Ještě stále si pamatuji ten moment, kdy jsem ho viděla úplně poprvé. Kdy jsme se poprvé potkali, kdy na mě poprvé promluvil, kdy jsem si poprvé uvědomila, že tenhle člověk do mého života snad nikdy nepřinese nic dobrého. Neměla jsem ho ráda, protože mi nikdy nedal záminku k tomu, abych na tomhle svém postoji cokoli změnila. Kdykoli řekl, nebo snad udělal něco hezkého, většinou se to všechno zase až příliš rychle zkazilo, takže se mezi námi neustále udržoval jakýsi odstup, který nám připomínal, za jakých okolností jsme se my dva vlastně seznámili.

A i přestože jsem byla schopná přesvědčovat samu sebe stále dokola, jak moc ho nesnáším, stála jsem tu teď uprostřed noci se zády přilepenými na dveřích za mnou a s jeho rty pevně přitisknutými na těch mých.

V tu chvíli jsem měla pocit, že zvládnu naprosto cokoli. Že když jsem se během hodiny dokázala dostat ze stavu, kdy mě nechal hodinu běhat kolem tělocvičny znovu a znovu, k něčemu takovému... musela jsem už logicky dokázat úplně všechno.

„Jsi perfektní," zašeptal tiše oproti mému obličeji v momentě, kdy jeho horké dlaně pomalu klouzaly nahoru po mém pase. „Tak moc perfektní."

Můj vlastní dech se mi na krátký okamžik zadrhnul v plicích. Nejen kvůli těm sladkým slůvkům, která se mi snažil šeptat do ucha, ale hlavně díky tomu, že se jeho konečky prstů dostaly ke spodnímu okraji mé podprsenky.

Bylo mi jasné, že to, co se tu právě dělo, nebylo tak úplně správné. Ale rozhodně jsem neměla v úmyslu se pokoušet ho zastavit. Chtěla jsem s ním být už jenom z toho důvodu, že jako jediný dokázal přinutit můj žaludek se stáhnout už pouze při jednom hloupém pohledu do jeho očí. S ním jsem měla konečně pocit, že jsem naživu a že jsem schopná cítit taky něco jiného než jen smutek a zlost.

Jeho rty byly opět na těch mých a já s jistotou mohla říct, že tohle bylo to nejlepší, co mě za posledních pár dnů potkalo. Ten styl, kterým mě líbal, se jen těžko popisuje. Bylo to jako kdybych pila hodně, hodně horkou kávu uprostřed studeného dne... jako kdyby kolem mě poletovaly stovky ledových vloček, ale jakmile se jeho rty jen jemně otřely o ty mé, celé tělo se opět zahřálo. To teplo se rozlévalo všemi mými tepnami, žílami a každou buňkou, co se nacházela v mém těle.

„Proč je to mezi námi tak moc složitý?" odtáhla jsem se pro změnu já a mírně zaklonila hlavu, abych se mohla podívat do jeho tmavých očí.

Abych byla upřímná, odpověď na tuhle otázku jsem znát ani nechtěla. Mohla jsem bez nějakého většího přemýšlení vymyslet na místě alespoň deset důvodů, proč to mezi námi nikdy nemohlo fungovat a ani nikdy fungovat nebude. Zeptala jsem se hlavně proto, že jsem měla potřebu na chvíli se od něj odtáhnout a zkusit přijít na to, co se tu vlastně děje. Nechápala jsem, jak dokázal během několika minut přejít od člověka, který mě nemohl vystát, k někomu, kdo mě tak příjemně hladil po břiše, že jsem měla pocit, že se před ním rozpustím.

Ruce jsem měla stále obmotané kolem jeho krku a konečky prstů zapletené v jeho krátkých kudrnatých vlasech. Už jenom tenhle pohled na něj mě nutil znovu se usmívat jako blázen a zapomenout na to, že jsem vůbec před pár vteřinami položila nějakou otázku. Už teď byla dávno zapomenuta. Stejně jako to, že se dokázal chovat jako idiot.

„Protože kdyby to bylo jednoduchý, tak by to byla nuda," šeptl blízko mých rtů a vzápětí se jeho čelo lehce dotklo toho mého. „A když je to nuda, tak je to ještě horší, než kdyby to nebylo vůbec."

Dál jsem na něj jen omráčeně hleděla a nebyla jsem schopna ani jediného slova. No... kdyby jenom slova. Já nebyla schopná ani přemýšlet nad tím, jestli to, co právě řekl, dávalo vůbec nějaký smysl. Pravděpodobně ano, ale co já vím... bylo mi to jedno.

Vytáhla jsem jeden koutek mých rtů do jemného úsměvu a vzápětí znovu spojila naše rty do naprosto nevinného polibku. A i když to nebylo nic víc než pouhé pohlazení rtů toho druhého, rozhodně nic divokého ani provokativního, jeho ruce v ten moment vyklouzly zpod mého trička a místo toho mě pevně chytily za zadek. Normálně bych se něčemu takovému asi zasmála, ale v tuhle chvíli mi to nepřišlo vtipné ani trochu. Jen jsem svými rty opatrně sjela po jeho tváři, přes čelist až k jeho krku, kam jsem umístila jeden jemný polibek.

„Jsi krásná, víš to?" zašeptal mi do ucha. S mírným uchichtnutím jsem zatřepala hlavou a pohled na krátkou chvíli sklopila na podlahu pod námi.

Jeho prsty poslepu našly lem mého trička a než jsem se stihla vzpamatovat, už mi ho přetahoval přes hlavu. Když bylo dole, ani se po něm nepodíval a jednoduše ho odhodil na zem, někam za sebe.

„Ale takhle-," nadechl se a pohledem sjel k obyčejné černé podprsence, co se celou dobu skrývala pod mým tílkem. „- takhle vypadáš ještě líp."

Hrudník se mi náhle zdvihal pod těžkými, zběsilými nádechy a na mém těle by se nenašlo ani jedno jediné místo, které by nebylo obsypané husí kůží. Cítila jsem, jak se mi strachy třepou ruce, protože pravdou bylo, že jsem se bála. Měla jsem strach, ale překvapivě ne z toho, co se tu právě dělo nebo z něj. Měla jsem strach z toho, že se to pokazí. Že něco řeknu nebo udělám špatně a zase všechno se zboří jako domeček z karet. A přesně to jsem nechtěla.

„Myslím, že by sis měl taky sundat tričko," hlesla jsem s rozpálenými tvářemi, do kterých se valila další horká krev.

„Proč?" zeptal se s cukajícím koutkem rtu, očividně si užívajíc ten pohled na můj rudý obličej. „Máš proti němu snad něco?"

„Ne, je v pohodě," šeptla jsem a na krátký okamžik pevně zavřela oči. „Ale když jsem bez něj jenom já, připadám si trapně." Harry se mi jenom zasmál, a bez toho aniž by se třeba jen jednou podíval někam jinam než do mého obličeje, si přetáhl své tričko přes hlavu.

„Lepší?"

„O moc," hlesla jsem a střelila pohledem po jeho obličeji, který se ke mně opět skláněl. Hlasitě jsem polkla, když jsem si všimla jeho skousnutého rtu a mírně vytaženého koutku jeho úst. Tmavé oči, ve kterých se pro jednou neodráželo žádné světlo ani pobavené jiskřičky, pečlivě pozorovaly každý můj pohyb. Jakmile jsem se ale přestala hýbat, usadily se na mých rtech. Už se ani nesnažil předstírat, že se mi dívá do očí. Jen zaujatě hleděl na mé rty a já se už nemohla dočkat, až se ke mně skloní a znovu mě políbí.

Překvapilo mě, že jsem o pár vteřin později nebyla k polibku o nic moc. Jeho ruka totiž chytila tu mou do pevného stisku, přičemž se ke mně otočil zády. Udělal pár kroků do husté tmy a já jen omámeně následovala jeho pohyby. Neměla jsem ponětí, o co se pokoušel, ale byla jsem tak moc mimo, že mi to bylo jedno. Kdyby v tuhle chvíli řekl, že spolu jdeme znovu běhat, šla bych. Kdyby řekl, že si jdeme stoupnout ven do té zimy jen v tom málu oblečení, co jsme měli na sobě, šla bych. Udělala bych všechno, co by řekl, protože pravdou bylo, že jsem mu věřila. Teď právě v tuhle chvíli jsem mu věřila víc než sama sobě.

Proto, když jsme oba o pár kroků později skončili v posteli, překvapilo mě, jak obrovská vlna strachu najednou zaplavila mé tělo. Ta malá dvířka v mojí hlavě se jen trochu pootevřela, ale i to málo stačilo k tomu, aby všechny ty pochybnosti, které jsem tam tak dlouho schovávala, vypluly napovrch. Měla jsem strach, že každou chvíli řeknu něco, co ho zastaví a on pak odejde, bez toho aniž by se na mě ještě někdy podíval. Měla jsem strach, že mu nedokážu dát nic z toho, co po mně chtěl. Ale ze všeho nejvíc jsem se bála, že pro něj nejsem dost dobrá. Proč by někdo jako on chtěl být s někým, jako jsem já? Ta maska odvážné a sebejisté holky byla už dávno pryč. Věděl to on a moc dobře jsem to věděla i já. Tak... proč?

Tlukot mého srdce se s každou uběhlou vteřinou, kdy jsme na sebe jen němě koukali, zrychloval a mé nádechy byly čím dál tím víc zběsilejší. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli tomu adrenalinu, co koloval celým mým tělem, nebo to bylo zkrátka kvůli tomu, že jsem se chtěla ujistit, že budu mít v plicích dostatek kyslíku, kdybych se náhodou rozhodla vstát a utéct.

„Přestaň," šeptl oproti mému obličeji. Zmateně jsem se na něj podívala a uvědomila si, že kdybych se skutečně chtěla sebrat a odejít, nejspíš by se mi to stejně nepovedlo. Jeho ruce se opíraly o polštář pod mou hlavou, jeho obličej se skláněl k tomu mému a jeho tělo doslova věznilo to mé pod ním.

„Co?"

„Přestaň už nad vším tak přemýšlet," zamračil se a opatrně umístil svá kolena podél mého pasu, jako kdyby si náhle uvědomil, že se svou váhou by mě mohl klidně zalehnout. „Nevím, co se ti právě teď honí hlavou, a nebudu předstírat, že ti dokážu číst myšlenky... protože to fakt nedokážu. Ale myslím to vážně, Charlie. Přestaň."

Na okamžik jsem se jen zadívala do jeho zamračeného obličeje a vzápětí natáhla své ruce k jeho krku, kolem kterého jsem je obmotala. S horkými tvářemi a lehkým úsměvem na rtech jsem si ho přitáhla k sobě a políbila.

Ta dvířka v mé hlavě jsem zabouchla hned, jakmile se jeho dlaně opět dotkly holé pokožky na mém břiše. Všechno tohle mohlo být špatné hned v několika ohledech, ale pro jednou... jenom pro tentokrát jsem se snažila držet jeho rozkazu. Prostě přestat nad vším tak usilovně přemýšlet a užít si ten krátký moment, kdy mohlo být všechno perfektní.

Všechno ostatní mohlo počkat do rána.

***

Harry's POV

(Nemysleli jste si, že vám vážně napíšu smut, že ne? Protože to se jen tak nestane.)

Abych se přiznal, tak jsem nikdy neměl v plánu s ní doopravdy spát. Neříkám, že mě to nikdy nenapadlo, ale prostě... ne. Vždycky jsem se bál, že by se mohla vyděsit a utéct, kdybych na ní vážně něco zkusil. A pak tu byla ta věc s tím, že všechno tohle nebylo tak úplně povolený.

Jen těžko by nás někdo mohl potrestat za to, co jsme dělali předtím. Občas jsme přespali u toho druhého v pokoji, někdy jsme řekli něco hezkýho, párkrát jsme si dali pusu. To bylo všechno. Ale teď? Po tom, co se stalo snad ani ne před hodinou? Sakra... nemohl bych říct ani půl slova, kdyby mi zítra někdo donesl mou výpověď s tím, že to mám podepsat, sbalit si všechny svoje věci a vypadnout.

A i přesto, že jsem mohl ztratit jedinou práci, kterou jsem kdy chtěl... litoval jsem toho, že jsem s ní spal?

Hah, ani náhodou. Ani jedný jediný vteřiny, kterou jsme spolu strávili, jsem nelitoval. Nikdy.

Spokojeně jsem vydechl všechen vzduch ze svých plic a vzápětí se nadechl čerstvého, o trochu studenějšího, který k nám proudil otevřeným oknem. Její hlava, ležící na mém hrudníku, se s tímto mým pohybem jemně nadzvedla a zase klesla. Nevěděl jsem, jestli spí, nebo přemýšlí nad tím stejným co já, protože do obličeje jsem jí vidět nemohl.

Má ruka jemně klouzala po jejím rameni, kde občas narazila na ramínko její podprsenky. Jasně řekla, že jestli chci, aby zůstala u mě v pokoji až do rána, rozhodně vedle mě nebude ležet nahá. Takže po chvílí, kdy jsem na ni jen pobaveně hleděl, vyskočila z postele a nasoukala se do své podprsenky a kalhotek. Dokonce i mě donutila obléct si na sebe svoje boxerky.

Ještě teď jsem se musel usmívat, když jsem si vzpomněl na její vyděšený výraz, kdy zjistila, že by vedle mě mohla být nahá celou noc. Vždycky jsem tak trochu věděl, že si sama sebou nebyla moc jistá. Ale že až takhle... tak o tom jsem neměl ani ponětí.

Nutno dodat, že mi bylo celkem jedno, co měla na sobě. Neřešil jsem, jestli tu leží ve svém spodním prádle nebo třeba v lyžařské kombinéze. Bylo mi to jedno. Hlavně, že tu byla.

Do háje, s ní jsem si konečně uvědomil, jak moc už mě unavovaly takové ty náhodné „vztahy" na jednu noc s někým, koho jsem znal sotva pár hodin, ne-li pár minut. Chtěl jsem už konečně být s někým, koho jsem vážně znal, ke komu jsem něco cítil, chtěl jsem už něco skutečného. Chtěl jsem ji.

Chtěl jsem tu bláznivou holku, která byla natolik tvrdohlavá, že kolem mě dokázala chodit několik týdnů den za dnem a předstírat, že jsem jenom její učitel. Jako kdybych nikdy nebyl nic víc než to. Nikdy by za mnou nepřišla jen tak sama od sebe, nikdy by se neomluvila jako první, nikdy by neřekla, co doopravdy chce. A mě by zase nikdy nenapadlo, že to řeknu až takhle upřímně, ale i tak jsem ji chtěl víc než kohokoliv předtím. Takhle mi to prostě připadalo správné.

Jestli to mezi námi mělo někdy definitivně skončit – nejenom nějaká hloupá hádka, myslím konec jako vážně definitivní konec – věděl jsem, že tohle bude chvíle, na kterou budu vzpomínat s úsměvem na rtech. Protože vážně, tohle bylo všechno, co jsem si kdy přál.

Snažil jsem si zapamatovat ten pocit, který se rozlíval celým mým tělem, když byla takhle blízko. To, jaké to bylo ji mít zase u sebe. Její vlasy na mém hrudníku a jak mě jemně šimraly na krku. Naše nohy propletené jedna v druhou, že jsem se bál i pohnout, abych jí náhodou nějak neublížil. Moc dobře vím, že jsem si mohl ušetřit všechno to, co předcházelo téhle chvíli. Hlavně celé to běhání a předstírání, jak strašně mi leze na nervy, když ve skutečnosti, jediný, kdo mi lezl doopravdy na nervy, byl Niall. Nebylo fér, že on s ní mohl být kdykoliv se mu zachtělo a já ne. Uh. Idiot.

„Harry?" zamumlala oproti mému hrudníku. Zhluboka jsem se nadechl a pevně zavřel oči. Ulevilo se mi, když po celé hodině mlčení konečně promluvila. Nevěděl jsem, co mám po tom všem, co se dneska stalo, očekávat. A tak verze, že už se mnou nikdy nebude chtít promluvit ani slovo, byla logicky jednou z možností.

„Ano?" odpověděl jsem s tím nejvíc stupidním, kreténským a hloupým úsměvem, který se kdy objevil na mých rtech. Všechno, co se tu dělo, bylo tak neuvěřitelně neskutečné, že jsem se kvůli tomu musel usmívat jako idiot. Nejradši bych si za to jednu vrazil. Tohle nebylo normální.

„Je tu hrozná zima," zašeptala a obrátila hlavu tak, že jsem teď hleděl přímo do jejího obličeje. Ospalé oči měla trochu oteklé, což jsem přisuzoval tomu dřívějšímu pláči, a stejně tak i její rty byly trochu napuchlé, ale ne kvůli pláči. Možná, že jsem jí třeba jednou, dvakrát nebo pětkrát políbil trochu drsněji, než jsem musel.

I tak ale s ospalými oči, rudými rty a rozcuchanými vlasy, které byly rozprostřené na mém hrudníku pod její hlavou, vypadala líp než kdokoliv, koho jsem předtím potkal nebo třeba jen zahlédl. Byla nádherná a přesně v tomhle okamžiku byla na krátkou chvíli jenom moje. Nemusel jsem se o ní s nikým dělit, ne teď.

To vědomí mi přineslo až nečekaný klid a teplý pocit rozlívající se celým mým břichem.

„Zima? Vážně?" zeptal jsem se nevěřícně. Mě z jedné strany hřála teplá matrace a z druhé strany na mě téměř skoro celou vahou ležela ona, takže já osobně nepociťoval ani náznak nějakého chladu. Ale chápu, že jí s holými zády a nohami, při otevřeném oknu zas takové horko být nemohlo.

Vytáhl jsem zmačkanou peřinu, téměř zapadlou za postelí, a přikryl ji od ramen až po paty. Pak jsem trochu silněji bouchl do plastového rámu okna, které se s bouchnutím zavřelo. Ne úplně, ale aspoň trochu.

„Lepší?"

„Mmmm-mmm," zamumlala, přičemž kývla hlavou oproti mému hrudníku. Tiše jsem se zasmál její vyčerpávající odpovědi a přesunul svou ruku do jejích vlasů, po kterých jsem ji párkrát pohladil.

Uvědomoval jsem si, že jestli ráno dokáže vstát, bude pro ni každý krok peklo. A to hlavně kvůli tomu běhání bez bot... a pak taky kvůli dalším věcem, za které jsem se nehodlal omlouvat. Ale za to běhání bych asi měl. Nechtěl jsem jí nijak ublížit, to rozhodně ne. Jenom prostě, když jsem ji viděl s Niallem-tím-idiotem, něco ve mně zkrátka sepnulo. Nechci říct, že jsem žárlil... ale sakra jasně, že jsem žárlil. Já jsem měl být ten, koho hladila ve vlasech, ne někdo jiný a rozhodně ne on. Takže když jsem je viděl spolu, zatmělo se mi trochu před očima a chtěl jsem jí ublížit aspoň trochu podobně, jako ona ublížila mně v té chvíli.

Jistě, nebyla to správná věc, že jsem si takhle vybil svou ublíženost na ní... mohl jsem si jí mnohem líp vybít na Niallovi, ale co už. Teď jsem tu s ní byl já a ne on. To bylo jediné, na čem záleželo.

„Charlie?" zachraptěl jsem a svůj pohled nasměřoval na její zavřené oči a tvář stále položenou na mém nahém hrudníku. Kdybych tušil, jak úžasnej pocit to je, už dávno bych přestal nosit trička v její blízkosti a dost možná i kalhoty a s nimi i všechno ostatní oblečení.

„Hm?" vydechla a ani se neobtěžovala otevřít oči, aby se na mě podívala.

„Jestli nechceš, tak zítra nemusíš chodit na výcvik," zamumlal jsem. Tahle nabídka jí natolik zaujala, že jsem si za ni zasloužil zvednutí brady a jedno polootevřené oko namířené mým směrem. „Můžu říct, že ti bylo v noci špatně nebo něco takovýho. Vlastně na tom ani nezáleží. Prostě můžeš zůstat tady. Jestli chceš." Chvíli na mě jen zamračeně koukala, vzápětí nadzvedla celý svůj obličej a vážně se na mě podívala oběma očima. To byl pokrok.

„Kdybych tušila," promluvila pobaveným hlasem a svými dlouhými prsty nahrnula spadané prameny světlých vlasů zpátky na vrchol její hlavy, kde vydržely asi tak celé dvě vteřiny, než spadly znovu před její oči. Nevím, jestli si jich tentokrát nevšimla, nebo raději předstírala, že je nevidí, každopádně je už nechala být a soustředila svou pozornost na mě. „že nebudu muset jít na výcvik, když se s tebou vyspím, tak bych to rozhodně udělala už dávno," zasmála se. Protočil jsem nad ní oči, ale nezabránil tomu, aby se i jeden z mých koutků úst vytáhl do pobaveného úsměvu.

„Už jsem ti někdy řekl, že vypadáš mnohem líp, když nemluvíš?"

„Tak moc by ti chyběly moje řeči, že bys mě po chvíli ještě prosil, abych znova promluvila." Asi nikdy neřekla nic, co by se blížilo pravdě víc než tohle. Měla pravdu. Tak moc by mi chyběla, že bych klidně i na kolenou prosil, aby se mnou znovu promluvila.

„Nikdy," řekl jsem, i když jsme oba moc dobře věděli, že je to lež.

O trochu se přiblížila k mému obličeji a pak se sklonila k mým rtům. Jemně na ně přitiskla ty své a bez něčeho dalšího se ode mě zase odtáhla. Unavené oči už se nezdály být tak unavené, místo toho se v nich třpytil odraz stříbrného světla, které pronikalo do pokoje oknem vedle nás. Věděl jsem, že se mi při pohledu na ní zadrhuje dech v plicích a srdce vynechává každý druhý úder. Byla tak nádherná a já ještě pořád nemohl uvěřit, že je tady vážně se mnou.

„To je škoda," pokrčila rameny a znovu položila jednu svou tvář doprostřed mého hrudníku. Oči tentokrát nechala otevřené, ale už mi nevěnovala další pohled. Místo toho hleděla do zdi nebo snad oknem ven.

Ruce jsem pevně obtočil kolem jejího pasu a silně ji k sobě přitiskl, abych se ujistil, že se nenaštve a neodejde. Nechtěl jsem, aby odešla. Nikdy.

„Ty víš, jak moc bys mi chyběla."

„Jak moc?"

„Tak moc, že ani já bych bez tebe už nikdy nepromluvil," vydechl jsem a umístil jeden jednoduchý polibek do jejích vlasů. Vůně, která se mi dostala v ten moment do nosu, byla ta nejlepší a nejkrásnější, jakou jsem znal. Voněla jako květiny, jako hodně, hodně, hodně moc květin zabalených do jednoho malého balení a to balení bylo právě teď v mém nosu a plicích.

Jen těžko bych hledal místo, kde bych byl raději. Teď nebo za rok... tohle bylo místo, které jsem zbožňoval. Nikdy se mu nemohlo nic vyrovnat.

Pozn. Autorky: :'). Měsíc a půl. Tohle mi trvalo napsat měsíc a půl. A i když nejmíň desetkrát během psaní tý kapitoly, jsem prošla stádiem, kdy jsem se rozhodovala, jestli to vůbec chci někdy dopsat (protože mnohem jednodušší, než psát tuhle kapitolu, by bylo zrušit si celej účet na wattpadu), je to tady.

Achh. Tak moc mi po vás bylo smutno. Tak, tak, tak, tak mooooc :*

Vážně. Už jsem se dokonce těšila i na konec prázdnin, abych měla na vás a na AB trochu víc času. Protože moje prázdniny? Jedním slovem - uf. Víc než půlku jsem strávila někde mimo dosah wi-fi a teď, když jsem četla všechny vaše zprávy, se cítím hrozně, že jsem neodpovídala. Promiňte :(

Nezlobíte se, že ne? Že ne? Já vás totiž miluju. Všechny do jednoho. A teď jdu spát. Škola už pomalu klepe na dveře a to prázdninový ponocování už si nebudu moct dovolit. (No vy taky ne, nemyslete si :P) Právě jsem dopsala tu kapitolu a je půl čtvrtý ráno. Upss. Za případné chyby se omlouvám. Vždycky se nějaká najde.

Pac a pusu, pac a pusu.

Mám vás ráda.

P.S. Do komentářů můžete napsat, jak jste trávili prázdniny vy. Ráda se zase něco novýho dozvím. :)

P.S. 2. – Vážně zapomeňte na to, že vám někdy napíšu smut. Bude to tak lepší pro moje i vaše duševní zdraví. Věřte mi. Jsem si jistá, že vaše geniální hlavičky si to dokážou až moooooc dobře představit i bez mého detailního popisu. A ano, mluvím hlavně k tobě @KatkaStrukov :D.