Cestou z nemocnice jí nedal jedinou možnost se vysmeknout. Pevně svíral její tenké zápěstí a razil si cestu ven. Sophie ze samé apatie způsobené tím vším, co se tak rychle a náhle stalo, ani neměla sílu se bránit. Znamenalo to, že Finna už neuvidí? Prostě jen tak? A Ray Clark tuto skutečnost pokorně příjme? Prostě jen tak?

„Co to děláš?" škubla ostře rukou před bránou nemocnice. Několik kolemjdoucích se na oba zadívalo s nadzdviženým obočím. Ostatně stále na sobě měli velice podivnou směsici oblečení. Sophie ještě zabírala Carlovo o dvě velikosti větší tričko a kalhoty a Ray ani neměl tu možnost se ze svého oblečení od večírku jeho rodičů vůbec převléct. Jeho bílá košile postrádala několik knoflíků, na některých místech zažloutlá od potu a pod límečkem zůstaly stopy několika kapek krve po autonehodě. Oběma se pod očima rýsovaly fialové kruhy, byli špinaví a uštvaní jako stádo lovené zvěře.

Před branou, jež byla jediným východem z nemocnice jinak obklopené kamennou zdí, se z malé plechové buňky pomalu vyloudal vrátný, aby se přesvědčil, zda je vše v pořádku. Tiše stál u malých dvířek a pozoroval dvojici. Sophie zmerčila, jak po něm Ray pohotově loupl pohledem, jako by snad šlo o další smrtelnou hrozbu.

„Carl měl pravdu," pověděl, „tady už tomu nijak nepomůžeme. Spíš naopak."

Dlouhou dobu oba mlčeli a Sophie se snažila přijít na to, jestli to myslel opravdu vážně.

„Strašně mě bolí hlava," zašeptala po chvíli a přivřela oči.

„Už jsme jim toho způsobili dost," držel se Ray stále svého tématu, „Carl potřebuje být sám."

„Jak to můžeš vědět?"

„Kdybych neodešel teď, neodešel bych už nikdy," neodpověděl na otázku, „a ty taky ne. Až bude Finn připravený nás vidět, pak se s námi uvidí."

Na to neměla odpověď. Snažila se vymyslet jakýkoliv rozumný argument, kterým by jeho i sebe samu přesvědčila, aby se vrátili. Někde hluboce uvnitř si však odmítala připustit, že má Ray pravdu. Možná je někdy tou nejstatečnější věcí si jen dokázat přiznat, kdy váš boj skončil. I přesto všechno nemohla zapomenout na všechny události posledních dnů.

Své spolubydlící Caroline pověděla, že jde jen pozdravit přátele na letiště a ujistit se, že jsou všichni v pořádku. Kdoví co si musela myslet, když se Sophie už dvě noci neukázala na kolejích. Jediné štěstí byla flegmatičnost její kamarádky, která se naštěstí nerozhodla podávat žádné oznámení o nezvěstnosti a jako obvykle věřila, že se věci vyřeší samy a není třeba dělat ukvapené závěry. Sophie přece přežila Irák, cestu na letiště snad už zvládne, jako by slyšela Caroline v duchu. Občas si přála, aby stejnou flegmatičnost dokázala produkovat i ona sama. V poslední době totiž zjišťovala, jak moc je taková vlastnost dobrá. Bohužel Sophie byla všechno možné jen ne flegmatik. Emoce se v ní bouřily v prudkých vlnách, v jednu chvíli chtěla křičet, v druhou se jen schoulit do klubíčka a zapomenout na svět a občas měla taky neskutečnou chuť do něčeho praštit. Přesto ve všech těchto náladách a rozpoloženích se stále snažila přijít na jeden jediný důvod, proč by Finna neměla opouštět a čím by mu mohla právě ona a nikdo jiný pomoct. Přemýšlela dál i po tom, co ji Ray opatrně vzal okolo ramen a vyvedl z nemocnice. Přemýšlela na vlakovém nástupišti, kde ji dovedl, a přemýšlela dokonce i když usedli dovnitř a krajina se začala pomalu míhat za okny. Přemýšlela při přestupu na autobus do Washingtonu a na městské metro. Přemýšlela i když vystoupili na konečné stanici zelené linky Branch Avenue.

Z mírného otupění ji vytrhla až tma, která se mezitím, co cestovali podzemím, rozprostřela nad městem. Kolik mohlo být hodin? Sedm či osm večer? Od opuštění nemocnice nepromluvila ani jednou a stejně tak ani Ray. Sophie měla pocit, že stejně jako ona potřeboval přemýšlet, jen, a v tom byl mezi nimi největší rozdíl, při tom dokázal prakticky fungovat a nebýt jeho, stála by teď ještě před vrátnicí nemocnice a hleděla do prázdna.

„Vím, že jsem tě k tomu pořád nutila," promluvila konečně u východu z podzemky, „ale nemusíš to dělat, pokud se na to necítíš."

Zahleděla se na Raye, který naopak věnoval pozornost okolnímu ruchu velkoměsta. Míjela je spousta lidí, automobilů a bicyklů. Tady šel život prostě dál, a to oba potřebovali právě teď ze všeho nejvíc: jít dál.

„Chci jít na svatbu své sestry," prohlásil pevně, „ve tvém doprovodu."

Sophie na moment ucítila nutkavou potřebu se začít pídit po zdroji Rayovy náhlé změny názoru, ale přemohlo ji dojetí, když ji galantně nastavil rámě a pohlédl jí do očí. Vyhrnula si Carlovu špinavou mikinu a s elegancí se do něj zavěsila. Přes všechny věci, které se děly, přes všechno vytahané oblečení, které na sobě měla, nedokázala zabránit tomu pocitu prostého dívčího štěstí.

V této štěstím naplněné růžové bublině, kterou si okolo sebe pomyslně vytvořila, dokázala po Rayově boku dojít až přímo do nádherné čtvrti, kde Clarkovi bydleli. Těsně před zatáčkou, která je dělila od výhledu na jejich dům, se ale Ray zastavil. Bublina praskla a Sophie se najednou ocitla zpátky v kruté realitě.

„Přece jen nemyslím, že je vhodné, abych šla s tebou," zapochybovala nahlas.

„Já pozvánku dostal a počítat by měli i s mým doprovodem," řekl bez okolků a pohlédl na ni, „a já vedle sebe nikoho jiného nechci, s tím se bude můj otec muset smířit."

Teprve teď si Sophie vzpomněla na nepříznivou reakci pana Clarka, když se mezi ně připletla, aby se uvítací večírek náhle neproměnil na bitevní zónu. Mimoděk si pomyslela, že ona sama bude asi to nejmenší, co bude pan Clark muset překousnout. Stále tu totiž ještě byla ta věc s rozmláceným mercedesem.

Sophie ho místo odpovědi jen tiše objala. Ray Clark, jak se za tu krátkou chvíli, co ho znala, naučila, nevyjadřoval lásku slovy jako: „Miluju tě, lásko," ani nezapaloval svíčky ve vaně, natož pak kupoval bonboniéry ve tvaru srdce. Já vedle sebe nikoho jiného nechci, to bylo pro Raye Clarka snad vrcholem vyznání sympatií, které kdy mohla od něj čekat. Nebýt blížící se návštěvy hrůzostrašného domu Clarků, znovu by se nechala obalit svou růžovou bublinou.

„Proč ses najednou rozhodl to pozvání přijmout?" zeptala se ho na otázku, která jí někde v pozadí mysli neustále hlodala.

S čelem opřeným o jeho hruď mírně pocítila, jak pokrčil rameny. Dlouhou chvíli mlčel.

„Hodně se toho stalo," pověděl pak tiše. Poznala, že sklopil hlavu, protože jeho dech náhle ucítila ve svých vlasech. „A po celou tu dobu, co jsem se brodil v problémech jsi tu byla ty a snažila se mě neúnavně vytáhnout. Finn měl bratra, prarodiče, ale já neměl nikoho kromě tebe. Holka, která mě zná všeho všudy měsíc, dokázala tahat za celou moji rodinu, kterou jsem si nechal proklouznout mezi prsty. Nemůžu žít jen z námořní pěchoty, to jsem si díky tobě uvědomil. Kéž by to bylo jednodušší."

Když mu překvapeně a zároveň dojatě pohlédla do očí, viděla v nich stejnou něhu, jakou dokázal věnovat jen těm nejbližším lidem jako byl Finn, Max nebo Isabela. Nechtěla si však zatím přiznat, že oproti ostatním na ni takto pohlížel stokrát intenzivněji.

„Asi tě zatraceně miluju, Arizono," zasmál se pro sebe.

Přestože se s odstupem času za své myšlenky upřímně styděla, v tomto okamžiku dokázala zapomenout na Finna, na Carla, na Lucase i na všechny problémy, které je čekaly za zatáčkou. Byla prostě a jen šťastná. Tak šťastná, jak jen zamilovaná holka může být.

Popadla Raye vší silou za košili, aby si ho přitáhla k sobě, a troufale přitiskla své rty na ty jeho. Teď už se o něj nehodlala dělit a nehodlala si ani přiznat, že by patřil někomu jinému. Byl celý jen a jen její. V duchu poslala Jessicu i s tou její proklatou dokonalostí do háje.

Nevypadal, že by ho její chování nějak zarazilo či snad naštvalo. Jejímu majetnickému počínání odpověděl stejnou stranou mince a prudce jí jednou rukou za pas přirazil k sobě a druhou vjel do hustých špinavých vlasů.

Sophie pociťovala jeho pevně stavěnou postavu každým kouskem svého těla. Už jen pomyšlení na to, že by se svým vzhledem a inteligencí mohl mít okolo prstu omotanou hned stovku žen, a on se právě tady a teď rozhodl jen pro ni, ji přivádělo do stavu podobnému účinkům extáze.

„Rayi," zarazila se najednou Sophie a znepokojeně mu pohlédla do očí, „kdy je vlastně ta svatba?"

„Zítra," odpověděl nevzrušeně.

„Cože?!!" vyjekla zděšením a prudce od něj odstoupila.

Začal se smát. Nejprve to byl jen nepatrný tichý úsměv, který se však posléze postupně měnil na poměrně hlasitý a pobavený smích. Protože se Ray smál poslední dobou opravdu výjimečně, spíš skoro vůbec, stal se pro Sophii jeho smích neskutečně nakažlivý. Tak nakažlivý, že se mu nedokázala ubránit.

„Nechtěl jsi jít do půjčovny šatů?"

„Už nechci," pokrčil rameny, „nějak to vyřešíme."

„Nemůžu si od vás neustále půjčovat šaty a nevracet je," namítla Sophie při vzpomínce na vypůjčené šaty na uvítací Rayovu oslavu, které tak nějak zůstaly u Carla v pokoji. To ostatně nebylo stále nic oproti tomu, že Washington opustili v autě a nyní se vraceli bez něho. Rozhodně netoužila po tom odolávat rozčíleným pohledům pana Clarka, ale Raye by v tom nenechala.

Pomalu se rozešli směrem k jejich domu. Když však pozemek spatřili, oběma překvapením spadla čelist. Celý dům byl jako v zimě ověšený bílými dekorativními světélky, několik zahradníků také dodělávalo výzdobu v podobě zdobené, do bíla laděné brány z vrbového proutí. Všechna auta před domem již byla připravená na zítřejší velký den bílými stuhami a květinami na kapotě a v oknech. Sophie musela uznat, že to vypadalo překrásně. A také začínala být z toho všeho nervózní. Přece se tu nemůže zase jen tak vetřít. Nebylo to zdvořilé a už vůbec ne po té dramatické scéně, při které dům minule opustila. Snažila se potlačit svíravý pocit v žaludku a společně s Rayem pokračovat v cestě.

V momentě, kdy procházeli zdobenou branou, která byla na zítřejší den jistě připravena pro ženicha a nevěstu, už se Sophie necítila vůbec ale vůbec dobře. Znovu se setkávala s pocitem, jaký v ní vyvolávala poslední návštěva tohoto domu; neměla by tu být, nepatři sem, není vítána. Pohlédla po očku na Raye, kterému ve tváři hrál tvrdý a neprůstřelný výraz, s jakým se setkávala, když se v Iráku chystali naběhnout do nějaké opravdu prekérní situace.

„Co budeme dělat s tím autem?" zašeptala mu těsně před dveřmi domu.

„Nic," pokrčil rameny, „pak pro něj pošlu odtahovku."

„Já vím, ale co budeme dělat teď? Odjeli jsme v autě a teď jsme pěšky, v tomhle oblečení a ty máš roztržené čelo! Co chceš říct tátovi?"

„Nic," odpověděl znovu, „to auto bylo moje a zbytek není jeho starost."

Tento krátký rozhovor Sophii vůbec na náladě nepřidal. Už teď si v hlavě přehrávala všechny možné scénáře po tom, co vejdou dveřmi dovnitř, a ani jeden z nich nekončil jinak než katastrofou.

„Bůh nás chraň," prohodila mimoděk, „to bude něco." Vedle sebe zaslechla jen Rayovo tiché uchechtnutí.

Poté zazvonil na zvonek.

Dlouhou dobu se nic nedělo, než konečně zachrastil klíč v kovovém zámku. Dveře se pootevřely jen na malou škvíru, z níž se na dvojici zespodu dívalo jedno modré oko.

„Maxi, my nejsme cizí," prohodil Ray a ze své výšky shlížel na bratra, „nám můžeš otevřít."

Zevnitř se ozval dětský smích, oko ze škvíry zmizelo a dveře se otevřely dokořán. Sophie se vydala za Rayem do domu.

„Ty jsi sám doma?" podivil se Maxův starší bratr a překvapeně se rozhlížel po prázdné místnosti.

Max, který mezitím stačil docupitat k obrovské pohovce a vylézt si na její opěradlo, se na dvojici se smíchem zahleděl.

„Co jste dělali?" zubil se.

Sophie, přestože se na tuto otázku z úst kohokoliv z Clarků opravdu netěšila, najednou zjistila, že Maxovi by celý příběh bez potíží pověděla, přestože by ještě nebyl schopen jej pochopit. Rayův mladší bratr totiž ještě netrpěl předsudky jako dospěli lidé, ani nepociťoval potřebu cokoliv hodnotit. Prostě byl jen zvědavý.

„Bojovali jsme s obrovskou příšerou z démonické říše Khai-nu," prohodil bezmyšlenkovitě Ray, přičemž se obezřetně rozhlížel okolo sebe. Bylo zvláštní, že se ve vlastním domě choval jako v nebezpečných ulicích Iráku.

„A ta vám sežrala auto?" smál se dál Max.

Sophie se neudržela a tiše se zasmála. Malý Max dokázal vnést do všech chmurných myšlenek ohledně Rayovy autonehody trochu veselého světla.

„Opravdu jsi sám doma?" zeptal se ho znovu bratr.

„Všichni připravují kostel," pokrčil rameny Max, „já radši ráno předstíral, že ještě spím, a tak mě nechali doma. Nemám rád kostely, je tam vždycky děsná zima."

Co by asi tak dělali, kdyby se Max rozhodl jet připravovat zítřejší den s rodinou a oni by natrefili na prázdný, zamčený dům? Stáli by venku a potupně čekali, až se někdo objeví? Nad tou představou se Sophie radši nechtěla dál pozastavovat, jinak by se propadla hanbou do země. Byla by to jen další úrodná půda na útočné narážky pana Clarka.

„Možná by bylo lepší se převléct," usoudil po chvíli Ray, „než se všichni vrátí."

***

Isabelin hlas uslyšeli ze dveří jako první. Sophii zněl utahaně ale přesto stále šťastně a natěšeně. Chápala to. Přípravy na svatbu musely být náročné a vyčerpávající, ale ani to nedokázalo zabránit čirému dívčímu štěstí. Zítra to bude její den, jen a jen její.

Jakmile se jí však v zorném poli objevil starší bratr sedící ve své staré volné mikině a teplácích pohodlně na sedačce, všechna únava se z jejího hlasu naprosto vypařila. „Rayi!" vypískla štěstím a rozběhla se přímo do jeho náruče.

Sophie se jim od barové židle snažila nechávat soukromí a moc na jejich přivítání nezírat. Přesto všechno však nedokázala zabránit očím, aby neulpívaly na Rayově spokojeném úsměvu, když objímal svou mladší sestru. Všimla si, že od minula se v jeho chování cosi změnilo. Objímal Isabelu déle, načež se na její tváři objevil mírně překvapený výraz. Ray se po chvíli přestal smát úplně a jen v tichosti stál a svou sestru objímal.

Stejně překvapený zůstal i Isabelin snoubenec a paní Clarková, když se objevili v místnosti. Jediná Sophie věděla, která bije. Za všechno mohlo to emocionální vypětí, které poslední měsíce, především však dny, kterými to vrcholilo, prožíval a musel čelit téměř sám. Teď už Sophie věděla, že to celé, co se mu snažila vtlouct do hlavy, konečně pochopil. Že rodinu potřebuje stejně jako oni jeho.

„Co tady děláš?" smála se štěstím Isabela a mírně se zamračila, když přejela prsty po rozbitém čele.

„To nic není," odbyl její nevyřčenou otázku ohledně zranění a věnoval se otázce již vyřčené: "Dostal jsem přece pozvánku, ne?"

Ještě jednou ho pořádně objala, a pak přenechala místo i paní Clarkové, která na vysokých podpatcích posléze také docupitala k synovi.

„Všichni jsme rádi, že jsi tady. I táta bude," ujistila ho.

Na to Ray nijak nereagoval a ani Sophie nedokázala určit, co si o tom všem stále myslí. Byla si však jistá, že ho otec tentokrát nedostane. Jedinou věcí, kvůli které tu byl, zůstávala Isabela, to ostatní mu bylo ukradené.

A zatímco se u pohovky odehrávalo srdceryvné přivítání, mohla si Sophie pozorně prohlédnout Isabelina nastávajícího. Dokonce si z pozvánky, kterou jí dal Ray přečíst tehdy na parkovišti, pamatovala jeho jméno. Frederick, zkráceně možná Fred. Měl na sobě obyčejnou modrou košili a černé kalhoty, čímž k Isabelině jednoduchému světlému tričku příjemně ladil. Rozhodně se ani jeden nemohli vyrovnat paní Clarkové v úzké sukni a dámském kabátku. Ještě hůř vedle ní vypadal Ray ve své staré mikině a teplácích.

„Sophie," vypískla najednou Isabela překvapeně i její jméno, když si všimla její tiché maličkosti u baru, kde pečlivě odpovídala na všechny emaily ze školy. Svůj notebook a ostatní věci samozřejmě nechala ve svém autě, které však naštěstí zůstalo těch pár dnů stát na svém místě tam, kde ho postavila.

Od Isabely se také dočkala přátelského objetí a také od ní se nakazila tou dobrou náladou, která se na ni v tu chvíli ihned nalepila.

„Děkuju," zašeptala jí do ucha nastávající nevěsta a odtáhla se od ní, aby jí mohla věnovat hluboký a vážný pohled, „že jsi ho přivedla zpátky."

Na to Sophie jen nevinně pokrčila rameny. „Doopravdy tady on dotáhl mě," přiznala tiše a rychlým pohledem se přesvědčila, že si jich Ray nevšímá, „je tady hlavně kvůli tobě a Maxovi. Nahlas to neřekne, ale po několika událostech posledních dní si myslím, že si to uvědomil. Moc pro něj znamenáte. A někde v hloubi duše je rád, že uvidí také svoje rodiče, ale tohle mu ještě chvilku potrvá, než si uvědomí. Myslím, že chápe, co se pro něj snaží dělat, jen potřebuje na chvíli trochu zchladit hlavu. Bylo toho vážně moc."

Isabela se zatvářila velice starostlivě a pohlédla na bratra, který se nyní kamarádsky plácal po zádech s Fredem. „Co se stalo?"

„Určitě ti to bude chtít říct sám. Někdy," slíbila Sophie, „Jen to bude chtít čas."

Na Isabele šlo jasně vidět, že by ty informace ze Sophie nejraději vytáhla hned teď, ale také hodlala respektovat její rozhodnutí. Pokud by měla tyto věci slyšet od Raye, pak je od nikoho jiného taky neuslyší.

„Skoro jako bys mu spadla z nebe," pousmála se po chvíli Isabela, „co by bez tebe dělal?"

„Co bych já dělala bez něj?" opáčila Sophie a vrátila jí vstřícný úsměv nazpět.

To Rayova sestra byla darem z nebes. Do dne, kdy ji potkala, by Sophie nevěřila, že někde v Americe stále existuje někdo tak milý, hodný a nevinný. Ať už byl Fred kdokoliv, kdyby této osůbce, jakou byla Isabela, hodlal zlomit srdce, Sophie by mu s radostí přelámala všechny končetiny. O zbytek by se nepochybně postaral Ray.

„Můžu ti na zítra půjčit šaty, jestli chceš," nabídla jí po chvíli Isabela.

„To ne, děkuji," odmítla pohotově Sophie. Překvapená její nabídkou se nervózně pousmála. Ray sice říkal, že chce, aby zůstala, nicméně ona měla svůj plán. „Chtěla jsem jen počkat, až přijedete domů, aby Ray nezazmatkoval a nerozhodl se opět zmizet. Jen pro jistotu. Nebo kdyby tu narazil na otce. Nicméně ve Washingtonu ještě semestr studuju, ráda bych se tu také porozhlédla po nějaké práci. Tak kdybys měla chuť na kávu, znám pár dobrých podniků."

Isabelin dojatý výraz v reakci na pozvání na kávu Sophii mírně zarazil. Ten moment ale u obou žen trval jen malou chvilku. Isabela se hned na to zamračila a vytáhla z kapes džín pomačkanou pozvánku. „Tady máš, teď jsi oficiálně pozvaná a bylo by od tebe přímo neslušné, kdybys nepřišla."

***

„Jsi slabomyslná a hloupá," šeptala si Sophie pro sebe v prázdném pokoji pro hosty, který jí hned po tom, co se nechala přemluvit Isabelou pro účast na svatbě, nabídla paní Clarková. Do celého pokoje by se se vším všudy vlezly dvě místnosti studentů z kolejí a možná by ještě přebývalo. K tomu samostatná koupelna a toaleta, to Sophii přivádělo k neuvěření. A ještě neuvěřitelnější bylo, že to měla celé pro sebe.

Jak tak seděla v tureckém sedu na pohodlné manželské posteli a pročesávala si schnoucí vlasy, nedokázala nepřemýšlet o všech možných rizicích, kterým se přijetím pozvání na svatbu vystavila. Bude tam spousta těch podivných lidí jako na večírku, bude tam George a Jessica. Sophie si nebyla jistá, zda ještě dokáže odolávat Jessičině přílišné dokonalosti a zda dokáže být netečná ke všem signálům, které k Rayovi tak okatě vysílala. Mezi studentskými řadami by si s takovou holkou od podlahy promluvila nebo by se chvilku potahaly za vlasy. Tady to nebylo možné, v této společnosti by se nad ní jen pohoršili a nakonec by tak klesla i u Raye.

A pak tu byl samozřejmě pan Clark. Na konfrontaci s ním se Sophie netěšila už tím tuplem, protože věděla, že se jí nevyhne. Navíc pokud jejich zatím nevyřčený milostný vztah dokázala prokouknout paní Clarková, Sophii bylo jasné, že před Rayovým otcem budou oba jako otevřená kniha a jeho vědomí o tom, že se zapletla s jeho drahým synem, který má předurčeno stát se světové proslulým obchodním podnikatelem, a po jehož boku má stát inteligentní a silnou osobnost vyzařující žena, Sophii nedělalo vůbec dobře.

Netušila jak, ale něco na chování jejím i Raye se muselo změnit. Copak to ale mohlo být tak očividné? Sophie se snažila chovat normálně a stejně jako v době, kdy se tady ukázala poprvé. A Ray se stále choval jako Ray. Paní Clarková, a podezřelou byla také Isabela, na to musela mít zkrátka čich nebo nějaký šestý smysl, který matky obvykle mívají a podle toho poznají, když se jejich dítko s někým zaplete. Jinak si to nedokázala vysvětlit.

Sophie se zrovna chystala zalézt do postele a dotěrné myšlenky raději vyhnat spánkem, když se ode dveří ozvalo tiché zaklepání.

„Dále," odpověděla na zvuk, aniž by dokázala skrýt váhavý tón v hlase. Její napjatá mysl už si představovala, jak k ní do pokoje vtrhne rozzuřený pan Clark a pěkně ji sepsuje, co dělá v jeho domě.

Místo něho se však z chodby vynořil Ray. Vlasy měl ještě mokré od nedávné sprchy a na sobě jen nové tepláky. Sophie zauvažovala, jestli taky doma chodí v něčem jiném. Beze slov se otočil, aby za sebou zavřel dveře, čímž poskytl Sophii výhled na jizvu, kterou si způsobil skokem z rozpadajícího se domu v Iráku. Nejraději by na něj v tu chvíli vyprskla, ať si laskavě něco obleče, ale tím by mu jen dala najevo, jak moc je při pohledu na jeho tělo nesvá.

„Co tady děláš?" vypustila ze sebe nervózně.

„Snad si nemysleli, že budeme spát ve dvou různých místnostech," odpověděl jako by to snad byla nebetyčná hloupost a posadil se vedle ní na postel. To už bylo na Sophii moc blízko, teď by se ho mohla znovu dotýkat a on by se mohl dotýkat jí, a k tomuto nemohlo v tomto domě za žádnou cenu dojít.

„A taky jsem si chtěl promluvit," dodal.

Sophie odložila hřeben na noční stolek a pohlédla na Raye. Tohle byla bezpečná činnost, povídání je fajn. „Izzy je vážně milá holka, ale tohle neměla dělat," začala ihned Sophie, „ nedopadne to dobře."

„Dopadne," přesvědčil ji, „ty budeš hlídat mě a já zase tebe. Nemůže se nic stát."

„Může se stát spousta věcí." Nervózně vyskočila z postele a začala se procházet po místnosti. Trochu jí to pomohlo zmírnit napětí a uspořádat si myšlenky. Cítila na sobě Rayův tázavý pohled. „Bude tam tvůj táta, bude tam George, bude tam Jessica!"

Při zmínce jména jeho bývalé přítelkyně se zamračil. „Co je s Jessicou?"

Na nechápavost v jejím pohledu se znovu zamračil. „Děláš si srandu?!" vyjekla skoro.

Pokrčil rameny.

„Nevím, co mezi vámi bylo, ale pokud tam ještě něco je, tak mi to prosím řekni rovnou, než oba narazíme."

Přisunul se na okraj postele, aby ji mohl popadnout za zápěstí a strhnout k sobě do náruče. Tak blízko se Sophie rozhodně nechtěla ocitnout. Vlastně ani nesměla. Ne v tomto domě.

„Tehdy v Humvee jsi to slyšela," pověděl.

„Co jako?"

„Jak to s Jessicou máme. No tak, nedělej se, viděl jsem ve zpětném zrcátku, že nespíš."

„Ta auta přece neměla zpětná zrcátka!" obořila se na něj Sophie.

„To neměla," připustil, „ne tam, kde normální auta mají, aby se neleskla a neprozradila nás. Jedno ale bylo na palubce, abychom viděli, kdyby se něco stalo Winstonovi."

„V tom případě bylo natočené na Winstona, ne na mě."

„Přetočil jsem ho," mrkl na ni, „ty jsi představovala daleko větší bezpečnostní hrozbu. A navíc jsem viděl, kam si schováváš bonbóny."

Za to si vysloužil jednu škádlivou ránu do ramene. „To se podívejme!"

„Chci tím jen říct," zvážněl po chvíli, „že o Jessicu si nemusíš dělat starosti. Pro mě je to pryč."

Když se začal pomalu svými rty přibližovat k těm jejím, věděla Sophie, že prohrála. Ještě blíž a nedokáže mu odolat už vůbec. „Slíbíš mi, že se s nikým nepohádáš?" zeptala se ho spěšně těsně předtím, než ji stačil políbit.

„Jsem tu kvůli Isabele, Maxovi, možná trochu kvůli mámě, ale hlavně jsem tu s tebou. Potřebujeme si taky trochu oddechnout. Bylo toho hodně."

Při myšlenkách na všechny ty věci, které se za poslední dobu udály, si Sophie jen zhluboka povzdechla a nechala svou hlavu padnout na Rayovu hruď.

„Jsi s tím vším v pohodě?" zeptal se jemně.

„Všechno se to děje strašně rychle, nemám čas nijak reagovat," postěžovala si, „jsem strašně unavená a nevím, co budu dělat, až se ten kolotoč dotočí. Navíc musím myslet pořád na to, že je teď Finn někde sám. A na psychiatrii. Chápeš to? Ten kluk, co každého dokázal rozesmát, pekl muffiny z odpadků a kafe vařil pod plastickou trhavinou."

V jedné chvíli podle jemného zvedání Rayova hrudníku cítila, že se směje. Jo, Finn byl pro všechny vážně třída.

„A ty jsi v pohodě?" zeptala se ho po chvíli Sophie. „Myslím tím...víš...nikdy nic neřekneš... lidi mají občas pocit, že jsi-."

„Není to v pohodě, Sophie," přerušil ji svým přiznáním. Mírně se od něj odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do obličeje. Po dlouhé době z něj zase cítila upřímnost. „Už jsem viděl pár chlapů padnout, viděl jsem plno odporných smrtí, ale na to, co se stalo Lucasovi, mě nic z toho připravit nemohlo. To bylo něco úplně jiného a já nevím, jak s tím zážitkem naložit. Chlapi říkají, že to člověka jen zocelí, já mám spíš pocit, že mě to unavuje a ničí, když tu vzpomínku pořád vláčím s sebou. A z představy, že ji budu mít před očima celý život, mě mrazí. Nevím, jak se má Winston, ale když jsem viděl před očima Finna, jak to nezvládl, prostě mám teď občas taky pocit, že to nezvládám. V námořní pěchotě se mezi sebou o svých vnitřních pocitech moc nebavíme, a když se o tom rozmluvil Finn tehdy večer v hospodě, nějak jsem to nedokázal strávit, protože přesně takhle jsem se zatraceně cítil i já. A tak jsem to zapil. Kdybych byl tehdy co k čemu a dokázal se tomu postavit, možná bychom se nevybourali. Všechno by bylo v pořádku."

Někdy v půlce monologu ho začala Sophie starostlivě hladit po tváři. Cítila tu obrovskou náklonnost, kterou jí tou zpovědí dokazoval, a zároveň stejný žal nad vším, co se stalo.

„Nebylo," oponovala mu tichým hlasem, „když jste odjeli, mluvila jsem s Carlem. Že něco není v pořádku, věděl dávno předtím, než si Finn zlomil nohu. Dřív nebo později by se to stejně prodralo ven. I bez nohy."

Ray, stejně jako ona před chvílí, sklopil hlavu a zabořil svůj obličej do ohbí jejího krku. Sophie cítila husí kůži po celém těle, které reagovalo na jeho blízkost a teplý dech rozlévající se po klíční kosti.

„Tím chci říct," zopakovala jeho někdejší slova, „že pokud se nebudeš cítit v pořádku, a že to jde u tebe zatraceně špatně poznat, chci abys mi to odteď pověděl. Pak může přijít nějaká hloupost, třeba jako Finnova noha, a může to být daleko horší. Chci, abys se mnou mluvil. Nejsi na to sám."

Nastalo ticho, skoro jako by se zdálo, že nad tou výzvou přemýšlí.

„Jsem rád, že jsme tě na té silnici našli," pověděl vyhýbavě a než stačila Sophie cokoliv povědět, přejel ji dlaněmi po stehnech až k bokům a zvedl si ji do náruče. Co se chystal udělat jí došlo až tehdy, když se ocitla zády na posteli a nad ní se vypínal jeho svalnatý hrudník.

„Rayi," zalapala po dechu, když se majetnicky začal věnovat jejímu krku, „teď ne."

Velice neochotně ve své činnosti přestal a povzdechl si. „Co se děje?"

„Tady ne," zavrtěla se pod ním nepohodlně, „mám pocit, jako by se na mě ze všech zdí díval tvůj otec a chystal se mi to zítra vmést do obličeje."

Na to se jen zasmál. „Budu tě chránit vlastním tělem."

„To děláš doslova už teď," vrátila mu jeho pobavený tón.

„Kašli na něj," zašeptal a další námitky umlčel dlouhým polibkem. Sophie se sama sebe neustále ptala, jak to dělá, že je v těchto věcech dobrý natolik, že ji tím dokáže naprosto umlčet. I když posléze jejich spojení přerušil, aby jí mohl svléct Isabelinu noční košili, stále nedokázala najít řeč. Jediné, co dokázala, bylo zhluboka dýchat a snažit se nesténat. Tím by na sebe jistě upozornila celý dům.

Ray byl jako obvykle velice precizní, čímž její tělo dokázal uvést do stavu neschopného vzdorovat. Stačilo jen, aby ji hrubými mozolnatými prsty hladil po břiše a její boky se bezmyšlenkovitě začaly otírat o ty jeho. Nedokázala té reakci zabránit, cítila se jako uvězněná v těle, které si dělalo naprosto, co chtělo.

Co přikládalo Rayovi Sophiiny značné sympatie, byl fakt, že na ni nikdy nespěchal, a přestože na první pohled vypadalo, že je to on, kdo udává tempo, bylo to právě naopak. Vždy čekal, až další krok udělá Sophie. Nikdy se neposunul dlaněmi níž než k břichu, dokud ho k tomu nevyzvala. Vždycky na ni čekal. Ve všem. A přestože se zdálo, že se mnohdy drží na hranici ztráty sebeovládání, nikdy neztratil kontrolu, ne dokud mu nedovolila všechno. Nikdy proti ní nepoužil sílu. A možná právě to Sophii dostávalo tolik do kolen. Ta nepředstavitelná síla, kterou by mohl použít, aby si od ní vzal úplně všechno, ale neudělal to. Přitom mnohokrát cítila, jak se mu třesou svaly, jak zatíná pěsti a drtí zuby. Jak moc se přemáhal, aby ji nezranil. A pak tu býval moment, kdy se mu odevzdala úplně celá, a ze kterého si pamatovala jen šílenou rozkoš, pevné a horké tělo na tom svém a jeho zamlžený pohled.

Cítila, jak se celé její tělo pomalu rosí potem, jak její končetiny pomalu ochabují únavou a jediné, co ji drží při vědomí a jitří všechny smysly, je Rayova tvrdost pohybující se v jejím podbříšku. Věděla, že pomalu ale jistě odpadává stejně tak jako fakt, že on se ještě ani nezahřál. K čertu s jeho zatracenou fyzičkou, pomyslela si a zavřela oči. Pažemi ho pevně objala okolo zad, jako by snad oba leželi na střeše mrakodrapu a ona měla co chvíli spadnout dolů. Jeho kůže pálila jako horká plotna a svaly pod ní neúnavně pracovaly.

Snažila se být tichá, i on byl tichý, ale doopravdy měla chuť řvát na celý dům. Předešlá noc v maringotce jí připadala strašně vzdálená. Skoro jako by jeho blízkost necítila dlouhé roky. Trochu ji znepokojilo, jak moc je pouhý den bez jeho pozornosti roztoužená.

Vjela mu prsty do vlasů a přitáhla jeho tvář k té své. Ještě nikdy mu neřekla, jak moc je krásný.

„Ještě něco bych ti chtěl říct," vydechl v tempu.

„Teď ne."

♥♥♥

Šťastný rok 2019, lidičky ;-)