenší starostí a že mu je vcelku jedno, co se chystám udělat. Dokonce udělal půlkrok stranou, abych se za něj mohla trochu schovat, zatímco jsem se snažila dostat k Harrymu.

V zádech mě pálilo pár zvídavých pohledů, ale nedokázala jsem přinutit samu sebe, aby mě to zajímalo. Měla jsem jich už plné zuby. Jestli někdo z nich chtěl roznášet dál nějaké drby o mně a Harrym, klidně mohl. Dokud to bylo jedno Zaynovi, bylo to vcelku jedno i mně.

Zastavila jsem se ve stínu, co mi poskytovala školní budova, kousek dál od ostatních a znovu pečlivě prohlédla Harryho postavu, jestli nenajdu žádné zranění. Všimla jsem si, že poslední dobou už to byl trochu zvyk hledat na něm nějakou tu modřinu nebo odřeninu. Nejčastěji to byly jeho dlaně, co byly poničené. Když jsem na ně ale nasměřovala svůj pohled tentokrát, zdály se být bez nových krvavých oděrků.

„Jsi v pořádku?" špitla jsem s mírně přivřenýma očima a shrbenými zády. Popravdě jsem trochu čekala, že dostanu vynadáno. Naše nikdy nevyslovená domluva zněla tak, že před ostatními se spolu nebavíme. Nemuseli jsme o tom diskutovat. Bylo to rozhodnutí, co jsme oba už dávno učinili sami v naších hlavách a nebylo nutné ptát se toho druhého, jestli s tím souhlasí.

Před ostatními jsme spolu nemluvili. Tečka. Rozhodně ne o samotě a uprostřed noci. Asi bych mu nemohla vyčítat, kdyby se na mě teď naštval.

Harry odlepil pohled od dlážděného chodníku pod našima nohama a tmavýma očima se podíval na mě. Nemyslím, že jsem ty jeho dva smaragdy někdy viděla tak... šťastné? Chvíli jsem si byla téměř jistá, že tu emoci v nich musím číst určitě špatně, ale čím déle jsme na sebe koukali, tím jasnější mi to připadalo. Vážně vypadal šťastně.

Ve velkých tmavých panenkách mu pobaveně tancovaly odlesky světel a kolem očí se rozprostíraly malinkaté vějířky vrásek pocházející od úsměvu na jeho rtech. Celý jeho obličej byl tmavý, jelikož kolem nás nebylo moc světla, ale ani to mi nezabránilo všimnout si jeho až nepřirozeně růžových tváří. Vždycky uměl své emoce dokonale kontrolovat. Nikdy by nenechal svůj obličej prozradit víc, než by sám chtěl. A přeci jen tu teď přede mnou stál, s širokým úsměvem a tvářemi růžovými tak, jako kdyby se do nich sám štípnul.

„Naprosto v pořádku," šeptl tónem, který jsem u něj snad ještě nikdy neslyšela. Bylo to něco mezi vážnou větou a zasmáním se. Jako kdyby chtěl mluvit vážně, ale jeho vlastní hlas ho zradil.

Najednou mě chytil za předloktí, načež nás oba zatáhl někam dál do tmy, kde opřel má záda o hrubou stěnu školní budovy.

Byla jsem trochu v šoku. Absolutně jsem nechápala, co se tu děje, ale na druhou stranu jsem se jeho dotyku ani nijak nebránila. Věděla jsem, že se mnou nemá špatné úmysly. Popravdě řečeno to byla trochu úleva cítit ho zase blízko u sebe, i když tohle asi nebyl ten nejvhodnější okamžik.

Své tělo pevně přitiskl na to mé, až tak, že se mi omítka za mnou pevně zaryla do zad. Ruce mu vzápětí spadly na mé boky a konečky prstů bez nějaké velké námahy vklouzly pod spodní lem trička.

Trochu jsem sebou trhla, když jsem jeho horké prsty ucítila na své pokožce. Nemusela jsem se ani nijak ujišťovat, abych věděla, že to místo je už dávno pokryté husí kůží.

Z úst mi unikl překvapený vzdech, který jsem musela umlčet vlastní dlaní. To ho očividně pobavilo a začal se usmívat ještě víc než předtím. Něco tady nehrálo.

„Harry...," zašeptala jsem, protože jeho jméno bylo jediné, co jsem dokázala vyslovit. Srdce se mi s tímhle zjištěním hlasitě rozbušilo a všechna krev se nahrnula do mých tváří. „Co to děláš?"
„Trávím čas se svou nejoblíbenější osobou," zamumlal. Trochu nemotorně přešlápl z nohy nohu, což mělo za následek to, že svým hrudníkem kompletně spadnul na ten můj. Chtěl ještě něco říct, něco k tomu svému předchozímu vyznání, ale jakmile se sklonil blíž k mému obličeji, ucítila jsem to.

Voněl stejně jako vždycky. Svou typickou voňavkou, vodou po holení a mentolovou zubní pastou. Ale k tomu všemu tady bylo něco navíc. Něco, co k němu nepatřilo.

Místo toho, aby pokračoval v mluvení, se ke mně sklonil a jednoduše mě políbil. Jeho rty pevně přitisknuté na těch mým a já na chvíli měla pocit, že na něčem jiném ani nezáleží. Dokud jsem tu vůni neucítila znovu a tentokrát nejen v nose, ale i ve svých ústech.

„Ty jsi opilý?" odtáhla jsem se od něj a zírala na něj s němým úžasem.

„No...," začal větu, ale najednou se mu na rty znovu přikradl velký úsměv, takže se chvíli odmlčel a jen mě pozoroval. „Možná trochu? Víš, že ani nevím?"

„Děláš to často?" vypadlo ze mě najednou. Nebyla jsem na něj naštvaná, neměla jsem k tomu sebemenší důvod. Byla jsem jen překvapená. Asi. Harry byl ten poslední, koho bych si dokázala představit opilého.

„Co přesně, miláčku?" usmál se tím svým úsměvem, který by s klidem zastínil slunce i měsíc dohromady.

Teď jsem se na chvilku musela odmlčet zase já. Je pravda, že jsme už pár dní přežívali společně v jednom pokoji. Společně jsme usínali, společně se probouzeli a volné chvilky trávili taky společně. Ale že by se aspoň jeden z nás nějak vyžíval v používání sladkých slůvek, to se říct nedá. Možná proto mě vždycky tolik překvapilo, když mu z úst vyklouzlo jedno z těchhle roztomilých oslovení. On si to asi ani tolik neuvědomoval, protože on tohle nejspíš tolik nepotřeboval. Moje holčičí srdce ale vždycky začalo bít o něco rychleji, když se to stalo.

„Že se vyplížíš ven z pokoje a provozuješ tyhle své tajné aktivity."
„Nikdy bych tě neopustil, kdybych nemusel." Znovu se sklonil a tentokrát se svými rty jemně otřel o mou tvář. Kdybych z něj necítila tu vůni piva a neslyšela všechna ty podezřele milá slova, dost možná bych ani nepoznala, že byl trochu přiopilý.

„To určitě," přikývla jsem sarkasticky. Jeho úsměv trochu povadl a oči se rozšířily se zjištěním, že mu tak úplně nevěřím.

„Pojď," vyzval mě a natáhl ke mně rozevřenou dlaň. Trochu se ode mě odtáhl, ale nohy se mu nějakým způsobem zamotaly do sebe, takže měl co dělat, aby nespadl na zadek.

„Opatrně," šeptla jsem a oběma rukama ho chytila za hrudník. Když znovu našel stabilitu, vzal mě za ruku a trochu nejistým krokem nás vedl zpátky do školy. Vzhledem k jeho stavu by to asi mělo být naopak. Já bych měla vést jeho, ale nedokázala jsem v sobě najít tu odvahu ani chuť mu odporovat.

Zayn ani zbytek studentů už na tom svém plácku naštěstí nestáli, takže jsme neměli žádný problém proklouznout dovnitř a rovnou do Harryho pokoje, protože byl o hodně blíž než ten můj.

Jakmile se za námi zavřely dveře a my se ocitli v bezpečí té tmavé místnosti, kde na nás nemohl nikdo přijít, jeho dlaně nečekaly ani jednu celou vteřinu, než se znovu ocitly na mých bocích. Celou svou vahou mě přišpendlil na dveře, jak bylo jeho dobrým zvykem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si neužívala každý moment, kdy byly jeho ruce kdekoliv na mém těle.

„Jak to děláš, že i teď vypadáš tak dobře?" zašeptal mi do ucha a já se neubránila úsměvu.

„Nevypadám," zakroutila jsem hlavou. „Už jenom proto, že mám na sobě růžový pyžamo se srdíčkama," poznamenala jsem a oba naše pohledy sklouzly na moje nohy ukryté v růžové látce.

„Nejvíc sexy růžový pyžamo se srdíčkama, co jsem kdy viděl." Jeho prsty se s touhle odpovědí zahákly za vrchní lem mých tepláků. Chtěl je stáhnout dolů a jenom to pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby to vážně udělal, vyslalo vlnu horka na má záda.

Jenže na nic takového ani nedošlo. Tepláky zůstaly na svém místě na mých bocích a nikdy nesklouzly ani o centimetr níž. A já v tom byla tentokrát úplně nevinně, protože jsem se tomu nesnažila nijak zabránit. Vlastně jsem byla trochu zklamaná.

Harry své ruce stáhnul zpátky k tělu a trochu ode mě odstoupil. Obličej se mu během sekundy změnil z nadšeného na naštvaný, jako by se mu v hlavě z ničeho nic usadil tmavý mrak. Obočí měl stáhnuté k sobě a čelo mu protínala ta až moc známá vráska.

Posadil se na postel naproti mně a potemnělý pohled namířil na můj obličej.

„Vlastně se tě musím na něco zeptat, Charlie," šeptl jemně. Trochu zaskočeně jsem se posadila vedle něj a on si bez nějakého většího přemýšlení složil hlavu ke mně do klína. Otočil se na záda, aby mi viděl do obličeje, a já automaticky zamířila svými prsty do jeho rozcuchaných vlasů. Párkrát jsem ho pohladila, zatímco jeho zamračená tvář se začala trochu vyjasňovat.

„Tak spusť."

„Něco ti teď navrhnu," pronesl opatrně. „a chci, aby to byla tvoje volba. Ale jestli mi řekneš, že ne, oznámím ti to jako fakt a ty s tím už nic neuděláš." Moc jsem tomu nerozuměla, ale místo toho, abych ho požádala, aby to znovu vysvětlil, jsem jen lehce přikývla.
„Fajn."

Zhluboka se nadechl a jeho nervozita byla jako těžký kámen na srdcích nás obou.

„Chci, abys se mnou jela na Vánoce zpátky do Londýna," vydechl rázem.

Teď, když byla tahle jeho žádost venku, zdálo se, že jeho dech se zase vrací do normálu. Na rozdíl od toho mého. Já se nemohla ani nadechnout, ani vydechnout. Uvízla jsem někdy mezi.

„Potřeboval ses opít na to, aby ses mě na to zeptal?" pípla jsem a ve snaze se uklidnit si přiložila dlaň doprostřed hrudníku.
„Vlastně jo," přikývl jednoduše bez nějakého úmyslu přede mnou něco skrývat. „Chci, abys jela se mnou."

„Víš, že bych s tebou jela kamkoliv, ale zrovna do Londýna určitě ne."

„Už jsem nám koupil letenky."

„Proboha, Harry," zalapala jsem znovu po dechu. Bylo toho na mě příliš. Nechtěla jsem do Londýna, ne na Vánoce. Ne nikdy. „To nejde."
„Chci ti představit svou rodinu a tebe představit jim. Jen na pár dní, Charlie." Mě? Někomu představovat? To nemohl myslet vážně.

„To vážně nej-."
„Tak nemusíš svátky trávit se mnou, jestli nechceš. Můžeš být se svou rodinou, já s tou svou, a když se ti bude chtít, můžeme se vidět," navrhnul a naděje zaplavila jeho oči. V těch mých bylo leda tak trpké zjištění, že tohle už plánoval nějakou chvíli. „Nebo taky ne, záleží jenom na tobě."

„Nemyslím, že je to dobrý nápad." Najednou se vyprostil z té své polohy na mém klíně a z nočního stolku vytáhl dvě letenky.

„Sedm dní je všechno, o co tě žádám."

„Harry, já...." Hlas mi vynechal z nedostatku kyslíku v mých plicích. Jeho ústa v ten moment ztratila ten svůj hravý úsměv a místo něj se na nich objevila pevná linka.

„Ty se mnou letíš do Londýna. Přesně za týden," oznámil mi tónem, kterým mi chtěl naznačit, že je zbytečné o tom ještě diskutovat. Bylo jasné, že už to dávno rozhodl za nás oba.

„Máš ještě nějaké další speciální přání?" zeptala jsem se o trochu ostřeji, než bylo potřeba.
„Všechno, co chci, jsi ty se mnou v Londýně," zašeptal a uštědřil mi lehký polibek na rty. Pro dobro nás obou raději ignoroval ten nepříjemný tón mého hlasu a já mu za to byla celkem vděčná. „Ty, jenom ty," opakoval, když nás oba stáhl do postele, očividně spokojen sám se sebou.

Vánoce v Londýně bylo to poslední na mém seznamu přání pro tento rok. A stejně jsem to pro něj byla ochotna udělat.

Měla jsem ho až příliš ráda na to, abych mu vysvětlovala, že bych raději zůstala celý týden v tmavé místnosti bez oken, bez vánočního stromku a cukroví, než se setkat se svou rodinou.

Pozn. Autorky: ...

Největší problém, co jsme měla s touhle kapitolou, bylo vzpomenout si, jak vlastně píšu poznámky autorky tady na konci. :D A taky překonat ten bod, kdy víte, co chcete napsat, ale nevíte jak. To je nejhorší.

Jinak, jak jste si mohli všimnout, tak jsem po té své půlroční „pauze" zase zpátky. Očividně. Rozhodla jsem se trochu si zahrabat ve vlastním svědomí a začít přistupovat k psaní opět trochu zodpovědněji. Ráda bych taky už AB dopsala bez nějakých dalších pauz. Včera jsem nad tím tak přemýšlela a jak je to dlouho, co tenhle příběh píšu? Dva roky a pár měsíců? To je šílený. Už bych chtěla začít něco nového, ale zase nechci AB opustit, protože mi to hrozně přirostlo k srdci. Myslím, že to dopadne stejně tak, že zhruba za rok budu psát 2. sérii, jak se tak znám, protože se Charlie a Harryho jen tak nevzdám :D

Doufám, že se vám tahle kapitola líbila a potkáme se brzo u další..

Mám vás všechny moc ráda. :*

Btw... Chtěli byste změnit cover (ten obrázek) u téhle povídky nebo se vám pořád ještě líbí ten aktuální? Přijde mi, že by to už chtělo nějakou změnu, ale záleží na vás. :)

Btw. č. 2 – Máte radši kratší nebo delší kapitoly? Přijde mi, že nic jinýho, než tyhle mega dlouhý slohy ani nepíšu, tak mi můžete dát do komentů vědět, jestli vám to vyhovuje nebo ne.

Pac a pusu, pac a pusu... no, ten konec už znáte.