Panebože... takhle příšerně nervózní jsem nebyla ani u maturity z matiky před půl rokem. Tenkrát jsem si řekla, že to buď zvládnu anebo ne, jelikož na tom stejně nezáleželo, když už jsem byla prakticky přijatá na tuhle školu. Jenže teď jsem neměla moc na výběr. Řekla jsem si, že jediné, co musím zvládnout, je jeden den v Harryho blízkosti, bez toho aniž bych ho něčím naštvala nebo vyprovokovala. Jenom jeden jediný den a pak už by mohlo být všechno zase v pořádku.

Přecházela jsem po pokoji tam a zpátky, přičemž jsem každou chvíli hleděla do velkého zrcadla na stěně a kontrolovala, jestli je všechno tak, jak má být. Neustále jsem si upravovala vlasy, otírala si prsty kůži kolem očí, abych se ujistila, že se mi nějakým záhadným způsobem nerozmazala řasenka, a zjišťovala, jestli se mi náhodou nepomačkal bílý svetřík.

Právě výběr oblečení mi dal zabrat asi ze všeho nejvíc. Prohrabala jsem kompletně celou skříň, ale nenašla jsem nic, co bych považovala za dost... vhodné. Ani jsem nevěděla, jestli mám tenhle výlet do města považovat za nějaký zvrácený druh rande, nebo to byl prostě jenom obyčejný výlet. Pořád jsem bojovala s potřebou jít se převléct a nezdálo se, že bych ji měla v nejbližší době porazit. Vybrala jsem si tmavě modré kraťasy, bílo-modré proužkované tílko a lehoučký bílý svetřík přes ramena. Na chodidlech jsem měla jednoduché páskové sandály, ale i se vším tímhle oblečením, které se mi za jiných okolností celkem zamlouvalo, jsem se cítila tak nějak nepatřičně. Bála jsem se, aby se mi Harry nevysmál za to, že jsem oblečená možná až trochu moc hezky, a zároveň jsem se bála, že se mu nebude líbit to, co mám na sobě. Ani pořádně nevím, proč jsem tak strašně chtěla, abych se mu líbila, když jsem na něj byla ještě pořád naštvaná. Nechápala jsem, proč takhle vyšiluju, proč se tolik starám o to, abych vypadala hezky, a už vůbec jsem nechápala, proč jsem byla dokonce ochotná se kvůli němu namalovat.

Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by se vyžívala v nakupování různých šminek a pak si to každý den pleskala dvě hodiny na obličej. Nikdy... snad až doteď... ale nebylo to tak, že bych si to nějak užívala, jen jsem se to všechno snažila dostat na obličej opravdu skoro dvě hodiny. A to bylo hodně smutný, jestliže přihlédnu k tomu, jak málo věcí ke zkrášlování jsem vlastnila.

Dohromady jsem měla jednu řasenku, korektor, tužku na obočí a pudr. Byla to už pěkná řádka měsíců, co jsem naposledy použila nějakou z těchto věcí, ale právě dnes bych udělala naprosto vše, abych se cítila aspoň trochu hezky, takže jsem všechny tyhle věci vytáhla z nočního stolku, a jako naprostý amatér se s nimi snažila něco vykouzlit.

Nakonec to dopadlo tak, že téměř ani nešlo poznat, že na mém obličeji bylo něco, co tam nepatřilo. Vypadala jsem pořád stejně, i když jsem kvůli téhle naprosto zbytečné činnosti ztratila téměř dvě hodiny svého života, které mi už nikdy nikdo nevrátí.

Co se ale dalo dělat? Byla jsem to pořád já... ať už jsem na sobě měla kilo make-upu nebo ne. Pořád jsem byla jenom Charlie a za žádnou cenu jsem si zrovna před ním nechtěla na nic hrát.

Prohrábla jsem si prsty vlasy a pečlivě je rozdělila na dvě poloviny, které jsem si vzápětí přehodila přes ramena.

Ode dveří se v tu chvíli ozvalo lehké zaklepání a já automaticky sjela pohledem k hodinám na stěně. Ukazovaly půl desáté. Byl tu na minutu přesně, jak včera slíbil.

Popadla jsem do ruky malou kabelku a rychle vykročila ke dveřím. Naposledy jsem se ještě ohlídla do zrcadla a pokusila se na sebe usmát. K mému překvapení z toho nevznikl žádný přiškrcený škleb, takže když jsem otevírala dveře, byla jsem si sama sebou o něco jistější.

Však co by se asi tak mohlo pokazit, že? Už tak jsme byli lhostejní jeden k druhému a nemyslím, že cokoli, co se dneska stane, by mohlo tuhle naši situaci nějak změnit.

Opatrně jsem vstoupila na chodbu a okamžitě se střetla s Harryho pohledem. Zády se líně opíral o šedou zeď hned vedle dveří od mého pokoje, ruce měl překřížené na hrudníku a obličej pootočený směrem ke mně.

„Ahoj," zamumlal trochu nervózně a jednoduchým pohybem se odlepil od zdi. Měl na sobě modrou košili s jemným světlým vzorem, zastrčenou do tmavých čistých kalhot, kolem kterých měl pevně obmotaný hnědý, poměrně výrazný pásek.

Násilím jsem donutila svou spodní čelist, aby v údivu nespadla až na zem, a na místo toho mu pozdrav oplatila lehkým „Ahoj." Jeho oči, úplně stejně jako ty moje, prohlídly každou část mého oblečení, a v momentě kdy se vrátily zpátky k mému obličeji, plápolaly mu ve světle zelených duhovkách ty známé jiskřičky.

„Sluší ti to," pousmál se.

„Kéž by," utrousila jsem tiše a cítila, jak se koutky mých rtů lehce zvedají nahoru. Pociťovala jsem nepříjemnou potřebu otočit se k němu zády a jít se převléct do těch nejlepších šatů nebo sukně, co bych našla. On vypadal úžasně. Dokonce si i obléknul košili a já na sobě měla obyčejné kraťasy. „Ale děkuju," dodala jsem s polovičním úsměvem. On vzápětí kývnul hlavou směrem ke konci chodby a já jen nenápadně přikývla. Zavřela jsem za sebou dveře a s poměrně dost upocenýma rukama se po jeho boku vydala k východu ze školní budovy.

Nastalo mezi námi podivné ticho, ale nadá se říct, že by mi to nějak závratně vadilo. Dva dny jsme spolu prakticky nepromluvili, takže nebylo, čemu se divit. Všechno, co naše rozhovory v posledních dvou dnech obsahovaly, byly rozkazy a popřípadě nějaké odpovědi. Chybělo mi, jak mě v noci hladil po vlasech, a chyběla mi jeho vůně a chybělo mi jeho teplo... a chyběl mi on. Ale i přes to všechno jsem pořád nebyla ochotna zapomenout na to, co všechno mi řekl.

Když jsme v tichosti došli až před skleněné východové dveře, zachytila jsem koutkem oka, jak mě upřeně pozoruje. Než jsem se stihla zamračit, nebo se dokonce zeptat, proč na mě tak kouká, vytáhnul ze zadní kapsy klíče. Nechápavě jsem přivřela oči k sobě a zahleděla se na jeho dlouhé prsty svírající svazek klíčů.

„Mám na víkend vypůjčené Zaynovo auto, abychom nemuseli jet na motorce," ušklíbnul se, moc dobře si uvědomujíc, jak strašně moc jsem nesnášela motorky a všechno, co s nimi bylo třeba jen úzce spojeno.
„Děkuju, bože," zašeptala jsem sama pro sebe a střelila po něm širokým úsměvem. „Ale pamatuješ si, jak jsi říkal, že neumíš řídit auto vpravo?" zeptala jsem se poměrně chraplavým hlasem, zatímco jsme dál kráčeli k jedinému autu na parkovišti.

„Pamatuju," přikývnul a rukou si vjel do krátkých hnědých vlasů, které se mu na koncích jemně kroutily kolem obličeje. Ve tvářích mu svítily dva ďolíčky, oči se dívaly k zemi a já pomalu začínala zapomínat na všechny důvody, proč jsem na něj byla kdy naštvaná. Nemohla jsem uvěřit, že tenhle člověk, co tu byl právě teď se mnou, by byl schopný na někoho vůbec zvýšit hlas. Neustále se culil a nenápadně ke mně sjížděl pohledem, přičemž si určitě myslel, že si toho snad nikdy nevšimnu. „Přemluvil jsem Zayna, aby mě to naučil."
„Jen tak? Smí se to vůbec?" uchichtla jsem se.

„Je mi jedno, jestli se to smí nebo ne," odseknul a nenápadně nade mnou protočil oči v sloup. Hned na to mu ale zase zacukalo v tváři a on se neubránil dalšímu úsměvu. „Hlavně, že to umím."

Ušetřila jsem si další kousavou poznámku a raději se zastavila před velkým černým autem. Harry natáhl ruku přede mě a hbitě pro mě otevřel dveře spolujezdce.

„Díky," šeptla jsem a opatrně se vyhoupla nahoru. Harry za mnou zabouchnul dveře a zanedlouho už nastupoval na stranu k řidiče. Zůstala jsem tiše sedět v koženém sedadle a nervózně si hladila jednou zpocenou dlaní tu druhou. Nevěděla jsem, co bych měla říct, nebo jestli by bylo lepší, kdybych raději zůstala potichu a celý den nějakým způsobem přetrpěla. Nechtěla jsem se s ním dál vést tu podivnou tichou válku, ale ani jsem nehodlala zapomenout na tu konverzaci, kterou jsme měli asi o dva dny dřív. Nevěděla jsem, jestli se chová takhle mile, jen aby si mě udobřil, nebo jestli všechny tyhle úsměvy a sladká gesta myslel upřímně.

Už jenom to, že si dneska obléknul košili... Popravdě jsem si nikdy nemyslela, že na něm někdy uvidím něco jiného než obyčejná bílá a černá trička, ale touhle modrou košilí mi doslova vyrazil dech. Teď mi ještě zbývalo zjistit, proč si ji vzal. Jestli jeho záminkou bylo doopravdy mi vyrazit dech a vypadat, že tenhle výlet pro něj něco znamená, nebo si na to jen hrál.

Auto pomalu vyrazilo příjezdovou silnicí směrem pryč od školy a za chvíli byla budova za námi jen malým bodem obklopeným neskutečným množstvím stromů.

Otočila jsem svůj obličej k Harrymu sedícímu za volantem, který tak pevně svíral v dlaních. Pozorovala jsem jeho soustředěný výraz ve tváři, kdy si každou chvíli skousnul ret mezi dokonale bílými zuby.

„Co ráda děláš o víkendech?" zeptal se ve chvíli, kdy jsme vyjeli z lesů na normální silnici zaplněnou ostatními auty.

„Záleží na tom, jestli mě bolí nohy z výcviku nebo ne," odpověděla jsem a nikdy nespustila pohled z jeho obličeje.

„Myslel jsem... jako normálně. Když jsi byla ještě v Londýně, co jsi ráda dělala o víkendech?" Na krátký moment odpoutal pohled od silnice před sebou a přesunul ho na mě.

„Já nevím," šeptla jsem tiše. „Asi... asi jsem si užívala toho, že jsem nemusela dělat vůbec nic." Zlehka se mi zasmál a ukazováčkem si několikrát přejel po spodním, tmavě růžovém rtu.

„Co děláš, když vlastně neděláš nic?"
„Co je to za otázku?" zeptala jsem se překvapeně.

„Řekni jednu věc, kterou bys vážně chtěla dneska udělat."
„Dát si horkou vanu," vydechla jsem bez přemýšlení. O tom jsem snila poslední dvě noci snad bez přestání.

I když už byla půlka listopadu a teploty se tady ještě pořád pohybovaly kolem dvaceti stupňů, byla mi v noci neskutečná zima. Přes den jsem normálně chodila v kraťáscích a tílku, i přestože jsem poslední dobou už tak nějak cítila, že to není úplně ten nejlepší nápad, ale teprve až v noci přicházela taková ta pravá zima, která zalézá i za nehty prstů.

„Fajn..." vydechl a auto se rázem zastavilo, jelikož nám na semaforu naskočila červená. Harry toho okamžitě využil a významně se mě podíval. „Takže tady je plán... teď pojedeme nakupovat. Ty si koupíš, co potřebuješ, u čehož já ti asistovat nemusím. Potřeboval bych ještě něco zařídit, ale pak bych tě mohl vyzvednout a přespali bychom u mě doma." Při té poslední větě se celé mé tělo napnulo a oči se mi dokořán otevřely. O nějakém přespávání u něj doma nikdy nepadla ani zmínka.

„U tebe doma?"
„Jo."
„To není dobrej nápad, Harry. Myslela jsem, že odpoledne mě vezmeš zase zpátky."

„Pokud budeš chtít, zavezu tě zpátky hned, jak řekneš. Ale myslel jsem, že by to mohlo být fajn," pokrčil rameny, jak nejvíc lhostejně jen dokázal. Možná, že někoho by takhle dokázal snadno zmást a namluvit mu tím, že všechno bylo vlastně v pořádku, ale mě určitě ne. Nebylo mu to lhostejné, to ani náhodou. Lehce se to dalo poznat už podle toho, jak upevnil stisk svých dlaní na volantu. „Jenom my dva... Normální byt, jídlo, koupelna, postele..." dodal vzápětí.

„Můžu si to rozmyslet?" zeptala jsem se opatrně a znovu si párkrát navzájem protřela zpocené ruce.

„Určitě," přikývnul. Auto se znovu se rozjelo a my dál tiše zírali čelním sklem na cestu před námi. Harry po chvíli natáhnul ruku k rádiu a o pár stupňů ho zesílil, čímž nám znemožnil jakoukoli další snahu o nějaký smysluplný rozhovor. Po krátkém okamžiku, kdy se autem rozléhala pouze jednotvárná hudba z rádia, jsem se úplně ztratila ve svých myšlenkách, kde jsem stále dokola probírala, jestli bych měla přijmout jeho nabídku na přespání, nebo ne.

Asi za dvacet poměrně zdlouhavých minut jsme konečně zastavili na prostorném parkovišti před velkým nákupním centrem. Harry vytáhl klíčky ze zapalování, ale neudělal dál nic jiného. Jen jsme tak oba mlčky seděli a nevěděli, co říct. Bylo to celkem trapné a pro mě naprosto nepochopitelné, protože zrovna my dva jsme nikdy neměli problém s vymýšlením nějakého tématu, o kterém bychom se mohli bavit.

Nakonec byl Harry tím, kdo se rozhodl promluvit jako první, což bylo naprosto skvělé, protože kdyby to nechal na mě, seděli bychom tam v tichosti ještě zítra. „Za jak dlouho si myslíš, že stihneš koupit, co potřebuješ?"

„Tak... já nevím... dvě hodiny?" zeptala jsem se nejistě. Harry se podíval na stříbrné hodinky na svém zápěstí a vzápětí přikývnul.

„Dobře. Tak ve dvanáct hodin se setkáme tady?" podíval se na mě tázavě. Obdařil mě jedním z jeho ďolíčkových úsměvů a pohledem s rozzářenými zelenými duhovkami. Hned nato vystoupil z auta, rychle ho obešel a pak otevřel dveře i mně. Vděčně jsem se na něj usmála a s jeho malou pomocí, v podobě přidržení se jeho dlaně, také vystoupila na chodník.

„Jo," vydechla jsem. „Ve dvanáct tady." Vymanila jsem svou ruku z jeho stisku a znovu se na něj trochu pousmála, tentokrát už ale ne tak jistě jako před pár sekundami.

„Jenom tě prosím," povzdechl si, přičemž si obě dlaně vsunul do kapes u kalhot. „Buď přesně tady, na tomhle místě. Zblázním se strachy, jestli tu nebudeš, Charlie." Pevně sevřel čelisti, díky čemuž se mu o trochu zviditelnily lícní kosti, společně s pulzující žílou na jeho krku.

„Budu čekat přesně tady."

„Máš dost peněz?" zeptal se starostlivě. Potlačila jsem další úsměv a přikývla. „Kdyby něco, tak mi zavolej, rozumíš?"

„Ano Harry, rozumím. Kdyby se mi něco stalo, dozvíš se o tom jako první, slibuju." Nedokážu ani popsat, jak těžké bylo dál si namlouvat, že jsem na něj stále naštvaná, když se choval takhle. Takhle mile, starostlivě a prostě strašně hezky. Nemohla jsem uvěřit, že tohle byl ten stejný člověk, který mě obvinil z toho, že bych raději líbala Nialla než jeho.

„Takže za dvě hodiny tady," vydechl naposledy a pohledem sjel k zemi. Už jenom z toho postoje, který zaujímal, mi bylo naprosto jasné, že neměl zrovna dvakrát radost z toho, že mě tu nechává takhle samotnou. Popravdě jsem z toho taky nebyla nějak závratně nadšená, ale rozhodně jsem neměla v plánu s tím něco udělat.

„Ano, za dvě hodiny přesně tady," zopakovala jsem rozhodně.

„Buď opatrná, prosím," šeptl tiše. Na to jsem už nenašla žádnou smysluplnou odpověď. Pouze jsem mávla rukou na znamení jakéhosi podivného rozloučení.

Zamával mi zpátky s tím svým typickým polovičním úsměvem a to bylo taky to poslední, co jsem zahlédla, než jsem se k němu otočila zády. Na rtech se mi zformoval ten známý stupidní úsměv a vykročila jsem směrem ke vchodu, který byl obklopený poměrně velkým množstvím lidí.

V břiše a v plicích se mi rozléhalo podivné napětí, ale v hlavě jsem věděla, že Harry pochopil, že něco udělal špatně a teď byl ochotný to napravit. To byl dobrý začátek, řekla bych.

***

Probírala jsem se nezměrným množstvím různého oblečení a regálů, ale při tom jsem se neustále vracela pohledem k dvěma ramínkům zavěšených na mých prstech. Visely na nich totiž dvoje šaty, které mě zaujaly hned na první pohled. Jedny byly tmavě růžové a ty druhé naopak tmavě modré s vyšitými stříbrnými nitkami.

Měla jsem asi ještě půl hodiny do našeho setkání s Harrym a všechno potřebné jsem už dávno koupila, tak jsem si řekla, že když už jsme tady, zajdu se podívat i do jiných obchodů než jen do těch se sportovním oblečením. I přesto, že nemám žádnou příležitost k tomu, abych alespoň jedny z těchto šatů v nejbližší době unosila. Jak se znám budou zase viset na ramínku ve skříni a já kolem nich budu potichoučku chodit, abych je náhodou neprobudila ze zemního spánku. V duchu si přitom budu namlouvat, že vůbec žádné šaty nemám, protože by mi akorát tak bylo líto vyhozených peněz.

Mírně jsem si povzdychla a znovu si šaty prohlédla. „Stejně by mi ani neslušely," problesklo mi hlavou. Myslím, že jediné, do čeho by se hodil můj obličej společně s mou postavou, je ta příšerná školní uniforma. To je přesně to, co bych měla nosit a ne se tu vyžívat ve vybírání nějakých šatiček, které stejně nikdy nepoužiju.

Kousla jsem se do spodního rtu a znovu začala přemýšlet nad tím, co bych teď měla udělat. Jestli si jedny z nich vážně koupit, nebo je oboje vrátit na jejich místo, odkud by si je určitě vzal někdo, kdo by je využil lépe než já. Všichni by je využili lépe než já.

Na krku jsem ucítila nepříjemné šimrání a okamžitě se ohnala rukou za sebe, abych ten nepříjemný pocit nějak zastavila. Nejen, že šimrání hned přestalo, ale dokonce jsem i zasáhla jeho zdroj, což mě pěkně vyděsilo. Doufala jsem, že to bude nějaký zkroucený pramen vlasů a ne... někdo živý.

Prudce jsem se otočila za sebe, přičemž mi oboje šaty spadly na zem, a vyděšeně se dívala, kdo to na mě právě sáhl. Na obou ramenech mi přistály dvě velké ruce a pevně mi ramena zmáčkly. V tom krátkém okamžiků mi hlavou proběhlo tolik otázek a hrůzných představ, kdo by se mě mohl takhle dotknout. Chtěla jsem začít zoufale křičet, ale jakmile jsem si všimla rozfoukaných kudrnatých vlasů a zelených, moc dobře známých očí, dokázala jsem tuhle potřebu potlačit.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," šeptnul tiše Harry.

„Panebože," vydechla jsem zhluboka. Přiložila jsem si dlaň doprostřed hrudníku a začala těžce oddechovat. Tak strašně jsem se vyděsila, že by se mě mohl dotknout někdo cizí, že jsem úplně zapomněla dýchat. „Tohle už nikdy nedělej."

„Vážně jsem nechtěl, aby ses polekala," zamumlal znovu, načež se rychle sklonil k zemi, ze které hbitě sebral obě ramínka s šaty. Natáhla jsem k němu svou dlaň a on, bez toho aniž by se mi podíval do očí, mi na prsty zavěsil obě ramínka. Opatrně jsem se otočila za sebe a vrátila šaty na jejich místa na zavěšené kovové tyči, kde bylo od každého druhu oblečení jen pár kousků.

Naposledy jsem se na ně podívala a s konečným rozhodnutím, že si nekoupím ani jedny z nich, vykročila směrem k východu z tohoto obchodu. Přes jedno rameno jsem měla pověšenou drobnou světlou kabelku, která teď už byla vrchovatě zaplněná věcmi, co jsem vůbec neměla v úmyslu si koupit, a v druhé ruce jsem nesla jednu velkou tašku s dalšími koupenými věcmi. Popravdě řečeno, jsem se už neskutečně těšila, až tyhle věci někam mrsknu a sama se pak svalím do postele. Ať už by to měla být ta, co mám ve školním pokoji nebo ta u Harryho doma.

„Charlie, počkej!" houknul za mnou Harry. Ohlídla jsem se přes rameno a uviděla ho, jak stojí pořád na tom stejném místě, kde mě tak vyděsil.

„Ano?" zeptala jsem se unaveně. Natáhl svou ruku k věcem, které jsem před chvílí vrátila a podobně jako já, si ramínka pověsil na ukazováček a prostředníček.

„Co bude s tímhle?"

„Co by s tím bylo?" uchichtla jsem se a udělala dva kroky blíž k němu, abychom na sebe nemuseli zvyšovat hlas.

„Nebudeš si je brát?"

„Nebudu, Harry," pousmála jsem se a nepohodlně se zhoupla z nohy na nohu. Měla jsem pocit, že ruka, ve které jsem držela igelitovou tašku, mi brzy upadne. Už jsem se s ní tahala nejmíň hodinu, a když už se zdálo, že bych se té tíhy mohla konečně zbavit, rozhodne se mi to Harry pokazit. Ale... koho to překvapuje, že? On měl přerušování různých věcí celkem v oblibě.

„Proč?" nadzvedl obočí a pohledem sjel na oblečení pověšené na ramínkách. Vypadal u toho vtipně, nikdy bych do něj neřekla, že by mohl být takový ten typ chlapa, co by si nějak užíval nákupy. Na jednu stranu mi to přišlo neskutečně komické, ale na tu druhou to bylo svým způsobem i pěkné. „Vypadaly by na tobě úžasně," ušklíbnul se pro sebe, načež si mě pečlivě prohlídnul od chodidel až po vlasy. Pak jednoduše přikývnul hlavou na znamení, že souhlasí sám se sebou, a čekal na mou opověď.

„Nemám je kam nosit."

„Dokázal bych vymyslet tolik příležitostí, kam by sis ty šaty mohla vzít, že bys pak litovala toho, že máš jenom dvoje." Moc dobře jsem si uvědomovala, že nic z toho, co tu říká, nemyslí vážně. Věděla jsem, že to dělá jen proto, aby si mě zase udobřil a mezi námi to mohlo být zase tak, jako dřív. Tím rozhodně nechci naznačit, že by to předtím byla nějaká sladká pohádka, ale alespoň jsme se spolu dokázali normálně bavit. Kdybychom právě teď nebyli rozhádaní, vsadím se, že by ho nějaké nakupování se mnou ani nenapadlo.

„Já je vážně nechci. Ani nejsou moc pěkný," zakroutila jsem rozhodně hlavou, přičemž jsem si tašku přehodila z jedné ruky do druhé. Doslova jsem cítila, jak mi pomalu ale jistě odumírají prsty, kterými jsem ji držela.

„Mohla by sis je aspoň zkusit?" naléhal dál a já se tentokrát neubránila mírnému protočení očí v sloup. „Prosím?"

„Fajn," vydechla jsem nakonec a rozešla se zpátky jeho směrem. „Když mi pak už dáš pokoj, klidně."
„Děkuji," blýskl po mě oslnivým úsměvem a já mu v tom okamžiku sebrala šaty z jeho dlaně. On mi na oplátku vytrhl z ruky tašku a ještě se tomu zasmál.

Bez dalšího ohlédnutí za sebe jsem doslova doklopýtala ke zkušebním kabinkám a do jedné z nich vlezla. Neměla jsem problém s tím vyzkoušet si nějaké oblečení, vlastně to byla po dlouhé době nějaká normální činnost, ale vadilo mi, že jsem absolutně neměla ponětí o tom, co cítím. Pořád jsem byla naštvaná, pořád jsem slyšela slova, která mi před nedávnem řekl, ale jak jsem na něj mohla být stále naštvaná, když se choval takhle? Tak zatraceně mile, kdy házel úsměvy na všechny strany, i když věděl, že já neměla úplně náladu na to, abych mu to pokaždé vrátila.

Rychle jsem se oblékla nejdříve do těch tmavě růžových šatů, které byly vyrobeny z jemné látky překládané do takového vějířovitého detailu, s tlustými ramínky, ‚véčkovým' výstřihem a úzkým béžovým páskem v oblasti břicha. Byly dost holčičí, ale to neměnilo nic na tom, že se mi zalíbily hned na první pohled.

V zrcadle za sebou jsem si spravila rozcuchané vlasy a pak vylezla z kabinky zase ven. Harry na mě čekal v malé chodbičce, s taškou položenou na zemi a se zády opřenými o bílou zeď.
Nejistě jsem se před něj postavila a sledovala jeho pohled, jak pomalu klouže po mých holých nohách směrem nahoru, přes můj pas, prsa, ramena a nakonec se usadil opět a zase na mém obličeji. Koukal na mě s jedním koutkem rtů povytaženým nahoru, díky kterému se tak vytvořil podlouhlý ďolíček v jeho tváři. Oči měl kvůli úsměvu trochu přivřené, ale i tak jsem dokázala zahlédnout, jak se spokojeně lesknou.

„Jsi nádherná," zašeptal po chvíli. Do tváří se mi jako na povel nahrnuly litry krve a vsadím se, že jsem musela být červená jak rajče. Nikdy mi nic takového neřekl, o to víc mě to zaskočilo právě teď.

„Když myslíš," trhla jsem rameny a rychle zalezla zpátky do kabinky, jen aby neviděl mé hořící tváře. Co nejrychleji jsem se převlékla do druhých šatů, které tentokrát měly trochu jiný střih než ty předchozí. Byly stejně dlouhé, kousek nad kolena, ale jejich ramínka tvořily jen titěrné šňůrky a myslím, že by se vůbec nic nestalo, kdyby tam nebyly. Veškerou práci za ně totiž obstarával pevný ‚korzet'.

Znovu jsem vešla do malé chodbičky a postavila se před něj, aby mohl šaty zhodnotit. Ne, že by nějak záleželo na tom, co si o nich myslí... to ne, ale když už mě donutil, abych se do toho navlíkla, asi měl právo na to, aby mě v tom viděl. I když stejně to, co řekne, nemohlo změnit mé rozhodnutí. Neměla jsem v úmyslu si ani jedny z nich koupit. Dohromady za oboje dvoje bych zaplatila nějakých sto dolarů a to mi přišlo jako poměrně vysoká cena za to, že stráví všechny své dny v mém vlastnictví pečlivě uložené ve skříni.

„Nemyslel jsem si, že někdy dostanu příležitost tě v něčem takovém vidět," zamumlal a s pohledem opět upřeným na mé oči, se kousnul do svého spodního rtu.

„Poprvé a naposled," zasmála jsem se a za pár vteřin znovu zmizela v kabince. Pověsila jsem šaty na ramínka a začala se oblékat do svého normálního oblečení.

„Nebereš si ani jedny?" zeptal se přes bílá dvířka.

„Ne," odpověděla jsem lehce.

„Tak mi je podej. Odnesu je zpátky, ať už můžeme jít," zamumlal o něco málo zklamaněji a tišeji.

Rychle jsem si přetáhla přes hlavu své vlastní tílko a pak mu pootevřenými dvířky podala oba dva kousky oblečení, o které jsem neměla zájem.

„Díky," houkla jsem a dál pokračovala v oblékání.

„Jo, jo," povzdychl si a zanedlouho jeho kroky zmizely v rušnější části obchodu. Stejně jako on jsem si taky povzdychla, ale nic jsem si z toho nedělala. Sice mě mrzelo, že nejsem dost normální na to, abych si mohla koupit dvoje obyčejné šaty, ale na druhou stranu mě těšilo, že to Harry vzal tak s klidem a nedělal mi žádnou scénu. Byl jedním z těch lidí, kteří když si něco zamanou, tak to zpravidla dostanou. Mým jediným štěstím teď bylo, že mu tahle celá situace byla ve skutečnosti úplně jedno a už se těšil, až odsud vypadneme.

V rychlosti jsem na sebe naházela zbytek všech svých věcí a s vlasy přehozenými přes jedno rameno, které bylo zahalené do bílého svetříku, jsem následovala Harryho směrem k vystavenému zboží v obchodě.

Párkrát jsem se rozhlédla kolem sebe, ale k mému překvapení jsem ho nikde nezahlédla. V celé téhle obrovské místnosti bylo stěží tak deset lidí, ale můžu říct naprosto přesně, že ani jeden z nich nebyl on. Nestál v místě, kde jsme se potkali, ani nevyčkával u východu a stopa po něm nebyla ani v mé blízkosti.

Až po chvíli zběsilého otáčení jsem si všimla té jeho modré košile, která tak skvěle obepínala jeho svaly na rukou a na břiše, jak se motá kolem černého pultu v zadní části obchodu. S rukama překříženýma na hrudníku jsem se vydala jeho směrem a neustále se přes jeho záda snažila zahlédnout, co ho přilákalo právě k tomu místu. Když jsem se dostala blíž a všimla si, jak ze zadní kapsy kalhot vytahuje černou peněženku, začala jsem mít neblahé tušení.

Podal několik bankovek plastické blondýně před sebou, která mu za to podala jednu velkou růžovo-černou papírovou tašku. On se na ni za to usmál, ona málem z jeho úsměvu omdlela, a pak se vydal přímo mým směrem.

Stála jsem zhruba tak pět metrů od něj a doslova zírala na tu tašku v jeho dlani. Jeho úsměv od ucha k uchu a rozepnuté první dva knoflíčky u jeho košile mi ale tak nějak znemožňovaly si na něco stěžovat. Prostě jsem jen chtěla zůstat stát a užívat si ten pohled na toho úžasného muže před sebou.

Pevným krokem došel až přede mě a já si všimla toho, jak se na mě zákeřně dívá. Mírně jsem zakroutila hlavou a povzdychla si.

„Co jsi tam dělal?" zeptala jsem se a natáhla k němu ruku, čímž jsem mu chtěla naznačit, aby mi dal alespoň jednu z tašek, které držel. On se ale jen mírně ušklíbnul, dal si obě tašky na jednu stranu a mou nataženou ruku pevně stiskl ve své dlani. Trochu jsem klopýtla, ale dokázala jsem se udržet na nohou a sladit se s jeho tempem chůze. Svými prsty pevně tisknul ty mé a já díky tomu měla pocit, že už mě nikdy v životě nepustí. Kdyby to tak doopravdy bylo, nestěžovala bych si.

„Platil," šeptl blízko mého ucha, ale vzápětí se zase odtáhnul.

„Ty jsi ty šaty koupil?" zeptala jsem se třepotajícím se hlasem.

„Já musel."

„Proč?" uchichtla jsem se a o trochu víc se k němu přiblížila. On na to zareagoval pouhým zesílením svého stisku kolem mé dlaně.

„Protože na tobě vypadaly nádherně a nikomu jinému by nikdy nemohly slušet tak jako tobě." Vzhlédla jsem nahoru na jeho obličej a vděčně se na něj usmála.

„To znamená, že od teď musím nosit jenom šaty, abych ti připadala hezká?"

„Mně jsou nějaký šaty totálně ukradený, Charlie," uchichtnul se a celý můj obličej přejel zářivým pohledem, který mě pokaždé dostával do kolen. Tentokrát na mě ale zapůsobil ještě tak dvakrát větší silou než kdy jindy. „Je jedno, jestli na sobě máš tenisky a vojenskou uniformu nebo tyhle šaty. Sluší ti všechno, co si na sebe vezmeš. Jsi ten nejkrásnější člověk, kterýho jsem kdy potkal."

„Přestaň, budu se červenat," sykla jsem zaskočeně, když jsme společně vycházeli ven z obchodu ruku v ruce.

„Fajn," vydechl spokojeně. „Já totiž zatraceně miluju, když se červenáš."

Pozn. Autorky: *díl věnovaný pro @Simonka_es , protože má zítra narozeniny a je strašně úžasná.. HAPPY BIRTHDAY, BABE*

Teď zpátky k povídce ... Tohle mi dalo neskutečně zabrat. Panebože, bylo strašný to napsat. Ten konec už byl celkem v pohodě, ale uprostřed jsem si říkala, že s tím normálně seknu a vykašlu se na to :D. Naštěstí jsem to neudělala.

Jinak doufám, že další díl už nebude takhle hroznej :DD Fakt mě to málem zabilo. Uvidíme, jestli se to mezi nimi vážně urovná ... nebo ne.

Uvědomuju si, že tahle kapitola byla pěkně nudná, ale myslím, že už jsme ji tak nějak všichni (hlavně oni) potřebovali. Poslední dobou se toho stalo tolik, že mám potřebu teď trochu zpomalit. Jak říkám... ještě uvidíme, jak se to všechno vyvine.

Každopádně vás všechny hrozně moc moc miluju a omlouvám se, že teď přidávám díly tak hrozně pozdě, ale většinou se k psaní dostanu tak v 11 v noci a moc toho pak nenapíšu. Ta škola mě zabíjí -.-"

Pac a pusu, love you.

P.S. Hezkýho Valentýna!!! Kdybyste mi někdo chtěli dát dárek v podobě nějakýho supr čupr cute komentáře, rozhodně ho neodmítnu. :*

Btw... jestli chcete, můžu vám přihodit k dalšímu dílu obrázky Behati (Charlie) v těch šatech, které koupili ;). Stačí napsat.