Už když poprvé vstoupila do řeky, neměla z toho všeho dobrý pocit. Držela se Raye za ramena oběma rukama a křečovitě svírala látku jeho uniformy. Neustále se otáčela za sebe. Nemohla se zbavit pocitu, že je sleduje celý svět a chce je zabít.

Ray našlapoval pomalu a pečlivě volil každý krok, zatímco očima pozorně těkal po okolí. Z města se ještě stále místy ozývala střelba, což znamenalo, že se ještě stále bojuje. Davidův tým měl zřejmě plné ruce práce a Sophie doufala, že jim někdo z tábora už běží na pomoc. Nejraději by Raye otočila zpět k dodávce a i s těmi prostřílenými pneumatikami ho donutila nějakým způsobem dojet zpátky.

Přestože nechtěla, musela uznat, že je to všechno zbytečně riskantní. Mohli by po cestě potkat některé z vozů, které se skrz hranice dostaly a pak by skončili v přesile. O sebe ani tolik strach neměla, jako o Raye. To lidi jako on byli pro lidi jako Rahimi a jeho spojenci noční můrou, pravděpodobně by se na něm dost vyřádili.

„Nejsou tam krokodýli?" proťala po chvíli napjaté ticho.

„Já nevím," pokrčil rameny Ray. „Kdyby byli, Hanna by nám to řekla."

To Sophii uklidnilo jen napůl. V rámci celé akce měli pravděpodobně našprtanou taky veškerou geografickou studii o okolní krajině, kde co poblíž je a není, jak to kde vypadá. Možná právě proto Ray bez váhání vyrazil právě přes řeku. Kdekoliv jinde by byli jako na střelnici, protože na západ od řeky už se nacházela jen poušť a skalisté pahorky.

„Potřebuju jen trochu času, než spravím vysílačku, to je všechno," pověděl jí prostě. Zřejmě už nedokázal ignorovat to křečovité sevření, jakým častovala jeho uniformu. „A u auta zůstat nemůžeme. Je to tady celé nebezpečná zóna."

„A co ostatní ve městě? Co Scott?"

„Scott je v pohodě," ujistil ji. Teď už se brodili po pás ve vodě a Sophie cítila, jak se pomalu začíná třást zimou. Chladivé říční proudy v kontrastu s vedrem venku jí způsobovaly poměrně nepříjemný metabolický šok. Nikdy se nepovažovala za žádného velkého otužilce.

Chvíli čekala, že svou odpověď Ray ještě rozvede, ale zdálo se, že informace, že je Scott v pořádku, jí musela stačit. Nechtěla ho nijak rušit, protože šlo jasně vidět, že se soustředí, aby mu nic neuniklo. Když jí však hladina začala pomalu ale jistě olizovat bradu a Ray svou zbraň držel na hlavou, mírně znervózněla.

„Jak je to ještě hluboké?"

„Až na některá místa by to mělo být v pohodě."

V pohodě. Co krucinál znamenalo, když bylo něco u Raye Clarka v pohodě? Když měl být tehdy podle něj v pohodě Finn, taky to bylo všechno možné jen ne v pohodě. Musela sice uznat, že Finn sice nakonec v pohodě byl, ale rozhodně to nebylo tak jednoduché, jak řekl. Taky si vzpomínala, jak jeho roztržená záda byla „v pohodě." Zkrátka a dobře u něj to byl dost široký pojem, který měl postupně tendenci vybočovat k negativním důsledkům.

Takže ne, necítila se o mnoho lépe.

Objala ho okolo krku, když už postupně nedokázala dosáhnout špičkami na dno, a nechala se jím pomalu táhnout ke břehu. S jeho výškou si mohl dovolit se stále brodit, Sophie už by musela plavat a to by se jí při poměrně silném proudu asi těžko provádělo. Navíc z něj sálalo teplo.

Když se po několika dlouhých minutách konečně vynořili na druhém břehu řeky, nedal jí prostor se ani pořádně nadechnout a naběhl přímo do hustého křoví u první chatrče, na kterou u břehu narazili. Tam si konečně mohli na chvíli vydechnout. Nebo si to alespoň zprvu myslela.

Jakmile úlevně dopadla na kolena do pevné a suché země ukrytá v křoví, kde ji nikdo nemohl spatřit, myslela, že už je to za ní a je v bezpečí. Pohled na Raye jí však tuto domněnku vyvrátil. Sledoval okolí skrz zbraň a vypadal pořád stejně nervózní.

„Tak jo," otočil se k ní posléze, „naběhneme hned do týhle chatrče. Pokračovat dál stejně nemá cenu, ještě by si nás mohl někdo všimnout."

„Počkej, cože?! Myslela jsem, že tam bydlí lidi."

„Taky že jo," souhlasil. „Proto tady počkáš a až uslyšíš zevnitř hvízdnutí okamžitě vpadneš za mnou, rozumíš?"

Na šok v jejích očích nijak nereagoval, jen se pro sebe pousmál. „Takže platí," odpověděl si a než se stačila Sophie nadát, byl pryč. Přikrčila se v křoví a přisunula se blíž k zídce chatrče, znovu jí zabylo mírné nevolno.

Dlouhou dobu panovalo všude ticho a skoro se zdálo, že by mohlo být přece jen po všem. Dokonce ani střelba z města už se neozývala. Ten klid jí dodal odvahy na chvíli mírně povystrčit hlavu z křoví a rozhlédnout se. Nikde nebylo ani živáčka. Buď se obyvatelé této strany břehu zalekli střelby z města a radši zůstali schovaní uvnitř, nebo, a to by Sophie uvítala nejvíc, tady ani nikdo nebydlel.

Náhlá tupá rána do dřeva, která značila, že Ray se pustil do akce a rozhodl se vpadnout dovnitř vykopnutím dveří, Sophii vyděsila víc, než si byla schopná připustit. Ještě horší to začalo být v momentě, kdy za zdí uslyšela překvapené a vyděšené hlasy. Ženské i dětské. Do toho se ozýval také Rayův klidný a tvrdý tón, který jim přikazoval, ať si lehnou na zem obličejem dolů. Místní jazyk z jeho úst zněl podivně lámaně, ale zdálo se, že účel plnil. Po chvíli uslyšela hvízdnutí.

Přes ztuhlé svalstvo se poměrně rychle zvedla na nohy a rozběhla se směrem, kterým viděla zmizet Raye. Oběhla první roh domku, druhý roh a spatřila polorozpadlé deskové dveře, mírně promáčklé od Rayovy podrážky. Zběsile vtrhla dovnitř a zabouchla je za sebou. Srdce jí divoce bušilo, až měla pocit, že jí snad každou chvíli udělá díru do hrudníku a vyskočí ven.

Ocitla se v menší místnosti se stolem a židlemi okolo, která ústila do místnůstky druhé, kde Sophie za průsvitným závěsem spatřila obrys provizorní plotny a pravděpodobně almary s nádobím. Rodina, která tento malý prostor obývala se krčila v sedě na zemi u Rayových nohou, který je mezitím stačil opatřit plastovými pásky okolo rukou a kotníků. Černovlasý postarší muž, jeho žena a dcera, obě zahalené do tmavých ošatek a syn zhruba předškolního věku zírali na nečekanou návštěvu sice s bázní, ale také jakousi unavenou otupělostí. Sophie hádala, že amerického vojáka nevidí prvně a ani se prvně nestali součástí nějaké nepodařené akce.

„Vem si tu zbraň a tvař se, že víš, co s tím," hodil po ní Ray malou jednoruční pistoli, aniž by se odvrátil od rodiny a přestal na ně mířit. Sophie chytla hozený předmět a zastrčila si ho za opasek. Muž sedící na zemi i jeho manželka si ji přeměřili hodnotícím pohledem a Sophie v tu ránu děkovala za Rayovu předvídavost. Oba manželé hledali v jejich dvojici nějaké slabé místo a Sophie nesměla ukázat, že tím slabým místem je ona. Nesměli vědět, že kdyby na to přišlo, pravděpodobně by nedokázala zbraň ani odjistit, natož pak použít a někoho zastřelit.

Poté, co se Ray konečně uvolnil a posadil se na jednu z odsunutých židlí, se v Sophií ale opět probudil soucit.

„Moc se omlouváme," pověděla civilistům v jejich jazyce, „potřebujeme se jen na čas někde schovat. Slibujeme, že se vám nic nestane."

Měli strach. Samozřejmě. A Sophie to nedokázala planými řečmi nijak změnit. Malý chlapec a starší dívka v sobě zděšení potlačit nedokázali, šlo jim to vidět na očích. Byli ale oba tvrdí a houževnatí, ani jeden z nich neplakal.

Když se po chvíli obrátila k Rayovi, zjistila, že vyčerpaně padnul na jednu z židlí a sundal si přilbu. Odložil zbraň na stůl a začal postupně z kapes ochranné vesty vytahovat veškeré drátky, vysílačky a sluchátka. Rozložil všechny věci na stůl a začal se na ně mračit.

„Co je?" vyhrkla na něj Sophie, když si všimla jeho pohledu.

Pomalu vzhlédl a nakrčil čelo. „Z tohohle nic nevyčaruju ani kdybych fakt čarovat uměl."

„Co to znamená?" Paniku ve svém hlase nedokázala zakrýt.

„Uklidni se, nebo si budou myslet, že máš strach a využijí toho," kývl hlavou k rodině.

„Ale já mám strach, Rayi!" Cítila, že se jí třesou ruce a do očí se valí slzy. Na tohle nebyla stvořená. Ať už si nalhávala, co chtěla, patřila do kanceláře a ne sem.

„Dobře," přikývl opatrně a zvedl se ze židle. Sledovala, jak se mu při tom pohybu obličej zkřivil bolestí a jak ztuhle celý pohyb vykonal. Než se ho však stačila zeptat, co to má znamenat, přivinul si ji do náruče a objal pažemi. „Budeme v pořádku, jen to chvíli potrvá."

„Já na tohle nemám, Rayi," zabořila mu nos do ohbí krku a nechala slzám volný průchod. Celé to bylo špatně. To, jak Niels vypadl z auta, ten náraz do jejich vozu, i Rahimiho mrtvola. Bylo toho moc. „Chci dát výpověď, hned teď."

„To jsem rád," řekl jen.

Když Sophie vzhlédla, zjistila, že nespustil z rodiny oči. Mezitím co se mu hroutila v náručí, on stále zachovával chladnou hlavu a držel je v bezpečí. Na nějakém jejím hloupém pocitu hrdosti nezáleželo, potřebovala svého Raye Clarka, a právě v tuto chvíli ze všeho nejvíc. U něho se cítila v bezpečí, to se za ta léta nezměnilo a pravděpodobně ani nikdy nezmění.

„Omlouvám se," řekla po chvíli, když zahnala slzy.

„Za co prosím tě?" pousmál se.

„Za to, jak jsem se chovala," pověděla upřímně. „Za to, že jsem tehdy na svatbě utekla, že jsem ti u Davida dělala problémy, že ses porval s Joshuou a tak."

„Dřív nebo později bychom se stejně chytli," prohlásil rozhodně. „Ten chlap mě neskutečně vytáčel. To bylo pořád, že Sophie nemůže to a tamto. To abychom se tě potom ani netkli nebo nedej bože s tebou promluvili, protože máš trauma, či co. Jediný traumatizovaný člověk v týmu byl on s tou svou přehnanou starostí. Vůbec tě nezná, vůbec neví, co potřebuješ."

Sophie se zarazila. Nevěděla, že se do všeho Joshua tolik angažoval. „A co teda potřebuju?"

„Rozhodně ne někoho, kdo za tebou bude přešlapovat s dečkou a horkým kakaem."

Chtěla mu na to odpovědět něco stejně vtipného, ale přistihla ho, jak znovu bolestí nakrčil čelo, když se mu opřela o rameno, aby se odtáhla a pohlédla mu do tváře.

„Co se děje?!"

„Nic," řekl jen. „Mám u sebe lokátor, až bude po všem, najdou nás. Do té doby musíme počkat a doufat, že tu někdo nevtrhne dřív než naši."

„Co máš s rukou?" zeptala se důrazněji.

Pohlédl jí do očí. „Nic, s čím bys teď mohla něco udělat."

Znala ho až příliš dobře. Na některé věci zkrátka nemohla žádat povolení. Bez varování mu začala rychlými pohyby strhávat neprůstřelnou vestu. Nebránil se, jen rezignovaně stál a ani se nehnul. Hleděl na ni unavenýma očima a mírně nadzvedl obočí, jako by se jí chtěl zeptat, jestli si je jistá, že si tím, co zjistí, nějak pomůže.

Ta rozpitá rudá skvrna, kterou skrýval těsně pod lemem vesty, ji přiměla zamrznout na místě.

„Proboha," zašeptala zděšením.

Zdroj veškeré krve se nacházel někde v okolí nad klíční kostí. Zdálo se, že se kulka velice nešťastně jen o pár milimetrů vyhnula vestě a zavrtala se do masa. A kvůli jejich nechtěné koupeli v řece neměla Sophie šanci postřehnout, že rána vůbec krvácí. Teprve teď mohla pozorovat postupně se zvětšující červený flek na ještě stále navlhlé uniformě.

Bez váhání z něj začala strhávat uniformu, ale zastavil ji. Dlaní ji jemně popadl za zápěstí a pohlédl jí do očí. „Kulka neprošla skrz" informoval ji. „Cítím ji tam, bolí to jako čert. Je možná někde v trapézu, to fakt netuším. Za chvíli si pro nás přijdou, bude to chvilka, slibuju. A pak se o to postarají profesionálové. Bude to v pořádku."

„To říkáš pořád," odbyla ho a strhla mu alespoň část oděvu, aby mohla vidět na ránu. „Ale co když to chytlo tepnu?" Cítila, že panikaří. Z jejího hlasu to poznal i Ray.

„A právě proto, by ta kulka měla zůstat tam, kde je. Pokud něco ucpává, pak by to měla ucpávat i nadále."

Sophie se zahleděla na ránu. Jednalo se o malou, v průměru několika centimetrovou dírku, která samotná nevypadala ani tak děsivě jako zarudlá skvrna v jejím okolí a neustálý slabý proud krve, který z ní vytékal.

„Máš obvaz?" zeptala se ho. „Nebo něco, cokoliv."

„Bude někde ve vestě," rezignoval. „Možná tam najdeš i prášek proti bolesti, ten by se taky hodil."

Mezitím co se ona s vervou vrhla prohledávat veškeré kapsy a skrýše na jeho neprůstřelné vestě i v drobném batohu, který měl na zádech, Ray dál neúnavně sledoval rodinu a jeho pohled mluvil za vše: Jestli se pokusí co by jen pohnout, bude zle.

Teprve teď, když už Sophie věděla o Rayově ráně, si také všimla, jak zvláštně bledý byl. A mírné krvácení stále pokračovalo. Ačkoliv jí ta představa naháněla husí kůži a přiměla její hlavu balancovat na hranici zhroucení, musela se s tím očividným faktem smířit: Kulka trefila tepnu procházející nad klíční kostí a zároveň ji prozatím držela alespoň z části ucpanou. Jinak si ten stálý jemný proud krve nedokázala vysvětlit.

„Kdy se ti to stalo?" zeptala se ho, když konečně vylovila obvaz a snažila se ho vysvobodit s plastikového, sterilního obalu.

„Když na nás stříleli přes ten plech z kabiny řidiče."

Sophie, ať už se snažila, jak chtěla, nedokázala si vzpomenout na moment, kdy by Ray nějak zareagoval na to, že byl postřelen. Nepamatovala si jediný křivý výraz ani ucuknutí.

„Lekl jsem se," přiznal, „a pak už nebyl čas to řešit."

Místo odpovědi, kterou stejně neměla, mu podala drobnou bílou pilulku, kterou ihned na sucho spolkl. Sophie v tu chvíli byla hluboce vděčná člověku, který navrhoval tyhle jejich uniformy, a který myslel i na takovéto situace. V podstatě Rayovi nic nechybělo a všechno si neustále nosil s sebou. Pravda, nemohl u sebe mít celou lékárničku, ale i pár základních věcí bylo víc než nic, a právě v tuto chvíli byla potřebná každá z nich.

Sophie utrhla kousek obvazu, zhluboka se nadechla a pohlédla na Raye, který bedlivě po očku sledoval rodinu. Nikdo z nich se nehýbal, poslušně seděli na zemi a zvědavě na dvojici pohlíželi. Ne že by jim taky zbývalo něco jiného.

Dokud byl Ray zaměstnán jejich hlídáním, snažila se rychlými pohyby vmáčknout alespoň trochu chuchvalec obvazu do rány. V tu chvíli Ray zatnul veškeré svalstvo a instinktivně hmátl po Sophiině ruce, kterou popadl do ocelového sevření.

„Krucinál," zaklel a zhluboka vydechl. Když si všiml Sophiina bolestivého výrazu, okamžitě jí ruku pustil.

Cítila, že se jí mírně zvedá žaludek. Slyšela, jak rána nechutně mlaskla, když se jí dotkla, a na prstech jí utkvělo pár kapek krve. Rayovy krve. Pravděpodobně z jeho tepny. Mohla ho každou chvíli ztratit, s každým prudkým pohybem jeho paže mohlo něco uvnitř něj povolit, prasknout, cokoliv. V tu chvíli by přísahala, že jí při tom pomyšlení srdce vynechalo snad dva údery.

„Jsi trochu bledá," poznamenal a zadíval se na ni.

Na jeho připomínku nereagovala, vzala zbytek obvazu a zatnula zuby. Nejprve obtočila látku párkrát okolo rány nad klíční kostí a podpažím a pak se snažila obvaz upevnit ještě několika tahy okolo celého hrudníku a zpět. Při té činnosti musel Ray shodit celou vrchní část uniformy. Jeho nevraživé pohledy se snažila ignorovat, stejně jako nevolnost, která se s pokračující činností stupňovala.

„Hned to na mě zase nasaď," remcal neustále, „jsme v bojové zóně, nemůžu se tu promenádovat takhle. Mohli by toho využít."

Sophie mu bez komentáře znovu nasadila uniformu i vestu a vyčerpaně dosedla na židli. V posledních chvílích se jí zdálo, že z nevolnosti ani neudrží rovnováhu. „Jsme jim ukradení, Rayi," zamumlala. „Jen čekají, až vypadneme. Jsou to úplně normální lidé, kteří žijí úplně normální život, a ten jim teď narušujeme."

„Je ti špatně?" zeptal se místo odpovědi.

„Trochu."

Periferně zahlédla, jak sklonil zbraň a poklekl k ní. Přiložil své ledově chladné ruce k jejím tvářím a nejspíš se snažil odhadnout teplotu. V tu dobu už Sophie raději složila hlavu do dlaní a zavřela oči.

„Je mi jen trochu blbě z té tvojí díry v rameni a zaseklé kulky a tepny a krve a že můžeš umřít a tak." Plácala nesmysly, ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo, aby se nerozbrečela, to by celé situaci vůbec nepomohlo. Když navíc cítila jeho chladné ruce, stáhl se jí o to víc žaludek. Bylo tady přece takové vedro. Proč měl chladné ruce?

„Na chvíli si sedni a odpočiň si," doporučil jí.

Pohlédla do jeho bledé tváře a zvážněla. Nebyla to ona, kdo tady pomalu ale jistě ztrácel barvu a kdo by si z nich dvou měl odpočinout. „To ty si sedni," štěkla po něm. „A hned! Jsi celý bledý a studený. Dej mi tu zbraň!"

Překvapeně na ni povytáhl obočí.

„Kolik jsi už vlastně ztratil krve, kristepane?" Prudkým pohybem vystřelila ze židle, nevolnost byla náhle pryč a nahradily ji čiré obavy a adrenalin.

Bez váhání popadla jeho zbraň, kterou získala překvapivě snadno. Ani se nebránil. Jako by ho zkrátka prokoukla a on už neshledával užitečným předstírat, že je v nejlepším pořádku.

Uvolnila mu svou židli, na kterou si k Sophiinu dalšímu překvapení poslušně sedl a zavřel oči. Snažila se odhadnout, kolik krve už tak mohl ztratit a jak dlouho už předstírá, že je v pohodě. Bohužel neměla nejmenší pojem o čase, věděla jen, že to zatracené brodění přes řeku jim trvalo poměrně dlouho. A pokud byl i ten malý proud krve stejně stabilní od výstřelu až do teď, pak to znamenalo obrovský problém.

Při pohledu na skoro mrtvolně bledého Raye se zajíkla, což ho přimělo otevřít ztěžklá víčka, aby se na ni také zadíval. „Asi jo, asi toho už vyteklo dost, ale to bude dobrý," zamumlal. „Blbě je mi až teď, takže to vidím tak na patnácti procentní ztrátu."

Jeho pomalé brblání už skoro nevnímala, její pozornost upoutala nově objevená a zvětšující se čerstvá rudá skvrna na uniformě.

„Furt to teče?" zeptal se, když zaregistroval, kam ulpívá zděšeným pohledem.

Na to mu neodpověděla. Nechtěla to ani vyslovit. „Hlavně nesmíš omdlít, Rayi. Já to tu sama nezvládnu."

„Nechystám se k tomu," snažil se odpovědět s úsměvem. Šlo ale vidět, jak ho každé slovo najednou zmáhá a každá přetvářka ještě víc.

Objala ho okolo hrudníku a snažila se zvednout celou jeho váhu ze židle. Neptal se, co to vyvádí a poslušně se postavil na nohy. Cítila, jak se mírně zakymácel a chvíli využil její opory.

„Začíná mi být pěkná kosa, a to není fajn," připustil, když ho položila na podlahu a opřela zády o stěnu.

Jeho znavený hlas jí vehnal slzy do očí. Takhle to přece nemohlo skončit. Nemohl jí tady po tom všem vykrvácet a zemřít, zatímco ona bude bezmocně přihlížet.

„Rayi, co můžu udělat?"

„Podle mě nic," pokrčil náznakem rameny. „Nemůžeme ven, nemůžeme nic, musíme počkat."

„To nemůžeš vědět," zavzlykala. „Venku stejně nikdo není, musíš okamžitě do nemocnice. Nenechám tě tu kvůli tvojí paranoie zemřít."

Když už chtěla rázně vstát a začít ho nějakým způsobem postupně tahat ven, vzal ji za zápěstí, a přestože se snažil ho pevně stisknout, připomínal jí tím spíš stisk malého dítěte. Přitom ještě před chvílí, když jí drtil ruku v ocelovém sevření, myslela, že ji celou amputuje. S každou minutou to bylo horší, musela jednat hned.

„Sophie," vydechl pomalu. „Jen co mě vytlačíš ze dveří, což pochybuju, že se ti povede, začne tahle sebranka vyvádět, křičet a seběhne se tu celá osada. Široko daleko navíc nic není. Musíme počkat."

Seděl na zemi, bylo mu hůř a hůř, krvácel, v těle měl kulku, ale i tak pořád vypadal klidně a soustředěně. A hlavně měl pravdu, Sophie by v panice vyběhla ven a pravděpodobně by to byla ta poslední věc na světě, kterou by stihla udělat.

Bylo to špatné, hodně špatné. Slzám už se ani nesnažila bránit, jen v tichosti poklekla vedle něho a objala ho. Chtěla vědět, že je tady s ní, že nikam neodejde.

„Dobře, počkáme."