Harry’s POV

Možná jsem to trochu přehnal. Asi jsem na ni nemusel být tak zlej, když je nemocná. Chtěl jsem, aby dnešek byl v pohodě, ale místo toho se ten den už nemohl víc posrat.

Po tom, co jsme se tak hnusně pohádali, jsme nasedli na motorku a v naprosté tichosti odjeli. Charlie dokonce ani neprotestovala, že chce jít pěšky. Prostě nasedla a byla ticho, což rozhodně není její styl. Při té jízdě se mě ani jednou nedotkla. Raději se držela poutek u mých riflí, než aby se bezpečně chytila mého břicha. To jsem jí ale nemohl vyčítat po tom, co jsem jí řekl, že jsem ji měl raději nechat umřít. Bože můj, jsem to ale vůl. Ani nevím, proč jsem to řekl, když jsem to nemyslel vážně.

Cestou zpátky do školy jsme se ještě zastavili v lékárně, kde jsme vyzvedli její léky, a pak už jsme po té nekonečné cestě dorazili zpátky. Nechápejte mě špatně, ta cesta do nemocnice nebyla vůbec dlouhá, protože se mě držela tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat, a já se celou dobu usmíval jako idiot. Jenže teď jsem se nemohl dočkat, až budeme zpátky.

Ve chvíli, kdy jsme se ocitli na parkovišti u školy, seskočila z motorky tak rychle, že jsem zapochyboval, jestli to vůbec ustojí. Překvapivě zůstala stát pevně na nohou a pak doslova dosprintovala dovnitř do školy, což bylo celkem divný, vzhledem ke stavu jejích plic. Já jsem pak v klidu došel do svého pokoje, kde jsem na ni čekal skoro dvě hodiny.

Když přišla, očekával jsem aspoň nějakou malou výměnu názorů nebo něco takovýho, jenže ona místo toho jenom zamumlala krátké dobrou, lehla si do postele, otočila se ke mně zády a dělala, že spí. Tak jsem ji nechal. Chtěl jsem se jí omluvit, no lépe řečeno jsem stále plánoval, jak a za co se jí vlastně omluvit. Jediný za co jsem se možná tak mohl omlouvat, bylo to, že jsem ji nabídnul pomoc. Potom už to šlo nějak z kopce. Celý to bylo úplně na hovno.

Seděl jsem v tom nepohodlném křesle a pohledem se vpíjel do jejích zad, které byly celé zabalené v mojí peřině. Bylo už něco po půlnoci a já stále nemohl zamhouřit oči. Tak nějak jsem doufal, že by se Charlie mohla probudit, stejně jako minule. Ani sám nevím proč. Chtěl jsem jí jenom říct, že mě to mrzí… nebo něco takovýho. Tady takový sračky mi nikdy nešly.

Přetočila se na druhý bok, čímž mi ukázala svůj spící obličej. Vlasy měla rozpuštěné a rozházené kolem hlavy. Rty měla rozpojené, oči pevně stisknuté k sobě a obě ruce složené pod hlavou. Podle toho, jak měla okolo sebe zkroucenou peřinu, bych řekl, že nohy měla přitáhnuté k hrudníku. Dýchala pomalu a hluboce a za celou tu dobu, co tam ležela, nezačala ani jednou kašlat, za což jsem byl aspoň trochu vděčný. Když spala, vypadala docela spokojeně, ale já věděl, že až se probudí, nezbude po tomhle mírumilovném obličeji ani stopa. Kvůli mně.

„Vy nespíte?“ zašeptala najednou tiše a pootevřela jedno oko. Zůstal jsem sedět přesně v té pozici jako poslední dvě hodiny a nevěřícně se na ni podíval. Za prvé jsem si myslel, že spí, a za druhé jsem si byl téměř jistý, že už se mnou v životě nepromluví, čemuž jsem se rozhodně nemohl divit.

„Ty nespíš?“ zeptal jsem se na to stejný, protože jsem nedokázal vymyslet nic lepšího, co bych mohl říct. Nepohodlně se otřásla a přitáhla si peřinu blíž k bradě. Pár pramenů tmavých vlasů jí díky tomuhle pohybu spadalo do obličeje a ona je okamžitě zastrčila za ucho.

„Ne,“ vydechla jemně. „Proč nespíte vy? Měl byste spát,“ zamumlala, což mě donutilo k lehkému úsměvu, který však brzy zvadl. Chtěl jsem ji říct, že jsem přemýšlel o všech těch hnusných věcech, co jsem jí navykládal, ale bylo teprve půl jedný v noci a to mi nepřipadalo jako vhodný čas na omluvu.

„Jo, asi máš pravdu. Měl bych spát,“ pousmál jsem se. „ale tohle křeslo není zrovna dvakrát pohodlný.“ Kdybych neměl hlavu plnou slov, co jsem ji před pár hodinami řekl, určitě bych už spal. Vím, že by mi nedělalo žádný problém usnout na křesle.

„Chcete si to vyměnit? Já klidně půjdu na křeslo, stejně neus-.“
„Ne,“ skočil jsem jí do řeči a zakroutil rozhodně hlavou. „To je dobrý,“ dodal jsem jemně. Rozlepila i své druhé oko a prohlídla si mě. Nevím, proč se se mnou najednou začala bavit, ale rozhodně jsem za to byl rád. Vysvětloval jsem si to tím, že byla noc. A ona v noci říkala věci, které si druhý den ani nepamatovala. Já v tu chvíli ale doufal, že tohle si zítra pamatovat bude, protože jsem potřeboval, aby se se mnou dál bavila.

„Kolik je hodin?“ zeptala se. Trhnul jsem hlavou ve snaze zapomenout na svoje myšlenky a snažil se soustředit na realitu před sebou. Rozsvítil jsem mobil a podíval se na hodiny v pravém horním rohu.

„Půl jedný.“ Unaveně si povzdychla a celá svá záda natiskla na stěnu za sebou. Potom vytáhla jednu ruku z pod své hlavy a položila ji dlaní dolů na matraci vedle sebe. Na obličeji se jí zjevil nerozhodný výraz, který jsem dokázal zahlédnout i přes hustou tmu všude kolem nás.

„Jestli chcete, můžete si lehnout sem…“ poklepala dlaní na matraci vedle sebe. „…dva se tady úplně v pohodě vyspíme.“ Cítil jsem, jak se mi otevírá pusa, a já náhle nebyl schopný říct ani jednu souvislou větu. Pozoroval jsem její výraz v obličeji, a jak bojuje s těžkými víčky, která by se mohli každou chvílí zavřít.

Nechápu, proč tohle udělala. Byl jsem na ní hnusnej a ona mi teď nabízela kousek postele, abych se taky mohl na chvíli vyspat. A ještě k tomu měla pravdu… dva bychom se tam v klidu vešli.

Dřív, než jsem nad tím stihl nějak hlouběji přemýšlet, jsem už stál na svých nohách a blížil se k posteli. Měl jsem na sobě dlouhé šedé tepláky a čisté bílé tričko, takže jsem se naštěstí nemusel převlíkat. Odrhnul jsem kousek peřiny na kraji a vlezl za ní. Ta postel byla vážně tak velká, že jsme se vůbec nemuseli dotýkat. No, nebo to bylo tím, jak je Charlie drobná.

Otočil jsem se směrem k ní a tiše pozoroval její obličej. Bylo fajn, mít ji zase takhle blízko, bez toho aniž bychom na sebe křičeli.

„Měl jste pravdu,“ šeptla a tmavýma očima se vpíjela do těch mých.
„Přehnal jsem to.“ Bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal v tu chvíli dostat.

„Ne, nepřehnal,“ cuknula hlavou. „Měl jste pravdu.“ Byli jsme k sobě tak blízko, že jsem na obličeji cítil její dech, který voněl po něčem, co připomínalo jahody. Naše nosy od sebe byly vzdáleny stěží tak deset centimetrů a ani jednomu z nás to očividně nevadilo. Mně teda určitě ne.

„V čem jsem měl pravdu?“ zeptal jsem se opatrně.

„Že-že nikdo není rád sám.“ No… přesně takhle jsem to neřekl, ale aspoň k něčemu to bylo. „A že jsem hloupá.“
„To jsem neřekl,“ odsekl jsem šeptem. „Řekl jsem, že se někdy chováš hloupě. V tom je rozdíl.“
„Podstata je stejná,“ mávla rukou a trochu se ušklíbla, ale její oči pořád zůstávaly stejně vážné a smutné. Pomalu jsem vztáhnul ruku s nataženými prsty k jejímu obličeji. Ukazováčkem jsem se dotknul její tváře v místě, kde se jí obvykle tvoří roztomilý ďolíček, a pokusil jsem se jemně vyzvednout její rty do malého úsměvu.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekl,“ vypadlo ze mě najednou. Původně jsem jí to chtěl říct až ráno, protože tady byla velká pravděpodobnost, že si tuhle konverzaci nebude pamatovat, ale nechtěl jsem, aby si dál myslela, že jsem všechny ty věci myslel vážně. „Byl jsem jenom naštvanej. Nemyslel jsem to vážně.“

Sundala ruku z matrace pod námi a sama ji přiblížila ke svému obličeji. Svými prsty nahmatala ty moje a pevně je stiskla. Odtáhla mou dlaň ze svého obličeje, ale ani na chvíli ji nepustila.

„Mrzí mě to,“ špitla a pohledem sklouzla na naše propojené ruce. Na obličeji se jí okamžitě objevil úsměv a oči se rozzářily vlivem jiskřiček, které se jí tam roztancovaly. Ani já se v té chvíli neubránil úsměvu.

Obě naše ruce ležely propojené v prostoru mezi námi dvěma a já jenom s úžasem pozoroval, jak skvěle do sebe zapadají, i když její ruka byla o hodně menší než ta moje.

„Víš… nemusíme být nepřátelé. Jsem tvůj učitel, ano, ale neznamená to, že mě musíš hned nesnášet. Můžu ti pomoct, když budeš chtít.“ Její stisk na mojí ruce ještě víc zesílil a mým tělem projel zvláštní pocit uspokojení. Její kůže oproti mojí působila tak uklidňujícím dojmem, že jsem ani nemohl uvěřit tomu, že se tohle děje. Nikdy bych nevěřil, že něčí dotyk na mě může mít takový vliv, zvlášť pak ne zrovna její.

„Když řeknu, že vaše pomoc by se mi hodila…“ zašeptala mi do obličeje a já měl co dělat, abych při tomhle zvuku nezavřel oči. „už nebudeme nepřátelé?“

„Ne,“ vydechl jsem tiše.

„Takže co z nás bude? Přátelé?“ Pohladil jsem ji bříškem palce po kloubech na hřbetu dlaně a jednoduše přikývnul. Její úsměv se okamžitě rozšířil a rty jí odkryly perfektně bílé zuby. Měla nádherný úsměv, jen byla škoda, že možnost ho vidět se mi naskytla jen zřídka.

„Co?“ zeptal jsem se a samozřejmě i já měl na rtech stupidní úsměv, který se kompletně celý dotýkal mých očí. „Najednou se usmíváš?“
„Já jenom, že Niall z toho nebude mít radost,“ zakroutila hlavou. Frustrovaně jsem vydechnul a protočil oči nad touhle poznámkou.

„Niall mi může polí-.“
„No, já se vsadím, že ani Louis s Liamem z toho nebudou úplně nadšení,“ podívala se na mě s vševědoucím výrazem ve tváři. „A hlavně Zayn.“

„Však já jim to taky říkat nebudu. Nic jim do toho není,“ odseknul jsem a trochu se k ní přiblížil. „Nebo jim řeknu, že je to prostě oboustranná dohoda. Ty přestaneš srát mě a já tebe,“ pokrčil jsem lehce rameny. Stejněsi to nebude pamatovat, takže jsem si s tímhle nemusel dělat starosti.

„To by šlo. Nebudeme tomu říkat přátelství. Je to jenom takový obchod,“ zasmála se a já se samozřejmě musel připojit, protože to bylo neskutečně nakažlivý. „O víkendech tomu ale přátelství říkat můžeme, ne?“

„O víkendech jo. V týdnu jsme obchodní partneři,“ zašklebil jsem se. Pustil jsem její ruku a místo toho si jí přitáhnul za pas k sobě. Vysloužil jsem si za to od ní mírné vyjeknutí. Nevím, co to do mě v ten moment vjelo, ale když jsem jí pevně obejmul a ona si složila obličej na můj hrudník, zdálo se být všechno v naprostém pořádku. Jako kdybychom se nikdy nepohádali, nikdy jsme se navzájem neprovokovali ani si nenadávali. Byli jsme přátelé. I když mi bylo jasný, že je to jenom na jednu noc, protože tady nebyla žádná šance, že by si celou tuhle dohodu mohla pamatovat. Stejně jako minulou noc i dneska říkala věci, které by nikdy nevypustila z úst, kdyby byla při plném vědomí. Věděl jsem, že na tohle zapomene v okamžiku, kdy usne.

„Je to normální, že se přátelé takhle objímají?“ zašeptala mi do trička. Zalitoval jsem toho, že jsem si to tričko vůbec bral. Kdybych ho neměl, ležela by teď na mém holém hrudníku a to by bylo- To by bylo příliš. Stačilo tohle.

„Já nevím,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Nikdy jsem se s holkou nekamarádil.“ Popravdě mi dalo spoustu práce, abych se nezačal smát. Nebylo normální, abychom se takhle objímali, ale co na tom záleželo, když si to zítra stejně nebude pamatovat?

„Jo… vlastně… taky se s Niallem někdy objímáme.“ Tak tohle jsem slyšet nepotřeboval. Tohle vážně ne. Teď pokaždý, když Horana uvidím, budu myslet na to, že on ji může jen tak obejmout a já jen ve chvílích, které si nebude pamatovat. Kurva.

„Vidíš to.“ Položil jsem si bradu do jejích vlasů a zhluboka se nadechnul. Okamžitě mi do nosu vnikla vůně nějakých sladkých květin, která byla naprosto omamná. „Když už jsem ti kamarádi…“ zachraptěl jsem a musel si připomenout, že tohle je jenom na jednu noc a měl bych toho využít. „povíš mi o svojí mámě? Protože jsem si tak nějak myslel, že žádnou mámu nemáš.“

„Není tady moc věcí, co bych o ní mohla říct.“ Posunula svou malou dlaň po mých žebrech až na záda, kde ji nechala ležet. Celé mé tělo okamžitě reagovalo na tenhle jemný dotyk husí kůží, která se mi rychle rozlila od chodidel až k vlasům.

„Pamatuje si na tebe vůbec?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. Cítil jsem, jak stahuje svou dlaň na mých zádech do pěsti a ještě upevňuje svůj stisk kolem mého hrudníku. „Ví, že Kate je její dcera. Myslí si, že já jsem její doktorka.“ Srdce mi v hrudi trochu poskočilo nad pomyšlením, že by si mě nepamatovala vlastní máma. Nemůžu říct, že máme úplně nejvřelejší vztah vzhledem k tomu, že už jsme se tři roky neviděli, ale stejně… byla to moje máma. Nedokážu si ani představit jaký to pro ni musí být.

„A jak dlouho už…“
„Tři roky,“ vydechla. „A každý týden je to horší a horší.“
„Promiň, Charlie. To mě mrzí,“ zamumlal jsem a rukou ji pohladil po vlasech.

„Chybí mi.“

„Já vím.“ Nevěděl jsem, co jinýho na to říct. Najednou zněla zase tak smutně a ztraceně. V té chvíli jsem byl ochotný udělat úplně všechno, jen abych ji nějak pomohl. „A Kate? Stará se o vaší mámu, nebo…?“
„Kate utekla měsíc po tom, co jsme se dozvěděly, že má mamka Alzheimera. Ani mi nechce říct, kde teď je, protože se bojí, že by jí náš táta našel. Je to psychopat.“ Tak tohle byla svatá pravda. Její táta byl magor. Dalo se to poznat už jenom z rozhovoru po telefonu, když jsem s ním mluvil.

„Kolik jí je?“
„Dvacet dva.“

„Hmmm,“ zamručel jsem na znamení, že ji stále poslouchám, a stále ještě nestáhnul svou ruku z jejích vlasů.

„Když mi otec oznámil, že budu chodit do týhle školy, taky jsem chtěla utýct. Ale neměla jsem kam. V Londýně jsem neměla žádný kamarády a ani příbuzný, takže…“
„Seš tady,“ doplnil jsem za ni.

„Už se do Anglie nechci v životě vrátit.“
„Já nevím, jestli se mi chce zpátky,“ přiznal jsem. „Mám tam celou rodinu, ale já nikdy nebyl takovej ten typ, co dokáže mluvit úplně o všech věcech, které se dějí v jeho životě. Takže jsem svojí mámě v osmnácti oznámil, že budu chodit přesně na tuhle školu v Los Angeles. Dobrovolně.“ Cítil jsem potřebu jí sdělit taky něco o sobě, když ona začala mluvit o vlastní rodině, což bych od ní rozhodně nečekal. Ale jak říkám… byla noc.

„Litujete toho?“
„Ani v nejmenším.“ Ještě pevněji jsem jí objal a zavřel oči. V životě jsem nelitoval ani jediný sekundy, co jsem strávil na týhle škole a nemyslím si, že by se to mohlo někdy změnit.

„A jak už je to dlouho od doby, co vám bylo osmnáct?“ Její rty se zkroutily do úsměvu, který jsem cítil na své kůži i přes tenkou látku trička.

„Ptáš se mě, kolik mi je let?“

„Hmm-mm,“ přikývla pomalu.

„Už je to šest let, co mi bylo osmnáct. Je mi dvacet čtyři.“

„Vypadáte na dvacet,“ zabrblala a já se tomu musel zasmát. Zase.

„Měla bys jít spát,“ promluvil jsem do ticha. Nechtěl jsem ten okamžik ničit, ale musel jsem si pamatovat, že je pořád ještě hodně nemocná.

„Jo, asi bych měla,“ přikývla. Čekal jsem, že se ode mě odtáhne pryč, ale překvapilo mě, když na mě zůstala takhle natisknutá. Rozhodně jsem si nemohl stěžovat.

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“ Chtěl jsem jí políbit do těch neuvěřitelně voňavých vlasů, ale to už by bylo moc.

Po pár minutách ticha jsem cítil, jak se její nádechy a výdechy zpomalily a napjaté svaly povolily. Měla štěstí, že usnula. Mně bylo naprosto jasný, že s ní v mém objetí neusnu celou noc. Byl bych idiot, kdybych to udělal. 

 Pozn. Autorky: Tak co? :D Myslíte, že si to Charlie bude pamatovat nebo ne? :) Chtěli byste, aby si to pamatovala? :D Konečně nějaká pohodová kapitola.

OMG.. OMG. OMG. Co to má být?! Army Bullshit #1 ve Fanfiction i #1 v Teen Fiction?! Do háje lidi, vždyť to je naprosto šílený!! Miluju vás za to, jste zlatíčka :‘).

A teď, když už nám oficiálně začal ten školní rok… chtěla jsem se vás zeptat na takový ty normální věci, protože vy se vždycky ptáte na věci o mně a já chci taky vědět něco já o vás. Takže :D. Do kolikátý třídy jdete? Oblíbenej předmět? Nejhorší předmět? (Asi se shodneme, že je to fyzika a němčina :D) Těšili jste se zase do školy? Něco mi o sobě povězte.. nebo třeba, kde jste byli na prázdninách? Kolik vám je let? Atd… :33

Btw.. já vím, že tahle kapitola není nic moc, ale jak říkám… mně ty Harryho pohledy moc nejdou. Pac a pusu :3 (Slibuju, že příště se máte na co těšit ;))