Charlie's POV

Byl na mě naštvaný, to je celkem jasný. Ale myslím, že tentokrát to nebylo takové jako normálně. Jindy by za mnou nejspíš přišel, možná by na mě začal řvát a začal by mi vyčítat všechny hříchy, co jsem kdy spáchala. Nakonec by to stejně skončilo tím, že by mě políbil a my bychom se udobřili, protože tak to přeci končí vždycky, ne? Jo... tak to končí vždycky.

No, ale měla jsem takový nepříjemný pocit, že teď to bylo zkrátka a jednoduše jinak, jelikož se mnou za celé dva dny, co od té výzvy uběhly, normálně nepromluvil. Věděla jsem, že se mi vyhýbá a tichý hlásek v hlavě se mi pořád snažil našeptat, že tohle přece nemusí být tak špatné... aspoň jsme si oba mohli udělat jasno v tom, co chceme. Jestli chceme být spolu nebo nadále být jen dvě osamělé lodičky uprostřed oceánu.

Kdyby se tohle stalo tak před měsícem, nejspíš bych se bez něj cítila ztracená a až přehnaně osamocená. Ale tentokrát jsem měla pocit, jako kdyby mě tohle chvilkové odloučení dobíjelo energií. Mohla jsem se těšit na to, až ho uvidím při výcviku, až se jeden z nás přijde omluvit nebo na to, jak spolu po celé té době zase promluvíme. Neudělala jsem nic tak strašného, aby tohle znamenalo definitivní konec. Teda... aspoň jsem v to doufala.

Stála jsem tiše v zástupu ostatních studentů a už nějakou chvíli jsem si natáčela na ukazováček konečky vlasů, které dnes pro změnu nebyly svázané ani v drdolu, ani v culíku, prostě jen tak volně visely přes má ramena až na záda. Zaynovi totiž bylo úplně jedno, jestli jsem měla vlasy nějak svázané nebo ne... na rozdíl od Harryho. Ten mi při výcviku nikdy nezapomněl připomenout, že vlasy nesmí být rozpuštěné a že jestli to ještě jednou uvidí, vezme mi je strojkem na pět milimetrů. Přesně tuhle větu přede mnou už řekl nejmíň pětkrát, ale čím častěji ji říkal, tím míň jsem si ho dokázala představit, že by to doopravdy udělal.

Včera byl oficiálně první den, kdy nám začala druhá část našeho výcviku. Zayn nám dával alespoň čtvrt hodinovou přednášku o tom, jak ta první byla jen na vypracování fyzičky a že teprve teď se začneme pořádně učit... a podobný žvásty. Neříkám, že jsem za to nebyla ráda... protože přiznejme si to narovinu, nějaký běhání venku mě za ty tři měsíce, co jsem tu byla, už opravdu omrzelo. Podle Zayna teď bylo na řadě, abychom se naučili trochu bojovat. Včera nás naučil pár základních hmatů a chvatů a dnes bylo prý na řadě, abychom se je naučili používat. Já proti tomu samozřejmě nic neměla. Zastávala jsem názor, že bude jedině dobře, když se trochu zlepším v rozdávání ran do cizího obličeje. Dřív jsem si myslela, že jsem v tom celkem dobrá, ale celá ta nepříjemná situace s Lukem mě přesvědčila o opaku. Kdybych mu hned na začátku jednu vrazila do toho jeho umíněného ksichtu, mohli jsme si toho tolik ušetřit.

„Zayn mi říkal, že jste se včera už něco naučili z těch základních bojových úderů... tak vás poprosím, abyste si každý stoupnul k jednomu boxovacímu pytli a začali trénovat to, co jste dělali včera," promluvil Harryho tichý hlas blízko za našimi zády. Všichni jsme se k němu naráz otočili čelem a vsadím se, že jsem nebyla jediná, koho jeho přítomnost mírně překvapila. Konečně se po dvou dnech ukázal on a ne Zayn.

Ostatní kolem mě přikývli a podle jeho pokynů se po jednom postavili k boxovacím pytlům. Já taktéž udělala dva opatrné kroky, ale na rozdíl od všech ostatních, byly blíž k němu, ne od něj, přičemž jsem doufala, že mě nikdo ze spolužáků nesleduje. Ale i kdyby ano... bylo by mi to více méně jedno.

Jeho pohled okamžitě našel moje oči, ale po krátké chvilce spadl na zem mezi námi.

„Jsi v pořádku?" zašeptala jsem úplně tichounce, aby mě nikdo kolem nezaslechl. Byla to první a taky jediná otázka, která mě vůbec napadla, a tak jsem ji bez zaváhání položila.

„Jo," vydechl chraplavě. Oči mu ale dál utíkaly pryč ode mě a mnou náhle otřásl nepříjemný pocit, že si nepřeje se mnou mluvit.

„Tak... dobře," povzdychla jsem si a trapnými malými krůčky se od něj zase začala vzdalovat. Přišlo mi, že byl obalený jakousi neviditelnou bublinou, do které mě dneska nechtěl za žádnou cenu pustit. Jako kdyby to byl úplně, ale úplně jiný člověk než ten, který mě ještě před dvěma dny líbal na rozloučenou a který si stěžoval, že ode mě nechce odcházet. Ten, co tu stál přede mnou, ho matně připomínal, ale už ten výraz na jeho tváři mi napovídal, že to ten stejný rozhodně není. „Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě hledat."

„Mluvil jsem s Lukem." Trhnutím hlavy jsem se znovu vylekaně zahleděla do jeho ztrápeného obličeje. Už jen jméno Luke ve mně vyvolával mírnou paniku a chuť se jít zahrabat tři kilometry pod zem. To Harry, na rozdíl ode mě, se díval naprosto nezaujatě a neutrálně. Žádná vráska linoucí se jeho čelem, žádné obočí naštvaně stáhnuté k sobě, ani ty vystouplé lícní kosti, co se ukázaly vždy, když se třeba jen trochu naštval. Pouze si hrál se žvýkačkou ve svých ústech a mírně mě pozoroval. „A mohla jsi mi to všechno říct. Myslel jsem, že si věříme."

„Harry..." šeptla jsem s široce rozšířenýma očima. Těžce jsem polkla, protože to bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli zmohla.

„Běž," mávnul rukou k ostatním.

„Nebuď na mě naštvanej, prosím," hlesla jsem třesoucím se hlasem.

„Nejsem na tebe naštvanej... jen mě mrzí, že jsi mi nic z toho neřekla," odpověděl mi klidně.

„Promiň," vydechla jsem nakonec a vzápětí se rychle rozběhla směrem k ostatním. Postavila jsem se na své místo, před jedním z třiceti zavěšených pytlů, a rázem jsem si připadala jako taková dutá schránka bez života. Měla jsem pocit, jako kdyby mi ty tři věty, co Harry právě řekl, vzaly veškerou schopnost přemýšlet, dokonce i mluvit. Mohla jsem se bránit, to je pravda, ale ani jsem nevěděla jak. Faktem bylo, že jsem mu nic z toho neřekla. Mohla jsem akorát tak doufat, že ho to prostě přejde.

Měla jsem se připojit k výuce a dělat to, co nám Harry nakázal, ale jediné, co jsem byla schopná dělat, bylo lehce rukou strkat do pytle před sebou. Ostatní na sobě měli nasazené boxovací rukavice, aby neublížili svým prstíkům, i přestože je Zayn včera výslovně varoval, že jen co se naučí základní údery, nic jako rukavice jim nedovolí. Mně byly nějaký rukavice ukradený. V tuhle chvíli jsem nad něčím takovým ani nedokázala přemýšlet.

Těžce jsem se posadila na vlastní zadek pod červený pytel a dál do něj ukazováčkem mírně strkala. Nedalo se ani říct, že by se s tou visící potvorou něco závratného dělo. Ne. Jen se po každém mém „úderu" zhoupla tak o tři centimetry vzad a vzápětí narazila znovu do špičky mého prstu. Otrava. Neměla jsem náladu ani sílu na to, abych třeba jen předstírala, že se snažím dělat něco pořádného.

„Charlesi!" ozvalo se za mnou, ale já se ani neobtěžovala trhnout hlavou směrem k tomu hlubokému naštvanému hlasu. „Začni něco dělat!"

Studenými, klepajícími se prsty jsem si frustrovaně projela rozpuštěnými vlasy a po chvíli hlubokého dýchání je smotala do klasického vysokého drdolu. Znovu jsem se vyškrábala na nohy a doopravdy se začala snažit, protože jsem ho nechtěla štvát. A nechtěla jsem, abych mu přidávala důvody k tomu, aby mě neměl rád. A chtěla jsem, aby okamžitě teď hned přišel ke mně, přede všemi mě políbil a do ucha mi pak zašeptal, že se ve skutečnosti nezlobí.

Místo toho jsem ale přes rameno viděla, jak si sedá na hromadu nechutně tvrdých madraček a zakládá si ruce na hrudníku. Jestli měl v plánu říct mi, že je všechno v pohodě, rozhodně to nechtěl udělat teď.

Naštvaně jsem vrážela do tvrdého pytle jednu ránu za druhou a měla jsem co dělat, aby mě ani jednou při zpětném zhoupnutí nezasáhl do obličeje nebo jiné části mého těla. Mohla jsem dát, jak velkou ránu jsem chtěla, ale stejně to nikdy nemělo žádný účinek. A přesně takový pocit jsem měla, když jsem se pokoušela náš vztah s Harrym udržet pohromadě. Kdybych udělala jeden špatný pohyb, kdybych zasadila pytli před sebou jeden špatný úder, mohlo by se mi to pěkně vymstít. Stejně jako s Harrym. Možná nebylo nejchytřejší mu zatajovat, co všechno Luke provedl, ale... vždyť jsem to dělala jenom kvůli tomu, aby si s tím nemusel dělat starosti on. Byl za tím vším jen dobrý úmysl, tak proč to prostě pro jednou nemohl pochopit a přestat se chovat jako malý kluk, který se naštve kvůli každý pitomosti?

Zasadila jsem pytli před sebou ránu, která by každého normálního smrtelníka položila spolehlivě na lopatky, ale jediné, co se stalo v tomhle případě, bylo nepatrné zachvění řetězu nade mnou. Na koženém potahu přede mnou se objevila malá červená skvrnka ve tvaru mé zaťaté pěsti. Sjela jsem pohledem ke své dlani a povzdychla si, když jsem narazila na poměrně slušně rozedřené klouby na jejím hřbetu. Párkrát jsem pěst rozevřela a znovu zavřela, ale pokaždé když jsem to udělala, uniklo mi z úst nové bolestivé zasyčení.

„Do prdele," zasyčela jsem. Vždycky, když jsem začala snažit víc, než bylo mým zvykem, ublížila jsem si. A to nemluvím jen o boxování do pytle. Tahle věta se mohla stát celkem obstojným popisem mého života. Začala jsem se snažit a všechno se posralo.

Otočila jsem se a s levou dlaní, která zakrývala tu druhou bolavou, jsem se trochu nejistým krokem rozešla k němu. Nikdo kolem si mě nevšímal, což jsem považovala za neuvěřitelné štěstí, protože kdyby mě celou dobu pronásledovaly desítky očí, dost možná bych se prostě sebrala a utekla. Dokonce ani on se nezdál, že by mi věnoval nějakou pozornost. Držel v ruce svůj telefon a něco si tam vyťukával, přičemž měl na tváři celkem zachmuřený výraz. Musela jsem si mírně odkašlat, abych vůbec přitáhla jeho pozornost na mě.

„Pane?" zašeptala jsem mírně. Jeho tmavě zelené oči se na mě otráveně podívaly a mě překvapila jejich prázdnota. Snažila jsem se v nich najít tu obvyklou něhu a laskavost, která v nich poslední týden byla skoro každý den. Teď ale ne. Byly úplně prázdné a hleděly na mě s naprostým nezájmem.

„Hm?"

„Můžu se jít napít?" zeptala jsem se opatrně a o trochu silněji přitiskla levou dlaň na tu pravou, aby náhodou nepoznal, co se mi stalo. Nechtěla jsem, aby se se mnou znovu začal normálně bavit jenom kvůli tomu, že jsem si zranila ruku.

„Klidně," vydechl a bez jakéhokoli náznaku zájmu mávnul rukou směrem ke dveřím. Mírně jsem přikývla a pak už rychle vyběhla z tělocvičny ven. Prudce jsem za sebou třískla dveřmi a hned se zády opřela o šedou zeď naproti tělocvičně.

Copak jsem chtěla tak moc?! Copak to bylo nějaké nesplnitelné přání, aby nám to chvíli vydrželo?! Něco jsem dělala špatně. Ale co? Snažila jsem se tak, jako ještě nikdy předtím. Moc dobře jsem věděla, že to, co jsme mezi sebou měli, bylo ještě křehčí než sklo... a každým dnem se mi tohle tvrzení ještě víc potvrzovalo. Bylo to k zbláznění. Nebyla jsem si teď ani jistá, jestli mi to za tohle všechno stojí. Pravdou bylo, že ty pěkné chvilky, kdy jsme spolu třeba jen leželi v posteli a on mě hladil ve vlasech, mě dobíjely takovou tou chutí k životu. Ale tyhle mě zabíjely. Vždycky se našel nějaký důvod, kvůli kterému se na mě mohl naštvat, a nezáleželo na tom, jestli jsem všechny ty věci dělala s dobrým úmyslem nebo ne. Záleželo jenom na tom, jak to vypadalo v jeho očích. Pokud se mu zdálo, že to, co jsem udělala, bylo špatné, pak jsem automaticky i já byla špatný člověk a očividně jsem si nezasloužila jeho plnou pozornost.

Dveře od tělocvičny bouchly kousek naproti mně, ale já dál nechávala pohled přilepený na podlaze před sebou. Velké kachle pod mýma nohama byly daleko zajímavější než kdokoli, kdo právě z tělocvičny vyšel.

Až po chvíli, kdy se chodbou znovu rozhostilo až nepřirozeně velké ticho, aniž by se někde rozezněl alespoň jeden krok, jsem vzhlédla před sebe. Lhala bych, kdybych řekla, že mě překvapil fakt, že tam stál a pečlivě si mě prohlížel. V tom svém klasickém upnutém bílém tričku, černých kraťasech těsně nad kolena a s tmavě modrým šátkem zapleteným v kudrnatých vlasech. Ruce se mu navzájem proplétaly na hrudníku, zatímco ty moje se snažily zakrýt tu lehce krvavou skvrnu na hřbetu jedné z nich. Ještě pořád se mi při pohledu na něj rozlétaly v břiše stovky motýlů, ale tentokrát jsem měla pocit, jakoby se každá část mého těla bála pohnout a to platilo i pro všechny ty motýlky. Tentokrát to bylo jen opravdu takové slabounké šimrání oproti tomu normálnímu výbuchu, který nastal pokaždé, když se na mě třeba jen obyčejně usmál.

Najednou mu obě ruce znovu spadly podél těla a on rázným krokem vykročil směrem ke mně. Pevně jsem natiskla záda na studenou zeď za sebou, abych byla od něj co nejdál. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, natož čeho by byl vůbec schopný. Jeho čelo opět protínala ta hluboká vráska táhnoucí se až ke kořeni nosu a já vůbec nebyla překvapená, že ji vidím.

Čím blíž se se svými rychlými kroky blížil, tím silněji se mi třásly spojené ruce a rostla ve mně počínající panika. Nemyslím, že jsem tohle u něj někdy předtím zažila. Vadilo mi, že na mě nemluvil, protože jsem potřebovala vědět, co mu tentokrát tak vadí.

Zastavil se až deset centimetrů před mým tělem a pouze na krátký moment se podíval do mých očí. V těch jeho jsem zahlédla naprostou soustředěnost, která ve mně vyvolávala ještě větší obavy, než co jsem cítila do té doby.

„Pane?" hlesla jsem do ticha, ale hned zase ztichla, jelikož jeho obrovská dlaň, která se v tom momentu dotkla mého pasu, mi dokonale vyrazila dech. Než jsem se znovu stihla nadechnout, byly jeho horké rty přitisknuté na těch mých.

Jeho pravá ruka se pevně obtočila kolem mého pasu a ta druhá zakryla celou mou pravou tvář. Mezi našimi hrudníky už nezůstal ani jeden jediný milimetr místa a to stejné platilo o mých zádech a zdi za mnou. Byla jsem tak moc v šoku, že mu nedalo vůbec žádnou práci dostat se svým jazykem dovnitř do mých úst. Jediné, co jsem byla v té chvíli schopná udělat, bylo obtočení svých vlastních ochablých paží kolem jeho krku.

Každá buňka mého těla se v tu chvíli začala doslova rozpouštět a měknout pod jeho dotykem. Neměla jsem ani ponětí, o co se právě teď snažil, ale abych byla upřímná, bylo mi to úplně jedno. Jeho ruka na mém pase a jeho rty na těch mých... to bylo všechno, co jsem žádala.

Jeho prsty na mých bocích silně tiskly tenkou látku mého bílého trička, čímž si mě snažil k sobě přitáhnout ještě blíž, což už prakticky nebylo možné, jelikož každá část našich těl, která se v tuhle chvíli mohla dotknout, se už navzájem dotkla.

Jeho druhá ruka byla schovaná hluboko v mých vlasech a já po chvíli ucítila, jak stahuje tenkou gumičku z mého drdolu a vzápětí ji zahazuje na zem. V tom okamžiku mi vlasy znovu spadaly na ramena a já ucítila, jak se jeho rty kroutí do mírného úsměvu.

„Proč mi tohle pořád děláš?" zašeptal téměř neslyšným hlasem oproti mým rtům. Vzduch z jeho úst, vzdálených snad jeden jediný milimetr od těch mých, mě lehce pohladil po obličeji a pak zase zmizel. Kdybych mohla, odtáhla bych se od něj, protože jakmile jsme začali o něčem mluvit, nebylo úplně nejchytřejší být mu takhle blízko. V těchhle případech jsem tak úplně nedokázala používat své racionální myšlení, ale vzhledem k tomu, že jsem byla doslova přilepená na zdi za sebou, nemohla jsem se pohnout ani o kousíček. „Nedokážeš si ani představit, jak moc tě nenávidím."

„P-proč?" vykoktala jsem zaskočeně a obrátila hlavu na stranu, aby mě už znovu nemohl políbit. „Co jsem zase udělala tak strašnýho?"

„Ty? Asi nic..." vydechl klidným hlasem. Párkrát si sem a tam přejel ukazováčkem po spodním nateklém rtu, přičemž se snažil koukat do mých očí. Stál nade mnou jako dokonale pevná skála, která je alespoň o hlavu větší než já. Nevěděla jsem ale, jestli mě hodlá chránit před případným nebezpečím, co by mohlo číhat za jeho zády, nebo byl tohle nebezpečí právě on sám. „Tak zkurveně mě všechno kolem tebe sere, Charlie. Tak... tak moc," dodal po krátké odmlce a obličej se mu rázem zkroutil do jakéhosi zoufalého, zároveň bolestného úšklebku.

Rozklepanou rukou jsem opatrně sjela nahoru po jeho břiše až ke krku a pak ho jemně chytila za bradu. Prsty jsem ho donutila, aby se na mě pořádně podíval, zatímco já sama jsem k němu otočila svůj vlastní obličej. Chtěla jsem na sebe vzít něco z těch všech věcí, co ho tak trápily, ale neměla jsem ani ponětí o tom, jak by se mi to mohlo povézt.

„Co se stalo?"

„Já tohle nezvládnu," zakroutil jasně hlavou a pohled mu okamžitě spadl na podlahu pod námi. Za normálních okolností by mi to připadalo jako gesto pokory... nebo dokonce studu, ale teď jsem díky tomu spíš měla pocit, jako kdyby mu vadilo se na mě koukat. Jako kdyby se mnou nechtěl mít vůbec nic společného a tenhle pocit... tahle myšlenka skutečně bolela.

„Co nezvládneš? Tak už mi to řekni, proboha!"

„Nezvládnu se od tebe držet dál. Zkoušel jsem to, ale to... to prostě nejde! Něco mi bez tebe prostě chybí," zvýšil nejednou hlas a celé mé tělo se otřáslo pod vlnou mírného zděšení. „Motal jsem se kolem tebe až moc často a teď se mi to všechno vymstilo. Doufám, že jsi spokojená."

„Co to sakra plácáš?! Proč bych měla být spokojená, když ty se kvůli něčemu tak trápíš?" zeptala jsem se nechápavě a jeho pohled okamžitě našel mé oči. Zmateně stáhnul obočí k sobě, přičemž mu samozřejmě ta známá vráska protnula jeho dokonalé čelo.

„Přál bych si, aby to všechno mohlo být jako na začátku," šeptl jemně a obě své ruce poraženě svěsil podél svého těla.

„Co to znamená? Vždyť na začátku jsme se neměli rádi. Copak si na to už nepamatuješ?" zamumlala jsem tentokrát zmateně já, vědoma si toho, že mi čelo protíná úplně ta stejná vráska jako jemu už tolikrát předtím.

„No právě..." vzdychnul. „Bylo to všechno tak jednodušší. Za ty poslední dva dny, co jsem tě neviděl, jsem se málem zbláznil. Nedokážeš si představit, jak moc to bylo šílený."

„Proč nedokážeš pochopit, že i já jsem tě za ty poslední dva neviděla... a že i pro mě to nebylo nic příjemnýho?"

„Ty nejsi taková jako já," trhnul rameny a zakroutil jednoduše hlavou.

„Jenom proto, že máme rozdílný povahy, přece nemůžeš říct, že mi to bylo úplně jedno," sykla jsem nepříjemně.

„Neříkám, že ti to bylo jedno... jenom, že to pro tebe nebylo tak hrozný jako pro mě." Obrátila jsem oči směrem ke stropu a párkrát se zhluboka nadechla.

Tak neskutečně jsem se těšila, až ho znovu uvidím, ale ani v tý nejhorší noční můře jsem si nepředstavovala, že by to mohlo probíhat zrovna takhle. Oba jsme měli ty své nálady, kdy jsme dokázali podkopat téměř všechno, co jsme za ty tři měsíce stihli vybudovat, ale dřív jsme k tomu měli alespoň nějaký důvod. Teď jsem měla pocit, že se mě chce zbavit jen tak zčista jasna.

„Dobře," vydechla jsem opatrně a vytáhla se na špičkách až k jeho obličeji. Zlehka jsem spojila naše rty a on ani nestihl nijak zareagovat. Na krátký moment jsem ucítila jeho dlaň, jak klouže po mém boku, ale za pár vteřin už po ni nezbyla ani stopa.

Svými vlastními prsty jsem sjela po jeho oholené tváři a vzápětí se zase postavila na celá chodidla, čímž jsem od něj své rty znovu odtrhla. Vytáhla jsem jeden koutek svých rtů do hraného poloúsměvu a pak, bez nějakého dalšího slova nebo gesta, se otočila a klidnou chůzí prošla dveřmi zpátky do tělocvičny. Měla jsem v úmyslu nechat ho uklidnit, protože teď rozhodně nemělo cenu přesvědčovat ho o tom, že si svůj život bez něj už po těch třech měsících prostě nedokážu představit.

Hned po prvních pěti krocích, co jsem stihla udělat na podlaze tělocvičny, která byla pokrytá nějakým tenkým kobercem, se všechny oči v místnosti automaticky upřely na mě. Trochu jsem zrychlila a po pár sekundách došla sebevědomě až k Niallovi, kterému jsem bez přemýšlení vpadla do náruče.

Zezačátku jen překvapeně stál na místě, ale po chvilce, kdy se vzpamatoval, pevně obmotal své ruce kolem mých zad.

Nechtěla jsem nahrazovat jednu náruč za druhou, ale... když nebyl Harry schopný mě po dvou dnech ani pořádně obejmout, nedělalo mi problém jít s touhle žádostí za Niallem. Snažila jsem se celé ty dva dny se Liamovi, Louisovi... dokonce i Niallovi vyhýbat, aby mě náhodou nepřepadnul ten pocit, jako kdybych Harryho podváděla. Ale teď... teď už mi to bylo jedno.

„Co se stalo?" zašeptal mi Niall do ucha. Silou vůle jsem se od něj odtáhla a zhluboka vydechla. Doufala jsem, že se tak trochu uvolním a snáz se tak dostanu přes to, jak se Harry dneska choval, ale nic takového se nestalo. Spíš jsem teď dostala strach, abych se kvůli té náhle ztrátě napětí v mém těle, nerozbrečela. „Styles měl nějaký kecy?"

„Ne," vydechla jsem přesvědčivě. „Jen-jen jsem si trochu odřela ruku," pousmála jsem se na něj a vztáhla svou dlaň před obličej, aby pochopil, o čem mluvím.

„Až skončíme, dáš si na to led a bude to v pohodě. Při nejhorším ti to Tomlinson zalepí náplastí," mrknul na mě povzbudivě a já okamžitě přikývla. Kdyby se tak dalo všechno spravit obyčejnou náplastí a sáčkem ledu... to by byla paráda.

„Díky," usmála jsem se a trochu se od něj odtáhla.

„Steve!" zařval hluboký hlas na celou tělocvičnu, hned po té co tak hlasitě bouchly vchodové dveře.

„Ano, pane?" ozval se blízko nás Steve o poznání slabším hlasem. Prudce jsem k němu trhla hlavou, nejistá, proč teď Harry začal řvát i na Steva, kterého v tuhle chvíli jistě miloval víc než mě.

„Pojď sem... ukážeme ostatním, jak by měl vypadat správný zápas," prohlásil už trochu klidněji Harry. Steve s krátkým přikývnutím vystoupil z našeho menšího zástupu a rychle se postavil naproti našemu učiteli. „Vy ostatní se pořádně dívejte. Za dva týdny budu chtít, abyste aspoň polovinu z toho, co uvidíte, uměli," přejel všechny důležitým pohledem, včetně mě, ale nezastavil se u mě, jako to dělával obvykle. V jeho očích jsem teď byla jen další ovečka, která ho měla poslouchat.

Všichni kolem si posedali na podlahu a já udělala to stejné, protože to poslední, co jsem v té chvíli chtěla, bylo nějak vyčnívat. Harry pak začal mluvit o všech pravidlech, které budeme muset při zápasech dodržovat, ale jediné pravidlo, co jsem z jeho výkladu pochytila, bylo to, že pokud chci tenhle den přežít ve zdraví bez nějaké psychické újmy, bude lepší, když přestanu pozorovat jeho rty. Ještě stále jsem na těch svých cítila jeho chuť a nezdálo se, že by mě měla v nejbližší době opustit, i když jsem si to tolik, tolik přála.

Po pár minutách toho neuvěřitelně zábavného výkladu se Harry se Stevem začali trochu mlátit, ale vzhledem k tomu, že Steve byl vystrašený k smrti, aby Harrymu nějak neublížil, nemusela jsem se bát o to, že by se mu něco stalo. A tak jsem se raději v duchu začala vracet ke všem těm ránům, kdy jsem se probudila vedle něj. Ke všem těm ránům, kdy se choval normálně... protože to byla jedna z mála věcí, na které jsem měla hezké vzpomínky. Kdybych se totiž začala probírat současností, nedokázala bych jen tak sedět na místě a pozorovat ho. Znala jsem se až moc dobře na to, abych věděla, že bych do pěti minut utekla jako malá holka a s hysterickým záchvatem se zamkla u sebe v pokoji. A to jsem teď opravdu nepotřebovala.

Pozn. Autorky: Jsou to dva neskuteční idioti, jo jasně... ale kdyby nebyly, neměla bych o čem psát, takže jsem za to svým způsobem celkem ráda.

Je 10 hodin večer, pravděpodobně bych měla napsat nějakou omluvu, když nový díl nebyl tak dlouho, ale já už na to nemám energii. Tenhle díl jsem vážně psala celý ty dva týdny a závěr týhle kapitoly jsem předělávala třikrát! Třikrát jsem smazala asi tři stránky ve Wordu a začínala ten konec úplně znovu. Pak z toho vzniklo tohle -.-"

Mám vás moc ráda a doufám, že vy mě taky. :*