„Jsme tady,“ šeptl tiše Harry a jedním rychlým pohybem ruky vypnul motor. Mé hlavě a uším se okamžitě dostavila nepopsatelná úleva, protože ten zvuk, co nás doprovázel celou cestu, byl přímo nesnesitelný. Ruce jsem už absolutně necítila od toho, jak pevnějsem se k němu tiskla celých dvacet minut. A stále jsem ještě nebyla připravená se pustit. „Charlie, jsme tady,“ promluvil znovu potichounku. Cítila jsem, jak se tenhle zvuk odráží dokonce i v jeho zádech, na kterých jsem ještě stále měla položenou svou hlavu.

„Můžu jít zpátky pěšky, prosím?“ zeptala jsem se jako malá holka. Pustil řídítka a přesunul svoje dlaně na ty moje, co byly stále složené na jeho břiše. Chvíli je tam takhle nechal a pak mi pomalu přejel palcem po kloubech na hřbetu dlaně. V tom okamžiku jsem od něj cuknutím odskočila.

Vážně mě právě pohladil palcem po ruce? Blbost. Určitě se jenom snažil rozpojit moje ruce. Jsem vážně magor, jestli jsem nad tím vůbec uvažovala.  

Přehodila jsem nohu přes motorku a vzápětí jsem už stála na svých rozviklaných nohách. Třepajícími se prsty jsem si trochu spravila vlasy, které poletovaly všude kolem mé hlavy. Sundala jsem ze sebe svetr a přehodila si ho přes ruku. Ohlídla jsem se na Stylese, který postavil motorku na stojánek a zanedlouho se už blížil ke mně. Odvrátila jsem od něj pohled a místo toho se zadívala na velkou budovu před sebou. Kdyby kolem nestálo tolik sanitek, ani bych nepoznala, že je to nemocnice. Byla celá tmavě modrá, jen kolem oken se modrá trochu zesvětlovala. Spíš než jako nemocnice to připomínalo nějakou kancelářskou budovu.

„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ ozval se Styles vedle mě a já jenom jemně přikývla. To byl ale vážně úžasnej nápad sem jezdit. Bože můj, já se tam zblázním.

Hluboce jsem vydechla a se Stylesem po boku se vydala k prosklenému vchodu. Všude kolem nás se motalo spoustu lidí, někteří z nich byli dokonce na vozíčku a já neměla odvahu se na všechny ty nemocné lidi dívat, tak jsem si raději prohlížela své dlaně. Držela jsem se blízko Harryho, který nás asi po pěti minutách chůze dovedl do prostorné chodby. Teprve teď jsem se rozhlídla kolem.

Byla to taková velká jednoduchá místnost, ve které seděli další čtyři lidé. Na zemi byly položené velké šedé kachle a stěny byly čistě bílé. Židle, co byly rozestavené kolem zdí, měly černé nohy a to měkké sedátko i opěrátko bylo stejné barvy jako podlaha. Nevypadalo to tam zas tak děsivě, jak jsem si představovala.

„Sedni si,“ šeptnul Styles vedle mě a kývnul hlavou k jedné židličce. Bez protestů jsem se posadila a opřela si záda o měkkou opěrku. Bylo fajn zase cítit něco pevného za zády od toho zážitku s motorkou.

Harry se posadil vedle mě, ležérně si přehodil jednu nohu přes druhou a sundal si sluneční brýle z očí. Dal si je do vlasů, načež se stejně jako já spokojeně opřel o židli. Přímo naproti nám byly široké dřevěné dveře, vedle kterých bylo takové malé okýnka s velkým červeným nápisem pohotovost. Nad touhle skutečností jsem musela zakroutit hlavou. Nepotřebovala jsem jet na pohotovost, potřebovala jsem jet na psychiatrii. Byla jsem blázen.

„Je ti dobře?“ zeptal se Harry vedle mě a já se na něj opatrně podívala. Kudrnaté vlasy měl od větru rozfoukané na všechny strany a obličej mu stahoval napjatý výraz.

„Jo, v pohodě.“ Když jsem od něj pohled odvracela, nenápadně jsem si prohlédla lidi, co byli společně s námi v té místnosti. Nebyli jen čtyři, bylo jich pět, když počítám asi tříletou holčičku, co seděla nejspíš svojí mamince na kolenou. Dál tu byl nějaký chlápek, kterému bych hádala tak čtyřicet let. Křečovitě se držel za břicho a jeho výraz se docela dost blížil tomu mému, co jsem měla na obličeji po dobu celé jízdy na motorce. Rychle jsem se podívala na poslední dva lidi v místnosti, protože už jsem se dál nemohla dívat na toho chlapa, kterému bylo očividně hodně špatně. V rohu místnosti seděl takový postarší pár. Každému bylo asi tak šedesát let. Zaujalo mě, jak jeden druhého drží za ruku. Nedokázala jsem poznat, komu z těch dvou něco bylo, jelikož oba měli na obličejích takové spokojené výrazy a ani jeden z nich nevypadal nemocně.

„Budeme celou dobu mlčet?“ Vyrušil mě Styles. Neobtěžovala jsem se na něj ani podívat, protože jsem věděla, že ho otravovalo být tu s bláznem.

„Jo, to bude asi nejlepší,“ zamumlala jsem a položila si svetr do klína.

„Jak chceš.“
„Víte…“ prudce jsem se k němu otočila, čímž jsem okamžitě přitáhla jeho pozornost. „… nemusíme tady být. Mohli bychom se prostě zvednout a odejít odsud.“

„Proč bychom to dělali?“ nadzvednul obočí a daroval mi jeden pobavený pohled. Ruce měl stejně jako já složené v klíně a jednu nohu stále přehozenou přes tu druhou.

„Protože jsme tady úplně zbytečně.“ Na to už mi neodpověděl. Díval se před sebe, kde právě z těch dřevěných dveří vycházel nějaký kluk přibližně v mém věku. Hned vedle něj stála sestřička a ukazovala na židle hned vedle těch dveří.

„Tak se tady na chvíli posaď. Až ty papíry budou nachystané, tak ti je přinesu,“ pronesla a vrátila se zpátky do ordinace. Vzápětí se otevřelo to okýnko pod nápisem pohotovost a ta stejná sestřička zavolala dalšího do ordinace. Ten postarší pár z druhého rohu místnosti se zvednul, prošel kolem toho kluka a dostal se dveřmi dovnitř.

Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem zírala na toho kluka před sebou. Měl hnědé vlasy ostříhané hodně na krátko, snědou pleť a tmavé oči. Seděl v takové zvláštní poloze. Nohy měl natažené před sebou a dlaně složené na kolenou. Záda, přes která měl přehozenou černou koženou bundu, byla trochu shrbená. Celkově byl docela hezkej. Trochu mě překvapilo, když se i on po chvilce začal dívat na mě. Rty se mu zkroutily do úšklebku a přejel si dlaní po týlu. Ještě víc jsem zajela do své židle a trochu se na něj usmála.

„Ten kluk se ti líbí?“ zachraptěl okamžitě hlas nalevo ode mě.

„Ne,“ uchichtla jsem se, ale stále upírala svůj pohled přímo před sebe. Nemůžu říct, že by se mi úplně nelíbil. Byl pěknej, to jo. Ale… k čemu by mi bylo, kdybych začala pohazovat vlasy, mrkat řasami, nebo si pomalu přehodila nohu přes nohu? K ničemu. Bylo by mi to úplně k ničemu, protože i kdybych se tomu klukovi třeba líbila… k ničemu by to nevedlo. A ani bych nechtěla, protože zas tolik mě neuchvátil.

„Tak se na něj přestaň tak přihlouple usmívat. Děláš mu akorát falešný naděje,“ zašeptal mi do ucha. Pootočila jsem na něj hlavu a usmála jsem se na něj mnohem víc než na toho kluka. Ten úsměv se mi kompletně dotýkal očí a já je musela trochu přimhouřit, abych se na Harryho vůbec mohla podívat.

„Taky se na vás usmívám a nedávám vám tím falešný naděje. On se usmál první, tak jsem mu to oplatila,“ pokrčila jsem rameny a tentokrát jsem se zůstala dívat na něj. Oči se mu leskly a zelené duhovky byly světlejší než normálně. Podle očí bych řekla, že byl spokojený, ale jeho ústa, tvrdě stažená k sobě, mi říkala něco jiného.

„Líbíš se mu,“ vypustil lehce ze rtů a střelil pohledem po tom klukovi. Nechtěla jsem, aby mi zase něco začal vyčítat, a tak jsem zůstala koukat na jeho profil. Rozhodně byl hezčí pohled na něj, než na toho neznámého před námi.

„No, to už ale není moje chyba.“
„Takže on se ti nelíbí?“ podíval se zpátky na mě a tentokrát mu už na obličeji hrál úšklebek, o kterém by se dalo říct, že byl docela podobný tomu, co měl na tváři ten kluk.

„Ne, nelíbí se mi. A i kdyby… bylo by mi to k ničemu.“ A vám do toho hlavně nic není.

„No tak fajn,“ zamumlal a zadíval se mi přímo do očí. „To ti pak nebude vadit, když udělám tohle.“ Úsměv mi z obličeje jako na povel zmizel. Harry otočil svůj obličej zpátky k tomu klukovi naproti nám a vzápětí zvednul svou ruku nade mě. Dřív než jsem si stihla uvědomit, co se děje, měl paži obmotanou kolem mého ramena. Přitáhnul si mě k sobě tak rychle, že jsem se obličejem zabořila do jeho ramena. Pokusila jsem se od něj odtáhnout, ale marně. Velkou dlaň měl položenou kousek nad mým loktem a jeho dotyk mi samozřejmě způsobil ztrátu dechu. Musela jsem vypadat jako totální kretén, když jsem měla čelo vtisknuté do jeho ramena, zavřené oči a ještě k tomu jsem ani nedýchala.

„Ne-nemůžu dýchat,“ šeptla jsem oproti jeho horké kůži, kterou na tom místě už nezakrývalo bílé tričko.

„To bude dobrý, zas tolik tě nemačkám,“ sklonil se ke mně a trochu svůj stisk povolil, ale dlaň z mé ruky nestáhnul. Nekoukala jsem na něj, na místo toho jsem měla pohled sklopený pod sebe a zaměřila se na naše boky, které se nějakou záhadou teď dotýkaly. Tak moc jsem k němu byla blízko.

Jako naposledy, když se mi tohle stalo, jsem z plic vydechla všechen vzduch, načež jsem se zase nadechla. Když už se do mého hrudníku po chvilce začal kyslík dostávat pravidelně, Harry mě párkrát pohladil po ruce.

„Promiň, příště to neudělám tak prudce,“ pousmál se na mě. Najednou jsem měla zase problém s tím se nadechnout. Naštěstí jsem prostě zavřela oči a rázem to bylo zase v pořádku.

„Příště už to raději nedělejte vůbec,“ zamumlala jsem trochu přiškrceně. Pootočila jsem obličej na stranu, abych se už nosem ani čelem nedotýkala jeho kůže. Jeho ruka stále zůstala na té mojí a ještě k tomu mi lehce zatlačil prsty do pokožky. Já měla svou tvář položenou na jeho rameni a stejně tak jako on jsem ji nehodlala jen tak sundat. Srdce mi tlouklo tak rychle a zběsile, že to musel slyšet i on. Proč mi tohle dělá?

Když jsem se znovu podívala na toho kluka, už se na nás nedíval. Z obličeje se mu vytratil i ten úšklebek a taky se posadil jako normální člověk. A upřímně? Bylo mi to jedno. Styles mě právě jednou rukou objímal a já se nedokázala soustředit na nic jiného než na tenhle dotyk, který mi způsoboval podivné brnění celé paže.

„Vypadá to, že ten kluk asi nebude zas takovej idiot,“ zasmál se. I mě to donutilo k úsměvu a poprvé za celou tu dobu jsem se trochu uvolnila.

„Proč myslíte?“
„Přestal na tebe tak hloupě zírat.“
„Myslíte, že je idiot, když na mě kouká?“ Stáhla jsem obličej z jeho ramena a podívala se mu do nahoru na něj.

„Jo,“ odpověděl jednoduše.
„Tak to byste toho asi měl nechat,“ odsekla jsem a stáhla svou tvář z jeho ramena. „Lidi by si mohli začít myslet, že jste idiot.“ Přikývnul a hned na to stáhnul svou dlaň z mého těla. Zůstalo po ní jen takové studené místečko. Samozřejmě, že se na mě taky přestal dívat.

Zbytek té hodiny, co jsme tam tak čekali, jsme už opravdu strávili v tichosti. Když ten starší pár odešel, přišel na řadu chlápek s bolavým břichem a nakonec si sestřička zavolala tu paní s holčičkou. Mezitím do čekárny přišli další tři lidé a já už se nemohla dočkat okamžiku, až odsud vypadneme.

„Další!“ Otevřelo se okýnko, za kterým seděla sestřička. Oba dva s Harrym jsme se postavili a došli ke dveřím, které se rázem otevřely. Stála tam ta paní s holčičkou, co měla tváře pokryté slzičkami. Soucitně jsem se na ně usmála a pak jsme vešli dovnitř do ordinace. Byla tam taková malá chodba, po jejíž stranách byly rozmístěny troje otevřené dveře.

„Máte u sebe nějaké doklady?“ zeptala se sestra a pokynula nám, abychom vešli do prostředních dveří. Styles vytáhl ze zadní kapsy kalhot mou občanku a podal jí sestře. Ta mu poděkovala a vešla do těch dveří jako první. Pomalu jsem ji následovala a za okamžik jsem se ocitla v další místnosti, kde u stolu seděl doktor v bílém plášti.

„Dobrý den,“ pozdravil nás.
„Dobrý,“ vydechla jsem a rychle podrobila celý pokoj důkladnější prohlídce. Tentokrát už mi to tam nahánělo docela hrůzu. Celé to bylo strašně sterilní a všechno bylo kompletně bílé - země, stěny, stůl, židle a i takové to lůžko pro pacienty.

„Tak co máte za problém?“ zeptal se ten doktor, co seděl na bílé plastové židli. Otráveně jsem se na něj podívala a udělala pár kroků směrem k němu. Měl tmavé vlasy protkané šedými nitkami, na nose posazené obdélníkové brýle a tváře měl posypané strništěm. Nevím, kolik mu mohlo tak asi být let, ale přesně vím, že už teď jsem ho neměla ráda. Už jenom proto, že to byl doktor.
„Víte… já jsem vlastně úplně v pořádku…“ zašeptala jsem a pokusila jsem se na něj trochu usmát.

„V noci se málem udusila, občas ztrácí dech a má strašlivej kašel, při kterým někdy kašle krev,“ vložil se do toho Styles. Neudržela jsem se a protočila nad ním oči v sloup. Když to tady takhle vyjmenoval, znělo to docela děsivě.

„A vy jste kdo?“ podíval se na Stylese doktor.

„Jsem její učitel.“

„Tak se tady posaďte a já se zatím na slečnu podívám.“ Kriste pane, za co mě trestáš? Já chci Louise a ne tady tohohle idiota. Prosím.

Styles ho poslechl a sednul si na bílou lavici vedle dveří. Sestra podala tomu doktorovi moje doklady a ten je rychle přejel pohledem.

„Charlie, sedni si sem, prosím,“ ukázal na lůžko potažené nějakým bílým kusem látky. Stoupla jsem si k němu zády a rukama se vyzdvihla nahoru, abych se skutečně mohla posadit. „Takže máš dýchací potíže?“
„No… dalo by se to tak říct.“ Pohledem jsem nenápadně sjela k jeho jmenovce přidělané na levé straně jeho pláště. Stálo tam Thomas, což na něj docela sedělo.

„Mohla by sis, prosím, sundat tričko, Charlie?“ zeptal se a ze stolu si podal stetoskop. Podezřívavě jsem si ho prohlídla a pozorovala, jak si ty dva konce se špunty dává do uší.

„Musí tady být?“ zeptala jsem se tiše Thomase a kývla hlavou směrem ke Stylesovi. Nadechl se, aby mi na to něco mohl odpovědět, ale dřív než mu z úst vyšla nějaká slova, Harry ho předběhl.

„Ano, musím tu být. Neříkám, že ti nevěřím… ale přiznejme si to, nevěřím ti. Je mi jasný, že kdybych odešel, dokážeš ho přesvědčit, že ti nic není.“ Thomas nad tím jen pokrčil rameny a dál čekal, až si sundám to tričko. Rezignovaně jsem si povzdechla a vysoukala tričko z kraťasů, načež jsem prsty zahákla za lem a pomalu si ho přetáhla přes hlavu. Lehce jsem ho pohodila vedle sebe na to lehátko.

„Teď zhluboka dýchej,“ přikázal mi a přiložil ten chladný kov doprostřed mého hrudníku. Celé tělo se okamžitě obsypalo husí kůží. Bylo to strašně ledové.

 Snažila jsem se dělat, co po mně chtěl, ale pokaždé, když jsem se nadechla víc, než mi mé plíce dovolovaly, jsem se rozkašlala. Thomas měl na obličeji nepřítomný výraz a po chvíli mi stetoskop přiložil na záda. Nejdříve někam do oblasti lopatek a poté trochu níž. Já se zatím nejistě podívala na Harryho. Ruce měl složené na hrudi a nohou nervózně podupával do podlahy. Pohled upíral na můj obličej a já zalitovala toho, že jsem vyměnila tu černou podprsenku za bílou. Přeci jenom bílá podprsenku je taková… já nevím… v ní si připadám ještě víc odhalená než v té černé.

„Bez rentgenových snímků to nemůžu říct přesně, ale vypadá to na zápal plic.“

„Při zápalu plic se kašle krev?“ podivil se Styles, ale Thomas se na něj ani na chvíli nepodíval.

„Můžeš si obléct to tričko,“ pousmál se na mě a já přikývla. „Jo a.. když kašleš tu krev, bývá spíš taková růžová a nebo je rudá jako normální krev?“
„Je to normální krev.“
„A vykašláváš ji při každém kašli nebo jenom při těch prudkých?“
„Jenom při těch hodně prudkých.“
„Tak to bude dobrý,“ mrknul na mě. „Myslím, že od toho, jak prudce kašleš, se ti v plicích… jak to říct, abys to pochopila? No prostě od toho, jak prudce kašleš, tak se ti protrhne nějaká menší cévka a ty pak kašleš krev.“

„Takže to není tuberkulóza ani nějaký nádor v plicích?“

„Ne,“ vydechnul tiše Thomas a rty mu zkroutil úsměv. „Neboj.“

„Škoda.“

„Proč je to škoda?“ zeptal se s vážným výrazem.

„To je jedno. Takže co teď? Musím jít na rentgen?“

„Když mi popíšeš všechny příznaky, tak asi ne. Ale musíš mi říct všechno.“

„Fajn. No… mám horečku, pořád tako kolem 39,5°C, pak mě taky něco strašně tlačí na plíce a musím dýchat pomalu a jenom takové menší doušky vzduchu, jinak se hned rozkašlu. Často se mi motá hlava a zatmívá před očima.“

„Jestli chceš, tak tě na ten rentgen pošlu, ale podle mě, je to jasnej zápal plic.“

„To je všechno?“ zeptal se Harry a udělal takový nevěřícný obličej.

„Jo,“ přikývnul Thomas. „Napíšu ti na to antibiotika a příští týden zase přijdeš na kontrolu.“

„Super!“ zasmála jsem se a rychle si oblékla zpátky tričko. Seskočila jsem dolů z toho lůžka a spravila si vlasy.

„Jenom se tě ještě na něco zeptám a potřebuju, abys mi na to upřímně odpověděla.“
„Jistě.“
„Máš nějaký problémy s příjmem potravy?“
„Co?! Ne! Panebože, jak vás to napadlo? Je pravda, že jsem trochu zhubla, ale ne zase tolik… Vždyť já nejsem žádná anorektička!“
„Jo, v klidu,“ uchichtnul se Thomas. „Já jenom, že když jíš málo tak ty cévky praskají častěji. Zvlášť když ti chybí železo, které by mělo srážet krev.“

„Asi se s tím jídlem trochu polepším,“ pípla jsem a strhla pohled na Harryho za mnou.

„Jestli chceš tak ti na to můžu předepsat ještě nějaký vitamíny.“
„Jo, to udělejte,“ řekl Styles s pohledem upřeným pouze na Thomase.

„Máš ještě nějaký problémy?“ pousmál se Thomas a zasednul pátky ke stolu.

„Jenom dotaz.“
„Tak se ptej.“

„Můžou se zápalem plic souviset i menší výpadky paměti?“ V mysli se mi vybavily všechny ty momenty, které jsem poslední dobou trochu zapomněla. Ten večer s Harrym na hřišti, co mi Louis musel připomenout, i to, jak jsem se prý vyplakala Harrymu do trička, za což se stydím ještě teď. Někdy jsem taky měla problém s tím si vzpomenout, co jsme dělali včera nebo, co za jídlo jsem měla před hodinou.
„Se zápalem plic to určitě nemá nic společnýho,“ zakroutil hlavou a začal něco ťukat do bílého počítače.
„Ani když moje mamka má Alzheimera? Myslíte, že bych ho mohla mít taky?“
„V osmnácti letech? Určitě ne. Spíš je to únavou,“ ujistil mě a ani na moment nepřerušil práci na počítači.

„Dobře, děkuju,“ zašeptala jsem a postavila se vedle Stylese, který měl na tváři trochu nepřítomný výraz. Chvíli jsme takhle stáli v tichosti, než se Thomas znovu postavil a v ruce držel kousek papíru.

„Tady máte recept na ty antibiotika a vitamíny,“ pronesl a prstem si srovnal brýle, které mu sjely po nose dolů. „Dál potřebuju, abys byla v posteli a kvůli těm antibiotikům vůbec nechodila na sluníčko. Taky bych chtěl, abyste přišli na kontrolu příští pátek tak nějak ve stejnou dobu, protože budu mít zase službu. Jestli se tvůj stav nezlepší, budeme tě muset hospitalizovat a chvíli si tě tu nechat, ale to se uvidí až příští pátek,“ usmál se a podal mi do ruky recept. „Hlavně žádná fyzická námaha a odpočiň si,“ dodal a ukázal rukou na dveře, čímž nám chtěl naznačit, abychom odešli. Neměla jsem žádné námitky.
„Budu jenom v posteli,“ usmála jsem se. „Tak nashledanou.“
„Díky,“ zamumlal Styles a jako první vyšel ze dveří ven. Ještě dřív, než jsme vešli zpátky do čekárny, zastrčila jsem si tílko do kraťasů a rozloučili jsme se se sestřičkou. Dala jsem Harrymu recepty do ruky a pak jsme vyšli ven.

„Bože můj, ten doktor byl ale debil,“ povzdychnul si Harry vyčerpaně a protřel si prsty oči.

„Já vám říkala, že jsme sem neměli jezdit.“
„Měl tě poslat na ten rentgen a ne jenom machrovat se stetoskopem,“ protočil očima a po chvíli chůze jsme se ocitli před nemocnicí.

„Aspoň mám ty léky a v pondělí už můžu na výcvik.“ Styles se zastavil v půlce kroku a podíval se na mě. Sluneční brýle už měl opět na očích a kousal si spodní ret.

„No, tak na to zapomeň. Ty zůstaneš v posteli a ani jednou z ní nevylezeš,“ syknul nepříjemně.

„Dobře, dobře…“ Jo, asi bylo zbytečný to na něj zkoušet takhle brzy. „…ale chci být u sebe v pokoji.“
„Tak to máš asi smůlu.“
„Prosím. Vy stejně nemáte kde spát, když jsem u vás.“
„O mně se nestarej. Já bych stejně celou noc nespal a chodil bych tě pořád kontrolovat, jestli ses náhodou neudusila, takže prostě zůstaneš u mě.“

„Na jak dlouho?“
„Na neurčito,“ vydechl a rozešel se ke svojí motorce, zatímco já zůstala stát na chodníčku těsně před vchodem do nemocnice.

Tohle bude peklo.

Pozn. Autorky: Héj, další díl je na světě :D. Jenom jsem chtěla podotknout, že ten doktor… no jak to říct… ta nemoc, co má Charlie podle mě neexistuje, protože jsem toho splácala hrozně moc dohromady. Takže jsem vás chtěla požádat, ať to všechno neberete nějak moc doslovně, přeci jenom je mi teprve 14 (což nechci použít jako výmluvu, jen naznačit, že nemám žádný lékařský vzdělání nebo tak.. :D. Jediný, co mě nějak pojí s medicínou je seriál Chirurgové :D)

Další věc, kterou jsem vám chtěla říct, je, že v pondělí na dva týdny odlítám do Španělska. -.-“ Já vím, jsem hrozná a pořád se někde flákám, ale tentokrát si s sebou aspoň beru notebook, takže se pokusím přidat nějakou část i tam (ale nic neslibuju, jestli tam nebude Wi-fi.) ;)

Hodně z vás se taky ptalo, jestli hodlám psát zase někdy část z pohledu Harryho. Odpověď je, že ano, ale asi ne hned tu další, možná tu potom nebo ještě potom.. :DD Já nevím přesně kdy, ale taky se tu zanedlouho objeví ;). Musím si na psaní toho pohledu dodat kuráž a načerpat síly, protože to bude zase dlouho trvat a bude to náročný.

No, já myslím, že mého monologu už bylo dost a jenom se vás nakonec zeptám – Jak se vám kapitola líbila? :). Mějte se :*