„Nialle,“ povzdychla jsem si unaveně. „Niallíčku, počkej na mě,“ zaskuhrala jsem znovu. On se pomalu otočil s podobně utahaným výrazem ve tváři, co jsem měla já. Doploužila jsem se k němu a opatrně ho chytila za předloktí. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli po celým tom dni ještě dokážu dojít do svého pokoje.

„Jdem se najíst?“ zeptal se Niall, který vážně nevypadal o moc líp než já.

„Jo, jdeme,“ přikývla jsem. Niall trochu přidal do kroku, za což jsem byla vcelku vděčná, protože čím rychleji jsme šli, tím rychleji jsme si zase mohli sednout.

„Styles to dneska vážně přehnal. Chápu, proč nechal všechny ty sračky dělat mě, ale divím se, že i tebe, když jsi po nemoci,“ zamumlal Niall, zatímco jsme mířili širokou chodbou směrem k jídelně.

„Ráno jsme ho naštvali, s tím se dalo počítat,“ dostala jsem ze sebe. Jenom při té představě, kolik jsme toho dneska naběhali, se mi zvedal žaludek. Všechny ty sprinty na kratší i delší vzdálenosti, pak běhy na výdrž, dokonce přišlo i cvičení, kdy jsme museli deset minut skákat vkuse přes švihadlo. To švihadlo jsem nenáviděla už po prvních dvou minutách. Po deseti jsem ho chtěla nechat shořet v pekle, ale neměla jsem sílu, abych s tím něco udělala.

Niall měl pravdu, byl to můj první den po nemoci a Styles na nás hned vytáhl něco tak odpornýho jako je celodenní běhání. Neříkám, že jsem si o to ráno sama neřekla, ale prostě… mohl mít aspoň trochu soucitu. Ale co to plácám? Styles a soucit v jedné větě? Ani náhodou. Možná ještě když jsem byla nemocná, ale teď když byla zpátky tahle stránka jeho osobnosti, nemohla jsem něco takovýho očekávat.

„Co chceš na večeři?“ vyrušil mě Niall, čímž mě donutil trhnout hlavou, abych se zase začala soustředit.
„Rohlík,“ pokrčila jsem rameny. „A čaj, prosím,“ usmála jsem se. Na to jen přikývnul a nechal mě samotnou posadit se u našeho obvyklého stolku v rohu jídelny. Podepřela jsem si obličej rukama a zakoukala se ven z úzkého okýnka na stěně. Venku už se stmívalo a začínala být už trochu větší zima. A já neměla Harryho svetr, aby mě mohl zahřát.

Přehodila jsem si nohu přes nohu, abych našla trochu pohodlnější polohu pro můj namožený zadek, ale místo nějaké úlevy jsem se dočkala jen další bolesti pocházející z namožených svalů na nohou. Pevně jsem stiskla oči k sobě a sjela jsem obličejem po svých dlaních tak, aby teď podpíraly mé čelo. A to jsem se na dnešek tak těšila…

„Hej.“ Strčil někdo do mého rameno. Rychle jsem vymrštila hlavu nahoru, za což jsem si vysloužila pichlavou bolest vystřelující z mého krku. „Harry říkal, cos dneska udělala.“ Podívala jsem se po vysoké postavě stojící vedle mě, abych mohla zjistit, kdo mě to otravuje ve chvíli, kdy se snažím načerpat aspoň trochu síly před tím, než budu muset sníst svou večeři, což vyžaduje tolik námahy, že jsem začínala pochybovat o tom, jestli to vůbec zvládnu.

„Taky ti přeju hezký večer, Liame,“ zamumlala jsem unaveně.

„Vypadáš strašně, Char,“ zasmál se. Ani na sekundu neváhal a hned zabral Niallovo místo naproti mně.

„Aspoň něco máme společnýho,“ odsekla jsem uraženě a pokusila se ho mým znechuceným výrazem přimět k odchodu. Překvapivě to s ním ani nehnulo, jen se na mě dál usmíval, jako kdyby prožíval nejlepší den svého života.

„Dneska se ti podařilo Harryho vážně naštvat.“ A že on dneska naštval mě, nikoho nezajímá?!

„Chceš bouchnout šampáňo? Protože jestli ano, budeš to slavit sám. Nemám ani náladu, ani sílu.“
„Karma je svině, viď?“
„Karma hlavně neexistuje, Liame. Styles mě dneska nasral jako první, to, co se stalo při rozcvičce, byla jen … přirozená reakce. Pak nás všechny potrestal celodenním běháním jenom za to, že jsem se bránila,“ pronesla jsem dramaticky a dokonce se zmohla na pár rozhození rukou. „Takže se ptám já… Kdo sakra potrestá jeho? Přijde sem karma a jednu mu flákne? Těžko, Liame, těžko.“

„Čím tě, prosím tě, naštval? Muselo to být vážně něco, když takhle vyvádíš,“ zeptal se celkem vážným tónem. Položil si ruce před sebe na stůl a trochu se ke mně naklonil.

„Ať ti to řekne on,“ mávla jsem rukou a pootočila hlavu na druhou stranu od něj, abych se trochu uklidnila. Nechtěl mi říct, že Styles dneska neudělal nic špatnýho, že ne? Že ne?!

„Vy dva jste jak malý děcka, kurva. Kdo se v tom vašem bordelu má pořád vyznat?“

„Není to náš bordel. Je to jeho bordel. Já po něm nic uklízet nebudu, Liame. Já ne, mám ho plný zuby.“

„Když si mu mohla pomáhat v kuchyni, vypadalo to trochu jinak.“ Namířila jsem svůj pohled přesně na jeho oči a snažila se zjistit, jestli ví i o tom, jak mě chtěl Styles políbit. Jestli mu o tom řekl nebo ne.

Došla jsem k závěru, že nejspíš ne, protože by tím musel přiznat vlastní prohru a fakt, že jsem mu vysypala celý sáček mouky na hlavu, za což jsem teď byla neskutečně ráda.

„Drž hubu,“ sykla jsem nepříjemně. „Proč tady vůbec seš? Běž pryč.“

„Nikam nejdu. Chci vědět, co ti dneska provedl tak strašnýho,“ stál si za svým. Na bradě i pod nosem měl neoholené strniště, rty zkroucené do lehkého úšklebku a oči mírně přivřené. Vypadal neškodně, ale i tak jsem z něj měla trochu strach. Už jenom proto, že to byl Stylesův kamarád. To samo o sobě nesvědčilo nic dobrýho.

„Já ti to ale neřeknu. Běž pryč.“
„Až mi to povíš.“

„Slyšel jsi ji? Vypadni, dělej.“ Ozval se nad námi další hlas. Jenom jsem se vylekaně podívala, kdo to je tentokrát.

„Jééj,“ vypustil z úst lehce Liam, ale netvářil se, jako kdyby se mu z té židle chtělo nějak dvakrát vstát. Místo toho si podložil bradu jednou rukou a otočil se čelem k Niallovi, který v ruce držel tác s jídlem. Ten ho opatrně položil přede mě na stůl a ruce si pak složil na hrudníku.
„Dělej Payne, nikdo tě tu nechce.“
„Aaaaah,“ usmála se Liam stylem, který mi naháněl husí kůži. Nebylo na něm nic přátelského, ani milého. Spíš byl takový povýšený a dokonce bych řekla, že i slizký. Tohle rozhodně nevěstilo nic dobrýho. „Vidím, že ti ty modřiny už pomalu zmizely.“

„Ty jsi ale bystrý kluk,“ zakroutil nevěřícně hlavou Niall. „Dokonce umíš rozpoznat barvičky… téda.“
„Nezahrávej si se mnou, vole. Ty modřiny ti tam můžu vrátit ani nebudeš vědět jak,“ odpověděl naprosto nevzrušeně Liam a v jeho hlase se dalo snadno rozpoznat pobavení.

Tak řekne mi už někdo konečně, od čeho ty modřiny byly?!
„Tak poslouchej, Liame…“ Niall se zhluboka nadechl a rukama se zapřel o desku stolu, u kterého jsme seděli. Trochu se sklonil, aby byl Liamovu obličeji co nejblíž. „Jemu jsem dovolil mi dvakrát vrazit, protože pro to měl aspoň nějakej důvod. Neříkám, že ten důvod nebyl stupidní, ale budiž. Ale kdyby mi dal ještě jednu, přísahám, že už bych mu to oplatil. Tobě bych nedovolil ani jednu. Za prvý proto, že nemáš žádnej důvod mě mlátit a za druhý… jsi sráč.“
„O kom to tady sakra mluvíte?“ vložila jsem se jim do toho nechápavě. Copak Nialla někdo zmlátil? Proč by mi to neřekl? A hlavně… proč by ho někdo mlátil?
„Ah, takže tady kamarád se ti nepochlubil?“ zasmál se Liam a okamžitě přesunul zrak z Nialla na mě. Tenhle rozhovor mu musel připadat určitě neskutečně zábavný, protože oči mu najednou zářily nově nabitým potěšením.

„Opovaž se jí to říct,“ syknul mu Niall do obličeje.

„Harry zbil tady mistra jako malýho psa,“ uchichtl se Liam, kterému bylo Niallovo vyhrožování očividně úplně ukradené. Pobaveně si rukou projel krátkými vlasy a skousl si spodní ret. „A tenhle srab se ani nebránil.“ Zůstala jsem na oba dva zírat a nemohla uvěřit tomu, co mi Liam povídá. Proč by Styles Nialla mlátil? A proč by mi o tom nechtěl říct? Mohli jsme na něj udělat nějakou pomstu!

Bezmyšlenkovitě jsem vyskočila ze svého místa a obmotala své ruce kolem Niallova krku. Nezáleželo mi na tom, že mě bolí celé tělo… jen jsem ho prostě chtěla obejmout a říct mu, jak moc velkej magor je, a že ho nesnáším za to, že mi o tom nic neřekl.

„Nialle, proč to udělal?“
„No, Nialle povídej, proč to Harry udělal?“ připojil se ke mně i Liam jízlivým tónem.

„Musíte se zeptat jeho,“ odpověděl tiše a rukou mi opatrně naznačil, ať už ho konečně pustím. Udělala jsem, co po mě chtěl a sesunula se zpátky na svou židli.

„Nemusíme se ptát jeho, Nialle. Já to vím, ty to víš, jen ona ne. Tak proč jí to neřekneš?“
„Promiň Charlie, ale tohle nemůžu poslouchat. Vážně bych mu jednu natáhnul, kdybych tady zůstal,“ šeptl Niall, otočil se a prostě odešel. Zírala jsem za ním s otevřenou pusou a nemohla uvěřit, že mě tady s Liamem nechal zase samotnou.

„To je teda hrdina,“ poznamenal Liam suše, načež se tiše zasmál. Obdařila jsem ho jedním nepříjemným pohledem a natáhla se pro rohlík a hrnek čaje, co přinesl Niall.

„Ty jsi zase otrava,“ vypustila jsem lehce z úst ještě dřív, než jsem se poprvé zakousla do své večeře. Suchý rohlík a zelený čaj sice není nic moc, ale po celém tom dni jsem měla takový hlad, že bych snědla úplně cokoliv.

„Nechceš vědět, proč dostal blonďák na prdel?“ zeptal se posměšně. Jenom jsem zakroutila hlavou z jedné strany na druhou a upila horkého čaje z červeného hrnku.

„Ne,“ vydechla jsem nakonec. „Jestli mi to chce říct, tak mi to řekne.“

„Dneska s tebou není sranda,“ postěžoval si a natáhl se pro další rohlík, který Niall přinesl sobě.

„Díky,“ ušklíbla jsem se a znovu si kousla svého rohlíku. Chtěla jsem se zvednout a jít za Niallem, abych z něho vytáhla aspoň něco, ale znala jsem ho moc dobře na to, abych věděla, že teď je nejlepší nechat ho chvíli o samotě vychladnout.

„To nebyl kompliment,“ odsekl chladně.

„Budu to tak brát,“ usmála jsem se a znovu si kousla ve snaze tuhle celou diskuzi ukončit co nejdřív. Liam dokázal být vážně neskutečně otravný, když chtěl. Což bylo zrovna teď.

„Už mi řekneš, co ti Harry udělal dneska tak strašnýho?“

„Ne,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „La plvý je to hlus a za dluhý by ti to měl líct on.“

„Tak ještě jednou prosím. Nerozuměl jsem ti ani slovo.“ Otráveně jsem polkla sousto, co jsem měla v puse a napila se čaje.

„To, co udělal, bylo pěkně hnusný a měl by ti to říct on.“
„On si myslí, že nic špatnýho neudělal.“ Nevěřícně jsem stáhla obočí k sobě a zamračila se. Strčila jsem si do pusy poslední kousek rohlíku a s polovinou plného hrnku se postavila na nohy.

„Pak má buď hodně zvláštní smysl pro humor, nebo vážný psychologický problémy. Měl by si v hlavě konečně urovnat, co vlastně chce,“ pronesla jsem nakonec a raději odešla, protože jsem mu najednou chtěla vyklopit úplně všechno, co Styles udělal. Nejdřív ten skoro-polibek, pak naprostá ignorace, dnešní ráno a nakonec celé to běhání, kvůli kterému jsem skoro nemohla ani chodit. Aspoň, že už byl večer a já si mohla jít lehnout.

To vědomí při poledním klidu, že na to hřiště budu muset jít za hodinu znovu, mě málem zabilo. Myslela jsem, že z tý postele už v životě nevylezu, ale prostě jsem nemohla nechat Stylese takhle vyhrát. Takže jsem nakonec vstala a pokusila se přežít druhou půlku dnešního dne.

Sice jsem tenhle den přežila (což se dalo považovat za obrovskou výhru), ale teď jsem byla upřímně ráda za to, že si už můžu jít lehnout. Stačilo se jen doploužit do svého pokoje a měla jsem klid.

„Hej, ty hrnky by se neměly odnášet ven z jídelny,“ houknul někdo z lidí, kolem kterých jsem právě procházela. Zmateně jsem trhla hlavou, abych zjistila, kdo se mě to snaží zase buzerovat.

Překvapil mě člověk, kterého jsem uviděla. Nikdy jsme se spolu nebavili, nikdy jsme se ani nikde nepotkali, protože se mnou nechodil do třídy. Myslím, že to byl jeden z Liamových spolužáků, ale těžko říct, ani jsem nevěděla, jak se jmenuje.

„Rád komanduješ ostatní lidi?“ zeptala jsem se nebojácně. Stál zády opřený o jednu stěnu chodby, jednu nohou překříženou přes tu druhou a jeho zuby si hrály s tmavým piercingem ve spodním rtu. Světle hnědé vlasy měl vyčesané nahoru, což mi trochu připomnělo Nialla a jeho hairstyle.

„Ne,“ vydechl prostě. „Jenom ty, co porušují předpisy.“ Může mi někdo prosím říct, co to s těmi lidmi dneska je? Prvně Styles, pak Liam a nakonec tohle podivné stvoření? To se na mě dneska všichni domluvili nebo co?

„Okay… počkej si na jinou oběť, já už dneska nemám sílu s někým se hádat,“ mávla jsem rukou a udělala krok pryč od něj. Jenže i on se v ten moment pohnul, aby se nacházel pořád vedle mě.

„Myslíš, že budu mít dneska štěstí a narazím na někoho, kdo je stejně tak hezkej jako ty?“ zeptal se najednou. Překvapeně jsem otočila svou hlavu k němu, jen abych narazila na jeho výraz, který vypovídal o tom, že říkat takovéhle věci mu nedělá vůbec žádný problém.

„Jen pokud tudy projde Styles,“ sykla jsem nepříjemně a udělala pár dalších kroků pryč od něj. Vážně mi nebylo zrovna příjemný bavit se s někým, koho absolutně neznám, ve chvíli, kdy jsem byla ráda, že vůbec stojím na vlastních nohách. Samu sebe jsem viděla už jen v posteli, takže on byl pouze otrava, který mě zdržoval od toho, abych mohla jít spát. I když mi řekl, že jsem hezká… a to se zrovna moc často nestávalo.

„Oh, slyšel jsem, že máte nějaký neshody,“ uchichtl se. Odlepil se od stěny, o kterou se celou dobu opíral, a dal se do kroku hned vedle mě.

„Já se Stylesem nemám vůbec žádný neshody.“ Proč se všechny rozhovory musí vždycky točit kolem něj?

„Nemá tě rád,“ zasmál se znovu.

„Jo… já jeho taky ne.“
„Můžeš mít ráda mě,“ kouknul se na mě koutkem oka a znovu si začal pohrávat s tím piercingem ve rtu.

„To by asi nešlo. Ani nevím, jak se jmenuješ,“ zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu. S nikým tady nechci mít nic společnýho. Proč to Liam a ani tenhle … kluk nedokážou pochopit? Nechci být ničí kamarádka, nechci se smát nad zábavnými příhodami, co se jim stali při výcviku. Prostě nechci. Mám Nialla, ten mi stačí. Nehodlám si hledat žádný jiný kamarády. Už jednou jsem něco podobnýho zkoušela s Harrym, a jak to dopadlo? …špatně. Moc moc špatně.

„Můžu ti říct, jak se jmenuju,“ zašeptal a náhle jeho ruka byla na té mé. Silně obmotal své prsty kolem mého zápěstí a donutil mě tak zastavit se v půlce kroku. „Nebo mi můžeš říkat, jak budeš chtít ty,“ šeptl mi do ucha.

„Pusť mi tu ruku,“ zasyčela jsem výhružně. „Nemám na tebe náladu. Takže tě prosím, nech mě na pokoji, nebo začnu křičet.“
„Prosit a křičet můžeš i u mě na pokoji, hm?“ zeptal se slizce. Vážně jsem mu za ty kecy chtěla vrazit facku, ale bála jsem se, že by mi to pak oplatil. Takže… co jsem měla dělat? Začít vážně řvát? Vsadím se, že všem kolem by to bylo jedno. Nikdo by mi nepomohl, spíš by ještě podpořili tady tohohle idiota.

„Najdi si na to někoho jinýho. Myslím, že Liam sedí sám v jídelně.“ Cukla jsem rukou ve snaze se mu vykroutit, ale ani to s ním nehnulo.

„Ale no tak, krásko.“ Jemně mi sjel palcem od oka až ke rtům. Jen tenhle jeho dotyk nutil můj žaludek k minimálně trojitému saltu vzad. Bylo mi z něj zle. Vážně bylo. Neříkám, že jsem v životě potkala nějak moc kluků, kteří by o mě měli zájem, ale z něj mi bylo prostě zle.

„Třeba jindy, jo?“

„Proč ne teď?“ Protože seš nechutnej, slizkej a nemám tě ráda. Stačí to, jako důvod proč s ním nechci nic mít?

„Protože jsem moc unavená a naštvaná na Stylese,“ šeptla jsem a strhla pohled na zem pod námi. Prosím, ať už mě pustí… ať už mě pustí… prosím.

„Fajn. Já si počkám,“ ušklíbl se a líně vytáhl jeden koutek rtů nahoru.

„Dobře,“ kývla jsem. Jemně vypustil mou ruku ze svého stisku a já se od něj hned odtáhla. Po celém těle mi běhala husí kůže a třepaly se mi ruce. Byl by vážně schopný mi něco udělat? Doufám, že ne, protože jinak se mám na co těšit…

Pomalu jsem se zase dala do kroku a neskutečně si oddychla, když jsem zjistila, že nejde za mnou. Čím dál jsem od něj byla, tím víc jsem zrychlovala své tempo, až jsem nakonec i přese všechnu tu bolest skončila v poklusu. Bylo mi jedno, že čaj, který jsem ještě před chvílí měla v hrnku, byl teď rozlitý všude po mé ruce. Hlavně, že jsem byla pryč od něj.

„Mimochodem!“ zavolal za mnou a já sebou vyděšeně trhla. Stál přímo uprostřed chodby, ruce složené na hrudníku, nohy mírně od sebe a piercing zase mezi zuby. „Jmenuju se Luke.“
„Dobře,“ špitla jsem tak tiše, že pochybuju o tom, jestli to vůbec slyšel.

„Luke Hemmings.“

Pozn. Autorky: Nová postavaaaa! Jej :D. Nebo spíš… jej -.-“

Tentokrát to byla kapitola bez nějakých Charry scén, já vím… ale říkala jsem si, že kdybychom si dali od Stylese na chvíli pauzu, tak by to neuškodilo ;). Příště už tu zase bude, nebojte.

Jen jsem se vás chtěla zeptat, jestli vám nevadí, když tam občas dám nějakou tu podrobnější scénu z výcviku..? Nebaví mě to přeskakovat a navíc, když jim Styles dává všechny ty úkoly, tak je moooc boží… aspoň podle mě :D. A navíc Niall s Charlie to tam vždycky docela zabíjí, takže mě vcelku baví psát ty scény z výcviku, ale tak je to na vás, jestli chcete, abych to přeskakovala nebo ne. Ale spíš jde jen o to, jak moc podrobně to budu popisovat nebo ne.

Takže tak no… jinak co si myslíte o Lukovi? Já nejsem nějak moc velká fanynka 5sos, ale docela se mi líbí ta představa, že tam máme větší počet postav :3

A příště už tu zase bude Styles, takže … jo, asi se máte na co těšit. :D

Děkuju za všechno. Doufám, že se máte skvěle, protože si to zasloužíte :*

Tak… pa :3

Btw… kdyby se vám chtělo, tak mi zítra můžete držet palce při testu z chemie a v pátek ze zeměpisu, ale to jen, kdyby se vám vážně chtělo :)