Po celou dobu, co se strnulou a ještě mírně vyděšenou chůzi plahočila ven, panovalo v hale hrobové ticho. Cítila na svých zádech upřené pohledy všech přítomných a dokázala jasně cítit to hmatatelné očekávání, že až bude nazpátek procházet tenkými plechovými dveřmi, bude všechno v pořádku a věci se vrátí do starých kolejí.

Bez jakéhokoliv plánu vyšla ven do parného rána, na která si ani po takové době, co tu strávila, nedokázala zvyknout. Pokaždé se jí při vdechnutí toho odporně prašného vzduchu zvedl žaludek a v krku ji začalo škrábat.

Ray Clark stál zády k ní několik metrů od haly uprostřed ničeho, holé pouště, a nastavoval tvář ostrému slunci. Oblak cigaretového kouře, který pomalu upouštěl do vzduchu, Sophii prozradil, že by bylo nejlepší ho teď nechat samotného. Pokaždé, když šel kouřit, potřeboval přemýšlet.

Ztrápeně si povzdechla, protože musela jeho osobní moment narušit a přijít za ním. Pravděpodobně ji musel svým citlivým sluchem zřetelně slyšet, nicméně když se vedle něho postavila, nikterak nezareagoval.

„Tohle je asi první a taky poslední cigareta, kterou mi David dovolí, takže bych si ji rád užil," pověděl po chvíli odměřeně.

Přikývla a zůstala zticha. Měl pravdu, vždycky měl ve všem pravdu.

Dával si na čas. Sophiina rozpálená pokožka pomalu škvařila veškeré svalstvo uvnitř, ale na to teď nebyl prostor. Její prioritou se staly úplně jiné věci.

Když Ray po dlouhých minutách odhodil nedopalek na zem, kde ho vzápětí odvál mírný větřík, stále ještě odmítal na Sophii pohlédnout. „Tvůj kámoš měl k té rvačce důvod, já ne, prostě mě nasral, a to bylo všechno. To jsou vědomé sklony k násilí, takže se dám dohromady, abych nemusel k psychologovi. To je všechno. Už se to nebude opakovat."

„David řekl, že mi tohle máš říct?"

„Jo."

„Dobře," přikývla, ale žádný rozumný závěr z toho neudělala. „Tak jsi mi to řekl."

Pokrčil rameny a přejel pohledem vysoký ostnatý plot, který ohraničoval celý tábor. Přestože se mu Sophie snažila z profilu tváře vyčíst nějaké myšlenky, nedařilo se jí to. Ostatně se jí to nedařilo ani když se mu mohla dívat přimo do očí. Pokud nechtěl, nikdo mu nic z tváře nevyčetl. Na to už si mohla za tu dobu zvyknout.

„Já se omlouvám," řekla posléze. Nemělo smysl to jakkoliv zamlouvat, tohle všechno šlo na její hlavu. Nicméně opravdu pochybovala o tom, že by tím mohla cokoliv odčinit.

„David řekl, že mi tohle máš říct?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „To chci říct sama."

Ray si frustrovaně povzdechl a promnul si obličej v dlaních. Na chvíli dokonce zavřel oči a tvářil se u toho, jako by mu právě někdo šlápl na nohu nebo si přivřel prst do dveří. „Já na tohle prostě nemám."

Než stačila cokoliv odpovědět, strčil si ruce do kapes a otočil se na patě přímo k ní.

Nevím, Sophie," vykřikl skoro, „nevím, co mám dělat, jak se mám chovat, co mám říct. Neumím vést tyhle smrtelně vážné konverzace o svých pocitech a dalších pitomostech, které chtějí všichni neustále slyšet. Nevím, jak naložit s tvou omluvou, ani k čemu přesně ji zařadit. Také se chci omluvit, jen mi to v hlavě zní děsně ploše a k ničemu a nevěřím, že by to mohlo něčemu pomoct."

„Omlouvám se za to, že jsem vtrhla do tvého týmu a dělala problémy," objasnila mu.

Nadzvedl obočí. „Omlouváš se za to, že tě přepadli na ambasádě a málem zabili?"

Sophie si povzdechla. „Chceš vůbec, abych se ti omluvila?"

„Ne, je mi to úplně k ničemu. Chci po tobě, abys mi řekla, jestli se ti v noci dobře spí."

Chtěla mu odseknout, že tady nejsou kvůli jejímu spánku, ale pak si vzpomněla na Davidův rozhněvaný obličej: Tomu klukovi na tobě a tvým traumatickým zážitku fakt záleží, takže se teď sebereš a půjdeš si vyslechnout, co ti chtěl říct!

„Já vím, že je to těžké," pokračoval dál, když se místo odpovědi pod jeho pohledem vyhýbavě zavrtěla. „Máš pocit, že už jsi prošla takovými věcmi, že si nemůžeš dovolit, aby tě něco takového rozházelo. Někdy je lepší s tím přestat bojovat, protože přes ten boj nevidíš, že už jsi dávno prohrála. Já taky bojoval, Sophie, různými způsoby: odtažitostí, alkoholem, cigaretami, rvačkami, hádkami. Stejně jako Finn, musel jsem prohrát i já a najít něco, díky čemu se můžu postavit zase na nohy a jít dál. Finn se mohl spolehnout na rodinu a na svou hlavu, která ho dostala na výšku. A já měl jenom tebe. Byla jsi se mnou, když jsem prohrál, a ještě dlouho potom. A teď tu můžu být pro tebe zase já."

Tolik k tomu, že neuměl mluvit o svých pocitech. Uměl, a to zatraceně moc hezky.

„Mrzí mě, že jsem tě po tom všem tehdy před lety nechal samotnou," sklopil hlavu. „A nejvíc mě mrzí to, že jsi s tím musela bojovat sama a získala přesně to přesvědčení, které jsem kdysi vyznával i já. Totiž že si se vším musím poradit sám. Myslet si to je ale děsná kravina a pokud tě to mám naučit stejně jako jsi to naučila ty mě, pak to za pár rvaček stojí."

Snažila se ubránit nutkání ho obejmout, když sklopil hlavu k zemi a tvářil se nešťastně a z jeho hlasu čišel sentiment plnými proudy.

„Takže se zeptám znovu," řekl, čímž přerušil celý její poblouzněný stav z jeho štěněcího výrazu, „spí se ti v noci dobře?"

Trpělivě vyčkával na její odpověď, i když se Sophie na dlouhou dobu odmlčela. Co mu měla říct? Připadalo jí, že už stejně všechno věděl, že jí viděl až do žaludku. Tak o co mu šlo? Chtěl, aby přiznala, že nemívá dobrý pocit z uzavřených místností? Že má poslední dobou problém se cítit bezpečně? Že i to poslední místo v celém zpropadeném Afghánistánu, které nikoho nezajímalo, mohlo být napadeno? Proč by ji potom nemohli přepadnout i tady, doma, kdekoliv?

Pohlédla mu do očí, jen aby zpozorovala jeho chápavý výraz. „Nechci ničit práci, kterou sis dala s tím, abys mohla dál s tím zážitkem bojovat. Až budeš chtít prohrát a přiznat si, že na některé věci sama nestačíš, jsem tu já, je tu David, Hanna, kdokoliv z týmu."

„David si nepřeje, abychom spolu ještě něco někdy řešili," pověděla upřímně při další vzpomínce na velmi ostrý Davidův monolog.

Ray se prázdně pousmál. „V tomhle případě ho neposlouchej. Můžeš za mnou přijít kdykoliv s čímkoliv. Jen už nesmí být žádné další skandály, v tomto má pravdu."

„Jestli na tebe křičel, pak-."

„Na mě křičelo už spoustu lidí," přerušil ji.

Sophie si povzdechla. Vždycky věděl, co říct. Pokaždé zněl jako moudrá kniha psychologie pro pokročilé a pokaždé zatraceně udeřil přesně tam, kde chtěl.

Co však o Rayovi věděla s jistotou bylo, že pokud na něj někdo šel s křikem, s křikem taky vše oplácel. Možná už jen to byl důvod, proč ji David neposlal přímým letem okamžitě domů s Joshuou. Možná jen s Rayem neuměl správně zacházet. A možná právě to byla příčina uskutečnění tohoto jejich rozhovoru.

„Nechala jsem se tím vším unést," přiznala po chvíli. „Když jsi řekl, že jsem opět tam, kde jsme byli. Věděla jsem, kam tím míříš, že tím samým sis už prošel, jenže já v tu chvíli byla někde jinde."

„Na svatbě," pochopil správně.

„Mrzí mě, co se tam stalo. Já jen...celý ten den jsem nosila svoje růžové brýle, všechno bylo dokonalé jako sen, a když přišla realita, nějak jsem ji nedokázala strávit. Vím, kolik věcí bych už teď udělala jinak, a to mě nejspíš užírá ze všeho nejvíc. A někdy to nezvládnu, to se stalo před hodinou, to je celé. Mrzí mě to, je mi to líto a budu se chovat dospěle, na mou duši."

„Neměl jsem tě nechat odejít," přiznal na oplátku Ray. „Neměl jsem sedět a topit se ve své podělané hrdosti, a přitom nechat odejít to jediné, na čem mi záleželo."

Když zvedla bradu, aby mu mohla pohlédnout do očí, viděla to tam. Tu jistotu, že kdyby k němu teď a tady přistoupila, objala ho a políbila, polibek by jí oplatil. Věděla, že kdyby se ho zeptala, jestli k ní i po těch všech skandálech, které okolo sebe tak hystericky tropila, ještě něco cítí, odpověděl by ano.

Slyšela bušit vlastní srdce, dýchat vlastní plíce a veškerou krev, která jí najednou začala tepat v žilách jako zběsilá. Ocitla se přesně ve stavu, do kterého ji dokázal dostat jen jediný člověk na světě a ten byl teď tady s ní o samotě a propaloval ji tím nejtoužebnějším pohledem, který by nebyla žádná žena schopna unést.

Tady jde o tým. O můj tým, který potřebuje být zatraceně funkční, protože má na starosti globální problémy, o kterých ta tvoje omezená a domýšlivá hlava nemá ani páru.

...a pak ho necháš na pokoji, nebo se sám postarám o to, abys okamžitě letěla domů!

Vzpomínky na Davidova slova do ní udeřily jako kulový blesk. Zatraceně měl pravdu. O co se tady vlastně pokoušela? O další problém, o další průšvih, který si už nemohla dovolit.

Ray ji celou dobu pozorně sledoval, zmerčil změnu v jejím pohledu, ale i nadále zůstával tiše stát a vyčkával.

Ne, musela to Sophie tentokrát utnout hned u startu. „Doufám potom, že můžeme po dnešku zůstat přáteli." Formálně k němu natáhla dlaň.

„Jistě," odpověděl bezbarvým hlasem a ruku přijal.

Když její kůži nadobro opustilo teplo jeho dlaně, cítila, jak se její srdce drolí na miliony malých mrtvých kousíčků. Z jeho pohledu nedokázala nic vyčíst a doufala, že u ní je to taky tak.

Přestože to tolik bolelo, teď už by měli být schopní oba spolupracovat. Cena za to byla ale příliš vysoká. Sophie se cítila jako před infarktem, píchalo ji v hrudi, bolela hlava a chtělo se jí být o samotě, aby mohla pomalu umřít na emocionální vyčerpání.

Pomalu a v tichosti se oba vydali zpátky dovnitř.

Tam na ně u stolu čekal David se založenýma rukama na prsou a staženým obočím. Zbytek týmu se buď rozprchl, nebo si zalezl do svých kotců, kde v tichosti přečkával bouři, která se tady před malou chvílí přehnala.

„Tvůj přítel čeká venku na odvoz na letiště," oznámil Sophii formálně David, „můžeš se s ním jít rozloučit."

V mžiku přikývla a byla ráda, že se od něho může  vzdálit. Od chvíle, co na ni zakřičel, se v jeho přítomnosti musela chovat velice obezřetně. Navíc viděla, jak tázavě hledí na Raye a bylo jí jasné, že ty dva ještě čeká pár slov, u kterých jí nebylo souzeno být. A tak odešla.

Bylo jí na nic, chtělo se jí zůstat o samotě a minimálně pár dní nikoho nevidět. A ačkoliv měla Joshuu velmi ráda, i rozloučení s ním nyní brala spíš jako povinnost.

Stál před hlavním vchodem do haly s obličejem plným náplastí. Oranžová dezinfekce na jeho kůži jen zdůrazňovala veškerá zranění, která utržil, což Sophii jen víc připomnělo, co provedla.

Když ji uviděl, posadil se na jednu z příručních plátěných tašek a pokynul jí, aby si sedla vedle. Beze slov provedla, oč žádal.

„Tohle se nemělo stát," zabručel, „teď tu budeš na všechno sama."

„Zvládnu to."

„O tvé práci nepochybuju," zasmál se, načež hned zase smrtelně zvážněl, „jen mám strach, abys neudělala tu samou chybu jako tehdy. Aby ses do toho kreténa zase nezamilovala."

Sophiino obočí vyjelo vyčítavě nahoru. „To snad nemyslíš vážně. Zvládnu to tady, neboj." Uvnitř se však propadala hanbou. Už se totiž tak dávno stalo. Znovu v tom byla až po uši.

„Než mi došlo, co mi dojít mělo, stihl jsem ho poznat. Vy dva zvládnete spoustu věcí, ale ne sami sebe. Já myslím, že mě nezmlátil proto, že jsem mu vrazil první. Já to měl vlastně už spočítáno v době, kdy viděl, že se o tebe starám."

„To jsou milé konspirační teorie, ale ne," zamítla jeho myšlenku. „Mohli bychom se prosím bavit o něčem jiném?"

Pokrčil rameny. Stejně na něm šlo poznat, že má na věci svůj názor. „Nikdy se mnou nemluvil. Pořád jsem si říkal, proč se tomu tak vyhýbá. Dokázal mě zdvořile pozdravit, ale tím to končilo. Věděl jsem, že je to dobrej chlap, a tak jsem to prostě přecházel. Proč jsi mi o tom neřekla dřív?"

Teď bylo na Sophii, aby pokrčila rameny. Co mu na to měla odpovědět? Že chtěla zabránit tomu, co se právě stalo a co bylo příčinou jeho odletu domů?

„Ten parchant mi tehdy v nemocnici řekl, že jste spolu chodili do školy, že stejně jako ty studoval ve Washingtonu," smál se jedovatě Joshua. „Už tehdy mi to mělo dojít."

„Tak úplně ti nelhal," opravila ho, „studoval ve Washingotnu, jen ne se mnou."

„To muselo být pro něj děsný překvápko, když tě tahal z ambasády."

Sophiin výraz náhle ztvrdl. Skoro už zapomněla, že u toho Ray byl. Že to všechno, co se jí stalo, viděl. Představila si, jak bledý musel být a jaká hrůza mu panovala v očích. Protože takhle by reagovala Sophie, kdyby v podobném stavu našla jeho. A na vrchol toho všeho by se pravděpodobně rozbrečela nebo se zhroutila, jenže tyhle věci Ray nedělá, on je raději dusí v sobě, načež to pak někdo nehezky schytá.

„Už se o tom nebavme," rozhodla a objala Joshuu okolo ramen. „Budeme si telefonovat, kdykoliv to bude možné, dobře?"

Joshua mírně zakroutil rty. Velice nerad opouštěl tuto debatu, ale Sophie měla veškerých rvaček a průšvihů dnes už dost.

Cítila se malinko špatně, že ji Joshuův odjezd nemrzí tak, jak by měl. Zasloužil si volno a navíc tu nebude mezi ním a Rayem vznikat další dusno. Ještě když nevěděl, co je Ray Clark zač, trnula Sophie pokaždé, co na sebe navzájem pohlédli nebo se zdržovali v blízkosti toho druhého. Vlastně si teď mohla konečně po dlouhé době oddechnout.

„Snad tady budete brzo hotoví," zadoufal Joshua a pomalu se postavil. Sophie ho vzápětí následovala, když poznala, že je to znamení, že už bude muset jít. Vřele ho objala, a ještě jednou mu za všechno poděkovala. Přece jen bez něho by byla úplně ztracená.

„Šťastnou cestu," popřála mu narychlo, když se odněkud přiřítilo jedno z vojenských Humvee a Joshua na zadní sedadlo hodil svá zavazadla.

Ještě se naposled otočil a zahleděl se jí s úsměvem do očí. „Hlavně tady nic beze mě nezblbni."

„Rozkaz, šéfe," snažila se odlehčit situaci, ale uvnitř zela prázdnotou. Opravdu odjíždí. Už napořád. Existovala minimální šance, že je v budoucnu přiřadí na stejné stanoviště nebo minimálně někde poblíž.

Naposled mu skočila okolo krku. „Budeš mi strašně moc chybět."

„Ty mě taky, zlato," přiznal a objal ji nazpátek.

Když už byla Sophie rozhodnutá, že ho nepustí a on ji bude muset odnést s sebou domů, jeho stisk náhle ztuhnul a Joshua se celý napjal. „Dobře, to stačí."

S překvapením se od něho odtáhla a zamračila se. Viděla mu ten nebezpečný lesk v očích, když hleděl kamsi za ni. Ani se nemusela otáčet, aby si domyslela, kdo tam asi stojí.

„Jednou mi vzlykne do telefonu a ani tvoje pěsti už ti nepomůžou," prskl jedovatým tónem Joshua, než nasedl do auta a s bouchnutím za sebou práskl dveřmi.

Auto se pomalu rozjelo pryč od haly a Sophie už stačila jen v rychlosti zamávat, než zahnulo za první stan a zmizelo jí nadobro z očí. Stejně jako Joshua.

Když se otočila k Rayovi, který stál ramenem opřený o rám hlavních dveří, nešlo z jeho výrazu opět nic vyčíst. Nic neřekl dokonce i když Sophie chvíli v tichosti vyčkávala, co po ní bude chtít tentokrát. Zeptat se znovu, jak se jí spí? Co jí? Co pije? Už ji ta jejich neustála starostlivost postupně vytáčela do ruda.

Dlouhé a trapné ticho, kdy si ji jen prostě prohlížel přerušila tím, že se rozhodla odejít zpět dovnitř kde měla spoustu práce, která se sama neudělá.

„Mrzí mě, že musel odjet," pověděl upřímně, když ho ve dveřích míjela.

Rozhodla se mlčet.

***

Do postele se dostala opravdu pozdě večer. Někdy v jedenáct v noci se rozloučila s Hannou, která jí věnovala unavený úsměv osvícený světlem z monitoru počítače v jinak naprosté tmě haly. Celý tým už spal, nebo se minimálně tiše ve svých kotcích dívali na filmy.

„Dobrou noc," popřála jí, když zavírala notebook a dlouze si zívla. „Už se na to vůbec nedokážu soustředit."

„V pořádku," chápala ji. „Byl to náročný den."

Když odcházela, Hanniny prsty stále něco usilovně bušily do klávesnice. Sophie předpokládala, že sestavuje další taktický plán nebo kdoví co ještě. Na dokumenty, které měla rozložené okolo sebe, už dávno neviděla, přesto však vytrvale k papírům utopeným v temnotě těkala pohledem. Sophie by klidně přísahala, že ta ženská má kromě neúnavného pracovního nasazení také dar nočního vidění a občas trochu telepatie.

Davidovy malé lži se ale naštěstí nedovtípila. I on uměl tahat za nitky, když chtěl. V poledne zaslechla Chada, jak se se Scottem baví o tom, že snad Hanně nakukal, že Joshuu převeleli jinam. Naštěstí byl Joshua Hanně poměrně ukradený, takže se po pravdivosti té informace nijak dál nepídila.

Když ulehla vyčerpaná do své závěsné sítě, pocítila po celém dlouhém dni teprve teď onu samotu, které se tolik hodin vyhýbala prací. Prošla a zanalyzovala takové množství dokumentů, které by jí jinak zabralo dva celé dny. S takovým tempem se z ní stane stejný workoholik jako Hanna, a to přes veškerou úctu a respekt, který k ní chovala, nechtěla.

Už víc tu nebyl Joshua, s kým se mohla pobavit. Rayovi se raději snažila vyhnout, Davidovi tím tuplem a ostatní kluci se přes den potulovali venku, cvičili a běhali. A tak jí nezbylo nic jiného, než tu samotu zahnat za pracovní stolem s Hannou a Nielsem.

Jenže nemohla pracovat dvacet čtyři hodin v kuse a její organismus spánek vyžadoval. Proto teď velmi zmateně těkala pohledem ve tmě, když žádné sladké nevědomí nepřicházelo. Všude vládlo hrobové ticho, vedlejší kotec, kde obvykle slyšela chrápat Joshuu, také zel prázdnotou. Byla tu sama. Uprostřed tmy ve válečné zóně v obyčejné houpací síti. A tentokrát ji od světa nedělila zeď a dveře, ale jen chabá plachta a pletivo. Ty by se daly prostřílet jedna báseň pomyslela si hořce.

Přestože se sama sobě uvnitř vysmívala, jak směšně se chová, její oči i tak obezřetně sledovaly své okolí. Každý hloupý stín se v její mysli ihned přetransformoval v mužskou siluetu se zbraní v ruce.

Přepadli úplně zbytečnou ambasádu v Džalálábádu, proč by se nemohli vrhnout taky na tenhle vojenský tábor? Představila si, jak by asi v televizi jen horko těžko přiznávali, že se nepříteli podařilo vybombardovat vojenské ležení obývané několika pluky, taktickým velením a tajnou speciální jednotkou Sealů. Tím by si Talibán připsal na účet daleko víc než hloupou ambasádou.

S přesvědčením, že je přepadnou a ona dneska zemře, se překulila na bok. Nic se tím nezměnilo. Tma i ticho zůstávaly stejné. Stejně jako předtím, ani teď nemohla vědět, co se děje o pět metrů dál. Na druhém konci haly mohla být teď klidně Hanna dávno mrtvá, přece jen i Eddieho Cringela zabili naprosto tiše a bez povšimnutí. A mohlo být jen otázkou času, kdy k ní někdo vtrhne a prostřílí její síť.

Přemýšlela, jestli si tyto vtíravé myšlenky doveze i s sebou domů. Přece i tam ji mohli zabít. Mohli ji dostat všude. Nikde nebylo doopravdy bezpečno.

Cítila, jak jí po čele pomalu stékal pot. Bylo jí zatracené horko a to tu ležela bez přikrývky uprostřed chladné afghánské noci.

Připadalo jí, že od rozhovoru s Rayem myslí na podobné věci daleko intenzivněji.

Zatnula pěsti a zakázala si bloudit očima ke vchodu kotce. Nikdo tam nebyl a nikdo se k ní ani nehodlal vkrást. Byla tu jen ona sama se svým strachem. Udělala by nyní cokoliv slyšet alespoň na chvilku Joshuovo chrápání nebo brumlání ze spaní. Přát si mohla, co chtěla, nicméně to ticho stále přetrvávalo.

Ještě nikdy na světě se necítila tak sama, tak zranitelně a slabě.

Křečovitě sevřela oči a čekala na spánek. Ten se jí však stále nedostával. Myšlenky se jí neustále točily v nekonečném kruhu. Ticho. Samota. Stíny. Smrt. Strach. Takto měly vypadat všechny noci po zbytek jejího života? Prudce zalapala po dechu.

Aniž by nad svou činností hlouběji přemýšlela, vyskočila ze sítě a ve vlněných ponožkách se neslyšně vydala k otevírání. Nezapomněla se pečlivě rozhlédnout a zaposlouchat se do ticha, než je doopravdy otevřela.

Na druhé straně haly zahlédla Hannin počítačem osvíceným obličej, který se soustředěně mračil nad svou prací. Je naživu, pomyslela si úlevně Sophie a cítila, jak jí spadl obrovský kámen ze srdce.

Tiše docupitala až k otvírání jednoho ze sousedních kotců. Jakmile však vzala za chladnou kovovou kliku, ozvalo se zevnitř tiché zavrčení. Zděšeně sebou trhla.

„Ššššt," zaslechla zevnitř rozespalý hlas. „Lehni."

Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř. Vzápětí následovalo rozsvícení slabé led lampy a Sophie pohlédla do vůbec ne tak překvapeného Rayova obličeje. „V pořádku?" zeptal se klidně, jako by její návštěvu už dávno očekával.

„Jo," zablekotala Sophie a obezřetně si prohlédla Jolii, která na ni stejně obezřetně hleděla ze svého pelíšku u nohou Rayovy staré palandy.

„Vždyť brečíš," namítl.

Překvapeně si protřela oční víčka a opravdu ji na hřbetu ruky zastudily slzy.

„Lekla jsem se," odpověděla instinktivně. Vlastně ani v tu chvíli nevěděla, co tu přesně dělá a proč si tak vymýšlí. Najednou tu bylo zase to její staré hloupé já, co se snažilo před Rayem Clarkem vypadat jako největší drsňák světa.

Nic na to neřekl, jen se posadil na palandu a zkoumavě si jí prohlížel.

Dlouhou dobu setrvávali oba v tichosti, které po několika minutách přerušila Jolie tím, že se zvedla do sedu a zvědavě natočila hlavu, čímž přiměla Sophii znovu mírně nadskočit leknutím.

Ray si povzdechl a výraz v jeho obličeji najednou zjihl. Díval se na ni s něžností a obrovskou lítostí. Vrásky nad obočím se mu starostí svraštily. Byl to přesně ten výraz, který udělal dříve toho dne, a díky kterému Sophie věděla, že mu na ní stále záleží. Byl to ten výraz, který odboural veškeré pochybnosti o tom, že by snad někdy existovalo něco, co by mu nemohla říct a s čím by jí nepomohl. Vzpomněla si na to, co jí to ráno řekl.

„Asi jsem prohrála," přiznala.

„Pojď sem," vyzval ji a natáhl k ní dlaň, kterou bez váhání přijala.

Všechno se událo velmi rychle, najednou mu seděla v klíně, tiskla se k jeho hrudníku a v obklopena jeho pažemi cítila teplý dech ve svých vlasech. Po dlouhé době si mohla oddechnout. Teď už se jí nemohlo nic stát a nestalo to nic víc, než jedno upřímné objetí.

Několik dlouhých minut na to pokojně usnula na Rayově extrémně nepohodlné palandě s obličejem zabořeným v jeho hrudi a obmotaná pevnými pažemi, které by nedokázaly prostřílet ani kulky ráže dvacet.