Když se Sophie probudila, první, co spatřila, byl vysoký strop staré haly. Pohodlí houpací sítě, na které si poměrně rychle zvykla, nyní nahradila tvrdá kovová postel se starou pružinovou matrací. Tu bolest v zádech a v šíji, kterou po probuzení ucítila, jí veškerou nevolnost naprosto vyhnalo z hlavy. Plácla sebou na záda a snažila se nenadávat.

Nacházela se v něčím kotci, ale nebyl to její. Byl dokola obestřený vojenskou plachtou, takže poskytoval nerušené soukromí. Odněkud slyšela Hannin přednášející tón, který používala vždy, když týmu prezentovala svůj plán na uskutečnění další mise.

Chtěla vstát a jít se taktické porady také zúčastnit, ale bolelo ji celé tělo. Na sobě měla stále Rayovo tričko, které jí bylo tak velké, že by se do něj vlezla i dvakrát. Pružný materiál, ze kterého bylo vyrobeno, ji však příjemně hřál a hladil po kůži.

Pomalu se posadila na postel a snažila se ztuhlé svalstvo ignorovat. V rohu kotce ležela na hromadě naskládaná změť oblečení, batohů, ochranných vest, bot, vodítek, psích postrojů, vysílaček a v neposlední řadě také laptop. A Sophie znala pouze jediného člověka, který měl takto nulový smysl pro pořádek.

S mírným úsměvem promnula v rukou Joliin oblíbený tahací uzel, který upřednostňovala víc než veškeré pískací kachny, mezi kterými tady Ray přežíval. Obrovské nutkání vzít do rukou také laptop ale raději zahnala do pozadí. Jistě by to poznal.

S povzdechem se postavila na nohy. Hlava se jí už netočila a krom bolavých zad z té hrůzostrašné postele se cítila naprosto v pořádku a plná sil. Položila Joliinu hračku zpět na hromadu Rayových věcí a vyšla ven.

Jak předpokládala, na opačné straně haly probíhala porada. Muži seděli jako obvykle rozestavění okolo dřevěných beden, které tady složily jako stůl, houpali se na židlích, pojídali energetické tyčinky a popíjeli kolu. Mezitím častovali Hannu, která stála před nimi s rukama v bok, nepěknými poznámkami.

„Na co se tu vlastně zahazujem?" rozčiloval se otevřeně David. Sophie ho ještě takového nikdy nezažila. Dokonce i ostatní vypadali pěkně naštvaně. Nechápala, co se děje.

Pohlédla na Raye, který zíral do prázdna a pravidelnými pohyby posílal Joliin gumový míček proti stěně, kde se odrážel a skákal mu zpátky přímo do dlaně. Fena seděla vedle jeho židle a velice zoufale míček sledovala.

„Raději bych teď mezi ně nechodil," ozval se jí za zády Joshuův hlas. Stál za posledním Rayovým kotcem a kouřil cigaretu.

Sophie se ještě naposled otočila, jen aby viděla Erika, jak převrací oči a pronáší pár hrubých poznámek.

„Co se stalo?" naléhala Sophie na Joshuu a zalezla i s ním do jeho kuřáckého zákrytu.

„Co se stalo s tebou?" chtěl však vědět Joshua.

Kdyby mu na to dokázala odpovědět, nejspíš by to i udělala, jenže nemohla. Sama to nechápala, což ji zároveň neskutečně děsilo.

„Hele, poslední dobou se mi zdá, že hodně pracuješ, málo jíš a nespíš skoro vůbec," odpověděl si nakonec sám.

Sophie pokrčila rameny. Možná to bylo ono, možná by měla jen od základů změnit životosprávu.

„Navíc se ti hojí ta ruka, měla bys odpočívat."

„Já vím," přiznala tiše.

Popotáhl znovu z cigarety a uspokojivě vyfoukl šedý dým. Sophii připomínal rodiče, který právě úspěšně domluvil své ratolesti. Mírně se nad tím pousmála.

„Odteď budeš jíst, pít a spát stejně jako já," prohlásil. „A to si pohlídám. Já tady ty tvoje destrukční sklony trpět nebudu. Vím, že jsi ráda, že můžeš Hanně pomoct, i já se tady cítím dobře, ale všeho moc škodí."

Oklepal cigaretový popel o pletivo Rayova kotce a zadíval se Sophii do očí. „A taky už z tebe nikdo z nich nebude dělat teroristu a posílat na tebe psa! A přitom ještě úplně zbytečně."

„Jak jako zbytečně?"

„Tu akci jim nakonec zakázali, ani nevím proč" oznámil jí. „Byl jsem u toho, když to Hanně někdo z Washingtonu zavolal. Poslala mě vystřídat Clarka, co na tebe dával bacha, a důrazně mi doporučila, ať se někam uklidíme, než to s týmem vyřeší. A měla pravdu. Jen se na ně podívej, jsou vzteklí jak psi."

Další pohled ke stolu jí Joshuovo tvrzení jen potvrdil. Na Hanně bylo vidět, že se jim snaží vše rozumně vysvětlit, ale atmosféru to o moc nezlepšovalo.

„Jsou to pohodoví chlapi," uznal Joshua. „Ale jak jim zrušíš akci, to aby ses po zbytek života raději zakopal pod zem."

A měl pravdu. Hanna po chvíli rezignovaně mávla rukou, sebrala vařič na vodu, sáček kávy a odešla pryč. I skupinka vojáků se pomalu začínala rozpouštět. Ray Clark líně vstal ze židle, hodil míček Jolii, která po něm po tom nekonečném čekání netrpělivě skočila a slastně ho pomalu ale jistě svými zuby začínala ničit.

Ray se coural k nim. A vypadal přesně tak jako před čtyřmi lety na večírku svých rodičů, kde posléze bouchnul jako časovaná bomba. Vždycky se předtím tvářil takhle, uvědomila si Sophie. Teď byl však jiný, od doby, co ho viděla naposled, se dost změnil.

„V pohodě?" zeptala se ho, když s rukama v kapsách přišel a přeměřil si ji zkoumavým pohledem.

„Proč neležíš?" ignoroval její otázku.

„Měla bys taky něco sníst," dodal Joshua. „A mělo by to být něco pořádného. Maso třeba! Jen se na sebe podívej." Podpořený Rayovou přítomností se do Sophie pustil nanovo. Neměla mu to za zlé, měl o ni starost. Měla jen strach, že jeho zápal nebude sdílet Ray. Ne zrovna teď, když se tvářil tak otráveně.

„Mám u sebe pár rajčatových protlaků a párky," řekla Joshuovi. „Slibuji, že si je dám."

Zdálo se, že ho to uspokojilo. Zadusil nedopalek cigarety a nechal ho spadnout do kovového kbelíku, který používal jako popelník.

„V tomhle ti párky nepomůžou, Sophie," řekl unaveným tónem Ray.

„Myslím, že párek je lepší než nic, no ne?" Joshua si prohlížel Sophii, jako by byla snad nějaký zapeklitý lidský exemplář.

„Můžeme si promluvit?" promluvil k ní Ray a úspěšně Joshuu ignoroval, čímž ho dokonale naštval. Sophie mu to viděla na obličeji.

„Tak jo," povzdechl si Joshua a postavil se mezi Raye a Sophii. „Já myslím, že už toho má dost. Svou práci odvádí dobře, nespí kvůli tomu, nejí, dělá vám pokusného králíka a prostě si potřebuje odpočinout. Takže se teď vrátí do postele a tam zůstane, dokud jí nebude líp."

Ray, který mu celou dobu hleděl upřeně do očí, nyní obrátil pohled k Sophii. „To ho vážně necháš mluvit za sebe?!"

„Má pravdu, potřebuju si trochu odpočinout."

Ray na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. „A jsme zase tam, kde jsme byli. Jen tentokrát to nejsem já, kdo má problém a nehodlá si to přiznat."

Sophie na něho překvapeně pohlédla. Cítila, jak se v ní po té narážce najednou dme vztek. „Aha! Kdy se ze mě stal impulzivní rváč, alkoholik a bezpáteřní kariérista?"

„Sophie," nasadil ihned ve tváři omluvný výraz, když zaregistroval její tón. Chtěl k ní o krok přistoupit, ale zastavil ho Joshua s vráskami na čele, které jasně vypovídaly o tom, že nemá nejmenší ponětí, o co tu běží.

„Pokud máš pocit, že jsme si prohodili role, neměla bych se na tebe teď z vysoka vykašlat a jít si za svou prací?"

„Takhle jsem to nemyslel."

Na Joshuovi šel hmatatelně poznat moment, kdy mu všechno, co mu Sophie kdy vyprávěla o svém posledním vztahu, v hlavě docvaklo na to správné místo. Otevřel překvapeně pusu a zahleděl se na muže před sebou. „Tak to je vážně hlína!" zvolal, čímž si od Raye vykoledoval vražedný pohled. Na obou šlo jasně vidět, že si navzájem neskutečně překáží.

„Chci si jen promluvit o tom, co se stalo. Prosím," zkusil to znovu, ale Sophiinu odpověď přerušil Joshua, který ho jízlivě poplácal po rameni.

„Představoval jsem si tě fakt jinak, člověče," uznale pokýval hlavou. „Myslel jsem, že až tě potkám, hnedka poznám, jakej jsi kretén. Ale teď jsi mě fakt překvapil."

Nezdálo se, že by se jeho slova Ray nějak pokoušel pochopit. Naléhavě hleděl na Sophii a pohledem ji přemlouval, ať mu něco odpoví. Cokoliv. „Tak si promluv alespoň s Davidem, když ne se mnou."

„Myslím, že bys měl vypadnout," řekl Joshua a jemně Raye odstrčil. „A to jako fakt. Myslím to vážně"

Sophie cítila to napětí, které z obou sálalo, ale než stačila ke dvojici vykročit, situace vyeskalovala do obřích rozměrů. Ray posměšně Joshuovu dlaň odstrčil a se sebevědomím někoho, kdo si myslí, že tu má stejně navrch, ho prostě jen obešel a vydal se k Sophii.

Tu ránu pěstí, která mu z Joshuovy strany přiletěla pod čelist, nečekal. Jeho reflexy však byly až nebezpečně rychlé, a tak se jedním dlouhým máchnutím pomstil i s úroky.

„Tuhle jsi měl dostat už dávno!" zavrčel na něj naposled Joshua, než se na sebe oba vrhli.

Když kdysi Ray jednu vrazil Carlovi nebo když viděla George válet se s modrou čelistí na rozbitém botníku, kdesi uvnitř ji to vždycky neskutečně vzrušilo. Nyní ji ale polil čirý strach. Strach z toho, že Ray má navrch a zastaví ho až to, když se Joshua bezvládně sesune na zem. Protože takový on byl. Obzvlášť když se předtím tvářil tak frustrovaně jako už tolikrát. Musel upustit spoustu páry a Sophie si nebyla jistá, jestli je Joshua připravený to ustát.

Instinktivně popadla Raye za paži a celou svou vahou s ní škubla dozadu. To mu ale nezabránilo použít druhou a krvácející Joshuův nos znovu trochu pocuchat. Když uviděla záplavu červené barvy na jeho obličeji, zděšením jí vyhrkly slzy do očí. Zuřivě Raye kopla do stehna, ale ani to nepomáhalo. Byli jak dva rozeštvaní býci. Tady už dávno nešlo o to, že někdo někoho vytočil, teď už za ně bojoval jen testosteron a touha tomu druhému dokázat, s kým si nemá zahrávat. Chladný rozum by tu jeden těžko pohledal.

Nebýt Davida, který se spolu s Mattem a Erikem přihnal z opačné strany haly, nejspíš by to dopadlo opravdu tragicky. David plnou silou odstrčil Raye pryč a s ragbyovým rozběhem ho ramenem poslal přímo proti zdi.

„Co děláš, do hajzlu?!!" zařval na něho, až z toho Sophii naskočila husí kůže.

Matt s Erikem mezitím podepřeli Joshuu a kvapně ho odváděli pryč, aby si ti dva zmizeli z očí co nejdřív.

Teprve v tu chvíli si Rayův pohled našel Sophiiny uslzené a šokované oči. Jeho výraz změkl, jako by si snad konečně uvědomil, že tohle se stát nemělo.

„My dva jdeme ven! Hned!" zahřměl znovu David. Teprve jeho silně autoritativní hlas Rayem pohnul. Otočil se na patě a vyrazil pryč.

Jedna část Sophie se chtěla rozběhnout za Rayem, protože všechno tohle měla na svědomí ona. Při pohledu na krvácejícího Joshuu se však automaticky rozběhla jeho směrem. Za všechno mohla ona. Měla raději zůstat ležet. Neměla omdlívat. Neměla s nikým mluvit. Neměla se zase nechat unést tou strašlivou ukřivděností, kterou si s sebou nosila už od svatby. Tak moc se snažila přes celou tu věc přenést, ale ani po té dlouhé době se jí to nepovedlo a už vůbec nepomáhal fakt, že teď vídala Raye prakticky denně. Navíc měla být k Joshuovi upřímná, měla mu říct, kdo Ray je. To, že se to dozvěděl v tak vyhrocené situaci, bylo naprosto špatně.

Erik a Matt se beze slov rozdělili. Erik se rozběhl pro lékárničku a Matt posadil Joshuu na jednu z židlí u stolu, kde se ještě před chvíli rozčilovali nad změněnými rozkazy.

„Strašně moc se omlouvám," snažila se k Joshuovi mluvit Sophie, ale nezdálo se, že by ji nějak zvlášť vnímal. Neustále posmrkával a utíral si nos do rukávu, aby zabránil proudu krve, který se z něho valil, a taky se snažil moc nehýbat oteklou čelistí.

Sophie si klekla před něj a chytla ho za obě kolena. Hleděla mu do přivřených a bolestí zaslepených očí, které ji stejně nevnímaly.

Jakmile přiletěl Erik s kbelíkem vody a několika obvazy, neváhala ani na moment a začala Joshuův zbitý obličej opatrně omývat. Podle toho, jak úlevně oddechoval, mu chladná voda dělala jistě dobře.

„Z tohohle bude ještě děsnej průser," prohodil Matt k Erikovi a oba se na sebe významně podívali.

Sophii se chtělo brečet, ale tím by ničemu nepomohla. Byla vzhůru teprve několik minut a už se stačilo seběhnout tolik věcí.

Joshuovi pomalu ale jistě začínala otékat levá strana obličeje. Musela to být neskutečná bolest a Sophie jí dokázala cítit i za něj.

„Někdo...někdo mu musel ukázat," zabreptal tichým, chraplavým hlasem Joshua, „že tohle se holkám...prostě nedělá."

„Já jen nevím, jestli ti za to ten zmalovanej ksicht stál," poplácal ho po rameni Erik a vyměnili si s Mattem další významné pohledy.

„Z celýho podělanýho tábora plnýho chlapů se rozhodneš jít zrovna na Raye," zavrtěl nechápavě hlavou Matt.

Na to se terč jejich jemných úšklebků jen hořce zasmál.

„Ne, Joshi," zavrtěla hlavou Sophie, „měl jsi to nechat mě. Je to můj problém. Tohle jsem si zasloužila já."

„Trápíš se kvůli němu už čtyři roky," zakašlal.

Chtěla se ohradit, že to není pravda, ale nakonec poraženě mlčela. Vlastně měl zatracenou pravdu. Ale i tak byla celá tahle rvačka příliš velkou cenou za to, aby si to uvědomila. Obzvlášť když to odnesl někdo, kdo toho všeho ani nebyl součástí.

Ani si nevšimla, kdy k ní Erik přistoupil a vzal ji za rameno. „Sice to už teď někde pěkně schytává od Davida, ale možná by bylo efektivnější, kdybyste si to vyříkali vy dva. A tentokrát by to chtělo víc než deset minut."

„Dej mu facku i za mě," zabručel Joshua.

„Ty už jsi ze hry, kamaráde," poplácal ho znovu po rameni Erik. „Být tebou, tak už se radši neangažuju."

Odpovědi se mu dostalo jen v podobě zašklebení z Mattovy strany. Teprve teď si Sophie uvědomila, že si z Joshuy poněkud otevřeně utahovali. Pravděpodobně jim nešlo do hlavy, co si od té rvačky sliboval a jestli si snad doopravdy myslel, že z ní vyjde jako vítěz. Podle ní v nějakém širším záběru v tu chvíli neuvažoval ani jeden z rváčů. Prostě se najednou nahromadilo až příliš mnoho emocí na jednom místě. A přeskočila jiskra, která nebýt jich a Davida, mohla z divokého ohně lehce přejít na ničivý požár.

David se vrátil do haly o celou hodinu později a sám. V tu chvíli už Joshua zaháněl bolest a potlučené ego afghánskou pálenkou, kterou mu Erik sehnal od vojáků z nejbližších stanů, a kteří už tu trčeli tak dlouho, že stihli navázat výměnné obchody s místními.

Jakmile se její a Davidův pohled setkal, vydala se mu okamžitě a bez váhání rychlou chůzí naproti. Střetli se někde v místech, kde se celý incident odehrál, a kde ještě s Erikem před malou chvílí vytírali z podlahy zaschlou krev.

„Musím s ním mluvit," oznámila mu rozhodně.

„Ne, to já musím mluvit první s tebou," vyštěkl na ni surově, což ji přimělo překvapeně zastavit a zalapat po dechu. Tak jedovatý a nebezpečný tón u jinak neustále klidného Davida ještě neslyšela. „Tady už nejde jen o váš podělaný románek, nebo na co si to tady hrajete. Tady jde o tým. O můj tým, který potřebuje být zatraceně funkční, protože má na starosti globální problémy, o kterých ta tvoje omezená a domýšlivá hlava nemá ani páru. A k tomu, aby fungoval, plnil úkoly a nikdo u toho nepřišel o život potřebuju taky funkčního Raye Clarka."

„Davide, já-."

„Budeš zasraně zticha, když s tebou mluvím já!"

Několikrát se znovu nadechl, aby se uklidnil a pokračoval: „Tomu klukovi na tobě a tvým traumatickým zážitku fakt záleží, takže se teď sebereš a půjdeš si vyslechnout, co ti chtěl říct. A pak ho necháš na pokoji, nebo se sám postarám o to, abys okamžitě letěla domů!"

Z útočného, shrbeného postoje se najednou nad šokem ztuhlou Sophií narovnal a rozhlédl se po okolí. Matt, Erik a dokonce i Chad se Scottem, kteří se v průběhu uběhlé hodiny ukázali, nyní na Davida překvapeně hleděli a ani jeden se neodvážil coby jen ceknout. Davidova autorita naprosto ovládla celou místnost.

„Tvůj přítel bude ze služby odvolán okamžitě, nebude mi tady svým stupidním hrdinstvím dělat problémy. A být to na mě, letíš domů i ty!"

„Co chceš říct Hanně?" zeptal se opatrně Chad.

„Hanna se o tomhle nedozví," řekl s přesvědčením David a upřeně každému pohlédl do očí, jestli rozuměl. „Protože pokud se o těch vašich sračkách dozví, tak vám garantuju, že přepadení Muhadova domu nebyla naše poslední zamítnutá mise. Takže se všichni dáme do kupy, než někdo kápne na to, že tu máme tuhle krizi a uzná za vhodné nám tu poslat psychologa, nebo nás na chvíli vyřadit."

Pak se obrátil přímo k Sophii a ukazováček jí provokativně zavrtal do oblasti klíční kosti. „Takže tebe obzvlášť varuju," vydechl trhaně, jak v sobě zadržoval všechen vztek, „že jestli zkusíš jen ceknout, tak nějaké debilní posttrauma bude tvůj nejmenší problém."

Teprve když z ní prst sundal, zjistila že se celá třese. Ještě nikdy nikdo s ní takhle nemluvil a nenahnal v ní takovou hrůzu jako právě David. Celou dobu měl pro její zážitek pochopení, šlo to na něm vidět, dokonce se jí občas zdálo, že si o ni dělá starosti. To všechno ale bylo minulostí. To všechno bylo totiž těsně před tím, než začala vířit až příliš velké vlny v jeho týmu. A bylo jasné, že mu dřív nebo později dojde trpělivost. Nuže, a tak to tady měla.

„A teď běž!" rozkřikl se a ukazováčkem ostře namířil směrem k malým, plechovým dveřím, odkud Raye před hodinou vyvedl ven.