Harry’s POV

Možná byla chyba, že jsem ji tentokrát už vážně políbil. Asi jsem to neměl zkoušet znovu, když to nevyšlo poprvé. Ale když v té vodě měla svoje nohy obmotané kolem mého těla a ruce kolem mého krku, bylo pro mě těžký odolat. A kdybych to neudělal, pravděpodobně bychom neskončili tady… takhle. Neměl bych její hlavu na svém hrudníku, svou dlaň v jejích vlasech, ani nohy propletené s těmi jejími. Nejspíš bychom teď byli oba ve svém pokoji, potmě, potichu, stejně jako každý jiný den. Takže… jo, možná byla chyba ji líbat, protože mohla utýct a už se nikdy nevrátit, ale rozhodně se nedalo říct, že bych toho teď nějak litoval.

Venku se za tu dobu, co jsme tu tak leželi, setmělo a všechno, co jsem kolem sebe viděl, byla jen tma a její hlava položená na mém hrudníku. Nevěděl jsem, jestli už spí, nebo jen tak leží a přemýšlí stejně jako já. Záda se jí zvedala v pravidelně klidném tempu a myslím, že za poslední půl hodinu se skoro nepohnula, z čehož jsem usuzoval, že spí. I přes to jsem se ale neodvážil přestat ji svou rukou hladit ve vlasech. Řekl bych, že to tak nějak uklidňovalo spíš mě než ji.

Moje prsty se jemně probíraly jedním pramenem za druhým a občas skončily i na její kůži na krku. Pokaždé, když se tohle stalo, naskočila jí tam husí kůže. A já vždycky dostal chuť se prostě jen trochu naklonit nad ni a znovu ji políbit. Protože upřímně… ta chvíle v tom jezeře, kdy jsme si byli tak neskutečně blízko, byla i pro mě trochu moc. Charlie klidně mohla tvrdit, že nechtěla, aby se něco takovýho nestalo, ale já jí to nikdy v životě neuvěřím. Pokud to nechtěla, neměla skákat do té vody, neměla se mě držet tak pevně, neměla mě políbit zpátky a hlavně neměla vypadat tak dobře.

Na chvíli jsem přestal hýbat svou rukou v jejích vlasech a nechal ji jen opatrně zvednutou nad její hlavou. Počkal jsem zhruba deset sekund, a když se ani po téhle době nepohnula, usoudil jsem, že vážně spí. Opatrně jsem se zpod ní začal soukat, abych ji náhodou neprobudil. Její hlavu jsem lehce podržel ve svých dlaních a pak ji položil na postel pod námi. Vzápětí jsem vymotal zbytek svého těla z jejího objetí a tiše se postavil na zem vedle postele. Charlie se na posteli neklidně zavrtěla a z úst jí unikl zvuk podobný nějakému zamručení, dost možná to bylo i nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl.

Potichu jsem přešel ke svému křeslu, kde jsem měl čistě vyprané oblečení. Našel jsem v té hromadě šedé tepláky a vyměnil je za upnuté černé kalhoty, co jsem měl natažené na nohou. Popravdě jsem absolutně nečekal, že by se Charlie mohla vrátit po tom, co jsem ji nechal samotnou v lese. Plánoval jsem, že pojedu na noc do města… hlavně, abych nebyl s ní ve stejné budově. Ale když se tu ukázala a padla mi kolem krku, všechny plány se rázem rozplynuly.

„Harry?“ zašeptala potichu z postele. Odtrhl jsem pohled od svých prstů zavazujících šňůrku tepláků kolem mých boků a namířil ho na ni.

„Ano?“ šeptl jsem nazpátek.

„Tady je hrozná zima.“ Protřela si prsty oči a posadila se do sedu, přičemž si tělo podepřela dlaněmi o matraci pod sebou. Vlasy měla rozcuchané kolem hlavy a já musel uznat, že je to určitě i tak trochu má vina.

„Počkej,“ zachraptěl jsem a z blízké skříně vytáhl šedý svetr. Pak jsem se i s ním v ruce vrátil za ní do postele. I přes tu tmu všude kolem jsem dokázal zahlédnout ten mírný úsměv na jejích rtech a unavené malé oči, které držela otevřené jen vlastní vůlí. „Zvedni ruce,“ přikázal jsem ji. Trochu povytáhla obočí nahoru, ale naštěstí se se mnou nehodlala hádat. Asi proto, že byla tak unavená.

Bez nějakého odmlouvání zvedla ruce nahoru a já ji přetáhl svetr přes hlavu.
„Proč se ke mně chováš jako k dítěti?“ promluvila, když už si ohrnovala příliš dlouhé šedé rukávy.

„Protože ještě dítě seš,“ zasmál jsem se a pobaveně zakroutil hlavou. Prohrábnul jsem si dlaní vlasy, které mi za tu dobu stihly napadat do očí, načež jsem podal peřinu zpod jejích noh.

„Proboha,“ zašeptala sama pro sebe a vsadím se, že si nedovolila to své protočení očí. Rozhodil jsem jí peřinu přes nohy a vlezl za ní zpátky do postele. Složil jsem si hlavu na měkký polštář a ruku nechal nataženou směrem k ní. Zajímalo mě, jestli si na ní prostě lehne, nebo mě donutí, abych ji stáhnul zpátky k tělu.

Společně s peřinou vytaženou až ke krku se položila dozadu a její hlava skončila na mém rameni, blízko u mého krku. Nechápu, jak je to možný, že i když si dneska namočila vlasy ve vodě, pořád jí voněly tou sladkou květinovou vůní, která se samozřejmě hned dostala do mého nosu a plic.

„Jak to, že ti tady není nikdy zima?“ šeptla tiše a lehce posunula svou dlaň po mém hrudníku skoro až ke krku. Nemohla jsem si pomoct, jen se nenápadně usmát.
„Vždyť je venku pořád tak patnáct stupňů. Tady nikdy nebývá zima.“

„Asi jsem si ještě pořádně nezvykla.“ Ruku, na které měla položenou svou hlavu, jsem v loktu pokrčil tak, aby má dlaň opět dosáhla na její vlasy. Prsty jsem se do nich lehce zabořil a jemně ji párkrát pohladil.

„Jeden z mnoha důvodů, proč to tu mám radši než v Anglii.“

„Všude je líp než v Anglii,“ vydechla tak tiše, že jsem ten zvuk málem přeslechl. Trochu jsem přiblížil svou hlavu k té její, abych měl jistotu, že další slova uslyším líp než tahle.

„Myslel jsem, že to tu nemáš ráda.“
„Nemám,“ trhla rychle hlavou. „ale je to lepší, než bydlet v jednom domě s mým otcem.“ Cítil jsem, jak se její stisk kolem mého hrudníku trochu zpevňuje a její druhá dlaň se přesunula na mé břicho.

„Proč?“

„Prostě proto.“
„Když opominu fakt, že tě donutil jít na tuhle školu, proč svého tátu tak moc nesnášíš?“ zeptal jsem se zaujatě.

„Tomuhle tématu bych se raději vyhnula.“
„Ty jsi s tím začala.“
„Tak v tom případě to můžu i ukončit,“ zašeptala umanutě. Věděl jsem, že se může kdykoli naštvat, sebrat se a odejít, ale byl jsem připravený to z ní dostat. Věděl jsem zhruba, co je její otec zač, protože jsme se trochu znali, ale stejně… chtěl jsem, aby mi to řekla ona. Aby mi důvěřovala natolik, aby se mi s tím svěřila.

„Chci to vědět.“
„Ale já ti to neřeknu,“ odsekla okamžitě a všechny její svaly se vzápětí napnuly.

„Proč mi to nechceš říct, Charlie?“

„Musíš každou hezkou chvíli zkazit?“ odtáhla se ode mě a dlaněmi se zapřela o můj hrudník, aby se mi mohla dívat do obličeje.

„Promiň, že jsem si na chvíli myslel, že bys mi mohla konečně trochu věřit a říct mi něco takovýho.“

„I kdybych ti věřila, Harry. Není to příběh, který by se měl vyprávět takhle v noci, kdy tu takhle spokojeně ležíme.“

„A kdy se takové příběhy vypráví?!“ Prudce jsem se posadil a vytáhl do sedu i ji. Překvapeně zamrkala a stáhla ruce z mého těla. Nechtěl jsem se soustředit na to, jak mi na těch místech okamžitě vyskočila husí kůže. Ne. Chtěl jsem se soustředit na ni a na to, proč mi prostě nedokáže věřit, i přes to, že jsem ji nikdy nic zas tak strašnýho neudělal.

„Tyhle příběhy se nevypráví nikdy,“ sykla a drobnými prsty si zastrčila vlasy za ucho. Poté její ruce sklouzly na její hrudník, kde se navzájem propletly.

Jen jsem na ní chvíli koukal a přemýšlel nad tím, jak bych ji mohl přinutit k tomu, aby mi o tom řekla. Nechtěl jsem tuhle chvíli kazit, to určitě ne. Jen jsem nevěděl, kdy se mi zase naskytne možnost o tomhle mluvit.

„Mám sestru,“ zašeptal jsem najednou a pohledem se vpíjel do jejího obličeje. Její tvrdé rysy náhle povolily a ona se na mě trochu zamračila. Rty stáhla to rovné přímky a ještě víc se zachumlala do mého svetru. „jmenuje se Gemma a je o tři roky starší než já. Když jsme byli menší, naše máma si domů vodila jednoho chlápka. Už ani nevím, jak se jmenoval, ale měl takový obrovský břicho a plešku. Nevím, jestli spolu chodily nebo ne, ale byli spolu asi půl roku. A tenhle ten chlap si rád vyskakoval na mě i na Gemmu,“ odmlčel jsem se a protřel si palci unavené oči. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tohle vážně dělám. Vyprávěl jsem jí vlastní příběh, jen proto, aby mi ona řekla ten svůj, který jsem ani slyšet nechtěl. Věděl jsem totiž, že se mi nebude ani trochu líbit a že se naštvu. I přes to jsem se rozhodl pokračovat, jen aby mi začala aspoň trochu věřit. Složil jsem si ruce do klína a jazykem si navlhčil spodní ret. „Párkrát jsem viděl, že Gemmě vrazil třeba facku nebo pohlavek, ale nikdy jsem si pořádně neuvědomil, co to bylo za kreténa. Až jednou na Vánoce, bylo to krátce po jejích čtrnáctých narozeninách, jsem viděl, jak si ten idiot vytahuje z kalhot pásek a já věděl, že ji chce ublížit.“ Ucítil jsem její dotek na hřbetu svojí dlaně a rychle střelil pohledem po jejím obličeji. Soucitně se na mě dívala a při tom kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Nemusíš mi to říkat, Harry,“ šeptla lehce. Naprosto jsem ignoroval její poznámku a prostě pokračoval dál.

„Charlie, já se v tu chvíli tak strašně bál. Bál jsem se o ni, ale i o sebe. Myslel jsem, že mi taky chce něco udělat, ale jemu bylo úplně ukradený, že jsem od něj stál jenom pět metrů. Gemma v tu chvíli pištěla, brečela i kopala, ale nebylo jí to nic platný. A tak jsem prostě sebral všechnu odvahu, co jsem v jedenácti letech mohl mít, a stoupl si před ní. Ten plešatej kretén se z toho mohl zbláznit. Gemma rychle utekla a on mi vrazil pár facek, já ani nevím, co všechno. Bylo to hnusný, ale já se v tu chvíli stejně cítil jako vítěz, protože jsem dokázal Gemmu ochránit. Naštěstí mám chytrou sestru, která v tu chvíli zavolala policii, a ti přijeli dřív, než mi stihl udělat něco vážnýho. Až potom nám máma konečně uvěřila, že se něco takovýho vážně dělo,“ vydechl jsem nakonec a pevně stiskl její ruku ve své. Nesnášel jsem, když jsem o tomhle zážitku musel s někým mluvit. Ale s ní to bylo přece jenom něco trochu jinýho. Nebylo to vynucený. Ona to po mně nechtěla, to já jí to prostě vysypal a musel jsem uznat, že se mi ulevilo.

„Vaše máma vám nevěřila?“
„Měla toho v tý době hodně. Asi byla prostě ráda, že má doma nějakýho chlapa, co se jí postará o děcka.“

„To je mi líto, Harry,“ vydechla smutně. Nataženým ukazováčkem jsem se lehce dotknul její brady a trochu se na ni usmál.

„Dostal, co mu patřilo. Od tý doby jsme ho neviděli.“
„Tvoje sestra měla štěstí,“ pousmála se stylem, kdy jen trochu vytáhla koutky rtů nahoru. V téhle tmě to bylo těžké rozeznat, ale oranžové světlo lampy hned pod mým oknem mi v tom trochu pomáhalo.

„V čem?“
„Že měla někoho, kdo se jí zastal,“ sklopila pohled dolů na své ruce a já jen tiše pozoroval její vnitřní bitvu, kdy se rozhodovala, jestli konečně začne mluvit nebo ne. Nakonec jen zhluboka vydechla a vrátila pohled zpátky na můj obličej. „Chceš zkrácenou nebo dlouhou verzi?“

„Záleží na tobě.“

„Uhm… ale musíš mi slíbit, že mě pak nebudeš litovat, ani tu se mnou plakat, nebo mě nutit zajít si za psychiatrem.“
„Tak hrozný to snad nebude, ne?“ zeptal jsem se opatrně a zahlédl záblesk v jejích očích, který mi říkal, že to bude přesně tak hrozný, jak si myslím.

„Kdybych ti chtěla říct tu zkrácenou verzi, řekla bych, že mě můj otec nesnáší, ale to bys z toho moc neměl,“ zakroutila hlavou a sklouzla pohledem na moje nohy zkroucené do tureckého sedu. Jednu dlaň nechala stále v té mojí a pak si hlavu položila na moje koleno, co bylo schované pod peřinou. „Harry, řeknu ti všechno, co vím, když to chceš tak moc vědět, ale musíš mi slíbit, že to nikdy nikomu neřekneš.“
„Slibuju,“ vydechl jsem tiše.
„Víš, že mám taky sestru, Kate. Je o pět let starší a mám ji neskutečně ráda. Ale to zase tolik nesouvisí s tím, co chci říct. Zkrátka můj otec měl celej svůj život do puntíku naplánovej. Školu, práci, manželku, děti… a všechno se mu to podařilo až na poslední dítě. Chtěl mít holku a tý až bude pět, že si pořídí s mojí mamkou další dítě a že to bude kluk. Jenže… koukni na mě, já kluk nejsem a každý kdo má v pořádku oči to pozná,“ ironicky se uschichtla a ještě k tomu si i prsty prohrábla dlouhé vlasy. „Ale můj otec se s tím nedokázal smířit. Když jsem byla ještě malá, bylo to celkem v pohodě. Měla jsem krátký vlasy, klučičí oblečení, klučičí hračky a tak. To mi zas tak nevadilo. Ale čím jsem byla starší, tím víc se mi to nelíbilo. Chtěla jsem mít dlouhý vlasy, mít kamarádky, nosit holčičí oblečení… a v tom momentu se to zlomilo. Můj otec se úplně zbláznil a začal mě obviňovat z toho, že jsem mu zničila celej život. Že všechny jeho plány byly kvůli mně v háji a tak dál. Začal mě mlátit a ponižovat, ale tenkrát jsem si myslela, že má pravdu. Že si všechno tohle zasloužím. A že všechno špatný, co se mu kdy stalo, je moje chyba.“
„Teď už si to nemyslíš, že ne?“ skočil jsem ji do řeči. Cítil jsem, jak se mi roztřepaly ruce a jak se mi zrychlil tep. Srdce mi rychle a hlasitě tlouklo a nezdálo se, že by se mělo v nejbližší době uklidnit.

„Ahm… někdy,“ přiznala opatrně.

„Počkej, počkej…“ vykoktal jsem a na chvíli musel zavřít vlastní oči, abych si dokázal urovnat vlastní myšlenky. „Co tvoje máma? Nikdy se za tebe nepostavila?“
„Myslím, že ta z něho měla stejnej strach jako já. Jenom Kate mi často říkala, že jednou ho to přejde a pak všichni budeme v pohodě.“ Kate je úplně vypatlaná, byla o pět let starší, mohla Charlie pomoct a ne začínat jen s těmihle kecy. Aspoň teď mám opravdový důvod, proč ji nemít rád.

„To jsem nevěděl, promiň.“
„Víš, nejhorší na tom je, že když mi bylo tak… já nevím .. třináct, možná… pořád jsem věřila tomu, že když budu všechno dělat tak, jak chce on, bude mě mít aspoň trochu rád. Vysedávala jsem až do noci nad učením, nosila ty nejlepší známky, dokázala hrát každej sport, na kterej si jenom vzpomeneš. Ať už to byl hokej, fotbal nebo basket. Řekni cokoliv a já ti odpřísáhnu, že v tý době jsem to uměla. Jen můj otec to prostě neviděl a nikdy mu to nebylo dost dobrý.“ Nikdy v životě jsem necítil podobnou bolest jako právě v tuhle chvíli. Bylo to, jako kdyby někdo vzal obrovský nabroušený nůž a pomalu mi ho vrážel do srdce. Bolest z hrudníku mi pak vystřelovala do hlavy, do rukou, nohou a ochabovala celé mé tělo. Srdce se mi doslova tříštilo pro tu malou holku, která nikdy nebyla dost dobrá. „Neměla jsem žádný kamarády, protože jsem si myslela, že jim taky nebudu dost dobrá. Byla jsem sama, Harry. Pořád sama. Všechno jsem se musela naučit sama. Taková škola života. Měla jsem všude po těle modřiny, ale nikomu to nebylo divný, nikdo se o to nezajímal,“ dodala rozklepaným hlasem.

„Charlie, mrzí mě, jestli jsem ti někdy řekl nebo naznačil, že nejsi dost dobrá,“ zašeptal jsem do ticha. Ona jen lehce trhla rameny a dál se dívala nahoru do stropu.

„Kdykoliv mi někdo řekne Charlesi, celý tohle mi připomene. To, že kdybych se narodila jako kluk, nemusela jsem všechno tohle podstoupit. Nemusela jsem ve škole tak strašně dřít na každou známku z každýho předmětu. Mohla jsem se na to prostě vykašlat, protože bych stejně skončila tady.“

„Charlesi, už ti nikdo říkat nebude, neboj,“ hlesl jsem. Tlak oproti mému hrudníku se každou vteřinou stupňoval a já jen čekal, za jak dlouho mě všechny tyhle emoce porazí. Chtěl jsem ji obejmout a říct, jak moc ji za něco takovýho obdivuju. Já sám jsem si mohl stěžovat na to, že jsem se nechal dobrovolně zmlátit od nějakýho šílence, abych zachránil svou sestru. Jenže ona s takovým šílencem musela žít. „Jenom mi vysvětli, jak se z někoho, kdo nikdy nebyl dost dobrej, dokázal stát někdo, jako jsi ty?“
„Jaká jsem?“ podívala se mi do obličeje. „Jediný, co sama o sobě vím je, že se bojím cizích lidí a dotyků.“
„Seš sebevědomá a ne, rozhodně se nebojíš cizích lidí.“ Všiml jsem si, jak se jí rty kroutí do úšklebku a přivírá oči. Pevně jsem stiskl její dlaň v té své a druhou ruku přemístil do jejích vlasů.

„Pokud jsem nechtěla, abych byla šikanovaná i ve škole, musela jsem se naučit nosit takovou masku. Musela jsem se umět bránit proti ostatním lidem, když jsem se nedokázala bránit svýmu otci. Takže když mi někdo ve škole začal nadávat, jak jsem ubohá, prostě jsem je poslala do háje. A čím jsem byla starší a starší, pochopila jsem, že čím hnusnější na ně budu, tím víc mě nechají na pokoji. Nemohla jsem být jen tichý obětní beránek, to jsem pochopila hodně rychle.“
„Proto se vždycky postavíš za Nialla…“ zašeptal jsem pro sebe.
„Jo, proto se vždycky postavím za Nialla. Protože je to první člověk, kterýho můžu považovat za svýho kamaráda a taky první člověk, o kterým vím, že by se mě zastal.“ Taky bych se ji rád zastal, kdyby mi dala alespoň jednu příležitost, abych jí to mohl ukázat. Protože takhle můžu jen pořád dokola mlátit Luka a to je úplně k ničemu, protože tenhle kretén se nikdy nepoučí. Vím, že Niall se ji zastává hlavně přede mnou. Ale jak jsem se ji mohl zastat sám před sebou? Vždyť to ani nedává smysl. „No, takže tohle jsi chtěl slyšet?“ vytrhla mě z mého přemýšlení.

„Jo,“ vydechl jsem tiše. „Jenom by mě zajímalo, kdo se staral o tvou mámu, když dostala toho Alzheimera. Tvůj táta je úplně neschopnej, Kate nemám rád, protože mi přijde hloupá… takže kdo? Má nějakou pečovatelku, nebo co?“

„Je docela vtipný, že se ptáš zrovna na tohle,“ zasmála se, ale mě to moc zábavný nepřišlo. Měl jsem co dělat, abych nevyletěl ven z pokoje a nezničil první věc, co mi přijde pod ruce. Nejradši bych šel do tělocvičny a aspoň dvě hodiny boxoval do pytle, dokud by mi z kloubů netekly potůčky krve. Nevím, jak příště dokážu mluvit s jejím otcem po telefonu, bez toho aniž bych na něj nezačal řvát a neposlal ho do hajzlu.

„Takže kdo?“
„Ze začátku táta. Pak ho to přestalo bavit a já byla docela ráda, že to můžu dělat.“
„Kolik ti bylo, proboha?“

„Asi patnáct, já nevím,“ mávla rukou, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo. „Pak jsem si našetřila nějaký peníze a zaplatila ji z toho pečovatelku. Teď už to naštěstí platí táta.“
„Tohle jsem slyšet nechtěl,“ postěžoval jsem si a znovu ji lehce pohladil ve vlasech.

„Neměl ses ptát.“ Jo… to bude asi pravda.

„Chceš něco vědět?“ zašeptal jsem opatrně a trochu se na ni usmál, i když pochybuju o tom, že to přes tu tmu viděla.

„Jo,“ špitla.

„Myslím, že jsi až moc dobrá pro tvýho otce. Myslím, že to on se nikdy nedokázal vypořádat s tím, že bys mohla být lepší než on,“ šeptl jsem ji do ucha a ona se na mě jen pomalu otočila. Viděl jsem, jak se jí v očích třpytí slzy a na rtech hraje mírný úsměv.

„Když myslíš, Harry.“ Jenom jsem rychle přikývnul hlavou na souhlas.

„Jo, to si teda myslím.“ Za ramena jsem ji jemně vytáhl nahoru, na svůj hrudník, a pak se i s jejím tělem položil zpátky dolů na matraci. Přehodila jsem přes nás peřinu a ona si schoulila svou hlavu pod mou bradu. Ruce obmotala kolem vrchní půlky mého těla a já udělal to stejný. Ležela na mě celou svou vahou, ale mě přišlo, že je lehká jako hadrová panenka.

Něco na tomhle okamžiku bylo strašně zvláštního. Jen jsme tam tak leželi a nic neříkali. Měl jsem ruce kolem ní a ona měla ty svoje kolem mě. Právě mi řekla, čím vším si stihla za život už projít a já teď ani nebyl naštvaný na jejího otce. Před chvíli možná, ale teď rozhodně ne. Teď jsem se cítil tak uvolněně a spokojeně, jako už dlouho ne. Věděl jsem, že na zlost bude času dost třeba zítra, pozítří nebo za týden.

„Jsem rád, že jsi mi to řekla,“ promluvil jsem po chvíli.

„Prakticky jsi mě k tomu donutil,“ zamumlala do látky mého trička.

„Měla ji říct něco jako: Harry, jsem ráda, že jsem se ti mohla svěřit… a ne mě obvinit z něčeho, co jsem vůbec neudělal,“ zasmál jsem se. Slyšel jsem, jak otráveně vydechla a vzápětí si zapřela dlaně o má ramena, aby se mohla vyhoupnout nade mě. Překvapeně jsem se na ní podíval a trochu se zamračil. Doufal jsem, že se nechystá odejít, protože to bych ji pak musel přemlouvat, ať tu zůstane a na to mi už tak nějak nezbývala energie. Jen jsem chtěl spát takhle v tom vzájemném objetí, jak jsme byli.

Měla otevřené jen jedno oko, protože pravděpodobně byla moc unavená na to, aby dokázala otevřít i to druhé. I přes to se na mě dokázala vážně podívat a pak se zhluboka nadechnout.

„Jestli chceš někoho, kdo po tobě bude opakovat věci, který chceš slyšet, pořiď si papouška,“ ušklíbla se na mě, ale jedno oko nechala pořád zavřené. Dlaněmi se teď opírala o můj hrudní koš a já si při tom pohledu nahoru do jejího obličeje nemohl pomoc, jen přemýšlet nad tím, jak moc ji chci políbit. Ne, proto abych jí tím mohl něco dokázat. Ne… jen, abych znovu mohl zase cítit ten pocit, kdy se naše rty setkají a na ničem kolem už nezáleží.

Vlasy měla spadané v lehkých vlnách kolem obličeje a růžové rty měla mírně pootevřené, jako kdyby mě snad vybízely k tomu, abych udělal přesně to, co jsem měl na mysli. Možná, že jsem ji chtěl jenom přejet prsty po jemné kůži na obličeji a zastrčit ji vlasy za ucho. Místo toho jsem se ale dokázal přesvědčit k tomu, abych nechal ruce ležet podél těla a jen ji v tichosti pozoroval.

„Mohla by sis už prosím lehnout?“ zašeptal jsem blízko jejího obličeje. Na obličeji se jí neobjevila žádná reakce. Jen si položila obličej zpátky na můj hrudník, jednu ruku přesunula na můj krk a tu druhou posunula na můj bok.

S každým dalším dotykem jsem si přál políbit ji víc a víc. Ale její podmínkou bylo žádné líbání. A já to hodlal respektovat, protože tohohle jsem vážil až příliš na to, abych to dokázal riskovat jen kvůli jednomu polibku.
„Jo a Harry?“ šeptla najednou.

„Hmm?“
„Jsem ráda, že jsem se ti mohla svěřit.“ Usmál jsem se a zakroutil nad ní hlavou. Upevnil jsem kolem ní svůj stisk a ještě ji přitáhl blíž k sobě.

„Ty se mnou prostě nemůžeš jen tak souhlasit, co?“ zamumlal jsem se zavřenýma očima.

„Ne.“

Pozn. Autorky:

~

~

~

Co to je?! :D Jen jsem si v pondělí řekla, že bych mohla začít psát novou kapitolu, i když jsem ani nevěděla, o čem přesně bude a za tři hodiny jsem měla půlku napsanou a tak nějak se mi zalíbil ten nápad, aby si konečně trochu vážně promluvili a začali si věřit -.-“

Takže se z toho vyklubalo tohle… Ty z vás, které tyhle klidné chvilky nudí, můžu uklidnit, že to brzo skončí ;) … a nebo taky ne.

To je asi tak všechno, co jsem chtěla k dílu říct. Pak jsem vám chtěla dát jednu radu do života a to tu, že jestli vám učitelka ze zeměpisu řekne, že se máte naučit ukazovat na mapě všechny státy světa… nenechávejte to na poslední chvíli. Praskne vám z toho hlava ;)

Jo a slíbila jsem, že napíšu, co si myslím o tom novým albu Taylor Swift. Můj názor vypadá asi nějak takhle: ASKJFCŮS.C§ŮSDF,WEJ . Já jsem z toho měla tak neskutečnej strach, protože jsem se bála, že to už nebude ta stará Taylor, kterou mám tolik ráda. Ale prostě. Ach. Je to jiný, ale moc se mi to líbí. Poslouchám to už dva dny vkuse a ráno se budím se Style melodií.. :DDD Takže ano, ano, ano, líbí se mi to moc. Je těžký vybrat ty úplně nejoblíbenější písničky, ale určitě bych tam zařadila Wonderland, Blank Space, Style, How You Get the Girl, Clean… atd… atd… miluju to album.

Takže jestli vám můžu udělit ještě jednu radu – neváhejte a pusťte si to album. I když třeba nejste velcí fanoušci Taylor… můžete si obohatit svou dušičku o pár emocí a třeba si i poplakat jako já.

To je asi všechno. Do komentů můžete zase můžete psát svoje názory na kapitolu (prosím, prosím… vždycky mi to dělá neskutečnou radost:3) a popřípadě vaše názory na 1989 (nový album Taylor)

A ANO, JSEM HAYLOR SHIPPER JAK PRASE. TI DVA JEDNOU SKONČÍ SPOLU, CÍTÍM TO V KOSTECH … a nebo taky ne… whatever.

Btw… máte snapchat? :)

Didn’t you flash your green eyes at me?!