„Hermiono!" Harry nevěděl, jestli skákat dva metry do vzduchu nebo jí dát od radosti pusu, proto udělal kompromis a alespoň ji objal. „Jak ses sem dostala?"

„Veřejnou letaxovou sítí. Naštěstí jsou prázdniny, takže se nemusela vypisovat žádost dopředu." Hermiona stála v obnošených džínech a bílém triku na prahu. Vstoupila okamžitě dovnitř a zavřela pro jistotu dveře. Potřebují si nejdříve ujasnit pár věcí, tady na to bude dostatečný klid.

„Tohle je Eliot," představil Harry svého bratra.

„Ahoj," usmála se na něj.

Přesně takhle nějak si ho představovala. Vzhled ani grimasy nemohly popřít Potterovic klan, přesto byl osobitý. I když se klepal jako ratlík, vyzařovala z něj pozitivní energie. Ani se nebylo čemu divit. Chudák, spadl do víru kouzelnického světa jako kapka do moře, které ho zhltlo na jeden zátah.

„Proč ses rozhodla přijet za námi?" zajímalo Harryho.

„Díky tvému dopisu. Hned jak jsem si ho přečetla mi bylo jasné, že si koledujete o pěkný malér."

„A jako vždy, jsi měla pravdu," šťastně se na ni usmál.

„Co si myslíš o klucích? Harry to tipuje na nějakou mocnou zákeřnou kletbu," zeptal se Eliot.

„Je to naprosto očividné. Jsou zasaženi kletbou, která se nepromíjí," poučila je Hermiona. „Jmenuje se Imperius a je používána pro absolutní ovládání mysli."

Harry si v tu chvíli připadal jako idiot. Imperius moc dobře znal a věděl, že tuto kletbu používal právě Voldemort. Mnoho smrtijedů po jeho pádu tvrdilo, že byli kletbou zasaženi, a naopak mnozí z nich ji i sami používali. Byla to legenda mezi kletbami a Harry měl na sebe vztek, že na ni nepřišel sám. Jak řekla kamarádka, bylo to naprosto zřejmé.

„Jen mě zajímá-" začal větu Eliot, ale nedokončil ji. Ložnicí se totiž nesly ozvěnou kroky.

Hermiona si přiložila ukazováček na rty, aby byli kluci zticha a postavila za dveře. Když se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila matka představená, vyslala kouzlo: „Petrificus totalus!"

Matka představená se svalila nehybně na zem, jako by ji spoutal neviditelný provaz. Jediné, čím mohla hýbat byly oči, které ale stejně tupě civěly do prázdna.

Harry k ní přiskočil. Hůlku, kterou držela v ruce, zvedl a začal se pídit po té své. Samozřejmě ji ihned nalezl v jedné z kapes černého hábitu. Schoval ji, přičemž druhou podal Eliotovi: „Na, možná se ti bude hodit."

„Jedině, že bych s ní chtěl někomu vypíchnout oko," ušklíbl se ironicky.

Harrymu neustále vrtalo hlavou, kdo za tím vším stojí. Proč zaútočil na bezbranný sirotčinec a neštítil se použít ani kletbu, která se nepromíjí? A hlavně... „Proč všichni vypadají jako živé mrtvoly?" otočil se na Hermionu.

„Tady je to složitější," dívka pokrčila rameny. „Mám podezření, ale nejsem si vůbec jistá."

„Lepší nějaké tvrzení než vůbec žádné," podpořil ji brýlatý chlapec.

„Vypadá to na starodávnou kletbu Fluito tempus. Je to časované kouzlo, které používali hlavně bystrozorové."

„Jak funguje?" zeptal se Harry.

„Bystrozorové v některých situacích potřebovali ovlivnit nebo zmást svého protivníka až poté, co se z dotyčného místa vypařili. Použili proto Fluito tempus, přemístili se do bezpečí a kouzlo začalo fungovat až po několika minutách či hodinách."

„Takže něco jako časovač?" Kouzelnický svět Harryho neustále fascinoval.

„Přesně."

„To je jako by teta Petunie naládovala pračku, ale potřebovala by vyprané prádlo pověsit až večer. Až se například vrátí z obchodu nebo návštěvy jedné z kamarádek."

„Pochopil jsi to správně," přikyvovala Hermiona. „Navolíš program, ale použiješ funkci odklad praní, aby se pračka spustila až za pár hodin."

„Takže se nějaký kouzelník objevil v sirotčinci před několika hodinami nebo dny, použil Fluito tempus a utekl. Imperius poté začalo působit samo."

„Ehm, tady je to opět trochu komplikované," Hermiona se tvářila opravdu nešťastně. Trápilo ji, že nezná celou pravdu dle faktů, ale střílí pouze od boku. A to ještě o zaklínadlech, které nikdy sama nevyzkoušela, pouze se o nich dočetla. „Fluito tempus bylo většinou rozeznatelné díky perleťovému efektu," recitovala jako by se pasáž naučila z paměti. „Zasažený člověk totiž zářil, odrážel světlo jako drahocenný diamant nebo se leskl perleťovou barvou."

„Aha, tohle ale nesedí," kroutil Harry hlavou.

„Matka představená i ostatní kluci by nejspíš také zářili, ale kouzlo muselo být nastaveno před hodně, ale opravdu hodně lety. Tudíž na místo perleťového efektu, získali sinalou až mrtvolně bledou barvu."

„Páááni," vydechl Harry. Tvrzení Hermiony bylo logické a neuvěřitelné zároveň. Bylo to ale jediné vysvětlení, které dávalo smysl. „Co s tím budeme dělat?" zeptal se.

„Správně bychom se měli zeptat, co s NÍM budeme dělat." Hermiona otočila Harryho o sto osmdesát stupňů, aby se podíval za sebe.

V rohu místnosti stál Eliot s vytrácející se barvou v obličeji. Oči mu těkaly zleva doprava, až se ustálily a získaly nepřítomný výraz. Obličej v ten moment propadl mrtvolnému vzhledu a Harrymu s Hermionou došlo, že se stal bezvládnou loutkou stejně jako ostatní.