Ranní kávě s instantní rýžovou kaší a burákovým máslem se nedokázalo nic vyrovnat. Sophie se tuto nesourodou směsici potravin navykla jíst poslední dobou až příliš často. Věděla, že za tak špatnou životosprávu zaplatí kulatými boky, ale to ji v tu chvíli netrápilo. Na mysli měla spoustu jiných věcí.

Z malého balkonu svého pokoje viděla ven na vycházející slunce, které postupně svou září zalévalo každé stinné místo na prostorném dvorku obehnaném širokou betonovou zdí s ostnatým drátem. Poslední rok nevypadala její rána jinak. Jen ona, káva, slunce a několik vojáků strážících budovu, v níž se nacházela.

Unaveně se zapřela lokty o zábradlí balkonu a kývla dolů na Joshuu, jednoho z velících mužů její ochranky. Joshua Berley se v této stereotypní době stal jejím vítaným společníkem a dokázal ji svými nekonečnými historkami rozptýlit od veškerých chmur a starostí, které byly pro její práci denním chlebem. Šlo o muže středních let, kdysi bývalého vyhazovače v klubech, nyní profesionální vojenskou ostrahu. Pobýval zde, stejně jako Sophie, už rok, a za tu dobu se dvojice opravdu blízce spřátelila. Byl jí skoro otcem. Pokaždé, když mohl, donesl jí z města čokoládu, povídal jí, co je v okolí nového a sem tam se s ní podělil o pár fotografií. Ona sama ven mohla jen zřídka, a když už k tomu došlo, obklopoval ji snad přes půl tucet mužů v uniformách Spojených států.

Čtyři roky od získání titulu z vysoké školy a spíš než ředitelka americké ambasády a hlavní projektantka regionálního rozvoje v městě Džalálábád si připadala jako vězeň. Za poslední týden se z ambasády nehnula ani na krok a neustále stejné prostředí a stejní lidé jí začínali lézt na mozek. Jediný, s kým dokázala mluvit bez toho, aniž by měla chuť ho na místě zatlouct do země, byl usměvavý a vlídný Joshua.

Nalila do sebe poslední zbytky z hrnku a rozhodla se sejít dolů na dvůr a vyměnit si se svým přítelem několik slov. Při cestě nikoho nepotkala, většina úředníků pravděpodobně ještě spala. Nemohla jim to mít za zlé, včerejší noc se až do půlnoci ozývala střelba a v samotném městě snad nebylo člověka, kdo by v tu dobu zamhouřil oka.

Venku se i přes divokou noc nic nezměnilo. Před branou ambasády se znovu začínal srocovat dav s prosbami o pitnou vodu, lékařskou péči nebo náhradu škody za poškozený majetek. Tato práce nikdy nebrala konce. Před budovou se vždycky objevili i tací, kteří si podvrtli kotník při noční tancovačce a rozhodli se z toho vinit armádu USA a zkusit tak něco vymáčknout z toho jejich podivného systému, který jim za to, že se zranili, dal peníze. Afghánci neměli ponětí, odkud ty peníze chodí, ale rozhodli se toho využít. Sophie jim to nemohla mít za zlé, v jejich situaci by byl každý peníz dobrý. Několikrát se i s Joshuou zasmáli nad kreativitou některých jedinců. Zatím nejlepší byl mladík, co dovlekl až před bránu ambasády svou mrtvou kočku a zaníceně tvrdil, že se otrávila z MRE dávek americké armády. Sophie mu tehdy jako odměnu za pobavení celé ambasády dala balíček své instantní rýže. Když se však na druhý den před jejich branou objevil dav dětí s mrtvolami zvířat z ulice a tvrzením, že všechny snědly jídlo vojákům a otrávily se, mohla Sophie puknout smíchy.

„Hezké dobré ráno," pozdravila nahlas celý dvůr a postavila se vedle Joshuy. Nyní měla výhled na postupně se scházející skupinku vojáků, kteří končili svou noční hlídku. Vypadali unaveně. Jeden by si řekl, že v nich ještě bude kolovat adrenalin z předešlé noci plné střílení, ale kdepak. Místní si mezi sebou vyřizovali účty neustále, jedinou frustrací pro ně bylo, že nemohou zasáhnout. Noci jako tato za plné bdělosti a hluku střelby přinášela také civilní oběti, a to muže v uniformách iritovalo a popuzovalo ze všeho nejvíc. Proto ráno raději spěchali do svých postelí, než se stihl před branou objevit dav zraněných dětí a žen. Obvykle se při pohledu na ně nedokázali ovládat. I Sophie usoudila, že je pro ně lepší nic z toho nevidět, jinak by se začali sami až příliš utápět ve vlastní bezmocnosti. Jejich úkolem bylo bránit ambasádu, nic víc. Veřejný pořádek měla na starosti jiná patrola. Ta ale očividně nemohla být všude. Navíc se noční akce povolovaly jen málokdy.

„Dobré ráno, drahoušku," pozdravil ji nazpátek Josh a věnoval jí jeden ze svých úsměvů, „spinkalo se nám dobře?"

Sophie se zašklebila a nechala otázku bez odpovědi. „Sarah ti někdy během dopoledne pošle papír se jmény. Velení potřebuje najít pár lidí. Veškerá shodná příjmení chtějí okamžitě k výslechu. Tak to jen kdybyste na někoho takového narazili před branou. Prý se teď Talibán schází v na nějakém novém místě, brzo možná dostaneme bližší rozkazy."

Joshua se zašklebil nazpět. „To skoro zní, jako bychom tu konečně měli být co k čemu."

„Tolik bych si nevěřila," mrkla na něj, „spíš nám ta jména dávají, abychom se občas cítili i trochu důležitě."

„Nevím, jak ty, drahá," pokrčil rameny, „ale já si nějak extra důležitým být nepřeju, stačí mi, když je klid. A to tu na Afghánistán docela je."

Tomu se nedalo odporovat a Sophie ani nedokázala mít toto přání Joshuovi za zlé. Jen proto, že zažila první vlnu útoku na Irák, ještě neznamenalo, že ví, co je válka. A ta má hned několik podob. Když se před necelými pěti lety ocitla mezi prvním průzkumným praporem námořní pěchoty, zažívala v tu dobu jen neustálý shon a akci. Nyní po tom, co dostudovala, postupně zjišťovala, že válčit se může i nudným a děsně vleklým papírováním.

Sama sebe se vlastně několikrát ptala, co tu dělá. Její vzdělání mělo přece tak široký rozsah! Nemusela se stát hlavní úřednicí na ambasádě jednoho z nejnebezpečnějších měst Afghánistánu. Mohla pracovat i doma a dostávat daleko větší peníze. Přestože se tomu však bránila, nedokázala svůj vztah ke konfliktu na východě ignorovat. Možná, že už postupně chápala, tu podivnou touhu se neustále vracet, kterou u mužů z průzkumu tolik nesnášela. Paradoxem zůstávalo, že tu teď stejně byla. Znovu.

Práce tady, přes všechny nevýhody, které skýtala, ji ale opravdu bavila. Zprostředkovávala kontakt mezi Amerikou a Džalálábádem, jak pro americkou vládu, tak pro obyvatele města. Snažila se spolupracovat s místními. Když měla štěstí, dostala se i ven a s lidmi si promluvila. Pro práci v terénu však byla příliš cenná, měla přístup k finančním zdrojům ambasády pro regionální rozvojové projekty, měla kontakty a znala kulturu i samosprávu města lépe než kdokoliv jiný. A tak, zatímco Joshua se svým týmem několikrát v týdnu opouštěli hradby budovy, ona zůstávala uvnitř a snažila se srovnávat účty, probírat se stovkami žádostí o azyl a zároveň projektovat akce na znovuobnovování infrastruktury.

„Jak to vlastně vypadá s tím chlápkem, co nám tady před branou prodával ty falešné doklady?" zeptala se mimoděk Joshuy.

Pokrčil rameny. „Co já vím, asi odjel na Kanáry za ten balík, co si vydělal."

„Připomeň mi, proč že jste ho vlastně nechytili?"

„Uměl zatraceně rychle běžet."

A to byl přesně ten problém. Přestože měli vojáci každý den různé rozcvičky a nácviky, při skutečné akci toho moc nezmohli. V těchto místech se prostě nic nedělo. Nepřátelé se pravděpodobně poučili, že útočit na ambasády v konečném důsledku nemá cenu, jelikož tu nenašli nic víc, než pár kancelářských krys, plno papírování, kterému nerozuměli, a hlavně tím Ameriku vždycky neskutečně namíchli. Soustředili se poslední dobou hlavně na vojenské konvoje, odkud mohli získat cenné materiály a občas kápnout také na taktickou mapu. Tato jistota bezpečí u vojáků na ambasádě způsobila, že zpohodlněli. Výcvik jim ani za mák nechyběl a po fyzické stránce zůstávali stále připraveni k čemukoliv, ovšem to, co se dělo uvnitř hlavy, nedokázal počet ranních kliků ani střelba na pohyblivý cíl nijak ovlivnit. Věděli, že jsou v bezpečí, že tady o nic důležitého nejde, a že na všechno tady mají městské patroly. Sophie v nich nevídala tu bojovnost a nasazení, s jakým se setkala u kluků v Iráku. Tehdy to ale bylo jiné. Oni měli za úkol bojovat, tady se ale nacházeli na ambasádě, tady bojovala diplomacie a papíry.

„Dneska je ten pinpongovej turnaj," připomněl jí Joshua, než by se na jeho hlavu sneslo hned tucet výčitek, „kravaťáci versus vojáci, doufám, že jsi ty svoje trumpety dobře připravila, Reyesová. Náš Eddie hraje fakt agresivně, jdeme si pro výhru."

„Moc se neraduj," zamrkala na něj výhružně Sophie a postoupila dál k shromažďující se noční hlídce. Na tvářích mužů šlo jasně vidět, jak moc znavení jsou. Kvůli noční střelbě neměli v průběhu služby ani chvilku klidu. Zdáli se být vyčerpaní jak fyzicky, tak i psychicky.

„Dneska to byl docela nářez," prohlásil jeden z hubenějších mužů. Sophie si Eddieho Cringela prohlédla od hlavy k patě a se zákeřným potěšením sama sebe ujistila, že večer spíš u ping-pongu zaspí, než aby nějak ohrozil její tým. Své nemístné a neprofesionální myšlení však nahlas s nikým nesdílela. Čím déle na frontě pobývala, čím závažnější problémy řešila, tím víc se její mozek samovolně soustřeďoval na naprosté pitomosti. Tak třeba místo toho, aby dumala nad příčinou nočních nepokojů, uvažuje nad tím, jak dnes vyhraje jejich dětinský turnaj v ping-pongu. Oproti tomu bylo někdejší Finnovo pečení muffinů naprosto zanedbatelné, ona totiž na rozdíl od něj měla vysokoškolský titul a očekávalo se od ní profesionální chování.

„Nebyli to zase ti tupci, co se perou o to, čí Islám je ten fajnovější?" uchechtl se jeden z mužů, kterého však Sophie neznala. Nicméně jeho poznámka v ní trochu zvedla tlak.

„S místními komunitami Sunnitů a Ší'itů se snažíme jednat," odpověděla dřív, než by se ve více a více shromažďující skupince vojáků strhla neřízená vlna hloupých poznámek na účet místních obyvatel. „Vyznávání Islámu obou stran se liší a bohužel vedle sebe nedokáže koexistovat. Většina z nich jsou utečenci z Bagdádu a tam to mezi nimi šlo do extrémů. Stříleli se navzájem v ulicích, podnikali atentáty a snažili se armády NATO přesvědčit, že druhá skupina je také jejich nepřítel. Naše jednotky tak nemohly dlouhou dobu v Bagdádu bezpečně operovat. Zdá se, že si trochu z toho extremismu přinesli i sem a přidali se k těm doposud zanedbatelným místním skupinám."

„A co s tím hodláte dělat, slečno?" nadzdvihl obočí další z mužů.

„Já?" opětovala mu Sophie jízlivý pohled. „Já jen předávám informace dál. Já tady v podstatě nic dělat nehodlám. Protože nemůžu! Nejsem generál. Nejsem politik. Jsem jen zbytečný diplomat."

Kdosi z davu ji poplácal po rameni. „Ale ping-pongový kouč jsi znamenitý!" poznala Joshuův hlas. „Dobře, kluci," obrátil se na to k mužům, „odevzdejte zbraně a nechte se vystřídat."

I když se noční hlídka začala pomalu rozcházet, Joshua zůstal se Sophií a stále jí tisknul rameno. „Neřeš to," pověděl, „jediné informace, které tady o tom místě dostali, byly z CNN. Nikdo z nás nevěděl, do čeho jde. Prostě si jen snaží udržet alespoň srandu. To je taky jediné, co jim zůstalo, když už teda nezachraňují svět ani nestřílí."

S tím Sophie nemohla argumentovat.