Bože můj. Chtěl mě doopravdy políbit, nebo mě jen zkoušel a chtěl vědět, jak zareaguju? Nemohla jsem racionálně uvažovat, když byl takhle blízko. Moc, moc, moc blízko. Pokaždé, když se nadechnul, se jeho tričko jemně otřelo o to moje. Když zase vydechnul, byl tenhle nepatrný dotyk pryč a zbyla jen jeho dlaň na mé tváři. Absolutně jsem tohle jeho chování nechápala. V noci se tvářil, jako kdyby z nás byli nejlepší kamarádi, ráno pak dělal, že si vůbec nic nepamatuje, a teď? Teď tady na mě něco zkoušel pravděpodobně za účelem mě zmást ještě víc, než jsem do té doby byla. Vůbec jsem mu nerozuměla. Byl to ten nejsložitější člověk, kterého jsem kdy potkala. 

Rty se mu zkroutily do úšklebku, přičemž se mu v jedné tváři vytvaroval ďolíček. Vypadalo to, jako kdyby znovu mohl číst mé myšlenky a chtěl mi tím ještě víc zamotat hlavu. Byl tak hrozně blízko, což působilo docela zvláštně vzhledem k tomu, že jsem si k sobě moc lidí nepouštěla. Jenže jeho přítomnost byla něco úplně jiného. Byla jsem v bezpečí a v pořádku, když byl kolem mě on. Zvlášť teď, když se nacházel takhle blízko.

Cítila jsem, jak je pro mě tahle chvíle vzácná. Nikdy jsem nikomu nevěřila, alespoň ne tolik jako jemu. A to jsem k tomu ani neměla pořádný důvod. Bylo pro mě neskutečně důležité, abych tohle nějak nepokazila. Všechno muselo zůstat přesně takhle. Tohle mezi námi se prostě nesmělo pokazit, protože nikdo jiný by se o mně takhle nepostaral a já někoho jako je on strašně potřebovala.

Zadívala jsem se hlouběji do jeho potemnělých očí a hledala v nich něco, co se poslední dobou změnilo. Tolik věcí bylo jinak, ale jeho oči pořád zůstávaly stejné. Stejně temné, stejně tajemné a pořád stejně úžasné. Zhluboka jsem se nadechla a jeho vůně mi opět a zase zaplavila celé tělo. Naštěstí se vyhnula mé mysli, a tak jsem se dokázala soustředit na realitu před sebou. Zavřela jsem pevně víčka očí, abych si tenhle okamžik dokázala vpálit do paměti. Chtěla jsem si tohle všechno do detailu pamatovat. Ten jeho pohled, tu vůni, ten pocit bezpečí, moje neustále podlamující se kolena i jeho růžové rty, které byly neskutečně blízko těm mým.

Ještě víc jsem se zapřela o dřevěnou desku za sebou a natáhla po ní ruku dozadu. Oči jsem měla stále zavřené a neustále si opakovala, že tohle se prostě nesmí pokazit.

Cítila jsem, jak strašně rychle dýchám a při každém nádechu se ztrácím v tom okamžiku víc a víc. Snažila jsem se nenechat se ovládnout a spíš se soustředila na tu tmu před mýma očima. Tohle celé trvalo už moc dlouho a já si byla jistá, že kdyby to trvalo ještě o pár sekund dýl, mohlo by se to pokazit. Myslím, že já bych to pokazila. Proto jsem ještě pevněji stiskla oči k sobě a nechala svůj mozek dělat to, co si myslel, že je pro mě nejlepší. Věděla jsem, že moje i jeho tělo se dalo do pohybu, ale neměla jsem odvahu na to, abych dokázala otevřít oči.
Vlastně jsem je ani otevírat nemusela, protože jsem věděla úplně přesně, co se děje. Když jsem je po pár vteřinách vlastního přesvědčování otevřela, našla jsem svou ruku nataženou nad Harryho hlavou. V dlani jsem držela prázdný papírový sáček a Harry, který ještě pořád stál tak hrozně blízko, měl na hlavě rozsypanou mouku.

Padala mu po vlasech přes obličej, mezi námi a pak na zem. Pár zrníček samozřejmě dopadlo i na můj obličej, i do mých vlasů, ale rozhodně se to nedalo ani z poloviny srovnat s množstvím, které měl na sobě on. S úlevou jsem si oddychla, protože jsem to zvládla a hlavně nic nepokazila.

Harry ode mě o pár kroků odstoupil a párkrát rychle zakroutil hlavou z jedné strany na druhou, čímž se mu ten malý kopeček mouky sesypal z hlavy na zem. Na obličeji mu zůstaly bílé šmouhy, zejména kolem očí, které se snažil prsty neúspěšně smazat. Věděla jsem, že něco podobného musím mít na obličeji i já, ale v tu chvíli mi to nemohlo být víc jedno. Němě jsem zírala na Harryho před sebou a na jeho marné snahy oprášit si bílé šmouhy z tmavého oblečení.

Konečně jsem zase mohla dýchat, ale na druhou stranu mě z každé strany zase obklopil chladný vzduch. Necítila jsem se tak hezky jako před pár okamžiky, ale takhle to bylo správně. Takhle to mělo být. Žádné dotyky, žádné dýchání horkého vzduchu do cizího obličeje… nic takového. Potřebovala jsem, aby mě bral vážně a dál mi pomáhal, kdyby se mi něco stalo. Nechtěla jsem, aby mě považoval za nějakou svou hračku, se kterou si na chvíli pohraje a pak ji zapomene v koutě. To se nemohlo stát. Ne teď, ne tento týden, kdy jsem ho tak moc potřebovala. Dnešní ráno toho bylo důkazem a na ničem jiném nezáleželo.

V ten moment jsem absolutně nechtěla mluvit, a vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem něčeho takového vůbec schopná, ale moc dobře jsem věděla, že potichu taky zůstat nemůžu. Jenže jsem neměla ani ponětí, co bych mu teď asi tak mohla říct. Vždyť jsem mu právě vyklopila aspoň půl kila mouky na hlavu, proboha.

„Já ví-,“ začala jsem jeden ze svých chabých pokusů o zahájení nějaké konverzace, jenže on mě nenechal ani se omluvit. Vzhlédnul přímo na mě a pohledem provrtal můj obličej jedním z těch nenávistných pohledů. Jedním z těch, které jsem u něj vídávala dřív.

„Nic neříkej,“ odseknul a vymotal si z hlavy čelenku, aby se mohl vlasy lépe očistit. „Už tě nechám na pokoji, neboj se.“
„Já ne-.“ Nechtěla jsem, aby mě nechal na pokoji, jen aby mě bral vážně a ne jako nějakou ubohou puberťačku, která mu podlehne v okamžiku, kdy jí ukáže ty své neodolatelné ďolíčky. Nikdy jsem taková nebyla a nehodlala jsem na tom nic měnit.

„Zastav, už nemluv. Nevysiluj se,“ usmál se na mě. Brzy jsem pochopila, že to nebyl upřímný úsměv, ale jen ironický. „Mohla jsi mluvit před tím a ne na mě hned vytáhnout mouku … nebo co to je. Teď už mě to nezajímá.“ Čelenka, která byla na začátku našeho vaření tmavě modrá, teď byla skoro celá ušpiněná od mouky a byla teď víc světlá než tmavá. Jemně zakroutil hlavou s tím ironickým úsměvem pořád ještě stále na rtech a čelenka mu vzápětí vyklouzla z prstů. Ani se po ní nepodíval. Prostě ji nechal ležet na špinavé zemi, jako kdyby to byl jen nějaký odpad. „Dělej si, co chceš. Hlavně už mě do toho nezatahuj,“ procedil skrz pěvně zatnuté zuby. Rychle se ke mně otočil zády a vypochodoval z kuchyně pryč. Když se přiblížil ke dveřím, hbitě je otevřel a pak zase zavřel s takovým prásknutím, že mě to donutilo leknutím povyskočit.

Ještě chvíli jsem zírala na dveře, za kterými zmizel, a doufala, že se vrátí. Věděla jsem, že k něčemu takovému nedojde… ale stejně, doufala jsem, že to pochopí. Očividně mu na tom nezáleželo tolik, jako mně. Nejspíš rád hrál s lidmi tady tyhle hry, ve kterých já rozhodně dobrá nebyla a nikdy nebudu. Měla jsem takovou radost, že bychom mohli konečně být v pohodě. Že bychom se nemuseli tolik hádat, tolik se provokovat… ale nic z toho nebylo. Zase. Bylo to jako začarovaný kruh, protože všechno se opakovala pořád dokola.

Sama jsem zakroutila hlavou nad tím, jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že by to mohl vnímat stejně jako já. Udělala jsem pár kroků před sebe a sebrala pohozenou čelenku ze země. Nadvakrát jsem si ji obmotala kolem zápěstí a poté se vydala hledat koště, abych mohla uklidit ten nepořádek.

Všechny činnosti jsem dělala naprosto automaticky. Vůbec jsem se nesoustředila a ani jsem nepřemýšlela nad tím, co právě dělám. Vlastně mi to bylo úplně fuk. Spíš mě zajímalo, co budu dělat, až znovu dostanu jeden z těch záchvatů a Harry se mnou nebude. Ta myšlenka mě pronásledovala celé dopoledne, ale to jsem si pokaždé řekla, že se nic takového nestane. Že on se mnou pokaždé bude a dá na mě pozor. Jenže teď už se to nezdálo tak pravděpodobné. Zase jsem v tom byla sama, což se mi ani trochu nelíbilo. Nechtěla jsem být sama. Kdyby tu aspoň byl Louis… nebo Liam.
Nametla jsem všechen ten nepořádek na lopatku a vyhodila ho do koše u dveří. Ruku jsem si položila na kapsu u kraťasů, kde jsem si myslela, že by mohl být můj mobil. Nic takového jako můj mobil tam nebylo. Kapsa byla prázdná a já věděla, že můj telefon zůstal u Stylese v pokoji. Chtěla jsem zavolat Niallovi a zeptat se ho, kdy se vrátí, ale neměla jsem takovou odvahu, abych teď Stylesovi lezla do pokoje. To teda ani náhodou.

Jenom jsem si nad tím vším povzdychla a uklidila koště zpátky, kde jsem ho vzala. Celou kuchyň jsem pozhasínala a unaveně se ploužila směrem ke svému pokoji. Byla jsem unavená, smutná a zároveň naštvaná. Naštvaná na něj. Vždyť to přece nebyla moje chyba, že se tohle stalo. On si začal, on to chtěl, to on si se mnou zahrával. Já se jenom bránila, na to má snad každý právo, ne? Možná je dobře, že se tohle stalo a on mě nechá konečně na pokoji. Nejspíš to pro něj byla celou dobu jen nějaká hra, jak mi ještě víc ublížit. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Jednu chvilku byl milý a v tu druhou mě chtěl zabít. Tohle nebylo normální.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a hned je za sebou zavřela. Udělala jsem dalších pět kroků ke své posteli a hned se na ni svalila. Všude bylo už takové šero a z okna byly dokonce vidět nějaké ty červánky. Vymotala jsem si gumičku z vlasů a zahrabala se pod peřinu, čelem k oknu. Když jsem si přehnula polštář na půlky a ještě si podložila rukou hlavu, dokázala jsem se dívat ven z okna i přes to, že jsem ležela v posteli.
Párkrát jsem si promnula oči a snažila se potlačit ten přicházející pocit smutku. Tak nějak jsem si ani nechtěla připustit, že jsem to celé možná pokazila jenom tím, že jsem se to snažila nepokazit. Asi to ani nedává smysl. Já nedávám smysl. Ale co by se asi tak stalo potom polibku?! Co on si sakra myslel, že se stane?! Já vím přesně, co by se stalo. Nic by se nezměnilo a já bych byla pořád sama. Možná, že ne hned teď… třeba až zítra… třeba za týden, až by ho to přestalo se mnou bavit. Konec konců to byl můj učitel, takže podle správného by se něco takového jako je líbání ani nemělo stát.

Všechno na tom bylo špatně, ať jsem se na to dívala z jakého pohledu, jsem chtěla.

Panebože, tak moc jsem toužila po tom, zavolat Kate, aby mi řekla, že jsem udělala správnou věc. Tak strašně jsem potřebovala slyšet, že jsem to nepokazila a že ve skutečnosti dávám větší smysl než on.

„Charlie, jsi tam?“ ozvalo se trojité zaklepání na mých dveřích. Vím jisto jistě, že se mi rty zkroutily do úsměvu jenom, když jsem uslyšela jeho hlas. Vyskočila jsem z postele a sprintem se hnala ke dveřím. Trhnutím jsem je otevřela a okamžitě mu skončila kolem krku. Pevně jsem kolem něj obmotala svoje ruce a hlavu si složila na jeho rameno.

„Nialle, nedokážeš si ani představit, jak neskutečně moc jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem do rukávu jeho bílé košile. Nevím, proč měl na sobě košili, kterou jsem na něm v životě neviděla, ale bylo mi totálně ukradený. Stejně jako to, co si o mně v tu chvíli musel myslet. Bylo mi to jedno, úplně jedno. Hlavně, že se tady ukázal a já nezůstala úplně sama. „Děkuju pane Bože.“
„Jsi v pořádku?“

„Jsem strašlivě ráda, že jsi tady. Ani si nedokážeš představit, jak moc,“ zamumlala jsem a podívala se na jeho nechápavý obličej. I přes to, že jsme se nerozloučili úplně v tom nejlepším, se teď na mě usmíval a jeho modré oči se spokojeně třpytily při pohledu na mě. Jeho ruce už byly taktéž pevně obtočené kolem mých zad a pevně mě k němu tiskly.

„Vrátil jsem se dřív,“ prohodil jen tak mimochodem, jako kdyby o nebylo vůbec důležitý. „měl jsem o tebe docela strach, víš,“ dodal vyčítavě. „To byl taky nápad tě tady nechat samotnou se Stylesem. Málem jsem se zbláznil.“
„Ani mi ho nepřipomínej.“
„Taky o něm nechci zrovna dvakrát mluvit,“ odseknul a nedokázal si odpustit protočení očí v sloup. Alespoň s ním jsem si mohla být jistá, že to, co jsem udělala, bylo správné.

Opatrně jsem se od něj odtáhla a rukou naznačila, ať jde dovnitř. Neměla jsem zapotřebí stát na chodbě, kudy by mohl každou chvíli projít Styles. Už jen ta představa mi naháněla husí kůži.

„Takže seš už v pořádku?“ zeptal se hned, jak se za námi zabouchly dveře. Přejela jsem ho nevěřícným pohledem od nohou až k obličeji a celý tenhle pohyb ještě jednou raději zopakovala.
„Ty se bojíš o mě?“ zašeptala jsem s překvapeně zkrouceným obličejem. „Já mám strach o tebe.“
„A to jako proč?“ odseknul a zamračil se, přičemž si strčil jednu ruku do kapsy u kalhot. Už jen tohle gesto bylo zvláštní.

„Máš na sobě oblek. Kdo tě donutil si to oblíknout?“ ušklíbla jsem se a jenom pro ujištění přejela ukazováčkem po saku, které měl přehozené přes druhé rameno. Bylo celé šedivé a už od pohledu mi bylo jasné, že musí být strašně těžké a venku v něm bude hodně velké teplo. Na nohách měl natažené kalhoty, které byly úplně ze stejného materiálu jako sako. Na chodidlech měl dokonce lakované černé boty, čemuž jsem se musela zasmát, jelikož jsem si ho nedokázala představit v ničem jiném než v teniskách.

„Tetička,“ povzdychnul si a prsty si párkrát přejel po čele, což jsem pochopila jako nějaký pokus o uklidnění. Docela mi to připomnělo mě, když jsem tohle udělala ráno Harrymu, aby mu z čela zmizela ta jeho vráska. „Bratránek měl narozeniny,“ vydechnul vyčerpaně a těžké sako mrsknul na křeslo hned vedle postele.

„Ty máš bratrance?“
„Nejenom jednoho. Dokonce dva – jsou to dvojčata. Takže to celé bylo double nudná párty. Oba dva jsou to neskuteční idioti.“ Posadil se na mou postel, přičemž si obličej schoval do dlaní a zakroutil hlavou. Já zůstala stát přímo před ním a sledovala ho se založenýma rukama na hrudníku a úsměvem na rtech. V životě bych nevěřila, že budu mít možnost ho někdy vidět v obleku. Nikdy.
„Kolik jim vůbec je?“
„No, to je právě ten problém!“ podíval se na mě najednou se zarudlýma očima. Vypadal vážně vyčerpaně a mě hnedka úsměv ze rtů zmizel. „Je jim jednadvacet. Pochopíš to?! Je jim zasranejch jednadvacet a na jejich oslavě nebyla ani jedna jediná flaška alkoholu. A ještě k tomu jsem se musel narvat do toho posranýho obleku, jak kdybych šel na návštěvu do Bílýho domu. Kurva, kdyby mě už konečně bylo jednadvacet, tak – tak-.“
„Ten oblek ti náhodou sluší,“ pousmála jsem se na něj a sedla si na postel vedle něj. Otočil na mě svou hlavu a zhluboka se nadechl.

„Zaprvý je v něm vedro jak to prase, za druhý mě to všude kouše a škrábe a za třetí jsem si slíbil, že jediná příležitost, kdy se do něčeho takovýho narvu, bude moje vlastní svatba. Pak to ze sebe sundám a víckrát se na to ani nepodívám.“
„Aspoň ti nedali kravatu,“ uchichtla jsem se a všimla si, jak i jeden jeho koutek rtů se zvedá do úsměvu.

„To si jenom myslíš,“ trhnul rameny a zaklonil hlavu dozadu. „Byla růžová. Kdo tohle udělá?! Vždyť to byla oslava plnoletosti a já na sobě měl růžovou kravatu!“
„Kam jsi ji dal?“ Podíval se na mě s povytaženým obočím způsobem, kterým se mě ptal, jestli mi to náhodou není úplně jasný.

„Vyhodil jsem ji do první popelnice, kterou jsem potkal.“
„To je škoda,“ utrousila jsem bokem.

„A to zase jako proč?“
„Takovou příležitost už v životě mít nebudu. Chtěla bych něco takovýho vidět,“ pousmála jsem se na něj, za což jsem si vysloužila jen jedno jeho ironické uchichtnutí.

„V zájmu tvého vlastního duševního zdraví nechceš nic takovýho vidět. To ti přísahám.“ Přehodil svou paži kolem mých ramen a přitáhnul si mě k sobě. Hlavu jsem mu spokojeně položila na rameno a spokojeně se nadechla. Jeho vůně mě vždycky dokázala dokonale uklidnit a ujistit mě, že nejsem úplně sama. Byl to můj nejlepší přítel a já byla neskutečně vděčná, že někdo jako on vůbec existuje. Lidé jako on byli výjimkou. Vždycky upřímní, vždycky přátelští a neskutečně zábavní.

„Když už se bavíme o tvém zdraví, jak ti je?“ zašeptal mi starostlivě do ucha.

„Je mi dobře.“
„Určitě?“
„Jo, vážně. Tento týden bych měla ještě zůstat v posteli, brát antibiotika a nějaký vitamíny a pak by to mělo být zas v pohodě.“
„Tak to je dobře,“ vydechl s úlevou.

„Ale jestli ode mě nechceš něco chytit, měl bys asi odejít,“ upozornila jsem ho jemně, i když jsem moc dobře věděla, co mi na to odpoví.

„Tssss… já jsem odolnej proti všemu,“ odpověděl sebejistě.

„Kromě tetičky a růžový kravaty,“ neodpustila jsem si tuhle poznámku. Jenom jsem slyšela, jak mu z úst vychází zvonivý smích a pak jsem cítila, jak nás oba povalil do postele, na které jsme do té chvíle seděli.

„Kromě tetičky a růžový kravaty,“ přikývl na souhlas a znovu se zasmál. Svou ruku měl obtočenou kolem mého ramene a moje hlava klidně ležela na jeho hrudníku. „Za to, co jsem řekl předtím, se ti omlouvám, Charlie. Nemyslím si, že bys se Stylesem mohla něco mít,“ promluvil najednou vážně.

„Nialle, můžu tě ujistit na tisíc procent, že s ním absolutně nic nemám. Vážně. Jenom na mě dával pozor a vzal mě k doktorovi. To je všechno.“
„Jo, já vím. Promiň.“

„Odpuštěno pod podmínkou, že už o tom nebudeme mluvit.“ I když jsem mu nemohla vidět do obličeje, věděla jsem, že teďka má na rtech určitě ten svůj spokojený úsměv a jen lehce přikyvuje hlavou.

„Souhlas.“

Pozn. Autorky: Kdo má tady toho Nialla taky tak rád jako já?

A teď vážně. Omlouvám se, že jsem to minule tak utnula a vím, že jste se těšili, až se mezi nimi něco stane, ale… Takhle lehký to mít nebudou. Omlouvám se, ale chce to nějaký drama.

Co byste řekli na příští kapitolku z Harryho pohledu? :)

Jinak další kapitolu bych viděla zas tak asi na pátek … Snažím se psát, kdykoliv mám čas, ale musím se zároveň ještě učit a chodit do kroužku, takže toho volnýho času mi už moc nezbývá. ;)

Tak mi dejte vědět, jak se vám to líbilo, i přes to, že se mezi těma dvouma nic nestalo. Můžete mi třeba udělat radost nějakým supr-čupr dlouhým komentem. To by od vás bylo moc hezký, vždycky mi to zvedne náladu.

Miluju vás, všechny do jednoho.