Necelou hodinu na to už Sophie postávala opět v okolí zdravotnického stanu, snažila se ignorovat výbuchy a střelbu z nedalekého města a sledovala, jak se vozidla Humvee systematický řadí k odjezdu. Na tvářích vojáků viděla jen samé úsměvy, které však nebyly natolik upřímné, aby v jejich nadšenou náladu opravdu věřila. V jádru jí přišli nepokojní, nervózní a impulzivní. Pocity nejistoty z nadcházející akce velice dobře schovávali za všudypřítomný šibeniční humor.

„Je to jen debilní Bagdád, přátelé," mával posměšně rukama muž s bledou jizvou přes celou tvář a snažil se tak povzbudit své mladší kolegy, „musíte být hlavně v pohodě. Mě, jak vidíte, nerozházel ani ruční granát."

Vyvolalo to tichou salvu smíchu a několik úšklebků. Všichni v doslechu si pozorně prohlédli zjizveného mariňáka, který se vesele na všechny zubil. I přes všechny vtipy, které za tu chvíli padly, nic z toho nedokázalo uklidnit napjatou atmosféru před bojem. Zvuky výbušnin a střelby se navíc ozývaly tak razantně, že byly pro všechny muže neustálou připomínkou toho, co je čeká.

Sophie si v tu chvíli nemohla pomoct a sjela pohledem k Humvee družstva Bravo 1 stojícího opodál. Winston na střeše nervózně svíral svůj granátomet Mark 19 a snažil se tvářit, že je všechno v pohodě. Lucas na zadním sedadle nic nepředstíral a na tváři mu nepokrytě hrála nervozita. Zato na předních sedadlech se vedla další z podivných diskuzí.

„Finne," převracel oči Ray, který si zrovna naposled kontroloval svou zbraň, „vážně na tyhle vaše vtípky moc nejsem. Pověz to raději Lucasovi, ať mu trochu zlepšíš náladu."

„Ale no tak," rozhazoval na to rukama Finn, „ještě ten o princezně Dianě a motorovém chladiči."

„Tvoje stupidní a morbidní vtipy mě nezajímají," odbyl ho seržant a dál se věnoval své práci.

„Je to jen černý humor," opravil ho Finn. „Navíc-."

„Cítíš to taky?" pohlédl na něho najednou tázavě Ray.

„Co??"

„Ten nezájem."

„Pleteš si pojmy s dojmy," zavrtěl s úšklebkem hlavou Finn a pokračoval ve své obhajobě. „Černý humor je deset dětí v jedné popelnici, morbidní je jedno dítě v deseti popelnicích. Dělám si tady snad srandu z něčeho takového?"

„Prostě už raději mlč."

Než si stačili všimnout, že je Sophie z povzdálí sleduje, raději se odporoučela zpět do stanu. Přestože chtěla se všemi strávit ještě co nejvíc času, neměla odvahu se Rayovi ukazovat před očima. Udělala něco, čeho teď hořce litovala a nebyla schopna čelit následkům. Sama svým citům doposud úplně nevěřila. Už nesčetněkrát se nechala pobláznit hned několika kluky na střední i na výšce. Co když tento stav přejde ihned, jakmile se dostane domů? Navíc ho s největší pravděpodobností už v životě neuvidí, proto teď hluboce litovala toho letmého polibku, po kterém mu všechny její sympatie musely být naprosto jasné. Přestože ihned na to odešla a nečekala na reakci, kdyby chtěl, mohl ji v táboře kdykoliv najít a to neudělal.

Sophie se unaveně svezla opět na jednu z dlouhých lavic pod stanem a promnula si dlaněmi obličej. Ray byl inteligentní, charakterní a mimo jiné hezký chlap. Zabouchla se jako nějaká hloupá středoškolačka, bylo jasné, že to za chvíli odezní. Jen jí bylo líto, že se kvůli tomu nemůže rozloučit s ostatními.

***

Odjezd jednotek se nakonec z nějakého pro ni nezištného důvodu odsunul o hodinu později. Což ji nepřekvapilo, takhle to prostě chodilo. O to nervózněji ale seděla ve stanu a úzkostlivě pozorovala malé digitální hodinky na jedné ze skříněk. Všechny roty postupně vypnuly motor, někteří muži si před odjezdem dali menšího šlofíka, někdo se odebral na toaletu, ostatní se jen tak potulovali okolo a zabíjeli čas.

„Vždycky mě fascinuje, jak to tu mají hezky nachystaný," pověděl jeden z mužů se starším vrásčitým obličejem, který se se svým kolegou flákal ve zdravotnickém stanu. Šouravým krokem v plné polní obcházeli okolo lůžek a hloubavě je pozorovali. „Nakonec to tu ale stejně vždycky vypadá jak na jatkách. Stačí, aby přivezli nějakýho nešťastníka s provalenou tepnou a máš tu všude hned krve jak z prasete."

Jeho mladší kolega pokrčil rameny a pokýval hlavou. „Aspoň se to hned vsákne do země, jinak by to tu bylo jak na kluzišti."

„Jednou jsem si rozbil hubu, když jsem uklouz na krvi, co jsme u nás na farmě zabíjeli prase," navázal na to hned starší muž, „vod tý doby nechápu ty komedie, kde všichni kloužou na slupce od banánu. Krev a keramický kachle, to je sakra větší smrťák, kamaráde."

Jeho mladší kolega se na tom pousmál. „To zní jako dobrá rada do života, seržante."

„Moje stařecké moudro, vojíne," pokýval se smíchem starší seržant. „Až půjdeš k zemi, jen co uklouzneš na krvi nějakýho maníka, tak si na mě vzpomeneš."

Tyto konverzace nemohla mít Sophie mužům za zlé. Co jim byl vydán příkaz k tažení do města, mnohokrát si krátili čas konverzací s lehce morbidním tématem. Sophie se beze slov zvedla od lavice, sebrala všechnu odvahu, a nakonec se přece jen rozhodla zajít se ještě podívat za Finnem, Winstonem a Lucasem. Pokud přitom narazí na Raye, bude se tvářit, že se nic nestalo. S tímto rozhodnutím vyšla ze stanu a zamířila k jejich Humvee. Venku se za tu dobu nic nezměnilo, družstva, která měla držet tábor chystala nedaleko další stany a ostatní, kteří měli co nevidět vyrážet do boje, postávali okolo svých aut, klábosili nebo opravovali a dolaďovali poslední závady. Z dáli se stále ozývala střelba, na což už si Sophie za tu dobu zvykla a všechny zvuky bitvy její mozek automaticky filtroval.

Když došla k vozidlu týmu Bravo 1, ke svému štěstí zjistila, že seržant Clark se právě s úsměvem bavil s týmem o dvě auta dál. Po tom zjištění hned přidala do kroku a připojila se k trojici kluků, která na kapotě svého Humvee právě rozehrála partii karet.

„Co tu děláte?" zeptala se Sophie se zájmem, ještě než stačila spatřit jejich hru.

„Dobýváme Bagdád," odpověděl teatrálně Finn.

„To vidím," zasmála se na to a přidala se ke hře jako tichý pozorovatel. Karty nikdy nehrála, proto nedokázala posoudit, co hrají nebo kdo vůbec vyhrává. Podle Winstonova úsměvu na tváři však tipovala na vedoucího lídra právě jeho.

„Prej to máme obklíčený ze všech stran. Bojuje se tu už několik dní, což se mimochodem dozvídáme teprve až teď, a ještě k tomu z civilní rozhlasové stanice. Komunikace praporu má ode mě rozhodně plný počet," odpověděl sarkasticky Finn na Sophiin zvědavý pohled. Bylo přirozené, že chtěla vědět, co se děje a proč ještě neodjeli.

„Myslela jsem, že vy jste v první linii," podivila se Sophie.

„Z naší strany jo," zakýval Hlavou Finn a vyložil doprostřed kapoty jednu z karet, „ale na Irák se šlo hned z několika směrů. Jasně, my představujeme hlavní invazní vlnu z jihu, ale pořád je tady taky mnoho průzkumníků i s bojovými jednotkami, kteří tu stačili dorazit dřív než my. Hlavní věcí ale je, že tady už to přebíraj kluci s daleko smrtonosnější technikou. S našimi pojízdnými plechovkami toho moc nedobudem. Jen tu čekáme, až nám poví, kde nás šoupnou."

„Doufám, že tam budou aspoň normální záchody," zasnil se Lucas, „to by se mi líbilo."

„Mě by stačila fabrika na nějaký dobrý líh," pokrčil rameny Finn, „tu bych hlídal s radostí."

Jak už Sophie předpokládala, opravdu vyhrával Winston. Asi po čtvrt hodině hry s úsměvem vyložil poslední kartu, načež mu zpátky v obličeji přistála celá kupa, když se Finn naštval.

„Nedostaneš ani vindru, Maere," řekl mu.

„Chci ty tvoje bonbóny, co si sbíráš pod sedadlo," ignoroval jeho protesty Winston.

„Zapomeň," odbyl ho Finn a mrštnými prsty sesbírával z kapoty karty. Sophie si s Lucasem vyměnili pobavené pohledy, zřejmě mu bylo takové hašteření stejně k smíchu jako jí. Přesně tuto vlastnost si u nich oblíbila, dokázali udělat drama i z obyčejného hraní karet nebo vaření kávy, zatímco jim za zády bouchaly bomby.

„Na začátku jsme se vsadili," argumentoval Winston, „Lucasi, že jsme se vsadili?"

Lucas protočil oči. „Tak mu ty bonbóny naval, Finne. Vyhrál."

Než však stačil Finn vymyslet další ze svých, jistě bohatých, výmluv, okolím se rozlehl rachot dunivé střelby. Na zvuky boje, které se sem z takové dálky nesly zřetelně až od Bagdádu, si dokázali zvyknout už dávno. Tato střelba se však ozývala odněkud z blízkého okolí. Hvízdavý svist kulek, které vysokou rychlostí a ohromující silou dopadaly na svůj cíl snad někde o několik set metrů dál, a následované dunivými střelami z něčeho ještě silnějšího a ještě smrtonosnějšího. Sophii z té nenadálé palby zalehlo v uších, a tak místo Finnova zaječení „Skrčte se!" slyšela v uších jen hukot vlastní krve se střelbou v pozadí. Z šoku ji vytrhla až Lucasova ruka, která jí stáhla do bezpečí za kapotu auta. Zmateně se rozhlížela, co se tak mohlo stát. Žádné cinkání kulek o auta se však neozvalo, dokonce ani nikdo z vojáků neopětoval palbu, na jejich tábor nikdo nestřílel. Všichni mariňáci se za nejisté situace přikrčili instinktivně za svá auta nebo stromy a snažili se odhadnout směr, odkud střelba vychází. Neschoval se pouze jeden muž.

„Vždyť jsou to naši, vy volové," prohlásil klidně Ray Clark, zatímco procházel táborem plným napjatých mariňáků a pojídal sáček čokoládových bonbónů M&M's. Chvíli na to střelba ustala a po okolí se znovu rozhostil klid. Samozřejmě takový klid na podmínky tábora, který je postaven přímo ve válečné zóně.

„To nepoznáte, když střílí naše devatenáctky?" zeptal se zamračeně, jakmile došel až ke svému autu.

„My totiž nejsme chodící encyklopedie," vstal Finn, kterého ještě otrávená nálada z prohry nepřešla a oprášil si kalhoty od hlíny.

„Co tu dělaj tak blízko?" divil se Winston stejně jako zbytek vojáků.

„Mohli zrovna přijet," pokrčil rameny Ray, „tohle je podle mě jedna z přesných ukázek válečné frustrace. Jestli šlo o týlaře, na což bych vzal jed, tak ti si pořádně nezastříleli už nějakou dobu. Mezi takto natlakovanou skupinkou chlapů když vystřelíš, zbytek se s tebou sveze a jsou pomalu schopni vyhodit do povětří celý dům, přestože vlastně pořádně neví, na co se střílí. Hotový papiňák."

Život v táboře se pomalu vracel zpět do starých kolejí, několik velitelů se dotazovalo rádiem, co to mělo znamenat, a někteří dokonce vyslali několik skupinek vojáků k pěšímu průzkumu směrem, kterým střelba přicházela.

„Řekli mi, že budeme vyrážet," pokračoval dál Ray a rozložil na kapotě auta mapu oblasti. Když Sophie spatřila tu obrovskou plochu, kterou Bagdád zabíral, málem jí oněměla pusa úžasem. Byla to obrovská oblast, kde se mohlo skrývat spoustu nástrah a pastí.

„Máme projet skrz naše zabezpečené linie někde tady," ukazoval Ray na mapě, „poté překročíme tuhle linii na západě, kde budeme úplně první. Podle ostatních průzkumníků se tam shromažďují poslední nepřátelské síly a podle toho, s jakým odporem se tam setkávají, je jasné, že se tam něco chystá. Proto s námi pošlou jednotku s vozidly LAV, transportéry Amtrac a vzdušná podpora bude samozřejmostí."

Mezi skupinkou vojáků se najednou rozhostilo váhavé ticho. Finn nadzvedl obočí a zíral na Raye jako pubertální adolescent na svého rodiče, který mu právě navrhl společný výlet na metalový koncert.

„Děláš si srandu," řekl.

„Ne," řekl prostě Ray a čekal na další otázky.

Ještě malou chvíli se nic nedělo, načež se Finn najednou radostně rozesmál a Raye objal. „Vánoce jsou tady!" zakřičel, když se rozhlédl po ostatních. V tu chvíli ani Ray nedokázal udržet spokojený úsměv.

„Konečně nějaká pořádná akce," prohodil Winston a plácnul si i s Lucasem oběma rukama.

Sophie nechápavě zírala na radující se mariňáky a snažila se tvářit, že jí právě celý rozkaz nevyzněl naprosto sebevražedně. Vozidla LAV si pamatovala z doby, kdy se míjeli s útočnými silami. LAV byly osmikolové obrněné transportéry vybavené kulomety a kanonem Bushmaster, jak jí tehdy osvětlil ochotně Winston. Velice dobře snášely palbu ručních zbraní i dělostřelecké granáty. Měly podivně vyhlížející tvar, který připomínal dvě vany přilepené vrchními hranami na sebe. Údajně to bylo tak proto, aby se mohly výborně pohybovat také na vodě a pomocí lodních šroubů někde v oblasti zádě mimo jiné i plout. Transportéry Amtrac zase odhadovala na něco podobného vozidlu LAV, ale konstrukčně mnohem blíže k tanku, které již někde také zahlédla a pamatovala si jejich název vyvedený velkými bílými písmeny na jednom z postranních pancéřů. Už podle toho, jaké typy vozidel s průzkumnými jednotkami pouštěli, bylo jasné, že půjde o nebezpečný úkol a Sophie v tu chvíli litovala, že raději nezůstala ve stanu. Takhle mohla v klidu sedět na lavici, poslouchat mnohdy vtipné morbidní historky vojáků a žít v poklidné iluzi toho, že se všichni kluci šli zaobírat hlídáním nějakého parkoviště, jak jí tvrdil Ray.

„Všechno v pořádku?" přerušil její myšlenky právě Rayův hlas. Setkala se s jeho pohledem, jakmile nepřítomně vzhlédla od mapy. Z nějakého důvodu jí najednou došla veškerá slova, proto na prázdno zalapala po vzduchu, snažíc se vyjádřit co nejlépe své pocity tak, aby si jí raději přestal všímat.

„Jo," přikývla s falešným úsměvem po chvíli, „jen mi přijde Bagdád opravdu příšerně velký. Budete mít hodně práce."

Už když tu myšlenku vyslovovala, věděla, že Raye Clarka rohlíkem neopije. Sice na její výrok přikývl, ale v jeho pohledu viděla jasnou známku toho, že jí to ani za mák nezbaštil.

„Všem jednotkám Bravo," ozval se ihned na to z Rayovy vysílačky hlas poručíka Sanderse, „s okamžitou platností vyrážíme. Pět minut."

„Bravo 1 rozumí" odpověděl pohotově Ray.

Sophie nervózně přešlápla na místě a zahleděla se na celou posádku. „Tentokrát už se asi loučíme doopravdy," poznamenala k trojici desátníků. Zatímco Ray začal beze slov s kamenným výrazem skládat mapu a připevňovat si pod helmu sluchátko s mikrofonem, zbytek jeho týmu se semknul okolo Sophie a každý ji několikrát poplácal po rameni.

„Arizono," pronesl slavnostně Finn, „tvoje liberální kecy mi budou chybět, ale ty osobně samozřejmě víc. Pozdravuj tam doma, jasný? A ať se nachystají všechny fast foody, protože jen co přijedu, hodlám je všechny pěkně vymést."

„Máš moje slovo," zasmála se Sophie a společně se objali, „ale slib mi, že už budeš jíst jen z přídělů, a ne ze silnice."

Na tuto žádost Finn nějak nereagoval, což Sophii značně zneklidnělo. Než však stačila něco namítnout, přikročil k ní Winston, kterého následně na to také objala.

„Drž se, chlape," poplácala ho po rameni, „dávej na ně seshora pozor."

„Slyšeli jste, přátelé," nadmul se hrdostí, „jsem váš anděl strážný."

„S ksichtem jako oslí prdel a smradem na sto honů," ušklíbl se ještě Finn, než si zalezl do auta na místo řidiče.

Winston jeho připomínku ignoroval a pohlédl Sophii do očí. „Hodně štěstí ve škole."

„Díky, Winstone," usmála se, „tobě taky. Budeš ho teď potřebovat víc než já."

Když přistoupil Lucas, jejich objetí proběhlo maličko nesměle. „Hlavně nebuď nervózní," povzbudila ho Sophie. „Nemám sice nejmenší ponětí, jak se musíte cítit, ale vím jistě, že s lepšíma klukama jsi do něčeho takového jít nemohl. S nimi jsi v bezpečí."

„Díky," pokusil se Lucas o úsměv a několikrát zacukal koutky úst. Sophie musela uznat, že mu to moc nejde. „Doufám, že už budeš mít titul, jak přijedu domů."

„Ještě mě stále čeká jeden semestr," zamračila se Sophie.

„Budeme ti držet palce," ozval se Winston a bratrsky vzal Lucase kolem ramen, aby ho dovedl k jeho sedadlu.

„Díky," stačila za nimi zavolat, než před ní předstoupil i Ray. S veškerým úsilím se mu snažila oplácet ten intenzivní pohled, který věnoval on jí. Stále se v jeho přítomnosti cítila nervózní, ovšem tentokrát šla konfrontace s ním o mnoho jednodušeji, když si uvědomila, jaký vztah k němu vlastně chová. Byl to jen fajn kluk, o kterého by okem zavadila skoro každá, neměla se za co stydět, když si přiznala, že se jím jen nechala trochu pobláznit.

„Seržante Clarku," oslovila ho s mírným úsměvem na tváři, „děkuji za všechno." V tu chvíli jí místo objetí, na které se s ním moc necítila, napadlo k němu jen vztáhnout ruku. Pomalu a váhavě ji přijal. Za žádnou cenu by v této chvíli nedokázala přijít na to, co se mu tak asi honilo hlavou.

„Hodně štěstí, Sophie," odpověděl stejným formálním tónem jako její profesor na střední, když od něho přebírala své maturitní vysvědčení. Přesto všechno její tělo ale polilo horko, jen co z jeho úst zaznělo její jméno.

„Nápodobně."

Jeho sevření povolilo a její ruka se najednou ocitla bez známého hrubého doteku. Ray jí pokývl na rozloučenou a prošel kolem ní ke dveřím spolujezdce. Naposledy ucítila ten typický závan špíny, kovu a potu, když se vedle ní prosmýkl. Aniž by si to hned uvědomila, bylo to tu zase. Teď všichni odjedou a už je nikdy neuvidí. Prostě jen tak.

Naposledy všem zamávala a ustoupila o pár kroků dál, aby mohli projet. Všichni kluci byli najednou jako na trní. Winston nedočkavě poskakoval ve své střílně, Finn s očekáváním drtil v sevření řadící páku Humvee a Lucas pokyvoval na ostatní mariňáky. Jen Ray Clark si v poklidu položil na palubovku zbytek sáčku s čokoládovými bonbóny a doplnil do své pušky nový zásobník nábojů. Tvářil se přitom jako by se právě chystal usednout před televizi k večernímu ragbyovému zápasu s miskou bramborových lupínků. Ta představa sice Sophii zněla vtipně, nicméně při pohledu na živo šla z jeho pohybů a chladného výrazu obličeje naprostá hrůza. Svým nekonečný klidem, který působil až chladnokrevně, zas a znovu dostál své přezdívce seržanta Ledové kry, jak mu často přezdívali ostatní. Teprve teď si ale uvědomila, že ta přezdívka nevznikla z jeho častého odměřeného chování, ale z toho děsivě klidného výrazu v boji. Když kolem ní jejich vozidlo projíždělo, naposledy na ni kývnul hlavou. V tu chvíli viděla v jeho výrazu úplně jinou osobnost než Raye Clarka, kterého znala. Dokonce i Winston na střeše střílny se jí teď jevil jiný, avšak v žádném případě nedokázala přijít na to, proč.

„Všem jednotkám Bravo, tady Bravo 1," zaslechla ještě z auta Rayovo hlášení do vysílačky, „vyjíždíme z tábora na určenou trasu. Byl vydán povel k seřazení."

Všechny vozy se na ten rozkaz postupně za sebou řadily a vyrážely z tábora pryč po polní hlinité cestě směrem k Bagdádu, odkud stoupal šedý kouř z nejspíš padajících trosek budov a bombardování. Stále nedokázala uvěřit tomu, že všichni jen tak zmizeli.