První, co Sophie ihned po probuzení ucítila, byla pevná Rayova náruč a jeho klidný, horký dech na krku. V jejím nitru cosi slastně zakňouralo, protože přesně takhle by se nejraději probouzela celý život, v bezpečí a takřka majetnickém sevření jeho paží. Za žádnou cenu ho z počátku nechtěla budit, přece jen věděla, jak složité to má se spaním a jaký zázrak byl, že teď ležel klidně vedle ní v posteli a pokojně oddechoval.

Pocit rozkoše se však přece jen postupně měnil ve zmatení a nervozitu. Čím déle ležela nehybně s očima dokořán, tím víc přemýšlela. Co mu poví, až se probudí? Dobré ráno, zlato? To snad ani ne. Jaký vztah teď vůči němu po včerejší noci měla zaujímat? Ještě před několika hodinami ho chtěla praštit a teď se probouzí vedle něj v jedné posteli. Co si o tom bude myslet on? Vyprovokovala to všechno ona, když ho včera večer objala? Nechtěla, aby věděl, jak moc ji vždycky přitahoval, a že se to neměnilo, ani když ji tolik štval, jen ten pocit ustupoval do pozadí. Samozřejmě, že za to všechno mohla ona, sednout si do klína chlapovi, co se až příliš dlouho trmácel pouští a poslouchal bláboly Finna Masona, se rovnalo naprosté ztrátě kontroly. Jasně, že toho už na něj byl moc, měl v sobě několik promile, nespal, a ještě k tomu se poměrně ošklivě vyboural, neměl už na to, se tomu všemu ubránit. Sophie se cítila trapně, vlastně jeho situace skoro využila.

Opatrně vzala Rayovu paži do dlaní a velice pomalu se ji snažila odsunout ze svého pasu. Cítila, že sama ani nedýchá. Když opatrně vyklouzne ven a neprobudí ho, mohla by zmizet, aniž by musela čelit té nepříjemné debatě, která je po té noci oba jistě čekala. Nechtěla si s Rayem Clarkem nic ujasňovat v otázce jejich vztahu, protože všechno bylo až příliš komplikované a špatně. 

Když už byla jeho paže v dostatečně výšce nad ní, začala se pomalu sunout k okraji postele. Cítila, jak ji postupně jeho teplo opouští. Na holé pokožce jí vyběhla husí kůže, jakmile odkryla i peřinu. Pohled na své nahé břicho pokryté hned několika rudými flíčky, které jí v noci Ray tak pečlivě vytvářel ústy, způsobil, že celá ztuhla a zčervenala. Vzpomínala, jak musela skousnout vlastní zápěstí, aby tolik nesténala. Nyní měla pocit, že se na místě propadne do země. Poznali se až příliš intimně na to, aby spolu mohli ještě někdy vést rozhovor bez myšlenek na minulou noc.

„Někam se chystáš?" proťal její zmatené úvahy Rayův ospalý hlas. Jeho dosud nehybná paže se náhle probudila k životu a přitáhla si ji zpět do náruče. Cítila jeho nos, jak se jí noří do vlasů a ruce hladící ji po celém zbytku těla. Když se jeho drzá dlaň postupně dostávala až k bokům, prudkým pohybem ji Sophie popadla a ostře zastavila. Že to byla chyba, poznala, až když se jí nad obličejem objevil ten Rayův. Velice strategicky se po každé její straně zapřel lokty a nyní se nad ní skláněl bez možnosti útěku.

„Co se děje?" zeptal se vážným hlasem.

Nedokázala čelit jeho upřenému pohledu a raději pohlédla někam do strany. Neodpověděla.

„Sophie?"

„Tomuhle rozhovoru jsem se přesně chtěla vyhnout," vypustila ze sebe rychle.

„Jakému rozhovoru?" zdálo se, že je doopravdy mírně zmatený. Možná, že dokázal předvídat myšlení a kroky protivníka, kterého viděl jen skrz mušku zbraně či vůbec, co se ale týkalo osoby, se kterou strávil noc a poznal téměř každý kout jejího těla, tam už jeho dokonalá dedukce naprosto selhávala.

„Poslyš, chápu to," snažila se to vzít hned od podlahy a mít to co nejdřív za sebou, „měl jsi trochu promile v krvi, nespal jsi, pak to auto, nakonec Finn, já jsem neměla udělat, co jsem udělala, ale prostě se to všechno stejně stalo. Nechtěla jsem toho využít a už se o tom nemusíme bavit. Včera jsem byla trochu mimo, ty taky-."

Ray ji umlčel jedním prudkým polibkem. Sophie cítila, jak se jeho nahý hrudník dotýká toho jejího, jak moc pracují veškeré svaly jen aby mu umožnily se nad ní takto sklánět až k ústům. Nedokázala ho ani zastavit, jak moc zatraceně dobře to všechno uměl.

„Já myslím, že mimo už nejsem," prohodil, když jejich spojení na chvíli přerušil, aby se Sophie taky někdy mohla nadechnout, „a stále bych si s tebou dal ještě druhé kolo."

Zahanbeně sklopila pohled a cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Představila si, jak moc pobaveně musí Ray vypadat při pohledu do jejího rudého obličeje. Najednou se cítila strašně unavená při pomyšlení na to, že by se celý noční zážitek měl opakovat. Ray Clark měl zatracenou výdrž. Pravděpodobně by někde uprostřed padla vyčerpáním.

„Nemusíme mluvit o ničem," pověděl po chvíli vážným tónem, když pochopil, kolik myšlenek se jí asi právě honí hlavou. Pomalu se svezl vedle ní na polštář a dál zůstával zticha. Možná stejně jako Sophie pochopil, že nyní po tom všem vyvstává až příliš mnoho otázek, na které ani jeden z nich nebyl úplně připraven odpovídat.

Mírně natočila hlavu směrem k němu, jen aby zjistila, že upřeně hledí do stropu a tváří se přemýšlivě. Stejně jako ona. Zprvu po probuzení se zdálo všechno růžové a krásné, nyní nastal čas, aby všechny události zapadly do kontextu. Večírek, Finn, auto, Lucas, hádka. Nebylo to, a snad ani nemělo být, za žádnou cenu jednoduché.

Aniž by nad tím uvažovala, přisunula se tiše k němu a položila hlavu na jeho hrudník. Znovu tady bylo to teplo a jistota. Možná měl pravdu, možná občas bylo lepší mlčet.

„Ještě je brzo na to, abychom vstali," prohodil. Sophie neodpověděla, jen se přisunula ještě blíž a spočinula dlaní na jeho prsou. Teď nejenže cítila jeho dech, pod prsty jí ještě k tomu bušilo jeho srdce. Zavřela oči a pokoušela se znovu usnout.

***

Na malý moment, když zavřela oči a přestala nad vším přemýšlet, se všechno zdálo perfektní. Cítila, jak dobře se jí najednou dýchá, když hodí za hlavu všechny starosti, jak je najednou svět barevnější a veselejší. Nejvíc ze všeho však vnímala, jak moc je Ray Clark krásný, když na nikoho nemíří zbraní nebo se nechová jako voják. Samozřejmě tu byla i ta Sophiina část, která Rayova vojenského ducha dokázala respektovat, a dokonce v něm vidět i cosi dobrého. Nyní však bez uniformy s uvolněnou tváří nutil její srdce tlouct jako divé. Nikdy ještě nic takového nezažila.

Jejich poklidnou chvilku však náhle prořízlo ječení sirén blížících se od příjezdové cesty. Šlo o pravidelný rytmický zvuk vyvolávající v člověku husí kůži a mrazení. Takhle znělo neštěstí, pomyslela si v tom okamžiku Sophie. Jako sanitka.

Než se stačila vzpamatovat, Ray okamžitě vyskočil z postele, z čehož pojala podezření, že doopravdy spal jen na půl, nikoliv úplně, a rázoval si to ve spodním prádle přímo ke dveřím. Po cestě sebral ze země kalhoty a téměř za plné chůze se do nich nasoukal. Sophie zdlouhavě na zemi hledala svoje tričko a kalhoty, které v noci někde nedbale odhodila. Třásla se po celém těle a v hlavě si přehrávala ty nejhorší scénáře. Neměla sice stoprocentní jistotu, nicméně její instinkty naprosto přesně věděly, o koho jde. Než vyběhla konečně oblečená ven, v očích se jí postupně vytvářely kapičky slz.

Venku, přesně jak předpokládala, stál vůz záchranné služby, zadní dveře zely dokořán a nikde ani stopy po jakémkoliv personálu. Ostrá modrá světla majáků jen přenášela na Sophii další vlnu stresu. Pokud neštěstí znělo jako sanitka, po vizuální stránce potom mělo pronikavě blikající modrou barvu.

Automaticky se vydala k verandě hlavního domu, kde se na schodech opírala o hůl Finnova babička a usedavě plakala. Schod nad ní stál pan Mason s nečitelným výrazem v obličeji. Právě nyní šlo znatelně rozpoznat jeho profesi. Takto chladně a přesto smutně, nevěře, co se to právě všechno děje, mohl vypadat jen voják.

„Paní Masonová!" křičela Sophie už zdálky, ještě než úplně doběhla k verandě.

Stará dáma ji však ani zdaleka nevnímala. Jen bezmocně hleděla ke staré stodole blízko domu a sledovala skupinku záchranářů, jak nakládají na nosítka čísi bezvládné tělo. „Panebože," vydechla Sophie a vjela si dlaněmi do vlasů. Několikrát zamrkala, jako by tím snad mělo všechno špatné zmizet a nejistě se zakymácela. Cítila, jak se pod ní zem podivně točí, jak se krev postupně vytrácí z obličeje. Chtěla se rozejít směrem ke stodole, ale místo toho jen vrávoravě klopýtla a svezla se na kolena. Ruce jí brněly, okolo sebe vnímala jen jakýsi slitý šum a plíce odmítaly nabrat více vzduchu, než bylo potřeba k okysličení celého krevního oběhu. Zima přibývala, před očima se začínaly objevovat tmavé mžitky a tělo velice nenápadně selhávalo. Až když Sophie cítila, že se pomalu vyvrací na stranu, čísi ruce ji popadly za ramena a vtáhly do náruče. Ray se zjevil odnikud, v tom šoku nedokázala dosud vnímat jeho přítomnost, skoro jako by i zapomněla, že tam taky byl. A ještě stále voněl jejím parfémem.

Cítila, jak jí sahá na čelo a prohlíží si bledý obličej. Slyšela, jak opakuje její jméno, ale to se stejně jako ostatní propadalo do ztracena.

Ze stodoly za týmem záchranářů nesoucích nosítka se vynořil Carl Mason. Tvářil se stejně jako jeho dědeček. Sophie jasně poznala, kolik emocí právě teď drží uvnitř a snaží se, aby se neprodraly na povrch. Tiše se sevřenými rty kráčel hned za nimi a nespouštěl pohled z nosítek. To, co na nich Sophie spatřila ji přinutilo vykřiknout.

Finn ležící na měkké podušce, obklopený fixačními polštářky a přikrytý termodekou nejevil jakékoliv známky života. Jen ležel. Dokonce snad vypadal, jako kdyby jen normálně spal. Až na tu obrovskou, zarudlou modřinu prosvítající mu mezi kratičkými vlasy rozpínající se v rozsáhlé oblasti nad levým uchem a končící někde u očí a lícních kostí. Na některých místech se otok vytvořil tak velký, že odtud skrz malé ranky pronikaly ven kapky krve. Sophii připadalo, jako kdyby vzal někdo násadu od lopaty a snažil se jí jednou ranou rozčtvrtit Finnovi hlavu.

„Rayi, co se to děje?" zavzlykala tiše, aniž by spustila zrak z celé scenérie. Ray Clark však mlčel.

Sophie několikrát otevírala pusu v úmyslu na Finna zavolat v domnění, že vyskočí z nosítek a začne se smát, jak moc mu na to všichni skočili. Místo jakékoliv hlásky, která měla vyjít z úst, jen naprázdno lapala po dechu. Všechno to bylo až příliš skutečné. A nejskutečnější ze všeho bylo Finnovo bezvládné tělo ležící na nosítkách. Když se za ním v jednu chvíli chtěla rozběhnout, zastavily ji Rayovy silné paže a přitáhly si ji zpět do náruče.

„Pusť mě!!" zapištěla na něj, když jeden ze záchranářů zabouchl za Finnem dveře od sanitky, nechal v tichosti nastoupit své kolegy a s profesionálně kamenným výrazem někoho, kdo špatné zprávy oznamuje denně, se obrátil k Masonovi.

„Bude to tak lepší, věřte mi, tohle nevidím prvně," stiskl Masonovi rameno, „s papírováním vám může pomoct nemocnice, pro vojenské veterány je všechno z toho zdarma. Konečné rozhodnutí je však stále na vás."

„Díky" odvětil bezduše Mason a zůstal tiše stát. Záchranář na něj ještě několikrát starostlivě pohlédl, jako by se snad chtěl ujistit, že nezkolabuje, jen co zajedou za roh.

„Hodně štěstí," popřál mu s pevným úsměvem a vyskočil na sedadlo spolujezdce. Sanitka se v tichosti rozjela pryč ze statku. Tentokrát bez majáků a sirén. To ticho bylo pro Sophii ještě tíživější, než ten rámus, se kterým přijeli.

Cítila, jak Rayovo sevření postupně povoluje. Prudce ho od sebe odstrčila a vyběhla za Masonem. Nohy se jí stále ještě těžkopádně motaly a mžitky nezmizely. Musel ji zastavit celým svým tělem, jinak by pravděpodobně minula a skončila na zemi. Pevně ji objal a Sophie zaslechla popotahované vzlyky.

„Prosím, řekni jen, že není mrtvý" vydrala ze sebe ven mezi počínajícím pláčem.

Mason dlouho mlčel, jen ji drtil v náručí a vzlykal. Zdálo se, že i on teď potřebuje někoho obejmout, když tu nebyl jeho bratr.

„Není," vydechl po chvíli, která se Sophii zdála jako celý život. Cítila, jak se ten obrovský a těžký kámen u jejího srdce postupně drolí na kusy a odpadává. Po dlouhé době se konečně dokázala nadechnout.

„Co se stalo?"

„Chtěl se zabít," vysoukal ze sebe vysokým, vzlykavým hlasem Mason, „chtěl si prohnat kulkou z té dědovy pistole hlavu. Celou dobu jsem spal u něj v pokoji, nevšiml jsem si, kdy se vyplížil ven do stodoly. Ještě se sádrou na noze."

Sophie se roztřásla po celém těle, když jeho odpověď konečně zpracovala. Finn chtěl zemřít. Vydal se zesláblý se zlomenou nohou do temné noci, protože je chtěl všechny opustit. S tou myšlenkou náhle ucítila, jak se jí znovu stahují plíce. Připomínalo to skoro astma.

„Ta zbraň byla ve stodole," pokračoval dál Mason, „když jsem ho tam ráno našel, ležel na zemi s opuchlou hlavou a vedle něj ležela ta pistole. Na zemi kousek dál gumový projektil. Měl tam slepé náboje a pěkně rozladěný kohoutek i s pružinou. Myslím, že si toho v té tmě nevšiml."

Sophie neodpověděla. Šokovaně otevřela doposud sevřená oční víčka, když jí všechno začínalo zapadat do sebe. To Ray přece Finnovi včera odnesl tu zbraň z pokoje. A pokud byl Finn přesvědčený, že ho ta zbraň dokáže zabít, pak musel mít do té doby, než ji Ray odnesl, nabito ostrými náboji. Jak se potom mohlo stát, že se přes jedinou noc dokázaly ostré náboje přeměnit na cvičné gumové a důležité součásti zbraně byly podle Masona špatně seřízené? Finn se přece předtím v pokoji musel několikrát ujistit, že je zbraň plně provozuschopná. Nabízelo se jen jediné možné vysvětlení.

Sophie pohlédla na Raye, který ještě stál na tom samém místě, kde se mu před chvíli vysmekla a zíral do prázdna.

„Myslím, že mu ji někdo sabotoval," pronesla Sophie s úzkostí v hlase. Mason, jako by její poznámku úplně přeslechl, se vymanil z jejich objetí a otočil se ke svým prarodičům. Sophie mezitím nedokázala spustit oči z Raye, který stál sám uprostřed dvora duchem naprosto nepřítomen. Takový teď byl. Osamocený. Poslední, kdo z jeho týmu, z jeho druhé rodiny, zůstal, byl Winston, a ten si právě teď užíval zasloužené volno se svou přítelkyní daleko od nich ve státě Michigan. A zatímco se Mason pomalým, mrtvolným krokem vydal ke svým prarodičům, zamířila Sophie k Rayovi. Znovu mu padla do náručí a zabořila nos doprostřed jeho hrudi. Na co všechno asi musel včerejší večer myslet, když v Masonovic kůlně vyměňoval náboje a ničil téměř veškeré funkce zbraně. Existovala už tehdy pro něj možnost, že by si mohl Finn sáhnout na život? Pokud ano, jak si mohl po celou tu dobu udržet zdravý rozum?

Byl přece se mnou, pomyslela si náhle Sophie.

„Jak jsi to mohl vědět?" zavzlykala mu mezi žebra.

„Nevěděl," řekl. Jakmile Sophie zaregistrovala ten nalomený tón, okamžitě zvedla obličej k jeho tváři. Oči se mu leskly slzami. Poprvé v životě ho viděla plakat. „Jen jsem šel vrátit tu pistoli do stodoly," pokračoval chraplavým hlasem, „a pak jsem si vzpomněl na tu historku, kdy po něm Mason střílel slepými náboji, a že mu je Finn schovával ve stodole. Pamatoval jsem si, s jakým úsměvem mi to vyprávěl, a když se ta vzpomínka překřížila s přítomností, věděl jsem, že už to není ten Finn. Měla jsi celou dobu pravdu."

Sophie, přestože zbraním moc nerozuměla, byla přesvědčená, že obyčejný gumový projektil mířený přímo do hlavy by dokázal člověka zabít téměř okamžitě. Nicméně sabotovaná zbraň, která tím ztrácí na síle, se rovnala přímo ďábelské lsti. Nyní měla Sophie jasno, Ray prostě jen přepnul na svůj mód chladnokrevného vojáka a bez přemýšlení a emocí udělal, co bylo třeba. A všechno se to stalo přesně v tu chvíli, kdy ji nechal s Finnem samotnou v jeho pokoji. Kdežto potom to na něj všechno dolehlo, stejně jako na ni. A tak se možná v noci mezi nimi událo to, co se událo. Tentokrát však Sophie o svých citech nepochybovala. Potřebovali se navzájem, jeden bez druhého by se ve svých problémech motali až do soudného dne. Teď už věděla, jak moc je pro ni Ray důležitý a doufala, že to samé sdílí i on.

Hodnou chvíli oba mlčeli, snažili se vyrovnat s dotěrnými myšlenkami, a hlavně chtěli nechat Finnově rodině trochu soukromí. I na těch několik metrů slyšela Sophie tichý pláč jeho babičky a Masonova uklidňující slova.

Přestože se Finnovi nepodařilo v noci to, co se mu podařit mělo, stále se mohlo jeho děsivé přání naplnit. Neustále si v paměti vyvolávala obraz té obrovské podlitiny na jeho hlavě. Co když mu ta rána poškodila mozek? Co když už se neprobere? Proč sanitka nehoukala, když odjížděli? Jeho stav se rozhodně nedal považovat za stabilizovaný, aby nepotřebovali sirény! Mohl mít krvácení do mozku, prasklou lebku, cokoliv!

Zoufalý vzlyk, který ze sebe vydala, okamžitě registroval Ray, který jí o to víc zmáčkl v náručí. Tentokrát už neříkal nic o tom, že tu vůbec neměla být a že by se měla vrátit do školy a zapomenout. Teď už akceptoval její roli v tom všem, a navíc nejspíš potřeboval poté, co zabránil v sebevraždě nejlepšímu kamarádovi, někoho obejmout.

Když se Mason s prarodiči po chvíli stáhli do domu, doloudali se Ray se Sophií na verandu a posadili se na místo, kde se poprvé s celou Finnovou rodinou seznámili. Seděli mlčky naproti sobě ponořeni do vlastních myšlenek. Sophie se snažila přemoct nutkání vtrhnout do domu a přinutit Masona zavolat do nemocnice nebo ho alespoň přimět tam jet osobně. Spíš než že mu právě odvezli mladšího bratra, jí spíš připadalo, jako by nechali odvézt krávu na porážku a jakmile se za ní zaklapnou dveře kamionu, zapomenou na ni. Copak chtěli na Finna také zapomenout? Co se dělo? O čem to ten muž od záchranářů vůbec mluvil? Co je pro vojenské veterány zdarma? Doufala, že tím snad myslel jen hospitalizaci v nemocnici a ne horší věci, na které teď Sophie víc a víc myslela.

Při pohledu na Raye si všimla, že už se pomalu dává zase dohromady. Přesto detailní pohled do jeho očí nedokázal skrýt opuchlá, načervenalá víčka. Na ten popud si i Sophie otřela slzy a snažila se věci zkrátka překousnout. Měla by ječet, hysterčit, křičet, ale místo toho jen dokázala sedět a nepřítomně sledovat dřevěnou podlahu verandy.

Netušila kolik času uteklo, ale za nějakou dobu se za dveřmi ozvaly čísi kroky, a když se z domu vynořil Carl Mason, oba okamžitě vyskočili na nohy. „Proč za ním nejdeme? Proč jsme pořád tady?" vyhrkla na něj okamžitě Sophie.

„Pojedu tam," řekl unaveným a emocionálně vyčerpaným hlasem, „babička usnula a děda se s tím vyrovnává po svém. Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít, ale za Finnem pojedu sám."

Tíživé ticho, které po tom výroku padlo, trvalo dlouhé chvíle. Sophie pohlédla na Raye, který jen se sklopeným pohledem mírně pokýval bradou na znamení, že to rozhodnutí respektuje. Sophie cítila, jak se jí uvnitř mísí vztek, žal a starost o Finna, ale místo toho, aby Masona praštila, jak by to udělala v Iráku, několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, a k ústům si přiložila dlaň, aby utlumila náhlé vzlyky, které se draly ven z jejího hrdla. Otočila se k oběma mužům zády a opřela se o jedno ze zábradlí na němž paní Masonová pěstovala své překrásné muškáty. A mezitím co sledovala celý dvůr statku se snažila vyrovnat se vším, co Mason právě řekl.

„To nemůžeš," vyloudila ze sebe po chvíli, „nemůžeš po nás chtít, abychom to prostě nechali tak. Chápu, že jsi naštvaný a všechno-."

„Udělal to kvůli tý zasraný noze!!!" zařval z plna hrdla Mason nečekaně. Sophie sebou leknutím trhla a zaslechla mírné zavrzání podlahy z Rayova směru, nejspíš byl připraven Masona zpacifikovat, ať už by se snažil udělat cokoliv. „Kvůli tobě, tvý podělaný rodině a nechutně drahýmu autu!"

Hned na začátku věty se Sophie otočila zpět, aby spatřila, jak Mason se slzami v očích křičí na Raye, drží ho pod krkem a volnou ruku zatíná v pěst. Bez váhání obešla stůl a snažila se mezi ně vetřít.

„Tohle nedělej," snažila se přesvědčit Masona, ale ten jen mírně šíleným pohledem hleděl do Rayových ledově klidných očí. Skoro jako by ho vyzýval, aby ho za to všechno prostě praštil.

„Jsi hajzl, Clarku," zasyčel na něj a při dalším přívalu slz vycenil zuby, aby unikl dalšímu vzlyku, „měl bys radši hnít v podělaným Iráku, než srát život bráchovi."

„A dost, Carle," snažila se Sophie použít jeho křestní jméno v domnění, že si tím získá jeho pozornost, „momentálně je nejdůležitější Finn, teď zrovna tě potřebuje nejvíc. Porvat se spolu můžete kdykoliv později."

Volná Masonova pěst ji k jejímu překvapení prudce odstrčila pryč a poslala přímo proti železné konstrukci stolu se skleněnou výplní. Tupou bolest v zádech a lokti způsobenou silou nárazu a třaskot rozbitého skla z převrhnutého stolu však téměř nevnímala. Cítila jen náhlý příval adrenalinu a nutnost zasáhnout, když se téměř okamžitě po Masonově činu probudil k životu Ray a zasadil mu hned několik ran do břicha. Mason náhlý útok z jeho strany nečekal, proto ihned skončil na kolenou na zemi a tiskl si paže k bolavému břichu. Ray však ještě neskončil a vydal se těch několik kroků, při kterých se předtím jeho protivník spíš klátil do všech stran, ke klečícímu Masonovi. Jakmile Sophie spatřila tu zaťatou pěst a bojovnost v modrých očích, neváhala přes všechnu bolest pohotově chňapnout po pěsti, zavěsit se Rayovi na celou paži a znemožnit mu tím dalším útok.

„Kristepane!" zaječela prosebně. Oba mužské pohledy se teď obrátily k ní. Ona však zírala jen na Masona. „Myslíš, že by si tam Finn nechal slepé náboje? Měl tu zbraň u sebe v pokoji celou dobu, musel ji několikrát překontrolovat! Dokud mu ji Ray neodnesl-"

Masonův překvapený výraz ji donutil udělat krátkou pauzu. Zadívala se na Raye, který už opět sklouzl do módu unaveného a vyčerpaného flegmatika.

„-a nevyměnil projektily za slepé," pokračovala dál, „nesabotoval zbraň a pro jistotu ještě nechal tu pistoli raději ještě ve stodole. To nebylo jen čiré štěstí, když Finn v noci narazil na starou, špatnou zbraň se slepými náboji. Stejně jako Finn věděl, co a čím to chce udělat, tušil to i Ray."

Po těch slovech se ve verandě rozhostilo tíživé ticho. Mason složil hlavu do dlaní a začal nepokrytě a bez zábran brečet, zatímco Ray nad ním jen stál, myšlenkami někde na opačném konci vesmíru a pohledem upřeným kamsi do dáli. Sophie si až po chvíli dovolila pustit Rayovu paži z ocelového sevření, když si byla naprosto jistá, že se nebude pokoušet Masona umlátit k smrti.

„Carle," použila znovu něžným tónem jeho křestní jméno, „nemusíš tam jet sám. Jsme tady pro tebe a Finna kdykoliv."

Odpovědí jí bylo mlčení. Poklekla tiše k němu a objala ho objala okolo ramen. „Pojedeme teď společně do nemocnice, dobře? A já budu řídit."

Velice opatrně ho začala zvedat ze země a překvapilo ji, když i přes pláč spolupracoval. Dokonce i Ray ho v tichosti vzal za jedno rameno a dělal mu po celou cestu k autu oporu.