Následující ráno se Sophie probudila stejně vyčerpaná jako rána předchozího. Přes veškerou únavu však nedokázala potlačit pocit štěstí, které v ní vyvolávaly vzpomínky na minulou noc. A nyní, přestože ji čekal den plný nevraživých pohledů pana Clarka a zvědavého zkoumání ostatních hostů, nedokázala dobrou náladu potlačit. Věděla, že s Rayem to zvládne. On v tom uměl chodit, dokonce se i moc těšila na to, jak bude jednoho otravného snoba za druhým posílat k čertu tím svým legendárním způsobem, kterým si v mezi vojáky vytvořil nezapomenutelnou pověst. V jednu chvíli dokonce zvažovala, že si obstará malý zápisník, aby mohla jeho průpovídky zaznamenávat. Kdyby se někdo v budoucnu rozhodl psát historii sarkasmu, pak by mu její materiály mohly být opravdovým přínosem.

Když se přetočila na bok, aby se s Rayem o své myšlenky podělila, zjistila, že je v posteli sama. Bělostná peřina patřila jen jí a místo, na kterém Ray někdy nad ránem usínal, již bylo vychladlé. Ty jeho zatracené problémy se spaním, zaklela v duchu a vyskočila z postele s přikrývkou okolo těla.

Netrvalo jí dlouho se navléct do oblečení, ve kterém včera přišla. Při této činnosti ji občas bodlo svědomí za odcizené Carlovy věci, které alespoň na chvíli zmírnilo tu paniku, která se se zjištěním, že ji Ray nechal samotnou napospas tomuto domu, přikrádala do její mysli jako plíživá zlodějka.

Tiše vplula do prostorné chodby a rozhlédla se. Nikde nikdo. Hodiny na konci čelní zdi ukazovaly teprve šestou hodinu ranní. Jak je zatraceně možné, že se probudila tak brzy?

Když chvíli váhavě přešlapovala před dveřmi, zaslechla ze spodního patra, kde se nacházel obývací pokoj, kuchyně a vestibul, spoustu švitořivých ženských hlasů. Rayova otce v nich nerozeznala, proto posoudila návštěvu přízemí jako bezpečnou.

Čekala cokoliv, ale spoustu družiček oblečených v zářivě žlutých šatech pobíhajících kolem nevěsty, jejíž kadeřnice právě dodělávala poslední část složitého účesu, byl na Sophii příliš. Carlovo oblečení na ní samotné vzbudilo ohlas i na opačné straně a skupina žen překvapeně zmlkla, jakmile její bosá noha dopadla na podlahu.

„Páni" vydechla jen nad Isabeliným vzezřením. Krásné, skoro až princeznovské šaty s vlečkou podtrhoval složitý nabíraný účes a třešničkou na dortu se pyšnil její šťastný úsměv. Do této chvíle by Sophie nikdy neřekla, že někdo může vypadat tak nádherně. Byla z ní pohádková nevěsta.

„Dobré ráno," pozdravila ji Isabela a nervózně na ni od židle zamávala.

„To je nádhera," pokračovala Sophie ve svém. Teprve když si uvědomila, že možná není slušné takto na někoho civět, pozdravila ji nazpátek. Isabela se na to jen nervózně zasmála. „Děkuju," odpověděla nesměle a zčervenala jako rudá rtěnka na Jessičiných ústech, která se náhle vynořila odněkud z davu družiček. I ona byla zatraceně překrásná. A Sophii zamrazilo, když se vydala přímo k ní.

„Ray mě poprosil, abych ti ukázala tvoje šaty," promluvila k ní ochotně, načež ji Sophie následovala zpět do svého pokoje.

„Isabela je nádherná," nedokázala po cestě ještě uvěřit svým očím, „vy všechny jste nádherné!"

Na to se Jessica jen mírně zasmála. „Ty budeš taky," slíbila. Před dveřmi se ale na prázdné chodbě zastavila a otočila se s vážným výrazem k Sophii.

„Je všechno v pořádku?" zeptala se. „Můj bratr ten incident s botníkem dost hrotí, určitě si do Raye rýpne, bude mu to chtít nějakým velice nenápadným způsobem vrátit. Chci se jen ujistit, jestli existuje možnost, že by mohl George schytat zase a pokazit tím tak Izzy svatbu. To bychom nikdo nechtěli, zaslouží si tu nejlepší svatbu na světě. Už jen to, že jsi tu dokázala dostrkat Raye je pro ni nesmírně důležité. Stejně jako pro nás všechny."

Sophie se za jejími slovy snažila najít nějaké postranní úmysly, ale ke své mrzutosti žádné nenašla. Ať se snažila, jak chtěla, Jessica tady nevystupovala jako ješitná a žárlivá ex-přítelkyně Raye Clarka. Přesně tak se právě teď chovala jen Sophie. Také se velmi vztekle snažila pochopit, proč řekl o pomoc s šaty zrovna Jessice. Věděl, že s ní má problém a mohl navíc říct komukoliv jinému. Už teď si byla naprosto jistá, že si to s ním vyříká hned, jakmile ho potká, ať už se schovával kdekoliv.

„Myslím, že bude v pořádku," ujistila ji Sophie, „přesto všechno by bylo nejbezpečnější, kdyby se ti dva spolu vůbec nepotkali."

„S tím souhlasím," přikývla Jessica se spikleneckou jiskrou v oku, „já jsem Izzyiným svědkem, což znamená, že krátce před obřadem a po něm budu v tomto ohledu bezmocná. Zbytek času už dám na bratra pozor."

Sophie se zhluboka nadechla a přikývla. Tak to měla. Nejen že se bude muset celou dobu skrývat před panem Clarkem, nyní už aby dávala pozor i na George. Svatba ještě ani nezačala a Sophie si už teď připadala vyčerpaná.

„Super," usmála se Jessica a pokynula, aby vstoupili do pokoje. A tak se Sophie opět ocitla na místě svého probuzení. Rozhlédla se okolo a snažila se přijít na to, kde jí mohla paní Clarková nejspíš v době koupele podstrčit šaty na svatbu, ale nic zprvu očividného nenašla. Hádala, že budou ukryté v některé ze skříní. Pohlédla proto na Jessicu, aby jí alespoň směr jejího pohledu v čemkoliv napověděl.

Černovláska však jen velice překvapeně zůstávala stát uprostřed pokoje a zírala do prázdna. Sophie nervózně přešlápla z nohy na nohu a rozhlédla se po okolí v naději, že najde příčinu Jessičina podivného chování.

„Ehm...děje se něco?" odkašlala si po chvíli a sledovala, jak se druhé ženě postupně vrací do tváře život.

Jessica se spěšně pousmála a roztěkaně přistoupila k jedné ze skříní, ze které s naprostou jistotou vylovila stejně žluté šaty, jaké měly všechny ostatní.

„Já ale nemůžu být družička!" vykřikla šokem Sophie a odstoupila od šatů dál.

„Isabela si to tak přeje," odpověděla jí Jessica povzbudivě. Sophii však zarazil ten podivný podtón. Něco se v něm změnilo. Něco se v ní změnilo. Za nic však nedokázala přijít na to, co se mohlo před tou malou chvílí stát.

„To je přece absurdní," vrtěla hlavou a snažila se vymyslet, jak by se z toho všeho dokázala ještě vymluvit.

„Sophie," pohlédla jí Jessica do očí a stiskla jí přátelsky rameno, „přivedla jsi jí domů bratra, chovala se k ní upřímně a mile, plno těch holek tam dole k ní ani po několika letech nemá takový vztah jako ty. Nemá tolik dobrých kamarádek, kterými by se mohla chlubit. Stejně jako Ray nikdy neměl, dokud zůstával v tomto domě. Nechala tyto šaty doobjednat v den, kdy jste odjeli. Věděla a věřila, že ho dostaneš zpátky, a těšila se, že bude mít za sebou u oltáře alespoň někoho, kdo jí to všechno doopravdy a od srdce přeje."

„Zasloužila by si všechny kamarádky světa," odpověděla nalomeným hlasem Sophie a šaty nakonec přijala, čímž na černovlásčině tváři vykouzlila další úsměv. Úsměv, který však v sobě nesl stopy ještě něčeho jiného. Oproti ostatním byl příliš krátký a působil hraně.

„Jsi v pořádku, Jess?" nedalo Sophii a pevně jí pohlédla do očí. „Není ti špatně? Občas se to stává, když má člověk před sebou dlouhý den."

Jessica však zavrtěla hlavou. „Všechno je v pořádku," usmála se znovu a pohledem těkala všemožně po místnosti, dokud se nezastavila u postele, „občas tu jen cítím Rayův deodorant."

V tu chvíli se Sophie chtěla propadnout minimálně deset metrů pod zem a už nikdy nevylézt. Snažila se nečervenat, zatímco postupně přicházela na důvod, proč o tuto laskavost Ray poprosil právě Jessicu. Zatraceně dobře věděl, co se stane. Bylo mu jasné, že to pochopí. Neměla však pochopit jen Jessica, měla pochopit hlavně Sophie. Tímto v Jessice nadobro utnul všechny naděje, které si v jejich vztahu dělala, a stejně tak u Sophie zase utnul všechny pochybnosti, které vůči vztahu s jeho bývalou přítelkyní měla.

A pak že Raymond James Clark nezdědil nic po svém pletichářském otci.

***

Po celou dobu příprav a následného odjezdu do kostela nedokázala na tu scénu v pokoji zapomenout. Raye viděla naposledy, když vedle něj usínala, a přestože se několikrát ptala Isabely, nedokázala ani tím zjistit, kde zmizel. Samozřejmě ji napadaly různé děsivé scénáře, že mu snad zase něco v hlavě sepnulo a on se rozhodl zmizet a nechat ji tady samotnou na pospas všem těm lidem.

V Jessičině společnosti se necítila za žádnou cenu dobře, ale musela tu napjatou energii mezi nimi vydržet, neboť se jakožto svědkyně neustále pohybovala okolo nevěsty. A Sophie tady nikoho jiného než Isabelu neznala, tudíž se jí držela také. Pomáhala s líčením, doplňky k šatům, dokonce upravovala mírně povadlou nevěstinu kytici. Zkrátka a dobře se celé ráno nezastavila. V těch několika málo volných minutách se sama snažila navléct do šatů, pořídit si lehký make-up a snad se také trochu učesat. V závěru sice nevypadala tak honosně jako ostatní družičky, stačilo však, že její vzhled pochválila samotná Isabela a s tím mohla být spokojená.

Nyní, když se již před kostelem sjížděli svatebčané a velká síň se pomalu ale jistě zaplňovala, dostala Sophie opět svůj panický záchvat z Rayovy nepřítomnosti.

„Určitě se objeví," ujistila ji Isabela, když přistihla Sophii znovu zírat z okna fary na rozrůstající se dav před kostelem. Byla to zatraceně velká svatba. „Nenechal by tě tady."

„Já vím," povzdechla si, „mám jen strach, jestli se mu něco nestalo. Mohlo toho na něj být moc."

Na to Isabela neodpověděla, zatvářila se jen mírně starostlivě, nemohla pochopit, proč by toho na něj mohlo být moc. Nevěděla ani zdaleka tolik, co by měla, a než tenhle den skončí, taky se to ani nedozví, nezasloužila si dnes dělat starosti s něčím jiným, než jsou její vlasy nebo špatný odstín ubrousků na stole.

„Docela mě děsí, že ta nervózní z nás dvou jsem tu já a ne ty," zasmála se Sophie a znovu pohlédla na naprosto klidnou Isabelu sedící na židli před zrcadlem.

Nevěsta jen s úsměvem pokrčila rameny. „Beru si muže, kterého miluji, mám tu svou rodinu a lidi, které bych tu také mít chtěla. Nemám být proč nervózní."

Sophie se snažila její klid přenést i na sebe. Byla tady v krásných družičkovských šatech a muž, kterého milovala zase ona, nebyl ten typ zbabělce, který by ji tu nechal napospas. Ani ona by neměla být nervózní.

Její myšlenkový tok náhle přerušily kostelní zvony. Oběma ženám stačil jediný vzájemný pohled, aby věděly, že teď už opravdu přišel ten čas.

Než do místnosti vtrhla rozjařená paní Clarková s Jessicou a ostatními družičkami, cítila se při pohledu do Isabeliných očí na chvíli naprosto klidná.

***

Když konečně nastal ten moment a Sophie se řadila před oltářem s ostatními družičkami, znovu ji polil intuitivní pocit, že je něco špatně. Přestože nyní stála na místě, odkud viděla do všech lavic i zákoutí síně kostela, stále ještě nespatřila Raye.

Snažila se svůj neklid co nejvíc skrývat a bojovala s nutkáním nervózně mačkat maličkou kytici, kterou dekorativně dostala do ruky každá z žen po jejím boku. Všímala si, že mnoho hostů po ní zvědavě pokukuje, a něco si občas na její adresu mezi sebou špitají. Nemohla jim to mít za zlé, vždyť byla pro všechny naprosto cizí. Jen s nevěstou se znala všeho všudy jen pár dní a sama stále nedokázala přijít na to, co tu vlastně dělá, jak si může někdo jako družičku přizvat úplně cizí holku. Viděla snad Isabela v jejím vztahu s Rayem něco víc, nebo bylo pravdou, že tato milá a neskutečně sympatická dívka zkrátka jen neměla přátele mimo kruh otcových známých? Možná z obojího trochu, možná z ničeho nic.

Z davu svatebčanů usazených v kostelních lavicích na ni zamávala čísi hubená ruka. Když se Sophie podívala tím směrem, spatřila Maxe, jak se snaží stoupnout na jednu z lavic, v čemž mu zabraňuje jakási upjatě se tvářící žena. To Sophii rozesmálo a zamávala mu nazpět. Zdálo se, že ani Max Rayovu absenci nijak nepociťuje. Copak to nikomu nebylo divné?

Sophie už se skoro rozhodla vykročit z řady družiček než začne obřad a zkusit se jít zeptat ještě Maxe. Třeba mohl vědět, kam se jeho starší bratr poděl. Její myšlenku však přerušil příchod kněžího k oltáři a varhany, jejichž zvuk se masivně rozlehl síní, až měla Sophie pocit, že se celá budova otřásá v základech.

Přesně v tu chvíli se také otevřely hlavní dveře a dovnitř vstoupil ženichův průvod. Veškeré osazenstvo, jak si Sophie stačila všimnout, však nastávajícímu manželovi věnovalo jen minimální pozornost. Všechen zrak ulpíval na vysokém, světlovlasém mladíkovi, který kráčel za ženichem jako jeho svědek.

V tu chvíli Sophie nevěděla, zda to mravenčení v končetinách způsobuje ta neskutečná úleva a štěstí nebo vztek na to, že jí Ray nic neřekl. Když se však jejich pohled setkaly, cítila, jak si ji prohlédl od hlavy k patě a nepatrně se pousmál. Vše v tu chvíli bylo naprosto v pořádku.

Přestože na nejstarším ze sourozenců Clarkových ulpívala většina pohledů svatebčanů, nedokázala si Sophie na jeho vizáž zvyknout. Neseděla jí k němu a shledávala ji naprosto rušivou. Skoro jako když ji v Iráku nacpali do zbytků vojenské výstroje, každý odraz ve vodní hladině jí připomínal, jak moc se do tohoto prostředí nehodila. Stejně to měl Ray se smokingem. Seržant Clark byl přece praktický, velmi bystrý a tvrdý muž, smoking byl jen pro mluvky a v tomto případě nechutné zbohatlíky, kterých byl kostel přeplněn až po strop. Uniforma a špinavé tváře už pro ni zůstaly nedílnou součástí jeho osobnosti.

Když však kráčel společně s ženichem k oltáři, dokázala Sophie pochopit, proč u něj přece jen tolik pohledů uvízlo. Většina přátel jeho otce neviděli nejstaršího syna dlouhé roky. Předpokládala, že naposledy to muselo být v jednom z jeho divokých období večírků a pití na univerzitě. Teď tu před nimi stál muž, na kterém smoking působil jako hloupý hadr, přestože byl ušit k tomu, aby osobnost víc zušlechtil a dodal jeho nositeli na vážnosti.

Pouze jedna osoba v celé slavnostně zdobené síni věděla, jakou cenu musel zaplatit za ten pevný výraz a respekt budící pohled v očích. Za tím vším to byl jen kluk, co ztratil příliš mnoho přátel a viděl příliš mnoho špatných věcí. Víc než kdy dřív pocítila Sophie obrovskou pýchu nad tím, co všechno dokázal překousnout.

Doprovázen pohledem jejím i zbytku síně se postavil po ženichově pravici a přátelsky mu stiskl rameno. Rozklepaný Fred se na budoucího švagra nervózně usmál a snažil se udržet svůj třas pod kontrolou. To gesto v Sophii vyvolalo dávno zapomenuté vzpomínky z dob, kdy Ray takto bral za rameno Lucase, když byl příliš nervózní, nebo Finna, když příliš mnoho kecal. Místo svého typického: „Drž už hubu, ty kreténe," zaslechla z jeho úst jen povzbudivé: „To je v pořádku," které slyšela už tolikrát.

Než se dokázala vymanit ze svého velice nepříjemného a úzkostlivého deja vu, dveře síně se otevřely a dovnitř vstoupila nevěsta.

Překrásná bylo pro Isabelu Clarkovou, zanedlouho Trumanovou, opravdu slabé slovo. Varhany se nyní rozezněly naplno a nevěsta se v doprovodu otce pomalu a rytmicky přibližovala k oltáři. Pan Clark se tvářil velice hrdě a se vztyčenou hlavou vedl jistým krokem svou dceru vstříc manželství. Cítila, jak svým ostřížím pohledem projel řadu družiček, ale žádného zákeřného výrazu se od něj nedočkala. Byla ráda, že si svoje nesympatie alespoň protentokrát strčil za klobouk. Delší dobu se však zastavil na ženichově straně. Možná že teprve teď, když stál jeho syn mezi svými vrstevníky, konečně poznal, jak moc se od nich lišil.

Při samotném obřadu procházela Sophie jakýmsi podivný transem. Kdyby jí někdo v tu chvíli poklepal na rameno a zeptal se, kde je, pravděpodobně by v prvním momentě odpovědět nedokázala. Sledovala Raye a čím déle obřad trval, tím více se do něj zamilovávala. Vyzařoval oproti ostatním takovou osobnost, že v pozornosti dávno předčil i ženicha právě skládajícího slib své budoucí ženě. Upřeně hleděl do obličeje své sestry, jako by se ujišťoval, že v něm nenajde ani stopu zaváhání před tím, co se chystala udělat. A Sophie byla přesvědčená, že kdyby našel, popadl by Isabelu za ruku a vlastnoručně ji vynesl z obřadní síně ven. Protože takový Ray Clark byl, řešil problémy ihned, nekompromisně a bez zaváhání.

Vzpomínala na moment, kdy se setkali poprvé. Ležela na silnici, zpola nevěděla o světě, ale ty modré oči, které se jí ptaly, zda je v pořádku, si pamatovala dodnes. Vzpomněla si na jeho hrubý dotek na svém krku, když se jí snažil nahmatat tep. Pak na večer, kdy ji Sanders dovedl k jejich autu. Na to, jak se mu snažila poděkovat za záchranu a na jeho chladný přístup. Na jejich první výměnu názorů. Na píseň Black Betty. Na jeho pevné objetí po tom, co zemřel ten malý chlapec na náměstí. Na trapný moment, když se mu vyzvracela k nohám hned potom, co ji tak velkomyslně vysvobodil od psí hostiny, a plechovku fazolí, kterou jí i po všech urážkách, kterými ho zasypávala, bez zaváhání daroval. Na rozhovor u auta, kdy jí řekl svůj příběh. Na ránu, kterou věnoval Carlovu nosu, protože ji obtěžoval. Na první polibek, který mu potom vtiskla na lícní kost, když se s ní přišel rozloučit. Teď už věděla, že to všechno vedlo k tomuto momentu, kdy si zatraceně dobře uvědomovala, že jedině s ním by dokázala být šťastná, v bezpečí a milována. Chtěla být při něm kdykoliv si vzpomene na něco špatného, u každého neklidného spánku, u každého úsměvu, který se mu objeví na tváři.

Jakmile Isabela zřetelně pronesla své „Ano," celý sál se usmál a rozveselil. Sophie se také usmála, ale ne kvůli tomu, že obřad proběhl hladce, ale kvůli uvědomění, že se veškerá její přání budou v nejbližší době realizovat. Stejně jako Isabele, i jí dneškem začínal nový život s jejím bratrem. Dnes tu byla oficiálně za jeho partnerku a s tímto vědomím dokonce přestala mít i obavu z jeho otce. Ušli příliš dlouhou cestu na to, aby se nyní rozdělili kvůli jednomu věčně nespokojenému rodiči.

***

Co se dělo dál, se Sophii slilo v jeden velice rozmazaný a chaotický obraz. Mačkanice lidí. Gratulace. Smích. Společná fotka před kostelem. Odjezd ve velice drahých autech na svatební hostinu.

Tou dobou už se nehodlala od Raye vzdálit ani na moment. Jednak pro to, že cítila na jazyku všech hostů všetečné otázky ohledně toho, kdo je a co tu u všech čertu pohledává. Někteří si ji bohužel pamatovali z nepovedeného večírku před několika dny a postupně začínali všem nezúčastněným objasňovat, co se událo. Na samotného Raye se však nikdo neopovažoval podívat špatně či jen podezřívavě. Skoro jako by tato banda užvaněných supů dostala novou modlu. Sophie zakroutila hlavou a sevřela jeho loket silněji.

„Být v Iráku," zamumlal v reakci na její zoufalý stisk, „pár ran ze samopalu do nebe a hned by bylo po tlačenici."

Tyto praktiky Sophie nesnášela, nyní však již chápala, že vše má své pro a proti. Něco na rozplašení davu by se teď jistě hodilo. Než se protlačili ke dveřím jednoho z aut, která postupně svatebčany odvážela, dokázala si Sophie v hlavě několikrát přehrát, jak moc humorné by bylo, poplašit svatebčany několika výstřely naslepo. Jak daleko by asi dámy na vysokých podpatcích a v dlouhých šatech doběhly? Kde by se zastavili pánové, aby popadli dech? Musela se sama pro sebe pousmát.

Celý den zatím probíhal naprosto perfektně. I když si Sophie mohla v autě Rayovi postěžovat na spoustu věcí, neudělala to. To štěstí, které si při obřadu, který strávila s pohledem upřeným na něj, uvědomila, by nedokázal přebít ani jeho otec, natož tak dav ubrebentěných svatebčanů.

Když se navíc při svatební hostině do sytosti najedla, cítila se jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Několikrát se neubránila myšlence, zda by někomu vadilo, kdyby na chvíli shodila podpatky a natáhla se na jednu z bělavých laviček v zahradním altánu před luxusní restaurací, kde se svatba po obřadu přesunula.

Jakmile však chtěla pomalu vstát a jít svůj nápad svěřit Rayovi, objevila se u její židle Isabela. Hostina skončila a po malé přestávce měl následovat první tanec novomanželů, možná proto se nevěsta zdála tak nervózní.

„Musíme sehnat Raye," zašeptala jí Isabela a několikrát na ni překotně zamrkala, „za chvíli máme jít tancovat a k prvnímu tanci by se měli posléze připojit i svědci, takže vás tak za pět minut potřebuju na parketu."

„Co prosím??"

Nevěsta se rozesmála. „Mám z toho asi tak stejný pocit jako ty."

Sophie se velice nešťastně rozhlédla a snažila se Raye Clarka najít. V prostorné místnosti ho však nikde nezahlédla. Mírně se zamračila na Isabelu: „Kam zmizel?"

„Je venku," přiznala, „chtěla jsem pro něj jít sama, ale zdálo se, že má tak docela soukromý moment."

Sophie si v tu chvíli nedokázala přesně vybavit, co by tak toto slovní spojení mohlo znamenat, nicméně ve spojení s Rayem to určitě nemohlo být nic dobrého. „Kde přesně je?"

„Stojí před vchodem."

Bez váhání vstala a vydala se tím směrem. Po celou dobu ji pronásledoval nepříjemný pocit, že je něco špatně. Ten pocit se ještě víc prohloubil, když našla venku stát Raye hledícího kamsi do dáli bok po boku se svým otcem. Sophie se prudce zastavila, ale její podpatek, přesto jemně klepl o venkovní dlažbu, což přimělo dvojici se otočit.

Pan Clark se na ni překvapeně zahleděl a mírně povytáhl obočí.

„Ehm, Isabela chce, abychom se seskupili vevnitř," prohodila nervózně a přešlápla z nohy na nohu.

„Hned tam budu," odpověděl Ray a zvedl k ústům cigaretu, která zůstávala Sophii doposud skrytá. Zamračila se. Nelíbilo se jí, jak často ho teď s cigaretami vídala.

„Je všechno v pořádku?" zeptala se.

„Není," odpověděl za svého syna pan Clark a vyčítavě se mu zahleděl do obličeje. Sophii bylo hned jasné, oč tu běželo. Pan Clark se očividně rozhodl vžít zpět do své otcovské role a snažil se z Raye vypáčit, co se dalo.

„Rozbil jsem ti auto," pověděl Ray, když vyfoukl kouř z plic.

„Co se stalo, proboha?"

„Byl jsem opilý," pověděl klidně, jako by to byla snad ta nejběžnější věc na světě. Jen Sophie vycítila z jeho tónu mírné napětí, které už jednou zažila. A bylo těsně předtím, než se se slzami v očích přiznal, co provedl s Finnovou zbraní. „A naboural jsem."

Ignorovala rudou tvář pana Clarka a přistoupila k Rayovi z druhé strany. Opatrně ho chytla za loket.

„Takže jsi v tom zase?! Zase můžeme čekat noční večírky a záchytky? Raymonde, jestli se tohle dozví tvoje matka, tak jsi tu skončil! Víš vůbec, jak moc ji to tehdy vzalo, když musela svého syna vyzvedávat mezi opilci? Když musela platit kauci?"

Ray neodpověděl.

„Co si myslíš, že mohlo za tu její migrénu? Přesně tohle! Taky ses mohl zabít!"

„Já ne," popotáhl znovu Ray z cigarety, „bohužel."

V tu chvíli už Sophie pochopila, odkud vítr vane. Nepatrně kývla hlavou na pana Clarka, čímž se ho snažila na chvíli umlčet. „Rayi, co-."

„Vaši neúčast při tomto rozhovoru si vyprošuji, mladá dámo," skočil jí prudce do řeči pan Clark, „můj syn teď vede dialog se mnou, ne-."

„Takhle s ní nemluv," zachrčel skrz cigaretový dým Ray, aniž by svému otci věnoval jediný pohled, „nebýt ní, tak tady ani nejsem."

To pana Clarka kupodivu umlčelo.

„Co se stalo, stalo se," navázala Sophie tam, kde byla přerušena, „všechno mohlo dopadnout mnohem hůř."

„Musím za ním zajet," řekl si spíš sám pro sebe.

„Ještě není vhodná doba," namítla tiše, „Carl mi dal číslo, můžeme tam zkusit zavolat, zeptat se, jak se má."

„Hm."

„Možná bys mohl zajet někam jinam," navrhla posléze, „někam, kde by ti s těmito stavy dokázali pomoct."

„Nejsem psychopat."

„To neříkám," odpověděla a pečlivě volila slova. Cítila na sobě upřený pohled jeho nic netušícího otce. „Jen myslím, že to, co se ti děje není úplně v pořádku. Měl by sis o tom s někým promluvit."

Jak se mohl doposud veselý a energický Ray během jedné svatební hostiny změnit v zachmuřeného a poměrně tragicky působícího samotáře? Tyto stavy se jí ani za mák nelíbily a nehodlala je nechat jen tak.

„Já myslím," odpověděl po chvíli rázně, „že jsi pro mě přišla, abych naklusal před Isabelu, ne abys mě tu moralizovala." Odhodil nedopalek cigarety do trávy a beze slov se ztratil za dveřmi do sálu.

„Co to má znamenat?" rozhodil rukama jeho otec, který doposud držel svůj osobní rekord v nekritizování věcí, do kterých mu je houby. Nejraději by mu hrdě pogratulovala.

„Přišel o jednoho kamaráda," pověděla mu, „a před několika dny málem i o druhého. Zažil věci, které asi nebudete schopen pochopit."

***

Když se Sophie po chvíli tíživého ticha odhodlala vejít dovnitř, hudba již hrála a na parketu s ladnými pohyby tancovali novomanželé. Zařadila se do davu, který okolo tančící zóny vzniknul a s hraným úsměvem dvojici sledovala. V jejím nitru se však všechno svíralo. Nevěděla, co dělat. Ray vydržel v normálním stavu všeho všudy jeden den, to bylo zatraceně málo. Navíc neměla nejmenší ponětí, jak mu pomoct nebo co pro něj udělat. Nedokázala s ním otevřeně mluvit, protože nechtěl, snad aby ji tím nezatěžoval, nebo prostě měl jen pocit, že není ta pravá osoba, která by mu mohla rozumět.

S leknutím nadskočila, když se jí zezadu okolo pasu ovinula čísi pevná paže.

„Čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp," zašeptal jí do ucha Rayův hlas a než se stačila nadát, vytlačil ji z davu na parket. Nevěděla, odkud se tam vzal, kde celou tu dobu, co odešel z venku, byl nebo co dělal. Nyní se ale znovu zjevil odnikud, jak už to měl ve zvyku dělat v Iráku.

Polilo ji horko, když se ocitla před zraky všech lidí v sále, proto rychle popadla Raye jednou rukou za rameno, druhou za ruku a blýskla po něm zděšeným pohledem. „Nic jiného než tango neumím," zasyčela na něj ve snaze co nejméně otvírat ústa, aby si nikdo jejich konverzace nevšiml.

Ray beze slov vykročil v rytmu valčíku a Sophie se mlčky připojila. Snažila se držet tempo s jeho rychlými kroky a byla si jistá, že u toho musí vypadat jako neohrabaný čáp, který se snaží natahovat nohy víc, než je schopen.

„Pokud se necítíš dobře, můžeme odejít," navrhla mu po několika minutách jejich neskutečně stereotypního valčíku, který kvůli Sophii nemohli nikterak obměňovat, jinak by hrozila vážná kolize.

„To je v pořádku," odpověděl odměřeně, čímž Sophii nechtěně naznačil, jak moc lže.

Mezitím už se na parket postupně přidaly i ostatní páry, tudíž bylo bezpečné konverzovat bez toho, aby jim na rtech visely všechny oči publika.

„Chceš třeba zítra zavolat Finnovi?" navrhla.

„Zkusíme to."

„Určitě se budeš cítit lépe."

Pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli. „Potřebuju hlavně něco dělat. Nemůžu se jen poflakovat po svatbách a večírcích."

Sophiino obočí vyletělo vzhůru. „Vždyť jsi tu chtěl být."

„Já vím. A svůj názor jsem nezměnil, jen už je načase se znovu vrátit do práce."

Dlouhou dobu zůstala zticha. Střídavě mu pohlížela do tváře a snažila se z ní vyčíst, o co tu právě teď jde.

„Do jaké práce?"

„Nastupuju do BUD/S."

Tak teď už byla naprosto ztracená. „Co je zatraceně BUD/S?! A proč mi o tom říkáš až teď?"

Znovu pokrčil rameny. „Nějak na to nebyl čas."

Teprve v tu chvíli jí na mysl vyvstaly všechny vzpomínky. Když v maringotce u Finnových prarodičů mluvil nějaký papírech, které musí ve Washingtonu podepsat. Když s ní včera večer chtěl o něčem promluvit. Snažila se, přestože se v ní všechno bouřilo, zachovat chladnou hlavu. Nebreč ani nekřič, říkala si v duchu.

„Co je BUD/S?" zeptala se znovu napjatým hlasem, což Ray okamžitě rozpoznal, přestal tancovat a společně se v ruku v ruce vynořili pryč z parketu. Posadili se u jednoho z volných stolů, za což byla Sophie opravdu vděčná. Dokud se nesvezla na židli, ani netušila, jak moc ji bolely nohy.

„To na ničem nic nemění," ujistil ji, „to co jsem-."

„Co je BUD/S krucinál?!" štěkla po něm podrážděně. V tuto chvíli opravdu nepotřebovala ujistit, že ji stále miluje, potřebovala vědět, co za pitomost zase vymyslel. A nějaký podvědomý instinkt jí říkal, že to tentokrát nebude vůbec ale vůbec dobré.

„Tréninkový kurz," odpověděl prostě.

„Ty už máš přece trénink za sebou. Na co potřebuješ další?"

„Abych mohl jít k SEALu."

Sophie si frustrovaně složila hlavu do dlaní. Teď už bylo jedno, že si rozmaže veškeré líčení, to už nebylo podstatné.

„Jestli si děláš srandu, tak je právě teď ta vhodná chvíle na to, abys s tím přestal," řekla s obličejem stále schovaným v dlaních.

„Musím něco dělat," pověděl, „je to moje práce."

Zvedla pohled k němu: „Máš svůj debilní titul z vysoké, můžeš dělat cokoliv jiného!" Snažila se moc neječet, aby nepřilákala pozornost, ale někde uvnitř věděla, že už to bude jen horší. Další skandální den. „Ale ne! Ty nic z toho, co se děje na východě, nemůžeš nechat ostatním, že? Prostě to musíš být ty! Ten pocit, co máš, že se tam musíš vracet, je jen reakce na to, co se stalo. Musíš tomu jen dát čas, Rayi."

Věděla, že trefila přímo do černého, když sklopil pohled ke stolu.

„Takže se po dvou dnech rozcházíme?"

„Ne," zamračil se zahleděl se jí do tváře, „samozřejmě, že ne."

Možná reagovala přehnaně. Možná to byl jen nějaký obyčejný kurz něčeho stejně obyčejného. Zhluboka se nadechla. „Co je to za kurz?"

Pokrčil rameny. „Na šest měsíců se-."

„Na šest měsíců?!!!" vyjekla hned na to a snažila se potlačit touhu po něm přes stůl skočit vyškrábat mu oči. „Ty jsi mi tady tvrdil," mluvila pomalu s výhružným podtónem, „že se nic nemění. A teď najednou jedeš pryč na šest měsíců. To je půl roku, Rayi! Debilní půlrok!!"

Vztek dal průchod veškeré mluvě převzaté z doby strávené mezi vojáky. Mluvila jako dlaždič a bylo jí to jedno.

„A pak co?" pokoušela se nezačít brečet, ale slzy její přání odmítaly uposlechnout. „Přijedeš na týden a zase zmizíš na celý rok? Dva?"

„Sophie...," promluvil k ní konejšivě a vzal ji přes stůl za ruku.

„Možná, že měl tvůj otec pravdu! Možná si jen snažíš něco dokázat a nebereš u toho ohled na druhé!"

„Dýl než půl roku potom už nikde nebudu" slíbil, „opravdu."

Vzhlédla k němu a volnou ruku si spolu se slzami otřela i make-up. Najednou toho bylo příliš. Vzpomněla si, jak ještě při obřadu měla před sebou jejich společnou budoucnost, na štěstí, které trvalo sotva pár hodin. A teď přišel ostrý náraz. To si celou dobu neuvědomovala, do koho se zamilovala? Byl to Ray Clark, copak by s někým, jako je on, mohla prožít pohádkový románek jako vystřižený z románu Rosamunde Pilcher? Tenhle muž už byl zadaný s námořní pěchotou. Sophie byla jen milenka. Možná si to sám neuvědomoval, ale stačilo, že to nyní věděla ona.

„Víš, Rayi, já už tady ale za půl roku taky být nemusím."

„No tak." Stiskl její dlaň pevněji a snažil se jí zadívat do očí. Vždy uhnula pohledem.

„Slib mi, že kvůli námořní pěchotě neopustíš Spojené státy," pronesla po chvíli pevně.

Ať už jí ještě před chvílí sliboval vztah, na tento fakt lhát nedokázal. Na to ztrápené ticho tak byla připravená.

„V pořádku," přikývla po dlouhé minutě tichého mlčení a vstala od stolu. Pustila jeho ruku a prudce se otočila čelem vzad.

Než ji stačil dohnat, už otvírala dveře ven.

„Nechápeš to. Všechno ti vysvětlím." Zaslechla v jeho hlase zoufalství, což jí rozplakalo ještě víc. Otočila se naposledy k němu.

„Já už nechci slyšet nic o SEALu nebo BUD/S," usmála se smutně. „Teď jsem to buď já, nebo námořní pěchota, vyber si."

„To nemůžeš myslet vážně," zavrtěl hlavou a pohlédl na ni, jako by se v ní snad celou dobu mýlil, „myslel jsem, že jsi jiná. Byla jsi tam, viděla jsi to, myslel jsem, že to chápeš."

Měla pocit, že toho chápala až příliš. „Jdi k čertu, Clarku."

Při svém odchodu se ani neohlédla. A nikdo ji ani nezastavil.