„Mohli bychom tady takhle na chvíli zůstat stát, prosím?“ zeptala jsem se, když jsme se už oba nacházeli ani ne pět metrů od jeho motorky – lépe řečeno, toho jeho děsivého nástroje smrti.

„Charlie, já vím, že z toho máš strach, ale když to budeš oddalovat, tak se tomu stejně nevyhneš.“ Hodila jsem po něm obličej, který říkal něco v tom smyslu: přestaň-mi-tady-sdělovat-svá-životní-moudra, a otočila svou hlavu na stranu, kde mě ji okamžitě začaly ohřívat paprsky večerního sluníčka.

„Jenom na chvilinku, než se vrátíme zpátky? Prosím.“ Mohlo být tak osm hodin večer, ale slunce na obzoru ještě stále dokázalo prohřát každou buňku mého těla, co jsem mu ukázala. Posledních pár hodin jsem strávila zavřená ve škole, kde není teplo vůbec nikdy, takže tohle byla chvíle, kterou jsem si prostě musela užít.

„Co tady budeme dělat?“ ozval se Harry. „Chceš tady jenom tak stát?“

„No… jo,“ vydechla jsem. „Nevím, kdy se zase dostanu ven, natož potom na sluníčko s těma antibiotikama, takže ano, chci tu jen tak stát,“ dodala jsem jedním dechem. Harry si za mnou povzdychnul a udělal pár kroků. Otevřela jsem oči a nenápadně se na něj podívala. Stál hned vedle mě s rukama za zády a stejně jako já měl nastavený obličej sluníčku. Očividně pochopil, o co ho žádám.

Rty se mi zkroutily do mírného úsměvu a se zavřenýma očima jsem se otočila zase zpátky. Byl to úžasný pocit, když se mi tělo začalo znovu prohřívat po všech těch zimnicích, co jsem v poslední době měla.

„Charlie?“ zašeptal Styles vedle mě. Neměla jsem sílu a ani chuť se na něj podívat.

„Hmmm?“ zamručela jsem a složila si ruce na hrudníku, aby nachytaly taky trochu toho tepla. Věděla jsem, že v noci, až zase budu klepat kosu, na to budu ještě ráda vzpomínat.

„Chce se ti jet zpátky do školy?“ zeptal se Harry. Trochu jsem se zamračila, ale stále se nedonutila na něj podívat.

„Ne.“
„Napadlo mě, jestli si nechceš dát nějaký jídlo,“ pronesl lhostejně. „Když už jsme tady…“ Tak strašně moc jsem mu na to chtěla říct ne. Prostě, že nemám hlad ani chuť a už vůbec se s ním nechci procházet po LA. Ale čím dýl jsem dokázala být ze školy venku, tím líp pro mě.

„To by šlo,“ podívala jsem se na něj a narazila na zelený pohled, který důkladně pozoroval každý můj pohyb.

„Dobře,“ pousmál a znovu se otočila tak, aby sluneční paprsky dosáhly na jeho obličej. Já se zadívala na obzor, kam sluníčko pomalu zapadalo. V místě, kde se právě nacházelo, bylo nebe zbarvené do různých odstínů červené a oranžové. Nad námi a dál bylo jen světle modré. V rukách jsem ještě stále držela teplý svetr, který mě teď hřál víc než kdykoliv jindy.

„Odjíždíte zítra někam?“ prolomila jsem znovu to ticho, které mezi námi panovalo. Upřímně jsem doufala, že ano. Nejenom, že já bych měla dva dny volno, ale aby se on mohl taky někde vyspat.

„Vzhledem k tomu, že seš nemocná tak ne.“
„Kvůli mně?“

„Jo.“ Konečně jsem se k němu otočila čelem a nevěřícně si ho prohlídla. Měl by být rád, že se mě na ty dva dny může zbavit, a ne že kvůli mně ještě zůstane v budově, kde nemá ani vlastní postel. Teda vlastně má, ale nemůže na ní spát, když si mě tam prakticky nastěhoval.

„Měl byste si udělat volno, já nejsem neschopná a dva dny to zvládnu.“ Lehký úsměv se dotknul koutků jeho rtů a ve tvářích se mu okamžitě objevily ďolíčky. Zakroutil hlavou, načež mě pevně uchopil za předloktí. Dal se do kroku a mě táhnul za sebou, přičemž očividně zapomněl na to, jak by se měl chovat k nemocné osobě. Já si nestěžovala.

„Chceš si dát normální večeři?“ zeptal se a ohlídnul se přes rameno. Já trochu popoběhla, abych s ním srovnala krok. Fajn, když se nechtěl bavit o tom, že nemá, kde spát, taky jsem o tom nemusela mluvit. Vlastně to ani můj problém nebyl. Rozhodnul to sám a mně ani nedal šanci s tím nesouhlasit.

„Spíš bychom si mohli dát něco rychlýho a zůstat venku,“ navrhla jsem a opatrně vykroutila svou paži z jeho stisku. Myslím, že celou večeři v jeho přítomnosti bych nezvládla. Stačila mi ta snídaně dneska ráno.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny a dál kráčel směrem někam hlouběji do města. Bylo to tam takové zvláštní vzhledem k tomu, že byl pátek večer a tady na okraji LA se nacházelo jen pár lidí, kteří očividně ještě někam spěchali. Neměly by tady být desítky spokojených párů, které by si užívaly toho, že je tak hezky a mohou být v Los Angeles?

„Proč je tady tak málo lidí?“ zeptala jsem se Harryho. Ten trochu zpomalil a podíval se na mě.
„Pátek večer… všichni jsou zalezlí doma a jsou rádi, že už nemusí do práce.“ Spravil si vlasy, aby mu nelezly do obličeje a ruce pak zastrčil do kapes u tmavých kalhot.

„Taky bych asi byla ráda, že už nemusím do práce,“ zamumlala jsem spíš pro sebe než pro něj.

„Ber to tak, že máš týdenní dovolenou, která ti začíná právě teď,“ mrknul na mě jedním okem a zase se trochu usmál. Úsměv jsem mu nervózně oplatila a pak od něj odvrátila pohled, abych si mohla lépe prohlédnout ulici, kde jsme se právě nalézali.

Zapadající slunce na obzoru nám přesně svítilo do obličeje, což mě nutilo neustále mhouřit oči. Styles moc dobře věděl, proč si vzal ty sluneční brýle. Kolem nás byly po obou stranách rozmístěné domy, které se ani trochu nepodobaly těm, co jsou v Londýně. Tady bylo všechno vysoké a většinou šedivé, doplněné nějakými skleněnými okny nebo stěnami. Šli jsme po dlážděném chodníku a po levé ruce jsme měli úzkou silnici, která nás oddělovala od budov na druhé straně. Bylo to tam úžasné a já si nedokázala představit místo, kde bych v tu chvíli byla raději, než zrovna tam.

„Znáte to tady dobře?“ zeptala jsem se tiše a pohlédla na něj koutkem oka.

„Nevěříš mi?“ zvednul jedno obočí. Nevím, jestli jsem mu věřila nebo ne. Věděla jsem, že on nevěřil mně, protože to sám řeknul před tím doktorem, ale já měla pocit, že mu věřím. Měla jsem pocit, že když budu mít nějaký problém, můžu přijít za ním. Že když budu potřebovat radu, není tu nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoct, než on. Bylo to zvláštní, ani nevím, proč jsem si něco takového myslela a pravděpodobně to byla blbost, ale pravdou bylo, že nikdo jiný než on mi nezbyl. Což bylo docela smutný, vzhledem k tomu, že to byl můj učitel a nesnášel mě.
„Já se chtěla jenom ujistit, že víte, co děláte.“ Otočil ke mně celou svou hlavu a z jeho očí se náhle vytratilo to pobavení, co tam bylo ještě před pár okamžiky. Vypadal vážně, jako kdybychom spolu vedli debatu o smyslu života.

„Vím, kam jdu. Neboj se.“
„Budu dělat, že vám věřím,“ ušklíbla jsem se na něj. Vzápětí jsme zahnuli za pravý roh a ocitli se v mnohem užší uličce než předtím. Tentokrát tudy už ani nevedla silnice, jen široká cesta, která by se dala považovat za chodník obklopený mnoha stánky. Zároveň tu bylo taky mnohem víc lidí, než v té ulici před chvílí. Sice už sem nedopadaly žádné sluneční paprsky, ale i tak to tu bylo hezčí, díky všem těm lidem.

„Můžeme si dát něco tady,“ promluvil Harry.

„Ale já tu nemám žádný peníze,“ zamumlala jsem a znovu se na něj podívala. Na obličeji mu hrál pobavený úšklebek.

„Pět dolarů mě snad nezabije,“ zasmál se.

„Ale šest už by mohlo,“ rýpla jsem si a stále jsem s ním držela krok. Bylo vidět, že přesně ví, kam má namířeno, zatímco já neměla ani ponětí, kde to vlastně jsme.

„Šest dolarů se do tebe nemůže ani vejít,“ přeměřil pohledem mé odhalené nohy a pak se zaměřil zpátky na můj obličej. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny, protože jsem si musela přiznat, že měl pravdu. Byla jsem moc hubená. Ještě před třemi měsíci jsem vypadala normálně, ale od doby, kdy mi otec oznámil, že budu chodit na vojenskou školu, jsem zhubla aspoň osm kilo. Je pravda, že na nohách, rukách i břiše jsem měla vypracované svaly, ale k čemu mi to bylo, když jsem si dokázala spočítat žebra i přes tričko?

Sklouzla jsem očima na svoje nohy a pozorovala, jak se mi svaly na stehnech při každém kroku napínají. Svaly byly fajn, ale nezakryly fakt, že moje nohy byly až moc hubené.

„Nechtěl jsem tě urazit,“ drknul do mě najednou loktem a zastavil se před jedním ze stánků, které byly zabudované do cihlových domů po stranách ulice. Donutila jsem své oči vzhlédnout nahoru na něj.

„Neurazil jste mě.“
„Já jen, že seš tak drobná.“ Jemně mi sjel dlaní po holém rameni a usmál se. Nadzvedla jsem obočí a podivila se tady tomuhle jeho chování. Nikdy jsem ho neviděla usmívat se tolik jako dneska. Neříkám, že se mi to nelíbilo, protože ano, líbilo, jen to bylo takové neobvyklé.

„Jak myslíte,“ zamumlala jsem a snažila se tuhle konverzaci nějakým způsobem ukončit. Bylo tu tolik věcí, o kterých bychom se mohli bavit, ale to, jak vypadám, nebyla jedna z nich.

„Nebude ti vadit, když ti něco vyberu, že ne?“ kývnul hlavou ke stánku, kde stála paní s bílými vlasy za proskleným pultem.

„Nebude,“ vydechla jsem a podívala se na tu ženu, která se na mě příjemně usmívala. Styles se ke mně vzápětí otočil zády a já udělala to stejné, co on.

Zamračila jsem se nad zjištěním, že tady už nebylo takové teplo jako na té druhé ulici, a tak jsem si zase přehodila svetr přes ramena. Jeho dolní lem mi sahal asi tak do třetiny stehen, což bylo ještě o trochu níž než kraťasy. Ruce jsem si propletla na hrudníku a rozhlédla se trochu víc kolem.

Všude se motalo spoustu lidí, kteří už očividně nikam nespěchali. Záviděla jsem jim, jak se navzájem drží za ruce, usmívají se na sebe, nebo jak se někteří z nich dokonce objímají. Taky jsem chtěla někoho obejmout a chytit za ruku. Chtěla jsem mít někoho, kdo by mi řekl, že mi to v těch červených kraťasech sluší, kdo by si se mnou lehnul do postele, když mám zimnici a pomohl by mi se zahřát. Chtěla jsem mít někoho, kdo by mě ujistil, že všechno bude zase v pořádku. Člověk, který se téhle představě podobal nejvíc, byl Niall. Dřív jsem ho mohla obejmout, mohla jsem před ním nadávat i brečet, vždycky mi řekl, že všechno bude zase v pohodě, ale nikdy nic víc. A já neříkám, že bych od Nialla chtěla něco víc než tohle. Byli jsme kamarádi a já za to byla vděčná. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to s ním musím dát zase do pořádku, protože jsem neměla nikoho blízkého kromě něho.

Najednou jsem ucítila ruku uprostřed mých zad. I přes to, že jsem na sobě měla svetr, dokázal mi tenhle dotyk zvednout všechny chloupky na zátylku. Jako vždycky. 

„Máš tady to jídlo,“ zašeptal mi měkce do ucha. Pomalu jsem se k němu otočila zase čelem a dokázala ze rtů vytvořit malý úsměv. Podal mi do ruky něco jako bagetu, ze které po stranách vylézaly rajčata a sýr. Celé to pak bylo zapečené dohromady a vypadalo to naprosto neodolatelně. Až teprve teď mi došlo, jaký mám vlastně hlad.

„Neříkejte, že jste za tohle dal pět dolarů.“ Harrymu se obličej okamžitě zkroutil do úsměvu a já na sebe byla tak trochu pyšná, že se kvůli mně znovu usmál.

„Jenom dva,“ ušklíbnul se a já si to od něj vzala.

„Děkuju.“
„Stejně to nesníš.“ Zakroutil rozhodně hlavou a sám se zakousnul do toho stejného jídla, co jsem měla já.

„Co kdybychom přestali mluvit o tom, jak moc hubená jsem?“ Harry se na mě znovu podíval koutkem oka a vykročil směrem, odkud jsme přišli. Tiše jsem ho následovala a přitom ujídala ze své bagety.

„Nejsi příliš hubená,“ ozval se najednou. „Jsi hubená, to jo. Ale ne zas tolik, aby ti to mělo vadit.“

„Ale jo,“ povzdychla jsem si a zase s ním srovnala krok, abych ho měla po své pravé straně.

„Ne,“ odseknul. „Seš hezká taková, jaká seš, tak si laskavě přestaň stěžovat.“ Trochu jsem zpomalila a opět se mi zadrhl dech v plicích. Naštěstí jsem tentokrát dokázala ten záchvat kašle potlačit. Co se to s ním v té nemocnici, do háje, stalo? Ještě tak před týdnem by se mnou naprosto souhlasil a dodal by, že se sebou musím něco udělat. Kdo. To. Je. A. Co. Udělal. S. Pravým. Stylesem?

„Tohle nebudeme řešit, že ne?“
„Ne, nebudeme,“ zakroutil hlavou na náznak nesouhlasu. Protočila jsem nad ním oči v sloup a znovu si kousla svojí bagety. Chutnala snad ještě líp, než vypadala, a to bylo jediný, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Určitě máte pravdu,“ zamumlala jsem s kouskem rajčete v puse.
„Bože můj, Charlesi,“ povzdychnul si Harry a v tu chvíli už jsme znovu zabočovali na ulici, odkud jsme přišli. Teď už ani tam nesvítilo sluníčko a já si jednu ruku obmotala kolem břicha, čímž jsem přitáhla obě strany svetru víc k sobě.

„Takže jsme zpátky u Charlese, hah?“

„Nezačínej s tím zase,“ napomenul mě a ještě k tomu se zamračil. Pomalu jsme se zase blížili k jeho motorce zaparkované na parkovišti nemocnice.

„S čím?“ zeptala jsem se překvapeně. „S čím zase začínám?“
„Proč nemůžeš být nikdy spokojená?“ zastavil se uprostřed kroku a otočil se ke mně. Překvapeně jsem nad jeho slovy vytáhla obočí nahoru a stejně jako on se zastavila. „Proč se aspoň jednou nemůžeš usmívat, bez toho aniž by se ti něco nelíbilo?“ zeptal se tvrdě a jeho oči mi poslaly jeden z těch vražedných pohledů, které jsem tak moc neměla ráda.

„Jmenujte mi jeden důvod, proč bych se měla usmívat.“ Nechala jsem svou ruku s bagetou sklouznout dolů podél mého těla a zároveň se na něj dívala bez nějaké hlubší emoce v mém hlasu nebo obličeji.  

„Měla bys být vděčná za to, že teď můžeš být venku.“
„Po tom celým dni? Vážně?!“ zalapala jsem po dechu a rozhodila před sebou ruce, div, že mi z nich bageta nevyletěla.

„Vždyť si celý den nic nedělala.“
„No právě. Chováte se ke mně jako kdybych byla úplně neschopná a ještě mě nutíte být u vás na pokoji, když bych úplně klidně mohla být u sebe. Nevím, co máte se mnou za problém a upřímně mi to je jedno. Jen vás prosím, nenuťte mě se usmívat, když k tomu nemám ani jeden jedinej zatracenej důvod.“ Stylesovi se rty okamžitě stáhly do pevné přímky a na čele se mu samozřejmě objevila ta známá vráska.
„Mám o tebe prostě jenom strach. Dokážeš to pochopit?“
„Strach? Ale prosím vás,“ zasmála jsem se ironicky. „Spíš si jenom užíváte tu moc, kterou nade mnou máte. Vy moc dobře víte, že jsem do té nemocnice nechtěla vůbec jet, ale vy jste mě prostě donutil. Fajn, to beru. Ale nemusel jste se mnou chodit až do ordinace a udělat ze mě idiota i před tím doktorem! Vsadím se, že jste si to neskutečně užil, když jsem mu řekla, že má moje máma Alzheimera, že? Protože to je další věc, za kterou si mě můžete dobírat.“ Zvýšila jsem na něj hlas, za což jsem si vysloužila jenom jeho ironické uchichtnutí.

„Panebože, tak promiň, že jsem tě v tom nechtěl nechat samotnou!“ Ještěže na té ulici nikdo jiný, než my dva nebyl, protože jinak by už kolem nás stál hlouček lidí, který by se divil, kvůli čemu tady děláme takovou scénu.

„Na všechno jsem vždycky byla sama. Vaši pomoc rozhodně nepotřebuju. Chcete, abych pro jednou byla spokojená a usmívala se? Přestaňte se ke mně chovat jako k mrzákovi a možná se to podaří.“
„Ach, je mi líto, že jsem ranil to tvoje ego, který se pořád musí vypořádávat se vším samo, aby ostatním dokázalo, jak moc je silný a nepřemožitelný,“ syknul mi nepříjemně do obličeje. „Něco ti prozradím, Charlie. Nejsi nepřemožitelná, nikdo není. A všechno se nedá zvládnout o samotě. Viděl jsem tě brečet a můžu tě ujistit, že jestli nedovolíš lidem kolem sebe, aby ti s něčím pomohli, uvidím tě tak ještě tisíckrát. Takže se už, kurva, seber a připusť si konečně, že nejsi sama.“
„Jo? Opravdu si myslíte, že nejsem sama?!“ křikla jsem po něm a rozmrkala slzy, které se začaly hromadit na okraji mých očí. Nemohla jsem před ním zase brečet, ne teď. „Něco vám teď povím, poslední tři roky jsem byla na všechno sama a teď se vůbec nic nezměnilo. Jediný, koho jsem tak možná měla je Niall, ale ani ten už se mnou nechce nic mít. Takže překvapení, já jsem sama a na tom se nikdy nic nezmění.“
„Víš, možná kdyby ses nechovala tak hloupě, sama bys nebyla.“
„Kdybyste se o mě přestal tak strašně starat, měl byste o jeden problém míň,“ odsekla jsem. Tohle prostě nedokázal pochopit ani on, ani nikdo, kdo tohle nezažil. Kdo neměl žádné přátelé a ani pořádný rodiče. Vždycky jsem to byla jenom já od doby, co Kate utekla.

„Nechceš, abych se o tebe postaral? Tak proč jsi mi lezla o půl čtvrtý ráno do pokoje?! Nebo se mi vybrečela do trička?!“

„Takovou blbost už nikdy v životě neudělám. Nebojte se.“

„To bych ti teda radil.“

„Můžu to teda brát jako svolení, že už nemusím spát ve vašem pokoji?“ šlehla jsem po něm podobným pohledem, jako on po mně.

„Na to zapomeň, holčičko. I když mi nedovolíš ti pomoct, tak já se nenechám zavřít do vězení pro zanedbání péče. I kdybych u tebe musel sedět dvacet čtyři hodin denně,“ zakroutil nade mnou hlavou a dál vyčkával, co mu to řeknu.

„Aspoň si přestaňte hrát na to, jak vám na mě záleží, proboha. Měl byste to říct na rovinu, vy nemáte rád mě a já nemám ráda vás, tak přestaňte předstírat, že je to jinak,“ zkroutila jsem obličej na náznak znechucení a odvrátila od něj pohled.

„Máš pravdu, nemám tě rád. Nevím, proč se o tebe starám,“ zašeptal až neobvykle tichým a hlubokým hlasem. Rty se mu okamžitě zkroutily do sebevědomého úšklebku. „Asi jsem tě měl nechat umřít, když ses dusila.“

„Oběma by nám teď bylo líp,“ zašeptala jsem nazpátek. Výraz v obličeji mu ztvrdnul a on jenom hlasitě polkl.

„Až se příště pokusíš zabít, udělej to, prosím, ve svém osobním volnu, nerad bych z toho měl nějaký problémy.“ Chvíli jsem se na něj jenom koukala a studovala jeho obličej. Přemýšlela jsem nad tím, jestli to myslí opravdu vážně. Rozhodně vypadal na to, že ano.

„Myslím, že osobní volno mi začíná zítra ráno. Myslíte si, že je to vhodný den, kdy bych mohla umřít? Nebo by vám lépe vyhovovala neděle?“ Nechtěla jsem umřít. Chtěla jsem žít už jenom pro ten okamžik, až odejdu z té zatracené školy a začnu žít jako normální člověk. A taky pro Kate. A abych dokázala svému otci i Stylesovi, že nejsem zas tak nepoužitelná.

„Už sklapni,“ zasyčel. „Prostě už buď ticho,“ cuknul hlavou a pravděpodobně považoval tuhle diskuzi za ukončenou, protože se ke mně otočil zády a kráčel k parkovišti rychleji než normálně.

Podívala jsem se na bagetu ve svojí ruce a znechuceně se zašklebila. Vyhodila jsem ji do nejbližšího odpadkového koše s tím, že mě na ni prostě přešla chuť.

„Charlesi, přísahám Bohu, že jestli nepohneš kostrou, tak tě tady nechám!“ zařval Styles, který už pomalu nasedal na svou motorku, zatímco já od něj byla ještě dobrých padesát metrů daleko. Protočila jsem nad ním oči v sloup a donutila své nohy k pohybu. Silně jsem přivřela víčka k sobě a silou vůle tak zatlačila slzy zpátky. Byla jsem rozhodnutá, že už nikdy v životě mě už neuvidí brečet.

Už nikdy.

Pozn. Autorky: Ty vole.. :D tohle měla být taková pohodová kapitolka, kde se nic moc nestane, a hele, co se z toho vyklubalo. Tak nic no… :DD třeba to vyjde příště. Aspoň byla dlouhá, ne? :D

No každopádně, jste asi pochopili, že jsem na dovolený neměla wi-fi, což bylo docela utrpení, ale aspoň jsem s sebou měla notebook, takže jsem mohla napsat tuhle kapitolu. Začíná mi být Harryho líto, protože Charlie je vážně tvrdohlavej magor. Takže jsem se rozhodla, že další díl bude z Harryho pohledu, ale předem vás upozorňuju, že to nebude nic skvělýho.

Takže tohle bylo k téhle a následující kapitole – ta nevím, kdy se tady objeví, protože nám zase začíná ta milovaná škola. Ale dejte mi vědět, jak se vám tahle kapitola líbila ;).

(Tohle už číst nemusíte, není to důležitý :D). Někdo psal u minulé kapitoly, abych nezapomněla tentokrát připsat, jak se mi na dovolený líbilo. Uf, lidi. Jasně, že se mi tam líbilo, ale musím se vám s něčím svěřit a je to na dlouho. :D. Na tý minulý dovolený v Turecku jsem první dva dny měla plavky s tlustýma ramínkama a zbytek týdne jsem měla plavky bez ramínek, abych si opálila i ty bílý rýhy (rozumíme se, že jo) V životě, v životě, v životě jsem se nespálila tolik co tam. Ty místa, kde jsem předtím měla ty ramínka se změnily na rudý trojúhelníčky, takže teď to mám jako debil totálně spálený a strávila jsem vždycky aspoň půl hodiny mazáním opalovacím krémem, i když jsem si slíbila, že tyhle sračky používat nebudu -.-“. Jinak všechno v pohodě, ale tohle mě prostě nasralo a ještě pořád to mám celý bílý a vypadá to vážně příšerně. :DDDD

-Konec vykecávání, miluju vás :*- 

 P.S. Dneska ve 3 hodiny ráno nám teprve přistálo letadlo, takže ještě dneska nejdu do školy… JE TO TAM POŘÁD TAK HROZNÝ, JAK SI PAMATUJU? 

Ještě naposledy... Co si myslíte o nový písničce Taylor Swift (Shake it off) ? Já osobně ji strašně miluju. Jestli jste ji ještě neslyšeli, tak hned zapněte YouTube a udělejte si tím laskavast, protože o hodně přicházíte.. :D (Jen taková přátelská rada)