Opatrně a hlavně tiše jsem pootočila hlavu napravo ode mě. Stál tam Styles a všechny v naší skupině si měřil přísným pohledem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem z něj neměla strach. Děsil mě, zvlášť takhle dopoledne, kdy ho dokázalo vytočit úplně všechno. No.. ne, že by tomu odpoledne bylo jinak.

Stál na místě, s rukama spojenýma za zády, tělo narovnané jako pravítko, což u něj nebylo zas tak obvyklé. Na sobě měl jeho oblíbený šedý svetr, který se přetahuje přes hlavu, a na nohou natažené upnuté černé kalhoty doplněné starými oprýskanými botami. V tmavých vlasech měl posazenou tmavě červenou čelenku. On, na rozdíl ode mě a Zayna, byl typickým příkladem ranního ptáčete. Vsadím se, že vstává o hodinu dřív, než je potřeba, jen aby náhodou něco nepromeškal a mohl nás o to déle tyranizovat.

V tu chvíli mi naštěstí v kapse zavibroval telefon a já na něj konečně přestala tak zírat. Všichni kolem mě ještě stále cvičili nějaké stupidní cviky na posilování břicha a nohou, přičemž už skoro tři hodiny leželi na podložkách na zemi, stejně jako já. Nepatrně jsem posunula prsty směrem do kapsy a jemně do nich chytila telefon. V momentě, kdy už jsem ho držela pevně v dlani a chtěla vytáhnout, zjevila se nade mnou ruka se stříbrnými hodinkami a neuvěřitelně dlouhými prsty.

Opatrně jsem vzhlédla nahoru, kde se třpytil pár zelených naštvaných očí. Otevřela jsem pusu v údivu, jak se dokázal z jednoho místa dostat na druhé tak rychle a nepozorovaně.

Znovu naznačil rukou, abych mu telefon odevzdala. Sklopila jsem pohled ke své dlani, kde jsem ho pevně tiskla. Ke svému vlastnímu nemalému překvapení jsem ho jednoduše vložila do ruky nade mnou. Nechtěla jsem dělat další zbytečnou scénu, což ho podle jeho výrazu docela překvapilo. Mě samotnou to taky docela překvapilo, pravda. Nakrčil obočí a rty se mu zkroutily do něčeho, co by vzdáleně mohlo připomínat úsměv.

„Kdy?" šeptla jsem tiše a nervózně se rozhlédla po lidech kolem nás, kteří nám naštěstí nevěnovali žádnou pozornost.. ještě by si o mně mohli začít myslet, že se k němu dokážu chovat normálně.. a to bychom přece nechtěli. Docela mi vyhovovalo, že si lidi mysleli, že jsem protivný člověk. Pak ode mě ani neočekávali nic milého.

„Kdy co?" zeptal se skoro stejně tiše jako já a v duhovkách mu hrály jiskřičky pobavení, přičemž se mu kolem očí vytvořily malé vrásky.

„Kdy mi ho vrátíte?" kousla jsem se nervózně do spodního rtu. Jediná věc, která mě tu ještě jakž takž držela při smyslech, byly každodenní hovory s mou sestrou. Jenže k tomu samozřejmě potřebujete telefon, bez něj by to šlo docela špatně. Bez mobilu bych mohla volat akorát tak z okna.

„Nemusel bych ti ho vracet nikdy. Mobilní telefony jsou přísně zakázány," odsekl formálním tónem a schoval telefon do zadní kapsy kalhot. Docela jsem se divila, že se tam na něj ještě našlo místo, protože takové úplé džíny jsem na nikom jiném ještě v životě neviděla. Jenom na sobě, možná.

Slabě jsem přikývla a stejně jako všichni ostatní se začala zvedat z podložek. Styles si mě změřil pohledem a zúžil své oči. „Ještě si to rozmyslím." S těmito slovy odešel z posilovny, čímž dával všem najevo, že dnešní dopolední program je u konce.

Povzdychla jsem si a uklidila svou podložku do skříně. Poté jsem se připojila ke skupince ostatních studentů, kteří mířili rovnou na oběd do jídelny. S nikým jsem se tu nebavila. Šla jsem tiše za nimi a hledala před sebou Nialla. Nikdo jiný než Niall tu totiž nebyl. Pravda... do téhle školy chodí víc než 300 lidí, ale nikdo z nich se nedokáže bavit o ničem jiném, než o tom, jak je tahle škola úžasná. To já nemám zapotřebí.

Ještě k tomu když ze všech „studentů" tady, bylo pouhých 7 děvčat. Ale nazývat je děvčaty není docela přesné pojmenování. Kdybyste je potkali někde na ulici, pravděpodobně byste si mysleli, že je to jen nějaký hnusný kluk. Možná, že byly ještě horší než všichni kluci tady. Byly všechny protivné a svým způsobem i namyšlené. Naštěstí ani jedna z nich se mnou nechodila do třídy. To už bych se asi vážně zbláznila.

„Hej!" dloubnul mě někdo loktem do žeber. Šokovaně jsem cukla hlavou a dlaní se chytila za postižené místo na hrudníku. „Charlie?" houknul Niall, který se na mě usmíval, a já usoudila, že to on mě právě zasáhnul.

„Jo?" vyhrkla jsem.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a usadil se na jednu z židlí v jídelně. Já se sesunula na židli naproti němu. Na jídlo jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení.

„Ne," broukla jsem a podepřela si obličej dlaněmi a lokty si položila na stůl. „Styles má můj telefon," procedila jsem skrz zuby. Očima jsem projela celou jídelnu, která se pomalu začala plnit lidmi.
„Shit," hlesl Nialler. Přikývla jsem na znamení, že s ním naprosto souhlasím. Hned na to jsem se pořádně rozhlédla kolem, jestli Stylese náhodou někde nezahlídnu. „Co budeš dělat?" zeptal se a já se přinutila vrátit na něj svůj unavený pohled.

„Nic," pokrčila jsem rameny. „Budu muset počkat, až mi ho sám vrátí." Jeho jediná reakce bylo vykulení očí.

„Žádná drtivá pomsta?"

„Ne," zakroutila jsem hlavou. „Teď hlavně potřebuju dostat zpátky mobil. Jestli chce, abych ho za to poslouchala, tak ho budu poslouchat," pronesla jsem vyčerpaně. „Klidně ho i poprosím, když budu muset."

„Jdem si pro jídlo," kývl hlavou k okýnku, kde se vydávají obědy, a raději tak změnil téma. Byla jsem mu za to vděčná, neměla jsem sílu se hádat ještě s ním, zvlášť pak kvůli Stylesovi.

„Hm," broukla jsem nazpátek. Zhluboka jsem se nadechla a opět vydechla, načež jsem se chtěla zvednout z dřevěné židle.

„Prosím tě, zůstaň sedět," ozval se znovu Niall. „Já ti to přinesu. Vypadá to, že bys tam ani nedošla." Děkovně jsem se na něj podívala a položila si lokty zpátky na stůl. Vzápětí jsem nasměřovala pohled k místu, kde seděli všichni důstojníci. Ať už ti co mají nás, jakožto nováčky, nebo ti, kteří mají na starosti starší kadety. Dohromady jich na této škole bylo snad dvanáct, ale já stěží znala čtyři z nich. Zayn se otráveně rozhlížel po všech lidech kolem a vypadal docela naštvaně a zároveň unaveně. Nakonec jsem byla celkem ráda, že zrovna dneska máme Harryho a ne Zayna. Když už mluvíme o Harrym... právě si to mířil k jejich stolu. Bolestivě jsem se kousla do prstu, když jsem uviděla můj mobil v jeho ruce.

Může být někdo tak blbej jako já a ani si nenastavit heslo do telefonu, když žije v budově plný debilů? Na mou obranu jsem vždycky potřebovala mobil použít tak rychle, jak jen to šlo, takže na heslo jsem ani nepomyslela. No, teď si to už aspoň budu pamatovat.

Harry se posadil na své obvyklé místo mezi ty dva tupce, kteří taky patří k vedoucím naší třídy a zároveň naproti Zaynovi. Na tváři se mu usídlil nicneříkající výraz a do rukou se mu opět dostal můj telefon. Když palcem přejel po obrazovce, bylo mi okamžitě jasný, že se nebojí mi mobil důkladně prošmejdit.

Frustrovaně jsem schovala obličej do dlaní a složila ruce na stůl. Na chvilku mě napadlo, že si třeba chce jen zahrát jednu z mých dvou her, co tam mám, přičemž jedna je Candy Crush a druhá PixWords – za tu dobu, co tu jsem, jsem PixWords dohrála už čtyřikrát úplně do konce... Nebo se třeba chtěl jenom podívat, co poslouchám za hudbu. I když se vsadím, že můj hudební vkus by ho jistě překvapil a zajisté by se mu nelíbil.

Tyhle naděje mě opustily ve chvíli, kdy jsem se něj znovu nenápadně podívala a on mi na oplátku poslal šokovaný pohled.

„A do hajzlu," vydechla jsem sama pro sebe. Došlo mi, že nemůže dělat nic jinýho, než si číst konverzaci s mou sestrou, kterou jsem ani nestihla vypnout, protože jinak by si třeba prohlížel fotky nebo co já vím... ale určitě by se u toho netvářil tak zděšeně jako právě teď. Nutno dodat, že téměř vždycky jsme se sestrou rozebíraly pořád to jedno stejné téma dokola – jeho. Takže šokovaný výraz, který mi právě posílal, byl zcela oprávněný.

Opět jsem se na něj podívala v naději, že třeba můj mobil už odložil. Místo toho na mě zíral úplně stejně jako před tím. Oči doširoka otevřené stejně tak jako ústa. Takhle vyvedeného z míry jsem ho ještě neviděla, a to už jsem mu udělala hodně naschválů.

Nepříjemně jsem se ošila a vyskočila ze židle. Ještě stále mě propaloval upřeným pohledem. Já jenom jemně pokrčila rameny a zakroutila hlavou. Hned nato jsem vyběhla z jídelny tak rychle, jak jsem jen dokázala. Niallovi to později vysvětlím, ale Stylesovi asi těžko.