Hodnou chvíli se na obou stranách dveří nic nedělo. Sophie objímajíc si pažemi kolena s překvapeným pohledem hleděla na kliku a v hlavě měla prázdno. V jednom okamžiku byla rozhodnuta vstát a otočit klíčem v zámku, aby měla od všech klid. Několik vteřin na to málem Rayovi otevřela a pustila ho dovnitř. Nějaká její velice vzdálená část potřebovala někoho obejmout, nějaká ještě vzdálenější chtěla obejmout přímo Raye Clarka. Obě byly ovšem tak daleko, že jejich zoufalé výkřiky neslyšela. Zabořila hlavu mezi kolena a zůstala zticha.

Nezvedla ji, ani když pomalu cvaklo otevírání dveří a něčí těžké kroky tlumené starým, vybledlým kobercem došly až k ní. Nepotřebovala vidět, kdo přišel, bylo jí to až příliš jasné podle závanu levného alkoholu, který vplul do interiéru společně s dotyčným. Cítila, jak se tiše posadil vedle.

„Jak můžeš být jenom tak v pohodě při tom všem co se děje?" zeptala se.

Na to neodpověděl, jen dál seděl vedle ní na zemi a opíral se o postel. Jeho bavlněná košile, kterou na sobě měl už od včerejšího večírku, ji příjemně hladila po pažích, až z toho pomalu nabíhala husí kůže.

„Kdy ti začíná semestr?" zeptal se po chvílí mlčení.

„Příští týden," odpověděla prostě.

„Měla by ses začít soustředit na školu."

Pobaveně se zasmála. „Soustředit? Stejně jako ty třeba?"

Do puntíku si teď dokázala představit, jak převrací oči a na jeho tváři se objevuje otrávený výraz.

„Byl bych rád stejně jako Mason s Finnem, kdybys tu školu dodělala," řekl jí a mírně se k ní naklonil, což poznala podle zavrzání podlahy, „Finn jen není ve stavu, kdy by nad takovými věcmi uvažoval a Mason je Mason. Nikdo ti to ale nebude mít za zlé."

Nechápala, kde se teď najednou brala jeho vlídná nálada, ani kdo vyměnil toho protivného Raye Clarka za toho nového, který snad zněl, jako by mu záleželo na ostatních.

„Zdá se mi," vyřkla Sophie myšlenku, která ji trápila ihned po opuštění Finnova pokoje, „jako by se nám ztrácel. Finn. Není v pořádku, Rayi."

„Bude v pořádku," ujistil ji a jediné, co Sophii v tu chvíli zajímalo, byl fakt, zda tomu také sám věří.

„Ztrácí se," zopakovala znovu, „už to není ten starý Finn. Co když se ztratí úplně, Rayi? Jako Lucas." Při vyřknutí posledních slov se nečekaně zajíkla. Náhle ucítila, jak ji okolo ramen obepíná pevná Rayova paže, nechala se jí svézt do jeho náruče a vyčerpaně mu položila hlavu na hruď. Náhle jako by ji tato činnost připomněla tolik momentů, které s ním strávila. Od toho objetí, když umíral ten chlapec, po jejich soukromé rozloučení za zásobovací dodávkou. Cítila se klidná. Byl a vždycky bude Ray Clark, kterého nic nerozhází a který se o ni postará. Vždy.

„Pusť to z hlavy," radil jí, „prostě přestaň přemýšlet."

„Takhle to děláš ty?"

„Rád bych."

Ať se snažila na podtext jeho odpovědi jakkoliv přijít, nedařilo se jí to. Byl stále tak složitý a neprůhledný jako v den, kdy ho poznala.

„Tvoje sestra se pozítří vdává," připomněla mu po chvíli.

Neodpověděl a když na něj Sophie zespodu pohlédla, jen v tichosti upřeně zíral nepřítomným a zamyšleným pohledem na vchodové dveře před sebou.

„Rayi!"

„Já vím," odpověděl konečně.

„A půjdeš tam?"

„Musím do Washingtonu na ředitelství. Musím ještě podepsat pár papírů."

Sophie se prudce vyšvihla z jeho sevření. „Co tím myslíš?"

„Přesně to, co jsem řekl," nasadil opět svůj ledový tón v očekávání, že se z její strany opět přižene příval výčitek.

„Chceš tam jít znovu?" snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale uvnitř se jí všechno bouřilo. Hleděl na ni stejně klidně, jako by si přála nyní být ona. Pak souhlasně přikývl.

Sophie zavřela oči a snažila se zabránit dalším slzám. Copak neviděl, co to dělalo s Finnem? Copak tam jeho práce dávno neskončila? Copak ji nemohl teď prostě přenechat někomu jinému? Celou tu dobu přece nemohl Irák vystát stejně tak jako nesmyslné rozkazy a přihlouplé poddůstojníky.

Jediná naděje, která v Sophii zatím nepohasla, byla ta, že Ray ještě nic nepodepsal. Ještě stále byl čas.

Jakmile otevřela oči, ocitla se tváří v tvář jeho mírně překvapenému výrazu. „Ještě před několika minutami bych myslel, že mi dobrovolně zabalíš kufry, připravíš svačinu na cestu a objednáš taxi, aby mě co nejdřív odvezlo na letiště."

Jeho pobavený tón jí v tu chvíli pěkně načechral nervy a jediné, co jí zabránilo vlepit mu jednu z jejích pověstných facek, byla zkušenost, že na něj vlastně žádná sebevětší rána, kterou mu kdy dala, dostatečně nefungovala.

Nejspíš si toho bojovného pohledu všiml, protože ji chytil za zápěstí, jako by se chtěl ujistit, že mu vážně žádná facka na tváři nepřistane. Tiše si povzdechl, když spatřil její najednou zvlhlé oči. „Promiň mi tu policejní stanici," pověděl, „nic z toho co jsem řekl, jsem říct nechtěl. Občas se-"

„Děkuju," přerušila ho jen tiše Sophie, když viděla na jeho tváři, jaký problém mu dělá mluvit o svých pocitech. Nemusel jí nic z toho říkat, v tomto o něm věděla víc než on sám o sobě.

Sklopil pohled a mírně se pousmál. „Omlouvám se."

Tento moment si měla pamatovat do konce života, protože přesně v okamžiku, kdy pohlédla do jeho tváře a spatřila ten úsměv, se cosi v ní otevřelo. To mírné nadzvednutí koutků a zjihlý pohled bylo jasným znakem uvědomění si, že jí se svěřovat nemusí, že ona to všechno už dávno ví. Znala jeho život ze všech stran, seržanta Brava 1 i Raymonda Jamese Clarka z Washingtonu, a jako nikdo jiný dokázala jakékoliv jeho chování odvodit. Přestože ji občas jeho slova nesmírně zraňovala, někde uvnitř věděla, proč se tak chová a z jakého důvodu. Někde uvnitř na něj zkrátka nedokázala být úplně naštvaná. A to něco uvnitř se právě dostalo ven.

Opatrně se předklonila, aby ho mohla obejmout. Nechal se a stejně opatrně si ji přivinul do náruče. Stále cítila levný alkohol, nicméně s tváří přitisknutou k jeho krku, pociťovala také tu dlouho zapomenutou vůni Raye Clarka, která pro ni už od Iráku představovala bezpečí. Ano, teď na ni špatné vzpomínky ani smutek nemohly. Teď tady byl přece on.

Jeho tvář postupně padala až k jejímu rameni, skoro jako by usínal. Jakmile však pocítila jeho horký dech na krku, její tělo se neovladatelně napjalo. Cítila, jak i jemu pod tím pohybem ztuhlo veškeré svalstvo. Paže pod Sophiinými dlaněmi ztvrdly a veškeré svaly se mu pod tím dotekem napínaly a formovaly.

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Sophie jen strnule zůstávala uvězněná v jeho objetí. Nedokázala soustředěně dýchat. Každý nádech, který přiměl její hrudník vypnout se proti tomu jeho, jí rozproudil krev po celém a těle a rozžehnul tak oheň v každé živé buňce.

Její mozek ustavičně přemýšlel o nynější situaci a snažil se sám sebe uklidnit, že o jejím momentálním nepohodlí Ray nemá ani tušení. Neviděla mu do obličeje, netušila, jaký odstín modré má v očích teď. Jeho hrudník se vzdouval v klidných nádeších, kterým se Sophie snažila vyhnout stahováním plic a břicha. Dýchala mělce a trhaně, a i přesto měla mnohdy obtíž bránit se přirozenému třasu, jakým její tělo reagovalo na to jeho. Myslela si, že už je to pryč, že se to tehdejší poblouznění, které považovala jen za naprosto přirozený účinek, když se jí někdo jako on promenáduje okolo bez trička s jizvou na zádech, kterou mu je nucena ošetřovat, už nevrátí. Kdyby se do nynější situace dostala tehdy, věděla s jistotou, že by mu ihned dala najevo své sympatie. Teď to bylo jiné, ušli dlouhou cestu, prožili spoustu věcí a on jí mezitím stačil až příliš proniknout do života. Tady mohla ztratit všechno, o čem věděla, že by ji pak moc bolelo. Co kdyby se jí vysmál jako středoškolák Peter Huggins, kterému kdysi jako jedenáctiletá vyznala lásku růžovým psaníčkem? „Jsi jen moc malá, hloupá holčička, Sophie," pověděl jí tehdy a její mysl si nějak jeho obličej přetransformovala na ten Rayův. Moc malá, hloupá holčička, představovala si, jak jí povídá.

Ucítila, jak se jeho tvář otírá nosem o ušní boltec a putuje dál přes lícní kosti k obličeji. Pravačkou si přidržel její těkavou tvář a nechal své čelo opřené o to její.

„Teď už se můžeš nadechnout," připomněl jí s modrým pohledem upřeným do očí. Její plíce nekontrolovaně nabraly vzduch na její vkus až příliš zbrklým a hlasitým nádechem. Teď už mezi nimi vznikl prostor, který ji nikterak nemusel omezovat, nicméně i tak cítila okolo své hrudi pomyslný stažený korzet, jež se tím dál víc utahoval, čím víc mu oplácela jeho pohled. Celou dobu ji cítil, cítil ten zmatek a strach a teď si v jejich očích jen přečte všechno, na co myslí. Sklopila pohled a chtěla se odtáhnout, ale jeho pravačka,  která jí stále ležela napůl zabořená ve vlasech s palcem přidržujícím její obličej, se náhle probudila k životu, stejně jako celé Rayovo tělo v úmyslu nenechat ji utéct. Necítila z toho nic, o čem by dlouhodobě uvažoval, jen spontánní instinkt. Přitiskl znovu svůj hrudník k tomu jejímu a palcem pravé ruky si přitáhl její obličej k tomu svému. Nasával vzduch z jejich plic a zavřel oči. Sophie dál vytřeštěně těkala pohledem po jeho tváři a celé místnosti. Jejím tělem projel prudký třas, který nedokázala zastavit, a nekontrolovaně zatnula prsty do jeho paže. Znovu ucítila, jak se celý napjal, načež prudce přirazil své rty k těm jejím.

Byl stejně dychtivý jako jemný. Levou paží ji lehce přejížděl po linii zad, čímž Sophii nutil se víc a víc tisknout k němu. V tu chvíli zapomněla na celý svět. Kdyby se jí někdo právě zeptal, jestli ví, kde se nachází, pravděpodobně by mu nebyla schopná odpovědět. Byl tu jen on

Z jeho pohybů a doteků, odtušila, jak moc se drží zpátky. Nechtěl přenechat vedení a činy té jeho části, která se dlouhé měsíce plahočila pouští, snášela hrůzné podmínky a teprve nyní si uvědomila, že ta nesnesitelná studentka z jeho Humvee je taky žena. A krásná žena. Držel všechnu tu vášeň za bytelnými hradbami. Sophie je cítila a čím víc se k nim přibližovala, tím víc je chtěla zničit. Ještě nikdy se neocitla v náručí muže, který by ji tolik chtěl, a zároveň se tomu tolik bránil.

Jedním ladným pohybem se zvedla ze země a dosedla mu do klína. Tvrdost, kterou pod sebou náhle pocítila ji přinutila zalapat po dechu. Než si stačila uvědomit, co tím vším právě způsobila, ležela už na zemi a nad ní se skláněl Ray. Vysvobodil ji jedním pohybem z Masonova půjčeného trička a bez zaváhání se vrhnul svými rty na její hrudník. Svíjela se pod jeho doteky, tiskla jeho pas mezi stehny a ze všech sil se snažila být zticha. I on byl tichý, přestože jeho pohled plál vzrušením.

Aniž by tomu věnovala jedinou myšlenku, její dlaně automaticky vjely pod Rayovu košili. Pod rozpáleným dotekem ucítila to svalstvo, kterému nejednou věnovala v Iráku svůj pohled. Mezi trhanými nádechy pomalu poznávala celé jeho tělo, od širokých ramen po tvrdé břišní svaly. Několikrát taky prsty přejela po dlouhé jizvě na zádech, kterou si způsobil při úniku z padajícího domu. Nedokázala uvěřit, že to všechno teď patří jí a ona s tím může naložit, jak chce. S tou troufalou myšlenkou roztrhla zapínání košile a přitiskla své polonahé tělo k tomu jeho. Znovu jí projel třas, kterým mu dávala jasně najevo, že dnes v noci je celá jen jeho.

Ray Clark tu nabídku bez váhání přijal.