Harry se rozběhl za bratrem, přiklekl k němu a překulil ho na záda. Bál se nejhoršího. Naštěstí zpozoroval, že Eliot nejen dýchá, ale pomalu nabírá i přirozenou barvu. Udělalo mu to obrovskou radost.

Když se Eliot probral, zmateně mžoural na nebe. Ztěžka se rozpomínal na předešlé události, Harryho obličej ho ale utvrdil o pravdě. Sirotčinec byl vskutku napaden mocným čarodějem.

„Co se stalo?" Opatrně se vzpřímil do sedu a chytil se za zátylek. Boule, kterou tam nahmatal, mu nijak nezlepšila náladu.

„Všechno je v pořádku, zvítězili jsme!" odpověděl chlapec s jizvou na čele.

„Kletba byla zrušena, všichni se probírají k životu, podívejte." Hermiona, stojící opodál, se snažila kluky upozornit na okolní dění. Jak se zdálo, měla pravdu. Obyvatelé sirotčince vstávali na nohy, dezorientovaně hleděli jeden na druhého, ale nikdo z nich už nepřipomínal umrlce. Fluito tempus ztratilo svou moc.

„Ale kdo-"

„Klid," přerušila Eliota kamarádka. „Určitě se všechno vysvětlí. Pojďme nalézt matku představenou, ta nám snad řekne víc." Netušila, zda bude řádová sestra schopna situaci objasnit, ale doufala v to.

Všichni tři se proto vydali zpět k budově, kde okamžitě zamířili do mini umývárny, sousedící s chlapeckou ložnicí. Matka představená tam stále ležela spoutána zemi.

Po odstranění kouzla se těžkopádně posadila a upravila si pomačkaný hábit. Na první pohled bylo zjevné, že je stejně zmatená jako ostatní. Prohlížela si koupelnu, jako by ji spatřila poprvé v životě a nevěřícně kroutila hlavou. „Co se děje?"

Harry se ujal vysvětlování. Vyprávěl jeptišce vše, od chvíle, kdy se Eliot objevil u Dursleových až po zničení samotné kašny. Doufal, že se najednou sestra rozpomene a dopodrobna jim vylíčí, kdo za tím vším stojí, bohužel se tak nestalo.

„Já to ale nevím," kroutila smutně hlavou. „Naposledy si pamatuji, že se chlapci postupně vytráceli, když tu se jednoho dne vrátili. Vypadali ale jinak. Měli nepřítomný výraz jako při hypnóze a nedalo se s nimi vůbec komunikovat. Než jsem však učinila potřebné kroky, začali se měnit i ostatní a v neposlední řadě i já."

„Teď jsem si něco uvědomil," vyhrkl znenadání Eliot. „Nevím, jestli to má co dělat s celou touhle zamotanou situací, ale možná jo. Když jsem našel svůj rodný list a ty články o tobě," kývl Harryho směrem, „objevil jsem i další zvláštnosti. Rodné listy a výstřižky kouzelnických novin o zbylých dětech nebo lidech se stejným příjmením."

„Chceš tím naznačit, že ostatní kluci mají taky kouzelnický původ?" vykulila Hermiona oči.

„Nechci nic tvrdit s jistotou, ale vypadá to tak."

„Pojďme se na ně podívat," uzavřela domněnky matka představená a popostrčila je ze dveří.

Prošli tentokrát již vylidněnou chodbou, sestoupili schodištěm do přízemí a vstoupili do prvních dveří nalevo od ústředního vestibulu. V pracovně bylo ticho a tma. Jeptiška místnost dobře znala, prošla ji tedy bez jediného škobrtnutí a rozsvítila lampu, stojící na psacím stole. Poté všechny vyzvala, ať se posadí.

Harry s Eliotem se rozvalili v polstrovaných křesílkách, zatímco si Hermiona přisunula dřevěnou židli blíže ke stolu. Našla ji v rohu místnosti a i přesto, že ji zamrzelo netaktní jednání kamarádů, byla nakonec spokojená. Seděla totiž tak blízko řádové sestry, až se zdálo, že jí nakukuje přímo pod ruce.

Matka představená vytáhla z posledního šuplete antracitový šanon, který měl svá nejlepší léta už za sebou. Byl otrhaný, na spousta místech vybledlý a zadní deska se vlnila jako utržená struna houslí, přesto ve všech přítomných vzbudil zvědavost a zájem.

„Tady," řádová sestra listovala rodnými listy se známkami jasného rozrušení. Každou chvíli se zakabonila, ťukávala nervózně nehty o stůl nebo dodala nezřetelné „ehm" s každým nový lejstrem. Nakonec se opřela zády o křeslo, zakryla si oči dlaněmi a ponořila se do vlastních vzpomínek.

„Je to neuvěřitelné," řekla, „ale už si vzpomínám. Ach, jak moc mě mrzí, že jsem neznala pravdu dříve."

„Jakou pravdu?" Hermiona na ni soucitně pohlédla.

„Před čtrnácti lety jsme tento sirotčinec zprovoznili a otevřeli veřejnosti. Po pár měsících už ho společně s námi obývalo pět chlapců, když tu se najednou zjevil ON."

Harry potlačil tužbu vyzvědět jeho jméno a poctivě naslouchal dál.

„Vytipoval si toto místo záměrně. Nepracovalo zde mnoho lidí, dětí bylo poskromnu, a ještě k tomu odhalil, že patřím mezi motáky. Vetřel se proto mezi nás se suverénní jistotou, aby nám předal dvacet pět miminek v obdobném věku. "

„Proč nás ale nehledali?" Eliot se nervózně poposunul na okraj křesla. Vypadalo to, jako by chtěl každou chvilku vyskočit nebo se rozběhnout přímo k matce představené.

„Zapomněli na vás."

„Žádná matka nezapomene na své dítě!" oponovala jí Hermiona.

„Bohužel se tak stalo. A jelikož se jednalo o neuvěřitelně mocného čaroděje, dokázal kouzlem zapomnění zmást nejen mysl dvaceti pěti rodinám, ale také všem pracovníkům sirotčince."

„Proč jste ale nezasáhla?" zeptal se Harry.

„Ráda bych, ale použil na mě stejné kouzlo jako na ostatní. Zapomněla jsem na vše, co se toho pošmourného večera stalo a vychovala hochy v domnění, že jsou to sirotci. Jelikož už ale uběhlo mnoho let a sirotčinec byl od všech intrik očištěn, pomohly mi tyto fotografie k uvědomění."

„Takže fluito tempus bylo nastaveno toho večera, kdy cizinec přinesl děti k vám, aby se jednoho dne staly jeho otrokem?" Hermioně to neuvěřitelně pálilo. Předvídala situaci, aniž by musela matka představená otevřít pusu.

„Vytvořil armádu. Armádu dvaceti pěti chlapců, kteří se v budoucnu naprosto podvolí jeho příkazům."

„Na co chtěl armádu využít?" opět se ozvala kudrnatá dívka.

„Kdo ví. Možná na obranu, možná na nějaké nekalosti nebo měl v plánu rozšířit své řady přívrženců. V tu dobu ještě netušil, že bude za necelé dva roky poražen a odstraněn z kouzelnického světa nadobro."

Harrymu se zatočila hlava. Věděl, že se bude jednat o zlého čaroděje, vůbec ho ale nenapadla tato možnost. „Voldemort," zašeptal do ticha.

„Přesně tak, byl to sám Vy víte kdo. Ukradl děti, omámil všem mysl a zaklel toto místo časovým kouzlem. Byl krutý, zlý, ale především vychytralý. Vždycky stál o krok před námi a nebýt vás," usmála se na Harryho, „nikdy bychom se ho nezbavili."

„Ještě mi není jasná poslední věc," Hermiona vyskočila na nohy. „Proč se každý dostával pod časovou kletbu v jiný okamžik? Proč na všechny nepůsobila v jeden moment?"

„Vy víte kdo, ji nastavil u všech chlapců stejně, akorát se každý narodil v jiný měsíc nebo den. Kolik ti je přesně dnes, Eliote?"

Ten se na chvilku zamyslel. Přesně za půl roku oslaví šestnácté narozeniny. „Patnáct a půl," odpověděl.

„No a když se podíváš například do Zackova rodného listu, patnáct a půl mu bylo před týdnem. Takhle bychom mohli procházet spis od spisu, až bychom si potvrdili fakt. Takto staré výrostky, považoval Pán zla za dostatečně vyspělé pro jeho záměr."

V místnosti se rozhostilo ticho.

Všechno do sebe zapadalo, vše najednou dávalo smysl. Za oním spiknutím nestál nikdo jiný než Voldemort sám. Jelikož však byl poražen, nemohl svou novou armádu nasměrovat správným směrem. Proto chlapci zmateně bloumali po chodbách. Čekali na příkazy, kterých se nikdy nedočkají.

„Musíme kontaktovat rodiny těch kluků," Hermiona byla první kdo prolomil sáhodlouhé ticho.

„Samozřejmě," souhlasil matka představená. „Jestli mi pomůžeš, ráda bych přivedla hochy sem, abychom jim mohli všechno vysvětlit. Poté vyšleme zprávu jejich rodinám."

Dívka horlivě přikývla a připravila se k odchodu.

„Pokud můžu poprosit vás dva, dejte se do třídění šanonu. Jednotlivé články projděte a přiřaďte ke správným rodným listům." Otočila se na Harryho s Eliotem. Ti samozřejmě uposlechli a dali se šanon před sebe.

Když se za něžným pohlavím zabouchly dveře pracovny, pustili se do práce. Procházeli jednotlivé výstřižky, hledali spojitosti ve jménech, ale Harry neustále odbíhal v myšlenkách k předchozímu dění.

Uvažoval nad tím, že porušil nespočet pravidel, ale nemohl jinak. Nesměl o prázdninách kouzlit, přesto použil hůlku několikrát, za což bude pykat. Doufal proto v jediné, že ho rada pochopí a zmírní jeho trest. Přece jen se jednalo o výjimečnou situaci, která si žádá i výjimečné podmínky. Za to všechno mu to jednoduše stálo!

S poslední myšlenkou se podíval na svého bratra, který se hrbil nad popsaným pergamenem. „Ještě jsem ti nestihl poděkovat," usmál se na něj.

„Za co, prosím tě?"

„Kdybys nedokázal odporovat Imperiu, nikdy bychom fontánu nezničili. Jen díky tobě jsme vytvořili magický trojúhelník, dozvěděli se pravdu a pomohli nalézt klukům dávno ztracenou rodinu."

„Ale..." Eliot se červenal, přesto ho Harryho poděkování těšilo.

„Je to pravda, vážně! Neznám moc čarodějů, kteří by tohle dokázali. Jsi opravdu jedinečný a nadmíru talentovaný. Budeš v Bradavicích patřit mezi ty nejlepší."

„Neblázni, zvládli jsme zažehnat nejhorší společně."

„Už se nemůžu dočkat až ti vybereme hůlku, koupíme hábit nebo tě představím Ronovi. Malfoy z toho všeho chytne infarkt," rozesmál se Harry škodolibě.

„Víš co?" řekl Eliot popravdě. „Na tohle všechno se hrozně těším, nejvíc ale na náš společný čas. Na to, že už nebudu sám," sklopil smutně oči. „Nikdy jsem v sirotčinci nepoznal pravého přítele, kterému bych mohl úplně důvěřovat nebo se s ním radovat i z těch největších prkotin. Připadal jsem si, jako by mi kus chyběl, ale nevěděl jsem který. Teď už ale vím, kam patřím."

„Jsem za to rád, mám stejný pocit. Jsme rodina a to, už se nikdy nezmění!"

Tímto bych chtěla svůj kouzelnický svět ukončit... Děkuji všem, kteří to prožívali společně se mnou nebo přidávali zvídavé komentáře či hvězdičky. Vážím si toho ❤ Doufám, že se vám příběh líbil a jsem poctěna, že jste vydrželi až do konce 😉