Nikdy jsem nebyla někde, kde by bylo v létě víc než třicet stupňů. Nikdy jsem nebyla u moře. A nikdy jsem nepotkala někoho, jako je on.

No, zato teď jsem bydlela v LA, kde i na podzim bylo čas od času okolo třiceti stupňů, stála jsem na velkém balkóně, rukama se opírala o prosklené zábradlí a zírala na tmavý oceán v dálce. To nejdůležitější na tom všem ale bylo to, že on tu byl se mnou. Možná, že to mezi námi nebylo vždycky ideální, jenže v tuhle chvíli jsem měla pocit, že všechny hádky, co se mezi námi kdy objeví, budou stát za chvilky podobné téhle.

Prsty jsem lehce poklepávala do dřevěné tyče na vrcholu skleněného zábradlí, které ze třech stran chránilo celou terasu. Užívala jsem si, jak si jemný vítr, linoucí se od moře, něžně pohrával s mými vlasy. Do nosu mi proudily doušky studeného vzduchu, kde byl ještě stále cítit pozůstatek silného deště a vodou nasáklá země. V břiše mě lechtali známí motýlci a měla jsem pocit, že veškerá má pokožka je pod slabým elektrickým proudem, jelikož neustále tak zvláštně brněla.

Kolem ramen se mi náhle obmotala zelená deka a společně s ní se na mých ramenech objevily dvě velké dlaně. Spokojeně jsem si povzdychla a stejně jako před pár hodinami si složila hlavu doprostřed jeho hrudníku. Vzápětí mě jeho ruce úplně celou objaly a přitiskly k němu blíž.

„Není ti tu zima?" zašeptal mi do ucha. Jako pokaždé se mi jeho typicky mužská vůně probojovala až do plic a já se ji bez nějakého zastírání párkrát zhluboka nadechla. Myslím, že na světě neexistovalo nic, co by mě dokázalo takhle uklidnit.

„Teď už ne," zasmála jsem se zlehka.

„Víš, co bych si přál?" zeptal se tiše a jeho prsty mi opatrně zastrčily spadený pramen vlasů za ucho. Celý večer jsme se navzájem tak nějak pořád dotýkali a mazlili se, přičemž on vyhledával každou příležitost, kdy by mě mohl obejmout. Rozhodně jsem si nehodlala na něco stěžovat.

„Co by sis přál?"

„Aby, jsi tu se mnou mohla zůstat," vydechl horký vzduch oproti mému krku. Vzápětí mě zlehka zatáhnul za mé předloktí a společně s dekou stále přitisklou na mých ramenou jsme se svalili na dlouhé měkké lehátko zhruba uprostřed terasy.

On sám si lehl na levou půlku a můj obličej přitáhnul blízko k tomu svému. Začala jsem se stupidně chichotat, ale jeho obličej zůstával stále tak vážný a řekla bych, že i dokonale upřímný. Zdálo se mi, že v tu chvíli v sobě nic neskrýval, a že kdybych se ho zeptala na cokoli, řekl by pravdu.

„Taky bych tu chtěla zůstat. Ani nevíš jak moc," šeptla jsem jen pár centimetrů od jeho úst. Dlouhé prsty z jeho ruky se objevily blízko mé tváře a lehce mě po ní pohladily. Bylo to spíš, jako kdyby se mi o kůži otřel kousek hedvábí nebo paprsek slunce. Tak moc jeho prsty byly hebké a jemné. Někdy jsem možná byla trochu naštvaná, když se ke mně choval jako k porcelánové panence, ale teď jsem kvůli tomu měla pocit, že by mu na mě snad mohlo trošku záležet. Líbilo se mi, jak hezky se mnou zacházel. S každým dalším takovým dotykem se má touha tu zůstat už navždycky jen tisíckrát násobila.

„Jsi už unavená?" Jemně jsem přikývla, čehož on dokonale využil a otřel své rty o mé čelo. Mělo to vypadat jako náhoda, ale já moc dobře věděla, že náhody se dějí opravdu jen zřídkakdy. Zvlášť v jeho přítomnosti. „Tak pojď dovnitř, je tu zima. Můžeme si lehnout u televize, nebo jestli chceš, můžeš jít do postele."

Uchopila jsem deku do svých prstů a přehodila její konec i přes jeho nohy a pas. Schoulila jsem se k němu ještě blíž, až jsem se vlastním obličejem dotýkala látky jeho bílého trička.

„Chtěla bych zůstat venku," zachraptěla jsem. „Prosím."

„Jak si přeješ," vydechl klidně. Podobně jako já, i on spravil deku kolem mých ramen, aby náhodou nevylézala žádná jejich část a mně tak nebyla moc velká zima. Bylo celkem chladno, to je fakt, ale zas tolik mi to nevadilo, když tu byl se mnou.

„Nikdy předtím jsem u moře nebyla," vypustila jsem z úst první věc, která mi přišla na mysl.

„Vážně?" podivil se. „Když jsme byli mladší, brávala nás máma každej rok k tetě do Francie. Tam jsem se do moře úplně zamiloval. Věděl jsem, že jednou se k němu musím přestěhovat," zasmál se, jako kdyby snad říkal úplnou hloupost. Mně to ale jako hloupost ani trochu nepřipadalo. Milovala jsem, když se rozhodl, že bude mluvit o sobě a pro jednou se nebude na nic vyptávat mě. „ ... sice tam nebylo žádný velký horko, ale bylo tam fajn."

„Naučil ses něco francouzsky?" uchichtla jsem se a pohlédla směrem nahoru, na jeho obličej. Ve tmě kolem nás jeho oči spokojeně zářily a rty se mu kroutily do drobného úsměvu, přičemž se mu na tváři objevil ten známý ďolíček.

„Jenom jsem pochytil pár slovíček."

„Řekni něco," vyzvala jsem ho.

„Hm..." zamyslel se a svýma očima se doslova vpíjel do těch mých. „Teď mě nic nenapadá. Jestli si na něco vzpomenu, dám ti vědět," zasmál se.

„Dobře," přikývla jsem, připravená tohle téma opustit.

„Co myslíš, že budeš dělat za deset let?" zeptal se mě náhle. Trochu jsem se zamračila a překvapeně se na něj zahleděla.

„Myslíš, jako... kde budu pracovat?"

„Myslím tím, jestli budeš bydlet ještě pořád tady u oceánu," pousmál se, aniž by třeba jen jedinkrát odtrhl pohled od mého obličeje, což nebylo zrovna dvakrát příjemné. Nelíbilo se mi vědomí, že sleduje každou změnu mého výrazu, a nelíbila se mi představa, že by snad mohl vidět do mé hlavy a číst mi myšlenky. Má hlava byla často velmi temné místo. Bála jsem se, aby se náhodou nevyděsil a neutekl, kdyby tam třeba jen na chvíli nahlédl.

„Chtěla bych tu zůstat, to jo." Jeho jedinou reakcí bylo nepatrné cuknutí koutku jeho úst a vzápětí lehké přikývnutí hlavy.

„Přemýšlela jsi někdy o tom, jestli chceš mít svou vlastní rodinu?" zašeptal opatrně a znovu mě pohladil po vlasech. „Svoje děti, manžela, tchýni...?"

„Jo, přemýšlela," přikývla jsem. „A ne, nechci. Já bych byla naprosto příšerná matka."

„To není pravda," šeptnul nesouhlasně.

„Já ani nevím, jak se postarat sama o sebe, natož abych se měla starat o někoho dalšího. Nevím, jak se chová správná matka," vydechla jsem. „Vážně Harry, už jsem nad tím párkrát přemýšlela, ale pokaždé dojdu k tomu stejnému závěru."

„Když myslíš," trhnul rameny, očividně trochu zklamaný mou odpovědí. Ale já odpověděla upřímně. Myslím, že kdybych jednou měla vlastní potomky, neměly by moc hezký život. Aspoň se mnou určitě ne. Vždycky jsem zastávala názor, že rodiče by si neměli pořizovat děti, pokud je nedokážou milovat se vším, co mají, a pokud se o ně nezvládnou správně postarat. A já byla přesně tenhle případ. Nedokázala bych nikoho milovat, protože nikdy nikdo nemiloval mě.

„A ty? Přemýšlel jsi o tom někdy?" zeptala jsem se pro změnu já. Abych řekla pravdu, tak jeho jsem si dokázala dokonale představit jako takový ten rodinný typ. Myslím, že on by se na úlohu ochránce své rodiny hodil skvěle.

„Jo," vydechl. „A myslím, že v tom je takový ten smysl života, ne? Pro co jinýho bys chtěla žít, než pro lásku a pro rodinu?"

Bože... vždycky jsem nesnášela tyhle filozofický řeči o životě... zvlášť v případě, když vím, že jsou pravdivý.

„Co když někdo prostě neumí nikoho milovat?"

„To je blbost," zasmál se a můj obličej ovanul jeho horký dech. „Není na tom nic těžkýho. Většinou si to ani neuvědomíš."

„Miloval jsi někdy někoho?" zašeptala jsem trochu nejistě, protože jsem ho rozhodně nechtěla něčím naštvat. Nikdy jsem s nikým takové téma neprobírala a sama jsem se cítila tak trochu na tenkém ledě. Jeden špatný krůček a všechno by se mohlo zbořit, což by mohlo mít katastrofální následky.

„Ne," odpověděl rozhodně. „Párkrát jsem si myslel, že ano, ale ... ne."

„Myslíš, že se někdy do někoho vážně zamiluješ?" hlesla jsem. Nechtěla jsem, aby někdy někoho miloval. Přála jsem si, aby navždycky zůstal takový, jaký je. Vím, že láska dokáže lidi hodně změnit a nutí je dělat bláznivý věci, ale chtěla jsem, aby jeho tohle nikdy nepotkalo. Ne proto, že bych mu něco takového nepřála, ale proto, že jsem nebyla ochotná se ho vzdát a přenechat ho nějaké jiné. Už jenom ta představa, že bych ho zahlédla s někým jiným, dělala s mým žaludkem nepěkné věci.

„Já už se zamiloval," pousmál se stylem, kdy vytáhl jeden koutek rtů nahoru a třpytivýma očima si mě prohlídnul pečlivěji, než kdy předtím.

„Vážně?"

„Ano," vydechl. „Mám dvě malý neteře. Když jsem je viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že někdo tak perfektní může existovat." Šťastně jsem se na něj usmála a prsty ho pohladila po paži zabalené v zelené dece.

„To jsou děti tvojí sestry?"

„Jo. Už se nemůžu dočkat, až je zase uvidím," zachraptěl a na chvíli přesunul pohled někam do dálky za mnou. Rozzářené oči mu lemovaly drobné vrásky a dlouhé řasy mu zase dokonale oči zvýrazňovaly. Dala bych cokoliv za to, abych ho s těmi dvěma mohla vidět. Vím, že by to byl nejkrásnější moment mého života.

„Bydlí v Anglii?"

„Bohužel."

„Mluvíš s nimi někdy?" zeptala jsem se roztřepaným hlasem.

„Naposledy jsem s nimi mluvil loni o Vánocích. Teď jsme se dlouho neviděli ani jsme spolu nemluvili," posmutněl a za lopatky mě k sobě přitáhnul blíž. Jeho rty znovu skončily na mém čelem, kam mě lehounce políbily.

„Měl bys jim zavolat," navrhla jsem.

„Hm... asi máš pravdu," zašeptal. Složila jsem si hlavu pod jeho bradu a spokojeně se zaposlouchala do jeho pomalého tempa dechu. Zavřela jsem si oči, ale nepřestávala se k němu pevně tisknout, protože chladný vzduch se pomalu stával ještě o něco málo studenějším.

Svaly v jeho těle byly napnuté a nezdálo se, že by můj stisk kolem jeho hrudníku nějak pomáhal k jeho uvolnění.

„Nevím, co budu dělat, jestli tě jednou ztratím."

„Neboj se," zašeptala jsem. „Nemyslím si, že to se někdy stane."

V tu chvíli z jeho těla spadlo veškeré to napětí a úst mu unikl hluboký výdech. Dělalo mi dobře to vědomí, že něco, co jsem řekla, na něj mělo takový vliv.

Harry's POV

Opatrně jsem vložil ruce pod její lopatky i kolena a zvednul ji k sobě do náruče. Byla neskutečně lehká. Tak lehká, až mě to děsilo.

Měl jsem štěstí, že byla takový spáč, že ji dokonce neprobudilo ani to, když jsem ji zvedl nahoru z lehátka. Neustále si tiskla deku ke svému krku, takže i když jsem ji nesl, nebyla jí zas taková zima.

Prošel jsem s jejím tělem v náručí širokými francouzskými dveřmi a pak přes obývák až k sobě do ložnice. Byl to jen takový jednoduchý, světlý pokoj, kde jsem já sám nenaspal mnoho nocí. Asi proto, že se mi nelíbil ten pocit samoty, který mě přepadnul pokaždé, když jsem v tomhle bytě byl.

Položil jsem ji doprostřed velké postele a přehodil přes její tělo stříbrnou saténovou peřinu. Klekl jsem si na matraci vedle ní. Lehce jsem se k ní sklonil a přiložil své rty na špičku jejího nosu.

Rozespalé oči se jí náhle otevřely a zmateně na mé pohlédly.

„Nenechávej mě tu samotnou," řekla okamžitě a v očích se jí objevila panika. Trochu jsem se usmál a prsty jí odhrnul spadané prameny světlých vlasů z obličeje. „Zůstaň tady se mnou."

„Já nemůžu," odpověděl jsem tiše. „Co kdyby ti ráno došlo, že to byl špatný nápad? Pak bys se mnou nemluvila a to nemůžu dopustit."

„Harry," šeptla tiše. Oči se jí samovolně zavřely, ale ona je zase dokázala silou vůle otevřít. Viděl jsem, jak bojovala s přicházejícím spánkem, a musel jsem přiznat, že to bylo dobře. Kdyby mě ještě chvíli přesvědčovala, abych s ní zůstal, udělal bych přesně, co by po mně chtěla.

„Dobře se vyspi, princezno," zašeptal jsem jí do ucha a znovu ji pohladil po vlasech. Vzápětí jsem se otočil a prošel dveřmi zpátky do obývacího pokoje. Naposledy jsem se podíval směrem za sebe, ale dokázal jsem překonat tu chuť lehnout si k ní.

Lhal bych, kdybych řekl, že v mé posteli, leželo málo žen a dívek. Bylo jich dost. Možná, že i víc než dost. Ale Charlie byla ta za všech nejkrásnější a rozhodně mi na ní záleželo ze všech nejvíc. Nikdy předtím jsem k někomu necítil to, co k ní. Ani nedokážu popsat, co přesně to bylo. Byl to stažený žaludek, byly to plíce, které se chtěly roztrhnout pokaždé, když se na mě usmála, bylo to nepříjemné mravenčení na kůži, které nešlo zastavit, ani kdybych se polil ledovou vodou. Nevěděl jsem, co přesně se to se mnou děje, ale líbilo se mi to. Snad proto, že jsem nikdy předtím nic takového nepocítil.

S mírným povzdechem jsem za sebou zavřel prosklené posuvné dveře a natáhl se k balkónu, abych zavřel dveře i tam. Ze zadní kapsy kalhot jsem pak vytáhl mobilní telefon a bez přemýšlení vytočil číslo, které jsem už pěkně dlouho neviděl.

Párkrát mi u ucha zaznělo nepříjemné pípnutí, ale po pár sekundách se ozval rozespalý ženský hlas.

„Harry? Stalo se něco?"

„Taky tě rád slyším, Gemmo," zasmál jsem se. Z druhé strany se ozvalo otrávené zasyčení a já si živě vybavil její naštvaný obličej.

„Proč mi voláš v šest hodin ráno, ty idiote?"

„Časovej posun, promiň. Tady je teprve deset večer."

„Co sakra potřebuješ? Předem tě upozorňuju, že jestli seš jenom opilej, mluvit s tebou nebudu. Jsem matka na plnej úvazek, potřebuju svou denní dávku spánku."

„Nejsem nalitej, neboj se."

„Pak nechápu, proč voláš."

„Bylo mi smutno po tvém milém a přátelském hlase," zasmál jsem se a svalil se do šedého gauče. Přehodil jsem nohy přes stůl, přesně tak, jak jsem to dělal pokaždé, a hlavu svěsil za sebe.

„V šest hodin ráno?"

„V deset večer," opravil jsem ji okamžitě. Cítil jsem, jak se mi po rtech rozlévá spokojený úsměv, díky tomu, že jsem měl možnost znovu ji slyšet. Měl jsem ji rád, byla to moje starší ségra, která vždycky věděla, co dělat, ale já nikdy nenašel způsob, jak bych jí to mohl říct. „Co holky?"

„Spí," odsekla. Tušil jsem, že bude naštvaná, když ji budu otravovat takhle brzo ráno, ale zároveň jsem si byl vědom, že kdybych jí nezavolal teď, neustále bych to odkládal a nikdy bych to doopravdy neudělal. A pak by mě to mrzelo.

„Je mi jasný, že spí... Ale jak se mají?"

„Na rozdíl ode mě asi dobře, když je necháš vyspat." Tiše jsem si povzdechl, protočil nad ní oči a definitivně se rozhodl změnit téma hovoru.

„Myslím, že jsem asi někoho našel," zašeptal jsem opatrně, nenápadně ignorujíc její poslední výčitku. Zadíval jsem se před sebe, na světle šedou stěnu, která mi náhle přišla až přehnaně depresivní, ale znovu se začal usmívat jako idiot.

„Jestli mi potřebuješ sdělit něco důležitýho, mluv prosím jasně."

„Někoho jsem našel. Někoho, koho mám vážně rád."

„Předpokládám, že je to další známost na jednu noc... nebo snad na dvě?" uchichtla se svému vlastnímu vtipu a já nad ní jen znovu protočil oči. Milovala, když měla možnost mě nějakým způsobem štvát. A vzhledem k tomu, že jsem měl známostí jen na jednu noc víc než dost, měla určité právo, aby si ze mě mohla dělat srandu.

„Známe se tři měsíce a ještě jsme spolu nespali. Díky za důvěru," zabrblal jsem. Přivřel jsem oči a nechal své myšlenky, aby se klidně motaly kolem bezchybného obličeje dívky, co právě teď spala v mé posteli, a zároveň jsem vzpomínal na její křehké tělo v mém vlastním náručí. Tohle byl definitivně jeden z nejhezčích dnů v mém životě.

„No tak počkat..." vyhrkla. „Znáte se tři měsíce?"

„Jo."

„Kolik jí je? Čtyřicet?" zasmála se znovu. Slyšela jsem, jak kolem ní šustí nějaká deka nebo peřina a pak nastalo chvíli ticho, kdy jsem předpokládal, že vylezla z postele.

„Osmnáct," vydechl jsem tiše.

„Proboha Harry," zamumlala otráveně. „Co je to zač? Potkali jste se někde v baru?"

„Je to moje studentka," povzdechl jsem si nakonec. V tu chvíli mezi námi nastalo hrobové ticho. Neříkám, že se mi neulevilo, protože popravdě... ano, ulevilo se mi. Potřeboval jsem to už někomu říct, ale zároveň jsem věděl, že to, co se mezi námi dělo, nebylo správné.

„To nemyslíš vážně, že ne?" šeptla nevěřícně.

„Bohužel."

„Nechci ti dívat kázání o životě, ale tohle je už trochu přes čáru, nemyslíš? Víš, kolik z toho můžeš mít problémů ty i ona?"

„Hodně," odpověděl jsem opatrně, ale na rtech se mi znovu rýsoval ten bezdůvodný úsměv. Upřímně jsem byl ze všeho, co se kolem mě dělo, tak v háji, že mi nějaký následky byly úplně ukradený. Podle mého názoru jsem stejně nebyl ani první ani poslední, kdo takovou hloupost udělá, takže v čem je problém, když se to stejně nikdo nedozví? No... možná, že se to postupem času někdo dozví, ale to už je holt věc, kterou jsem ochotný risknout.

„Je aspoň hezká?" zeptala se rezignovaně, ale v jejím hlase jsem znovu zaslechl ten pobavený tón, který byl u ní nejčastějším druhem komunikace. Musela vědět, že cokoli řekne, stejně nezmění můj názor na tohle všechno, takže hádám, že to raději vzdala, než aby se se mnou hádala. To jsem na ní měl tak rád. Nejdřív prskala, ale když pochopila, že to nikam nevede, rychle se zase uklidnila.

„Je," přikývnul jsem sám pro sebe.

„Ahm... ne, že bych ti do toho chtěla nějak moc mluvit... sám víš, že já tohle nedělám," zabrblala a já se na mobil v dlani usmál, i přestože ona to vidět nemohla. „...ale nechceš si najít radši někoho jinýho? Vsadím se, že by ti to zabralo tak týden. Vždyť něco takovýho ti nestojí za všechny problémy, který by mohly nastat."

Než, jsem stihl odpovědět něco smysluplného, dveře od ložnice tiše zapraskaly a otevřely se. Objevila se v nich malá drobná postava se silně přivřenýma očima a s rukama pevně obmotanýma kolem mého trička, které jí sahalo tak do půlky stehen. Měla rozcuchané vlasy, rudé tváře a jen tak tak se držela na nohou, ale ani tohle jí neubíralo na tom kouzlu, které jsem v ní viděl.

„Jo... jenže já nikoho jinýho nechci," zašeptal jsem nenápadně do mobilu u levého ucha, aniž bych jedinkrát odtrhl pohled od Charlie stojící mezi dveřmi. Dívala se na mě těma svýma zelenýma očima a po chvílí bosou nohou vykročila po dřevěné podlaze směrem ke mně. „Zavolám ti zítra, jo?" promluvil jsem zpátky ke své sestře.

„Nemůžeš to jen tak položit, když jsi mě vytáhl z postele!" zasyčela naštvaně.

„Promiň," uchichtl jsem se a odtáhl mobil od ucha.

„Ani to nezkouš-." Nechtěl jsem ji slyšet naštvanou, tak jsem to raději položil dřív, než na mě stihla začít řvát. I tak mi bylo ale jasný, že mi to v nejbližší době oplatí.

Přesunul jsem pohled zpátky na Charlie, která stála jen pár kroků od gauče, kde jsem seděl. Natáhla ke mně svou ruku a já k ní natáhl tu svou. Nespojily se, protože od sebe byly moc daleko, ale když se posunula ještě o kousek blíž, dotkla se svým ukazováčkem toho mého.

„Musím ti něco říct," vydechla vzápětí a její dlaň se mírně roztřásla. Tiše jsem sledoval její pohled, jak sklouzl k holým nohám, které se schovávaly pod tenkou tmavou látkou mého spodního prádla, co měla na sobě.

Chtěl jsem ji přitáhnout k sobě, aby nemohla už nikdy odejít, ale párkrát jsem se poučil, že to často nebyla úplně ta nejlepší volba, jak s ní komunikovat, takže jsem tohle pro tentokrát raději vynechal.

„Poslouchám," zachraptěl jsem a myslím, že to, jak byl můj hlas náhle hlubší než před chvílí, překvapilo nejen ji, ale i mě samotného.

Lehce si položila ruce na má ramena a za chvíli se usadila na mých kolenou. Její obličej byl nebezpečně blízko tomu mému, své dlaně držela hned u mého krku a svými vlastními koleny pevně objímala mé boky.

„Harry, já...," nadechla se, ale její věta se nedostala k závěru. Svůj pohled držela pevně přišpendlený na mých nohách a vím, že si dávala dost velký pozor na to, aby náhodou nezabloudila až k mému obličeji. Hrudník se jí jednou prudce zvednul, znovu klesnul, načež její pohled odvážně našel cestu k mým očím. „Mám strach," šeptla nakonec. Nádherný obličej jí pokřivil bolestný výraz a koutky rtů se rázem stočily směrem dolů.

„Z čeho?" zašeptal jsem opatrně.

„Začínám mít pocit, že až mě jednou opustíš, tak to prostě nezvládnu," odpověděla rozechvěle. Byl jsem trochu zmatený, jelikož jsem tak úplně nevěděl, jestli to teď myslí vážně, nebo je tohle jedna z těch nocí, kdy se vzbudí, řekne něco důležitého a pak si na to druhý den nepamatuje. Upřímně jsem doufal v tu první možnost.

„Charlie," vydechl jsem do jejího obličeje, ale její pohled znovu hleděl dolů na naše dva hrudníky, které od sebe dělilo stěží pár centimetrů. „Charlie," řekl jsem znovu, tentokrát trochu hlasitěji a rázněji. Podepřel jsem její bradu svými prsty a donutil ji pohlédnout mi do očí. „Jak jsi přišla na to, že tě chci opustit?"

„Ne snad?"

„Ne," odsekl jsem a zakroutil jasně hlavou.

„Tak mi to slib," zašeptala tichounce. Vážně jsem se na ni podíval, do jejích ztrápených unavených očí a usmál se.

„Slibuju, že tě neopustím, dokud ty sama to nebudeš chtít," pronesl jsem vážně, ale nedokázal jsem potlačit úsměv tvořící se na mých rtech. Neříkal jsem pravdu... i kdyby ona sama chtěla, abych ji nechal být, nezvládl bych to. Snad dva, tři dny možná... ale dýl než týden ne. Chtěl jsem ji mít kolem sebe pořád, nedokázal jsem si ani představit, že bych se prostě sbalil a odešel od ni. Musel bych být blázen, abych něco takového udělal.

„Víš... oni vždycky odejdou."

„Kdo oni?" zašeptal jsem jí do ucha.

„Všichni," odpověděla se skleněnýma očima.

„Já ale ne," trhnul jsem prudce hlavou. Umístil jsem své dlaně na každou z jejích dvou tváří a přitáhl si ji blíž k sobě. „Slibuju, Charlie."

„Dobře," vydechla a spokojeně si zavřela oči. Stisk jejích nohou kolem mých boků rázem povolil a zanedlouho skončil její obličej zabořený v mém rameni. Pevně jsem kolem jejího těla obtočil své paže, přičemž jsem ji k sobě celou přitiskl. Párkrát jsem ji pohladil po zádech nahoru a dolů, dokud jsem nevěděl, že je zase v klidu.

Svalil jsem se společně s ní na sedačku a přehodil přes nás znovu tu stejnou deku, co jsme měli venku na terase. Tentokrát jsem ale ležel na zádech a ona měla tvář schovanou v mém krku a celým svým tělem ležela na mém těle.

Začal jsem se prsty probírat jejími dlouhými, stále ještě trochu vlhkými vlasy a ona po pár vteřinách začala klidně oddechovat horký dech oproti kůži na mém krku.

Gemma měla pravdu. Byla tady celkem velká pravděpodobnost, že nám na to někdo přijde a my z toho nakonec budeme mít problémy. Ale zrovna v tuhle chvíli jsem měl pocit, že dokážu vyřešit všechno, co se mi postaví do cesty. Vždycky jsem toužil po tom tohle s někým zažít. Mít zkrátka někoho, kdo se o mě bude zajímat a já se budu zase zajímat o něj. Dlouho jsem se snažil někoho takového najít a vždycky, když už se zdálo, že by to mohlo vyjít, něco se pokazilo.
Až teď jsem měl konečně pocit, že všechny díly skládačky do sebe zapadají. Došlo mi, že celou dobu jsem na to šel hrozně špatně, že jsem se snažil dílky násilím přinutit, aby k sobě už konečně padly a já mohl být šťastný. Ale až teď jsem si uvědomil, že to kouzlo toho všeho nebylo v tom, mít někoho, kdo se se mnou jednou vyspí a já už ho nikdy neuvidím. Chápal jsem, že můžu být šťastný, jen když je kolem někdo, kdo mě zná a má mě rád. Taky jsem už pochopil, že bez ni bude těžké tu skládačku někdy doskládat, protože bez ni se stávaly všechny dílky jen odporně šedé a nezapadaly do sebe ani omylem.

Myslím, že jsem ji potřeboval víc, než ona by kdy mohla potřebovat mě.

Pozn. Autorky: Omlouvám se za tu příšerně dlouhou pauzu, kdy jsem nepřidala díl, ale měli jsme jarní prázdniny a pak zase škola... je toho na mě moc. Doufám, že se moc nezlobíte.

Tak nějak nevím, co napsat. Ani snad nemám názor na tuhle kapitolu. Mohli byste mi ho nechat v komentech, abych si udělala aspoň trochu obrázek, co si o tom myslíte :*

Všechny vás mám moc ráda:))