WARNING: Prosím, berte to tak, jako kdybyste tu jednodílovku nečetli, ok? Všechno tohle ↓ s tím nemá vůbec nic společného. Zatím. :)
Enjoy it x.

Do háje... existuje zatraceně hodně způsobů, jak a kde se ráno můžete probudit. Věřte mi, že tohle je jeden z těch nejhorších.

„Charlesi, vstávej, dělej," zachraptěl otrávený hlas vedle mé postele. Kdybych nebyla tak strašně unavená, podotkla bych, že mé jméno rozhodně není Charles, ale tak dlouho, jak mě nechal ještě ležet v posteli, bylo mi upřímně jedno, jak mě oslovoval. I kdyby mě nazval třeba Gertrudou, bylo by mi to ukradený.

„Dělej!" vykřikl a hlasitě tleskl svými dlaněmi vedle mého ucha. Prudce a zároveň vystrašeně jsem otevřela oči a cukla sebou tak silně, že jsem málem spadla z postele přímo na něj.

První věc, kterou jsem hned takhle po ránu uviděla, byly jeho kudrnaté vlasy stáhnuté pevnou látkovou čelenkou. V životě jsem netoužila po ničem jiným, než aby mě šel budit zrovna on... vážně že jo. Někdo tam nahoře si ze mě musí dělat prdel, jinak to nevidím.

„Ještě pět minut," povzdychla jsem si a přetáhla si vyhřátou přikrývku přes hlavu. Znovu jsem zavřela oči a snažila se ho ignorovat, což konec koncům nebylo vůbec těžké.

„Panebože," zanadával a prudce ze mě strhnul peřinu. Přes tělo se mi přehnal nepříjemný chlad a na pokožce mi vyskočila husí kůže.

Proč mi tohle dělá? Já vím, že je idiot, nemusí mi to neustále dokazovat.

„Vstávej!"

„Ne," usmála jsem se na něj takovým rozespalým stylem. Vzápětí jsem protočila oči a hlavu zabořila zpátky do polštáře. „Já myslím, že tyhle ty ranní akce by se měly zakázat," zamumlala jsem do látky pod sebou.

„Ještě štěstí, že na tvůj názor se nikdo neptal," odsekl a z jeho hlasu bylo poznat, že za ty dvě minuty, co už oxidoval v mém pokoji, jsem ho stihla naštvat. Ne, že by to u něj bylo nějak těžký. Rozčílil se už i z toho, když se na něj někdo křivě podíval. Řekla bych, že v mé přítomnosti nebyl o nic víc radši než já v té jeho. „Máš pět minut na to, aby ses oblíkla. Bude rozcvička, Charlesi." Změnil svůj tón hlasu z naštvaného na něco, co mohlo připomínat škodolibé uchichtnutí, a odkráčel pryč z mého pokoje stejně tak rychle, jak přišel.

„Jsem Charlie, kdyby něco!" zavolala jsem, ale byla si jistá, že už mě nemůže slyšet. Neodvážila bych se na něj takhle zvýšit hlas, na to jsem až moc velký posera.

Otočila jsem se na záda a opatrně rozlepila oči, abych svému tělu nepřivodila další šok. Stačí, že se tu objevil on hned v šest ráno.

Protřela jsem si rozespalá víčka a přehodila bosé nohy přes okraj postele.

Takhle to tu probíhá už celé tři týdny. Někdo mě ráno přijde vzbudit, buď je to někdo z vedoucích, nebo kadet, který to dostal za úkol. S každým se chvíli hádám o to, jestli vážně vstanu, nebo jestli ještě zůstanu ležet v posteli. Většinou mě nějakým záhadným způsobem dokážou z té postele dostat. Když jsem jednou náhodou protestovala dýl, než jsem si mohla dovolit, skončila jsem s pěkně nechutným trestem v podobě umývání nádobí v jídelně. Od té doby už raději nezkouším jejich trpělivost a raději vstanu po dobrém.

Pak bych si podle předpisů měla obléct vojenskou uniformu. Hah .. docela ráda bych potkala člověka, který tohle pravidlo zavedl.

Víte, já to chápu. Tohle je vojenská škola a pravidla by se měla dodržovat, ale zrovna tohle mile ráda poruším. Ono se lehce řekne, oblečte si uniformy. Ale když v tom chodíte celý týden den za dnem... příjemné to teda rozhodně není. A ten zápach, co se za vámi line, taky není nic moc. Proto uniformu nenosím. Měla bych, ale nedělám to. A upřímně? Nějak moc mě to netrápí.

V rychlosti jsem na sebe hodila šedé tepláky, nějaké tričko, co se válelo pohozené na dně skříně a na něj tmavou mikinu. Vlasy jsem si svázala do drdolu, ve kterém stejně nikdy dlouho nevydrží, ale byla jsem příliš unavená na to, abych se starala o to, jak vypadám. Nebyl tu nikdo, koho bych snad mohla oslnit. Maximálně tak samu sebe a to mě přestalo bavit po prvních dvou dnech v tomhle ústavu. Začínala jsem tady z toho totálně bláznit a to jsem tu byla pouhé tři týdny.  

Nasadila jsem si na nohy tenisky, do kapsy od mikiny strčila mobil a lehkým poklusem vyběhla z pokoje. Neměla jsem za potřebí ještě přijít pozdě, tak jsem si dokonce několikrát zkontrolovala čas na mobilu. Ocitla jsem se ve velké hale, kde už se řadili další studenti, kteří na rozdíl ode mě byli v téhle škole dobrovolně. Aspoň teda většina z nich.

Postavila jsem se do zástupu asi další stovky lidí v těch jejich nechutných maskáčových stejnokrojích a čekala na další povely. Jako každé jiné ráno. Zajímalo by mě, jestli jsou tyhle ranní „schůzky" povinné i pro starší kadety. Nikdy jsem je tu neviděla.

Vytáhla jsem z kapsy mobil, kde blikala jedna nepřečtená zpráva. Rozhlédla jsem se kolem, jestli se náhodou někdo nedívá, nebo jestli není v dohledu někdo z důstojníků. K mému štěstí si mě nikdo nevšímal a já se prstem dotkla tlačítka 'zobrazit'.

Kate: „Co kdyby ses pro dnešek zkusila chovat normálně a nepřidělávala si další zbytečný problémy, hm?" Musela jsem se tomu zasmát a pár lidí kolem mě se otočilo s pohrdavými výrazy ve tvářích. Pokrčila jsem nad nimi rameny a dál si jich nevšímala.

Já: „Přišel mě vzbudit Styles. Dneska nebude dobrej den.." Odeslala jsem jednoduchou SMS zpátky mé sestře. Nečekala jsem moc dlouho, než přišla její odpověď.

Kate: „No a co? Obě víme, že je to idiot. Večer si zavoláme, musím do práce. Dávej na sebe pozor!" Na to už jsem ji nic nenapsala, schovala jsem mobil do kapsy a raději zírala před sebe.

Dav v ten moment utichnul. Před námi se zjevil Zayn s Harrym a po jejich boku ještě další dva důstojníci, jejichž jména jsem si ani nepamatovala. Byla s nimi ale vetší zábava než se Zaynem a Harrym. To byli totiž jenom dva namyšlení idioti, kteří měli dovoleno úplně všechno. A když říkám všechno, tak myslím skutečně všechno.

Všichni kolem mě stáli v pozoru v těch svých uniformách a raději ani nedutali. Jen já jsem tam stála ve svých teplácích, s rukama schovanýma v kapsách mikiny. Na rozdíl od všech jsem stála shrbeně a zírala na podlahu před sebou. Myšlenkami jsem stále bloudila zpátky k vyhřáté posteli, odkud mě Styles před chvílí tak nechutně vytáhnul. Teda.. vlastně nevytáhnul.. vstala jsem sama, když se to tak vezme.

Vážně jsem si nechtěla přidělávat další problémy svým chováním, protože vím, jak tihle dva dokážou být zákeřní, ale taky jsem se nechtěla chovat jako další ovce v stádu a jen slepě plnit rozkazy. Na to jsem tu školu až moc nesnášela.

„Dáme si rozcvičku," pronesl Zayn ještě stále rozespalým hlasem. Pokaždé, když takhle zněl, se mi alespoň trochu ulevilo, protože jsem nebyla jediná, kdo tady nebyl ranní ptáče.

Pak si nás rozdělily po „třídách" do skupinek, úplně stejně tak jako každé ráno. Naše skupinka, jakožto přesně 25 žáků, se odebrala do chladného rána na hřiště. Náš vedoucí byl pro dnešek Harry. I když já bych měla tisíckrát radši jednoho z těch dvou tupců bez jména. Byli to typičtí vojáci, kteří neměli v hlavě nic víc, než narvanou slámu. Nebyli tak přísní jako Malik a Styles. Jenom kdybych věděla, jak se sakra jmenují..

„Rozcvičku nám dnes udělá pan Horan," pronesl nezaujatě Harry a podíval se směrem napravo ode mě, kde jsem zahlídla Niallovi blonďaté vlasy. Očividně mu to nevadilo, prostě předstoupil před naší skupinku na takový malý betonový plácek. Dřív, než začal dělat všechny ty cviky na protahování, mi poslal přátelský úsměv a já mu na oplátku zamávala.

„Chtěla jsi nám něco říct, Charlesi?" ozval se kousavě Styles a já mu poslala jeden z mých nejvíce otrávených pohledů, které jsem vůbec dokázala stvořit společně s nadzvednutým obočím. Všichni ostatní kadeti se zasmáli jménu, kterým mě oslovil. Pokaždé se zasmáli. Nechápu, jak jim to po takové době mohlo přijít ještě vtipné. Zvlášť potom v šest ráno. Ale jak říkám.. bylo ještě moc brzy, abych měla síly na to se bránit.

„Ne, pane," ujistila jsem ho a strhla pohled zpátky na Nialla, který nad Harrym prokroutil očima.

Niall byl normální. Teda.. byl jako já. Taky to tu neměl rád a nehodlal bezhlavě plnit rozkazy. Stejně tak jako já nenosil ani uniformu. Znamená to teda, že byl normální nebo prostě nechtěl poslouchat? „Chtěla jsem jenom Niallovi popřát dobré ráno," ušklíbla jsem se. Niallovi se rty zkroutily do podobného úšklebku jako mně. Styles se podíval nejdřív na Nialla, pak na mě, zpátky na Nialla, na mě a až potom nad námi protočil očima, stejně jako to udělal Niall před chvílí. Otráveně nad námi mávnul rukou a vsadím se, že nás v duchu obdaroval nějakou sprostou urážkou.

„Vidím, že jste se dneska vyspali do růžova," pronesl nakonec. Všichni ostatní mlčeli jako v hrobě, protože neměli tolik odvahy něco říct. Byli to všichni stejní kreténi. Jeden vedle druhýho. „to je fajn. Čeká nás dlouhý den, zvlášť vás dva," kývl hlavou směrem k nám. Bylo normální, že my dva dostávali zabrat víc než ostatní. Už to tady byla taková rutina. Snad proto, že jsme měli tolik odvahy otevřít pusu a odporovat.

„No co naděláme..," povzdychl si dramaticky Nialler a při tom mi věnoval povzbuzující úsměv, kterým říkal, ať si ze Stylese nic nedělám.
„Pro začátek byste mohl začít s tou rozcvičkou, pane Horane," procedil skrz zuby Styles a svými zelenými duhovkami mě propálil vražedným pohledem. Bavilo mě ho provokovat do chvíle, než mu praskly nervy a pak si to na nás vybil. V ten moment už to zábava nebyla, spíš čiré utrpení.

Niall začal dělat rozcvičku a já, pokud jsem nechtěla mít další problémy, jsem se chtě nechtě musela přidat.