Opatrně jsem rozevřela oči a zamžourala do tmy. Počkat, počkat .. tma? Cože?
Vyletěla jsem z postele tak rychle, jako snad ještě nikdy. Mobil, který mi do té doby pokojně spočíval na hrudníku, s hlasitým třísknutím dopadnul na podlahu vedle postele. Neměla jsem ani v úmyslu ho zvednout. Jak dlouho jsem asi mohla spát? Vždyť už jsem měla být dávno na cvičení!

Na nohy jsem si bleskově hodila tenisky na běhání a sprintem vyběhla z pokoje. Nic jiného jsem si nebrala, ani mobil, ani klíč, jenom jsem ze země zvedla povalující se gumičku a navlíkla si ji na zápěstí.

Naštěstí – no možná i tak trochu bohužel – byl vchod na hřiště vzdálen od mého pokoje asi pouhé dvě minuty, a jelikož jsem celou tuhle celou vzdálenost přesprintovala (dost možná i v olympijském rekordu), byla jsem tam za necelých třicet sekund.

Venku už pomalu, ale jistě sluníčko zapadalo za obzor a nad hlavou se mi honily tmavé mraky. Přímo před sebou jsem spatřila dlouhou tmavou postavu a bezmyšlenkovitě se k ní rozběhla.

„Fajn, děcka!" dolehlo ke mně z té vzdálenosti. „Končíme! Dneska to s váma docela ušlo." Čím blíže jsem se k nim přibližovala, tím více jeho hlas sílil a postava získávala další a další podrobnější detaily. „Zítra si pro vás Zayn připravil další výzvu," pokračoval dál a já v ten moment stála jenom několik málo kroků od něj. „Ráno v 6 v hale," skončil svůj proslov, a i přes to, že jsem stála za jeho zády, dokázala jsem zahlédnout, jak si zakládá ruce na hrudníku. „Můžete jít," vydechl nakonec a mně se jako na povel zatmělo před očima.
„Ano, pane," pronesli sborově lidé před ním, mezi kterými jsem matně zpozorovala i Nialla. Ten, když mě zahlídnul, jenom jemně zakroutil hlavou a beze slov odešel s ostatními. Nemusela jsem být nadprůměrně inteligentní, abych pochopila, že tohle jsem totálně posrala.

Tiše jsem stála za Harrym a vyčkávala, až se ke mně otočí, plně si uvědomujíc, co jsem právě provedla. Protřela jsem si oči, abych zahnala alespoň nějaké známky spánku a pak si hlasitě odkašlala, čímž jsem chtěla přilákat jeho pozornost. Ani nevím proč vlastně. Bylo by pro mě lepší zamknout se v pokoji a vylézt až za týden, kdy se na tohle zapomene.  

S trhnutím se na mě otočil a párkrát překvapeně zamrkal. Ruce jsem si složila za zády a pokorně sklopila pohled. Měl plné právo na mě být naštvaný nebo... co já vím? Mohl teď se mnou udělat, co se mu zachtělo, a já nemohla odporovat, protože on měl na to právo. To jsem musela uznat.

„Nečekal jsem, že se tu ještě ukážeš," pronesl až překvapivě klidným tónem. V tu chvíli mu zazvonil v kapse u kalhot telefon a on nad tímhle přerušením naší konverzace protočil očima. „Sedni si," zašeptal a prstem ukázal na asfalt pod námi. Jemně jsem kývla na znak souhlasu a posadila se na zem. Přiložil si mobil k uchu a poodstoupil ode mě pár kroků.

Chladnými prsty jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a po pár pokusech udělat z nich něco lepšího než jenom drdol, jsem z nich dokázala udělat zase jenom drdol. Ježiši, musela jsem vypadat vážně příšerně.

Přitáhla jsem si nohy k hrudníku a položila si jednu tvář na kolena, protože už se vážně začalo ochlazovat. Řekla bych, že mohlo být něco kolem osmé večer? Já nevím. To byl teď můj nejmenší problém.

„Ale jo.. jasně," zamumlal Styles do telefonu, přičemž byl ke mně znovu otočený zády. Nechtěla jsem odposlouchávat jeho hovory, protože mi bylo upřímně jedno s kým a o čem hovoří. Proto jsem se raději rozhlédla kolem. Tady venku to vypadalo celkem přátelsky, tedy až na ten ostnatý plot, který se táhnul po obvodu celé školy. Všude, kam jsem jenom dohlédla byly stromy. Hodně, hodně stromů. I kdyby se mi někdy povedlo dostat se přes ten plot a nezabít se, pravděpodobně by mě po prvních deseti metrech o samotě v tomhle lese sežral nějaký medvěd, nebo vlk.. nebo liška.. dost možná bych měla štěstí i na nějakýho upíra, protože s mým štěstím je možný naprosto všechno.

Tahle bláznivá představa dokázala vytáhnout jeden z koutků mých rtů směrem nahoru. Zaklonila jsem hlavu dozadu a pohled upřela na nebe, kde se rýsovaly první hvězdy. Nad námi bylo už pěkně tmavo, ale obzor na západě ještě stále lemovala světle modrá barva s příměsí žluté. Ve vzduchu bylo cítit stále léto a já bych dala naprosto všechno za to, abych se v tu chvíli mohla zvednout a prostě utýct. Ale kam bych asi tak šla?

„Hej Charlesi," povzdechl si unaveně Harry a vytrhl mě tak z mých myšlenek o tom, kam bych teď mohla asi tak jít, když jsem prakticky bez domova. Jediné místo, kde jsem teď mohla zůstat, byl tenhle ústav. Popravdě musím uznat, že i na ulici bych byla radši než tady.

„Hm?" broukla jsem na znamení, že ho vnímám a jako důkaz, jsem se na něj podívala se stále přetrvávajícím poloúsměvem na mých rtech.

„Baví tě to pořád?" zeptal se a svými prsty se přiblížil k vlastním vlasům, kde nahmatal modrou čelenku, kterou si za pár okamžiků dokázal z vlasů sundat.

„Co?" špitla jsem a pohledem pomalu sklouzla k jeho prstům, které schovávaly čelenku do zadní kapsy kalhot, načež si prohrábl teď už rozpuštěné vlasy.
„Pořád mě provokovat!" zvýšil hlas a stáhl obočí k sobě. Stejně tak i rty se mu stáhly do jedné rovné přímky a na krku se mu objevila jedna vystouplá pulzující žíla.

„Omlouvám se, vážně. Nechtěla jsem..."
„Dokonce jsem ti vrátil ten telefon!" zakřičel a probodl mě nenávistným pohledem. V očích se mu odráželo oranžové světlo lampy, která stála za námi, a z mého pohledu to vypadalo, jako kdyby mu v očích plápolaly ohnivé plamínky. „Myslel jsem, že by ses aspoň na chvíli mohla chovat normálně! Ale co ty hned neuděláš?! Ani se neobtěžuješ přijít na výcvik!" křičel na mě a já se nervózně ohlédla kolem, abych se ujistila, jestli nás někdo nesleduje. K mému nevelkému překvapení tu už nikdo kromě nás dvou nebyl, všichni se už určitě nacpávali na večeři. Už jenom myšlenka na jídlo mi vyslala do žaludku zvláštní pocit, který většinou nevěstí nic dobrého.

„Omlouvám se. J-já prostě jsem usnula a neměla jsem nastavený budík," vykoktala jsem. „Už se to nikdy nestane," dodala jsem tiše a pomalu se začala zvedat z ještě stále docela vyhřáté země.

„To už se opravdu nikdy nestane," syknul.

„Víte, já to nemyslela nijak... zle. Vážně jsem chtěla přijít. Za ten mobil jsem vám vděčná.." Doopravdy jsem právě řekla, že jsem mu za něco vděčná? „..ale prostě se to nepovedlo."
„To vidím," odsekl naštvaně. „Co si myslíš, že teď asi udělám? Věřím ti, že jsi to neudělala naschvál.." Vážně teď řekl, že mi věří? Co to s náma krucinál je?! „..protože vypadáš naprosto příšerně, ale nemůžu to nechat jen tak být. A ani nechci, protože ty si to nezasloužíš."
„Tak něco vymyslete," pípla jsem a strhla pohled na další lampu a ním. Styles se zhluboka nadechnul a zase vydechnul, ruce si složil na týlu a s nadzvednutým obočím se na mě podíval.

„Tak si dej patnáct koleček a padej," syknul nakonec. „Zítra máte další výzvu, takže to ti trochu zmírňuje trest." Rty se mi zkroutily do chápajícího úsměvu a pomalu jsem se zvedla ze země. Vlastně kdyby tu nebyl on, určitě bych už utekla za upírama. To věčné provokování mě drželo při životě.

„Patnáct koleček?" ujistila jsem se a oprášila si zadek od kamínků ze země.

„Šestnáct," opravil mě s vážným výrazem a já hned na to přikývla.

„Klidně i sedmnáct," ozvala jsem se nadšeně.

„Přestaň kecat a začni makat." Narovnal se v zádech a svaly na krku se mu napnuly. Přikývla jsem a rozběhla jsem se po okraji hřiště a jediné, co jsem v tu chvíli vnímala, bylo praskání kamínků pod mýma nohama.

Možná by tohle mohla být má nová strategie, protože přiznejme si to.. ta stará stojí za houby. Mohla bych se konečně přestat chovat jako spratek a to by mi snad mohlo usnadnit život tady. Jenže to by znamenalo začít poslouchat jejich stupidní rozkazy a přestat se s nimi hádat. A taky bych se pravděpodobně musela naučit jména našich zbývajících důstojníků. Ach.

Taky bych asi musela začít nosit uniformu. No.. takový závažný krok, si budu ještě muset rozmyslet. Ale musím uznat, že díky tomuhle přístupu jsem teď naživu. Protože kdybych na Stylese byla po tom, co jsem dneska udělala, hnusná, pravděpodobně by teď zakopával mé mrtvé tělo v lese. Živě si ho dokážu při tom představit. Ještěže –

„Charlesi!" zařval na mě přes půlku hřiště a já se díky tomuhle náhlému vyrušení z mých myšlenek málem zabila o své vlastní nohy. „Charlesi! Pojď sem!" zavolal znovu a já se v polovině třetího kolečka zastavila.

„Vážně?"

„Neptej se tak blbě a dělej!" zakřičel nanovo a zády se opřel o lampu, která mu rázem rozsvítila celý obličej. Sama pro sebe jsem pokrčila rameny a nejistě vykročila napříč mou běhací drahou zpátky k němu. Nutno dodat, že s tempem jsem si dávala docela na čas.

„Trochu ti to zkrátím, hm?" usmál se na mě. No takže si to v klidu ujasněme.. proč se do háje usmívá?
„F-Fajn," vydechla jsem.

„Pojď za mnou," zavelel a za okamžik už kráčel směrem na druhou stranu od budovy, ve které jsme všichni bydleli. Než jsem se stihla probrat z toho šoku, který mi způsobil tón, kterým ke mně mluvil, měl přede mnou náskok dobrých deseti metrů.

Rychle jsem popoběhla a držela se těsně za jeho zády. Chození v noci po venku nikdy nebyla jedna z mých oblíbených aktivit.

„Můžu se zeptat, kam to jdeme?" pronesla jsem trochu drzejším tónem, než jsem měla v úmyslu. „pane."
„Na tartan," odpověděl prostě. Proč zrovna tartan? Na tartan se chodí běhat jenom při výjimečných událostech, většinou nám totiž stačí jenom asfaltové hřiště venku nebo hala vevnitř.

„Proč?"

„Jenom se chci podívat, za jak dlouho zaběhneš šedesátku." Proč?

„Fajn."

„Ber to pozitivně, jednou si to zaběhneš a jdeš spát," odsekl nepříjemně, ale ani se na mě neohlédnul.

„Dobře," šeptla jsem. Je sice pravda, že je to neuvěřitelně protivný, zákeřný, vypočítavý, paličatý, neoblomný a pomstychtivý člověk, ale na druhou stranu jsem o něm musela uznat, že by mi nikdy nic neudělal bezdůvodně. Probuzení od něj ráno bylo hnusný, protože včera, předevčírem i před týdnem jsem k němu byla hnusná já. Mobil mi zabavil, protože jsou tady vážně přísně zakázány, a i kdyby mě nechal teď běhat celou noc, musela bych uznat, že by to bylo zaslouženě. Ne, že bych se ho nějak zastávala, ale v tomhle byl rozhodně lepší než Zayn.

Teďka večer, kdy na hřišti nebyl nikdo jiný kromě nás dvou a pár lamp, bych si nedokázala představit nikoho z tohohle ústavu, se kterým bych se tu bála míň než s ním. Když teda nepočítám Nialla. S Harrym jsem měla takovou jistotu, že když se nebudu protivná já, nebude protivný ani on.

Tohle celý provokování bylo naprosto oboustranný, ale nikdo z ostatních studentů to neviděl. Já byla vždycky ta špatná a on si to taky patřičně užíval, protože nikdo neviděl, co všechno za naschvály mi on dělá. Byl to takovej nekonečnej kruh, ve kterým jsme se nacházeli už tři týdny a konec byl až za čtyři roky, kdy odsuď odejdu, nebo dřív, jestli odsud uteču.

„Charlesi, hlavně si dávej bacha a nezabij se, rozumíš? Nehodlám od Zayna poslouchat, že jsem tě zmrzačil," stoupl si vedle mě a já zahlédla, jak protáčí očima. Myslím, že jeho vztah se Zaynem byl stejně přátelský jako ten můj s tím stejným člověkem. Vlastně jsem tady nepotkala člověka, který by se se Zaynem bavil normálně. Všichni z něj měli jakýsi respekt, včetně mě.

„Rozumím," přikývla jsem.

„Ale fakt poběžíš naplno, víš, že poznám, jestli ne," nadzdvihl obočí a koutkem oka se na mě podíval, aby zjistil, jestli ho vnímám, nebo jestli jsem zase myšlenkami někde jinde.

„Ano, pane," souhlasila jsem.

„Víš, kde končí a začíná dráha na šedesátku, že jo?" Podívala jsem se na něj stylem, něco jako: 'děláš si ze mě prdel, že jo?' a pak se zase otočila a zírala před sebe.

„Takže víš," pronesl spokojeně a na obličeji se mu zjevil úsměv.

„Vím."

„Budu stát na konci, až tlesknu, tak vyběhneš," dodal nakonec a začal se ode mě pomalu vzdalovat.

„Pak už můžu jít spát?" houkla jsem za ním a ruce si nervózně složila na hrudníku. Stála jsem sama ve tmě. Dobře, ne úplně ve tmě, protože kolem byla spousta lamp, ale i tak. Bylo to tu děsivý. Ještě k tomu on se ani nenamáhal mi nijak odpovědět nebo třeba mi jenom tak nějak naznačit, jestli to myslel vážně, či ne. Co když je on ten upír?! Už jsem se vůbec někdy zmínila, že na upíry absolutně nevěřím?

Raději jsem zaklekla na zem přesně za bílou čáru, která byla ku podivu docela dobře vidět. Styles byl naštěstí natolik inteligentní, aby mu došlo, že já skutečně nevlastním oči s nočním viděním, a stoupnul si pod lampu. Alespoň tohle mi ulehčil.

Jakmile jsem byla už přichystaná vyběhnout hned potom, co tleskne, tělem mi projel takový zvláštní pocit. Jako kdyby mé nohy ani nepatřily mému tělu a já byla jenom kost a kůže, nic víc. Byl to hnusně divný pocit, ale dřív než jsem se tím stihla vůbec zabývat, z dálky ke mně dolehlo poměrně hlasité tlesknutí.

Vypálila jsem tak rychle, jako kdyby do mě udeřil blesk. Vážně. Tohle se nedalo ani srovnat s tím dřívějším vstáváním. Nevím, co mě tak strašně popohánělo, ale absolutně nic jsem nevnímala kromě mých rychle kmitajících nohou dopadajících na povrch pode mnou. Zběsile jsem dýchala a v mysli se už viděla zase v posteli. Možná, že jsem utíkala tak rychle, protože jsem prostě neměla ráda ten pocit, kdy jsem sama ve tmě, zvlášť když je tady hodně velká pravděpodobnost, že se tu každou chvilkou může objevit velká smečka upírů. Vážně? Už zase ti upíři?!

Už snad po prvních třiceti metrech má stehna začala dostávat křeče a taky se mi začala motat hlava. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Sice nejsem úplně největší fanynka běhání, ale šedesátku jsem vždycky dokázala zaběhnout v docela slušném čase, řekla bych.

Ta bílá čára představující konec tohoto utrpení už byla pouhých pět dlouhých kroků ode mě a já si to v tom momentě ani neuvědomila, ale za několik málo okamžiků už jsem byla v cíli. Takový pocit úlevy jsem už dlouho nepocítila. Stylese vedle sebe jsem vůbec nevnímala a jen v klidu vyklusala nabranou rychlost až do konce dráhy. Snažila jsem se vrátit svůj dech zase zpátky do normálu, ale každé další hluboké nadechnutí mi působilo větší a větší bolest na plicích, která vystřelovala až k hlavě.

Natočila jsem se k Harrymu čelem, jako bych si snad naivně myslela, že by mi mohl nějak pomoct, a byla jsem donucena složit si dlaně na kolena v mírném předklonu. Tma kolem mě ještě víc zhoustla a ztěžkla. Tlačila na moje vysílené tělo a snažila se ho dostat na zem.
„Vcelku to ušlo," promluvil ke mně hlas z dálky a já se donutila otevřít oči dokořán, abych mohla zahlédnout toho, kdo ke mně mluví. Bohužel jsem neviděla nic jiného než tmu. „8,39 sekund." Vyděšeně jsem sebou trhla, když mi do levého kotníku narazilo něco tvrdého, možná i plastového. „Charlesi, neumíš chytat, do háje?! Budeš mi kupovat nový stopky!" vykřikl a já se zkusila podívat směrem, odkud hlas vycházel. Před očima se mi zjevovaly barevné obrazce neurčitých tvarů, ale po Stylesovi ani stopy. Ještě k tomu se se mnou celý svět začal houpat ze strany na stranu. Měla jsem, co dělat, abych se vůbec udržela na nohou. „Padej spát, než se naštvu a budeš tu běhat další hodinu." S vypětím naprosto všech sil, které v mém ochablém tělíčku ještě zůstaly, jsem se donutila přikývnout. Možná jsem jenom oslepla a za chvíli to přejde. „A podej mi ty stopky!" Zahlédla jsem obrys jeho postavy, jak se ke mně blíží. Udělala jsem krok blíže k němu a přesně v ten moment mě zradily mé nohy a já se sesunula k zemi jako domeček z karet.