*Než začnu... u minulého dílu se mě někdo ptal, jestli bych mohla přidat obrázek Charlie. Já osobně si Charlie představuju trochu jinak, než na obrázku, ale takový člověk by se hledal hodně těžko. Takže je tu fotka, kterou jsem hledala neuvěřitelně dlouho a myslím, že líp už bych nic nenašla. Je přiložen v médiích na straně a je na něm jedna modelka, kterou mám neuvěřitelně ráda (Behati Prinsloo).

Tímhle jsem jen chtěla říct, že pravděpodobně většině z vás se ten obrázek na Charlie hodit nebude, ale nikdo vás nenutí, abyste si ji takhle představovali. Je to jen na vás, jak Charlie vypadá. Tohle je jen taková pomůcka pro ty, kteří si ji nemůžou představit. ;)*

--

„No tak sakra! Říkal jsem, ať nezastavujete. Už jenom čtyřikrát, to zvládnete!" zařval po nás Harry najednou. Po čele se mi skutálela kapka potu, která mě nejdříve nepříjemně zaštípala u oka a nakonec sklouzla po mé tváři až na bradu. Bezúspěšně jsem lapala po dechu s rukama zapřenýma o boky v mírném předklonu. Nohy jsem měla trochu rozkročené a jen jsem cítila, jak mě polední slunce pálí do zátylku.

Tohle bylo na mě moc. Nemohla jsem ani popadnout dech, natož abych se znovu rozběhla. Ale měla jsem z toho tak trochu dobrý pocit, protože tentokrát jsem nebyla jediná, kdo nemohl. Všichni jsme byli zadýchaní, všichni jsme lapali po dechu a všichni jsme vypadali, že už neuděláme ani jeden další krok.

Jenže já, na rozdíl od všech ostatních, jsem tenhle pocit znala až moc dobře, takže jsem věděla, že když si řeknu, že další krok udělám, tak ho prostě udělám. Už proto, že právě Styles vymýšlel všechny tyhle cvičení a myslel si, že to nemůžeme uběhnout.

„Tak hejbněte sebou. Chci jít na oběd a rozhodně ho nechci zmeškat kvůli vám," zakřičel z plných plic a jedním ramenem se opřel o sloup za sebou.

„Ten člověk se naprosto zbláznil," drknul do mě nenápadně Niall a já se zmohla jen na krátké přikývnutí. Niall neměl ani poloviční představu o tom, jak moc tenhle „člověk" bláznil. Ale já ani neměla v úmyslu ho o něčem takovém přesvědčovat.

„No, tak už se prosím vás připravte. Hej Johne!" zakřičel znovu a já se pomalu postavila do normálního postoje, přičemž jsem spustila ruce podél těla. „Zvedni se z tý země, dělej!" Protřela jsem si prsty oči, abych se nějakým způsobem zbavila potu, který mě kolem nich tak moc štípal. Když jsem poté oči znovu otevřela, opět jsem zírala na asfaltové hřiště před sebou. Při tom vědomí, co budu muset za pár okamžiků zase dělat, mi tohle připomínalo pohled z pekla.

V podstatě šlo o to, že jsme před sebou měli vyznačené tři čáry, které od sebe byly rozmístěné asi tak deset metrů. Měli jsme za úkol vyběhnout tady z našeho startu, sprintem běžet k první čáře, dotknout se jí rukou, otočit se a zase běžet na tenhle start, kterého jsme se taky museli dotknout rukou. (a pokud možno při tom nespadnout, jinak bychom na tom asfaltu pravděpodobně přišli o všechnu kůži, co máme). Poté, co jsme takhle běželi k první čáře a zase zpátky na start, znovu se otáčíme a běžíme k druhé čáře, které se znovu musíme dotknout. Když tohle splníte, znovu sprintujete na start, jen abyste znovu mohli běžet k třetí - poslední čáře.

Takže chápeme se? Ze startu na první čáru, zpátky na start, odtud zase k druhé čáře, zpátky a nakonec k třetí a poslední čáře, odkud musíte jak idiot zase běžet na start, jen aby vám Styles mohl říct, že to stejně nebylo dost rychlý... a podobné kecy.

Tohle jsme tady provozovali poslední půl hodinu a mělo nás to čekat ještě čtyřikrát. Možná by bylo dobrý ještě říct, že poslední tři z každého kola automaticky získávají povinnost si zaběhnout tohle celé ještě jednou. Naštěstí mě ani Nialla nic takového zatím nečekalo, protože jsme ani jednou nebyli mezi posledními třemi. Zatím.

„Tak!" zařval znovu Styles, ale nedonutilo ho to ani na chvilku se odpoutat od té lampy. „Připravit... pozor... teď!" křiknul a všichni jsme zaráz vyběhli.

Běžela jsem tak rychle, jak jen jsem dokázala a zároveň si dávala hodně velký pozor při tom dotýkání se země, abych náhodou neztratila rovnováhu a nespadla. U první čáry byl ještě docela nával, protože všichni setrvávali ve stejném tempu, ale když jsme se pak vraceli zpátky ke startu, věděla jsem, že určitě nejsem poslední.

U druhé lajny jsem se stále držela tak nějak v čele a nechci říct, že jsem to nějak flákala... ale neběžela jsem na nějakých sto padesát procent, spíš jen na sto. Nepotřebovala jsem tohle celé vyhrát, jen jsem nechtěla skončit jako poslední, což se mi docela dařilo. Naštěstí jsem už zanedlouho běžela k poslední vyznačené čáře a zase zpátky, což byla jen třicetimetrová rovinka, kde máte za úkol jenom nespadnout.

Když jsem proběhla cílem asi tak jako desátá v pořadí, znovu jsem zaujmula tu stejnou polohu jako minule. Ruce na bocích, mírně rozkročené nohy a předkloněný postoj. Bylo to náročný, zvlášť takhle v poledne, kdy jsem toho měla už opravdu plný zuby.

Ohlídla jsem se po Niallovi a s úlevou zjistila, že už dávno stojí vedle mě, takže ani jeho nepotká ta odměna v podobě běhání tohoto celého cvičení od znovu.

„Vy jste všichni tak strašně pomalí, že to ani není možný!" ozval se znovu Styles. Jen jsme se na sebe s Niallem podívali a synchronizovaně protočili oči. „Jedinej Steve to tady běhá pořádně!"

„Aby se z toho svého Steva neposral," zašeptal mi Nialler do ucha. Sama jsem se pak neubránila mírnému uchichtnutí, které jsem chtěla zakrýt náhlým záchvatem kašle. Naštěstí to Stylesovi bylo úplně jedno a dál svou pozornost soustředil na... Steva.

„No, vzhledem k tomu, že už je půl jedný," odkašlal si Styles a otráveně se podíval na hodinky. „nechám vás jít na oběd, protože už mě to tady s váma vážně nebaví. Doufám, že odpoledne se budete snažit víc." Narovnala jsem se v zádech a nenápadně se naklonila k Niallovu uchu.

„Vsaď se, že to bude mít nějakej háček," zašeptala jsem tiše. „Nevěřím tomu, že by nám odpustil jen tak tři série týhle sračky." Niallovy rty se zkroutili do pobaveného úšklebku a jen jemně přikývnul na souhlas místo nějaké smysluplné odpovědi.

„Zůstanou tady ti, co alespoň jednou skončili mezi posledními třemi," pokračoval Harry ve svém neuvěřitelně zajímavém proslovu. „A taky tady zůstane Niall, protože si nemyslím, že to bere dost vážně," syknul a obrátil pohled přímo na nás dva. Jen jsem nevěřícně otevřela pusu a zůstala na něj zírat. Tak nějak jsem úplně nemohla uvěřit tomu, že tohle myslí vážně. Proč to jako Niall nebere vážně?!

Panebože, najednou jsem dostala tak neuvěřitelnou chuť na něj začít řvát. Tohle byla totální blbost, protože Niall většinou skončil ještě na lepším umístění než já, takže... co to bylo za spravedlnost?

„Běž se najíst, pak tě doženu," zašeptal mi Niall zezadu do ucha. Mírně jsem na něj pootočila hlavu a vytáhla obočí nahoru po svém čele.

„Nemyslíš vážně, že tady jako vážně dobrovolně zůstaneš, že ne?" zeptala jsem a při tom si prohlížela jeho upocený obličej. Kapičky potu měl rozeseté po celém čele, některé z nich dokonce stékaly po jeho tvářích a vlasy měl od potu totálně vlhké. Kdo jiný než Niall, to tady bere vážně, sakra?!

„Jednou to odběhnu a přijdu," šeptnul potichu a nervózně střelil pohledem po Stylesovi, co stál momentálně za mými zády.

„Ne, Nialle," odsekla jsem a umanutě si složila ruce na hrudníku. „Proč bys to měl běhat znovu?!"

„Charlie, běž na ten oběd."

„Nikam nejdu."

„A co tady jako hodláš dělat?" zašeptal naštvaným tónem. Na chvíli jsem se zamyslela a kousla se do spodního rtu. Věděla jsem, co mám dělat, jen jsem si nebyla jistá, jestli na to mám dostatek odvahy.

Prudce jsem se otočila s rukama stále na hrudníku a udělala tři kroky blíž k Harrymu. Víc jsem si nedovolila, protože na něco takového mi už odvaha nezbyla.

„Proč tady má Niall zůstat?" zeptala jsem se sebejistě. Upřímně mi bylo jedno, jestli mi za to dá třeba nějaký trest, nebo ne. Jen jsem prostě cítila potřebu se Nialla zastat. Byl to můj nejlepší kamarád a tohle by se mezi kamarády dělat mělo. Nepochybuju o tom, že on by se za mě taky postavil.

„Musím k tomu mít nějaký určitý důvod?" syknul Styles nazpátek. Stejně jako já, i on měl ruce propletené na hrudníku, jednu nohu přehozenou přes tu druhou a zády se stále opíral o lampu za sebou.

„Řekla bych, že ano, když ho chcete nechat běhat úplně zbytečně."

„Nemyslím si, že by to bylo zbytečné."

„Pokaždý skončil alespoň v první desítce, což dělá dobrou první polovinu týhle třídy, takže si myslím, že je to zbytečný."

„Hodláš se se mnou hádat pokaždý, když vám řeknu, ať něco děláte?!"

„Budu se hádat, když budeme muset dělat nějakou blbost, nebo když nás budete šikanovat."

„Ty si myslíš, že tě šikanuju?" zamumlal potichu a líně nadzvedl obě obočí, mezi kterými měl samozřejmě tu svou vrásku. Vlastně by mě překvapilo, kdyby tam nebyla...

„Ano."

„Víš co? Zrovna dneska nemám náladu se s tebou hádat. Jestli si myslíš, že tě šikanuju, fajn, mně je to jedno, mysli si, co chceš," mávnul rukou a konečně se odlepil od té lampy. „Jdu na oběd. Vy všichni, co jste prohráli, poděkujte Charlesovi, že to nemusíte běhat! Tak mi znechutila den, že už na to nemám ani náladu. Budu na vás tady čekat ve dvě hodiny," řekl nakonec. Poté se jednoduše otočil a odešel. Těch osm lidí, co tu zůstalo, aby si to zaběhli znovu, se na mě jen divně ušklíblo a bez jediného slova všichni odešli. Pouze Niall zůstal stát na tom stejném místě s naštvaným výrazem v obličeji.

„Přestaň se na mě tak dívat," štěkla jsem po něm a dala se do kroku směrem ke škole. Opravdu se mnou Styles vzdal hádku jen tak? To mě jako nechal vyhrát, nebo si to se mnou vyřídí později? Doufám v možnost číslo jedna. Nerada bych se totiž vypořádávala s jeho krutou pomstou zrovna teď, když si mě rád vychutnává Liam a ještě k tomu je tu i ... Luke? Jmenuje se tak, že jo?

„Charlie, co to jako mělo být?" dohnal mě Niall a snažil se se mnou udržet tempo, které jsem své rázné chůzi nastavila. Tak trochu mě naštvalo, že Harry prostě jen tak odešel uprostřed takové diskuze. Čekala jsem, že zůstane a bude na mě řvát, dokud třeba neodejdu s pláčem. Ale on ne. Prostě se sebral a odešel... nechápu to.

„Říká se tomu nespravedlnost, Nialle." Kolem mě se přehnal příjemně chladný vzduch od toho, jak jsme najednou vešli dovnitř do školy, kde teplota byla vždycky o hodně nižší než venku. Asi proto mi tu byla vždycky zima.

„Jenomže hádat se s ním nemá vůbec žádnej smysl, chápeš?" zamumlal vedle mě.

„Myslíš, že to nemá smysl? Vždyť prostě odešel a nechal tě být! Jak můžeš říct, že to nemělo smysl?"

„Klidně bych si to znovu zaběhl, aspoň bychom teď měli od něj pokoj!" zvýšil na mě hlas a já po něm střelila jeden naštvaný pohled.

„Ani nezačínej s tím, že jsem udělala něco špatně. Ani to nezkoušej! Nikdy nebudu litovat toho, že jsem se tě zastala. Udělala bych to zase, kdykoliv. Takže šetři dech a nepokoušej se mě přesvědčit o něčem jiným."

„Proč zrovna ty musíš být tak neskutečně tvrdohlavá?" povzdechl si unaveně a jako první vešel do zaplněné jídelny.

„Nejsem tvrdohlavá, jen vím, za čím si mám v životě stát. A já stojím za tebou Nialle, vždycky. Měl by sis to uvědomit," zašeptala jsem blízko jeho ucha, jelikož jsem nechtěla, aby někdo jiný kromě nás dvou tuhle konverzaci poslouchal.

„Nech toho, nebo se tu rozpláču," zašklebil se a já v tu chvíli věděla, že se o tom dál nechce bavit. Vždycky, když jsme řešili nějaké důležité téma a on si z toho začal dělat legraci, bylo to pro mě takové znamení, abych o tom už přestala mluvit. V téhle situaci mi to víc než vyhovovalo, taky jsem se o tom už nechtěla bavit.

„Panebože, dneska jsou špagety," vydechla jsem otráveně. „To mi někdo dělá za trest!"

„Nemáš ráda špagety?" zeptal se udiveně a přesunul se k okýnku, kde se obědy vydávají.

„Mám, ale dneska je špatnej den, nemělo by být dobrý jídlo."

„Třeba se ti ten den zlepší, když se dobře najíš," pousmál se na mě.

„To těžko." Eleanor mi podala talíř se špagetami a já se na ni jen trochu usmála. Ani jsem se nezmohla na pozdrav nebo třeba na kývnutí hlavy. Pouze jsem si od ní vzala jídlo a ještě s příborem v ruce se usadila za Niallem k našemu stolu.

Naštěstí jsme během oběda už vážně o Stylesovi ani o výcviku nemluvili. Téma se spíš točilo kolem dalšího víkendu a plánů, který si Niall dělal. Vykládal mi něco o tom, jak se uvidí se starýma spolužákama ze střední, ale já se nedokázala přimět k tomu, abych dávala pozor na to, co říká.

Spíš jsem neustále pozorovala stůl, kde seděl Harry, Liam, Zayn a ... Luke. Vsadila bych všechno na světě, že věc, kterou právě se Stylesem tak živě probírali, jsem byla já. Všichni si určitě vylívali svá srdíčka a blekotali o tom, jak strašný jsem člověk.

„Neříkalas náhodou, že máš špagety ráda?" promluvil nejednou Niall o něčem jiném, než o spolužácích ze střední, což mě vytrhlo z mého přemýšlení.

„Hm." Sama jsem se podívala na svůj rozvrtaný talíř, který byl ještě aspoň tak z půlky plný. „Nějak mě přešel hlad," šeptla jsem. „Hele, půjdu si teď na chvíli lehnout, jo? Uvidíme se pak na hřišti?"

„Jo, dobře. Hlavně si nezapomeň nastavit budík, ať zase nezaspíš," mrknul jedním okem a pokračoval ve svém jídle.

Opatrně jsem vstala a pohled jsem neustále nechala přišpendlený na Stylesovi bavícím se s Lukem. Luke vypadal, jako kdyby se opravdu dobře bavil na rozdíl od Harryho. Ten vypadal spíš naštvaně, než pobaveně. Uf, aspoň něco. Kdyby se ti dva spolčili proti mně, byl by to můj jasný konec. Stačilo by už jen napsat závěť a bylo by to.

Pomalu jsem se plazila do svého pokoje a přemýšlela nad tím, co budu celou hodinu dělat. Nemělo cenu jít spát, spíš jsem si myslela, že bych si po nějaký době zase mohla promluvit s Kate. Poslední dobou to byly spíš jen tak deseti minutové rozhovory, ve kterých jsme ani nemluvili o Stylesovi. Spíš jsme si jen tak povídali o počasí, o tom, jak se Kate má a tak podobně. Vlastně jsem se už párkrát přichytila při tom, že ji chci říct, jak mě chtěl Harry políbit, ale nikdy jsem to nakonec neudělala, protože jsem se bála, že mě bude mít za blázna. Ani nevím proč... prostě jsem ji o tom neřekla a neplánovala jsem to v nejbližší době měnit.

Chodby, kterými jsme procházela, byly většinou prázdné, jelikož se všichni právě mačkali na obědě, což mi docela vyhovovalo. Prsty jsem si rozpletla culík a navlíkla si gumičku na zápěstí. Když jsem měla vlasy vyčesané nahoru, měla jsem pocit, že mi každý může číst myšlenky a vidět přímo do duše. I přes to, že jsem za celou tu cestu potkala stěží tak tři lidi, co o mě nezavadili ani pohledem.

Z kapsičky u kraťasů jsem vytáhla klíč a ve spěchu odemkla dveře od svého pokoje. Docela jsem se těšila, že budu zase na chvíli sama a budu si moct aspoň urovnat všechny myšlenky v hlavě. Poslední dobou toho na mě bylo trochu moc. Nechápu, jak se to na jednoho člověka může valit všechno takhle najednou. Jako kdyby nestačilo, že musím tvrdnout ve škole, kterou tak moc nesnáším. Ještě k tomu si mě všichni vyhlídli jako svůj terč, do kterého můžou valit sračky.

Vešla jsem dovnitř a práskla za sebou dveřmi. Ale sotva jsem udělala dva kroky směrem ke své posteli, ozvalo se za mnou další třísknutí, co bylo o hodně hlasitější než to předchozí. Polekaně jsem se otočila a ruce mi instinktivně vystřelily k puse, abych náhodou nezakřičela. Málem jsem se z toho leknutí svalila na zem. Hah, jako kdybych se tak snad mohla ochránit.

„Co tu děláte?" zeptala jsem se přiškrceně a přesvědčila jsem samu sebe, abych stáhla ruce ze svého obličeje. „Vyděsil jste mě."

„To je dobře," odsekl Styles okamžitě. Zmateně jsem se nejdřív podívala na jeho rozzuřený výraz ve tváři a pak pohledem sklouzla na své roztřesené dlaně. Po zádech se mi přehnalo horko následované ledovým potem. Byla jsem v jeho přítomnosti dost nervózní, zvlášť po těch dvou dnech, kdy jsem ho, slušně řečeno, docela štvala.

„Řeknete mi, co tu děláte?" zašeptala jsem ustrašeně a trochu zvedla pohled nahoru. Ale ne natolik, abych znovu narazila na jeho obličej. Ne. Jen, abych se přesvědčila, že stále stojí u dveří a nechystá se mi třeba ublížit.

„Vím, že mě teď neposlechneš, ale pro tvoje vlastní dobro by ses měla přestavit motat kolem Luka." Tentokrát jsem se do jeho obličeje už podívat musela a vůbec mě nepřekvapilo, že se tváří pořád stejně naštvaně. Udělala jsem pár kroků vzad, dokud jsem svými zády nenarazila na opěrátko křesla. Rukama jsem se o něj zapřela a hluboce si vydechla, aby se mi vrátil dech trochu k normálu.

„Vidím, že si stihl postěžovat," utrousila jsem bokem a jemně zakroutila hlavou.

„Jo, řekl mi přesně, jak váš včerejší rozhovor probíhal," odpověděl mi Styles chladně a o pár kroků se ke mně zase přiblížil. Jednu ruku měl zastrčenou ve své kapse u kalhot a tu druhou svěšenou podél těla. Dneska už poněkolikáté jsem se začínala divit tomu, jak to, že na sobě nemá jedny ze svých tmavých upnutých džínů. Místo nich mu na bocích vysely černé kraťasy, co mu sahaly těsně nad kolena.

„A můžu se zeptat, jak ten náš rozhovor přesně vypadal?"

„Flirtovala jsi s ním," pronesl lehce a dál propaloval můj obličej intenzivním pohledem. Mojí jedinou reakcí bylo ironické uchichtnutí. Ještě stále trochu rozklepanými prsty jsem si vjela do vlasů a odsunula si je z obličeje, kam mi samozřejmě za pár okamžiků znovu spadaly.

„Když to říká on, tak to musí být pravda," ušklíbla jsem se a znovu sklopila pohled k zemi.

Tohle nebylo možný. Musel si ze mě dělat srandu. Živě si pamatuju, jak jsme spolu vařili špagety, jak jsme spolu leželi v posteli, jak mě utěšoval, když mi bylo špatně... tak jak jsme se odtamtud dostali až sem?

„Je v nejvyšším ročníku, neměla by ses s ním bavit. V řádu je zmínka o tom, že.-"

„Mám to brát jako přátelskou radu, nebo jako rozkaz?" Zvedla jsem pohled přímo na jeho obličej a zadívala se do těch smaragdových očí, kolem kterých se teď vytvořily vějířky malých vrásek. „Nebo si můžu vybrat?"

„My dva jsme nikdy přátelé nebyly a ani nikdy nebudeme," syknul nepříjemně a přiblížil se ke mně o další dva dlouhé kroky, takže teď stál tak pouhý metr ode mě. Musela jsem zaklonit hlavu, jestli jsem se mu pořád chtěla dívat do očí. „Takže to ber jako rozkaz. Nechci vidět, že se s Lukem ještě někdy bavíš a varuju tě, jestli on mi o tom něco řekne." Tohle jeho vyhrožování mi šlo jedním uchem tam a druhým zase zpátky. Nezajímali mě jeho hloupé žvásty o tom, s kým se bavit můžu a s kým ne. Jen jedna věc mě na tomhle rozhovoru doopravdy zajímala a já si konečně dodala odvahu, abych se ho na ni zeptala.

„My dva, že jsme nikdy nebyli přátelé?" zachraptěla jsem a musela jsem si odkašlat, poněvadž se mi hlas v půlce věty vytratil a přešel jen v lehký šepot. „Byli jsme přátelé. Možná jen na půl hodiny, ale byli. Kam se podělo to - O víkendu přátelé a v týdnu obchodní partneři?" zeptala jsem se s nově nabitým sebevědomím a vzápětí se kousla do spodního rtu. Nechtěla jsem slyšet jeho odpověď, protože jsem věděla, že mi na to řekne, že si to prostě rozmyslel a nechtěl se mnou mít nic společného. Jenom jsem mu to chtěla připomenout.

„Ty si na to pamatuješ?" podivil se a oči se mu údivem rozšířili. Napjatý výraz v obličeji mu náhle zmizel a místo něj se objevil překvapený.

„Pamatuju si každý slovo, co jste mi v tu noc řekl." Harry na chvíli zavřel oči a dlouhými prsty si je unaveně promnul. „Takže se ptám, kam se to celé ztratilo?! A proč věříte Lukovi takovou neuvěřitelnou blbost?"

Pozn. Autorky: No... co na to říct? Já ani nevím, co si o tom dílu mám myslet. Je to takový ... nevím... prostě divný. :D Omlouvám se za useknutý konec, ale prostě jsem si nemohla pomoct :D

Jinak jsem chtěla poděkovat všem, co mi drželi palce při posledních testech. Budu doufat, že to aspoň trochu pomohlo.

Další díl vážně nevím, kdy se tu objeví, protože celý týden je zase jen o písemkách a ještě k tomu nebudu ani doma, ale u babičky, takže pochybuju, že si najdu na psaní čas. Budu doufat, že tu bude tak do dalšího víkendu, ale dost silně o tom pochybuju :/

Děkuju za všechny votes, reads a hlavně komenty, protože ty vždycky udělají velkou radost :* Jste zlata.

Mějte se hezky a doufám, že to bez dílu ten týden nějak vydržíte. ;)

P.S. - Obrázků Charlie (Behati) mám v mobilu víc než 200 (kvůli vám -.-"), takže kdybyste chtěli nějakej další (nebo i gif ;), ty mám taky samozřejmě), stačí jen napsat do komentů ;) :DDDDD.