Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

XVI.

Několik dalších nocí přežila díky Rayovi naprosto klidně, a dokonce spala mnohem lépe než celý poslední měsíc. A i když ji jednou ráno načapal David, mimo povytaženého obočí nic nenamítal. Všechno fungovalo dobře, nikdo mu nedával důvod se zlobit. Ray dělal co měl; trénoval, cvičil s Jolii a účastnil se porad, kde se aktivně zapojoval. Stejně tak i Sophie; dál úzce spolupracovala s Hannou a pomáhala jí se ve městě vyznat. A když nakonec několik dní na to úspěšně identifikovaly jednoho z Rahimiho lidí, jak vstupuje do budovy, kterou již tak dlouho sledovaly, neměl už David sebemenší důvod pochybovat o tom, že něco kazí činnost týmu.

Jestli byli s Rayem zase dohromady nebo co vlastně mu bylo jedno. A přestože se na dvojici občas díval nadmíru pobaveně, Sophie neustále věděla, že je sleduje, vyhodnocuje jejich chování a je připraven kdykoliv vyrazit, kdyby se mělo schylovat k nějaké další ostré konfrontaci.

Ať už si kdokoliv o jejich vztahu myslel cokoliv, ani sama Sophie doopravdy nevěděla, jak momentálně funguje. Vlastně mezi sebou udržovali jakousi nevyřčenou dohodu, že se každý večer Sophie proplížila k Rayovi, sbalila se mu do náruče a usnula. Ráno se obvykle probouzela o samotě, protože David nutil celý tým k ranním kondičním běhům okolo tábora. Během dne, kdy se pak občas potkávali, spolu krom pozdravu v podstatě nepromluvili. A tak to šlo několik dnů, které se pro Sophii staly těmi nejrozpačitějšími, jaké na své misi kdy zažila.

Byla ráda, že ji Hanna zasypává nezměrným množstvím práce. Mohla se tak na celý den ponořit do archivů a databází, hledat dostupné informace, přepracovávat její projekty a zároveň se tak vyhýbat Rayovi, na kterého nedokázala ani pořádně promluvit. Co teď byli? Přátelé? Znovu partneři? Co z nich společné noci v objetí toho druhého dělaly? Jak by se k němu měla chovat? Jaký tón volit, jaká slova? Měla by mu dát pusu kdykoliv ho potká? Ne, tak daleko přece nebyli. Poslední polibek proběhl někdy před pěti lety a teď se prostě nehodil. Stejně tak se nehodilo ho ignorovat nebo jen přátelsky pozdravit. Nehodilo se absolutně nic. Hodilo se jen sedět ponořená v práci a snažit se dočkat večera, kdy bude moci znovu cítit jeho silné paže, teplo a bezpečí.

Možná že i on chtěl, aby to takto zůstalo. Měl přece tolik možností promluvit, ale stejně jako ona mlčel a pokračoval v téhle podivné symbióze.

Víc než pozdrav spolu však promluvili několik dnů poté, co Hannah oficiálně vyhlásila první misi od poslední zrušené. Spočívala v tom hlídkovat budovu, kde se potencionálně ukrýval Rahimi, snažit naladit jejich komunikační frekvence, pokud nějaké byly, a přinejlepším nějakou konkrétní osobu z jeho mužů vyfotografovat. To všechno mělo sloužit jako důkaz, aby jim mohlo být vtrhnutí do budovy povoleno.

Zatímco Sophie se snažila vypsat projekt na rekonstrukci budovy, ze které mělo být sledování uskutečněno, Hanna tým seznámila se všemi podrobnostmi. Princip byl jednoduchý. Jakmile započne rekonstrukce, bude pochopitelné, že se okolo budovy začnou nachomýtat dělníci a projektanti mezi nimiž budou i členové Seal týmu. Sophie se i s Hannou shodly, že je to ten nejvíce šetrný a bezpečný způsob k proniknutí do budovy. Vkrádat se tam po nocích nemělo smysl, a navíc byla tato možnost extrémně riskantní. Lidé, proti kterým stáli, utíkali už příliš dlouho na to, aby si své okolí dostatečně nehlídali, a to hlavně v noci.

Chodit měli vždy po dvojících. Každá dvojice na čtyřiadvacet hodin. A právě poslední noc těsně před tím, než měl přijít na řadu Ray a David, požádal Ray Sophii, zda by nevenčila Jolii, když bude pryč. Zrovna se mu uprostřed noci uvelebila v náručí, když onu otázku položil.

„Ehm, jasně," zamumlala a s křečovitým výrazem očekávala jeho odpověď. Nic jí však už neodpověděl a ona po chvíli mohla slyšet, jak tiše oddychuje. To byla zatím jejich nejdelší konverzace ode dne, kdy se porval s Joshuou. Bylo jí z toho zatraceně mizerně. Měla mu říct něco víc, nějak rozvést konverzaci, cokoliv.

Tu noc se ji i přes všechno pohodlí, které jí jeho blízkost poskytovala, necítila dobře. Už to celé trvalo dlouho, přece nemohli po tom všem takhle strnout na mrtvém bodě. Ne potom, co mu poznala na očích, že k ní ještě nějaké city stále chová.

Možná by to celé vypadalo jinak, kdyby mu tehdy nenavrhla to pitomé přátelství, které stejně tak pitomě přijal. Kdyby věděla, že to celé David tak snadno přijme, pokud budou všichni dělat, co mají, neváhala by.

Následující ráno, kdy ji vzbudil lomoz Rayova harampádí, které si navlekl do svého kotce, pocítila poprvé ten podivný pocit čehosi, co nedokázala identifikovat. Při pohledu na Raye v plné polní, jak se snaží z hromady věcí vytáhnout batoh, se jí na moment zadrhl dech plicích. Vypadal jinak, nebezpečný ale zároveň i nesmírně zranitelný. Tato uniforma mohla být to poslední na světě, co na sebe kdy obleče. Nemusela ho zachránit zbraň, kterou měl, ani neprůstřelná vesta, ani helma, ani pevné boty, ani sebelepší uniforma. Mohlo se stát cokoli. Dokonce ani Lucasovi by nic z toho, co u sebe Ray měl, nedokázalo pomoct. Nikdy nemohli být stoprocentně připravení na všechno co je čeká tam venku.

Když batoh konečně dostal ven, zatímco se mu polovina hromady zřítila k nohám, omluvně na ni pohlédl. Jakmile však zmerčil ten podivný pohled, kterým ho častovala, zarazil se. „V pořádku?"

Sophie se na palandě nepohodlně zavrtěla. „Jasně," odpověděla tónem, kterým by nepřesvědčila ani samu sebe. Pochopitelně tím taky nepřesvědčila ani Raye, který hned na to začínal v hlavě formovat další otázku. Šlo mu jasně vidět v obličeji, jak moc by chtěl něco říct, ale nakonec si to z nějakého důvodu rozmyslel a mlčel. Že by prostě jen nevěděl, co říct? Nebo nebylo, o čem mluvit? Možná taky prostě jen neměl čas. Nebo jen zkrátka cítil tu podivnou atmosféru mezi nimi stejně jako Sophie.

Místo odpovědi se jen narychlo lacině pousmál a přikývnul. Hodil si na záda batoh a v tichosti vyšel ven. Před kotcem si na svoje vlhké vlasy z ranní sprchy nasadil helmu, a přece jen se naposled otočil. „Promluvíme si, až se vrátím," řekl.

A aniž by to všechno jakkoliv dramatizoval, prostě se sebral a odešel. Poslední, co z jeho postele zahlédla bylo, jak si do ucha pečlivě zasouvá sluchátko a připíná helmu.

Tahle divná scéna byla jen završením celého divného týdne, který měli za sebou. Úleva z toho, že teď nějaký čas nebude Rayovi muset čelit, ovšem nepřicházela. Místo toho tady byl ten pocit, který nedokázala pojmenovat a byl zatraceně nepříjemný. Ať už se však cítila jakkoliv, právě jí začínaly jedny z nejnáročnějších dvaceti čtyř hodin v jejím životě; Ray se právě vydal na to nejnepřátelštější území v Džalálábádu a měl s sebou jen zbraně, svého šéfa, počítače, odposlechy a foťák. To Sophii rozhodně nepřesvědčilo o jeho bezpečí.

V průběhu dne, přesně jak slíbila Rayovi, šla vyvenčit Jolii. Když pro ni přišla do Rayova kotce, kde se líně povalovala na své měkké dece, dech se jí na chvíli zadrhl v hrdle. Prostě tady nebyl. Byl to zvláštní pocit, když věděla, že je od sebe dělí jen několik kilometrů, a přesto je ona teď a tady v relativním bezpečí, zatímco on se nachází přímo u vosího hnízda.

Než stačila otevřít dvířka, aby fenu vypustila ven, objevil se u jejích dveří Scott. Beze slov jí podal několik metrů dlouhé vodítko a povzbudivě na ni zamrkal. „Radši bych ji na volno nepouštěl, kdyby něco, nevím, jestli by tě poslechla."

„Jasně, děkuji," vzala si od něj pečlivě smotané vodítko a vešla za Jolií do kotce. Fena bleskurychle vyskočila a začala vrtět ocasem. Ať už byla sebelíp vycvičená, chytrá a disciplinovaná, stejně jako ostatní psi dokázala vycítit, když se mělo jít na procházku. Samou radostí vlezla pod Rayovu postel a vyštrachala odtud gumový frisbee talíř. Vesele si ho přehazovala v čelisti a vyzývavě hleděla na Sophii. Ta se musela zasmát.

Jejich chvilku nadšení ovšem přerušil Scott, který Jolii hračku vzal a schoval za záda. „Hala je velká, můžeš jí to házet i tady. Teď se s ní raději jen projdi."

Poznala tu obavu ve Scottově hlase. Nechtěl, aby se něco přihodilo. Zároveň jí taky přišlo na mysl, proč Ray Joliiným venčením pověřil zrovna ji a ne třeba právě Scotta, který s fenou uměl zacházet daleko lépe a věděl, jak s ní pracovat. Zdálo se však, že Rayovo rozhodnutí respektuje. Když se pak Sophie s Jolií procházela po táboře, neustále nad tím přemýšlela. Co tím jen Ray sledoval?

Zamyšleně procházela okolo vojenských stanů, odkud se ozýval smích, nadávky a vtipkování mužů. Někteří venku na přímém a ostrém slunci opravovali svá auta, občas se vztekem kopli do pneumatiky nebo si odplivli na zem. Opodál na cvičištích zase někteří potili krev při již několikrát provedené sklapovačce a nenávistným pohledem sledovali svého velitele, který na ně pokřikoval a burcoval je k ještě lepším výkonům.

Dlouhé vodítko ani nepotřebovala, Jolie se jí stejně držela u nohy jako přibitá a synchronizovala se s každým jejím krokem či změnou směru. Přitom s velkým zaujetím sledovala dění okolo a vzrušením mávala ocasem jako divá. Možná že ji to prostě bavilo; sledovat a kontrolovat. Sophie jí do hlavy neviděla, ani si nedokázala představit, jak mozek takového psa může asi fungovat.

Občas si všímala, že se k ní pohledy mužů stáčí a někteří ji se zaujetím pozorují. Přece jen tady kráčela bez uniformy, měla naprosto nevojenské chování a vedla belgického ovčáka v postroji s logem Navy Seal. Rozhodně chápala ty tázavé pohledy, kterými ji častovali.

V půlce procházky, zrovna když míjela plátěný přístřešek, odkud se ozývalo cinkání lahví, se jí jeden z tázavých pohledů rozhodl zkřížit cestu. Byl to mladý kluk, možná o několik málo let mladší než ona. Vyšel právě z pod přístřešku s lahví piva v ruce a zvědavě si Jolii prohlížel. Ta přátelsky zavrtěla ocasem, zdálo se, že ho znala.

„Dneska nevenčí Ray?" zeptal se.

Sophie překvapeně zamrkala. „Ehm, ne. Je pryč."

Mladík našpulil rty a chápavě přikývl. Pak si prohlédl i Sophii. „Vždycky se za náma zastaví na kus řeči, už jsme si říkali, kde vězí."

Chápavě přikývla. Kolikrát si říkala, jak daleko s Jolií chodí, že se vždy vrátí minimálně po dvou hodinách. Za takovou dobu by mohl mít vyvenčeno třikrát, a ještě by k tomu stihl i krátký trénink. Pochopitelně se ho na to ale nikdy nezeptala, protože měla problém ho normálně pozdravit, natož pak přijít s takovou otázkou.

„Nechceš se zastavit na pivo?" navrhl jí mladík a kývl hlavou k přístřešku, kde již pár jeho přátel sedělo a úspěšně se zašívalo před povinnostmi. „Máme i colu. Vychlazenou. Podařilo se nám sehnat ledničku."

Na tuto nabídku Sophie s úsměvem kývla. Kdy naposled měla něco studeného, osvěžujícího a pekelně sladkého? Něco, co jí připomínalo domov.

Když vešla za mladíkem pod přístřešek, tři muži sedící okolo dřevěných lavic s lahvemi piva v ruce, si ji tázavě prohlédli. Mohli být o něco málo starší než Sophie.

„Tohle je Sophie," představil ji mužům bez okolků mladík, „tihle frajeři pak Mike, Paul a Trent. Já jsem James."

Vrásky na čele a nakrčené obočí, které se Sophii objevily v obličeji hned potom, co James pronesl její jméno, aniž by se mu předtím představila, skupinku mužů rozesmály.

„Objevíš se uprostřed tábora, jedna z mála ženských široko daleko a máš s sebou Rayova psa. Na to nepotřebuju být ani moc chytrý, aby mi to došlo," vysvětlil James.

Sophie musela uznat, že má pravdu. Pokud navíc znali Raye i Jolii, museli mít jasno hned. Otázkou ale zůstávalo, jak o ní vůbec věděli. Znali její jméno, to jasně dokazovalo to, že se o ní Ray musel zmínit. Ještě si nebyla jistá, zda by ji to mělo znepokojovat.

Než si stačila sednout k lavici, přistála před ní vychlazená plechovka coly. Bez váhání ji obratně otevřela a napila se. Cítila přitom na sobě pohledy všech mužů.

„Tohle člověku chybí, co?" pousmál se muž, kterého jí James představil jako Paula. Měl krátce střižené tmavé vlasy, mírně křivý nos buď jako pozůstatek nějaké dávné bitky nebo jen nešťastný gen. Mluvil velmi hlubokým hlasem, takovým tím chraplákem, při kterém člověka začne samovolně škrábat v krku.

„Ještě nikdy mi tak nechutnala," přiznala Sophie.

Skupinka si hromadně upila ze svých nápojů, načež se rozhostilo podivné ticho. Viděla na mužích, že jsou mírně na rozpacích z její přítomnosti a jí znovu napadla myšlenka, co jim o ní Ray vlastně řekl.

„Ray ji taky pořád venčí na vodítku?" zeptala se, aby prolomila ticho.

„Ani ne," pokrčil rameny James, „běhá tu na volno a háže jí hračky. Je to takový ten typ šílenýho psa, kterému hodíš aport desetkrát a on ti jej přinese šestadvacetkrát. Kolikrát se člověk ani nestihne napít a už má pod nohama znova ten zpropadenej talíř."

Sophie se zasmála a pohlédla na fenu, která jí poslušně a automaticky ulehla k nohám a s vyplazeným jazykem na ni zírala, jako by ji vybízela k nějaké aktivitě.

„Se mnou se asi bude nudit," pokrčila rameny. „Vlastně ani nevím, proč ji nechal mně a ne někomu z kluků."

Zmerčila, jak muži u stolu uhnuli pohledem, někteří z nich se mírně pousmáli. Teď už jí bylo definitivně jasné, že tu něco nehraje. Než však stačila vyřknout tu otázku, kterou měla celou dobu na jazyku, předběhl ji James: „Možná jen nechtěl, ať jsi sama," pokrčil výmluvně rameny.

Přikývla a dlouze se napila vychlazené coly. Potřebovala získat nějaký čas, než bude muset odpovědět. Uvědomila si, jak moc ji má Ray přečtenou. Když byla s Jolií, ten divný pocit, který se jí neustále vracel od doby, co viděla Raye připraveného vyrazit do akce, nepřicházel. Dokonce úplně zapomněla, že ho snad někdy zažívala. Soustředila se na to, aby bylo o fenu dobře postaráno, aby se pořádně prošla a byla spokojená. Navíc ji moc ráda drbala za ušima a celé hodiny by se mohla dívat na to, jak slastně přivírá oči. Když byla s ní, svět byl veselejší. Udělaly jí radost sebemenší maličkosti jako třeba už jen to, že ji Sophie vytáhla ven.

„Asi měl pravdu," uznala po chvíli. „Jako vždy."

Muži se zasmáli.

„Takže se tu za vámi chodí zašívat, říkáte?"

„Tady se chodí zašívat všichni, dokonce i důstojníci," pokrčil širokými rameny Trent. „Jen je tu nesmíme potkat, to by nás pak museli nahlásit."

Sophie přikývla. I nadřízení byli jen lidi a občas taky potřebovali na chvíli posedět u piva.

„Ray je od vás asi jedinej, kdo se tu kdy zastavil. Jste dost rezervovaná společnost. Co že tu máte dělat?"

„To bych asi nikomu říkat neměla," řekla omluvným tónem Sophie a znovu si upila coly, aby se vyhnula další konverzaci na toto téma.

„Myslel jsem si to," chápal Trent. „Ať už je to ale cokoliv, asi se to dalo do pohybu, co?"

„V to doufám. Už se moc těším domů. Myslím, že po tomhle s tím vším praštím, asi na to nemám."

„Člověk tady ztratí mládí ani neví jak," poznamenal Paul, nejstarší z mužů. „Taky bych z armády odešel, ale bohužel nic jiného neumím. Šel jsem hned po škole na vojenskou přípravku, mohl bych tak maximálně prodávat hot dogy na Times Square."

Sophie se prázdně zasmála. Taková byla bohužel realita. Najednou si vážila veškerého vzdělání, které měla, a stejně tak i Ray. Ani jednoho tady nic nedrželo, to bylo zatraceně osvobozující zjištění.

James si po chvíli odkašlal a pohlédl Sophii přímo do očí. „Ray nám o tom povídat nechtěl, ale jsme pořád ve stejném městě, zažili jsme ten nálet lidí z ambasády, když se stal ten průser. Všichni hned běželi sem. Bylo to úplně šílené. A pak říkali v rádiu, že tam zůstali dva lidi, voják a nějaká úřednice. Vojáka našli mrtvého a tu ženu skoro taky. A první, koho tam pustili, byly jednotky Sealů. Pak se uzavřely hranice města, nikdo nesmí ven ani dovnitř, v našem táboře se objeví Sealové a pak jsi tady ty s tou převázanou rukou, na kterou si očividně dáváš celkem bacha. Nutí mě to myslet si, že tohle všechno spolu souvisí."

Sophie překvapením zamrkala a loupla pohledem po zraněné paži. Byla sice stále trochu citlivá, ale jinak zcela v pořádku. Musela si však připustit, že je s ní opatrnější než s tou druhou. Pochopitelně.

Její gesta stačila mužům k tomu, aby se vítězoslavně pousmáli. Svou odpověď dostali.

„Jsou někde ve městě, že? Ti hajzlové, co ti tohle všechno provedli. Jdete po nich."

„Na tohle si dokážete snad odpovědět i sami," kapitulovala Sophie a jedním douškem vyprázdnila plechovku s colou. „Mockrát vám děkuji," usmála se mile na všechny muže, „ale asi už budu muset zmizet. Ti teroristi se sami nechytnou, že."

Skupinka mužů se hlasitě zasmála. Sophie se mezitím zvedla od stolu a pečlivě si v dlaních uskládala Joliino dlouhé vodítko.

„Hele, Sophie," promluvil k ní ještě James, než stačila zmizet z přístřešku. „Nevím, co to mezi váma s Rayem je, ale měla bys vědět, že tě má fakt rád."

***

Nad těmi slovy přemýšlela Sophie celý zbytek procházky a také po dobu toho, co ještě Jolii v hale házela balónky a frisbee.

Má tě fakt rád.

I ona ho měla fakt ráda a mnohem víc než to. Uvažovala nad tím, co všechno jim o ní pověděl. Bylo zvláštní, že to na ni James vysypal tak rychle a bez kontextu když se už skoro loučili. Skoro jako by mu to leželo na jazyku celou dobu, ale nesebral odvahu o tom mluvit.

Když pak vracela Jolii do kotce, znovu si ji našel ten divný pocit. Ten, který se pokaždé objevil přesně v okamžiku, kdy přišla do kontaktu s Rayovou prázdnou postelí nebo se vzpomínkou na dnešní ráno, kdy se chystal vyrazit.

Měla strach. Užíralo ji, že nemůže vědět, jak se mu daří, co dělá, jestli je v bezpečí a dává na sebe pozor. Zároveň se uvnitř ní protláčel na povrch i druhý úhel pohledu, který Raye za jeho práci obdivoval a plně chápal, že všechno to, co dělá, je potřeba.

V domnění, že tyto všechny myšlenky zažene tím, že se poptá Hanny na průběh mise, vyrazila k jejich provizorní pracovně.

Tam našla Hannu ve velice vzrušeném rozpoložení. Ve chvíli, kdy vešla, zrovna pokládala telefon a zběsile něco psala do počítače. Neil seděl naproti ní a vypadal také zaneprázdněn víc než obvykle. Na jeho tváři se usadil podmračený a soustředěný výraz. Sophie však na displej jeho laptopu neviděla a nemohla tak vědět, co zajímavého zaujímalo veškerou jeho pozornost.

Jakmile Hanna vzhlédla od práce a konečně si Sophie všimla, oči se jí rozzářily ještě větším vzrušením a Sophie v tu ránu pochopila, že se něco musela fakticky dobře vydařit.

„Máme fotky!!" zavýskla a ponoukla Sophii, ať jde blíž k monitoru. „Před dvěma hodinami se jim podařilo vyfotit pár známých tváří a naladit se na jejich komunikační frekvence. Dostali jsme povolení k akci. A taky máme plán. Dokonalý plán."

„To jsem moc ráda," snažila se znít nadšeně Sophie, ale nějak jí ten tón nešel přes ústa. Ještě stále tu nebyli všichni, aby se mohli radovat. Někde tam uprostřed té smrtící džungle zničených budov a přelidněných ulic měli stále dva svoje lidi.

„Za dvacet minut bychom měli být kompletní," mrkla na hodinky Hanna. „Se vším vás seznámím."

Pochopitelně. Úkol byl splněn, už nebylo třeba, aby uvnitř budovy Ray a David dál setrvávali. Sophie cítila úlevu, ale také poměrně silné napětí. Po cestě nazpátek by mohli být prozrazeni, mohlo se stát cokoliv.

Když se po daném čase objevil Ray i David u vchodu do haly s fialovými kruhy pod očima, unavení a špinaví, stalo se mezitím ze Sophie třesoucí se klubíčko emocí. Celou dobu posedávala vedle Hanny na židli, snažila se marně soustředit na to, co jí říká, a občas se do diskuze zapojovat. Veškeré její snažení ale přerušil právě Rayův příchod. Pot mu tekl z čela a mokré zpocené vlasy se ve světle zářivek v hale leskly stejně jako jeho orosená pleť. Blížil se k nim ztuhlým a těžkým krokem, který jasně značil, že se dlouhou dobu nemohl pořádně protáhnout, a jeho unavené, zarudlé oči mu k tragickému zjevu jen přispívaly.

Ale byl tady. Živý a zdravý. S úkolem, který splnil. Jak si kdy vůbec mohla myslet, že by se nevrátil? Byl to přece Ray, ten se vrátí vždycky.

Když ji zahlédl u stolu, mírně nadzvedl koutky. To celé Sophii vyburcovalo k tomu, aby se zvedla ze židle a rozběhla se k němu. Bylo jí jedno, že je vidí David, Hanna, kdokoliv. Bylo jí jedno, že neví, jaký vztah mezi nimi panuje a jak se podle toho chovat. V tu chvíli ho chtěla prostě jen obejmout, a to také udělala. Když narazila do jeho pevné hrudi, s mírným překvapením jí objetí opětoval. 

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro