Ráno se nezúčastnila tradiční rodinné snídaně a místo toho hned za úsvitu, když ještě celý dům spal, sedla do auta a rozjela se za Finnem. Rozhodně nestála o to, aby se jí kdokoliv na cokoliv vyptával.

Cestou ke kolejím velice zadumaně přemýšlela o tom, co hodlá Finnovi říct. Nemůže se jen tak dovolat někomu do Afghánistánu, kdy se mu zachce. A bylo zvláštní, že si to někdo jako on vlastně vůbec myslel.

Před budovou, kde několik hodin nazpátek parkovala, bylo poměrně rušno. Studenti se rozcházeli na přednášky, někteří za sebou táhli své nadité kufry a s krosnami na zádech mířili na nádraží a letiště. Isabele se po tom období, kdy ji nic jiného než studium nezajímalo, zastesklo. Kdyby mohla, hned by se vrátila v čase. Oproti tomu, co prožívala teď, byly nějaké státnice úplná hračka. Tehdy alespoň věděla, na čem je.

Když kráčela k hlavnímu vchodu studentských kolejí, zaváhala, jestli tady přece jen není trochu brzo. Bylo osm hodin ráno.

I ve vestibulu se to však hemžilo hlučnými studenty a Isabela silně pochybovala o tom, že ten humbuk Finnův citlivý spánek nenarušil. Za recepčním stolem místo protivné staré báby ze včerejška nyní seděla elegantně oblečená žena ve středních letech a oproti nabručené stařeně rozdávala úsměvy na všechny strany.

Finna Masona ke svému štěstí zahlédla stát v rohu vestibulu s informačními nástěnkami. Okolo něj postávali jeho přátelé, dokonce i Patrick z večera, kdy se potkali na schodech.

Když došla k nim, všichni zaraženě stáli v kruhu a v tichosti zírali na telefon ve Finnových rukou.

„Prostě tam zavolej, třeba to bude omyl," radil mu Patrick. „Nepsali by tady to číslo, kdyby bylo k ničemu."

Finn jen v tichosti zíral na displej a nereagoval.

„Co se děje?" vetřela se mezi jejich skupinku a pozorně si všechny prohlédla. Nic z toho, co viděla, jí však nedokázalo dát odpověď ani na jednu její otázku.

„Finn posílal přihlášku k dalšímu studiu," objasnil jí tiše Patrick, jako by snad nechtěl Finna rušit v zírání na telefon. „Jenže ho zatím nepřijali, i když měly být výsledky zrovna dneska a testy napsal docela dobře. Ve statusu pořád má, že je jeho přihláška v jednání. Tak chce volat na studijní oddělení."

„Proč tam nezajdeš osobně?" obrátila se Isabela na Finna. „Pamatuju si, když nechtěli Raye pustit ke státnicím nebo ho chtěli vyhodit, nikdy tam nevolal, ale chodil osobně. Vždycky říkal, že v telefonu jsou to velcí frajeři, ale jakmile na ně naběhneš do kanceláře, je s nimi úplně jiná řeč. A on asi bude vědět o čem mluví, když mu to tolik let procházelo."

Teprve tento návrh dokázal upoutat Finnovu pozornost. Zvedl hlavu od telefonu a zadíval se na Isabelu. Hmatatelně cítila, jak se mu v hlavě formuje plán.

Na tvářích jeho přátel se objevily velice ďábelské úsměvy. Jak rychle tento nápad navrhla, tak rychle se jí najednou přestával líbit.

„Běž tam na ně!" vykřikl povzbudivě Patrick a Isabela ho zpražila káravým pohledem. Přistoupila k Finnovi a položila mu ruku na rameno, aby upoutala jeho pozornost.

„Nemyslela jsem tím, abys tam přiletěl a obrátil všechno vzhůru nohama," upřesnila. „Jen bude lepší, když si s někým promluvíš."

Uznal to jako dobrý nápad a Isabele se ulevilo. Ještě aby tady tak zažehla nějakou studentskou rebelii.

***

Když stáli před dveřmi kanceláře studijního oddělení, Finn se na moment zastavil a pohlédl na Isabelu. Jeho po výtržnictví lačnící kamarády raději nechali na kolejích a vydali se řešit Finnův problém raději sami. Žádná horká hlava by ničemu neprospěla.

„Půjdeš dovnitř se mnou?" zeptal se jí.

Překvapilo ji to. „Pokud chceš."

„Jo, bude to lepší."

„Finne? Děje se něco?" Jeho podivné chování jí dělalo starosti. Už když ho našla, jak zírá na telefon a zdráhá se zavolat, bylo něco v nepořádku. A teď, když mu hleděla do očí, poznala, že se ve svém úsudku nemýlila. Jako by snad dávno věděl, oč tu běží. „Víš snad, co má tohle všechno znamenat?"

Pokrčil rameny. „Mám pár teorií."

S tím odhodlaně zaklepal na dveře.

Tlumená pobídka ke vstupu je přiměla oba se zhluboka nadechnout a vstoupit dovnitř.

Ocitli se v poměrně prostorné a moderně vybavené kanceláři. Ničím se však nelišila od té otcovy; všude se povalovala spousta papírů, složek a šanonů, že by trvalo snad léta všechny je roztřídit. Uprostřed pracovny se nacházel pracovní stůl s monitorem počítače obklopeným kancelářskými pořadníky na dokumenty.

Od monitoru se na dvojici usmívala poměrně mladá žena v krémové blůzce. Isabela si v duchu zavýskla. Je mladá, ať už jde o cokoliv, bude mít pro Finna pochopení. Z Rayových historek, které jí vyprávěl, se musel potýkat s různými zatrpklými stařenami, které by měly podle něj změnit profesní působiště a stát se diktátorkami nebo vězeňskými dozorci. Tohle by ale mohlo jít dobře.

Tiše pozdravili a usedli oba na židli naproti stolu. Isabela se snažila mile se usmívat a působit dobrým dojmem, ale Finn jen upřeně zíral na ženu a nesnažil se předstírat, že by byl rád, že tu sedí.

„Přejete si?"

Isabela pohlédla na Finna a byla připravená celou věc převzít, ale předběhl ji: „Přihlásil jsem se do přijímacího řízení na inženýra v příštím semestru. Všem dneska přišly výsledky kromě mně. A v systému je moje přihláška pořád evidovaná jako v jednání. Co to má být?"

Žena se mile usmála. „Ano, chápu. U této žádosti se přijímací komise ještě nerozhodla, zda přihlášku schválí. Většinou jde jen o drobný problém chybně zadaného čísla studijního oboru v přihlášce nebo o podobné překlepy a v takovém případě informační systém neposouvá přihlášku dál. Mohu se zeptat na vaše příjmení? Podíváme se, kde vězí ten problém."

Finnovi se očividně ulevilo. Jeho napjatá tvář se uvolnila a ramena klesla mírně dolů. Isabela byla upřímně ráda. Do poslední chvíle totiž vypadal, jako by se na počítač měl vrhnout sám a vytlouct z něj nějaké řešení po svém.

„Mason," odpověděl.

Žena překvapeně zamrkala dlouhými řasami a promnula si ruce. Nálada v místnosti ihned zhoustla.

„Ach tak," pověděla plaše a uhnula pohledem k desce stolu, odkud vzala obálku. „Víte, četli jsme vaši přihlášku, viděli výsledky testů, moc se nám líbily, nicméně jeden z členů komise dnes při potvrzování přijatých uchazečů vaši přihlášku přesunul zpět do jednání na základě incidentu ze včerejšího večera. Paní Stoneová, vrátná, která utrpěla zlomeninu krčku, na vás podala trestní oznámení z napadení."

Takové obvinění Finna naprosto rozhodilo. „Děláte si srandu?!! Já ji nenapadl!"

„To také členové komise zohlednili, když od několika svědků zjistili, co se opravdu stalo. Jedinou nejasnou věcí, která brání v postupu vaší přihlášky dál v přijímacím řízení, je proč se tak stalo, příčina celé věci a opatření, která hodláte učinit, aby se neopakovala."

„Já chápu, že nechcete přijmout nějakého psychopata, ale to já nejsem. Včera to byla nehoda, která už se nebude opakovat. Tohle se mohlo stát každému."

Na ženě šlo vidět, že, stejně jako Finnovi, je jí tento rozhovor nepříjemný a nejraději by se ho neúčastnila. „Víte, vzhledem k vaší profesní minulosti vás komise vyzývá, abyste buď osvětlil příčinu svého chování, nebo navštívil poradenské centrum pro veterány, kde jste byl uveden jako pacient a doložil lékařskou správu o vaší plné rekonvalescenci."

Finn byl zticha. Zíral do prázdna a nervózně poklepával prsty o desku stolu. „Nemůžete po mně chtít, abych kvůli vám šel k psychiatrovi," řekl posléze.

Žena v tichosti vytáhla z šanonu prázdný list protokolu a cvakla propiskou. „Nuže, můžete mi potom prosím ten včerejší incident nějak vysvětlit?"

Finn si založil ruce na prsou a jedovatě na ženu pohlédl. „Ne, nemůžu."

To už se Isabela neudržela a málem vyskočila ze židle. „Finne, to přece-!"

„Ne, nemůžu vám to nikterak vysvětlit," zopakoval důrazně a hleděl na ženu. „To si jako myslíte, že jednoho krásného dne dostanu chuť vylézt si na tu vaši podělanou věž s hodinami a střílet odtud po lidech z kulovnice?!"

Žena schovala papír a zůstala zticha. Tím mluvila za vše.

Než se stačila Isabela nadát, vstal Finn ze židle a s prásknutím dveří zmizel z kanceláře.

„On si to rozmyslí," slíbila ženě. „Donese vám to potvrzení. Do kdy má čas?"

Viděla na ní, že ji všechno mrzí, ale stejně jako všichni ostatní musela jen dělat svou práci. A k té patřilo mimo jiné i vést velice nepříjemné a bolestivé rozhovory se studenty.

„Do konce měsíce," pověděla žena.

„Děkuju," vyhrkla Isabela a vyrazila ven z místnosti.

***

Finna dohnala až venku před budovou, kde na ni čekal. Seděl na lavičce, lokty se opíral o kolena a s hlavou v dlaních hleděl někam do prázdna. V tichosti si přisedla k němu a dlouhou dobu oba mlčeli.

Isabela přemítala, jak tuto situaci vyřešit. Bohužel nedokázala přijít na jinou alternativu, než že se bude muset Finn podrobit vyšetření, nebo nechat školy. A ani jedno z toho si mu právě teď netroufala navrhnout.

„Chtěl bych se opít," pověděl po chvíli, aniž by změnil výraz ve tváři či polohu.

„Tím to nevyřešíš."

Pokrčil rameny. Zřejmě na to měl jiný názor.

„Poslyš, co kdybychom prostě zajeli pro to lékařské potvrzení?" navrhla mu opatrně. „Asi to budeš muset překousnout, Finne."

„Tady nejde jenom o to, že chtějí nějaké potvrzení. Oni si myslí, že jsem psychopat, že chci ubližovat lidem a chtějí mě vystrkat pryč nějakou podělanou byrokracií. Zatraceně, studuju tady už několik let a oni teď přijdou s tímhle. Člověk se na chodbě srazí s nějakou podělanou babkou a oni si na něj během dvanácti hodin vytáhnou tu největší špínu světa. Nepamatuju si, že bych kdy někam psal, že jsem se léčil na zasrané psychiatrii!"

Isabela si tiše povzdechla. Naprosto ho chápala. „Potom už je jen na tobě, jak se rozhodneš. Jestli ti za to ta škola stojí, nebo ne."

„Právě proto se chci opít," řekl. „Protože zrovna teď nemám daleko od toho tam jít znovu a se vším praštit."

Promnul si tvář v dlaních a pohlédl na Isabelu. „Ještě se ti pořád chce jet na tu chatu?"