Probudila se přesně ve chvíli, kdy jí nějaká neznámá a neuvěřitelně hlučná síla vrazila zvenčí do dveří pokoje. Instinktivně si přitáhla peřinu k bradě a zděšeným pohledem těkala černočernou tmou po místnosti.

Sama byla překvapená, že tak rychle usnula při tom všem, co se jí honilo hlavou. Nyní neměla nejmenší tušení, kolik by mohlo být hodin nebo jak dlouho už spala. Jedno jí ale bylo jasné, večírek s Chloe opustily tak brzy, že bylo jen otázkou času, kdy je někdo přijde vzbudit s tím, že párty ještě neskončila.

Zvědavě krčila čelo při všech těch pomalých a nemotorných zvucích, které se ozývaly od dveří. Skoro jako by se někdo s nulovou motorikou a obrovskou pravděpodobností neúspěchu pokoušel vzít za kliku a otevřít dveře. A když se posléze za dveřmi ozvalo tupé žuchnutí, neváhala vylézt z postele a jít se sama přesvědčit, komu dělá takový problém vejít dovnitř.

Jakmile na chodbu padlo světlo z Isabelina pokoje, zakryl si Finn oči rukama a s bolestivým šklebem se odvrátil

„Finne, co tady děláš?"

Finn se místo odpovědi vratce zvedl na nohy a zapřel se o dřevěné stěny. Když se pak úspěšně vřítil do pokoje, kde si hned na to skopl palec o postel a skončil zase na zemi, zdálo se, že se konečně dostal tam, kam chtěl. A taky bylo vidět, že to byl zatraceně náročný a dobrodružný úkol.

„Přišel jsem na to," zamumlal. „Přišel jsem na to, kde je problém."

Isabela se starostlivě zamračila a pohlédla na společensky znaveného Finna, jak se snaží značně povzbuzen alkoholem formulovat věty. Možná ho neměla nechat se takhle zřídit, očividně mu to moc neprospívalo.

„Měl by sis lehnout a vyspat se," doporučila mu.

Finn však na ni pohlédl a v očích se mu objevily zvláštní jiskřičky. „Ne, teď ne. Zrovna jsem na to přišel."

Isabela s rezignací usedla na svou postel naproti němu a povzdechla si. „Na co jsi přišel?"

Finn tleskl oběma rukama ve vzduchu a usmál se. „Myslím, že jsme vůbec neměli z těch stromů slézat. Měli jsme tam hezky zůstat a být opicema. Hele, a možná jsme vlastně ani neměli na ty stromy lézt, měli jsme zůstat v moři a být korýši." Jeho hlas zněl nadšeně a všechna slova drmolil poměrně rychle, takže musela Isabela napínat uši, aby všechno dobře pochytila. Ačkoliv se jí ale zdálo, že slyšela to, co měla slyšet, neměla nejmenší ponětí, o čem to Finn mluví.

„Měl by sis jít lehnout."

„Ne, ne, ne," přesvědčoval ji. „Mám pravdu. Ono to bylo všechno děsná chyba, tahle evoluce. Člověk vůbec neměl vzniknout, bylo by s tím míň práce a nenaštvalo by to tolik lidí. Já jsem totiž taky naštvanej. Nikdo se mě neptal, jestli chci být člověkem, protože kdyby jo, tak bych chtěl být radši právě tímhle korýšem. Když si to tak vezmeš, jediný, o co se takový korýš stará, je jídlo a rozmnožování, a to by mi úplně stačilo."

Isabela zůstala zticha a mračila se.

„Ale zase myslím, že když už teda jsem člověk, proč bych se nemoh chovat jako korýš," poznamenal Finn. „Ono na tom vlastně stejně nesejde, protože my tu od ničeho jinýho ani nejsme. Myslíš, že tu máme nějakej vyšší význam než korýši? Podle mě ani ne."

Pak váhavě vstal a zvedl do výšky ukazováček, jako by snad byl arcibiskupem na sněmu duchovního představenstva. Když se několikrát zakymácel a snažil se znovu nalézt rovnováhu, posadila ho Isabela raději zpátky na postel. Tam sebou plácl na záda a zahleděl se do stropu.

„Nejsme tu proto, abychom sloužili Ježíšovi a jeho příbuznejm, nejsme tu ani proto, abychom zachránili pandu velkou nebo zabránili tání ledovců. Já myslím, že je vesmíru úplně šumák, jestli vymře nějaká panda nebo se tu všichni utopíme či co."

Isabela se dál starostlivě mračila, když začal Finn vleže rozhazovat rukama a dodávat tak svému kázání na důrazu.

„Co když jsme jako plíseň na chlebu?" cukl sebou najednou, když ho to napadlo. Isabela ještě neviděla člověka, který by v opilosti míval podobné hyperaktivní a zároveň hloubavě filozofické stavy jako Finn. „A teď to nemyslím v tom špatným slova smyslu, protože plíseň je špatná jedině pro nás, ale hádej, jak to má vesmír? Tomu je to úplně jedno. Plíseň není dobrá ani špatná, plíseň je prostě jenom plíseň a žije na různejch věcech jako je třeba starej chleba. A člověk není dobrej ani špatnej, člověk je prostě jenom člověk a žije na různejch věcech jako je třeba zeměkoule. A hádej co vesmír? Vesmíru je to stejně pořád ukradený!"

Isabela si nervózně odkašlala. „Takže bys chtěl být korýšem, abys mohl jen jíst a rozmnožovat se," shrnula to a vydala se k němu, že mu alespoň vyzuje boty a přikryje ho peřinou. Pro dnešek už stačilo.

„Přesně!" vykřikl. „A víš proč? Protože korýš neřeší hovadiny, který jsou všem kromě nás stejně ukradený. Korýš ví, že je jenom korýšem."

Nejprve mu vyzula levou a pak pravou botu. Celou tu dobu na ni mžoural a nejspíš se snažil přijít na to, co to s jeho nohama provádí. Jakmile však vzala do ruky peřinu s tím, že ho zakryje, aby už snad konečně usnul, zprudka se posadil a vytřeštil oči.

„Ty mě chápeš, že jo?" zadoufal. „Chápeš, co tím chci říct."

Isabela nakrčila čelo a přemýšlela, jak by z toho celého vybruslila, aniž by ho nějak ranila. Doopravdy totiž neměla nejmenší tušení, co mu to přeletělo přes nos. A ani jeho slovům nepřikládala žádný velký význam.

„A co tím vším chceš říct, Finne?" zeptala se ho opatrně zatímco přes něj přehazovala peřinu. Přišla si jako její máma, když ukládala ke spánku Maxe.

Finnův výraz však najednou smrtelně zvážněl. „Tím chci říct, že na nějakejch sračkách, co říká tvůj otec, stejně nesejde."

To Isabelu šokovalo. Na chvíli zalapala po dechu, jak jí začalo všechno postupně docházet. Posadila se na okraj postele a zírala na ležícího Finna, kterému po chvíli ticha začínala pomalu ale jistě padat hlava na stranu a udržet oční víčka od sebe se postupem času zdál jako nesplnitelný úkol.

Cítila se být najednou neskutečně naštvaná. Naštvaná na otce, že vůbec kdy na Finna promluvil. Na sebe, že ho do toho všeho zatáhla. A taky na to, že na sobě skoro nedal nic znát. Myslela, že když uviděl své přátele, přišel s nimi zároveň na jiné myšlenky, a přitom, jak se zdálo, mu otcova slova ležela celou dobu v žaludku. A Isabela si nebyla úplně jistá, zda teorie, s jakou právě přišel, mu nějak zvlášť pomůže se přes to přenést.

„Máš pravdu, Finne," řekla podivně nalomeným hlasem.

Finn na ni zpola zachumlaný v peřině unaveně pohlédl a mírně nadzvedl koutky úst. „Jen jsem ti to chtěl říct, víš," pronesl potichu. „Měla bys to vědět, stejně jako já. Měla bys vědět, že vesmíru je úplně ukradený, jestli budeš dělat nějakou podělanou práci pro tvýho otce, nebo budeš leštit latríny na nějaký záchytce pro bezdomovce či co. Všem je to úplně šumák. Tvojí mámě, bráchovi, Sophii, mně. Jestli chceš jít roznášet ty nechutný hot dogy po Manhattanu, tak pro mě za mě běž. Tvůj otec není vesmír, takže nemá právo cokoliv očekávat."

Ačkoliv se tomu všemu bránila, cítila, jak se jí Finnova slova vyrývají do podvědomí. I když byl ten kluk opilý na mol, i když mu šlo sotva rozumět, jak moc rychle mluvil, řekl jí tu nejdůležitější věc, jakou kdy mohla slyšet.

„Myslím, že tě chápu, Finne," pronesla zcela upřímně. Doopravdy mu chtěla povědět, že ji ještě nikdo tak nechápal jako právě on, ale nezdála se jí na to vhodná chvíle. Nebyl tak úplně ve stavu, kdy by tuto skutečnost dokázal zpracovat a soudě podle toho, jak se nezvládal pořádně udržet na nohou, pochybovala, že si tohle vůbec bude pamatovat. Důležité ale bylo, že si to, jak kdysi chtěl být korýšem, bude pamatovat Isabela. Měl totiž pravdu, na ničem doopravdy nezáleželo.

Když ale na ničem nezáleželo, pomyslela si Isabela, pak pravděpodobně nezáleželo ani na Finnovu studiu. Toto zjištění v ní probudilo mírnou paniku, zatřásla s usínajícím Finnem a snažila se neznít příliš naléhavě: „Ale školu chceš dodělat, že ano?"

Zamžoural na ni překvapeným pohledem, jako by dávno zapomněl na to, o čem to ještě před chvílí mluvili.

„Víš, co bych doopravdy chtěl?" zamračil se.

Jeho unavený a smířený tón ji mírně vyděsil. Doufala, že ráno o ničem, hlavně o tom, že se chce pravděpodobně vykašlat na školu, nebude vědět. Jedinou věcí, kterou nehodlala nechat dopustit, bylo jeho přerušení veškerého studia. Věděla, jak se Sophie a všichni snažili ho tam udržet.

Přisedla si k němu blíž a pohladila ho po vlasech. Doopravdy jí teď připomínal Maxe v předškolním věku nebo kteréhokoliv jiného prvňáčka, kterého by ukládala na kutě. „Co bys chtěl?"

Finn držel oči zavřené a přemýšlením krčil čelo. „Chtěl bych jít protestovat proti zvyšování daní pracující sféře společnosti," pověděl. Isabela chvíli čekala, jestli náhodou v nejbližší době nepropukne v řehot a nepřizná, že si z ní tropí jen blázny.

Nedočkala se.

„Proč?"

„Tak si to představ," ujal se vysvětlení. „Představ si, že stojíš v davu stejně nasranejch lidí jako jsi ty sama. V davu, kde neexistují pravidla, kde tě před zákonem chrání několik tisícovek těl. Přesně v tomhle okamžiku tě nezachrání ani nějakej tvůj pitomej titul z univerzity, ani to, čí jsi dcera. Na ničem nesejde, protože je to všem jedno, ledaže bys za ně začala platit daně. Kolem lítaj flašky od vína, toaleťák, vajíčka a s nikým není rozumná řeč. A v tomhle všem stojíš ty, nikomu se nezodpovídáš, nikdo od tebe nic neočekává a nevíš, co se bude dít za hodinu natož pak zítra. A když bude nejhůř, můžeš někoho praštit štokrletem."

Nečekala, že by se dnes mohla tak od srdce zasmát jako právě v tuto chvíli. Nepropukla v hlasitý řehot, ale jakmile Finn spatřil její cukající koutky úst, začínal se usmívat taky. Nebyla si jistá, jestli si vůbec uvědomuje, že se tak vlastně směje jemu, ale to v tu chvíli nevadilo.

Když mu úsměv pomalu začínal opadávat a znovu ho pokoušel spánek, už se ho Isabela na nic neptala. V tichosti seděla vedle něj, dokud svůj boj neprohrál, brada mu nespadla na hruď a oční víčka se definitivně nezavřela.

Potichoučku se zvedla, zhasla lampu a zalezla zpátky do své postele. Slyšela, jak se zezdola ozývá rámus a hlasitá hudba, což doteď vůbec nezaregistrovala. Hluk jí ovšem vůbec nevadil. Byla natolik zabraná do svých myšlenek, že několik minut na to opět úplně zapomněla, že něco takového slyší.

I když v pokoji panovala černočerná tma, že nebylo vidět na krok, svůj šibalský úsměv stejně schovávala pod peřinu. Tak Finn by byl rád členovcem, který jen jí a rozmnožuje se. Představovala si sebe, svého otce a celé lidstvo, které, kdyby byl Finn Mason u moci, by se muselo přesídlit zpět do moře. Představovala si tu mikroskopickou houbu, co kolonizuje chleba, a člověka, co kolonizuje zeměkouli. Představovala si samu sebe, jak roznáší hot dogy po Manhattanu a jak po někom uprostřed bouřlivé demonstrace hází shnilá rajčata. Poprvé také pomyslela na to, jaké by to bylo, sednout prostě do auta, rozjet se plnou rychlostí po Route 66 a zastavit až ve chvíli, kdy dojde benzín nebo upadne kolo.

Ačkoliv to věděla, ale dosud si to nebyla schopna přiznat, měla pouze dvě možnosti: Buď bude poslušnou dcerou a bude dělat to, co má, i za cenu veškerého trápení, které jí složité papírování a nafoukanci z branže způsobovali, nebo se sebere a půjde s Finnem po lidech házet rajčata, stejně jako se Ray raději rozhodl jít válet do písku v Afghánistánu.

Ačkoliv v polovině té myšlenky usnula, někde v hluboko v podvědomí dávno věděla, že chce být korýšem.