„Do prdele, do prdele... do prdele," dýchala jsem rychle a pevně si tiskla dlaň doprostřed svého břicha. Měla jsem pocit, že mi v žaludku za pár vteřin vybouchne atomová bomba, která roztrhá všechno v okolí několika desítek kilometrů. Tak moc mě to bolelo.

„Vstávej," zabrblal nade mnou hluboký, až protivně nepříjemný hlas. „Nehodlám do tebe kopat, když ležíš na zemi."

„Tak do mě nekopej," zabrblala jsem nazpátek. John, sklánící se k mému rozbolavěnému tělu, si založil ruce na hrudníku a vzápětí si nezaujatě povzdechl.

„Dělej... Styles na nás kouká. Touhle dobou jsi už dávno měla ležet na lopatkách a já jsem měl mít v tabulce připsaný tři body za výhru," houkl nade mnou a já se s velkými obtížemi začala zvedat na nohy. Tenká madračka pode mnou se začala trochu točit a já tuhle vidinu dávala za vinu tomu vyraženému dechu z mých plic. John sice nebyl jedním z těch nejsilnějších v naší třídě, ale když už se někdy napřáhnul a dokázal mi vrazit svůj loket do břicha, rozhodně to nebylo příjemné.

Vyhoupla jsem se na rozviklané nohy a ruce zkřížila před svým obličejem do základního obranného postoje. Nohy jsem měla mírně rozkročené a při tom se modlila, aby John znovu nezaútočil na mé břicho.

„Nechceš to radši vzdát?" zeptal se tiše s mírně nadzdviženým horním rtem.

Tenhle stupidní nápad s tím, abychom bojovali navzájem s lidmi v naší třídě, se očividně nelíbil nejen mně, ale i jemu. A to měl, na rozdíl ode mě, tu výhodu, že uměl zasadit aspoň jednu slušnou ránu. Jediný, na co jsem se zmohla já, byla rána pěstí, po který on dostal záchvat smíchu, a já měla pocit, že jsem si zlámala všechny kosti v ruce.

„Můžu to vzdát?" zeptala jsem se s mírným nadšením. „Jako... jako úplně? Bez toho aniž bys mě znovu kopl do jakékoli části mého těla?"

„No... jo," vydechl klidně a nechal ruce z obranného postoje spadnout podél svého těla. „Stačí, když si lehneš na záda a vydržíš tak pět sekund."

„Super," zasmála jsem se a udělala přesně to, co mi řekl - lehla si na záda. John se na mě ze shora chvíli díval, a když se ke mně sklonil, došlo mi, že tu něco nehraje. Za krátký okamžik mi jeho loket uštědřil další ránu do břicha.

Bolestně jsem vykřikla a instinktivně se chtěla otočit na břicho a zasaženou oblast si přikrýt rukama. On mě ale pevně chytil za ramena, sedl si na místo, kam mě uhodil, a donutil mě tak setrvat nějaký čas na zádech.

„Promiň... to bylo jenom pro jistotu," zasmál se mi.

Opět a znovu jsem měla vyražený dech. Řekla bych, že to dneska bylo už minimálně popáté. Slyšela jsem, jak se mi v uších vaří vlastní krev, a před očima jsem viděla tmavé fleky. Ani jsem si neuvědomila, kdy ze mě John slezl a nechal mě samotnou kroutit se na tvrdé madračce.

Nevím, jak se mi nakonec podařilo překlopit se na břicho a obmotat kolem postižené oblasti vlastní ruce. Fakt nevím. Ale byla jsem za to vcelku ráda, protože mi to dodávalo pocit, že to tak mírní tu bolest, která se už dávno rozlezla po celém mém těle. Ve skutečnosti to byla pěkná blbost, jelikož bylo úplně jedno, v jaké poloze jsem se nacházela, ale ráda jsem si nalhávala, že mi to vážně pomůže.

„Škoda, že jsem si nevzal foťák," ozval se nade mnou další se známých hlasů. Protočila jsem oči v sloup nad zjištěním, že mě ani tentokrát nikdo nenechá si v klidu vydechnout. „Charlie plazící se po zemi... to se dostane do novin." Frustrovaně jsem si povzdechla a otočila hlavu směrem k nevítanému návštěvníkovi mého mučednického koutku.

„Liame... pomoz mi se zvednout," sykla jsem a na malinký, opravdu jen malinký moment dokázala zvednout svůj obličej z tvrdého povrchu pod sebou.

„Nemám radši zavolat Harryho? Stojí hned támhle... počkej, dojdu pro něj." Prudce jsem švihla rukou a obmotala všechny své prsty kolem jeho kotníku, který byl jen pár centimetrů od mého obličeje.

„Ať tě to ani nenapadne," odsekla jsem nepříjemně.

„Měl by tě zvedat on, ne já," uchichtl se.

„Jak jsi na to přišel?"

„Asi... dedukce?" zeptal se tázavě a já zahlédla, jak vytahuje levé obočí nahoru po svém čele. „To se tak normálně dělá u lidí, co spolu chodí, víš? Jeden zvedá toho druhýho a zase naopak."

„My-spolu-nechodíme."

„Fajn.. jasně, chápu," vydechl. „Já jenom bych od něj nerad dostal přes držku."

„Toho se vůbec nemusíš bát. Jsme ve fázi, kdy on předstírá, že neexistuju a já se snažím přijít na to, co jsem mu provedla tak strašnýho, že si nezasloužím ani obyčejný pozdrav," popsala jsem mu do detailu naši situaci, protože zrovna jemu nemělo cenu lhát o tom, že mezi námi s Harrym nikdy nic nebylo. Bylo... ale jak se zdálo, poslední dobou se to ztratilo. Nevím jak, ani proč se to stalo, a pochybuju, že sám Harry měl pro tohle své chování nějaké racionální vysvětlení. Těžko ho mohl mít, když nic z toho, co se tu poslední dobou dělo, nedávalo smysl.

„To mě mrzí," povzdychl si Liam a obtočil jednu svou paži kolem mého pasu. Bez nějaké větší námahy mě vytáhl do stoje jako nějaké malé ufňukané děcko, které se ještě nenaučilo chodit. „Vypadalo to s váma nadějně."

„Hm.. ani ne," odsekla jsem a rychle si začala stahovat vyhrnuté tričko přes boky dolů. Dělala jsem to poměrně často, když jsem byla nervózní. A v tuhle chvíli se dalo říct, že jsem nervózní skutečně byla. Za prvé už kvůli tomu, že jsem se bavila s Liamem, od kterého nikdy nevím, co očekávat. Jednou dokáže být otravný a podruhé si zase hrát na nejlepšího kámoše. No a za druhé to bylo kvůli tomu tématu, o kterém byla řeč. Nebylo mi nijak zvlášť příjemné probírat s ním své soukromí, zvlášť když se to ještě k tomu týkalo Harryho.

„Jeho to přejde, uvidíš," pousmál se a já namířila pohled zpátky na jeho obličej.

„Jen, aby to už nebylo pozdě."

„Jestli chceš, tak s ním klidně promluvím," nabídnul mi mile a mým tělem v tu chvíli zacloumala tahle jeho ochota. Věřila jsem mu ten přátelský úsměv rozlívající se přes jeho tváře a věřila jsem tomu, že to, jak se jeho oči příjemně leskly, bylo díky upřímné laskavosti. Věřila jsem, že za tímhle jeho chováním se neschovával žádný nechutně prohnaný úmysl, jak to zpravidla bývá u Luka.

„Ne!" vykřikla jsem, ale i mé rty se bez jakéhokoli mého svolení zkroutily do lehkého úsměvu. „Ať tě to ani nenapadne."

„No, tak fajn," protočil oči, přičemž si složil ruce na hrudníku.

Něco na tomhle člověku vás prostě nutilo cítit k němu takovou podivnou důvěru. Nevím, jestli to bylo tou energií, co z něj vyzařovala, nebo tím stylem, jak mluvil, jak se usmíval, nebo tím, jak se na mě jen díval... Nevím. Každopádně si myslím, že by můj život byl tak o tisíc procent veselejší, kdyby se mi líbil někdo, jako je on, a zrovna ne Harry. Protože Harry? Ten byl jedna obrovská záhada, chodící po této planetě a měnící své nálady a podle postavení planet a počasí. Jinak si nic z toho nedokážu prostě vysvětlit.

Niallovi blonďaté vlasy se rychle mihly blízko mého obličeje, což mi vykouzlilo na rtech ještě větší úsměv, než který na nich svítil do té doby. Čekala jsem, že jde za mnou, ale překvapil mě fakt, kdy si to namířil přímo k Liamovi. Ten na rozdíl ode mě nevypadal překvapeně ani trošku a hned, jakmile se k němu Niall přiblížil o trochu blíž, předvedli mi svůj dokonalé sehraný, celkem i obtížný pozdrav, při kterém, se jejich ruce navzájem záhadně proplétaly. Hned nato propukly oba dva v neuvěřitelný záchvat smíchu.

Já tam jen tak stála, pozorovala je s mírným zděšením a překvapením, protože jsem ty dva nikdy neviděla spolu ani mluvit, natož abych měla nějaké ponětí, odkud se vzal tenhle pozdrav... nebo co to bylo. Naposledy, když jsem ty dva viděla spolu, hádali se v jídelně.

Každopádně jsem ale musela uznat, že mě ta scéna odehrávající se před mýma očima tak trochu zahřála u srdce. Měla jsem radost, že se Niall spřátelil i s někým jiným než se mnou, protože popravdě... já jako kamarádka poslední dobou za moc nestála. Věčně jsem neměla dobrou náladu, nebo jsem neměla moc času... nebo jsem prostě jen chtěla být sama, což byla celkově má asi nejoblíbenější činnost za poslední tři dny, kdy se mnou Harry nepromluvil normálně ani slovo. Snažila jsem se neustále přijít na to, co se to mezi námi vlastně stalo, ale nezdálo se, že se mi to někdy podaří. Můj mozek tohle jeho chování zkrátka nechápal.

„Tohle ji musíme naučit," uchichtl se Niall po mé pravé straně a jemně mě loktem dloubl do žebra. Nesnášela jsem, když tohle dělal a on si toho byl moc dobře vědom, ale tentokrát jsem mu nechtěla kazit očividně dobrou náladu, tak jsem radši držela jazyk za zuby.

„To musíme," přitakal samozřejmě Liam.

„To je dobrý, já se bez toho obejdu," pousmála jsem se a nervózně se zhoupla z jedné nohy na druhou. Uvědomovala jsem si, že jsme měli za úkol ve dvojicích trénovat zápasy a místo toho jsme tu jen stáli a žvanili o nesmyslech. Mně osobně to nedělalo absolutně žádný problém, o nesmyslech bych se mohla bavit celé dny a noci, ale měla jsem takové nepříjemné tušení, že Styles, který o kousek dál trénoval s jedním z kluků, z toho nadšený zrovna nebude. A podle toho, jak se ke mně poslední dobou choval, neměla jsem zrovna náladu na to, abych si troufla ho provokovat. „Liame... je fajn, že ses tady stavil a s Niallem jste mi předvedli vás strašně supr cool handshake, ale už bychom se měli vrátit zpátky k výcviku."

„Proč?" ohradil se okamžitě Niall, vrhajíc na mě zhnusený pohled, jako kdybych snad právě řekla nějaké až přehnaně sprosté slovo.

„Protože Stylesovi se tohle naše babské tlachání určitě zrovna dvakrát nelíbí."

„Jemu je to jedno... nemůže se vám nic stát, když jsem tu s vámi já, jakožto jeho nejlepší přítel," ozval se Liam tím nejvíc namyšleným tónem, jaký jsem od něj kdy slyšela. Povýšenecky si složil ruce na hrudník a trochu nadzvedl bradu. „Všechno je v caj-."

„Horane?!"

„Ano, pane?" vykřikl náhle vyděšeně Niall, který očividně nevěděl, co říká, jelikož za celou tu dobu, co tu žijeme, jsem ho neslyšela říct slovo ‚pane' ani jednou. Prudce trhnul hlavou ke zdroji toho hlasu a já jen němě sledovala, jak se mu trochu zaskočeně rozšiřují modré oči.

„Nástup sem. Jsi na řadě," pokračoval Styles tím svým nepříjemným hlasem, jenž ve mně vzbouzel nenávist ke všemu kolem. A především k němu.

„Ř-řada na co?"

„Jsi teď se mnou ve dvojici, tak sem laskavě dones ten svůj zadek, nebo si pro tebe dojdu. A věř mi, že jakmile slezu z tý madračky, nebude se ti líbit, co se s tebou stane." Vsadím se, že Niallovo hlasité polknutí v tu chvíli slyšela celá tělocvična, která rázem ztichla a pečlivě pozorovala jak Stylese, tak i zaskočeného Nialla.

„Fajn... už-už jdu," přikývnul rychle a zároveň se s protočením očí podíval na mě. Nebyla jsem si úplně jistá, kdo z nás dvou se bál víc, jestli on nebo já. Ale jak ho znám, tak jsem to byla určitě já. On byl zpravidla ten statečnější z nás dvou.

Mírně jsem se na něj pousmála a trhla rameny. On mi to oplatil svým úsměvem od ucha k uchu. Vzápětí ke mně natáhl obě své napnuté ruce a obmotal mi je kolem krku, čímž mě celkem zaskočil. Svým obličejem se přiblížil k mému uchu víc, než bylo normální, a má ústa podobně skončila hned vedle jeho vlasů.

„Popřej mi štěstí a modli se, že neumřu," šeptl tiše. V jeho hlase jsem zaslechla stopy jakéhosi humoru a smíchu, ale to mě moc neuklidnilo. Pořád jsem měla celkem velký strach. O něj... a tak trochu i o Harryho, protože nikdo nemohl tušit, jak to dopadne, když se do sebe tihle dva pustí. Měla jsem pocit, jako kdyby se Niall vydával na cestu, ze které by se taky už nemusel vrátit, a tohle jeho nečekané objetí mě v tom jenom utvrzovalo. „A kdybych na tom byl hodně špatně, tak mi přijď na pomoc. Ať si neudělám ostudu."

„Buď opatrný," bylo jediné, co jsem mu na to řekla, a s těmito slovy se od něj taky odtáhla. Niall natáhl svou ruku k Liamovi a ten si s ním bezstarostně plácnul. Oběma na tváři hrál podivný pobavený úsměv, který byl jedinou věcí, co mě v tuhle chvíli uklidňovala. Nikdo se přece nemůže před zápasem usmívat, aniž by si byl jistý, že se mu nic nestane, že ne? Že ne?!

„Liame, vypadni odsud. Nemáš tu co dělat," houkl Styles za mými zády. Liam vztáhl ruce do obraného gesta a pomalými kroky odešel z tělocvičny pryč. Niall se mezitím přesunul ke Stylesovi na modrou, kruhovou žíněnku. Najednou mi ze dvou přátel, co jsem ještě před pár vteřinami měla, nezbyl nikdo. Abych řekla pravdu, nebyl to zrovna příjemný pocit. No, ale co hůř... ještě horší byl fakt, že jsem neměla ani ponětí, komu z těch dvou fandit. Jeden z nich musel prohrát, to bylo jasný. Jenže já je měla oba dva ráda, akorát každého trochu jiným způsobem.

Přes to přese všechno jsem se ale jednou přichytila při myšlence, kde jsem si přála, aby vyhrál Harry. Aby se hlavně jemu nic nestalo, aby on nebyl ten zraněný na konci, protože kdyby se mu vážně něco stalo, věděla jsem, že by mi nedovolil, abych mu pomohla. Nemohla bych se jen tak dívat na to, jak je zraněný a přitom se na mě tak hnusně kouká. Takže... nevím. Nechtěla jsem se mezi těmi dvěma nikdy rozhodovat, ale kdybych teď musela říct, komu jsem přála výhru, řekla bych, že Harrymu. Niallovi jsem pak mohla pomoct, u něj jsem měla jistotu, že mi to dovolí. Ale u Harryho ne. U něj jsem totiž nikdy žádnou jistotu neměla.

„Fajn," zachraptěl Harry, čímž mě donutil věnovat pozornost pouze jim a ne svým myšlenkám. Ostatně na ty bylo času dost pak. Měla jsem celý večer a celou noc, abych nad tímhle mohla přemýšlet pořád a pořád dokola. „Pravidla jako vždycky. Vyhrává ten, kdo udrží toho druhého na lopatkách čtyři sekundy. Jinak můžou se používat všechny hmaty, jen ne kousání, škrábání, štípání... a tady ty sračky, co mají v oblibě zvlášť holky."

„Chápu," přikývl Niall a zaujal základní obranné postavení, kdy si zaťatými pěstmi chránil obličej.

„To jsem rád," odpověděl mu Styles s naprosto soustředěným pohledem. Obočí měl mírně stáhnuté k sobě a tmavé oči přivřené jen do malých škvírek. Na rtech mu nehrál žádný úsměv ani úšklebek, místo toho byly jednoduše stáhnuté do pevné přímky, která způsobovala to, že jeho lícní kosti byly viditelnější než normálně. Vlasy měl stáhnuté tmavě modrým šátkem a myslím, že to byl ten stejný, co měl na hlavě v ten den, kdy se poprvé pokusil mě políbit. Bylo těžké sledovat tohohle člověka, který byl tak moc jiný, než ten, kterého jsem znala... ale ještě pořád jsem naivně hledala něco, co by na něm zůstalo stejné. „Tak do toho," vydechl nakonec a zaujal ten stejný postoj jako Niall.

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se k němu Niall po chvíli trochu natahuje a šeptá mu nějaká nesrozumitelná slova přímo do obličeje. Přibližně za dvě sekundy schytal svou první ránu přímo do nosu. Harryho soustředěný obličej se hned vyhladil a po žádné vrásce na jeho čele nezbyla ani stopa. Líp, než kdy jindy byly však vidět jeho ostře řezané čelisti společně s lícními kostmi. Niallův obličej vypadal dost podobně, snad s tím rozdílem, že na pravé tváři a na nosu se mu objevil červený flek a na rtech mu hrál celkem podlý, pobavený úšklebek. A myslím, že právě tenhle úšklebek, který mohl znamenat hroznou spoustu věcí, byl pro Harryho takovou tou pravou rozbuškou v jeho chování. Jestli byly někdy v jeho hlavě nějaké zábrany, které mu bránily Niallovi opravdu ublížit, přesně v tenhle moment zmizely. I já sama jsem ale musela uznat, že to tak trochu byla Niallova chyba. Kdyby se aspoň na okamžik přestal tak povýšenecky usmívat, možná by to s ním nemuselo dopadnout tak špatně.

Harrymu trvalo zhruba pět minut, než nad Niallem získal celkovou převahu. Schytal sice pár slušných úderů někam do oblasti svých žeber a dokonce se Niallovi podařilo vrazit mu dvakrát pěstí do obličeje, stejně jako to udělal na začátku jemu. I přesto, tohle ale nebylo nic oproti tomu, čím si musel projít Niall. Na jeho těle za těch posledních pět minut přistálo snad deset kopanců, pár loktů se zabořilo do jeho břicha a díky pěstem, co přistály v jeho obličeji, měl natrhnutý spodní ret a pod okem klubající se modřinu. Bránil se slušně, to je pravda, ale proti Harrymu neměl šanci. Byl o trochu menší, neměl tak svalnaté ruce a neměl v očích takový zápal jako on.

Teď po pěti minutách už ležel na zádech, přičemž jsem já v duchu odpočítávala ty neskutečně dlouhé čtyři sekundy, po kterých by se už mohl zvednout a odejít. Harry seděl na jeho břiše a sázel do jeho obličeje jednu ránu za druhou. Pevně jsem zatínala své vlastní dlaně, abych aspoň trochu zapomněla na ten strach, který se usadil v mém žaludku.

„Stačí!" houknul Steve dřív, než jsem to stihla udělat já. „Čtyři sekundy už uběhly. Je konec," promluvil směrem k Harrymu, který se věnoval Niallovi zhruba dva metry od něj. Nevypadal ale, že by ho snad zajímalo něco z toho, co se dělo kolem něj. Vší silou mlátil pěstmi do Niallova obličeje a já si všimla dokonce malých ranek na jeho hřbetních kloubech ruky.

„Porušuješ svoje vlastní pravidla," šeptl skoro neslyšně Niall, když se snažil setřást Harryho ze svého vlastního těla. Bohužel opět neměl proti němu vůbec žádnou šanci.

„Čekal jsem na tuhle chvíli až moc dlouho, než abych se teď dokázal držet pravidel," odpověděl zadýchaně Harry.

Slyšela jsem vlastní krev hučet v mých uších a měla jsem pocit, jako kdyby ta scéna před mýma očima ani nebyla skutečná. Nepoznávala jsem toho člověka ani trochu. Už ani vzhledem mi nepřipomínal toho, kterým byl ještě před pár dny. Nikdy bych si nemyslela, že by mohl někomu takhle jen tak bezdůvodně ublížit. Uvědomovala jsem si, že je to voják a že nikdy nebude nikým jiným... ale tohle jsem si nikdy nemyslela. Vždycky jsem se v něm snažila vidět jen to dobré a ty špatné stránky jsem se snažila prostě přehlížet. Ale tohle už bylo příliš.

Rychlými kroky jsem vyběhla směrem k nim, a co možná nejvíc se snažila potlačit ten strach z toho, co by mohlo nastat. Nechtěla jsem, aby ublížil ještě i mně.

Přiběhla jsem zezadu k Harryho zádům a snažila se chytit do své dlaně jeho zápěstí, aby Nialla už nemohl znovu zranit. Už teď měl obličej jako malířskou paletu.

Ani nevím, na co jsem v tu chvíli myslela. Jednala jsem instinktivně, bez nějakého většího promýšlení toho, co se tu právě dělo.

Na chvíli se mi skutečně podařilo Harryho zápěstí zachytit, ale tenhle vzájemný dotyk netrval dlouho. Jeho ruka se totiž přesně v tom momentě napřahovala k tomu, aby Niallovi znovu jednu vrazila, a to poslední, co si pamatuju, než jsem pevně stiskla oči, je jeho loket, jak se rychle blíží k mému obličeji. Pak jsem jen ucítila prudkou bolest vystřelující z nosu do zbytku mého obličeje.

„Au," sykla jsem tiše a rychle si zasažené místo přikryla dlaní. Sesunula jsem se na madračku pod sebou, ale neobtěžovala se otevřít své oči. Nechtěla jsem vědět, co se kolem mě děje. Slyšela jsem, jak se Harryho zběsilé nádechy a výdechy trochu zklidnily a především se trochu pohnuly směrem dál ode mě. Neslyšela jsem ani žádné údery dopadající na Niallův obličej, což mě donutilo úlevně si oddechnout. Aspoň k něčemu to bylo.

„Charlie?" zašeptal Harryho hlas blízko mého ucha. Nemusela jsem mít otevřené oči, abych ho poznala, ale teď, když na mě promluvil, usoudila jsem, že by bylo vhodný podívat se na něj.

Jeho oči byly hrůzou dokořán roztažené, růžové rty od sebe dělila poměrně velká mezera a připadalo mi, jako by se jeho zběsilé dýchání ještě o něco zrychlilo.

Opatrně jsem odtáhla ruku od svého nosu, jen abych ji zase okamžitě vrátila zpátky. Byla pokryta mou vlastní krví a mně se při tom pohledu udělalo trochu špatně. Niall se pomocí všech svých sil vydrápal do dřepu a pak se ke mně pomalu doplazil.

„Jsi v pořádku?" zeptal se hned, podobným hlasem jako Harry před chvílí.

„V pohodě," vydechla jsem trochu přiškrceně. „A ty?"

„Taky," vydechl a palcem si setřel svou vlastní krev kolem spodního rtu. Nervózně jsem střelila pohledem po Harrym, který seděl o kousek dál s opravdu vyděšeným výrazem. „Pro dnešek už toho myslím bylo dost," prohlásil po chvilce ticha Niall a obratněji, než bych vzhledem k jeho stavu očekávala, se postavil na nohy. Natáhl směrem ke mně levou ruku a já mu mírným kývnutím hlavy dovolila, aby i mě vytáhl na nohy.

„Jo, taky myslím."

„Pojďme odsud," zavelel a já rychle přikývla. Bleskově jsme pak společně vyšli ven z tělocvičny, bez toho aniž by se nám to Harry pokusil zakázat. Nejspíš věděl, že bychom ho stejně neposlechli.

„Musíš jít za Louisem, ať ti na to něco dá," řekla jsem okamžitě, jakmile za námi bouchli dveře od tělocvičny. „Nebo ať ti to aspoň zalepí náplastí," šeptla jsem a opatrně sjela palcem po jeho pokožce kolem oka, která už pomalu nabírala světle fialovou barvu.

„Fajn, zajdu tam," vydechl. „Ale pod podmínkou, že ty taky. Možná ti zlomil nos."

„Já jsem v pohodě," uchichtla jsem se a odtáhla krvavou dlaň od svého obličeje. Naštěstí nos už nekrvácel, takže jsem si ho mohla pustit. „Půjdu se umýt... už to ani nebolí."

„Nevěřím ti," vytáhl obočí a vážně se na mě podíval.

„Vážně Nialle... jsem v pořádku. Zajdi za Louisem, dobře?"

„Tak dobře... uvidíme se pak?" zeptal se trochu otráveně. Bylo mi jasné, že se mu za Louisem nechtělo, ale bylo to pro jeho vlastní dobro.

„Jo," šeptla jsem a začala se od něj dlouhými kroky vzdalovat. Můj pokoj byl totiž na druhou stranu od toho Louisova. „Uvidíme se pak," mrkla jsem a rychle se k němu otočila zády, než stihl říct něco dalšího. Přidala jsem do kroku a do svého pokoje pak doběhla téměř sprintem. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a hned nato se po nich svezla až na studenou podlahu.

Propukla jsem v naprosto hysterický pláč a záchvat zároveň. Velké slzy tekly dolů po mých lících a dopadaly na mé holá kolena, která jsem měla přitažená blízko k hrudníku. Nebrečela jsem ale kvůli tomu, že by mě snad bolel můj nos. Byl to spíš způsob, jak se mé tělo vypořádávalo s tím vším, co se za poslední týden stalo. Už jsem se nemohla dál přetvařovat, že mi vlastně skoro nevadilo, že se mnou Harry nemluvil a že se choval tak, jak se choval. Vadilo mi to. Dělalo se mi z toho zle. Kdyby mi aspoň dal nějaký pořádný důvod proč... ale ne. Takhle už to dál nešlo.

Nechtěla jsem ho už nikdy v životě vidět. Tak moc jsem ho nesnášela za to, co všechno mi prováděl, a za to, že mě přinutil cítit se, že všechno tohle byla moje vina. Měla jsem pocit, jako bych vážně nesla vinu za to, že tak zmlátil Nialla.

Já ale ještě pořád nemohla přijít na to, co tak strašnýho jsem provedla, abych ho tím donutila chovat se takhle.

Pozn. Autorky: Mám ráda Liama... je takovej... v pohodě. Na rozdíl od Harryho.

Chápu, jestli jste na mě teď naštvaní za to, že se chová tak, jak se chová... ale věřte mi. Bude to zase ok. Brzo.

Jinak jsem vám všem chtěla hrozně moc poděkovat. Na AB už je teď přes půl milionu přečtení a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Když jsem začínala psát, měla jsem za nesplnitelný cíl sto tisíc. A teď toho je pětkrát víc. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Mockrát děkuju.

Jste nejlepší! x