Harry's POV

Nevěřil jsem, že tohle někdy v životě řeknu, ale zrovna teď, v tomhle okamžiku, jsem se na ni nemohl ani podívat. Po tom všem, čím už jsme si společně prošli, jsem nechtěl, aby byla smutná nebo nešťastná kvůli mně. Na druhou stranu jsem ale taky nechtěl, abych se kvůli ní trápil já sám.

Nebojím se říct, že mě pohled na ni tak trochu zabíjel pokaždé, kdy se naše oči přes celou místnost střetly a ona se pak podívala jinam, jako bych snad ani nebyl v té samé místnosti jako ona. A já moc dobře věděl proč. Bylo to proto, že zkrátka necítila to stejné, co cítil já k ní, což samozřejmě můžu vyčítat jenom sám sobě. Měl jsem si na to dát větší pozor, měl jsem se víc hlídat a neměl jsem se do všeho vrhat tak po hlavě. Kdybych si od ní nenechal totálně vymazat vlastní mozek, mohlo být teď všechno v pohodě.

Každý večer, než jsem šel spát, jsem si neustále opakoval jednu věc. Že se druhý den vzbudím a ona už mě nebude zajímat. Že prostě dokážu zapomenout na všechny ty pocity, které mě přepadly pokaždé, když jsem ji uviděl. Snažil jsem se vlastnímu mozku namluvit, že ji nesnáším tak moc, že jsem dokonce zapomínal na to, proč jsem se o něco takového vlastně snažil.

A i přes to, že jsem si všechny tyhle věci opakoval den co den, dlouho do noci, nedokázal jsem se od ní držet dál. Snažil jsem se ... tak moc jsem se snažil zůstat v jakési bezpečné zóně, ale nešlo to. Spíš právě naopak. Čím déle jsem vydržel nemluvit s ní, tím hůř jsem se ve všem ztrácel. Měl jsem pocit, jako bych se chytil do pavoučí sítě, ze které prostě nebylo úniku. Chtěl jsem na ni přestat myslet, chtěl jsem ji přestat pozorovat... zkrátka ji úplně vynechat ze svého života. Ale ten, kdo něco takového nikdy nezkusil, nemůže mít ani ponětí, jak je to těžké.

Hluboce jsem se nadechl a pak pomalu nechal svůj hrudník zase klesnout zpátky na své místo. Opatrným pohybem jsem vztáhnul třesoucí se prsty ke dřevěným dveřím a odvážil se třikrát jemně zaťukat. Ruce se mi třásly víc, než bylo mým zvykem a konečky prstů na pravé ruce jsem pomalu přestával cítit díky tomu pytlíku s ledovými kostkami, který jsem tak pevně tisknul.

Na chvíli jsem se zaposlouchal do naprostého ticha, a když jsem neuslyšel vůbec nic... ani žádné zašustění nebo snad lidský hlas, zaklepal jsem znovu. Ani po dalších, neskutečně dlouhých dvaceti sekundách se neozvalo vůbec nic. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu čekat na nějaké svolení, když jsem ho vlastně ani nepotřeboval. Jestli jsem chtěl náš vztah vrátit do té podoby, kterou měl ještě před dvěma měsíci, měl bych se nejspíš sám chovat tak, jak jsem se choval v té době. A v tý době... no, řekněme to na rovinu... v tý době jsem upřímně kašlal na nějaké její právo na soukromí.

Rychle jsem rukou zatlačil do studené kliky a v dalším okamžiku se ocitl u ní v pokoji. Neobtěžoval jsem se s tím, že bych snad dveře za sebou nějak opatrně a hlavně potichu zavřel. Ne. Upřímně řečeno... bylo mi úplně fuk, jestli jejich třísknutí třeba vzbudí celou školu.

Nechal jsem je poměrně hlasitě zapadnout zpátky do pantů a vzápětí se rychlými kroky dostal až k její posteli. Natáhl jsem ruku k lampičce na nočním stolku, ale dřív, než jsem ji stihl rozsvítit, vyrušil mě její hlas.

„Běž pryč," zašeptala tiše, skoro až tak, že jsem její hlas málem přeslechl. S mírným povzdychem jsem přeci jen žluté světlo na stolku rozsvítil a hned nato se bez svolení posadil na její postel, kde ležela i ona. „Říkám ti, abys šel pryč. Hned teď."

„Mrzí mě, co se dneska stalo," šeptnul jsem, jak nejvíc omluvně jsem jen dokázal. Bylo mi to líto, vážně bylo... to poslední co jsem kdy chtěl udělat, bylo ublížit jí. Ale v tu chvíli, kdy se to stalo... kdy jsem ji praštil do toho nosu, jsem nemohl tak úplně přemýšlet, takže bych netvrdil, že to byla má chyba. Mohla za to ona. Za všechno mohla ona.

„Vypadni, Harry," odsekla naštvaně a její tělo ke mně nadále zůstávalo otečené zády. Chtěla ode mě být co nejdál... tak moc, že se její kolena, co byla přitažená blízko k jejímu hrudníku, téměř dotýkala zdi vedle její postele. Peřinu měla hozenou jen přes část zad a polštář, na kterém ležela její hlava, byl všemožně zmačkaný pod jejím krkem.

„Donesl jsem ti led na ten nos," pokračoval jsem dál.

„Sbal sebe i ten svůj posranej led a vypadni! Nevím, jak jinak ti už mám říct, že tě tu nechci."

„Neptal jsem se tě, jestli mě tu chceš, nebo ne," odseknul jsem pro změnu já. Nesnášel jsem tuhle její tvrdohlavost. Tak moc jsem ji nesnášel. Všechno by bylo tak moc jednodušší, kdyby... kdyby... kdyby se aspoň trochu snažila mě pochopit a alespoň pro jednou se přestala tvářit, že ví všechno líp než já. „Oznamuju ti, že jsem ti přinesl led na ten nos, kam jsem tě uhodil. Zároveň ti taky oznamuju, že si ho bez těch svých zbytečných umíněných keců vezmeš, rozumíš mi? Nejsem na ně ani trochu zvědavej."

„Nerozumím ti, ale hádat se s tebou taky nechci," šeptla a s otráveným výdechem si podepřela tělo dlaněmi, přičemž se vyhoupla do sedu.

Bylo to poprvé za pár dní, co jsme byli spolu zase sami, a jakkoli jsem si mohl nalhávat, že ji strašlivě moc nesnáším, stačil mi na ni jediný pohled, abych pochopil, že někoho jako je ona, prostě nesnášet nejde. To, jak vypadala, jak mluvila, jak reagovala na mou přítomnost, se zkrátka nesnášet nedalo.

Hbitými prsty mi z dlaně sebrala sáček naplněný kostkami ledu a s trhaným výdechem si ho přiložila na červené místo zdobící její drobný nos.

„Bolí to?"

„Ne," cukla rychle hlavou a pohledem sklouzla k přikrývce, která se teď různě motala kolem jejích kolen.

Chtěl jsem ji políbit. Teď a tady. Jako kdyby nikdy nezáleželo na ničem jiném než na nás dvou. Tak moc jsem ji chtěl mít u sebe, že jsem opět zapomínal na všechny ty zásady, co jsem si během toho uplynulého týdne stanovil.

„Chyběl jsem ti?" vydechl jsem opatrně.

„Ne," odsekla okamžitě. „Nechyběl."

„Ty mně ano," povzdechl jsem si a vzápětí si všemi prsty nervózně projel vlasy.

„A teď ti to mám jako věřit nebo co?" zeptala se a konečně po celé té době na mě namířila svůj tmavý pohled. „Kdybych ti chyběla, tak by ses nechoval jako kretén a bylo by to jako dřív, kdy jsme spolu mohli aspoň normálně mluvit, když už nic jinýho."

„Charlie, ty tomu ale nerozumíš..."

„Tak mi to vysvětli!" křikla po mě. Vzápětí stiskla obě oči k sobě a sáček s ledem si trochu pevněji přiložila k nosu.

„Já to neumím vysvětlit ani sobě," zakroutil jsem lehce hlavou. „Nevím, co se to mezi námi děje, ale mám prostě pocit, že jestli chci zůstat při smyslech a nezbláznit se z tebe, je teď vhodná chvíle, abych trochu zabrzdil... abych se prostě do všeho nehrnul tak po hlavě."

„A proto jsi mě skoro týden ignoroval?" uchichtla se ironicky. „Protože máš nějakou bláznivou potřebu... brzdit?"

„Asi ano," přikývl jsem jednoduše.

„Tak fajn," usmála se mile. Tenhle její úsměv zasáhl naprosto všechna místa mého těla, která na něco takového nebyla ani trochu připravená. Byl to úsměv naprosto odzbrojující a zároveň dech beroucí. „V tom případě si běž raději brzdit do svého pokoje," řekla pevným hlasem a v tu chvíli byly všechny známky jakéhokoli úsměvu pryč. „Já prostě nemám dostatek energie na to, abych se vůbec snažila tě chápat. Mám pocit, že se každé ráno probouzíš jako někdo úplně jiný."

„To není pravda," zašeptal jsem tiše, i když v duchu jsem si připouštěl, že na tom možná něco bude. „Ty víš, kdo jsem."

„Už asi ne." Chvíli jsem mlčky hleděl na její obličej a snažil se najít nějaká vhodná slova, která by ji mohla donutit vidět celý svět kolem nás tak, jak jsem ho viděl já. Ona však jen zakroutila hlavou a strhla pohled pryč ode mě.

Natáhl jsem svou dlaň k té její, co ležela na matraci pod jejími zády, a zlehka sklouznul prstem po jejím zápěstí.

„Nesahej na mě," sykla nepříjemně a rukou cukla pryč od té mé.

Při tomhle jejím sice nepatrném, ale i přesto dost zásadním pohybu, mnou otřásl podivný záchvěv paniky. Na krátký moment jsem měl pocit, jako kdybych to tentokrát už vážně přehnal. Jako kdybych už nikdy v životě neměl dostat další možnost se jí znovu dotknout a snad ani nemusím říkat, že to bylo to poslední, co jsem si přál. Chtěl jsem ji mít jen sám pro sebe, chtěl jsem ji mít vedle sebe každou noc, kdy jsem usínal, a každé ráno, kdy jsem se probouzel. To bylo to jediné, co jsem si kdy přál, ale teď... za těchhle okolností se to zdálo jako takový malý nedosažitelný cíl, protože jsem v hloubi duše moc dobře věděl, že ona nikdy nebude chtít to stejné co já. Že ke mně nikdy nebude cítit to stejné co já k ní.

„Charlie," zašeptal jsem opatrně. „Promiň mi, co jsem dneska provedl... a všechno to ostatní, co se za ten týden stalo. Tak moc mě to mrzí."

„Já už toho mám ale dost, chápeš? Mě unavuje neustále přemýšlet o tři kroky dopředu, co se stane, když řeknu tohle... když udělám tohle... vážně. Nemám na to prostě energii."

„Já vím," vydechl jsem a o trochu víc se k ní naklonil tváří v tvář. „Tak moc bych chtěl..."

„Co bys chtěl?" rozhodila naštvaně rukama, až jsem se podivil, že jí z prstů nevypadl ten drobný sáček s ledem. „Ty vždycky totiž něco řekneš a za dvě minuty je všechno úplně jinak. Jednou se mnou nechceš mít vůbec nic společného, podruhé zase mluvíš o tom, jak nám je spolu dobře... a potřetí chceš brzdit," pronesla rychle pevným a odhodlaným hlasem. Obě nohy stáhla k sobě tak, že teď seděla čelem ke mně a zároveň mezi námi zůstávalo alespoň třicet centimetrů volného místa.

„Když já jenom chci, abys věděla, že mi na tobě doopravdy záleží a že jsem nikdy nezažil nic podobnýho."

„Tak proč všechno tohle divadlo kolem?" zeptala se narovinu s naprosto vážným výrazem v obličeji. Žádný úsměv, žádné mírně nadzdvižené obočí, které bylo takovou podivnou součástí jejího humoru... dokonce ani žádné vrásky lemující její lesknoucí se oči. Nic.

„Protože ty nechceš to stejný, co chci já. A já se vážně... vážně nechci zamilovat do někoho, kdo chce něco úplně jinýho než já," řekl jsem tiše s tou největší upřímností, kterou jsem v sobě našel. Každé slovo, co jsem vypustil z pusy, byla naprostá pravda a nic jiného. Takhle jsem se prostě cítil. Měl jsem tak neuvěřitelný strach z toho, že se do ní zamiluju a ona mě jednoho dne opustí... a pak budu v háji.

„Jak můžeš sakra vědět, co chci? Žiješ snad v mý hlavě, nebo co?" vykřikla a tmavě zelené panenky v jejích očích se vzápětí protočily v sloup.

„To zrovna ne. Ale vidím, jak se na mě koukáš... jak pro tebe prostě neexistuju. Já něco takovýho prostě předstírat nemůžu, když pro mě znamenáš tolik."

„To snad ani nemůžeš myslet vážně," zasmála se opravdovým upřímným smíchem, přičemž se její záda mírně prohnula a ramena narazila na plastový okraj okna za ní. „Já, že dělám, že pro mě neexistuješ?! To ty jsi na tohle odborník!"

„Někdy možná... je pravda, že na tobě nemám přilepený oči dvacet čtyři hodin denně, ale rozhodně nepředstírám, jako bys v místnosti ani nebyla!" oplatil jsem jí ten až nepřiměřeně hlasitý tón hlasu. Možná, že nebylo úplně nejchytřejší mluvit takhle nahlas, když už bylo dlouho po večerce... ale v tuhle chvíli mi to bylo totálně jedno.

„Aha, aha," zakroutila důležitě hlavou a jednou rukou si prudce nahrnula všechny vlasy nahoru po hlavě. Za pět sekund se opět vrátily do své bývalé pozice, ale nezdálo se, že jí by to nějak extrémně zajímalo. „Jo... takže mi chceš říct, že tenhle týden... celej tenhle týden s-."

„Tenhle týden se nepočítá. Za ten jsem se už omluvil."

„Myslíš, že když se za něco omluvíš, tak se to automaticky prostě smaže, jakoby to ani nebylo?" zeptala se s mírně nadzdviženým obočím.

„Doufám v to," šeptl jsem tiše.

„Já ti vážně nerozumím."

„Chci buď všechno, nebo nic. Není to zas tak těžký na pochopení," promluvil jsem hlasem, který snad ani nepatřil mě. Byl až nezvykle tichý, chraplavý, ale neřekl bych, že byl nějak přehnaně hrubý nebo něco takového.

„Všechno, nebo nic? Co to vůbec znamená?" zeptala se nechápavě a její prsty poslepu nahmataly malý, světle modrý přívěsek, který se jí houpal na krku.

„Chci tebe... všechno, co se týká tebe. Chci vedle tebe usínat, chci se vedle tebe probouzet, posílat ti ty nenápadné úsměvy, chci se k tobě chovat hezky. Chci, abych tě mohl políbit pokaždé, když budu chtít. Nechci tě žádat o nějaké svolení. Ne. Prostě to chci udělat pokaždé, kdy se mi zlíbí. Tohle všechno chci," pousmál jsem se a na chvíli od ní musel odtrhnout pohled, protože jsem cítil, jak se mi do tváří valí horká krev. Nikdy jsem nic takového neřekl a náhle se mi líbil ten pocit, který se začal rozlívat mými žilami, protože jsem jí konečně na rovinu sdělil, po čem jsem tak strašně dlouho toužil. „Ale jestli můžu mít jen půlku z těchhle všech věcí... tak ji nechci. Nechci půlku, nechci třetinu ani čtvrtinu tebe. Chci tě celou úplně se vším. Se vším dobrým i špatným."

„Buď všechno, nebo nic," zašeptala tiše spíš pro sebe než pro mě.

„Jestli nedostanu všechno, tak si nevezmu nic. Nemůžu a ani nechci tě do ničeho nutit... jenom prostě... takhle to cítím." Podívala se na mě tím svým mírným pohledem a koutky rtů vytáhla do malého, trochu posmutnělého úsměvu.

„Všechno by bylo tak jednodušší, kdybychom spolu dokázali mluvit takhle narovinu pořád," povzdechla si. Všiml jsem si, jak se její třesoucí dlaň pomalu sunula po prostěradle k té mé, a za pár sekund jsem ucítil, jak konečky jejích prstů kloužou po mých bolavých, odřených kloubech.

„Jo... to asi jo," souhlasil jsem.

„Můžu k tomu teď taky něco říct?" zamumlala tiše, blízko mého vlastního obličeje.

„Jistě, že jo."

„Ty víš, že bych pro tebe udělala všechno, co je v mých silách. Vždycky," usmála se na mě a její třpytící oči dokázaly probudit všechny ty spící motýlky v mém břiše. Tak dlouho jsem se snažil pohřbít je někam hluboko... a teď mi stačil jeden jediný pohled na ni a byli zase všichni zpátky. „Ale Harry... všechno ze sebe ti dát prostě nemůžu."

„Já vím," přikývl jsem jemně a nechal své oči, aby se samovolně na krátkou chvíli zavřely. Snažil jsem si tenhle okamžik tak trochu vpálit do paměti, i přesto že jsem věděl, že za pár hodin toho budu šíleně litovat. Chtěl jsem si aspoň pamatovat ten pocit, kdy její prsty lehce klouzaly po hřbetu mojí dlaně, jak nádherně vypadala i s tou červenou značkou na nose a jak se v jejích očích odráželo to žluté světlo lampičky stojící na stolku.

Uvědomoval jsem si, že se tahle chvíle chýlí ke svému konci, ale chtěl jsem, aby aspoň ten konec byl hezký.

„Kdybych ti dala všechno... co by mi zbylo, až bys zmizel z mého života?" špitla s pohledem pevně přišpendleným na mých očích. „Zbylo by mi vůbec něco?"

„Zbylo by ti všechno ze mě."

„Já nemůžu, Harry," zakroutila hlavou ze strany na stranu a v mžiku oka se její prsty už dál nedotýkaly mojí dlaně. „Nemůžu tohle udělat. Nemůžu ti dát všechno."

Opatrně jsem vztáhnul svou rukou směrem k ní a palcem ji lehce pohladil po bezchybné tváři, kde se sem tam objevila nějaká ta piha. Bříškem prstu jsem zavadil o koutek jejího rtu, což donutilo mě i ji se trochu pousmát.

„Já to vím. Proto jsem se od tebe držel dál."

„Už to chápu," přikývla a naklonila tvář ode mě, což bylo jasné znamení, abych se svým prstem přestal dotýkat jejího obličeje. Rezignovaně jsem ruku stáhl a nechal ji dopadnout ne mé vlastní koleno.

„Měl bych asi jít," vydechl jsem trochu rozmrzele, ale zároveň jsem cítil tak nepopsatelnou úlevu díky tomu, že jsem ji konečně dokázal vysvětlit, co si o tom všem myslím.

Postavil jsem se na rozviklané nohy a ona se stejně jako já po chvilce dokázala vyhoupnout vedle mě. Na krátký okamžik jsme se na sebe ještě podívali a já si stihl prohlídnout, co měla na sobě. Vytahané bílé tílko, přes které měla přehozenou tenkou černou mikinu a k tomu dlouhé šedé tepláky. Vím, že nebylo jejím záměrem pro dnešní večer, aby vypadala nějak úchvatně. Ale přesně tak mi připadala. Byla tak strašně krásná a ten fakt, že se o to ani nesnažila, tomu jen přidával. Měl jsem pocit, že už v životě nepotkám nikoho tak nádherného jako je ona. Nikoho, kdo by mohl vypadat v šedých teplácích s poměrně rozcuchanými rozpuštěnými vlasy líp než celý zbytek světa.

„Tak dobrou noc," šeptl jsem jemně a znovu nechal své rty, aby se zkroutily do toho hloupého, bezdůvodného úsměvu. „Uvidíme se zítra."

„Zítra," přikývla jednoduše. Trochu jsem se k ní sklonil a uštědřil jí jeden krátký polibek na čelo. Byl naprosto nevinný, bez jakéhokoli prohnaného úmyslu, spíš jen jako jakási malá útěcha za to, že jsem si nemohl vzít ten klasický z jejích rtů.

Řekl jsem, že chci všechno, nebo nic. A tenhle polibek na čelo byl v porovnání s tím, co všechno ostatní jsem žádal jen malé, bezvýznamné nic.

„Dobrou." Bylo to poslední, co jsem vypustil ze svých úst, než jsem se k ní otočil zády a dlouhými, pevnými kroky zase odkráčel z jejího pokoje. Tentokrát jsem si dal záležet na tom, aby se dveře zavřely v naprosté tichosti, a já sám pak taky trochu krotil hlasitost svých kroků, co se rozlíhaly chodbou.

Chtěl jsem tuhle kapitolu s Charlie už prostě uzavřít. Dopsat poslední stránku, zabouchnout celou knížku a začít psát jinou. Zase od začátku. Tak moc jsem si něco takového přál, ale v hloubi duše jsem tušil, že tohle ještě zdaleka... zdaleka není konec. Už jenom proto, že jsem věděl, že až se ráno probudím, budu mít na tohle všechno naprosto jiný názor. Třeba se zítra budu spokojit s tou polovinou, kterou mi byla ochotna ze sebe dát.

Pozn. Autorka: Já nevím, jestli má vůbec cenu se omlouvat za to, že teď nebyl tak dlouho díl nebo ne... Ale asi by to bylo vhodný... takže se omlouvám.

Je toho na mě teď strašně moc. Škola, doma to není taky úplně ok, taky už začíná být celkem teplo (i když zrovna teď to tak nevypadá), takže o víkendech vůbec nebývám doma. Taky mě už nebaví psát díly až pozdě do noci, protože jsem pak další den úplně nepoužitelná. Tak se to vždycky snažím nějak sesmolit odpoledne, ale to se zase většinou učím, takže tak no.. Ještě jednou se omlouvám. Taky se omlouvám za to, že jsem nebyla ani schopná na nic odpovědět. Na žádnou zprávu nebo kometář. Budu se teď snažit, aby to se mnou bylo trochu lepší, ale rozhodně nic neslibuju.

Snad se moc nezlobíte. Doufám, že vám to v dalším dílu aspoň trochu vynahradím x.

Tohle ještě opravdu není ani zdaleka konec :).