Slunné páteční ráno se pomalu přehouplo přes poledne a okolo památeční kašny uprostřed malého náměstíčka se řinuly davy lidí. Z práce. Ze školy. Z nákupu. Z jednání. Dvěma mladým lidem usazeným na okraji vodního bazénku celý tento proces splynul v jednolité bzučení rozhovorů, kroků a zvonících telefonů. Tady šel život dál. Na druhém světadílu umírali lidé, námořní pěšáci, vybuchovaly domy, létaly kulky a zabíjelo se. Přestože v Iráku člověku mohlo připadat, že se zastavil v čase a jakmile se vrátí domů, znovu se rozjede, byl na obrovském omylu. Tady se navzdory všem událostem na východě žilo dál. Všechno šlo tak, jak mělo. Celá scenérie navíc podsouvala do podvědomí jakýsi zvláštní pocit, že válka v Iráku snad nemohla být ničím větším než jen obyčejným snem. Bylo neuvěřitelné přijet z válečného prostředí, kde jde každému o krk, do země, kde si život plyne v poklidu a míru. Sophie si tento kontrast velice dobře uvědomovala, když si prohlédla Rayovu zamyšlenou tvář, kterou obracel do davu.

Z oběda v mexické restauraci nakonec sešlo ihned po tom, co na ně servírka od pultu s úsměvem pohlédla a nepokrytě začala Rayovi oblečenému stále ještě v uniformě s pouštním vzorem děkovat za službu, kterou její vlasti prokázal. S kamenným výrazem její díky přetrpěl, nicméně nevydržel to, když se začínali zvedat od stolu i návštěvníci. Sophii to připadalo jako milé gesto, za které byla na tyto lidi náramně pyšná. Ray Clark měl ovšem úplně jiný názor: „Za co mi děkují? Za to, že jsem za ně zabíjel lidi, ničil domy a bombardoval vesnice. Vůbec netuší, do jakého svinstva nás tam posílali." Nakonec se spokojili každý s dózou fazolí, které jim zabalili s sebou a usadili se k malé kašně. Tady vládl přesně ten nefalšovaný uspěchaný a hbitý život, takže nikdo o světlovlasého mladíka v uniformě ani okem nezavadil.

„Myslím, že teď už jsme si kvit," poznamenal Ray, když dojedl svou porci.

„Ani zdaleka," zavrtěla hlavou s úsměvem Sophie. Věděla, že nikdy nezapomene na to, jak se o ni seržant Brava 1 postaral a v pořádku ji dokázal dopravit až do Bagdádu. Přidala se k nim sice až ke konci invaze, nicméně věděla, že by na ni dal pozor, i kdyby s nimi jela už od hranic s Kuwajtem.

„Hodláš jet za rodinou?" zeptala se ho po chvíli opatrně.

Pokrčil rameny a nespouštěl zrak z okolí. „Zajdu na ústředí a zkusím se tam někde uvrtat, než mi prodlouží smlouvu."

Teprve v tu chvíli si Sophie uvědomila, že mladík sedící vedle ní se kvůli válce vzdal naprosto všeho. Rodiny, studia, přátel i bydlení. Tolik toho pozbyl jen kvůli tomu, aby tady a teď mohl sedět a přemýšlet nad tím, jaké chyby a omyly na východě způsobil a co napáchal.

„Pomáhal jsi udělat tolik dobrého pro tolik lidí. Proč se s tím nespokojíš? Pomysli na ženy pod vládou Talibanu, na obyčejné Iráčany za Saddámovy diktatury. Byla to zatraceně válka, nemůžeš uhlídat úplně všechno, vždycky budou civilní oběti, vždycky budou nehody. Ať už jsi proti nebo ne, ta mašina zabíjení jede stejně dál. Teď je na někom jiném, aby těm lidem tam pomohl, jak se dá."

Neodpověděl. Jen na ni krátce pohlédl a vyčerpaně si promnul unavené oči. Možná se z toho všeho potřeboval jen pořádně vyspat a odpočinout si. Navíc před několik hodinami přeletěl skoro přes půlku světa a Sophie na něm poznávala, stejně jako kdysi u sebe, vážné příznaky jet lagu spojené s předchozím neustálým bojovým nasazením. Nedostatek spánku na frontě se nyní spojil ještě s pásmovou nemocí, kterou si přinesl z letadla. Tomu všemu nepřidávala ani frustrace z toho, čím vším si prošel a musel okusit.

„Na ústředí mě v posledních týdnech volali často kvůli vyšetřování," pověděla, „strávila jsem tam dost času na to, abych věděla, že to není žádná noclehárna, Rayi."

„Ve Washingtonu máme taky hotely, víš," odpověděl podrážděně.

„To mi vysvětli," zareagovala stejným naštvaným tónem, „ty se teď hodláš v tomto stavu potloukat někde po hotelech?"

„Očividně jo, protože jak sis už stačila všimnout, tak nějak nedisponuji žádnou nemovitostí v okolí Washingtonu, kde bych se mohl na čas uklidit. Takže jo, hodlám spát v hotelu!"

Když si všimnul jejího mírně překvapeného pohledu v reakci na poslední slova, která skoro vykřikl, sklopil pohled a znovu si promnul obličej. „Promiň."

„To já se omlouvám," řekla jemně a vzala ho za paži, „vím, že nemáš jinou možnost. Kolej mi zpřístupní až za měsíc, jen co začnu zase chodit do školy, takže ani já ti nocleh nabídnout nemůžu. Jsem tu ale autem, takže tě můžu hodit, kam budeš potřebovat. Ty jsi mě vozil po celém Iráku, je načase splatit dluh."

Nejspíš uznal, že toto je až příliš výhodná nabídka na to, aby ji odmítnul a mírně pokýval hlavou na znamení souhlasu. Rozešli se skrz proudící dav a snažili se vyhnout spěchajícím lidem, kteří ani nehleděli na cestu.

„Sophie?" dodal ještě po několika krocích směrem k nedalekému parkovišti. Jeho tón byl naléhavý a bezradný a když se na něho otočila, v obličeji mu hrál opravdu zoufalý a rozesmutnělý výraz.

„Děje se něco?"

Beze slov si vytáhl z náprsní kapsy skrčenou obálku a opatrně jí ji podal. Přestože se právě nacházeli na rušné ulici, zdálo se Sophii, že přes hrobové ticho najednou slyší tlukot vlastního srdce. Neměla nejmenší ponětí, co se v obálce mohlo nacházet, ale pokud to rozházelo i Raye Clarka, který uprostřed přímé střelby dokázal zachovat ledový klid, pak muselo jít o velice závažnou věc.

Dopis byl adresován R. J. Clarkovi do jeho vojenské základny, kde byl později přeposlán do Iráku. Datum odeslání bylo staré přes půl roku, ale nakonec se k němu dopis přece jen dostal. Na zadní straně byla úhledně napsána zpáteční adresa odesílatele vyvedena nejspíš jemnou ženskou rukou. Na tyto podrobnosti se ovšem nesoustředila a vytáhla z již roztržené obálky malé krémově zbarvené psaníčko. Když ho rozevřela, do očí ji ihned uhodily dvě zlaté holubice v záhlaví a pod nimi jména dvou lidí: Isabela Jane Clarková a Frederick Henry Truman. Byla to pozvánka na svatbu. Mimo datum konání, které se mělo uskutečnit za pár dní a srdečné pozvání, se pod tištěným písmem nacházel také ručně psaný krátký vzkaz: Rayi, prosím vrať se domů. Moc nám všem chybíš. S láskou, Izzy.

Sophie překvapeně zamrkala a pohlédla na Raye. Tvářil se jako socha vyvedená z mramoru, nicméně i na jeho perfektně zvládnutém kamenném výrazu bylo poznat, že ho to trápí. Pravděpodobně teď se sebou uvnitř vedl opravdu nelehký boj.

„Tvoje sestra?" zeptala se ho tiše Sophie.

Přikývl.

„Proč jsi mi to ukázal?"

Uhnul pohledem a zahleděl se někam do davu. „Prostě nemůžu. Ne, po tom všem, co jsem udělal. Chci, abys sis ho už nechala a neukazovala mi ho, rozumíš?"

„Rayi, to přece-„

„Já tě o to prosím," vyhrkl naléhavě, „je tvoje. Vyhoď ho. Spal ho. Cokoliv. Jen to drž ode mě dál."

„Rayi, oni tě chtějí vidět. Je to tvoje rodina! Odpustili ti, mají tě rádi."

„Ještě není ten pravý čas."

„A kdy bude?" vyjela na něj ostře Sophie. „Až se vrátíš z další války? Nebo z té další? Nemůžeš se před tím schovávat v poušti. Tvoje sestra se přece vdává, ty kreténe!"

Překvapeně zamrkal a Sophie zjistila, že na něho ten hrubý a neústupný tón platil mnohem více, než klidný a jemný. Nejspíš to mělo co dělat s kulturou ve sboru námořní pěchoty.

„Dovezu tě do hotelu a tam jí zavoláš, dobře?" navrhla mu opatrně.

Neodpověděl. Převládl však jeho u Sophie tolik nenáviděný zvyk a prostě se beze slov sebral a odešel pryč. Směřoval k parkovišti, přestože nevěděl, které auto hledá. Podle všeho mu však tato skutečnost byla naprosto ukradená, pomalu se trmácel a ztrácel se ve vlastních myšlenkách.

Sophie si moc dobře uvědomovala, že pokud zůstane sám v hotelu, bude to ještě horší. Přestože si to odmítal připustit, svou rodinu potřeboval. Neměl se k čemu obrátit a jediným východiskem se zdál další turnus. A po následném návratu stejný pocit, kterého se mohl zbavit jedině další službou. A další. A další. Aniž by si to uvědomil, byl lapen do tohoto bludného kruhu bez šance na návrat. Věděla, že svou povinnost a práci miloval, ale stejně tak se z ní mohl snadno zbláznit. U Sophie i přes vliv milující rodiny, podpory přátel a vzdělání pronikla válka do každého kousku jejího života a neustále se ji snažila unést někam vstříc neznámému osudu. Nedokázala si tedy představit, jak musela válka působit na Raye, který právě dokončil další ze svých nasazení, neměl rodinu ani jinou budoucnost. Měla strach, že válku a boj sice přežil, ale zabije ho právě realita, do které se vrátil a utluče ho vír jejich následků. Musela na to jinak.

Několika rychlými kroky ho dohnala a vzala ho za ruku. „Už se o tom nebudeme bavit, dobře? Zavezu tě do hotelu."

„Děkuju."

***

Snažit se dopravit z bodu A do bodu B uprostřed rušného poledne ve Washingtonu byl skoro nemožný úkol. Ostatně lidé se za svými povinnostmi nehnali jen pěšky, jak tomu bylo u kašny, ale také v autech. Hlavní i vedlejší dopravní tepny byly naprosto a bezpodmínečně ucpané, a přestože dvojice seděla v autě už něco přes půl hodinu, za žádnou cenu se jim nedařilo proplést se těmi několika vedlejšími uličkami k hlavní silnici. Celá jejich cesta se prozatím nesla v duchu skřípotu brzd, nervózního troubení a nadávek, jak si ostatní řidiči mezi sebou neustále vjížděli do cesty.

Ray po celou dobu zůstával zticha a na sedadle spolujezdce se pozorně rozhlížel po okolí. Sophie se do toho ticha neodvažovala pustit ani rádio, aby náhodou nepřerušila tok jeho myšlenek. Nejspíš to bylo poprvé od chvíle, kdy mohl být po tom všem konečně sám. Přece jen už v táboře musel sdílet svůj stan s ostatními, na toaletu chodil s ostatními, spal vedle ostatních. Ve válce bylo docela hodně na pováženou vydávat se někam sám. Musel se svými muži žít jako jeden organismus.

Sophie se po celou tu dobu popojíždění v dopravních zácpách snažila vymyslet, jak ho přinutit dát vědět své rodině. Uvědomila si, že se o něho nepokrytě strachuje a uznala, že taky zaslouženě. Nebyl na tom dobře a po tom incidentu v Bagdádu si byla jistá, že je toho mnohem víc. Netušila, co se tam stalo a čím si prošli, ale podle toho záběru z televize na tom nebyli vůbec dobře. Skoro se zdálo, že se odtud dostali jen s notnou dávkou štěstí.

Když se konečně po necelé hodině dostala na obchvat a mohla tak auto konečně rozjet, s úlevným úsměvem se obrátila na Raye.  Při pohledu na jeho uvolněnou tvář, zavřené oči a klidný výraz se jí po těle rozlilo zvláštní horko. Také si uvědomila, že ho vlastně za celou tu dobu, co ho zná, neviděla spát. Pro sebe se mírně pousmála a pokračovala v cestě. V kapse mikiny jí ovšem stále tížila svatební pozvánka. Věděla, že ji nedokáže jen tak vyhodit a předstírat před Rayem, že neexistuje. Přestože jeho sestru neznala, podle písma si ji představovala jako drobnou a milou holku. Z jejího vzkazu vyznívala lítost a stesk pro bratrovi, kterého už neviděla tak dlouho s vědomím, že nasazuje život někde na východě. Nemohla její vzkaz ignorovat.

Znovu pohlédla na spícího Raye a přibrzdila opatrně u krajnice. Usnul opravdu tvrdě, takže ho nevzbudilo ani mírné zhoupnutí, když Sophie stočila volant. Tušila, že tohle je nejspíš jeho první, pořádný a ničím nerušený spánek za poslední půl rok. Velice tiše z palubní přihrádky vytáhla navigaci a zapojila do auta. Přistroj se ihned rozsvítil, určil její polohu a vyžádal si místo, do kterého bude mít za úkol navigovat. Sophie do něj se zatajeným dechem zadala adresu ze zadní strany dopisu. Trasa naskočila téměř okamžitě a ona se očekáváním vydala vstříc městské části nedaleko hlavního města Washingtonu.