Chtěla jsem mu pomoct. Chtěla jsem ho zachránit, ale stejně jako on, i já měla své ruce pevně svázané za zády. Vyděšeně jsem sledovala, jak mu z úst i z nosu unikají velké bubliny vzduchu, sledovala jsem jeho oči, které byly strachy rozšířené, a jeho nohy, které rychle kopaly kolem sebe, což mu stejně nebylo vůbec platné. Mně samotné taky docházely v plicích zásoby kyslíku, ale měla jsem neuvěřitelný strach vůbec zkusit vydechnout a vzápětí se nadechnout. Věděla jsem, že kdybych se o to jen jedinkrát pokusila, hned bych zemřela díky vodě, která by se mi dostala do těla.

Snažila jsem se jen klidně dívat do jeho očí a hledala v nich stopy po jakési jistotě a klidu, které tam vždycky předtím byly… teď ale ne. Za pár krátkých okamžiků se nepropustně zavřely a já v tom momentě vydechla zbývající vzduch ze svých plic.

„Charlie,“ zaslechla jsem náhle z dálky. „Charlie, vzbuď se.“ Rychle jsem otevřela oči dokořán a první věc, kterou jsem zahlédla, byla jeho bezchybná tvář, jak se sklání nade mnou. Uvědomila jsem si, jak moc tisknu peřinu ke svému hrudníku a jak moc se mi prsty nepřiměřeně třesou.

Pustila jsem peřinu a hned, jakmile jsem se vzpamatovala, jsem mu prudce obmotala ruce kolem krku. Překvapilo mě, že tenhle můj zběsilý útok ustál a setrval tak ve své poloze, kdy jednou nohou stál na zemi a kolenem druhé nohy se opíral o matraci mé postele.

„Jenom sen, jenom sen,“ zašeptala jsem sama pro sebe blízko jeho ucha a hluboce se nadechla vůně z jeho trička. „Byl to jenom sen,“ šeptala jsem dál. Tempo mého dechu bylo neskutečně rychlé, ale cítila jsem, jak panika konečně opouští mé tělo a svaly se tak uvolňují.

„Jenom sen,“ zašeptal pro změnu on do mého ucha. Tiše jsem zaskučela a celou svou váhou zůstala ležet na jeho rameni.

Nesnášela jsem tuhle školu, nesnášela jsem svůj pokoji, nesnášela jsem svou postel… nesnášela jsem všechno kolem, ale zrovna teď jsem byla neskutečně vděčná, že jsem teď právě tady a ne někde pod vodou.

„Bála jsem se, žes mi umřel,“ vysvětila jsem už trochu jistějším hlasem. „Že ses utopil přímo přede mnou.“

„Ale prosím tě,“ uchichtnul se a pohladil mě po vlasech tak, jak to v posledních dnech udělal nesčetněkrát. „Zas tak jednoduchý to se mnou mít nebudeš.“
„To jsem ráda,“ šeptla jsem tiše.

Ještě chvíli jsme takhle zůstali, kdy jsem se pevně držela jeho ramena a nechala jeho ruce, aby se mnou jemně kolíbaly v jeho náručí. Trochu jsem litovala toho, že nám ten víkend tak rychle utekl, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že jsme to zvládli tak v klidu a bez nějakých větších zádrhelů. Kdo ví, co by se stalo, kdyby měl víkend víc než dva dny.

„Vážně by se mi líbilo, kdybychom takhle mohli strávit další den, ale… oba máme práci,“ povzdechl si a jeho rameno pod vlivem tohoto hlubokého výdechu podivně zavibrovalo. Opatrně jsem se od něj odtáhla a posadila se na postel před něj. Jeho pohled pomalu sjel na mé odhalené nohy, pak přejel přes můj trup až k mému obličeji, kde se usadil. Když jsem se ale já podívala na jeho obličej, překvapilo mě, že se tam nenacházel žádný úšklebek ani poloúsměv. Místo toho mu čelo kazila mírná vráska a obočí stažené k sobě.

„Děje se něco?“

„Jo,“ vydechl rozmrzele a vstal z postele. Až teď jsem si konečně všimla, že z konečků zakroucených vlasů mu kapou drobné kapičky vody a tričko má víc než jen vlhké. Podívala jsem se na své rameno a našla i na vlastním tričku jednu velkou mokrou skvrnu. Popravdě řečeno, po tom děsivém snu, jsem dneska neměla náladu setkat se s vodou na žádném svém kroku. Snad jedinou výjimkou by mohla být večerní horká sprcha… ale kdo ví, možná, že vynechám i tu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se s nově nabitým zájem, ale zároveň i strachem.

„Víš… dneska je další zkouška. Nebo výzva… říkej tomu, jak chceš,“ zamumlal a zahleděl se do jediného okna v celé místnosti, které bylo přímo za mou hlavou. Slyšela jsem, jak se velké kapky z venku opírají do okenních tabulek a ihned pochopila, už jenom díky jeho výrazu, že dneska to nebude žádná sranda. „A … já vím, že ji zvládneš, protože tohle ti jde… v tomhle jsi skvělá, ale mám o tebe strach, stejně jako jsi ho měla před chvílí ty o mě.“

„Bude to v pohodě, uvidíš,“ promluvila jsem jistě, ale nedokázala zastavit horkou krev, která se začala valit do mých tváří. Tohle bylo nejspíš úplně poprvé, kdy mi řekl, že jsem v něčem dobrá. Kdybych vlastnila deníček, určitě bych si tam tuhle chvíli poznamenala.

„Já vím, že bude. Jenom… buď opatrná, rozumíš?“

„Ano, pane,“ přikývla jsem a vylezla z postele. „Řekneš mi, o co jde?“

„Nemůžu,“ zatvářil se provinile a jeho ruka zamířila do jeho mokrých vlasů, které nacvičeným pohybem nahrnul dozadu. „Ale vím, že můžeš vyhrát. A že taky vyhraješ.“

„Dostanu za to odměnu? Minule se na to zapomnělo,“ usmála jsem se, ale jeho výraz zůstával nadále kamenný.

„Dost těžko,“ zakroutil hlavou. „Ani já ji nikdy nedostal,“ trhnul rameny a nepřítomný pohled přesunul na stříbrné hodinky na levém zápěstí.
„No, vždyť je to vlastně jedno,“ mávla jsem rukou.

„Charlie… budu už muset jít. Ale poslouchej,“ promluvil znovu trochu ostřejším hlasem, než na který jsem byla poslední dobou zvyklá. „Pamatuješ si, kde jsme se poprvé políbili?“
„Jo,“ pousmála jsem se a nepatrně přikývla.

„Fajn, to je ta největší nápověda, co ti můžu dát. Kdybys mě náhodou hledala… jen tak třeba náhodou… budu tam na tebe čekat, dobře?“ Znovu jsem trochu zaskočeně přikývla, ale nepřestávala se dívat do jeho zelených třpytivých očí. „Teď si obleč kalhoty a tričko od uniformy a obuj si nějaký lehký tenisky,“ rozkázal a já se rozešla směrem ke skříni v rohu pokoje, kde byly všechny tyto věci uloženy. „Nic jinýho si neber. Přesně o půl sedmý musíš být nachystaná a stát v hale. Já tam nebudu, ale Zayn vám řekne všechno, co budete potřebovat vědět. A pak… hodně štěstí.“

„Zvládnu to?“ zeptala jsem se trochu nejistě. Už jeho výraz mi říkal, že to dneska nebude nic moc a pak všechny tyhle rady… neměla jsem z toho zrovna dvakrát dobrý pocit.

„Jo,“ vydechl, ale v jeho očích se nezračilo takové přesvědčení jako v jeho slovech. „Hlavně se ničeho neboj, nic se ti nestane. Slibuju,“ zašeptal, když jeho nohy už pomalu kráčely směrem ke dveřím. Bílé, totálně promočené tričko s krátkým rukávem se mu lepilo na svaly na zádech a já se mírně otřásla při pomyšlení, že taky budu muset jít do toho deště, co zuřil venku. „Než si to uvědomíš, budeš zpátky u mě,“ šeptnul, ale čelem se ke mně už neotočil. Otevřel dveře před sebou a bez nějakého rozloučení zmizel na chodbě. Zmateně jsem za ním hleděla, zatímco jsem si hřbetem dlaně otírala vlastní tvář, na kterou se dostala dešťová voda z jeho vlasů.  

Stála jsem bosýma nohama na podlaze jenom v kraťasech na spaní a v jeho tričku, které mi dovolil nechat si po víkendu. Ještě včera, když jsme spolu leželi u televize v jeho bytě, jsem přemýšlela nad tím, jak to asi bude vypadat, až se vrátíme zpátky do školy. A popravdě? Takhle nějak jsem si myslela, že to dopadne. Žádné něžné pohledy, náhodné dotyky ani přehnané množství slov. Neměli jsme na sebe tolik času, ale to bylo pochopitelné… byla jsem tak nějak ráda i za to málo, co jsme měli.

Se smutným povzdychem jsem pomalu vykročila ke své skříni s oblečením v druhém rohu pokoje. Za pár okamžiků ale dveře za mými zády znovu zapraskaly a já se trochu překvapeně a zároveň trochu vyděšeně podívala směrem k nim.

Harry dlouhými kroky přiběhl zpátky ke mně, obmotal jednu ruku pevně kolem mého pasu a bez toho aniž by třeba jen jednu sekundu počkal, přiložil rychle své rty na moje. Byla jsem ještě stále trochu rozespalá, a tak mě překvapilo, jak moc studené a přitom příjemné byly. Jemně je tiskl do těch mých a já po chvíli ucítila na jazyku chuť studené dešťové vody, která byla úplně všude po jeho obličeji.

„Slib mi, že budeš opatrná,“ odtáhnul se ode mě a tichým hlasem mi šeptl do obličeje. Nejistě jsem se zahleděla do jeho okouzlujících očí, kde se teď zračil jen jakýsi podivný druh strachu, co jsem u něj snad nikdy předtím neviděla.

„Já jsem vždycky opatrná,“ zachraptěla jsem přeskakujícím hlasem.

„Tak dneska si na tom dej vážně záležet, jo? Nechci tě mít zase nemocnou…“ Lehce jsem se uchichtla tomu, jak mě neustále nazýval ‚jeho‘ a rozpačitě sklouzla pohledem k zemi. Jeho rty znovu našly cestu k těm mým, ale tentokrát z toho vznikla jen obyčejná pusa, po které se ode mě už definitivně odtáhnul a s lehkým úsměvem už podruhé odkráčel ven z mého pokoje.

Chvíli jsem jen tak stála a prstem přejížděla po svých náhle naběhnutých rtech. Když jsem se pak konečně vzpamatovala, udělala jsem přesně to, co po mě chtěl. Obula jsem si na sebe tenisky na běhání a k nim maskáčové kalhoty od uniformy společně s jednoduchým bílým tričkem, které mělo možná o trochu hlubší výstřih, než by se hodilo na školní uniformu. Ale vzhledem k tomu, že jsem do něj stejně neměla skoro žádná prsa, zas tolik mi to nevadilo. V rychlosti jsem si pak ještě vyčistila zuby, vyčesala si drdol na temeni hlavy a pak už poklusem vyběhla do haly. Musím uznat, že mě trochu naštvalo, když mi Harry řekl, že si na sebe nemám brát už nic jinýho než uniformu. Chtěla jsem si vzít na sebe aspoň mikinu, protože byla neuvěřitelná zima, zvlášť takhle po ránu, ale když řekl ne… asi to mělo nějaký důvod.

Postavila jsem se do zástupu ostatních, a když jsem je všechny tak nějak zběžně přejela pohledem, měli na sobě to stejně co já. Snad akorát s tím rozdílem, že všechna jejich trička byly pánského střihu, takže se nemuseli bát, že by třeba omylem ukázali něco, co by zrovna ukazovat nechtěli… na rozdíl ode mě.

Nervózně jsem si založila ruce na hrudníku a zhoupla se z jedné nohy na druhou. Podívala jsem se do obličeje Zaynovi, který stál na svém obvyklém místě před námi všemi, a celkem mě udivilo, když mi pohled okamžitě oplatil. Kolem nás bylo přinejmenším dalších padesát lidí a on se i přes to díval přímo na mě. To ještě nikdy předtím neudělal.

Po zátylku mi přeběhl nepříjemný chlad, úplně jiný, než jsem cítila do té chvíle a otřásl mnou podivný pocit. Díval se na mě, jako kdyby snad věděl něco, co já ne. No co hůř… měla jsem nepříjemné tušení, že ví o tom, co se děje mezi mnou a Harrym. Ta představa mě vyděsila víc, než by podle správného měla, protože jsme s Harrym neměli v podstatě vůbec nic. Ale ten pohled, kterým se na mě díval, to jak se jeho tmavé čokoládové oči třpytily, nemohlo znamenat nic dobrého. Rozhlídla jsem se kolem sebe a snažila se najít nějakou známku po Harryho přítomnosti, ale nezdálo se, že by tu někde byl. Když jsem se podívala zpátky na Zayna, věnoval už pozornost složce papírů ve svých dlaních. Vzápětí sklouznul pohledem na hodinky na zápěstí a pak se zahleděl někam před sebe, naštěstí ne na mě.

„Fajn… tak začneme,“ pronesl poměrně tichým hlasem, na který jsem od něj rozhodně nebyla zvyklá. Byl vždycky tak rázný, plný sebevědomí a dneska bych řekla, že to byl přesný opak. Nezdálo se, že by si dnes věřil a že by si chtěl hrát na toho nejchytřejšího ze všech. Musím říct, že to byla celkem příjemná změna. „Ahm… už jste asi všichni pochopili, že vás dnes čeká další výzva. Bude to celkem podobný jako minule… s tím rozdílem, že dneska bude vaší prioritou najít místo vyznačené na mapě,“ pronesl monotónním, nezajímavý tónem a zdvihl nad hlavu cár světlého papíru. „Na tom místě, kam se musíte dostat, na vás bude čekat Harry a řekne vám, co bude vaším úkolem dál. Kdo tomu nerozuměl, má smůlu, znovu vám to vysvětlovat nebudu. Od toho tu nejsem,“ zabrblal opět se na mě podíval těma svýma tmavýma, mírně přivřenýma očima. „Ty,“ promluvil náhle a zvednul nahoru pravou dlaň, přičemž na mě ukázal špičkou svého ukazováčku. Rozhlídla jsem se kolem sebe a se zděšením zjistila, že všechny pohledy lidí v téhle místnosti se upírají jen a pouze na mě.

„Já?“ hlesla jsem opatrně.

„Jo, ty… pojď sem,“ vyzval mě. Se skousnutým spodním rtem jsem se malými krůčky začala prodírat partou lidí, stojící přede mnou, až dokud jsem se neocitla v úplně první řadě před Zaynem. Narovnala jsem záda, stáhla ramena trochu dozadu a přestala si kousat ret. Nechtěla jsem před ním vypadat jako slaboch, i když přesně tak jsem se cítila. Jako slaboch, jako malá bezvýznamná myš, kterou zašlápne každý, kdo si to umane. „Vyhrála jsi minulé kolo, takže teď budeš mít výhodu,“ vydechl tiše a vzápětí se znovu rozhlídnul po ostatních za námi. „Vynechal jsem ještě jednu informaci… Celkem dost záleží dneska na tom, jak rychle se k Harrymu dostanete a jelikož mapa, co vám dám, není úplně mapa, na kterou jste zvyklí, radil bych vám, abyste si dávali sakra velkej pozor, aby vás nikdo nesledoval! Nechcete přece, abyste k tomu místu zavedli i někoho jinýho, že ne?“ Dav za mnou jen tiše zahučel a já přikývla. Pro jednou jsem se Zaynem musela souhlasit. Nerada bych jednoho z těch kreténů přivedla na místo, kde Harry čekal.

„Ne, to bychom nechtěli,“ vydechla jsem za všechny.

„V tom je tvá výhoda. Dám ti mapu a od té doby ti začnu odpočítávat dvě minuty, který máš… navíc. Můžeš tady stát a snažit se tu mapu pochopit, ale lepší bude, když vyběhneš ven a někde se schováš… ale to už je na tobě,“ trhnul lhostejně rameny a napřáhl ke mně ruku s papírem. Ještě jsem si ani pořádně nestihla v hlavě urovnat, co bylo mým úkolem a on už po mně chtěl, abych ho začala plnit. Tohle nebylo úplně fér.

„Venku ale hrozně prší,“ šeptla jsem potichounku, snažíc se začátek toho dnešního blázince trochu oddálit, ale nezdálo se, že by mi na to zrovna on skočil. Trochu se ušklíbnul a druhou, volnou rukou si k sobě přitáhl mou, která do té doby volně visela podél mého boku. Rozevřel mou dlaň a nechal do ní volně dopadnout mapu, jak tomu říkal.

„Hra začíná přesně… teď,“ vypustil lehce z úst a jeden koutek rtů vytáhnul nahoru.

Pevně jsem stiskla papír v ruce a než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, vybíhala jsem skleněnými dveřmi ven ze školní budovy. Za pár vteřin jsem stála venku na chodníku a nechávala prudký déšť a vítr, aby se do mě se vší silou pustil. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to nevadilo. Dešťové kapky dnes byly větší a studenější než v sobotu a ještě se nepříjemný vítr zaplétal do mých vlasů, což nebylo vůbec příjemné.

Sklouzla jsem pohledem na svou dlaň, kde se papír s mapou pomalu rozpouštěl. No… ale jestli tohle někdy někdo nazval mapou, nebyl zcela při smyslech. Všechno, co tam bylo zakresleno, bylo jedno velké kolečko ohraničené asi deseti stromky a mezi dvěma z nich byla malá červená tečka.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a hodila ho na zem. Žádnou Zaynovu mapu jsem nepotřebovala. Harry mi řekl, kde ho mám hledat a já hodlala dodržet jeho instrukce, ne Zaynovi. Už jenom kvůli tomu, že jsem si byla jistá, že mě Harry má o trochu radši než samotný Zayn.

S teniskami, ve kterých teď už byly dobré dva litry vody, jsem se rozběhla směrem k lesu a automaticky se napojila na cestičku, co jsem už tak dobře znala. Věděla jsem, že mě dovede přesně k místu, o kterém jsme s Harrym před chvílí mluvili. Věděla jsem, že mě dovede k místu, kde jsme se poprvé políbili.

Prodírala jsem si cestu mezi hustými keři, stromy a spadanými větvemi, ale spolehlivě jsem skočila do každé kaluže, která se přede mnou objevila. Tričko mi nepříjemně obepínalo prochladlou kůži a drobné vlásky, co už stihly vypadnout z drdolu, se mi lepily na obličej.

Chtěla jsem se na to vykašlat, otočit se a zalézt si zpátky do postele. Ještě ani pořádně nevyšlo slunce a já už ze sebe dělala magora, co lítá po lese v dešti. Jediná věc, která mě jakž takž uklidňovala, byla ta, že jsem měla na rozdíl od ostatních neskutečně velkou výhodu. Nejsem si úplně jistá, jestli bych to zvládla, kdybych se měla řídit podle té zatracené mapy, která byla spíš jeden velký výsměch než něco jiného.

Zhruba za deset minut zběsilého běhu jsem zahnula mezi stromy na místo, kde jsem už párkrát seděla a snažila se přemýšlet. Tentokrát jsem byla ráda za všechny ty časy, kdy jsem se na to místo vypravila, protože jsem si teď byla jistá, že tohle místo najdu dřív, než kdokoli jiný.

Přebrodila jsem se snad metrovým bahnem, které jsem měla po chvíli i na obličeji, a pak se konečně ocitla na dost dobře známém plácku. Před sebou jsem měla rozprostřenou tu neuvěřitelně velkou vodní plochu, kam teď dopadaly tisíce kapek zároveň a mně se udělalo trochu špatně, když jsem si vzpomněla na sen z dnešní noci. Po mé pravé ruce jsem si všimla postavičky schoulené v pláštěnce s vojenským motivem a nemusela jsem se nad tím ani zamýšlet, abych hned poznala, že je to Harry. Zády byl opřený o mokrý kmen stromu za sebou a jeho ruce si hrály s telefonem, který ne úplně úspěšně schovával pod pláštěnkou. Kdybych nevěděla, že je naštvaný kvůli tomu, že tam musí sedět, možná bych si z něho dělala srandu.

„Jestli z tohohle dneska nebude zasranej rekord, tak nevím, z čeho jinýho jo,“ zamumlal sám pro sebe, aniž by třeba jen jednou vzhlédnul od svého mobilu.

„Říkal jsi něco?“ uchichtla jsem se a otřela si kapky studené vody z obličeje. Byla to naprosto zbytečná činnost, protože za okamžik tam byly znovu, ale i tak to za ten krátký pocit sucha stálo.

„Že musíš dneska vyhrát v rekordním čase,“ ozval se znovu.

„Když mi neřekneš, co mám udělat teď, tak určitě nevyhraju,“ zamumlala jsem a překryla si rukama nasáklé tričko v oblasti mých prsou. Nebylo pod ním nic zajímavého… jen obyčejná bílá podprsenka, ale i tak. Neměla jsem potřebu se tu nějak vystavovat.

On si jen otráveně povzdychl a postavil se na nohy. Zhluboka se nadechl a upřel svůj pohled na mě.

„Musíš skočit do vody,“ šeptl tiše a udělal pár kroků ke mně. „Musíš skočit dolů a vylovit nějakou červenou láhev… nebo co to je. Zayn to tam naházel už včera. Bude jich tam víc než pět, a když se budeš dívat tady u kraje, určitě je najdeš. Každej rok to hází na stejný místo,“ protočil oči nad touhle Zaynovou taktikou a rukama si pevně přitáhl mokrou pláštěnku víc k tělu. Rty mu za tu dobu, co tu byl, změnily barvu ze sytě růžové na světle fialovou. Chtěla jsem ho jenom pohladit po mokré tváři a ujistit ho, že za chvíli už budeme zase zpátky v teple, ale byla tu moc velká pravděpodobnost, že by nás mohl někdo zahlédnout, proto jsem so to raději rozmyslela.

„Proč mi tak pomáháš? To tak toužíš po tom, abych vyhrála?“ zasmála jsem se a pomalými krůčky se přiblížila k okraji skály, na které jsme stáli. Nechtělo se mi do té studené vody skákat… a už vůbec ne potom, co se mi zdál ten příšerný sen, kde jsme se spolu s Harrym topili. Měla jsem strach a tentokrát jsem se nebála si to přiznat.

„Jenom už chci být zpátky. Věř mi, že mě to zrovna dvakrát nebaví tu sedět. Zayn si to vždycky naplánuje tak, aby bylo hnusně, a nechá tu sedět mě. Já se mu na to už můžu vysrat, nebaví mě poslouchat ty jeho věčný kecy, jak bych měl co dělat, když přitom sám dělá velký hovno,“ zabrblal. Překvapeně jsem se na něho ohlídla a zakroutila hlavou. Bavili jsme se spolu o hodně věcech, to je fakt, ale ještě nikdy nepřišla řeč na to, jak moc ho Zayn štval, takže jsem byla trochu zaskočená, když to na mě všechno takhle vybalil.

„Harry, v klidu,“ zašeptala jsem opatrně a psychicky se začala připravovat na to, že tam dolů doopravdy skočím.

„Promiň,“ omluvil se. „Nechtěl jsem tě s tím otravovat.“

„Neotravuješ mě s tím. Večer mi klidně můžeš udělat tří hodinovou přednášku o tom, jak tě ten idiot štve, já se ráda připojím. Teď na to ale úplně nemáme čas. Vsadím se, že Steve už je skoro tady.“

„Já vím, já vím,“ vyhrkl.

„Myslíš, že je ta voda hodně studená?“

„Ne,“ odsekl sebejistě a postavil se vedle mého boku. „Zvládneš to.“

„Nic jinýho mi ani nezbývá,“ šeptla jsem. „Fajn,“ vydechla jsem po krátké chvilce ticha a přesunula pohled na prudký sráz pod sebou. Vypadal příkřeji, než když jsem tu byla naposledy. A taky trochu strašidelněji a voda v jezeře už nebyla průzračně modrá, ale spíš hnědá, díky blátu, které se z okolního lesa lilo přímo do ní. „Tohle zvládnu,“ šeptla jsem sama pro sebe.

„Jistě, že to zvládneš. Nic to není.“

„3… 2… 1,“ šeptla jsem a vší silou se nohama odrazila od okraje pokrytého mokrou hlínou a blátem. Rychlostí kapky deště jsem proletěla vzduchem a vzápětí nohama silně narazila do vody. Okamžitě jsem zajela pod hladinu, ale o pár mávnutí rukou a nohou jsem byla zase nad hladinou.

„Do prdele!“ vypískla jsem a ledovýma rukama si nahrnula všechny vlasy po hlavě dozadu. Silně jsem zaťala zuby, abych zamezila jejich třepání, ale lhala bych, kdybych řekla, že to nějak pomohlo. „No, tak jestli tohle není studený… tak už nevím, co jinýho je,“ procedila jsem skrz pevně zaťaté zuby. Párkrát jsem se hluboce nadechla a vzápětí se znovu ponořila pod vodu, hledajíc nějaké známky po červeném objektu.

Nevím, kolikrát jsem se bez úspěchu vynořila a zase ponořila, než jsem u samého břehu našla dvě lahvičky vedle sebe. Bez přemýšlení jsem obě vylovila z hlubokého bahna, pak se rychle vynořila z vody a sprintem vyběhla kopcem nahoru, zpátky k Harrymu.

„Zdržela bych se tu s tebou, ale mrznou mi nožičky i ručičky! Uvidíme se za chvilku, jo?“ zvolala jsem a obě lahvička si zastrčila do zadních kapes maskáčových kalhot, na kterých teď nezbyl ani centimetr suché látky. Kdybych mohla, tak bych Zayna nechala do tý vody skákat pořád a pořád dokola, dokud by nechytil zápal plic, co jsem měla já.

„Pospěš si!“ houknul na mě, když už jsem si prodírala cestu zpátky mezi vším tím zeleným porostem. Na holé paže jsem utržila několik nových škrábanců, ale jelikož byla má kůže tak zmrzlá, ani jsem o tom nevěděla. Teď už mi bylo jedno, jestli se třeba přizabiju o spadané větve, nebo vyšlapu všechno bahno, co v lese bylo. Už kvůli Harrymu jsem se musela zpátky do školy dostat co nejdřív.

Cestou jsem zahlídla pár lidí z mé třídy, jak se bláznivě schovávají za stromy, aby je náhodou někdo neviděl, když očividně neměli ani ponětí, kam mají namířeno. Pokud dostali tu stejnou mapu co já, určitě nevěděli, kam by se podle zadání měli dostat.

S dalšími a dalšími kapkami padajícími na mé tělo jsem se dostávala blíž a blíž ke škole. A čím blíž jsem k ní byla, tím víc jsem se cítila unavená, což bylo divný, protože to ještě nebyla ani hodina od doby, co jsem se vzbudila.

Byla jsem ráda, když jsem se konečně ocitla na plácku před školou a za skleněnými dveřmi zahlédla Zayna. Fakt, že jsem viděla Zayna, byl sám o sobě skvělý, ale to, že tak živě diskutoval s Lukem, už mi takovou radost neudělalo.

Zakroutila jsem hlavou a obrátila pohled k nebi s nevyřčenou prosbou, aby mi bůh už přestal do cesty stavět toho namyšleného, zlého idiota. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli to pomůže, ale za pokus to podle mě určitě stálo.

„Tohle je tak neskutečná sračka!!!!“ zařval chlapecký hlas o pár metrů za mnou. „I já bych tu zasranou mapu namaloval líp než ti idioti, do prdele!“ zanadával znovu a já se s nemalým úsměvem otočila jeho směrem.

Niall, držící skrz naskrz promočenou mapu, nervózně podupával nohou o zem a snažil se dlaní přikrýt papír, aby z něj alespoň něco vyčetl. Chvíli jsem ho jen tiše pozorovala, přičemž jsem se snažila potlačit smích, ale když vztekle hodil papír na zem a začal po něm dupat, začala jsem se smát na celé kolo.

„Kurva!!“ zařval znovu a zasadil papíru poslední ránu.

„Nialle?“ křikla jsem po něm a on mým směrem okamžitě trhnul hlavou. „Chytej!“ křikla jsem a hodila po něm tmavě červenou, malou lahvičku, která byla do té doby v zadní kapse mých vojenských kalhot.

Nastavil ruce a nádobka mu tam bezpečně přistála.

„Co to je?“ vytáhl obočí.

„Výhra,“ šeptla jsem a lehce trhla hlavou ke vstupu do školy. On se na mě chvíli nechápavě díval, zatímco mu další kapky úspěšně padaly na oblečení. „Pojď!“ zavelela jsem.

„Kam?“

„Dovnitř,“ uchichtla jsem se. „Nebo tě to baví stát tady?“

„Nesnáším to tady,“ prokroutil očima a rozešel se směrem ke mně. Popadnul mě prudce za ruku a silně táhnul dovnitř. Rozhodně mu to nedalo moc velkou práci, jelikož já sama netoužila po ničem jiném, než být už v teple. „Kde jsi to vlastně vzala?“ zeptal se, když si blíž prohlídnul předmět, který jsem mu dala.

„Na místě, kam jsme se měli dostat.“

„A to bylo kde?“

„V jezeře,“ zasmála jsem se a znovu si všechny mokré vlasy nahrnula dozadu, protože mě mírně řečeno štvalo, jak mě neustále lechtaly na obličeji.

„Tady je nějaký jezero?“ zeptal se celkem vyděšeně, čímž mi přivodil jen další výbuch smíchu.

„Jo… celkem velký,“ přikývla jsem a otevřela před námi dveře, za kterými stál Luke se Zaynem. Jakmile si nás všimli, jejich hovor okamžitě utichnul a jejich oči si nás pečlivě prohlédly od hlav až k patám.

Synchronizovaně jsme se před nimi zastavili a i náš hovor společně se smíchem utichli. Spokojeně jsem podívala na Zayna a pak šlehla sebevědomým úsměvem i po Lukovi.

„Zdravím,“ vydechla jsem šťastně. Ta euforie, co mě v tu chvíli zasáhla, se dá jen těžko popsat. Měla jsem tak neuvěřitelnou radost z toho, že jsem celý ten úkol zvládla tak rychle a ještě k tomu, že jsem mohla pomoct i Niallovi.

„To už jsi-jste zpátky? Není to ještě ani půl hodiny, co hra začala,“ zamumlal Zayn.

„To bude asi kvůli té mapě,“ zamyslela jsem se a Niall vedle mě se pobaveně zasmál.

„Jo, je to kvůli té mapě,“ souhlasil se mnou.

„Co je s mapou?“ zeptal se Zayn.

„Jestli jste tu hru chtěli udělat zajímavou, neměli jste nám ji dávat,“ pokračovala jsem dál. „Přesně nás dovedla až k místu, kde jsme našli tohle,“ dodala jsem a s širokým úsměvem vytáhla ze zadní kapsy svou vlastní lahvičku, zatímco ta Niallova už ležela v Zaynově dlani.

„Přestaň machrovat, všichni víme, že ta mapa byla nepoužitelná,“ sykl naštvaně Luke a důležitě si založil ruce na hrudníku.

„To není pravda!“ vykřikl Niall a já začala kašlat, abych zamaskovala další smích, co mě přepadl. Řekl to tak moc nadšeně, skoro jako malé dítě, které se zastávalo toho, že Santa Claus existuje. „Ta mapa byla vynikající!“ Luke nad ním jen protočil oči v sloup a hned nato přesunul pohled zpátky na mě.

 „Kdyby ti nepomohl Styles, nikdy bys…“

„Jenomže já cestu k nim nenašla díky pomoci důstojníka Stylese,“ zašeptala jsem mile. „Našel ji Niall. Slyšel jsi, jak se dokázal v té mapě vyznat… já se jen přidala,“ zalhala jsem a myslím, že to bylo i celkem přesvědčivé. Nechtěla jsem, aby se Zayn dozvěděl o mně a o Harrym, takže pro mě vůbec nebyl žádný problém říct, že tohle všechno byla Niallova zásluha.

„Ale prosím tě, nehraj tady divadlo. Oba víme, jak to bylo. Vyhrála jsi, protože ti Styles řekl, kam máš jít a tímhle ses jenom prozradila! Spíš se Stylesem a ten ti pak pomáhá!“ zakřičel na celou chodbu a upřel zoufalý pohled na Zayna. „Říkal jsem ti to.“

„O čem to sakra meleš?“ zasyčel nepříjemně Niall.

„Taky nemám ani ponětí,“ připojila jsem se a nevinně vztáhla ruce nad hlavu. Nechala jsem tu červenou věc dopadnout na zem pod nás, nezajímajíc se o to, jestli se po nárazu rozbije, nebo krátký pád přežije vcelku.

„Takže mi tu tvrdíš, že jsi cestu našla jen tak? Posvítil ti na ni paprsek slunce, les se před tebou záhadně otevřel, ty jsi prostě šla a našla tyhle červený nesmysly?“ ozval se znovu Zayn s povytaženým obočím.

„Ne, tak to nebylo,“ pousmála jsem se mile, za což jsem si vysloužila Lukovo vítězné rozhození rukou. „To Niall. On našel cestu, on skočil do toho jezera pro ty lahvičky… a protože náhodou byly dvě vedle sebe, vzal jednu i pro mě. Jestli tě to uklidní Luku, tak taky nechápu, jak to udělal, ale myslím, že tě můžu na sto procent ujistit, že Niall se Stylesem nespí a tím pádem nedostává žádný nápovědy.“ Niall vedle mě se trochu zakuckal a já měla co dělat, abych se znovu nerozesmála. Mně byla nějaká výhra upřímně úplně ukradená. Jediný, po čem jsem doopravdy toužila, bylo suchý oblečení a Harry vedle mě. Jestli jsem kvůli tomu musela přenechat výhru Niallovi, nedělalo mi to vůbec žádný problém. Konec konců si taky zasloužil, aby už konečně něco vyhrál.

„Jak jsi to našel tak rychle?“ zeptal se zvědavě Zayn a vážně se podíval na Nialla. Ten vypadal mírně překvapeně, ale snažil se to na sobě nenechat zdát… a celkem se mu to i dařilo.

„Intuice,“ vypustil lehce z úst a pokrčil rameny.

„Jo… intuice,“ souhlasila jsem.

„Tsss,“ zasyčel Luke. „Myslíš, že tomu tady někdo věří?“

„Nezajímá mě, jestli trpíš nějakými psychopatickými přeludy! Já jsem tu cestu nenašla. Nedostala jsem od Stylese žádnou nápovědu, nikdy jsem neudělala nic, za co bych si něco takovýho zasloužila. Takže se mnou přestat mluvit tímhle tónem, dobře?“

„Fajn, fajn, fajn,“ skočil mi do toho Zayn a párkrát zakroutil hlavou ze stranu na stranu. „Kdo našel cestu a kdo skočil pro ty nádobky?“

„Niall,“ vydechla jsem tak přesvědčivě, že jsem tomu sama dokonce začala věřit. „Já se jen svezla s ním.“

„Dobře,“ přikývnul. „Nemám důvod ti nevěřit. Vítězem je Niall, získá do klasifikace zasloužený počet bodů,“ promluvil a jeho prsty si začal hrát s nádobkou v jeho dlani. „A tobě se všechny dosavadní body smažou, protože jsi se… svezla, jak říkáš.“ Niall trochu ztuhnul a já se bála, aby náhodou nechtěl říct, jak to bylo doopravdy, tak jsem promluvila dřív, než to stihl on.

„Krásná spolupráce, pánové. Teď se půjdu převlíknout, když dovolíte. Jistě víte z vlastní zkušenosti, že to mokrý oblečení není zrovna nic moc,“ ušklíbla jsem se, a i přes to, že jsem podle Zayna ztratila všechny body, co jsem v těchhle jeho hrách získala, cítila jsem se jako vítěz. Díky mě vyhrál Niall, Harry a já jsme dál byli tajemství a věděla jsem, že za chvíli se s ním znovu uvidím.

„Jestli si myslíš, že ti tuhle hru někdo tady žere, tak jsi na hodně velkým omylu!“ zařval za mnou hystericky Luke. Tiše jsem se uchichtla a zdvihla nahoru ruku se vztyčeným prostředníčkem. Chodbou za mnou se rozezněl hlasitý výbuch Zaynova smíchu a to pro mě byla ta největší výhra, kterou jsem si kdy mohla přát. Věděla jsem, že Harry asi nebude úplně nadšený, až se dozví, že jsem výhru přenechala Niallovi, ale to, že se Zayn zasmál něčemu, co jsem udělala, rozhodně stálo za to, že jsem vlastně dneska prohrála všechno, co jsem za tři měsíce vybojovala.

Pozn. Autorky: Co to ten Wattpad zase dělá?! Proč se to pořád tak debilně mění? Může mi to někdo do háje vysvětlit? Ještě jsem si nezvykla na ty „nový“ profily a oni už změní celý rozložení textu v povídce -.-“

Jinak… nevím moc co říct. Byla jsem (pořád ještě jsem) nemocná a nemám teď úplně chuť psát no.. uvidíme, kdy bude další díl:)

Miluju vás! Každý komentář a hvězdička moc potěší! :*