Charlie’s POV

 „Zayne, do prdele, tak mě aspoň trochu poslouchej!“

„Já tě poslouchám dost dobře, ale zatím jediný, co slyším, jsou sračky. Nic víc.“
„Jak to myslíš sračky?! Já ti tady jenom oznamuju, že Charles pravděpodobně umírá a měli bychom s tím začít něco dělat dřív, než na nás nastoupí její otec se samopalem v ruce a všechny do jednoho nás tady postřílí!“
„V klidu Harolde, vždyť ona je svýmu otci totálně ukradená.“
„I kdyby to byla pravda, tak to nic nemění na faktu, že jí musíme pomoct. Máme teď za ni zodpovědnost.“ Unaveně jsem si přehodila polštář přes hlavu, abych ty dva už nemusela dál poslouchat. Lepší způsob probuzení snad ani neznám. 

Myslím, že mě chtěl Styles potrestat tím, že ze mě přede všemi udělá naprostýho idiota, který pomalu ani není schopný vylézt sám z postele. Uznávám, že trest bych si možná zasloužila za to, že jsem ho probudila asi o půl čtvrtý ráno, donutila ho dojít pro Louise, který mu nařídil měřit mi teplotu každých dvacet minut, zabrala jsem mu postel i svetr,… no bylo toho opravdu hodně. Teď už vím, že kdybych zůstala na pokoji, udělala bych líp. Ale jestli můžu něco sobecky podotknout… už strašně dlouho jsem se nevyspala tak dobře jako právě teď ráno. Bylo fajn vědět, že mě někdo pozoruje a snad mi i pomůže, kdyby se něco stalo. Mám pocit, že za celou dobu, co jsem spala v jeho posteli, jsem se ani jednou neprobudila. Dokonce se mi možná zdálo i něco hezkého.

„Louis říká, že by měla zůstat aspoň dva týdny v posteli.“
„Hah, Louis se zbláznil! Nemůže zůstat dva týdny v posteli, musí na výcvik.“
„Zayne, ale tys ji v noci neviděl!“ Styles na chodbě trochu zmírnil svůj hlas. Možná si myslel, že ještě spím a nechtěl mě probudit. Nebo věděl, že mě tahle jejich docela dost hlasitá debata už dávno probudila a jen nechtěl, abych to slyšela. „Říkám ti, že si nepamatuju chvíli, kdy bych se takhle bál.“ I přes to, že se snažil šeptat, neuniklo mi ani jedno slovíčko. A to jsem stále měl na uších přitisknutý polštář, protože mě upřímně nezajímalo, o čem se baví. Chtěla jsem jenom spát tak dlouho, jak jsem jen mohla.

„Přeháníš to,“ odsekl mu na to Zayn naprosto nevzrušeným tónem.

„I ona měla strach!“ vykřiknul Harry najednou. Znělo to skoro, jako kdyby si o mě vážně dělal starost. Skoro. „Aspoň minutu a půl nemohla vůbec dýchat. Byla úplně mimo! Na chvilku to dokonce vypadalo, že to vzdala.“

„Ale nevzdala to, očividně.“

„Tohle nikam nevede,“ povzdychl si Harry unaveně. Chápu, proč byl unavený. Mohla jsem za to já a čím dál tím víc jsem začínala litovat toho, že jsem vůbec dobrovolně vlezla do jeho pokoje.

Nechtěla jsem být někdo, na koho si lidi začnou po chvilce ukazovat a mumlat, že to je ta, co celé dva týdny nic nedělá. Děkuji za nabídku, ale nechci. To raději budu každý den běhat, dokud mi neupadnou nohy, než se stát pro všechny ještě větším terčem. „Znovu ti říkám, že není jiná možnost, než ji nechat se z toho vyležet. Ještě bych ji taky mohl vzít do nemocnice a vadím se, že tam si poleží rozhodně dýl než jenom dva týdny.“
„Týden,“ štěknul rozčíleně Zayn.

„Dva týdny a ani o den míň.“
„Týden nebo nic.“
„Dva.Týdny.“ Protočila jsem nad těma dvěma oči a pomalu se vyškrábala z postele. Na sobě jsem ještě stále měla Harryho svetr, který mi sahal až skoro do půlky stehen. Rozhodla jsem se ho nechat na sobě, i přes to, že když jsem se před chvílí probudila, neměla jsem už zimnici, ale pořádnou horečku. Bylo mi takové teplo, že jsem si sundala ponožky, ale svetr si na sobě nechala. Nevím, proč jsem si ho prostě nesundala, ale teď jsem byla ráda, že jsem to neudělala, protože se zase začalo ochlazovat.

Postavila jsem se na své bosé malátné nohy a chvíli počkala, abych se ujistila, že hned nespadnu na zem. Samu sebe jsem docela překvapila, když jsem na jednom místě dokázala stát déle než deset sekund a pak sebejistě vykročila ke dveřím. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jak vypadám a ani co mám na sobě. Jednoduše jsem vzala do ruky kliku a rychle dveře otevřela směrem k sobě.

Dřív, než jsem si vůbec stihla uvědomit, co to dělám, už na mě zíraly dva páry překvapených očí. Ty tmavé mi tvrdě koukaly do obličeje a Zaynovi se pomalu na rtech tvořil úšklebek. Zato Harry mě trochu starostlivě přejel pohledem od obličeje až k chodidlům, kde se trochu pozastavil a zamračil se. Asi proto, že jsem byla úplně bosá na téhle ledové zemi.

„Týden bude fajn,“ vydechla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala a vzpomněla si, proč jsem vůbec vylezla z postele.

„Prosím?“ Tentokrát se zamračil i Malik a poslal mi jeden z jeho otrávených pohledů.

„Říkám, že nepotřebuju ležet v posteli celé dva týdny, stačí mi týden,“ zopakovala jsem a myslela jsem to vážně. Už i týden bylo dost. Kdybych věděla, že mě za to Styles nezabije, šla bych na výcvik už dneska.

„Konečně někdo s rozumem,“ vydechnul Zayn spokojeně. V tu chvíli jsem neměla odvahu se na Stylese ani podívat. Už teď jsem věděla, že nebude rád. „Dneska si vezmu rozcvičku a ty se postarej tady o nemocnou. Budu na tebe čekat v deset na hřišti, abys mi trochu pomohl s dopoledním programem,“ usmál se Zayn, očividně potěšen svou malou výhrou nad Harrym. „Jenom, jestli ještě můžu něco podotknout,“ šeptl Zayn tiše a očima se mu prohnaly jiskřičky pobavení. „takhle rozhodně nemocnej člověk nevypadá,“ ukázal na mě a pak beze slov odešel.

Teď nastala chvíle, kdy už jsem dál nemohla předstírat, že tu Harry vůbec není. Zlehka jsem na něj zaměřila svůj pohled a ani jsem se nějak nesnažila předstírat, že se přímo děsím jeho reakce. Ruce měl založené na hrudníku, rty stáhnuté k sobě a nadzvednuté obočí. Naštěstí nic neříkal, a tak jsem se potichu vrátila dovnitř do pokoje.

„Takže teď seš zase ta velká holka, co?“ promluvil tiše za mými zády.

„Prosím?“ Pevně jsem zavřela oči a otočila se k němu čelem.

„Drsňačka je zpátky.“
„Opravdu nechápu, o čem to mluvíte.“ Nervózně jsem prsty nahmatala konce rukávů od svetr a ve snaze nenechat se od něj rozhodit, jsem ti silně stiskla.

„Jo, tak ty nevíš? Dovol mi ti připomenout, že ještě asi před třema hodinama jsi měla k tomuhle přístupu hodně, hodně daleko.“ Jenom nepatrně jsem nad ním zakroutila hlavou a udělala pár malých krůčků směrem od něj.

„Dobře. Omlouvám se, že jsem vám vlezla tak brzo ráno do pokoje, Chápu, nejste rád, že jsem vás probudila a donutila vás vstát z postele a pomoct mi.“
„O tom já tady ale nemluvím!“ křiknul po mně, čímž mě přiměl k tomu, abych udělala pár dalších kroků směrem od něj. Bylo moc brzo na to, abych se dokázala bránit nebo snad i chápat, co se mi tu snaží říct.
„Mluvím o tom, že když ti po tvářích tekly slzičky, který sis mimochodem mile ráda utřela do mýho trička, nevypadalo to, že bys v nejbližší době mohla nakráčet do naší diskuze se Zaynem a udělat ze mě naprostýho kreténa.“ Zůstala jsem na něj omráčeně zírat a přemýšlela nad tím, jestli to myslí vážně.

„Nedělej, že si na to nepamatuješ,“ okřiknul mě znovu. Jenom kousek za mnou stála postel, na kterou jsem se musela hned posadit, protože jinak bych to asi neustála. „Řekla jsi mi, že máš strach ze mě i ze Zayna, tak mi prosím pověz, co to teď mělo znamenat?“ Dlouhými prsty si projel tmavými vlasy a pak ruku vrátil na svůj hrudník, kde ji propletl s tou druhou. Oči měl mírně přivřené a na čele se mu opět zjevilo těch pár vrásek od toho, jak se mračil. Tenhle chlap mě musí zatraceně nenávidět.

„Došly ti slova, hm?“ ozval se znovu.

„J-já… j-,“ zakoktala jsem, což Stylese přinutilo se povýšenecky uchichtnout. „J-já si jenom prostě nemyslím, že bych musela..,“ znovu jsem se zadrhla a nervózně sklopila pohled k zemi. „Nemyslím si, že potřebuju zůstat dva týdny v posteli,“ pípla jsem nakonec.

„Dneska ráno to tak nevypadalo!“ Namířila jsem na něj zpátky svůj trochu rozostřený pohled.
„Jediný, na co si pamatuju je, jak jsem usnula ve vaší posteli a zase se tu probudila, když jste se venku dohadoval se Zaynem. Nic víc, nic míň,“ pokrčila jsem rameny. Styles si zhluboka vydechnul a spustil ruce podél těla.

„Takže to mám brát tak, že už ti je líp?“
„Jo.“ Ani omylem mi nebylo líp. „mnohem,“ dodala jsem a znovu strhla pohled pryč od něj. Byla jsem vyděšená, protože jsem neměla ani ponětí, co všechno jsem mu navykládala a ještě k tomu jsem před ním i brečela. Do háje… slíbila jsem si, že mě nikdy neuvidí brečet. Možná, že je dobře, že si na to nepamatuju.

„Co jsem ještě říkala?“ zeptala jsem se tiše a podívala se zpátky na něj. Měl tmavé oči, které měl tak moc přivřené, že se mu kolem nich tvořily vějířky vrásek. Pusa byla trochu našpulená, ale rty měl pevně stažené k sobě. Řekla bych, že se přemáhal, aby na mě každým okamžikem nezačal řvát.

„Nic moc si toho nenavykládala,“ odsekl nepříjemně.

„Aspoň, že tak,“ vydechla jsem tiše.

„Kurva,“ zašeptal a zasunul si dlaně do zadních kapes svých černých džínů. Nemohla jsem udělat nic víc, než přikývnout na znamení souhlasu. „Do hajzlu, Charlesi!“ vykřikl najednou. Leknutím jsem na posteli povyskočila. Když jsem si uvědomila, že teď před ním musím vypadat jako slaboch, opřela jsem si záda o zeď za mnou a snažila se to zamaskovat tak, aby si myslel, že to bylo schválně. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a položila si na ně bradu. Pak jsem se zase zadívala před sebe na Stylese. „Vždyť já ti říkal, ať tu hru nehraješ! Věděl jsem, že něco není v pořádku hned po tom, co se stalo na hřišti!“ Tentokrát jsem už raději zůstala potichu. Nechtěla jsem ho naštvat ještě víc, než byl. Už jsem ho párkrát takhle naštvanýho viděla a vím, že mám pravdu, když říkám, že teď je nejlepší mlčet. „Je to jenom tvoje chyba,“ syknul.

„Já vím,“ pípla jsem bezmocně. Otočil se ke mně zády a svižným krokem přejel ke své skříni, odkud vytáhnul červený látkový šátek. Snad aby se trochu uklidnil. Všimla jsem si toho už dřív, že pokaždé, když byl naštvaný, začal si sahat na vlasy. A řekla bych, že teď byl víc než jenom naštvaný.

Posunul se pár kroků blíž k zrcadlu a s profesionální přesností si šátek namotal do vlasů. Pak si ještě spravil řetízek, co se mu nějakým nedopatřením přetočil přívěskem dozadu, a otočil se zpátky ke mně. Překvapilo mě, že výraz v jeho tváři už nebyl tak vražedný jako před pár okamžiky. Teď byl spíš takový napjatý a nepříjemný.

„Co chceš k snídani?“ vybalil na mě. Dvakrát za sebou jsem mrkla a ještě k tomu se i nenápadně štípla do kůže na ruce, abych se ujistila, že tohle není sen.

„Zvlá-zvládnu si dojít pro snídani sama,“ vykoktala jsem. Chtěla jsem dodat něco o tom, aby to s tou péčí zase tolik nepřeháněl, ale radši jsem držela jazyk za zuby, protože jsem ho nechtěla znovu naštvat.

„Okey, něco ti vyberu, když mi to nechceš říct,“ povzdychl si rezignovaně. Bože… začínala jsem se cítit trochu provinile, že jsem ho takhle využívala. Vždyť pro snídani bych si dokázala zajít i sama.

„Nebudu muset být zavřená celý den tady na pokoji, že ne?“ zašeptala jsem třepotajícím se hláskem. Zrovna v tuhle chvíli, kdy jsem mu chtěla dokázat, že jsem v pořádku, mě musí zradit můj vlastní hlas. Wau... teď tomu určitě uvěří.

„No to si teda piš, že budeš. Sama ses do toho navezla.“

„Uznávám,“ rozpřáhla jsem ruce na svou obranu. „měla jsem zůstat v noci u sebe na pokoji a být potichu. Omlouvám se za to.“ Všimla jsem si, jak zatíná dlaně v pěsti. Až tak, že mu z toho zbělaly klouby na prstech. Ptala jsem se samy sebe, jestli by byl schopný mi jednu prostě vrazit. Došla jsem k závěru, že by mu to problém určitě nedělalo. Zvlášť potom v mém případě.

„Přestaň se pořád omlouvat,“ procedil skrz pevně zatnuté čelisti, přičemž se mu napnuly svaly na krku, stejně jako ty na rukou.

„Nevím, co jiného na to říct.“
„Třeba co chceš k snídani.“ Cítila jsem, jak jeden z koutku mých rtů cuká směrem nahoru a já ho vytahuju do polovičního úsměvu.

„Mně je to jedno,“ odpověděla jsem co nejvíc přátelským způsobem, jakým jsem vůbec dokázala. On nade mnou pouze mávnul rukou a otevřel dveře.

„Vzhledem k tomu, že nejsi schopná mi sdělit, co by sis dala, tak ti něco přinesu a ty to sníš. Dokážeš mi tohle slíbit? Louis říkal, že tvo-.“
„Ano, myslím, že tohle vám slíbit dokážu,“ přerušila jsem ho a přikývla.

„Aspoň něco, Charlesi,“ zamumlal potichu. „Aspoň něco,“ šeptl znovu a odešel. Unaveně jsem sebou plácla zpátky do postele. Pokojem se neslo tiché bubnování kapiček deště na okenní tabulky. V tu chvíli mě mé odhodlání jít ještě dneska na výcvik, začalo pomalu opouštět. Vím, že Zayn s Harrym nemají nejmenší problém s tím, aby nás nechali běhat venku v dešti. Vlastně jsem byla ráda, že se ještě na chvíli můžu schoulit do Harryho teplé a voňavé postele.

Tohle bylo tak strašně divný, že jsem ani nemohla uvěřit tomu, že se to vůbec děje. Ležela jsem ve Stylesově posteli, který se se mnou ještě včera ráno do krve hádal, že nebudu hrát tu pitomou hru. Teď mi šel pro snídani, zatímco já se flákala u něj na pokoji. Skvělý, vážně že jo. Doufám, že se mě tu nechystá zavřít na celý víkend. Co hůř… doufám, že mě tu nechystá držet celý týden.

Ležela jsem na zádech, hlavu položenou na jeho polštáři a zírala do stropu. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že už jsem v pořádku. Že už nemám horečku. A že už nikdy nebudu kašlat. Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. V pořádku. Klidně bych se mohla zvednout a jít na výcvik za ostatními. Nic by se mi nestalo, protože už jsem v pořádku. Všechno to bylo jenom takový malý zkrat, který už se nikdy nebude opakovat. Nikdy. Aspoň před Stylesem ne…

Zkusila jsem se nadechnout a dostat do plic víc vzduchu než normálně. Překvapilo mě, že jsem se hned nerozkašlala. Místo toho jsem zůstala zírat do stropu a trochu se usmála. Moje tělo začínalo věřit tomu, že jsem v pořádku. Než jsem to stihla zopakovat ještě jednou, ve dveřích se objevil Styles vzteky bez sebe.

„Do prdele!“ zakřičel a z očí mu šlehaly blesky, které by mohly být užitečnější než jaderná bomba. „Co je zase tohle?!“ Na tvářích mi mu svítila rudá barva a strašně rychle dýchal. Tácek s jídlem, co držel v rukou, pomalu položil na stolek, který patřil ke křeslu, a pak očima sjel k vlastním chodidlům. „Může mi někdo, do hajzlu, vysvětlit, co za idiota položilo hrnek plnej čaje doprostřed chodby?!“ S nevírou se prsty dotknul promočené nohavice. Na černé látce to moc nešlo vidět, ale při bližším pohledu byl tmavě černý flek docela patrný. „Až toho zmetka najdu tak-.“ Přestal se svou nesmírně zajímavou řečí přesně v momentu, kdy mi z úst unikla první vlna smíchu. Snažila jsem se to potlačit, vážně snažila, ale představa, že se Styles právě vykoupal v mém čaji, byla naprosto k popukání. „Hlavně, že se bavíš,“ protočil nade mnou oči, ale i jemu se koutky rtů zkroutily v mírném úsměvu.

„Promiňte.“ Pokusila jsem se to říct se vší vážností, ale hlas mě znovu zradil a já se začala smát.

„Panebože,“ uchichtl se i on. Na jedné tváři se mu objevil ďolíček a já si dopřála chvilku na to, abych mohla obdivovat, jak dobře vypadá, když se usmívá. Rozhodně je to hezčí pohled, než když se mračí.

„Ještěže to nebylo teplý, jinak bych sem asi ani nedošel,“ zasmál se uvolněně a zakroutil hlavou. Sklonil se zpátky k jídlu, které přinesl. Něco z tácku vyndal a něco tam nechal. Celý tácek pak přinesl ke mně. Posadila jsem se na turka a záda si opřela o zeď.

„Děkuju,“ zamumlala jsem vděčně.

„Já to přinesl, ty to sníš. Tak zněla dohoda.“ Povytáhl jedno obočí a já se donutila kývnout. Od doby, co jsem chodila do týhle školy, jsem si s jídlem moc starostí nedělala. Jedla jsem obvykle jednou denně, přičemž snídani jsem vynechávala celkem pravidelně. Styles se sám pak posadil do křesla v těch svých mokrých kalhotách a užíval si svou vlastní snídani. Jestli to takhle bude probíhat celý týden, bude to peklo.

„Zastaví se tady dneska Louis?“ zamumlala jsem s kouskem rohlíku v puse.

„Nevím,“ pokrčil rameny a vzal si do ruky bábovku. „má hodně práce v kuchyni,“ povzdychnul si. „s Eleanor,“ dodal jedovatě a protočil oči. Znovu jsem si kousla rohlíku a pak se na něj znovu podívala.

„Kdo je Eleanor?“

„Ta holka z kuchyně,“ odpověděl otráveně a trochu svěsil ramena. Docela snadno jsem poznala, že ji nemá zrovna dvakrát v lásce.
„Občas mám pocit, že ona je tady jediný normální člověk,“ zašeptala jsem a sklopila pohled k dřevěnému tácku na mých kolenou.

„Jo?“ zakuckal se a upřel pohled přímo na mě.
„Jo,“ přikývla jsem. „I Niall si-,“ zarazila jsem se dřív, než jsem stihla říct něco, co by Styles vlastně vědět ani neměl. „No, to je jedno,“ trhla jsem hlavou.
„Počkej, počkej,“ ozval se najednou a zastavil ruku v polovině pohybu, kdy si chtěl do úst vložit další kousek bábovky. „To vaše přátelství, které bylo založené ve stylu – ‚Ty seš rebel, já jsem rebel, budeme nejlepší přátelé až do smrti.‘, už neklape?“ nadzvednul obočí.

„Tak nějak.“ Bože můj, nechtěla jsem se s ním bavit o něčem takovém. No, já se s ním nechtěla bavit vůbec… ale kdybychom mlčeli, bylo by to možná ještě horší.

„Bude ti vadit, když se tě zeptám, co se stalo?“ Položila jsem nedojedený rohlík na tácek a zhluboka se nadechla. Ze všeho nejvíc jsem teď chtěla vidět jeho reakci na tohle.
„Niall si nějakým záhadným způsobem vydedukoval, že by mezi námi dvěma, opakuju mezi námi dvěma,“ dramaticky jsem ukázala na nás dva, aby to lépe pochopil, a na tváři stvořila smrtelně vážný výraz „mohlo něco být.“
„No to jsou ale novinky,“ zasmál se a stejně jako já odložil snídani na svůj talířek. „My dva, že spolu něco máme?“ zasmál se z plných plic, což ho donutilo si hlavu položit na opěradlo křesla za sebou. „Ty vole, to je blbec.“ Neříkám, že se mě tohle trošku nedotklo, protože ano, dotklo. Začal se smát jenom při tom pomyšlení, že.. no.. to je vlastně jedno. Vždyť je to můj učitel, kterýho nemám vůbec ráda, proboha.

„Taky jsem nemohla věřit vlastním uším.“

„Vážně něco takovýho řekl? Jako že my dva?“

„Jop,“ vydechla jsem a dala si pořádně záležet na tom ‚p‘. Bylo mi strašně nepříjemné probírat s ním zrovna tohle u snídaně, ale aspoň jsem ho viděla zase se pořádně zasmát. Pohled na ty rozzářené oči nikdy neomrzí.

„Začínám ho mít rád. Musím uznat, že ten kluk má smysl pro humor. Asi si za to dneska zaslouží nějaký to kolečko navíc,“ ušklíbnul se a znovu se pustil do jezení bábovky, jako kdyby se nic nestalo.

Tohle to jeho přátelský chování by mělo skončit. Hned.

„Máte tady někde kapesníky?“ zeptala jsem se tiše a položila si dlaň na plíce. Ta potřeba kašlat ještě úplně neustoupila, ale dokázala jsem samu sebe přesvědčit, že už není tak silná jako v noci. Ve skutečností byla možná ještě o něco horší, ale nad tím jsem nechtěla ani přemýšlet.

„Jo, leží tady na stole,“ kývnul hlavou ke stolku vedle postele. Opatrně jsem odložila tác do peřin a natáhla se ke stolku pro balíček kapesníků. Jeden jsem si vytáhla a okamžitě si ho přiložila k ústům, načež jsem ho ještě přikryla dlaní.

Kašlala jsem tak moc, že všechno to přesvědčení, že jsem v pořádku, mě okamžitě opustilo. Snažila jsem se ty nepříjemné zvuky trochu tlumit, ale v tu chvíli pro mě bylo důležitější, abych se nezačala dusit. Hrudník jsem opět měla jako v ohni a s každým prudším nádechem se bolest stupňovala. Oči jsem měla silně zavřené, protože jsem najednou nevěděla, kam s pohledem. Rozhodně jsem se nechtěla dívat na Harryho přímo před sebou.

„Hej,“ zašeptal najednou a já se donutila otevřít oči, abych nevypadala zas tolik neschopně. Harry už dávno neseděl v křesle. Místo toho teď stál přede mnou a jemně mi pokládal ruku na rameno. „Hlavně dýchej,“ připomněl mi. Znovu jsem zavřela oči a okřikla se v duchu za to, jaký tu dělám divadlo. Vždyť už jsem byla v pořádku!

Když ten největší kašel odešel, odtáhla jsem ruku s kapesníkem ze svých úst. Pohledem jsem okamžitě sklouzla na podlahu, protože se mi nelíbilo, jak na mě Styles kouká a ještě k tomu má položenou dlaň na mém rameni. Celé tělo mi najednou obsypala husí kůže, hlavně v oblasti páteře.

„Dobrý?“ Nezmohla jsem se na nic jiného než přikývnutí. „To je krev?“ Nejdřív jsem pohledem našla jeho zamračený obličej a pak se podívala směrem jako on. Na kapesníku se vyjímalo pár červených kapek.

„Jo.“ Styles stáhnul ruku z mého ramene a svěsil ji podél vlastního těla. Na obličeji mu hrál starostlivý výraz, který jsem mu tentokrát na chvíli dokonce uvěřila.

„Už se ti to stálo před tím nebo je tohle poprvé?“ Z jeho hlasu, postoje i výrazu se dalo poznat, že odpověď na tuhle otázku zná.

„Už se mi to párkrát před tím stalo.“ Obličej se mu trochu uvolnil a tvrdé rysy rázem změkly. Zhluboka vydechnul a pak si skousnul spodní ret.

„Večer pojedeme do nemocnice,“ prohlásil nakonec. Otevřela jsem pusu, abych mu mohla rozmluvit tenhle pošetilý nápad, ale nic z ní nevyšlo. Ani jedna jediná hláska. „Dojez si prosím tu snídani.“
„Já-já nechci jet do nemocnice. Jsem si jistá, že tohle nic není. Už je mi o hodně líp.“

„To je dobrý, nenamáhej se. Prostě se najez a zalez zpátky do tý postele nebo tě do nemocnice dotáhnu teď hned. Přesně takhle, jak tu stojíš, bych tě tam mohl odvézt a nechat tě tam…“ pronesl a obličej mu znovu trochu potemněl. „.. to by bylo stejně nejlepší,“ dodal tiše. Otočil se ke mně zády a posadil se zpátky do křesla. Zůstala jsem sama stát na té ledové zemi, s kapesníkem v ruce a s třepajícíma se rukama.

„Že mě tam ale nenecháte, prosím. Nechci tam zůstat,“ šeptla jsem bezmocně.
„Jestli nezačneš hned jíst, tak to udělám,“ odsekl a sám se pustil do jídla. Atmosféra mezi námi zase o něco ztěžkla a všechna dobrá nálada byla pryč.

Byla jsem v pořádku. Naprosto v pořádku, nevím proč z toho dělal takovou vědu.

Pozn. Autorky: Nevím, co k tomu dodat… :D jenom jsem chtěla říct, že kapitola byla napsaná už včera, jen počítač trochu stávkoval a nechtěl ji přidat.

Doufám, že jste si ji užili ;). Dejte mi vědět do komentů, jak se vám líbila :3. -Krist-