Jakmile pancéřovaný vůz značky Hummer zastavil, atmosféra v jeho nákladním prostoru ještě víc zhoustla. Sophie zauvažovala, jak je celá situace neskutečně absurdní. Ještě pár týdnů nazpátek seděla na ambasádě, popíjela kafe, houpala nohama a organizovala přihlouplé turnaje v ping pongu. Nyní seděla v neprůstřelné vestě a přilbě uvnitř mohutného armádního vozu, který dokázal spolykat řidiče, spolujezdce a k tomu celý zásahový tým po zuby ozbrojených chlapů.

Teď tu však byla jen sama s Nielsem, který se neustále prohraboval v nějakých svých komunikačních udělátkách, která neustále bzučela a občas zachrastila jako špatně naladěné rádio. Nevypadal po čas celé jízdy vůbec nervózně, dokonce si občas něco zabroukal. Sophii svým klidem neuvěřitelně znervózňoval. Možná kdyby tady měla nějakou práci, utíkala by jí jízda rychleji a ona by neměla čas přemýšlet nad tím, že dnes může zemřít.

„Jde jen o to, aby tě bylo vidět nastupovat a aby si fakt mysleli, že tě převážíme jinam," vysvětlovala jí Hanna na včerejší poradě. „To je všechno, budete s Nielsem úplně mimo dění. Naprosto v bezpečí, a navíc v pancéřovaném autě."

„V žádném případě nikam nepojede," prohlásil naprosto pevně Ray, který se opíral o jednu z beden s vybavením a shlížel na osazenstvo u stolu jako nějaká šedá eminence, jejich noční můra. Od chvíle, co jim Hanna předložila plán, v němž figurovala i Sophie, neztratil se z jeho očí ten podivný, zlověstný lesk. Ačkoliv tím výjevem Sophii poměrně děsil, na někoho, jako byla Hanna Croopová, to nestačilo.

Při představě, že tam právě teď někde venku Ray je, vklíněný spolu s ostatními v té nejtenčí uličce, zaházený hromadou odpadků a tiše vyčkávající na svoji chvíli, ji zamrazilo. Byla ráda, že má Davidův tým na své straně. Postup měli opatřený ze všech stran, počítali s každou možnou proměnnou, která mohla nastat. Přestože jí mozek radil, že se nemá čeho bát, třásla se jako při zimnici. Měli přece výborný plán, který sama pomáhala dát dohromady. Když už nedokázala věřit nikomu jinému, mohla snad věřit trochu sobě.

„Přesně tak, Ericu," přikývla předchozího večera s potěšením Hanna, když viděla, že se její plán začíná zamlouvat i mužům, „vypustíme mezi lidi kachnu a budeme čekat, jestli se chytne. Jsem si ale jistá, že ano, protože tohle bude jejich první a nejspíš taky poslední možnost, jak se dostat z města. Určitě ji využijí."

„Je to moc o hubu," trval na svém Ray.

Přesně v tu chvíli se na něho ale ze své židle otočil David a velice tvrdě se na něj zamračil. „Už se taky trochu seber a dělej svou práci tak, jak máš. I Sophie dělá, co má, a nic se jí nestane. Jediné, co po tobě chci, aby ses tady přestal vztekat jako malý fracek a řekl mi na věc svůj nezaujatý názor, protože ten teď potřebujeme slyšet víc než to tvoje fňukání."

Jestli tohle všechno skončí dobře, David si bude jistě chtít vzít hodně dlouhou dovolenou: bude ležet na pláži, popíjet drinky, a hlavně se nebude bavit s žádnými lidmi, protože za celou dobu, co sloužil, pravděpodobně nezažil tak emocemi nacpanou atmosféru jako právě teď. Snažila se tomu zasmát, ale nějak jí to stále nešlo.

Pohlédla na Nielse, který se dál vrtal ve svých věcech a snažil se monitorovat všechny dostupné frekvence, aby v pravou chvíli mohl určit, zdá se blíží nějaké spojení, což by znamenalo příchod Rahimiho. Přestože chtěli na celou akci nejprve použít drony, které by spolehlivě určily, zda se jedná o jejich cíle a s kolika přesně mají co dočinění, kvůli náhlé ranní oblačnosti a snížené viditelnosti, raději Hanna nasadila Nielse, který mohl nepřátele včas identifikovat pomocí signálu.

A zatím co Niels sledoval přístroje, Hanna nedočkavě někde v hale vyšilovala u počítačů a Davidův tým trpělivě čekal naprosto neviditelný v uličkách, Sophie dělala také svou práci: seděla na zadku a čekala, protože její užitečnost vzala za své jen co u vojenského tábora všem na očích veledůležitě nastoupila do auta tak, aby ji vidělo co nejvíc místních.

„Takže otevřeme jeden východ z města. Ten k letišti, pokud se nepletu," ujasnil si Ray hned po tom, co ho David vybídl, ať racionálně zhodnotí Hannin plán. „Sophie má teď poměrně velkou mediální hodnotu, proto by měla být zajisté všechna pozornost zaměřena na její bezpečnost – a to nám hraje do karet. Předtím vypustíme mezi lidi informaci, že se převoz chystá, a že pravděpodobně bude možné projet nepozorovaně jindy hlídanou cestou, jejíž dosavadní ostraha se přesune o ulici dál k Sophii."

Hanna přikývla: „Směrem na letiště máme cesty dvě a jsou rozděleny jen úzkou řadou neobydlených domů."

„Hádám, že Sophie pojede to pravou, zatímco nám necháte tu levou. Je užší, hůř průjezdná, je tam dobrý výhled. Budeme je mít jako na podnose, odpravíme jim auto a než stačí odtud utéct, koupí to naší kulkou."

Jediný kromě Raye, kdo o plánu ještě stále tou dobou pochyboval, byl Scott. „Nemůžete čekat, že budou tak naivní a vrhnou se z města ven, zatímco o ulici dál bude se Sophií celá tlupa chlapů v uniformách a s takovýma hračkama, které je odpálí i na dvě stě metrů."

„Kdo říkal, že tam někdo takový bude?" nadzdvihla obočí Hanna.

„Jestli jich tam bude málo, budou vědět, že se na ně šije nějaká bouda."

„Je to nejlepší plán, jaký máme," vmísil se do rozhovoru David. „Nemůžeme dál čekat. Dřív nebo později si lidi najdou cestu z města ven, pokud už se tak dávno nestalo. Naší jedinou výhodou je, že druhá strana potřebuje převést větší množství lidí, a to bez auta nepůjde, jinak už by byli pryč. Ať už se zítra Rahimi u východu objeví nebo ne, nic víc naplánovat nestihneme. Pokud z toho nic nebude, alespoň odprovodíme Sophii na letiště."

„Jasná věc," shrnul celou věc Eric, který měl po celý den podivně umíněnou a protivnou náladu, čímž chtěl dát všem najevo, že je z toho dohadování už značně unavený. „Takže všichni ve městě vědí, že se převáží ta ženská z ambasády, co přežila ten útok, bude mít ostrahu jako svině, protože si všichni myslí bůhvíjaký není svědek, což taky znamená, že stráže z levé cesty na letiště půjdou posílit pravou cestu, kudy ona pojede, a ta levá zůstane volná. Jen doufám, že jste dali echo těm správným lidem, kteří zaručí, že se to takhle dozví i Rahimi."

Z Ericových úst to samozřejmě znělo jako ta nejjednodušší věc na světě. A i když Sophiina jediná činnost spočívala v sezení uvnitř vozidla, zdálo se jí, že by se mohlo pokazit snad úplně všechno. Nevěděla, jak je celý tým v uličkách rozestavěný, ani jakou strategii si zvolili, doufala jen, že to promysleli fakt dobře.

Slyšela zvenčí přešlapovat několik párů bot, které měly snad být její pomyslná ochranka, a mužské hlasy. Podle tónu se bavili o nějakých všedních věcech jako třeba to, jak je dneska zase odporné vedro.

Dosavadní klid však narušil Niels, který naprosto bez varování mrštně chňapl po jedné z vysílaček. „Jackpot. Máte je tam do pěti minut," podal týmu hlášení.

Sophiino srdce se v tu chvíli sevřelo na velikost hrášku a dokonce cítila, jak jí náhle zrychlený proud krve tepe ve spáncích.

„V pořádku," kývl na ni Niels, když si všiml, jak jí z obličeje náhle zmizela barva. Neměl však čas na to, ji uklidňovat, musel se soustředit na svůj úkol. V mírném zamračení se dál vrtal ve svých přístrojích a souhlasně si pro sebe přikyvoval. Zdálo se, že šlo vše podle plánu.

Neuběhlo ani pět minut, které Niels předpovídal, a z vedlejší ulice se ozvala střelba. Sophie leknutím nadskočila. Některé výstřely zněly tlumeně, skoro jako když po sobě děti ve škole foukají bonbóny Skittles pomocí trubiček z papíru. Tyto zvuky však nebyly jediné, ihned po prvním tichém výstřelu následoval rachot podobný dětské řehtačce, jen asi stokrát silnější.

Sophie si zacpala uši a snažila se na Nielse zavolat, co to je, ale přes ten hluk ji neslyšel. Trnuly jí z toho svaly, veškeré smysly se vyostřily natolik, až měla pocit, že vidí zvuk a slyší barvy. Nejhorším nepřítelem však byla skutečnost, že některé z těch ran vypouštěl Ray a některé z nich mohl také právě teď schytávat. Přestože ona uvnitř skoro umírala strachy, z Nielse sršel ledový klid.

Dokud neuslyšeli to auto a spoustu odpadků drcených pod jeho pneumatikami, neměla ani ponětí, co znamená panický záchvat. Pak následoval křik mužů venku, Nielsův podezíravý výraz a náhlý ohromný náraz do jejich vozu.

Sophie prakticky nic z toho nedokázala pořádně vstřebat, jediné, co cítila, byla obrovská síla, která ji vyhodila z lavice po straně vozu Nielsovi přímo do klína, přičemž s sebou cestou přibrala spoustu káblů a vysílaček, které si před odjezdem všude tak pečlivě připravil.

Aniž by cokoliv řekl, vstal, tiše přistoupil k zadním dveřím nákladového prostoru, který obývali, a v nastalém tichu, které narušovala jen neustálá střelba z vedlejší ulice, pomalu pootevřel jednu stranu plechových, pancéřovaných dveří.

„Nielsi, ne," zachraptěla Sophie s mírně vyraženým dechem. Něco se stalo a nemohlo to být jen tak. Žádné nárazy ani havárie přece neplánovali.

Niels obratně vytáhl z opasku malou ruční zbraň a odjistil spoušť. Ten cvakavý zvuk se Sophii zaryl hluboko do mysli. Následovalo další ticho.

Niels se pomalu opřel ramenem o dveře, zbraní v obou dlaních mířil před sebe. Ve tváři se mu usadil soustředěný výraz a jeho ramena se zvedala pod hlubokými nádechy jeho plic.

A to byl poslední moment, který si s ním pamatovala.

Stalo se hned několik věcí. V kabině řidiče, oddělené jen plechovou stěnou se ozval výstřel a vozidlo se ihned na to prudce rozjelo. Niels, který tou dobou stál opřený ramenem o otevřená dvířka ztratil stabilitu a zmizel venku na zemi. Dveře se za ním setrvačností hlasitě přibouchly a Sophie přistála na podlaze. Sjela čelistí po tvrdé vrubované podlaze a znovu na chvíli ztratila dech.

Byla sama. V autě, které se plnou rychlostí řítilo kdoví kam s řidičem, který pravděpodobně nebyl jejím přítelem, a který se zatraceně činil k tomu, aby se z místa dostal co nejdál. Její jediná možnost záchrany spočívala v tom, že by z vozu vyskočila, jak ji ihned napadlo, ovšem zabouchnuté dveře ne a ne povolit. Ať už za kliku škubala, jak chtěla, zůstávala uvnitř stále uvězněna. Bez zbraně a bez možnosti, jak se zkontaktovat s ostatními.

V momentě, kdy se zoufale vrhla k Nielsovým vysílačkám v domnění, že snad po jejím pádu ještě jedna spojení udržuje, se ozval tupý náraz do zaseknutých dveří. Skoro jako by přímo proti nim někdo hodil kus dubového polena.

Následovalo několik ostrých zatáček, které Sophii poslaly snad dvakrát proti každé z lavic. Nebýt helmy, pravděpodobně by přišla o vědomí, ale díky ní ji jen zatraceně bolela hlava.

Snažila se znovu vstát, ale náhlý drsný terén, po kterém se vůz začal ubírat, jí veškeré pokusy naprosto znemožnil. Jen sebou tvrdě mlátila o všechny hrany, které se v okolí nacházely.

Dokud ji v tom zmatku kdosi nechytil za paži.

Pohled do Rayovy napjaté tváře ji na chvíli vyděsil víc než cokoliv jiného, co se v poslední minutě přihodilo. On tady nemohl být. Řítila se ve vojenském autě rychlostí takovou, že i Nielse vymrštila ven. Ray se tady neměl, jak reálně dostat. A přece tu byl. Stejně jako potom, co se probudila v nemocnici a zahlédla ho se opírat v tichosti o zeď, myslela si i teď, že si ho jen znovu vysnila. A pokud její mozek začínal vytvářet přeludy, pak si hlavu otloukla víc, než si myslela, což ji k smrti vyděsilo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se rychle a vytáhl ji do sedu. Pohledem zhodnotil její dotlučené končetiny a mírně se podmračil.

Sophie, která si zatím stále ještě nechtěla přiznat jeho opravdovou přítomnost ve voze, si vzadu povšimla otevřených dveří, které sebou při zběsilé jízdě mlátily hlava nehlava. Přesně ty dveře, které se snažila takovou dobu otevřít. Nakrčila nechápavě čelo.

Ray si všiml jejího pohledu a pochopil. „Mají pojistku," vysvětlil jí rychle.

„Co se to děje?" zalkla se při té otázce.

Ray jí však potom, co zkontroloval, jestli není vážně zraněná, přestal věnovat pozornost. Poklekl na jedno koleno a druhou nohou se zapřel o plechovou stěnu k řidiči, aby udržel stabilitu. Zběžně prohlédl veškeré Nielsovy vysílačky a komunikační prostředky, teď už mírně poničené od Sophiina tvrdého přistání. Vzal si pár káblů i s vysílačkou, schoval je do jedné z kapes v uniformě a opatrně přešel zpět ke dvířkům.

Sophie, která na něj doteď jen nechápavě zírala, najednou zděšením vykřikla, neboť měla ještě v živé paměti to, jak z nich vypadl Niels. Ray ji však ignoroval, zdál se být přepnutý v jakémsi vysoce soustředěném módu stoprocentního pracovního nasazení. Nahlížel ze dvířek na ubíhající krajinu a pohledem hodnotil situaci.

Pak se z ničeho nic obrátil k překvapené Sophii. Obdivovala, jak se může z takového zvratu tak rychle vzpamatovat a normálně fungovat.

„Za chvíli budeme u řeky. Jakmile zmizíme za svahem u koryta, zastavím vozidlo," vysvětloval jí zběžně. Chtěla se ho zeptat, jak chce ten zatracený krám zastavit, protože jestli tady někde neschovává nějakou supertajnou brzdu, pak neměla nejmenší tušení, jak to hodlá provést.

Ke slovu ji ale nepustil. „Schovej se pod tu lavici," přikázal jí. „Kdyby se to chtělo odrážet."

Jeho požadavky sice splnila, ale stále nechápala, o co mu jde. Cítila se být však klidnější, protože Ray zatím vypadal, že ví, co dělá. „Co se sakra má chtít odrážet?" neušetřila si poznámku, když se nasoukala pod jednu z lavic.

On si mezitím stoupl doprostřed vozu a odjistil zbraň. „Kulky," odpověděl jí přesně v okamžiku, kdy se vůz mírně zhoupl, když sjeli po svahu k řece Kábul, tekoucí východně od města. Pak začal střílet.

Kulky z jeho útočné pušky, kterou jí kdysi Eric představil jako HK416 se s několikerým zaduněním zavrtaly do plechu dělící kabinu řidiče od nákladního prostoru. Téměř okamžitě se vůz dostal do smyku, Sophie se skutálela Rayovi pod nohy, kde ji hravě přeskočil a chytil se madla u stropu, aby neupadl.

„Pod lavici, hned!" zavelel ostře znovu, když vozidlo vzápětí zastavilo a motor zhasl.

Než se však on sám stačil přikrčit, plech prořízlo z druhé strany několik dalších kulek s tím rozdílem, že tentokrát mířily opačným směrem a to na ně. Někdo z kabiny řidiče střelbu opětoval. Střely se s děsivým svistem zavrtávaly do interiéru vozu, některé se ještě několikrát odrazily, než nastalo hrobové ticho. Sophie s vytřeštěnýma očima se dál krčila v bezpečí pod kovovou lavicí.

„Za mnou," pokývl na ni dlaní. „Chyť se mě za rameno."

Jeho nekompromisní tón nedovoloval žádné námitky. Vyskočila na roztřesené nohy a vzala ho rukou za rameno. Musela v jedné světlejší chvilce, kdy jí mozek na chvíli nahodil příjem, uznat, že je to výborná strategie. Takhle ji bude moct mít pod kontrolou, aniž by ji musel sledovat. Když bude cítit její ruku na svém rameni, bude vědět, že můžou pokračovat dál.

Naposledy ji sjel pohledem od hlavy k patě, aby se ujistil, že je provozuschopná a kývl na ni. Přikrčil se a opatrnými tichými kroky se vydal ke dveřím auta. Zbraň měl v pohotovosti a ukazováček mu volně setrvával na spoušti.

Po několikanásobném přezkoumání okolí vyskočili z auta ven. Když se mohla Sophie dotknout pevné a stabilní země, pomohlo jí to zvládnout situaci mnohem lépe. Už s ní nikdo nikam neujede.

Venku se Ray na chvíli zastavil a soustředěně se zaposlouchal do šumění větru a čvachtání vody omílající břehy. Sophie stála s ním a poslouchala také. V okolí se pravděpodobně pohyboval ještě jeden střelec, ten, který seděl na místě spolujezdce, když Ray skrz plech vyřídil řidiče, což znamenalo pro dvojici obrovské riziko.

Ray po několika vteřinách ovšem sklonil svou pušku a z opasku vytáhl malou jednoruční zbraň. Zhoupl se v kolenou a ve stálém přikrčení zíral někam do prázdna.

Sophie se už chtěla zeptat, co se děje a proč okamžitě neutečou, dokud je možnost, když se věci daly do pohybu. Ray ji z nenadání prudce odstrčil k zemi, kde nemotorně upadla, bleskurychle se natočil i se zbraní k pravému rohu vozu a vystřelil.

Útočník se k nim blížil zepředu z řidičovy strany. Nyní však měla Sophie před očima jen jeho ležící mrtvé tělo usmrcené jednou jedinou čistou ranou přímo do hlavy. Ležela na zemi a sledovala pod nápravou vozidla Rayovy boty, které se teď už bez ostychu přiblížily k mrtvole, a jeho ruce, které tělo rychlými a jistými pohyby prohledávaly. Zdálo se však, že nenašel nic, co by stálo za pozornost. Pak Sophie zahlédla blesk fotoaparátu, který mrtvému muži na chvíli ozářil obličej a bylo po všem.

„Základno, tady Charlie 2, cíl byl-...sakra!"

„Základno-..."

Sophie zaslechla, jak se snaží znovu přeladit za neustálého šumění vysílačku, ale marně. Když konečně dokázala odvrátit oči od mrtvoly a uklidnit se, pomalu a velice nemotorně se postavila a dobelhala se na potlučených nohách k Rayovi, který v té chvíli jen rezignovaně zíral na přístroj, jediný zdroj své komunikace s týmem, a mlčel.

„Rayi, co se stalo?" zeptala se opatrně.

„Jsme pěkně v háji," zavrčel a schoval zřejmě pokaženou vysílačku do kapsy.

„Co se stalo?"

„Můžeš chodit?" zeptal se místo odpovědi.

„Asi jo," odvětila, aniž by chápala, co se mu honí hlavou.

„Tak poplaveš za mnou," oznámil.

Poplave? Překvapením zamrkala a pohled jí okamžitě přistál na silných proudech řeky Kábul. Žertoval snad? „Rayi, co se stalo?"

„Bylo jich víc, než jsme čekali," přiznal, zatímco si zběžně upevňoval popruhy na zbraně a vestu. „Vyřídili jsme dvě auta, to třetí se rozjelo jednou z uliček k vám, nabralo všechny popelnice, pytle na odpadky a k tomu i Scotta, který se tam schovával. Věděli, že odtud někdo střílí, a i tak to riskli a prorazili tama. Pak skončili kapotou v tomhle krámu, zastřelili jeho řidiče a zmizeli s ním. Naštěstí jsem je stačil doběhnout a skočit na dveře. Teď ale musíme zmizet. Za řekou bydlí jen pár vesničanů, ti budou menší hrozba než to, co se k nám nepochybně řítí z města. Jakmile najdou Rahimiho mrtvolu, budou chtít mít mrtvoly i z nás."

„Tohle," ukázala roztřeseným prstem na mrtvého muže s prokvetlými, šedivými vlasy a mírně obtloustlou postavou, „je Rahimi?"

„Nakonec to zase takový propadák dneska nebyl, ne?" zamrkal na ni.

Uvízli někde u řeky, v patách měli nepřátele a vysílačka jim nefungovala. Sophii se ještě točila hlava z té divoké jízdy a pohledu na Rahimiho pomalu krvácející ránu po kulce. Byla vyděšená, potlučená a v nejbližší době se měla brodit přes řeku s proudem tak silným, že by odnesl snad i slona. Rozhodně neměla nejmenší náladu na jeho vtipkování.