Charlie’s POV

Celým mým tělem se rozlívalo příjemné teplo jako už hodně dlouho ne. Ani když jsem běhala venku na hřišti a stékaly ze mě kapičky potu, nebylo mi takhle. Tak… hezky? Odpočinutě, možná.

Opatrně jsem otevřela oči a zamžourala do slabého světla, pocházejícího z okna hned vedle postele. Snažila jsem se vybavit si, co se to minulou noc vlastně stalo. Přátelé… problesklo mi hlavou. Stali se z nás přátelé. Myslím, že s tím dokážu žít. Hlavně, když ta včerejší hádka byla zažehnána.

Pomalu jsem posunula ruku po matraci směrem k jeho hrudníku, který stoupal a zase klesal v pravidelném pomalém tempu. Ukazováčkem jsem se zlehka dotkla jemné látky bílého trička, abych se ujistila, že nemám náhodou nějakou halucinaci a vidina přede mnou je skutečná. Ano, ležela jsem v jedné posteli se spícím Harrym, který byl takhle snad ještě víc hezčí než normálně. Vlasy měl rozcuchané kolem hlavy, jednu tvář vtisknutou do polštáře a tu druhou zbarvenou do červena. Oči měl stále pevně zavřené a pokaždé, když vydechnul, zatřepotaly se mu na nich dlouhé tmavé řasy. Jednu ruku měl strčenou pod polštářem a tu druhou přehozenou přese mě.

Ani nevím proč, ale rty se mi při pohledu na něj samovolně zkroutily do úsměvu. Vypadal přátelsky. Na rozdíl od té minulé noci, kdy mi ho bylo tak strašlivě líto. Byl hrozně smutný a já ho v tom prostě nechtěla nechat. Ta včerejší hádka mi, nespíš, konečně otevřela oči. Měl pravdu, nemusela jsem být na něj hnusná, když mi chtěl jenom pomoct. Na mou obranu musím ale říct, že nikdo mi nikdy nechtěl pomoct, takže jsem to neočekávala ani od něj.

Nepatrně jsem sebou zavrtěla, abych zjistila, kde se nachází mé nohy. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsou propleteny s jeho a teplá látka tepláků rozhodně nezahřívá jen jeho nohy, ale i ty moje. Potlačila jsem nutkání pohladit ho prsty po neoholené tváři a místo toho se od něj odtáhla. Pomalu jsem se zvedla do sedu a při tom si dávala zatraceně dobrý pozor, abych se ho nedotýkala víc, než bylo potřeba. Rozhodně jsem ho nechtěla probudit.

Dřív, než si mé oči vůbec stihly přivyknout šeru v pokoji, jeho ruka mě pevně uchopila za předloktí a prudce mě stáhla zpátky do postele. Rychle jsem se kousla do spodního rtu, abych náhodou nevykřikla. Hned, jakmile má hlava dopadla opět na polštář, jsem se na něj se strachem podívala. K mému štěstí ještě stále spal, jen obličej se mu naštvaně zkroutil a na čele měl už zase tu svou hlubokou vrásku. Tentokrát jsem se prostě neudržela a palcem se dotkla jeho čela. Jeho kůže byla horká a vzhledem k tomu, že je to chlap, i neočekávaně hebká. Párkrát jsem bříškem prstu přejela po jeho pokožce od kořene jeho nosu až k linii vlasů. Po pár takových lehkých pohybech mé dlaně, se jeho napjatý výraz uvolnil a na rtech se mu dokonce objevil úsměv. Oddychla jsem si a tentokrát se posadila o něco rychleji. Mrštně jsem vyklouzla z postele a obula si na nohy Crocsy, co ležely vedle postele.

Už jenom během tak krátké chvilky jsem se znovu začala klepat zimou. Podívala jsem se zpátky na vyhřátou postel, kde Harry neúspěšně hmatal rukou kolem sebe, a na chvíli zapřemýšlela, jestli se nechci vrátit za ním. Nakonec jsem tu myšlenku zavrhla s tím, že v posteli strávím celý týden a Harry mě pravděpodobně nenechá ani dojít si samotnou na záchod, takže jsem ze sebe chtěla udělat člověka ještě dřív, než se probudí a začne mě zase komandovat.

„Vrať se zpátky za mnou.“ Projel pokojem jeho, až moc hluboký, chraplavý hlas. Vystrašeně jsem se k němu otočila.

Peřina, která nás celou noc oba zakrývala, teď ležela skopaná na spodním okraji postele a prostěradlo kolem Harryho bylo zmuchlané. Stoupla jsem se na špičky vedle postele a podívala se, jestli to myslel vážně. Naštěstí měl oční víčka ještě stále zavřená a já přisoudila tuhle žádost jen nějakému snu. Přehodila jsem přes něj peřinu a k tomu ho pohladila po ruce.

„Já zas přijdu,“ zašeptala jsem mu do ucha, čímž jsem se neúmyslně nosem dotkla jeho kudrnatých vlasů. On jenom něco zamumlal, načež já potichu odešla.

Cesta do mého pokoje pak byla až neobvykle rychlá. V hlavě se mi neustále přehrávalo všechno, co jsem mu minulou noc navykládala, a co všechno řekl on mě. Jak mě obejmul a já mu v tu chvíli chtěla vyklopit úplně všechno. Všechno o sobě, o Kate, mamce, dokonce i o svém otci. Naštěstí to zastavil dřív, než jsem mu stihla říct i to, kdo se mi líbil v mateřský školce. Nepochybuju o tom, že kdyby se mě na to zeptal, už dávno by to věděl. Pak bych mu klidně povykládala o tom, jaký jsem měla spolužáky, kdo byla moje nejlepší kamarádka, koho jsem neměla ráda… a takhle bych mohla pokračovat až do doby, kdy by si uvědomil, že jsem definitivní blázen a vyhodil mě ze svého pokoje.

Ze zadní kapsy kraťasů jsem vytáhla klíč a odemkla svůj vlastní pokoj. Chtěla jsem se za Harrym vrátit co nejdřív, takže jsem i docela spěchala. Smotala jsem si vlasy do drdolu na temeni hlavy, do ruky popadla bílý ručník společně se sprchovým gelem a rychle utíkala do sprch. Vůbec mě nepřekvapilo, že tam opět nikdo nebyl. Bylo teprve půl sedmý ráno a už teď se ve škole nacházela stěží tak půlka studentů. Vsadím se, že ti, co tu ještě zůstali, se určitě raději osprchují až doma než v těchto starých, oprýskaných sprchách. Typuju, že po obědě nás tu zůstane tak dvacet, ne-li míň.

Kompletně vysvlečená jsem si stoupla pod sprchu a nechala se omývat horkou vodou. Jen jsem si dávala pozor, abych si nenamočila vlasy. Už tak mi byla pořád zima, nepotřebovala jsem, aby mě na zádech ještě studily mokré vlasy. Celá jsem se umyla nějakým sportovním sprchovým gelem a dokonce si i oholila nohy, což mě stálo jednu krvavou ranku na stehně. Zakroutila jsem hlavou nad tím, jak jsem nešikovná a pak už konečně vylezla ze sprchy ven. Oblékla jsem si na sebe to stejné oblečení, ve kterém jsem přišla s tím, že se převleču až na svém pokoji. Nechtěla jsem v těch sprchách zůstat ani o sekundu dýl, než bylo nutný.

Cestou zpátky do svého pokoje se mi myšlenky zase motaly kolem Harryho. Nemohla jsem si pomoc, ale zrovna v tu chvíli to byl nejbližší člověk, kterého jsem měla. Už pěkně dlouho jsem se necítila tak hezky jako včera v noci. Vlastně to bylo přesně od doby, co Kate utekla. Bez ní jsem byla ztracená a sama. Připadala jsem si teď hloupě, protože jsem jí ani nehodlala říct o tom, jak se ke mně Harry choval. Poslala by mě do háje a ještě k tomu by mi vyčetla, jak naivní jsem, když si myslím, že by tu věc s přátelstvím mohl myslet vážně. Věděla jsem, že se nechovám zrovna chytře… ale jak říkám, nemohla jsem si pomoct.

První věc, co jsem udělala, když jsem přišla do pokoje, bylo vyčištění zubů mou obvyklou metodou. Vykloněná z okna, plivajíc pastu s vodou na beton pod sebou, jsem se celou dobu usmívala jako naprostej kretén. Po tom, co byly moje zoubky čistější než perličky, jsem se postavila před skříň s jasným úkolem - najít si něco v čem dokážu být celý den posteli, ale aby to nebyly jen obnošené tepláky. Vlastně jsem samu sebe přichytila při tom, že se snažím vypadat hezky. Asi proto, aby si Styles přestal myslet, že jsem mrzák, a nechal mě aspoň na chvíli o samotě.

Navlékla jsem na sebe tmavě modré kraťasy, světlé tričko s dlouhým rukávem, přes které jsem ještě hodila Harryho šedý svetr, co ještě stále ležel na mé posteli. Vlastně jsem tak nějak počítala s tím, že až mě v něm znovu uvidí, bude ho chtít zpátky. Mile ráda bych mu ho odevzdala, protože když bylo u mě, měla jsem chuť ho pořád nosit.

Když jsem se poté přesunula k zrcadlu, trochu jsem se svého odrazu zděsila. Ne úplně, že bych se zděsila, jen… jen jsem na chvíli nemohla uvěřit tomu, že ten odraz v zrcadle skutečně ukazuje mě. Líce jsem měla zbarvené do růžové barvy, zelené oči rozzářené a ústa zkroucená do nějakého úšklebku. Shit. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem takhle vypadala. Zvlášť ty oči… na chvíli jsem popřemýšlela nad tím, jestli mi ten doktor opravdu předepsal jenom vitamíny a ne drogy. Vypadala jsem spokojeně. A rozhodně líp než včera, předevčírem, před týdnem i před rokem.

Sama nad sebou jsem zakroutila hlavou a vymotala si gumičku z vlasů. Hned na to mi vlasy spadly na ramena a zkroutily se v lehkých vlnách. Rozčesala jsem je hřebenem, co byl položený na blízké poličce, a pak je nechala volně rozpuštěné kolem hlavy. Celkově jsem měla radši vlasy rozpuštěné než stažené. Byly jako takový štít. Měla jsem pocit, že se za ně můžu schovat, když se stane něco ošklivýho. Vím, že to byla totální blbost, ale ten pocit jsem měla ráda.

Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a dokonce se i usmála. Jako vážně usmála. Hezky a upřímně. Docela mě překvapilo, že jsem něčeho takového ještě schopná.

Prudce jsem se otočila směrem ke dveřím s úmyslem zalézt si zpátky do postele za Harrym. V půlce druhého kroku jsem ale samu sebe musela zastavit. Celá páteř se mi odshora dolů obsypala husí kůží a zastudilo mě na zátylku. Úsměv na rtech mi rázem zkameněl a já cítila, jak silně zarývám své vlastní nehty do pokožky na stehně.

Potlačila jsem vzrůstající paniku a pokusila se nadechnout. Nic. Zkusila jsem to znovu, ale opět se mi do plic nedostala ani kapka vzduchu. Jako kdyby mě někdo kopnul do hrudníku, shodil na zem a teď stoupnul botou na můj krk. Snažila jsem se vykřiknout, ale z mého staženého krku nevyšla ani jedna jediná hláska. Žádný zvuk, žádné sípaní, žádné dýchání. Nic. Položila jsem ruce pod sebe na zem a rychle si sedla. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a snažila si v zamlžené mysli vybavit, co bych měla teď dělat. Co mi naposledy řekl Harry, abych udělala.

Fajn. Stačí si říct, že tohle zvládnu. Nejsem přeci neschopná a tohle není nic, co by se nedalo překonat.

Jsi neschopná, tohle nezvládneš.

Ne. Teď ne, prosím. Teď ne. Nebyla vhodná doba na hlas mého otce v mé vlastní hlavě. Na ty jeho připomínky, jak nestojím za nic. Přišly vždycky, když jsem nebyla trochu sebevědomí, aby mě rychle přivedly zpátky do reality. Do reality, která se přede mnou právě zavírala do tmy.

Ach naše malinkatá Charlie. Podívejte na ni. Tak malá až už tak naivní.  

Silně jsem přivřela víčka k sobě a potlačila všechny myšlenky, které se mi honily v hlavě. Můj otec tady se mnou nebyl, v tomhle jsem byla sama a záleželo jen na mě, jestli se znovu nadechnu nebo ne. Přesvědčila jsem samu sebe o tom, že ano. Že se znovu nadechnu a teď už zbývalo jen to dokázat.

Já ti vždycky říkal, že s tím svým úsměvem to daleko nedotáhneš.

Až se znovu nadechnu, nebudu dělat nic jinýho, než se usmívat. Vážně že jo. Jenže v tu chvíli jsem na svých rtech necítila úsměv, nýbrž slané kapky stékající po mých lících.

Víš Charlie, měla bys pochopit jednu věc. Nikdo tě tady nechce, měla bys to vzdát. Neměla by ses už znovu nadechnout.

Já se ale chtěla znovu nadechnout. Nechtěla jsem umřít takhle, ne tady. Na studené zemi, ve škole, kterou jsem tak strašně nesnášela. Jenže moje tělo už po takové době bez vzduchu bylo zesláblé a já pomalu ztrácela víru, že to dokážu.

Nikdo tě tu nechce. Nikdo na tebe nečeká. Nikdo tě nemá rád. Nikdo, kdo by tě pochválil. Nikdo, Charlie, nikdo.

Před očima se mi zjevil můj otec na černém pozadí. S těma jeho tmavýma vraždícíma očima, jak se ke mně blíží s napraženou rukou. Věděla jsem, co bude následovat, a ani jsem se tomu nesnažila zabránit. Znovu mi bylo deset a on mě nesnášel, což se zřejmě asi nikdy nezmění.

Ve chvíli, kdy už byl tak blízko a napřaženou rukou se rychlostí světla přibližoval k mé tváři, aby mě mohl udeřit, něco se skutečně mé tváře dotklo. Okamžitě jsem otevřela oči a můj otec hned zmizel. Před očima se mi míhaly všechny barvy a různé obrazce, ale dokázala jsem rozpoznat velké ruce, které byly položené na mém obličeji.

„Charlie,“ promluvil hluboký hlas přede mnou. Rychle jsem mrkla, abych zahnala tu přicházející temnotu, která mi začala zaplavovat mysl. „Ty víš, že se můžeš nadechnout. Musíš.“ Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu a znovu mrknula. „Udělej to pro mě, prosím,“ požádal mě tiše. Chtěla jsem to pro něj udělat, protože zněl tak moc zoufale, ale zároveň jsem to chtěla udělat pro sebe a pro mého otce.

Z úst mi unikl trhaný výdech následovaný bolestivým vzlykem. Ještě chvíli jsem zápasila se svým staženým krkem, ale po pár okamžicích jsem se znovu dokázala nadechnout. Ještě nikdy jsem vzduch nemilovala tolik jako v té chvíli, ale kurva, jestli se mi tohle stane ještě jednou, věřím tomu, že to budou moje poslední chvilky na planetě Zemi. Tohle už bylo moc i na mě. Tahle nemoc se změnila na mou noční můru a jako bonus se ke mně vrátil hlas mého otce.

Hluboce jsem dýchala a cítila, jak se mi hrudník konečně zvedá a pak zase klesá. Z očí mi tekly proudy slané vody a celé tělo se třepalo. Nemohla jsem se ani donutit, abych znovu otevřela oči.

„Charlie, no tak. Už je to dobrý, mám tě,“ zašeptal mi do ucha. „Všechno je v pořádku, ty jsi v pořádku.“

„Ře-řekl, ž-že už bych se n-neměla z-znovu nadechnout,“ vysoukala ze sebe skrz všechny vzlyky, které mi vycházely z úst. Panebože, byla jsem tak ráda, že mě tam našel. Že mám někoho, komu můžu říct, co se mi právě stalo, a on bude aspoň předstírat, že ho to zajímá.

„Kdo to řekl? Nikdo tu není, Charlie. Jenom ty a já.“ Otevřela jsem oči a konečně se na něj podívala. Už dávno jsem neseděla v tom osamoceném klubíčku. Byla jsem schoulená v jeho objetí, seděla na jeho klíně, jedna jeho ruka mě k němu pevně tiskla a ta druhá mi utírala slzy z tváře. Hah, jak brzy jsem porušila svůj vlastní slib, že už mě nikdy v životě neuvidí brečet. „Mluv se mnou, Charlie. Řekni mi, kdo to byl.“

„M-můj táta.“

„Ten tu není. Seš v bezpečí, tady se mnou.“ Uslzenýma očima jsem vyhledala ty jeho, jak svítí vysoko nade mnou. Měl na obličeji ustaraný výraz, který jsem mu tentokrát uvěřila. Jen jsem doufala, že si nerozmyslel všechny ty věci, co mi řeknul minulou noc, když mě tu takhle našel. „Já tě držím. Dokázala jsi to, už podruhý. Slibuju ti, že potřetí už se to nestane. Dám na tebe větší pozor.“ Ještě před čtvrt hodinou jsem přesně tohle nechtěla slyšet. Teď jsem si nedokázala představit jiná slova, která by se mi líbila víc. Tohle jsem potřebovala – někoho, kdo se o mně postará, až se tohle stane znovu. „Dovolíš mi to konečně? Prosím, potřebuju vědět, že jsi v pořádku.“
„Jsem v pořádku,“ vydechla jsem s úmyslem přesvědčit nejen jeho, ale hlavně sebe. Nevěděla jsem, co dělat a hlavně jsem neměla ani ponětí, co mu říct. Jestli dál lhát, že jsem naprosto v pořádku nebo ho nechat mi pomoct. Hlava mi radila ho dál přesvědčovat, že mi nic není, ale tak nějak jsem tušila, že tentokrát mi to už neprojde.  

„Ne, nejsi,“ odseknul. „Prosím. Až budeš zdravá, nechám tě zase na pokoji, ale do tý doby-.“ Nenechala jsem ho ani domluvit. Tohle stačilo. Jenom jsem rychle kývla hlavou a znovu vzlykla.

Pak nastalo ticho. Ale nebylo to takové to nepříjemné ticho, kdy najednou nikdo neví, co má říct. Stačilo, že tam byl se mnou a držel mě.

„Usmívala jsem se,“ vydechla jsem po chvíli. Jemu se na obličeji zjevil výraz, který vypadal, jako kdyby věděl, o čem to tady mluvím. Já ale věděla, že vůbec netuší. „Po dlouhý době jsem se usmívala. A on mi řekl, že s tím úsměvem to nikdy daleko nedotáhnu.“

„Větší blbost jsem neslyšel,“ zašeptal mi do vlasů. „Ten úsměv tě dostane, kam jen budeš chtít.“ Potlačila jsem další slzy tvořící se v mých očích a lépe si ho prohlídla. Vypadal, jako kdyby teprve teď vstal. Oči měl menší než normálně a ještě stále se v nich odrážel nedostatek spánku.

Až teď jsem si uvědomila, co dělají moje dlaně. Bolestně tiskly lem jeho trička, čímž jsem ho stále nutila být mi nablízku. Ne, že by mě chtěl držet. Já ho donutila.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem a odvrátila od něj pohled. Hned jsem jeho tričko pustila a jednu dlaň si přiložila na tvář, kde bych podle správného teď měla mít červený otisk ruky. Kdyby tady můj otec byl, měla bych tam otisk jeho ruky.
„Máš tam něco?“ Naklonil hlavu na stranu a podíval se na mou tvář.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Prsty jsem se dotkla tváře trochu silněji, abych se ujistila, že se mi tam vážně netvoří nějaká modřina. Mou vlastní dlaň nahradila cizí, která byla o mnoho větší a teplejší. A příjemnější. Prsty mě jemně pohladil po pokožce, která byla stále smáčená slzami. Proč před ním musím pořád jenom brečet? Co to se mnou je?!

„Nic tam nemáš, Charlie. Cokoliv, co se ti zdálo, nebyla pravda.“

„Jo… jedno z toho přeci jen pravda byla.“ Vyhledala jsem teď jeho potemnělé oči, které pečlivě sledovaly každý můj pohyb. Stále mě držel jako malé dítě a já si přála, aby mě už nikdy nepustil. Všechno se zdálo být tak správné, když-když… když jsem byla s ním.

„Co byla pravda?“
„Nikdo nechce, abych se vrátila zase zpátky. Nikdo nechce, abych se znovu nadechla.“ Bylo hodně bolestivý si něco takovýho připustit. Jen při tom zjištění se mi udělalo zle od žaludku.

„Já jsem nikdo?“ povytáhnul naštvaně obočí. „Protože já čekal, až se mi vrátíš zpátky. Já chtěl, aby ses znovu nadechla.“ Ještě víc jsem se k němu schoulila, přesně tak jako v noci. Jednu tvář jsem měla položenou na jeho hrudníku a poslouchala, jak pomalu a klidně mu bije srdce. Na mé druhé tváři ležela jeho dlaň, která mě k němu znovu pevně tiskla.

Nevím, jak dlouho jsme potom takhle seděli. On mě pomalu kolíbal ze strany na stranu ve svém náručí a já mu sem tam ještě vzlykla do trička. Tenhle jeho přístup mě ohromil. Chovala jsem se k němu příšerně a on mi i přes to, už podruhé zachránil život a ještě k tomu mě tu utěšoval.

Tolik jsem mu dlužila, že jsem nedokázala přijít na to, jak bych mu to kdy mohla vrátit. Ani jsem si nechtěla představit, co se za celý ten týden stane. Stačily jenom tyhle dva dny a všechno bylo jinak.

„Měl jsem strach, když jsem se probudil,“ zachraptěl nad mým obličejem. Svou hlavu jsem posunula do prostoru mezi jeho klíční kost a čelist. Když pak promluvil, slyšela jsem ten zvuk dvakrát. Jednou z jeho úst a podruhé z jeho krku. „Nevěděl jsem, kde jsi.“

„J-já si chtěla dát jenom sprchu,“ zamumlala jsem do jeho kůže, která tak neuvěřitelně voněla. Ale nebyla to jeho kolínská, byl to prostě on.

„Máš volno, vlastně si můžeš dělat, co chceš. Jen jsem ti chtěl říct, že příště, až se takhle vyplížíš, mohla bys mě aspoň vzbudit.“

„Chtěla jsem vás nechat spát, za půl hodiny bych byla zpátky.“ Ještě víc jsem upevnila stisk mých rukou kolem jeho hrudníku. Snad, abych mu ukázala, že jsem od něj nechtěla odejít tak, jak jsem to udělala.

„Mně je to jedno, prostě mě příště, prosím, vzbuď. Dokážeš mi to slíbit?“ Já jenom jednoduše trhla hlavou. Už v životě jsem od něj nechtěla takhle odejít. Měla jsem si užít tu chvilku, kdy jsme tam spolu leželi a ne to ukončit kvůli hnusným starým sprchám. „Vyspala ses dneska dobře?“ Změnil téma, za což jsem byla docela vděčná. Nechtěla jsem si dál vyčítat, že jsem se od něj takhle vyplížila.
„Jo,“ vzdychla jsem. No, kdyby jenom dobře… takhle skvěle jsem se nevyspala už pár let.

„Nebudila ses nebo tak něco?“ zeptal se opatrně. Stáhla jsem jednu ruku a rychle si setřela všechny slzy z obličeje. Bylo to tak trapný před ním brečet.

„Ne, všechno v pohodě.“ Jo to byla pravda, od toho našeho rozhovoru jsem se neprobudila už ani jednou. „A vy? Vyspal jste se dobře?“

„No… víš… omlouvám se, že jsem ti vlezl do postele, ale celou noc jsem spal na tom hrozným křesle a k ránu mi už byla zima, tak…“ Vždyť on byl na tom křesle tak asi dvě hodiny, a když přišel za mnou, vůbec to nebylo k ránu. Bylo to přesně o půl jedný v noci, sám to řekl. „Pak už jsem spal dobře.“

„Jo, vždyť dva se tam úplně v pohodě vyspíme,“ zopakovala jsem to stejné, co jsem mu řekla v noci. On si toho očividně taky všimnul a svaly na rukou i na krku se mu okamžitě napnuly. Ale ani jedním slovem se nezmínil o tom, že tuhle větu už ode mě jednou slyšel.

„To jo.“ Pravděpodobně si celou tu naši dohodu o přátelství rozmyslel, když viděl, jak tady brečím a dusím se. Asi ze mě dostal strach. No, nemohla jsem mu to mít za zlé. Musela jsem uznat, že jsem vyděsila i samu sebe. A to už je co říct.

„Doufám, že jsem zase nevykřikovala nějaký nesmysly.“ Když on chce dělat, že se to nestalo, já to zvládnu taky předstírat, i přes to, že mě to mrzí.

„Ne, žádný nesmysly,“ zakroutil hlavou a pohladil mě po vlasech. „Nic takovýho.“

„Aspoň něco.“
„Nebude ti vadit, když teď půjdeš zpátky do postele, že ne?“
„Ne,“ vydechla jsem unaveně. „Nebude.“

Pozn. Autorky: Ti dva jsou tak blbí až mě to bolí :D. Goooood. :D Co myslíte? Jak dlouho to bude ještě trvat, než padne nějaká pusa? :3
Jinak strašně, strašně, strašně děkuju za všechny ty votes a komenty, protože bez vás by to prostě nešlo :D. Takže děkuju, jste zlatíčka moje největší, miluju vás, berušky, puťa, puťa… -.-“ No, tak se uklidníme… jsem se zas nějak rozjela... Ale za to může ta kapitola! Tady ty roztomilý scény mi prostě nějak nedělaj dobře … se pak musím usmívat jako idiot a mluvit na vás jak na slepice :‘DD puťa, puťa :DD

Toho si nevšímejte, mně jenom hrabe. :D Něco jsem chtěla říct důležitýho a zapomněla jsem to. Shit. „Mamííííííí, nevíš, co jsem jim to chtěla ještě říct?!“ Asi to nebylo za tak důležitý, když jsem to zapomněla.

JO, už vím. :D V příští kapitole bude Liam a bude to fakt (doufám) taková oddechovka. Charlie si odpočine, už se nebude dusit… Nebo jo? :D Já vlastně vůbec nevím, jak to bude vypadat, ale Liam tam určo bude ;)

Už to vykecávání ukončím, protože jak to tak vidím, melu samý sračky. Je to se mnou špatný.

Pac a pusu (vaše super … cosi :DDDDDD)… a nezapomeňte mi dát vědět, jak se vám kapitola líbila :).

Btw… kdyby moje maminka přišla na můj účet na wattpadu, nebo zjistila, že vůbec něco takovýho píšu, byl by rychlej konec, to vám přísahám :D.

A ještě druhý btw… minule jsem zavedla diskuzi o škole, tak tentokrát si ji dáme třeba o hudbě. Já jsem v tomhle ohledu hrozně nudnej člověk. Poslouchám hlavně teda Taylor Swift (o 1D se nezmiňuju a ani vy to nedělejte, protože to tady posloucháme asi tak nějak všichni ;)) dál Arctic Monkeys, The Vamps, Demi Lovato atd.. Tak napište, co posloucháte, ať si rozšířím obzory. Nebo napište nějakou písničku, která vám uvízla v hlavě :3