Pozn. Autorky: Tak si dáme zase nějakou pohodovou kapitolku, ne? :) hah..

‚Jsem na pláži. Všude kolem je horký písek. Jen já, písek a voda. Je mi hezky teploučko a mám na sobě úplně nové tyrkysové bikiny, které stály aspoň sto dolarů. A koupila jsem si je sama, protože nikdo jiný tady není. Vůbec nikdo. Nikdo mě neotravuje, ani nekomanduje. Prostě ležím na písku. Ne… vlastně ne na písku. Na lehátku! Přece nechci mít písek i ve vlasech, že jo?‘

„Ahoj Charlie!“ Ne. Tohle nebyl člověk. Jenom… racek. Jo, jenom racek. „Spíš?“

„Jsem na pláži,“ odpověděla jsem bez zájmu. Ani jsem se nedonutila otevřít oči a dál své myšlenky soustředila na mou dokonalou představu.

„Shit! Ty už máš i halucinace?“ Tentokrát jsem už oči nedokázala nechat zavřené. Otráveně jsem je otevřela a vidina osamocené pláže, někde na Maledivách, se přede mnou okamžitě rozplynula. Zase jsem byla v cizím, chladném v pokoji a neležela jsem ani na písku, ani na lehátku, nýbrž v posteli. Co bych teď dala za ten písek ve vlasech…

„Co tady chceš, Liame?“ zeptala jsem se přímočaře a rozespale se posadila na turka. Prohrábla jsem si prsty vlasy a záda si jako vždycky opřela o zeď za mnou.

„Přišel jsem se podívat na maroda,“ šlehl po mě zářivým úsměvem. Přisunul si křeslo blíž k posteli a hned se na něj posadil. Lokty si složil na kolenou a trochu se ke mně naklonil. Připadala jsem si jako na smrtelné posteli a zároveň jako zvířátko v zoo, na které se každý může přijít podívat, kdykoliv se mu zachce. Ten pocit se mi ani trochu nelíbil.

„Až řeknu Stylesovi, žes mě probudil, vlastnoručně ti zakroutí krkem,“ ušklíbla jsem se, načež jsem se na něj nevinně usmála.

„Nespala jsi.“

„Byla jsem na pláži! To je lepší než spánek. Tam je teploučko, jsem tam sama, což znamená, že tam nejsi ty… á je to prostě boží.“ Založila jsem si ruce na hrudníku a povytáhla jedno obočí. Liamovy oříškové oči okamžitě změkly a znovu se usmál. Asi dobrá nálada nebo co…

„Ale prosím tě. Musela ses hrozně nudit.“

„To máš teda pravdu,“ přikývla jsem. „Ty někam jedeš?“ zamračila jsem se, když jsem si ho lépe prohlídla. Měl na sobě světle modré džíny s dírou na koleni, bílé tílko a kolem pasu obmotanou červeno-černou kostkovanou košili.

„Jo, musím si jet domů vyprat nějaký oblečení.“ Ne, že bychom byli nějací kamarádi, ale tahle odpověď se mi ani trochu nelíbila. Klidně bych mu to oblečení vlastnoručně vyprala v umyvadle, kdyby tady zůstal a dělal mi společnost. I když je to Liam… „Nepotřebuješ něco vyprat nebo koupit, když už budu ve městě?“ Znovu jsem se na něj pousmála a jenom jemně zakroutila hlavou.

„Ne, díky.“ Trochu jsem se zavrtěla a přetáhla si přes sebe peřinu. „Kdy se vrátíš?“

„Neříkej, že bys chtěla, abych tu zůstal.“ Povytáhnul jedno obočí a zároveň i koutek svých rtů. Taky jsem si všimla, jak narovnává svá záda a trochu vystrkuje bradu. Očividně měl sám ze sebe radost.

„Jo, chtěla,“ povzdechla jsem si. Už jenom pomyšlení na to, že tady budu celý týden sama, ve mně vyvolávalo chuť začít Liama prosit o to, aby mě vzal s sebou. Ať už by jel kamkoliv.

„Vždyť mě nemáš ráda.“

„Hmmm,“ zamručela jsem otráveně. „Všechno lepší, než být tady sama a čekat na pomalou, bolestivou smrt,“ dodala jsem dramaticky. Ve skutečnosti jsem doufala, že nic takového jako pomalá a bolestivá smrt nepřijde. Stačil mi zážitek z dnešního rána, který mě nejen vyděsil, ale i poučil.

„Jsem si jistej, že Harry nic takovýho nedovolí,“ mrknul na mě. „Jo, a když už se bavíme o něm…“ Odmlčel se a já si všimla, jak bojuje s tím, aby se nezačal smát, což se mu zrovna dvakrát nedařilo. „Myslím, že by potřeboval tvou pomoc.“ Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, ale hned, jak mi došlo, co tahle slova znamenají, seskočila jsem bleskově na podlahu, přičemž jsem se málem přizabila o jednu nohu křesla.

„O co jde?“ vyžbleptla jsem. „Myslíš, že by mi kvůli tomu dovolil vylízt z postele?“ vykřikla jsem se nadějně. Liam se na mě překvapeně a zároveň trochu vyděšeně podíval s rozšířenýma očima.

„Holka, s tebou je to horší, než jsem si myslel,“ uchechtnul se a já ho jenom zpražila otráveným pohledem.

„Liame, řekni, o co jde. Prosím,“ šeptla jsem tiše. „Já už v tý posteli nevydržím ani o minutu dýl.“ Podívala jsem se na něj štěněčíma očima, což ho donutilo se zamračit. „Liame, prosím, prosím. Řekni, že můžu jít něco dělat.“

„Fajn, řeknu ti, o co jde, ale jestli Harrymu prozradíš, že jsem to byl já, tak-.“

„Ne! Neboj, nic mu neřeknu. Jenom prosím, pověz mi, že už tady dál nemusím ležet,“ drmolila jsem stále dokola. Jemu to očividně přišlo neskutečně zábavné, jelikož úsměv na jeho rtech se stále víc a víc roztahoval.

„Jde o to, že ve škole ze všech vedoucích zbyl jenom Harry,“ vydechl a zakroutil nad tím hlavou, jako kdyby tomu sám nemohl uvěřit. „a teď když i Louis s Eleanor odjeli, nezůstal tady nikdo, kdo by mohl…“ Ani nemohl dokončit započatou větu, jelikož se začal smát a já ho musela šťouchnout do ramene, aby toho nechal a pokračoval k hlavní zápletce. „…kdo by mohl uvařit jídlo pro zbytek stu-stu-stu…“ Zase to nedokázal dokončit díky tomu obrovskému záchvatu smíchu, co ho přepadnul. Dlaněmi si musel dokonce zakrýt ústa, aby se trochu uklidnil. Břicho se mu třepalo pod náporem všech těch rychlých nádechů a já si všimla, jak pevně zavírá oči.

„Liame, co po mně chceš?“ zeptala jsem se bojujíc s vlastním smíchu, který se blížil už jenom kvůli tomu způsobu, jak se smál on.

„Harold to tam podpálí, jestli mu nepomůžeš.“

„Styles vaří?!“ Otevřela jsem pusu dokořán a sama se pomalu začínala smát. Ta představa Stylese v kuchařské zástěře byla prostě … moc. Nedokázala jsem si ho představit při ničem jiném, než při komandování. Možná, že bych zvládla i představu, kde běhá nebo posiluje, ale to je tak asi všechno. Vaření? Rozhodně ne.

„Styles vaří,“ kývnu hlavou na souhlas. „Pomohl bych mu, ale s mými schopnostmi, bychom si k večeři dali tak maximálně kupované sušenky.“ Jednou rukou jsem se musela chytit křesla vedle sebe. Pomalu na mě přicházel ten stejný záchvat jako na Liama.

„A ode mě jako chceš, abych mu pomohla?“

„Přesně,“ vydechnul Liam. V tu chvíli mě definitivně ovládnul smích. Byla jsem ráda, že se můžu něčeho chytit, protože celé mé tělo se tak třepalo, že bych pravděpodobně skončila na zemi. Tváře mě bolely od toho obrovského úsměvu a já jen lapala po vzduchu. „Na týhle škole není nikdo, kdo by se podobal holce víc než ty.“ Můj smích pomalu přešel do dalšího záchvatu kašle. S dlaní přitisknutou na rtech jsem se doploužila ke stolku, kde ležel balíček kapesníků. Jeden z nich jsem si přitiskla na ústa a pak vrátila svou pozornost na Liama.

„Chceš tím říct, že nejsem holka, ale jenom tak vypadám?“ zeptala jsem se, naprosto ignorujíc svůj kašel. Rozhodně jsem se o tom nechtěla bavit zrovna s ním. Chtěla jsem z toho pokoje vypadnout, třeba jen na pět minut, takže jsem Liamovi musela dokázat, že jsem schopná Stylesovi … pomoct.

„Hezká tvářička ještě neznamená, že musíš být holka. Podívej se na mě…“ natočil svou hlavu tak, aby mi ukázal svůj profil a na obličeji vytvořil co nejvíc umíněný výraz. Díky Bohu za to, že se nechtěl bavit o tom kašli. „…jakej jsem fešák a nepochybně jsem i kluk. Ty seš umíněná a tvrdá, takový holky nejsou.“ Protočila jsem nad ním oči v sloup a rychle hodila kapesník do koše.

„To by ses divil, jak holky můžou být umíněný a tvrdý.“

„Ne! Holky mají být něžný a hodný… a roztomilý…“

„A ty sis očividně vybral špatnej obor. V armádě budeš takovou podobnou holku hledat hodně těžce,“ odsekla jsem a mávla nad ním rukou. Nazula jsem si na nohy boty a čekala na něj, až se zvedne z toho křesla, abychom mohli odejít.

„Seš prostě kluk a hotovo.“

„Drž klapačku, Liame,“ sykla jsem a kývla hlavou směrem ke dveřím. „Kde je Harry?“

„Vidíš! Něco takovýho by holka neřekla. Spíš by mi řekla, jak mi to dneska sluší, a že jsem láska jejího života a ne, ať držím klapačku,“ otočil se na mě otráveně.

„DneskatitotáákmóócslušíLiamejsiláskamýhoživota, řekneš mi, prosím, kde je Styles?“ odříkala jsem to jako nějakou otrhanou básničku, co jsme se museli naučit na základce a při té poslední části se na něj krásně usmála.

 „Je v kuchyni.“

„Děkuji ti, lásko mého života! Nikdy ti to nezapomenu!“ Otočila jsem se čelem ke dveřím a rychle je otevřela. „Ale teď už vypadni, ať taky můžu jít.“ Liam se znovu jenom uchechtnul a zakroutil nade mnou hlavou.

„Ten odpočinek ti prospívá,“ pronesl, když kolem mě procházel. „Teď je s tebou dokonce sranda.“

„O tom kašli nikomu ani muk,“ sykla jsem a nechala jeho předešlou poznámku bez nějaké reakce.

„Ani muk,“ přiložil si ukazováček na zavřené rty a spokojeně odkráčel chodbou na druhou stranu ode mě. „Lásko mýho života!“ zavolal ještě naposledy a já jen zaslechla, jak se směje sám sobě.

Zabouchla jsem za sebou dveře od Harryho pokoje a poměrně rychlým krokem se vydala směrem ke kuchyni. Nebylo mi zrovna dvakrát dobře, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Všechno bylo lepší, než jenom ležet v posteli a přemýšlet o těch stejných věcech pořád dokola. To mě zabíjelo ještě víc než ten zápal plic. Po té události ráno, mě Styles už snad nikdy nenechá bydlet samotnou. Jistě, že jsem byla ráda za to, že mi pomůže a nebudu na to sama, ale stejně… být zavřená u něj na pokoji bylo jako za trest.

Pomalu jsem vklouzla dveřmi dovnitř do kuchyně a zastavila se přímo na prahu dveří. Ramenem jsem se opřela o dřevěný rám a užívala si ten výhled, který se mi naskytnul. Poprvé jsem ten bezmocný nebyla já, ale on. Vypadal totálně ztraceně. Jako kdyby ani nevěděl, kde je tady lednička. Jenom stál, ruce položené na dřevěné lince před ním a nepřítomný pohled upřený z okna.

„Liame, jestli tam budeš takhle stát, přísahám, že ti jednu vrazím,“ ozval se najednou. Naštěstí se neotočil a já se trochu usmála.

„Můžu pomoct?“ Hned jakmile jsem to dořekla, sebou prudce trhnul a oči se mu šokovaně rozšířily.

„Charlie, běž si zase lehnout,“ odseknul tvrdě. Protočila jsem oči v sloup nad touhle změnou jeho nálady. Celý dopoledne byl samý úsměv a hned jakmile se naskytne malý problém, chová se stejně jako dřív.

Pomalu a opatrně jsem si stoupla vedle něj a jako on si položila ruce na linku, vedle těch jeho.

„Co chcete vařit?“ zeptala jsem se potichu. Stejně jako on před chvílí jsem se jenom dívala z okna před sebou, abych ho ujistila, že já v žádném případě nejdu zpátky do postele.

„Já nevím,“ vydechnul potichu. „Všechno, co bych dokázal, je asi tak namazání chleba,“ pousmál se a otočil hlavu ke mně. Já jenom jemně přikývla.

„Kolik lidí tady zůstalo?“

„Deset, když nepočítám nás dva.“

„Fajn. To se zvládne,“ mrkla jsem na něj. Usmál se tím svým úsměvem s ďolíčky a zhluboka vydechnul.

„Pomůžeš mi?“ podíval se na mě s nadějně rozzářenýma očima.

„Jo.“ Ruce jsem stáhla z kuchyňské linky a lépe si celou místnost prohlídla. Byla tam obrovská stříbrná lednička, pak něco jako spíž a hodně, hodně poliček, kde bylo vyrovnané koření. „Kolik je hodin?“

„Šest.“

„V kolik tady bývá večeře?“ zeptala jsem se znovu. Styles jenom povytáhnul jedno obočí a zamračil se, přičemž se mu na čele zase objevila ta vráska. Mrzelo mě, že tentokrát nemůžu jen tak natáhnout palec a pohladit ho, aby zmizela.

„Po měsíci bydlení tady, ani nevíš, v kolik bývá večeře?“ Jenom jsem trhla rameny a odvrátila od něj pohled. Nechtěla jsem ho znovu naštvat svým přiznáním, že jsem skoro nikdy v té jídelně večeři nejedla. Pomalu jsem se vydala k ledničce, stále čekajíc na jeho odpověď. „Od sedmi do devíti.“

„Co byste řekl třeba…“ odmlčela jsem se a celou ledničku podrobila pečlivému průzkumu. „špagetám?“

„Špagety? Umíš udělat jiný špagety než ty s kečupem?“ přivřel oči a nevěřícně si mě prohlídnul.

„To teda jo.“

„Nevěřím,“ odseknul a založil si ruce na hrudníku.

„Naučila mě je moje mamka.“ Přimhouřil oči, až se mu kolem nich vytvořily malinkaté vějířky vrásek. Přejel mě pohledem od chodidel až k obličeji, kde se nakonec zastavil.

„Fajn, věřím,“ vydechl tiše a při tom varovně vztáhnul ukazováček blízko ke svému obličeji. „Ale jestli se ti jenom jednou zamotá hlava nebo se ti udělá špatně, sedneš si tady na židli, rozumíme si?“

„Ano, pane,“ přikývla jsem, načež on protočil oči nad mou odpovědí.

„Jestli tě uvidím, že se přetvařuješ, abych náhodou nepoznal, že je ti špatně, jdeš hned do postele.“ Tentokrát jsem se já neubránila protočení očí. Mávla jsem nad tím rukou a znovu se vrátila k prohlížení ledničky. Mezi námi nebylo ticho ani deset sekund, když znovu promluvil: „Co na to budeme potřebovat?“ Tahle jeho změna tónu z toho panovačného na nerozhodný mě donutila se usmát. On opravdu neměl ani ponětí, jak se dělají špagety.

„Vepřový maso, cibuli, žampiony, sladkou papriku, hladkou mouku a nakonec ty špagety.“ Pečlivě jsem prostudovala celou ledničku odshora dolů a postupně začala vyndávat věci, které budeme potřebovat.

„Takže… mám hledat třeba ty špagety?“ Pootočila jsem k němu svůj obličej a znovu se pousmála.

„Přesně,“ kývla jsem. „Aspoň tak dva nebo spíš tři balíčky pro deset lidí.“

„Jdu na to,“ usmál se zpátky na mě a za pár okamžiků zmizel za úzkými dřevěnými dveřmi, které s největší pravděpodobností vedly do nějaké spíže.

„Jestli byste našel i kečup, bylo by to fajn!“ houkla jsem za ním a opatrně skládala do svých rukou všechno, co budeme potřebovat.

„Řekla jsi, že nebudou s kečupem!“

„Nebudou! Jenom s trouchou… kečupu,“ uchichtla jsem se a s rukama plnýma jídla jsem se pomalými malými kroku přesunula ke kuchyňské lince, přičemž jsem si dávala hodně velký pozor, aby mi to všechno nespadlo na zem. „Byl by tam i olej?!“ zakřičela jsem znovu. Nedokážu ani popsat, jak obrovskou jsem měla radost, když jsem konečně mohla vypadnout z toho pokoje a dělat něco užitečnýho.

„Je rozdíl mezi octem a olejem?!“

„Docela jo!“

„A nestačil by ti jenom ten ocet?!“ To nemyslel vážně, že ne?

„Ne, nestačil,“ zašeptala jsem sama pro sebe. Všechno jídlo jsem rozložila na dřevěnou kuchyňskou desku před sebou a hned na to si stáhla vlasy do pevného drdolu, aby mi už dál nepadaly do očí. Hluboce jsem se nadechla, zase vydechla a pustila se do vybalování všech těch věcí. Pak jsem si ve skříňce u svých nohou našla obrovskou pánev a nějaké prkýnko. V umyvadle před sebou jsem si pečlivě umyla ruce a pustila se do krájení cibule na malé kostičky.

„Mám špagety, kečup, olej i ocet … kdyby byl náhodou potřeba,“ ozval se za mnou Harry. Raději jsem to nekomentovala a dál se soustředila na krájení cibule na skleněném prkýnku, abych se náhodou neřízla. „Můžu ještě nějak pomoct?“

„Ahm… Můžete začít krájet to maso. Tady ve skřínce je další prkýnko,“ kývla jsem hlavou ke skříňkám pod našima nohama. Když jsem se podívala zpátky na cibuli, musela jsem pevně stisknout víčka k sobě, protože mě z toho neuvěřitelně štípaly oči.

„Charl-.“

„Já nebrečím. Jenom mi slzí oči z tý cibule,“ přerušila jsem ho dřív, než se o mně stihl začít bát. Rozhodně jsem nechtěla jít zpátky do postele.

„Chtěl jsem se jenom zeptat, jak mám to maso krájet.“ Rozlepila jsem jedno oko a podívala se, jak stojí za tou kuchyňskou linkou s velkým nožem v ruce, na prkýnku položený velký kus masa a očividně neví, co s tím dělat.

„Kostičky… na kostičky to bude nejlepší.“ Ještě jednou jsem silně mrkla a se stále trochu přivřenýma očima se vrátila k vlastnímu krájení. „Takový… menší kostičky,“ dodala jsem vzápětí.

„Dobře,“ vydechnul. Nenápadně jsem se na něj podívala koutkem oka, abych se ujistila, že to nezačne krájet třeba na kolečka. Jazyk měl soustředěně skousnutý mezi zuby a pečlivě krájel maso na úplně stejné kostičky. Já se musela vrátit ke své cibuli.

Pak jsme společnými silami nalili olej na pánev a nechali cibulku chvíli osmažit. Na to jsme vzápětí nasypali ty jeho perfektní kostičky masa společně s trochou koření ze sladké papriky. Když už to celé chytilo takovou načervenalou barvu, začali jsme to dusit pod pokličkou.

Harry se na to slibně díval a měl na obličeji tak pyšný výraz, který jsem u něj ještě v životě neviděla. Většinou neprojevoval moc kladných emocí, a když už, tak jen velmi zřídka.

„Myslíš, že se nám to povede?“ naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha, snad aby to maso nevyděsil svým vlastním hlasem.

„Je to na dobrý cestě,“ zasmála jsem se.

„A teď budeme dělat co?“

„Teď… no, vy teď nakrájíte žampiony a papriku a já zatím nachystám ten zbytek.“

„To beru,“ přesunul se ke svému prkýnku a vyndal žampiony ze sáčku.

„Musíte to prvně oloupat,“ ozvala jsem se znovu opatrně.

„Oloupat? Houby se loupou? Od kdy?“

„Od tý doby, co jsou to žampiony,“ uchichtla jsem se a přistoupila blíž k němu. Chytila jsem jeden žampion do ruky a malým nožíkem odkrojila jeho nožičku.

„Takhle to odkrojíte a potom sloupnete takhle to vlákno z toho klobouku,“ vysvětlila jsem a názorně ukázala. Harry se na mě jenom slabě usmál a udělal s druhým žampionem to stejné co já.

„Zase na kostičky?“ podíval se na mě z levé strany. Na rtech mu hrál celou dobu úšklebek a oči mu spokojeně zářily.

„Na kostičky,“ přikývla jsem.

„Ukážeš mi jak? Nechci to pokazit.“

„Ne tom se nedá nic zkazit.“

„Prosím,“ vydechl tiše. Ani nevím, proč jsem tak najednou zatoužila po tom, se ho dotknout. Asi jsem mu prostě chtěla být zase blízko. Tak jako ráno, kdy mě k sobě pevně tisknul a šeptal mi do ucha, že jsem v pořádku. A já v tu chvíli byla skutečně v pořádku. Chtěla jsem ten pocit bezpečí zažít znovu.

Jemně jsem chytila do své ruky hřbet jeho dlaně, ve které držel malý kuchyňský nožík, a přesunula se trochu víc za něj, abych lépe viděla na pracovní plochu před námi.

„Takhle si to rozkrojíte na půlky,“ opřela jsem ji levou tvář o jeho paži a s jeho rukou ve své rozřízla žampion na půlky. „potom ty půlky na další půlky a z toho co vám zbyde, uděláte útvary, který vám budou co nejvíc připomínat kostičky.“ Podívala jsem se nahoru na jeho obličej, abych se ujistila, že to pochopil. Zelené třpytivé oči místo toho, aby sledovaly žampion, a jak by se měl krájet, pozorovaly mě a můj obličej. Trochu jsem se zamračila nad tím, že jsem se snažila úplně zbytečně, když mě ani neposlouchal. Ale zároveň jsem byla tak nějak ráda, že jsem ještě stále držela jeho ruku ve své. Konečně to nebyl jen letmý dotyk, ale něco skutečného. Aspoň pro mě. Vím, že on si myslel, že jsem ho držela kvůli tomu, abych mu lépe mohla vysvětlit, jak se krájí houby.

„Vy jste neposlouchal,“ povzdychla jsem si.

„Poslouchal!“ bránil se okamžitě a rty, které do té doby tvořily jen rovnou přímku, se mu zkroutily do úsměvu s dvěma drobnými ďolíčky. „Udělám půlky, z toho další půlky a nakonec kostičky.“

„Jo,“ cukla jsem hlavou na souhlas. Nechala jsem ho tam stát samotného a šla připravit vodu na tu obrovskou hromadu špaget, co přinesl.

Zbytek přípravy jsme strávili většinou v tichosti a oba se věnovali něčemu jinému. Harry nakrájel všechny ty žampiony i papriku, co jsme přihodili k masu, aby se to stihlo taky podusit a já zatím míchala vodu s moukou, aby se celá ta omáčka měla čím zahustit. Nakonec jsme uvařily všechny ty špagety ve slané vodě, rozdělily je na deset talířů a zalily omáčkou, kterou jsme, i přes Harryho protesty, dochutili kečupem. Sice nám to trvalo hodinu a čtvrt, ale i tak se to dalo považovat za úspěch.

Harry se na mě otočil a já si okamžitě všimla toho oslnivého úsměvu na jeho tváři, který odkrýval jeho perfektní zuby a dva ďolíčky.

„Měli bychom to odnést do jídelny.“ Vytrhl mě z přemýšlení nad tím, jak někdo může mít takhle bezchybný úsměv.

„Jo, asi máte pravdu,“ přikývla jsem a do každé ruky popadla jeden hluboký talíř až po okraj naplněný špagetami. Společně jsme takhle nanosili všech deset talířů do jídelny a pak se vrátili zpátky do kuchyně, abychom mohli celou místnost uklidit. Dobrovolně jsem začala umývat nádobí, které jsme využili, ale při tom jsem neustále pohledem hledala Harryho, abych měla přehled o tom, co dělá. Zapojil se do uklízení tím, že nosil nevyužité suroviny zpátky do spíže a ledničky.

„Díky, že jsi mi pomohla,“ šeptl za mnou tím svým hlubokým, chraplavým hlasem asi tak po deseti minutách uklízení.

„Rádo se stalo,“ pousmála jsem se, přičemž jsem konečně domyla pánev, která představovala poslední kousek špinavého nádobí. Zastavila jsem tekoucí vodu a otočila se směrem k Harrymu. Ten už mi ale nevěnoval pozornost a místo toho začal uklízet nádobí, které už bylo suché. Já se přesunula ke kuchyňskému ostrůvku, kde jsem ještě před půl hodinou míchala mouku s vodou. Opřela jsem se o něj zády a pak se zadívala zase na Harryho, jak uklízí všechno nádobí, co jsem umyla.

Zamyslela jsem se nad tím, jestli si za mnou dneska opět lehne do postele. Nebyla tady jiná věc, kterou bych si v tu chvíli přála víc než zrovna tohle. I když se mi to pravděpodobně nesplní, protože si rozmyslel tu dohodu z předešlé noci a teď dělal, jakože se nic takového nestalo. To bylo smutný. Takže ne… nelehne si za mnou. Raději bude spát na tom otřesném křesle, což se mi ani trochu nelíbilo. Ten úsměv, co jsem měla celou tu hodinu na rtech, mi pohasl, když jsem si tohle uvědomila. Vážně jsem si moc přála, aby mě prostě jen držel a já nebyla sama.

„Co je, Charlie?“ promluvil přede mnou. Pomalu jsem k němu vzhlédla a donutila samu sebe se usmát. Dlaněmi jsem se zapřela o linku za sebou a trochu se narovnala v zádech, abych vypadala jako, že se vůbec nic neděje.

„Nic, to je dobrý.“

„Víš, že jsem ti něco řekl o tom přetvařování, že jo?“ Udělal ke mně jeden dlouhý, rychlý krok a stáhnul obočí dohromady. Já ho nejistě přejela pohledem. Měl na sobě jedno ze svých tmavých triček, které mu tak skvěle zdůrazňovalo svalnatou postavu. Tetování na rukách mu takhle doslova svítila. Na nohách měl jako vždy natažené upnuté černé džíny a na chodidlech oprýskané hnědé boty.

„Nic mi není,“ vysoukala jsem ze sebe. Pohled se mi automaticky vrátil na jeho obličej, kde sídlil poměrně naštvaný výraz se zkrouceným obočím. Vlasy měl stažené sytě modrou látkovou čelenkou, takže mu ani jeden nelezl do očí.

„Kdyby se něco dělo, řekla bys mi to?“ zeptal se opatrně a zase se o kousek přiblížil. Násilím jsem vytáhla jeden koutek svých rtů nahoru a přikývla.

„Jo.“

„Lžeš,“ vydechnul přesvědčeně, jako kdyby snad mohl vidět do mojí vlastní hlavy. Možná, že mohl. Vůbec bych se tomu nedivila.

„Možná,“ trhla jsem rameny a zadívala se mu přesně do očí. Temné panenky byly stažené jen do malých teček a duhovky kolem nich byly až nepřirozeně moc zelené. Většinou se v nich objevovala buď žlutá nebo modrá, ale teď tam nebyly žádné odlesky jiných barev, jen ta tmavě zelená.

On mi tenhle upřený pohled opětoval a při tom udělal poslední krok blíž ke mně. Vzdálenost mezi námi teď byla víc než malá a jeho přítomnost takhle blízko způsobovala mému tělu podivný tlak, který tlačil na mé plíce. Harry byl o hodně vyšší než já, ale ani přes to jsem se necítila v nějakém ohrožení. Z tohohle jsem strach neměla, ale to, co mě děsilo, byl jeho pohled. Díval se na mě tak potemněle, jako kdyby mi snad chtěl říct, jak moc mě nesnáší, a že už mě nechce v životě vidět. Přímo jsem drtila okraj kuchyňské linky za sebou ve svých dlaních a při tom neustále upírala svůj pohled nahoru na něj. Ať už mi hodlal říct cokoli, chtěla jsem to za každou cenu vědět.

„Pořád se mě bojíš,“ poznamenal tiše, čímž vydechl horký vzduch oproti mému obličeji. Mým tělem projela horká nárazová vlna, která zrychlila tlukot mého srdce, co teď najednou začalo zběsile narážet na stěnu hrudníku. Krev mi hučela v uších a já byla ráda za to, že vůbec dokážu stát na svých vlastních nohách. V jeho očích se okamžitě roztančily jiskřičky a rty se zkroutily do spokojeného úšklebku. Rysy, které byly obvykle tvrdé a zpevněné, najednou změkly a na čele neměl ani stopu po nějaké vrásce. „Člověk by řekl, že po tolika momentech, kdy jsem ti pomohl, bys mi mohla aspoň trochu věřit,“ promluvil ještě blíž u mého obličeje. Těžce jsem polkla a strhla pohled k zemi, kde naše chodidla dělilo stěží pět centimetrů.

„Věřím vám,“ špitla jsem a pevně zavřela oči, pokoušejíc se uklidnit svůj vlastní tep.

„Lžeš,“ sykl. Ucítila jsem dotyk horkých prstů na mé tváři a celé mé tělo se okamžitě obsypalo husí kůží. Tlak oproti mému hrudníku se ještě zvětšil a každý nový nádech byl těžší než ten předchozí.

Jeho prsty jemně sklouzly dolů po mé tváři, přičemž za sebou zanechávaly jen horkou cestičku, která se během dalších dvou sekund změnila v led. Pohladil mou čelist a pak se jeho prsty usadily pod mou bradou. Zlehka na ni zatlačil a donutil mě tak vzhlédnout nahoru k němu. „To lhaní ti moc nejde,“ zašeptal u mého obličeje tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly. Růžové rty měl neustále pootevřené, takže tvořily dva dokonalé půlměsíce. „Řekneš na to něco?“

„Ne,“ vydechla jsem. Mé rty byly jak v ohni a na jejich povrchu jsem pociťovala podivné brnění, kterého si on určitě musel všimnout, jelikož neustále přejížděl svým pohledem z mých očí na mé rty.

„Dobře.“ Jeho prsty na mé bradě nahradila celá dlaň a všechny jeho prsty se roztáhly po mé tváři. Teplo z jeho těla i dlaně bylo pro mě tak přitažlivé, že bych se od něj nedokázala odtáhnout, ani kdybych chtěla. Jeho vůně, která zaplavovala celé mé plíce, odsouvala zbytek světa do naprostého ústraní a zároveň vytvořila hustý obláček, co se usadil v mé mysli a já kvůli němu nebyla schopna normálního myšlení. Všechno, o co v tu chvíli šlo, byl on a jeho dlaň položená na mé tváři.

Naklonil se ke mně ještě o kousek blíž, takže se naše nosy konečně dotkly. Elektrické jiskry se okamžitě rozprskly po celém mém obličeji a putovaly dál do mého těla, až k chodidlům. Už jsem se ani nesnažila dívat do jeho očí. Daleko zajímavější teď byly jeho rty a každý jejich detail. Byly tak zatraceně blízko, že by se stačilo jenom trochu postavit na špičky a byly by přitisklé na těch mých.

Byly blízko, ale zároveň tak strašně daleko, jako kdyby se tahle vzdálenost ani nedala překonat. A při tom to byly pouhé dva centimetry.

Pozn. Autorky: Do prd*le.

Pojďme si teď hezky popovídat o tom, co si myslíte, že se stane v další kapitole, jo? Můžete mi to napsat hezky tady komentů a uvidíme, jestli se něco z toho opravdu vyplní.

Když se už bavíme o další kapitole… Nemám ani ponětí, kdy se tady objeví. Budu ráda, když to bude třeba do pátku, ale vidím to až někdy po víkendu, protože ve škole se to rozjíždí a já nemám teď tolik času.

Nemyslím si, že tohle byla moc pohodová kapitolka, ale co už. Tak mi dejte vědět, jak se vám líbila. Mám vás všechny moc moc ráda, ale tak nějak nemám sílu, abych na vás mohla mluvit jako na slepice. Budete mi to muset prominout. Těším se zase někdy…