Stála jsem nehybně před zrcadlem a zírala na svůj vlastní odraz. Otráveně na mě hleděly dvě začervenalé, unavené oči společně s oschlými rty a povadlými rysy. Na pravé tváři ještě stále měla červený otisk, který už naštěstí nebyl vidět tolik jako včera večer. Natočila jsem hlavu doleva, abych si ho mohla líp prohlídnout. Je sice pravda, že kůže byla ještě pořád červená, ale nedalo se poznat, že to pochází od facky. Mně to spíš připadalo, jako kdyby mi tuhle stopu na tváři vypálily Harryho prsty.

Rukama jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a vzápětí o pár kroků od zrcadla odstoupila. Bez nějakého většího přemýšlení jsem si na sebe začala oblékat věci, co jsem měla naházené na křesle. Bylo mi úplně ukradený, co si na sebe oblíkám. Popadla jsem do ruky první věci, na které jsem narazila, z čehož se vyklubaly tmavé upnuté kraťasy a červené tílko.

Byla jsem pevně rozhodnuta, že musím ze školy vypadnout. Aspoň pro dnešek. Nevěděla jsem, co bych řekla Harrymu, kdybych ho tu náhodou potkala. Ještě včera jsem se neskutečně těšila na dva volné dny a měla jsem v úmyslu si s ním třeba jen nějak nezávazně promluvit … no, dneska jsem doufala, že ho tu ani neuvidím. Nevěděla jsem, co bych mu řekla, ani jak bych se chovala. Cítila jsem se hrozně, protože jsem ho tam včera nechala stát úplně samotného, s tím smutným, provinilým výrazem ve tváři, jen abych se se mohla jít najíst s Niallem. Celé dnešní dopoledne i část noci jsem strávila zíráním na dveře a jen se bála, aby se v nich Harry náhodou neobjevil.

Připadala jsem si jako magor, protože jsem si v hlavě neustále přehrávala všechno, co se včera stalo, a čím víc jsem nad tím tak přemýšlela, tím víc jsem litovala toho, že jsem tam s ním nezůstala stát. Zastal se mě, kvůli mně se popral s vlastním kamarádem a ještě k tomu si i odřel klouby na ruce. A já jsem ho ani nedokázala přimět k tomu, aby si na to dal led.

Trhla jsem hlavou ve snaze vyhnat tyhle myšlenky z hlavy. Na bosé nohy jsem si nazula černé tenisky a ve spěchu vyšla ze svého pokoje. Jediné, co jsem si s sebou vzala, byly sluneční brýle. Nebrala jsem si ani klíč, ani telefon, ani peníze… nic. Bylo mi to jedno. V hlavě jsem měla moc přeplněno na to, abych se dokázala na něco pořádně soustředit.

Pomalu jsem šla prázdnými, opuštěnými chodbami, až k východu ze školy. Na oči jsem si hned musela nasadit sluneční brýle, protože mé unavené oči nebyly připravené na tak velkou dávku denního světla. Na chvíli jsem se pozastavila, abych se trochu rozkoukala kolem sebe a pak se dala do kroku.

Neměla jsem ani ponětí, kam mám namířeno, jen jsem prostě nemohla být ve stejné budově jako on. Ale vzhledem k tomu, že jsem to tu vůbec neznala a jediné, kde jsem kdy byla, je ta schovka u potoka, rozhodla jsem se jít tím směrem. Doufala jsem, že třeba dojdu někam, kde bych mohla strávit zbytek dopoledne… a nebo ne. Možná, že jsem nedoufala vůbec v nic. Jen jsem chtěla být od té školy co nejdál. Pokud to znamená celý zbytek dne chodit po lese, tak je to přesně to, co budu dělat. Hlavně žádný Styles, prosím.

Nejdřív jsem šla po dlážděném chodníku a pak se napojila na vyšlapanou cestičku, kterou jsem si matně pamatovala ze svého nedávného zběsilého úprku do lesa. Hned jakmile jsem se ocitla v prvních stínech stromů, padnul na mě nepříjemný chlad. Nemyslím tím, že by tam byla nějaká moc velká zima, to určitě ne… jen to byl obrovský rozdíl oproti tomu nesnesitelnému horku na slunci. Sluneční brýle jsem si zase posadila do vlasů a dál šla po cestičce hlouběji do lesa.

Jsem.Hrozný.Člověk… vyskočilo mi po chvíli chůze v mysli. Už zase se mi před očima promítal včerejší večer. Jediné, co jsem si v ten moment přála, bylo na to zapomenout. Přála jsem si to už jenom z toho důvodu, že tohle neustále analyzování jeho chování mě přivádělo k šílenství. Chvíli to byl můj úhlavní nepřítel, který byl zlý, zákeřný a panovačný. Během mrknutí oka z něj dokázal být stejný člověk jako včera večer, co byl hodný, milý, starostlivý, dokázal mě obejmout a přinutit cítit se v bezpečí. Milovala jsem ten pocit, kdy jsme byli jenom my dva. Kdy jsem věděla, že mi nechce ublížit. Ani nevím, proč jsem si něčím takovým byla vždycky tak jistá. Prostě byla..

Ještě stále jsem na tváři dokázala cítit dotyk jeho prstů, když mě hladil. Byla to vzpomínka, které jsem se rozhodně chtěla zbavit, protože jsem si ji během minulé noci i dneška přehrála už tolikrát, že jsem si začínala myslet, že jestli to udělám ještě jednou, dočista z toho zešílím.

Při všem tomhle přemýšlení jsem si ani nevšimla, že jsem už dávno přešla to místo u potoka, kde jsem se naposledy schovávala, a teď už jsem se blížila k něčemu, co vypadalo jako jedna z hranic lesa. Docela mě překvapilo, že jsem na něco takového narazila už po pár minutách chůze, ale rozhodně mě to neodradilo od toho, abych se tam šla podívat.

Čím blíž jsem se k tomu místu blížila, tím víc to skutečně vypadalo jako dokonalá čára ukončující celý les. Všude kolem bylo neskutečné množství stromů jen přede mnou nic. Prostě konec. Až když jsem přišla blíž, pochopila jsem, proč to tak je.

Přede mnou se rozprostíralo obrovské jezero s tak úžasné průzračnou vodou, že jsem si dlouhou chvíli myslela, že se dívám na obrázek a ne na živou přírodu. Stála jsem na vysokém útesu a pod sebou měla dobrý čtyřmetrový sráz, který se svážel přímo do té neuvěřitelně čisté vody.

Omámeně jsem se trochu skrčila, rukama se zapřela o zem a vzápětí se posadila na zadek. Zírala jsem do vody pod sebou a vážně nemohla uvěřit tomu, že něco takhle krásného může existovat na tak příšerně nepřátelském místě.

Celá ta modrá plocha byla ze všech stran obehnána jehličnatými stromy. V některých místech byly po krajích vysoké skalní srázy podobné tomu, na kterém jsem právě seděla. Jinde byly rovné kamínkové okraje, po kterých by se dalo do vody jednoduše slézt.

Byla jsem tímto místem naprosto unešená. Nebyla tu ani zima, ani horko, jelikož jsem seděla přesně na pomezí mezi stínem a sluncem. Věděla jsem, že musím mít na rtech jeden z těch stupidních, bezdůvodných úsměvů, ale v tu chvíli mi to bylo úplně fuk. Byla jsem sama na místě, které bylo tak úžasné, že se pomalu nedalo ani popsat slovy. Nikdo mě tu nemohl najít, nikdo mi tu nemohl rozkazovat, nadávat ani mlátit. Byla jsem tu sama a líbilo se mi to víc, než by asi mělo.
Do vlasů se mi opřel lehký vítr a odfoukl mi všechny ty drobné prameny z obličeje. Do té doby klidná hladina se začala čeřit a její odraz slunce se trochu rozostřil. Nikdy předtím jsem nebyla na místě, které by bylo trochu podobné tomuhle. Asi to bude tím, že jsem ve svém krátkém životě nenavštívila moc míst … no, přiznejme si, že teprve před třemi měsíci jsem poprvé vytáhla paty z Londýna, ale v tu chvíli jsem dost silně pochybovala o tom, že něco podobného ještě někdy uvidím a že někde existuje místo podobné tomuhle.

Položila jsem si dlaně na zem vedle sebe. Pod rukama jsem měla měkkou směs hlíny, trávy a uschlých jehliček ze stromů. Všude kolem se ozývalo klidné šumění stromů a sem tam jsem zaslechla i nějaké to zapípání.

„Tady bys být neměla.“ NE. Tohle ne. Neotáčím se. Vždyť přece není možný, aby mě tu našel! Tohle byla má schovka, můj úkryt, a on byl ten hlavní důvod, proč jsem tu seděla. Můj cíl pro celý dnešní dne zněl tak, že ho nesmím vidět, nesmím se s ním setkat a hlavně s ním nesmím mluvit. Co jsem teď asi tak mohla dělat, když mě tu našel? „Fajn, nemusíš se mnou mluvit, když nechceš,“ dodal zadýchaně. Pomalu jsem se k němu otočila čelem a našla ho v pozici, kterou jsem u něj nikdy předtím neviděla. Ruce měl zapřené o kolena a záda shrbená v mírném předklonu. Vlasy měl stáhnuté tím tmavě modrým šátkem, který měl na hlavě i v ten den, kdy jsme spolu vařili v kuchyni. Zajímalo mě, jestli ví o tom, že má na sobě ten stejný šátek, co jsem nějakou dobu schovávala ve své skříni společně s jeho svetrem.

Bez nějakého slova jsem se postavila na rozviklané nohy a otočila se k němu čelem. Po obličeji mu stékaly kapičky potu a vlasy i čelenku měl od potu propocené. Na sobě měl jedno ze svých upnutých černých triček a na nohou natažené volné černé kraťasy. Jen jsem na něj nechápavě zírala a stále tak nějak nechápala, jak mě tu mohl najít.

„Co tu děláte?“ dostala jsem ze sebe. Nervózně jsem se zhoupla z jedné nohy na druhou a propletla si prsty na rukou.

„Šel jsem si zaběhat,“ vydechl zhluboka a poté se postavil do mírně rozkročeného postoje. Složil si ruce na boky a dál na mě zíral stejně zmateně jako já na něj. „Otázkou je, co tu děláš ty?“
„Ahm,“ odkašlala jsem si a sklouzla pohledem ke svým nohám. „Schovávám se tu před vámi.“

„Nebudu překážet,“ zamumlal tiše a já se donutila vrátit svůj pohled zpátky na něj. Lehce si vymotal čelenku z vlasů a jen tak ji hodil na zem. Už zase. Nechápu, co mu kdy udělala, že pokaždé musela skončit pohozená na zemi.

Vzápětí jeho prsty našly spodní lem jeho trička a on si ho jednoduše přetáhnul přes hlavu. Spodní čelist mi okamžitě spadla směrem dolů a oči se mi překvapením rozšířili. Stejně jako čelenka, i jeho tričko skončilo pohozené na zemi.

A já se na něj prostě nemohla dívat, když na sobě měl jen kraťasy. Všechny jeho tetování byly teď zřetelně viditelné, stejně tak jako všechny naběhnuté upocené svaly. Okamžitě jsem cukla hlavou a odvrátila pohled pryč od něj. Znovu jsem se zadívala na vodu pode mnou, jenže to mi moc nepomohlo, protože jsem věděla, že stojí jen kousek ode mě. Silně jsem stiskla oči k sobě a prsty mi znovu zamířily do vlasů. Tohle bylo pro mě moc. Jako kdyby nestačila ta vzpomínka na jeho rozpálené prsty na mé tváři. Teď už se nikdy nezbavím toho obrázku, jak stojí pouhé dva metry ode mě… bez trička.

Co já jsem komu kdy udělala, že jsem tohle zasloužila? Panebože, co?!

Když jsem znovu oči rozlepila, abych mohla zjistit, co se chystá udělat, narazila jsem jen na něj, jak se jen v látkových kraťasech rozbíhá přes okraj útesu a vzápětí skáče po hlavě dolů do vody.

Nejdřív jsem absolutně nechápala, co se chystá udělat, a musela jsem si zakrýt dlaní ústa, abych tak ztlumila výkřik, který úplně omylem unikl u mých rtů.

Vyděšeně jsem se naklonila přes okraj a netrpělivě čekala, jestli se vůbec někdy vynoří z té vody, do které právě skočil luxusní šipku. Po dlouhých deseti vteřinách se z vody konečně vynořila jeho hlava s mokrými vlasy a já jen zhluboka vydechla. Tenhle člověk je blázen. Definitivní blázen. Kdo normální by jen tak dobrovolně skočil po hlavě do vody, která je ze všech stran obehnána vysokými kamennými útesy?! Vždyť si mohl něco udělat, to mu nedošlo?!

„Vy jste se naprosto zbláznil!“ zaječela jsem po něm a znovu si musela prohrábnout prsty vlasy, protože mi od toho koukání pod sebe zase všechny spadaly do očí. „Co jste si jako, do háje, myslel, že děláte?!“ Z úst mu unikl pobavený smích a on jen rychle zakroutil hlavou z jedné strany na druhou, aby se mu vlasy srovnaly zase do nějakého určitého tvaru.

„Skočil jsem do vody,“ pronesl jednoduše a na rtech mu dál hrál jakýsi úšklebek, který vytvářel ďolíček v jeho tváři.

„Po hlavě?!“

„Ano, po hlavě,“ usmál se a podobně jako já si nahrnul vlasy dozadu. Nevěděla jsem, co v té chvíli dělat. Jestli se otočit a jít zpátky do školy nebo tady zůstat a dál na něj hystericky ječet.

„Co kdybyste spadl na nějakej kámen?!“ Vypadá to, že jsem se rozhodla pro možnost číslo dvě.

„Dokážeš si představit, kolikrát už jsem sem takhle za posledních šest let skočil?“ zasmál se znovu.

„Ani snad radši ne.“

„Měla bys to zkusit taky,“ navrhnul okamžitě. Vytáhla jsem obočí nahoru a ironicky se usmála. Chtěla jsem si poklepat prstem na hlavu a nějak taktně mu naznačit, že se totálně zbláznil, ale konec konců, byl to pořád můj učitel, takže jsem si to velmi rychle rozmyslela.

„Ne, to je dobrý, díky.“
„Myslím to vážně!“ křiknul hlasitěji než před chvílí. „Je to dobrý na nervy.“
„Jo… na nervy,“ uchichtla jsem se pro sebe. Na chvíli jsem vážně zauvažovala nad tím, že bych za ním skočit mohla, protože na rovinu, ta voda byla víc než lákavá, ale stejně jsem neměla plavky, takže i kdybych chtěla sebevíc, měla jsem smůlu. „Já nemám plavky!“ vymluvila jsem se a dál zírala do vody pod sebou.

„Tvoje škoda,“ trhnul rameny a vzápětí zmizel pod vodou. Živě jsem si dokázala představit, jak nádherný to musí být pocit, jen tak skočit do té vody v takovém horku, jako bylo zrovna dneska.

A rázem jsem tam vážně chtěla skočit za ním. Ne, že bych nějak moc prahla po tom, být mu na blízku, to ne, ale chtěla jsem vlézt do té vody. Ale pořád tu byl ten stejný problém. Neměla jsem plavky.

Kousla jsem se do spodního rtu a sklopila pohled na svoje oblečení. Kdybych chtěla být hodně trapná, mohla bych se koupat v tom tílku, popřípadě i v těch kraťasech. Nebo jsem si to tílko i ty kraťasy mohla prostě sundat a skočit tam jenom ve spodním prádle. To by mi asi nedělalo velký problém… kdyby v té vodě nebyl i on.

Možná bych si mohla sundat jen tílko a nechat si ty kraťasy, protože v podprsence mě už stejně párkrát viděl. A nebo bych z toho mohla přestat dělat takovou vědu, prostě tam skočit jenom v podprsence a kalhotkách, protože je to stejně jedno, když budu až po krk ve vodě.

Stejně jako i on jsem si sundala tílko a hodila ho na zem blízko k jeho věcem. Podobně tak skončily i kraťasy s botami a já zanedlouho skončila jen v tmavém spodním prádle. Celou dobu jsem se silně kousala do spodního rtu, jelikož jsem moc dobře věděla, že nedělám správnou věc.

Postavila jsem se na okraj toho srázu a zhluboka se nadechla. Nedůvěřivě jsem se podívala na vodu pod sebou a snažila se dohlédnout až na dno, abych se ujistila, že tam na mě nečeká nějaký kámen.

„Charlie, co to děláš?“ Na rtech se mi vytvořil sebevědomý úsměv a já ustoupila o dva kroky dozadu.

„Mám skočit dvojitý nebo trojitý salto?“ Škoda, že ve skutečnosti neumím ani jedno z nich.

„Nehodláš sem doopravdy skočit, že ne?“ Jo, přesně to jsem chtěla udělat.

Udělala jsem dva rychlé kroky k okraji toho útesu a silně se chodidly odrazila. Rychle jsem proletěla vzduchem, že jsem si ani pořádně nedokázala ten pocit užít. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že mám na rtech úsměv od ucha k uchu. V rychlosti jsem se co nejvíc nadechla a pak už moje nohy tvrdě narazily na vodní hladinu. Hned nato jsem zajela pod vodu ani jsem nevěděla jak.

Nejdřív to pro mě byl trochu šok, protože jsem vážně nečekala, že by to mohlo být takhle studené, ale za krátkou chvíli to přestalo. Místo toho nastoupil takový zvláštní pocit uvolnění, který se rozléhal všemi mými svaly. Nebála jsem se ani pod vodou otevřít oči. Věděla jsem, že je čistá, ale celkově jsem se nikdy takových věcí nebála. Prostě jsem je bez nějakého většího přemýšlení otevřela, ale jediné na co jsem narazila, byly dvě svalnaté ruce, které se obmotaly kolem mého pasu a doslova mě vyšvihly zpátky nad hladinu. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, protože tohle byl pro mě obrovský šok, a tak jsem obmotala své nohy kolem jeho pasu.

Když se má hlava konečně dostala na hladinu, začala jsem zběsile lapat po vzduchu, jelikož tím, jak mě jeho ruce překvapily, jsem vypustila všechen vzduch už pod vodou. Všechny vlasy jsem samozřejmě měla zase spadané v obličeji, ale na rtech pořád ten úšklebek. Až když mi došlo, v jaké poloze se to právě nacházíme, úšklebek i všechny ostatní náznaky smíchu se mi ze rtů vytratily.

Rukou jsem si opatrně nahrnula všechny vlasy zase dozadu, čímž se mi uvolnil výhled na jeho obličej. Nebylo těžké poznat, že jsem ho zase dokázala naštvat.

Stále jsem rychle dýchala a najednou bylo těžké určit, jestli je to proto, že jsem byla tak dlouho pod vodou nebo jestli to bylo tím, že jsme byli takhle blízko u sebe. Nohy jsem měla pevně obmotané kolem jeho pasu a on svými dlaněmi tiskl mé boky schované pod černými kalhotkami. Tentokrát jeho zelený pohled nestudoval můj obličej jako jindy předtím. Místo toho se mi díval přímo do očí a já mu to směle oplácela.

Na obličeji měl velké kapky vody, které mu stékaly dolů po čele a tvářích, stejně tak jako mu kapaly i z konečků vlasů. Vím, že jsem musela vypadat podobně jako on, ale dost silně jsem pochybovala o tom, že mi to slušelo aspoň z poloviny jako jemu.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal jemně. V momentě, kdy promluvil, jsem se zkrátka neudržela a nechala svůj pohled sklouznout na jeho hýbající se rty, které mi dneska připadaly růžovější než kdykoli jindy.

„Jo,“ vydechla jsem šeptem a postupně začala uvolňovat stisk svých nohou kolem jeho pasu. Nakonec jsem jednu chtěla spustit na zem, ale v momentě, kdy jsem ji jen trochu oddálila od jeho těla, jedna jeho ruka zmizela z mého boku a objevila se pod mým kolenem. Hned si mou nohu přitáhnul zpátky ke svému trupu a já byla donucena ji kolem něj zas obmotat. Nechci říct, že bych si nějak stěžovala, to ne … jen pokaždé když jsme si byli takhle blízko, nedopadalo to dobře. Nikdy to nedopadlo dobře.
Věděla jsem, že můj hrudník se zdvíhá nepřirozeně rychle a bylo mi jasné, že je to rozhodně kvůli němu. Ale nemohla jsem si pomoct. Všechny svaly jsem měla stažené a nad svým tělem jsem neměla kontrolu. Břicho, krk, ruce, nohy… to všechno byly jen bezvládné uzlíčky nervů, se kterými jsem neměla co dočinění. Jako kdyby mi snad ani nepatřily.

Oba jsme byli až po ramena ponořeni v té studené vodě, ale i přes to jsem měla pocit, že kdekoliv se mě, třeba jen letmo, dotknul, spálil mi kůži na popel. Už v tenhle moment mi bylo víc než jasné, že tohle si budu v hlavě přehrávat ještě hodně, hodně dlouho.

Jeho volná ruka zabloudila k mému obličeji a jemně mi zastrčila mokré vlasy za ucho. Jeho prsty mi pak vzápětí přejely po tváři, kde jsem ještě stále měla ten červený otisk.

Naklonil ke mně svůj obličej a prsty dál nechal na mé tváři. Měla jsem možnost vidět, jak mu v těch smaragdových očích tancují jiskřičky a jak jeho pohled už zase cestuje po celém mém obličeji. Ještě více jsem zpevnila stisk svých nohou kolem jeho boků a dodala si odvahu na to, abych mu obmotala ruce kolem krku, čímž jsme si byli zase o kousek blíž. Všimla jsem si, jak při tom na pár krátkých vteřin zavírá oči. Když je znovu otevřel, nabývaly pro změnu zase trochu světlejší odstín zelené než normálně. Při tomhle pohledu jsem přesně věděla, že mi nechce ublížit. Nedokážu vysvětlit, proč jsem si něčím takovým byla tak jistá. Snad to bylo právě tím pohledem, kterým se na mě díval, způsobem, jak jeho oči zářily, nebo tím, jak silně mě ve skutečnosti k sobě tiskl. Těžko říct.

Když se po pár vteřinách hluboce nadechl, pocítila jsem tenhle pohyb i já na svém hrudníku.

„Potřebuju tě políbit,“ šeptl kousek od mých rtů a jeho mentolový dech se okamžitě rozprostřel po celém mém obličeji.

Naskočila mi husí kůže, ale zároveň mi bylo neskutečné horko, protože se mě dotýkal na tolika místech a jeho dotyk měl na mě pokaždé ten stejný účinek.

„Potřebuju tě políbit tak strašně moc, Charlie.“ Na pár okamžiků jsem zkrátka nebyla schopna vůbec žádného slova. Jen jsem si prohlížela jeho obličej, jeho tvrdé rysy, vystouplé čelisti, rty, které byly stažené do pevné přímky, mokré vlasy… „Já potřebuju…“
„Tak to je dobře,“ šeptla jsem tichounce a pohled znovu napřímila na jeho oči. „Protože tentokrát tě už nemůžu zastavit.“

Jeden koutek jeho rtů zacukal směrem vzhůru a on ho hned nato vytáhl nahoru po tváři, kde se mu zjevil ďolíček. Vzápětí jeho velká dlaň, která se do té doby ještě pořád dotýkala mé tváře, jemně vklouzla do mých vlasů za uchem. Opatrně se ke mně sklonil a ještě před tím, než se naše rty úplně dotkly, se na chvíli zastavil uprostřed pohybu. Jeho oči našly ty moje a vypadalo to, jako by se snad ptaly na mé svolení. Jenže jemu asi nedocházelo, že tohle nebyla chvíle, kdy jsem byla schopná logického uvažování. To ani omylem. Tohle bylo jen o tom, co mi v té chvíli přišlo správné. Nedokázala jsem si odůvodnit, proč jsem ještě stále nechávala své nohy obmotané kolem jeho pasu. Ani proč mé ruce byly kolem jeho krku. A už vůbec jsem nevěděla, proč jsem tak zoufale chtěla a potřebovala, aby mě políbil.

Ještě jednou přejel svým pohledem od mých očí ke rtům, načež své oči trochu přivřel. Nakonec se ke mně sklonil o další dva centimetry a naše rty se konečně setkaly. Mé oči se instinktivně zavřely a můj stisk kolem jeho krku znovu zesílil.

Jeho rty byly tak měkké a jemné, že mi to připadalo, jako kdyby se mě snažil spíš pohladit než políbit. Nebyl to vášnivý, uspěchaný ani zbrklý polibek. Ne. Tohle bylo tak pomalé a něžné, že se to ani nedalo považovat za právoplatný polibek. Byl to spíš obyčejný dotyk. Naše rty se totiž o sebe jen lehce otřely a vzápětí se zase rozpojily.

On sám se ode mě odtáhnul jako první a já jen zmateně otevřela oči. Našla jsem ho, jak na mě upřeně kouká a prohlíží si mě. Poté se i jeho druhá ruka přesunula z mého boku na obličej. Donutil mě tak vzhlédnout výš nahoru a ještě víc se k němu přiblížit.

Jeho rty pak opět našly ty moje. Tentokrát už to ale nebyl žádný letmý dotyk jako před chvílí. Oba jeho rty mezi sebou pevně sevřely můj spodní a postupně ho celý objaly.

Mně v tu chvíli došlo, co to znamená mít motýlky v břiše. Jenže problém byl v tom, že já je neměla jenom v břiše. Byli všude. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že tohle byl ten nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažila. Všechny ty svaly, co byly před pár minutami tak stažené, že jsem s nimi skoro nemohla ani hýbat, se teď uvolnily a já měla pocit, že dokážu úplně všechno.

Harryho ruce na mém obličeji a v mých vlasech mě k němu táhly stále blíž a blíž, i když už nebylo, jak bych se mu mohla víc přiblížit. Jeho rty byly najednou úplně všude. Na mém spodním rtu, horním rtu, v koutcích mých úst, všude. Při všech jeho dotycích jsem vždycky ucítila novou dávku jiskřiček, které se pokaždé rozprskly v tom místě, kde se mě dotknul. Jenže u rtů to bylo jiné.

Tyhle zvláštní jiskřičky se nerozprskly jen na mých rtech, když se jich dotknul těmi svými. Byly úplně všude a postupně postupovaly až do mých chodidel jako obrovská záplavová vlna. Měla jsem pocit, že kdyby tenhle pocit trval moc dlouho, mohla bych se v té vlně utopit. A i přes to jsem toužila po tom, aby už z mého těla nikdy nezmizely.

Pozn. Autorky: :‘). Ach… a je to tady, lidi… 27. díl a první pusa (v přepočtu už je to asi 5 měsíců, co tuhle povídku píšu). Jsem na ty dva idioty tak hrdá. Kdo ví, jak dlouho jim to vydrží.

Doufám, že vás ta pusa neodradí od čtení dalších dílů, protože ta pravá zápletka teprve přijde ;).

Jo a tenhle díl jsem psala skoro tři dny v kuse. Ráno, v noci, ve škole, doma… všude, pořád. Hlavně proto, že už jsem se nemohla dočkat, až na to konečně dojde.

Btw... ta kapitola je taky pekelně dlouhá, takže doufám, že jste si ji užili :)).